Staročeská literatura
jako historický pramen
Mgr. Lucie Machalová
Historický ústav FF MU
Staročeská literatura
rozmach ve 14. a 15. století
duchovní x světská
problematika žánrů a prolínání
Milostné písně
kurtoazní x nekurtoazní lyrika
Jižť veselé vzdávám, Noci milá,
Závišova píseň
„Noci milá, pročs tak dlúha?
Po mé milé jest mi túha,
že mi s ní nelze mluviti.
Komu se mám utěšiti?
Již mé srdce bydlí v strasti,
v smutku, v túžebné žalosti.
To vše činí nebývanie
u té nejmilejší panie.
Milý Bože, nedajdlúze
po mé milé býti v túze!
- ‚Brachku milý, nestyšť sobě,
nad jinéť chci přieti tobě.‘“
„Naše sestra Jana
do školy jest dána,
ta nevěrná rána,
ta jie provrtána.
Ve škole jest známa,
tam nelehne sama,
měkká jé jest sláma:
‚Vrať sě!‘ laje máma.
‚Jáť sě pak nevráti,
ažť chvíli pokráci.
Milí jsú mi žáci,
chtíť medníka dáti.‘“
(Noci milá) (Naše sestra Jana)
Rytířské romány
Veršovaná i neveršovaná epika
pojednávající o dvorské
společnosti
Alexander, Tristram a Izalda,
Kronika Trojánská, O Apolónovi
Kronika o Štilfridovi, Kronika
o Bruncvíkovi
Satiry
Záporné hodnocení skutečnosti
Úloha: kritizovat, soudit, nabádat
Staročeské satiry Hradeckého
rukopisu a Smilovy školy
Mastičkář
Didaktické básně
Skladby s cílem mravního nebo
praktického poučení
Ezopovy bajky, Katonova
dvojverší, Rada otce synovi
Reflexivní díla
Úvahová díla
Tkadleček
Literatura jako
historický pramen
„Věř nevěř, verš můj pravdu praví:
Jen chorý pozná rozkoš zdraví,
Lži jen jsou věrohodně zprávy,
Líp, než lže šlechta, nelze lhát,
Och věz, krom hrobů není slávy,
Ni soudnost, leda v lásce snad.“
(Favier J., François Villon. Život středověké Paříže, s. 244)
„Chlapec šel do kouta, kde jak věděl,
stála ona; zdálky spěchal
ten rázný mládenec. Vlastníma rukama
si vyhrnul šat, vrazil jí, stojící,
kamsi pod pás tvrdý předmět,
dělala, co chtěl; oba se chvěli.
Ten muž chvátal; chvíli byl k užitku,
potřebný sluha, přesto však postupně
slábl, byť dřív než ona byl silný;
znavil se dřinou. Nato jí začalo
pod pasem mohutnět cosi, co milují
dobří lidé a draze platí.“
(Hranice smíchu, s. 325)
„Ta, jenž v černém chodí, jest má milá paní,
onať svým veselím mé srdéčko raní.
S níť chci v smutku býti, opustě veselé,
s níť chci v tom trvati do vuole té panie.
Neb milejí mi s ní smutek než s jinú veselé,
kterýž jest odjal radost od té krásné panie.
S ní chci v tom trvati rád z její milosti,
jejie tovariš býti věrný bez proměny.“
(Jižť veselé vzdávám)
„Chciť jí nad jiné slúžiti,
bych sě mohl k ní přiblížiti,
k té, jenž mi veselé plodí,
kteráž v méj barvě chodí.
[…]
V modréjť jsem ji barvě poznal,
hned jsem sě jí v službu přikázal,
té milé, krásné panie,
jáť jí slúžím bez přěstánie.“
(Poznalť jsem sličné stvořenie)
„Slunce stkvúcé, toť již svietí,
mé srdéčko ktve jako v kvietí
po té, ješto v modrém chodí,
mému srdci radost plodí.“
(Slunce stvúcé)
„Rač tě Buoh žehnati, / muoj milý pane! / Skuoro-li sě vrátíš /
na zelenú trávu?“
„Kudy sem já chodila, / tudy tráva zelená,...“ (Kudy sem já chodila)
„Byla ti sem v sádku, / v zeleném hájku, / trhala sem květy /
svému brachku.“ (Byla ti sem v sádku)
(Šla dva tovarišě)
„Sóvka a lelek. / Hrdlička, jiřička, / pěnkava, žežulka / tuť sú
hody měly. / Drozdík v háji zpieváše / s slavíčkem vesele, /
vzhlédajíce na se / zpievášta tiem déle. / A stehlíček s střížkem,
/ s militkým papúškem / tuť sú radost měli. / A kalandr jasně /
ten zpieval tak krásně / v tom hájku zeleném.“ (V Strachotině hájku)
"Stratilať jsem milého,
v tom srdci jediného."
Jměj sě dobře, srdéčko!
"Stratila-lis milého,
pohledajž sobě jiného."
Jměj sě dobře, srdéčko!
"Když tomu nelze jinak zdieti,
musíme sě dobřě jmieti."
Jměj sě dobře, srdéčko! (Stratilať jsem milého)
[...]
"Ktož mezi námi to manželstvo zruší,
nesmiluj sě, Pane Bože, nad tú duší."
Jměj sě dobře, srdéčko!
"Bóh tě žehnaj, má panno milá,
v mém si srdci sama jediná."
Jměj sě dobře, srdéčko!
Díla reagující
na společenskou situaci
Nová rada
Bekyně, Viklefice
Husitské skladby budyšínského
rukopisu
Praha slušné, ctné postavy,
žena krásná bez ohavy,
jasných očí, múdré řeči,
v zlatohlavě ctně sě rděci.
Hora, ženka pohrbilá,
k zemi hleděc a blíkavá,
šeplíc řečí ulyzavú,
otmlúváše, vrtlíc hlavú,
jenž mějieše i v té době
kuklík s kytlí sšit na sobě.
(Hádání Prahy s Kutnou Horou)