Dějiny vědy a techniky I – komentáře (PS)
Pozn.: Soubory obrázkových prezentací (.ppt) jsou označeny v záhlaví odstavců jako „DVT_I_...“,
komentáře a vysvětlující poznámky k jednotlivým snímkům jsou pro lepší orientaci označeny čísly
v závorkách za tučně zvýrazněnými a podtrženými názvy kapitol.
DVT_I_5 (Věda a technika mezi středověkem a novověkem – prezentace 5)
Ocitáme se v období na sklonku středověku, ale před začátkem novověku, za nějž se zpravidla
považuje „objevení Ameriky“ v roce 1492, byť tzv. objevné plavby probíhaly už předtím a ještě
dlouho potom. Dálkové námořní plavby vyžadovaly nejen větší a odolnější plavidla, ale také přesné
navigační přístroje (kompas, hodiny). Se zámořskými plavbami však souvisela rovněž velká změna
hospodářské situace v Evropě v důsledku bouřlivého rozvoje dálkového obchodu, dovozu
rozmanitých druhů zboží od drahých kovů (zlato, stříbro) či drahých kamenů (diamanty), přes
vzácné látky (hedvábí), exotické koření až po nové druhy zemědělských plodin (brambory, kukuřice,
tabák). To všechno samozřejmě kladlo nové požadavky také na rozvoj vědeckého poznání,
resp. technických dovedností. Přispěla k tomu řada osobností ve všech tehdy existujících oborech.
Johannes Gutenberg (2–6) byl bezpochyby nejvýznamnějším představitelem evropského knihtisku
a můžeme mu připisovat jeho „vynález“. Jak víme, knihtisk znali už ve staré Číně, ovšem jejich
„litery“ byly keramické, porcelánové. Gutenberg postupně vyvinul novou metodu odlévání jednotlivých
„liter“ (znaků) z kovové slitiny, tzv. „liteřiny“. K její výrobě přirozeně potřeboval základní
kovy (olovo, cín, antimon), takže vznik „moderního“ knihtisku souvisel právě s rozvojem těžby
kovových rud v pozdním středověku, která tehdy probíhala rovněž na našem území. Jistě i to je
jedním z důvodů, že se knihtisk brzy po svém vynálezu v Německu (pol. 15. stol.) rychle rozšířil
také u nás.
Nová, masová, a tudíž také značně levnější metoda rozmnožování textů byla samozřejmě ideálním
způsobem pro dosud nevídané šíření informací různého druhu, na prvním místě pochopitelně
náboženských (bible, teologické spisy), současně však také filosofických, vědeckých či populárně
naučných. Byly to např. výtisky starých antických nebo raně středověkých spisů, které
se dosud pouze opisovaly v klášterních skriptoriích, ale stále častěji také výtisky nových prací
z oblasti astronomie, matematiky, přírodovědných oborů apod. Na obrázcích vidíme jak prostředí
tiskařských manufaktur v 15. a 16. století, resp. ukázku zásobníku s jednotlivými literami, tak
výtisky bible či pověstných tezí Martina Luthera, které už představují využití knihtisku k aktuálnímu
informování nejširší veřejnosti o právě probíhajících událostech, v tomto případě k propagaci
církevní reformace.
Donato Bramante (7, 8) je zástupcem jednoho z nejvýznamnějších oborů italské renesance a jeho
dílo posloužilo jako vzor pro celou řadu následovníků, architektů a stavitelů, z nichž mnozí působili
také na našem území. Jako naprostá většina jeho současníků se nezabýval jen architekturou, ale
byl také malířem. Tehdejší způsob vzdělávání výtvarných umělců probíhal v dílnách vedených
předními umělci své doby a kromě kresby či malby, příp. sochařství se zde vyučovalo také architektuře
nebo dalším, např. technickým oborům. Dostatečně nadaní absolventi pak díky tomu byli
nejen schopni navrhovat budovy a pořizovat jejich výkresovou dokumentaci, byť poměrně jednoduchou,
ale také vyzdobit jejich průčelí či vjezdy sochami a současně vymalovat jejich interiér
freskami. Na mnoha příkladech to ještě uvidíme. Sám Bramante se podílel např. na výstavbě baziliky
sv. Petra v Římě, pro niž kromě celkové dispozice rovněž navrhoval kupoli.
Leonardo da Vinci (9–12) je typickou „renesanční“ osobností, neboť se zabýval prakticky všemi
obory lidské činnosti, ať šlo o výtvarné umění, architekturu, lékařství (anatomie), vědecké bádání
nebo techniku, včetně válečnictví. Rozhodně by bylo mnohem snadnější vyjmenovat, čím se
nikdy nezabýval. Působil jako malíř nebo architekt, ale navrhl také technická zařízení, z nichž
některá se realizovala už za jeho života (budovy, kanály, zdymadla), ale řada jich zůstala jen na
papíře. Vesměs však došly svého uskutečnění v pozdějších dobách, třeba až v 19. či ve 20. století
(jízdní kolo, padák, vrtulník, tank aj.). Obrazů namaloval da Vinci poměrně málo, zato však patří
k nejznámějším artefaktům na světě. Navíc jsou jeho díla spojena s různými legendami, ať je to
známá Poslední večeře, nebo ikonická Mona Lisa se svým „tajemným úsměvem“ a záhadným pozadím.
Podivnost osobnosti Leonarda podpořil jeho systém zápisků, kdy jako levák psal obráceně
(zprava doleva), takže jeho texty jsou (pro nás) čitelné jen za pomoci zrcadla.
Albrecht Dürer (13–17) patří k nejznámějším a nejslavnějším umělcům, jejichž dílo stojí na přechodu
od gotiky k renesanci. Kromě vlastní kresby, grafiky a malby se zabýval také teorií umění.
Je známa řada jeho autoportrétů (viz připojené obrázky), jedno z nejcennějších děl je monumentální,
původně oltářní obraz Růžencová slavnost (olejomalba na dřevě, 162×192 cm) pro „německý“
kostel San Bartolomeo v Benátkách, který je dnes chloubou sbírek pražské Národní
galerie. Vedle toho se ale zabýval rovněž vědeckou ilustrací, jak je vidět na příkladech „zajíce“
a „velkého drnu“. Charakteristický je také Dürerův podpis (autograf) ve formě „loga“ s písmeny
„AD“, který spíš než ručně psaný text připomíná tisk. Můžeme se domnívat, že jde o reakci na nedávný
Gutenbergův vynález.
Mikuláš Koperník (18, 19) byl polský astronom, lékař, také právník a duchovní. Další příklad
polyhistora, který studoval na několika univerzitách. Proslavil se zejména jako tvůrce tzv. heliocentrické
(sluncestředné) soustavy, podle níž planety obíhají kolem Slunce. Na připojeném schématu
je všech sedm, které byly tehdy známy – od středu (Slunce) jsou to Merkur, Venuše, Země
(se svou oběžnicí Měsícem), Mars, Jupiter, Saturn a konečně vnější „sféra stálic“, jež by příslušela
Uranu. Jsou ovšem označeny římskými čísly I. až VII. od vnější oběžné dráhy k vnitřní. Zemi,
která se kolem Slunce otočí jednou za rok, najdeme pod číslem V. jako Tellus (Terra) s obíhajícím
Měsícem. Koperníkova teorie byla na svou dobu tak převratná, že ji řada současných, ale i pozdějších
astronomů odmítala přijmout a nadále se raději řídila tzv. geocentrickou (tj. zeměstřednou)
soustavou, kterou zastával např. antický učenec Klaudios Ptolemaios (asi 85–asi 168), jenž působil
v Alexandrii. Jeho spisy shrnuly veškeré poznatky starověké astronomie, astrologie a geografie.
Až do novověku platily jako autorita – s tímto modelem pracoval např. Tycho Brahe, protože
vykazoval větší shodu s jeho pozorováními než s výpočty matematika Johanna Keplera podle
Koperníkovy heliocentrické soustavy.
Michelangelo Buonarroti (20–24) proslul především jako sochař, uplatnil se však také jako malíř
nástěnných a nástropních fresek, nebo jako architekt. Podle jeho návrhu nakonec vznikla kupole
baziliky sv. Petra v Římě, stejně tak se proslavil svou freskovou výzdobou stropu a stěn Sixtinské
kaple ve Vatikánu. Zcela mimořádné jsou však jeho mramorové sochy a sousoší, které zhotovil
pro církevní i světské účely. Michelangelo byl geniální a všestranný umělec, ale také perfekcionista.
Velkou péči věnoval kameni pro své sochy, v carrarských lomech si proto vhodné bloky
osobně vybíral a často je dokonce sám těžil. Tak mohlo vzniknout sousoší Piety pro svatopetrský
chrám, jež bývá považováno za jedno z nejdokonalejších na světě. Do obecného povědomí se však
dostala jeho monumentální socha Davida, v níž se spojily antické ideály krásy s humanistickým
duchem renesance. Pro ni paradoxně nepoužil právě ideální kamenný blok, jenž stál 40 let ladem.
Paracelsus (25, 26) byl původem německý lékař, alchymista i astrolog. Vyznamenal se zejména
na poli medicíny, kde učinil několik významných objevů, a položil tak základy novověkého lékařství.
Díky tomu zřejmě získal značné sebevědomí, takže v průběhu doby přijal jako „přezdívku“ latinské
jméno „Paracelsus“, jímž chtěl dát světu najevo, že je schopnější než starověký římský lékař
Aulus Cornelius Celsus (25 BC–50 AD), autor spisu „De medicina“, jehož zlomky byly nalezeny
až v 15. století. Důvodem přejmenování však mohlo být i jeho komplikované vlastní jméno.
Uznával nejen vědecké přístupy k medicíně, ale také „lidovou moudrost“, takže byl ochoten poučovat
se např. od kovářů nebo horníků o „nemocech kovů“. Poukazoval rovněž na analogie mezi
léčením lidí a zvířat, což v jeho době působilo revolučně. Nicméně byl mimořádně nadaný, a tak
studoval na několika evropských univerzitách. Kvůli svým neobvyklým názorům i léčebným
metodám byl nucen často měnit působiště – v letech 1536 až 1538 pobýval také v Moravském
Krumlově, Kroměříži a ve Znojmě. Později patrně přes (dnešní) Bratislavu odešel do Vídně.
T.Kučera/10.10.2024