Geografie obyvatelstva a sídel Přednáška č. 20 Geografie sídel -- města (2.) VZNIK A VÝVOJ MĚST V současném světě představují města neopominutelný fenomén lidské společnosti, jen obtížně představitelná je možnost přemýšlet o lidském světě bez měst. Města představují centra: - politické moci, - průmyslové síly, - vyššího vzdělání, - technologických inovací, - umění a kultury, - medicíny. Města jsou velkými trhy, centry specializace a vzájemného ovlivňování, zdroji inovací a informací, zajišťují služby, umožňují sportovní vyžití a zábavu. Města jsou také středisky kulturního života. Jednoduše lze konstatovat, že města tvoří kostru společnosti. Přitom vzestup významu měst představuje v historii lidstva poměrně nový, moderní, aktuální fenomén -- vyjdeme-li z úvahy, že lidské komunity existují už zhruba 200 tis. let, je nutné uvést, že do měst se neseskupovaly po převážnou část své existence -- 190 tis. let proběhlo, aniž by vznikla města. První přechodná sídla vznikla v souvislosti se vznikem a šířením zemědělství (nástup tzv. neolitické revoluce), zhruba v době před 10 tisíci lety (tj. 8 -- 7 tis. let př.n.l., nejdříve v regionu tzv. "Úrodného půlměsíce"). Po dobu několika tisíc let však tato sídla měla formu vesnic (malá sídla, totožné množství majetku a stejný společenský status obyvatel, neexistence žádné správy - administrativní autority = rovnostářská společnost). V jihozápadní Asii ("Úrodný půlměsíc") se zhruba před 7 - 5 tis. lety začala zemědělská společnost více členit - zavedení rozsáhlejších zemědělských prací, v jejichž důsledku vznikl nadbytek potravy, zavedení zavlažovacích systémů. V důsledku toho došlo ke: - specializaci činností (farmáři, správní činnosti, řemesla, vznik obchodu, ...), - vznik sociálních nerovností (různá velikost domů, objevily se správní budovy a dílny, někteří lidé začali vlastnit více majetku). V důsledku toho také došlo k diferenciaci sídel: - některé vesnice rostly rychleji než jiné, - zároveň se výrazněji specializovaly (a vykonávaly tak určité specifické činnosti pro širší okolí), Tímto způsobem došlo ke vzniku měst a současně s tím vyvstala potřeba vzniku centrální moci, která převzala kontrolu (vliv) nad určitým územím i se skupinami sídel. Tento proces je možné označit jako počátek vzniku států (vznik několikastupňové hierarchie vesnic a měst). Vznik prvních států je těsně svázán se vznikem prvních měst. Rovnostářská (egalitářská) společnost zanikla a byla nahrazena společností stratifikovanou, v níž působily přinejmenším různé skupiny osob (duchovní, kupci a obchodníci, správci a vládci, vojáci, zemědělci, řemeslníci, otroci). Období před 7 000 -- 5 000 lety je označováno jako formativní éra, a to jak z hlediska: - vzniku států, - procesu urbanizace. Oba tyto procesy probíhaly v jihozápadní Asii patrně současně -- výsledkem byl ke konci období vznik Mezopotámie, velkého státu v nížině řek Tigris a Eufrat, státu s mnoha městy (např. Ur, Babylon, Akkad, Assur, Ninive, Tell el Obeid). Vedle organizačních důvodů (jež vyplynuly ze zavedení rozsáhlých zavlažovacích systémů - sjednocení rodových společenstev za účelem společné výstavby, údržby a využívání zavlažovacích zařízení) k dalším důvodům vzniku měst podle některých autorů patří i: § organizace výběru daní a poplatků z území, jež bylo ovládáno městem; § potřeba ochrany před nepřáteli (výstavba opevněných hradeb). Už tato starověká města měla několik různorodých funkcí -- stala se: § centry moci = tvořila hlavní centra prvních státních entit na světě; § náboženskými centry = jejich moc se šířila přítomností duchovních, chrámů a svatyní; mnohá starověká města byla teokratickými centry, neboť pozice jejich vládců byla odvozována přímo od boha (boží král); § ekonomickými centry = sídlily v nich hlavní trhy, na nichž působili bohatí kupci, vlastníci pozemků a dobytka, obchodníci apod.; § centry vzdělání = mezi jejich obyvatele patřili i učitelé a filosofové; § centry řemeslné výroby = sídlily v nich rukodělné řemeslnické dílny, jež přitahovaly nejlepší řemeslníky a vynálezce z okolí. Starověká města lze proto pokládat za základní body jejich kultury a společnosti, za ústřední body moci, vlivu a difúze změn. Vznik měst neproběhl ve všech částech světa ve stejném okamžiku: § Mezopotámie a sousední území -- zde vývoj proběhl jako první, vznik měst lze časově zařadit do období před cca 6 tis. roky; § údolí Nilu (Egypt) -- formativní éra zde nastoupila před cca 5 tis. roky (rámcově o tisíc let později než v Mezopotámii); § Čína (údolí Wei-Huang) a údolí Indu -- vznik měst proběhl v těchto oblastech zhruba současně, rámcově před cca 4,5 tis. roky; § středomořská Evropa -- cca před 4 tis. roky; § v ostatních částech světa (Střední Amerika, ostatní Afrika) nastoupila urbanizace později -- viz obr. 17.3, Human Geography (Blij), s. 230 -- naskenovat!!!. Velikost starověkých měst lze pouze odhadovat. Města podle současných měřítek patrně nebyla příliš velká, města v Mezopotámii a v Egyptě měla po 2 000 let trvajícím vývoji patrně jen mezi 10 a 15 tis. obyvateli -- to je podle odborníků maximální velikost, jež mohla být udržena prostřednictvím stávajících systémů získávání a distribuce potravin a sociální organizace (ač podle některých jiných zdrojů měl např. Babylon už tehdy více než 100 tis. obyvatel). Je nutné si uvědomit, že města v dané době představovala geografickou výjimku v naprosto převládající venkovské (zemědělské) společnosti. DIFÚZE MĚST A MĚSTSKÉ KULTURY Města a městská civilizace se z Mezopotámie šířila několika směry: § otázkou zůstává, zda vznik měst v údolí Nilu (Egypt) byl výsledkem expanze nebo nezávislého vývoje (např. města Hierakonpolis, Thynis, Memfis, Théby, Kahún, Fayúm aj.); § Fénicie -- hlavní funkcí fénických měst byl námořní obchod, Féničané působili v oblasti celého Středozemního moře, k nejznámějším městům patří Tyr, Sidón aj., z dalších Féničany založených měst lze uvést např. Kartágo, Cádiz; § jistý je vznik rozvinuté Minojské civilizace (hlavní město Knossos bylo základem systému měst) na středomořském ostrově Kréta zhruba před více než 3 500 lety; § Řecko V době zhruba před 3 tis. lety Řecko patřilo k nejvíce urbanizovaným oblastem světa. Cca v letech 600 -- 500 př.n.l. byla v Řecku rozvinuta síť s více než 500 městy, a to nejenom na pevnině, ale také na četných řeckých ostrovech, jež byly vzájemně propojeny námořními obchodními trasami. Jejich prostřednictvím také Řekové šířili fenomén měst a městského života po celém Středomoří. Nejvýznamnějšími řeckými městy byly často soupeřící Atény a Sparta, dále např. Trója, Mikény, Olympia, Delfy, Milét aj. Atény byly svého času největším městem světa (podle odhadu měly 250 tis. obyvatel). Znaky řeckých měst: - každé město mělo acropolis (chrám na vršku uprostřed města), - každé město mělo veřejná místa -- otevřená, čtvercová náměstí (tzv. agora), později byla agora využita ke komerčním aktivitám (trh), - v řeckých městech stála také divadla a další významné budovy, - životní podmínky většiny lidí však byly bídné (nedostatečné zdravotní a hygienické podmínky, otroci). Narozdíl od městských civilizací, jež se rozvíjely souběžně (Čína, jižní Asie, Střední Amerika), měla řecká globální dopad -- Řekové převzali městské tradice jihozápadní Asie, inovovali je a předali "štafetu" Římanům, kteří městskou kulturu rozšířili do celé západní Evropy. Odtud se koncept městského života rozšířil do celého světa prostřednictvím kolonialismu a imperialismu. Všechna města od Washingtonu po Canberru tak dnes vykazují stopy řecko-římské městské kultury. § Římská říše Rozvoj měst na Apeninském poloostrově nezačal od nuly, již před vznikem Římské říše zde města zakládali Etruskové -- jejich města se rozkládala v oblasti od Toskánska po Pádskou nížinu. Narozdíl od Řeků se Římská říše nerozkládala pouze na středomořském pobřeží, ale zahrnovala též rozsáhlé oblasti ve vnitrozemí Evropy a v severní Africe. Římský městský systém byl dosud nejrozsáhlejší, hlavní město Řím bylo vrcholem hierarchie sídel velikostně kolísajících od malých vesnic až po velká města. Ve vrcholném období dosáhl Řím na starověké časy nevídané velikosti -- měl až 1 mil. obyvatel. Propojení jednotlivých měst celé říše umožňovala na danou dobu dokonalá dopravní síť, zahrnující řeky, moře a silnice (řada tras kudy byly vedeny, slouží dopravním účelům dodnes, avšak v podobě dálnic). Římané založili velké množství měst, z nichž mnoho zůstalo zachováno až do současnosti -- jako příklady lze uvést Colonnia Agrippina (Köln), Argentoratum (Strasbourgh), Vindobona (Wien), Aquincum (Budapešť), Barcino (Barcelona), Massilia (Marseille), Parizorum (Paris), Londonium (Londýn) aj. Na vzhledu římským měst je jasně zřetelný řecký vliv: - Římané převzali pravoúhlý model uspořádání řeckých koloniálních měst (ve stísněných podmínkách byl samozřejmě modifikován); - otevřený trh získal podobu tzv. fora (sg. forum) -- ohnisko veřejného života; - Římané podobně jako Řekové stavěli divadla, tzv. stadia (sg. stadium) (největší z nich Koloseum v Římě), ta kromě divadelních představení sloužila k závodům, válečným hrám, slavnostem, ... Římské město bylo místem kontrastů -- na jedné straně: - monumentální budovy, působivé vily, - prostorné třídy, - důmyslné akvadukty a veřejné lázně, - systém kanalizace apod. avšak naproti tomu byl Řím také bydlištěm nejchudších lidí včetně otroků bydlících ve velmi nuzných, přeplněných obydlích. § Úpadek měst ve středověké Evropě Pád Římské říše byl spojen s rozpadem jejího městského systému a s úpadkem mnoha měst. § Rozvoj měst v jiných částech světa - Čína = rychlý růst měst, Xian byl znám jako Řím východní Asie; - západní Afrika = zde se tradice obchodních města rozvíjela zejména podél jižního okraje Sahary, kolem roku 1350 bylo nejdůležitějším městem Timbuktu; - horní tok Nilu = nejvýznamnějším centrem bylo město Meroë (hutnictví -- zbraně); - Amerika = Mayská civilizace (Yucatan a okolí), větší města vyrostla pravděpodobně v Mexické plošině (největším městem předkolumbovské Ameriky bylo Mexico), Aztécké hlavní město Tenochtitlán (pravděpodobně přes 100 tis. obyvatel). MODELY (TYPY) MěST Přes značnou odlišnost měst v různých částech světa (románská, středověká, renesanční Evropa, Indie, Čína, ...) se objevily pokusy vytvořit obecný model vývojových fází měst, který by se pokusil charakterizovat společné rysy měst různých historických epoch a různých společností. § Preindustriální města (Primate cities) Vše, o čem jsme dosud hovořili (Mezopotámie, Řecko, Řím, středověká Evropa, Čína, Indie, ...) bývá řazeno mezi tzv. preindustriální města. Uvádí se, že všechna města preindustriální epochy sdílela určité základní charakteristiky, ať už ležela ve středověké Evropě, západní Africe, východní Asii, v islámské kulturní oblasti nebo v Americe. Města si byla do určité míry podobná svým vzhledem, funkcí a atmosférou. Znaky: - města nebyla velká (podle moderních standardů), - dominance měst v sídelním systému, - vliv měst byl zdůrazněn skupinami religiózních a správních budov v jejich centrech, rozlehlostí a bohatstvím těchto budov, - bohatí a mocní bydleli v blízkosti center měst (centrum bylo relativně bezpečné), - na předměstích a někdy i za hradbami bydleli méně privilegovaní, chudí a nepatřiční. Kritika modelu: - ne všechna preindustriální města byla strukturována daným způsobem, např.: - muslimská města = v centru byla sice působivá mešita, ale okolní bydlení bylo méně variabilní než v Evropě, obchod a řemesla byly koncentrovány na bazaru, který nemá v evropských městech žádnou obdobu), - teokratické státy střední Ameriky = centra měst s velkými chrámy sloužila jako slavnostní, obřadní místa, kde se v průběhu obřadů nacházely tisíce lidí, ale ve zbývajícím čase byla liduprázdná, - africká města = středům měst nedominovaly žádné náboženské či vládní (správní) stavby; - někteří autoři tvrdí, že tzv. preindustriální města různých dob (Řím, středověká Evropa) a různých oblastí (Afrika, jižní Asie, Čína) byla tak odlišná, že v žádném případě nemohou být seskupena dohromady; - nepřesnost termínu "preindustriální", neboť některá preindustriální města měla "průmysl" - nebyl to sice průmysl v moderním slova smyslu, nicméně výrobní činnosti byly v těchto městech zastoupeny, zejména např. v Japonsku nebo v Indii. Podniky byly sice malé, ale zato byly často velmi početné. Z toho důvodu se někteří geografové vyhýbají termínu preindustriální: - zcela, - jiní ho používají pouze pro označení západních měst v době před průmyslovou revolucí. § Moderní západní města Přerod středověkých měst do moderní podoby probíhal postupně, v několika fázích: - Obchodní, kupecké město (Mercantile City) Vznik a rozvoj těchto měst byl spojen s nástupem koloniální éry, která do západní Evropy začala přinášet oživení a rozkvět. Z toho důvodu se uvedené změny projevily nejdříve ve městech na pobřeží Atlantského oceánu. V průběhu 16. a 17. století se obchodní města jako např. Amsterdam, Antverpy, Kodaň, Londýn, Lisabon a další stala uzly rozvíjející se globální sítě regionálního, národního a mezinárodního obchodu. Síla tehdejších společností byla tak velká, že byly schopné zakládat nová sídla ve vzdálených zemích (odkaz na přednášku k migracím -- zejména vznik obchodních stanic, sídel spojených s plantážemi v tropech a subtropech apod.). Tímto způsobem byla založena např.: - koloniální města v Severní Americe, - Dakar, Kapské Město a Lourenco Marques (nyní Maputo) v Africe, - Madras (nyní Chennai) a Hong Kong v Asii, - a mnoho dalších především na pobřeží. - Průmyslové město (Manufacturing City) Průmyslová revoluce, jejíž nástup začal být v některých částech Evropy citelný v poslední čtvrtině 18. století, již mnohá evropská města zastihl v období rozmachu (kolonialismus, zámořský obchod). To však nebylo nic proti "lavině" změn, jež v následujícím období zcela změnily podstatu městského života. Města se musela rychle přizpůsobit: - rychle rostoucímu průmyslu (vynález a zavedení parního stroje) -- průmysl je založen na velkovýrobě a využívá velké množství pracovních sil -- to vede k intenzivní a rychlé koncentraci průmyslové výroby, jež vyžaduje ohromné množství pracovních sil!!!, - výstavbě obytných domů pro zvyšující se počty dělníků (rozvoj průmyslu vyvolal rozsáhlé migrační přesuny obyvatelstva nejen do existujících měst, ale i do všech nově vzniklých průmyslových měst), - rozvoji dopravních systémů. Důsledkem výše uvedených procesů byla prostorová expanze měst. Průmyslová města vznikla nejdříve ve střední Anglii (Midlands) a brzy poté také v západní Evropě. Některá města (např. Paříž, Amsterdam a mnoho dalších) si uchovala charakter svých historických center, v jiných byly tyto části zcela rozbořeny. Vzhled měst připomínal neuspořádanou změť různých funkcí a činností: - soukromé domy byly pohlceny průmyslovými podniky, - otevřené prostory se změnily na skládky odpadků, - elegantní domy byly přeměněny na přelidněné slumy, - městské čtvrtě byly rozděleny výstavbou železničních tratí (náspy), - systémy kanalizace a zásobování vodou nebyly přiměřené tak velkému počtu obyvatel a byly často znečištěné či kolabovaly. Na základě uvedeného lze konstatovat, že životní a pracovní podmínky byly děsné -- dětská práce, otřesné hygienické podmínky, znečištěný vzduch a voda, špinavé saze pokrývaly města ("black towns" ve střední Anglii), ... Situace v průmyslových městech Nového světa byla patrně trochu lepší. Časem se podmínky v evropských průmyslových městech zlepšily, a to zejména v důsledku: - vládních zásahů, - legislativních změn, - zavedením městského plánování a zónování, - uznání pracovních práv dělníků apod. Hlavní znaky průmyslových měst: - rychlý růst počtu měst a počtu jejich obyvatel (viz údaje v tab. 1), - městský fenomén zasáhl všechny oblasti světa, - města rychle plošně rostou a pohlcují v blízkosti ležící sídla i města, souběžně s růstem měst probíhá jeho vnitřní diferenciace:   Nový svět (Amerika, Austrálie) = vznik šachovnicovitých, pravidelně rozplánovaných měst,   Evropa (města jsou polygenetické organismy) = jádrem města je obyčejně staré město, které se postupně vylidňuje a mění se v centrum, v němž se lokalizují obchody, banky a ostatní služby (city); v místě bývalého opevnění vznikají široké ulice (bulváry), za nimiž leží čtvrtě vzniklé v 18. a 19. století; v jejich rámci zabírá rozsáhlé plochy průmysl, který je lokalizovaný zejména v blízkosti železničních tratí, řek a kanálů; s dopravními tepnami je spojený vznik skladové zóny; mezi průmyslovými čtvrtěmi se rozkládají obytné čtvrtě zastavěné obvykle činžáky; kromě toho vznikají též zvláštní vilové čtvrtě majetnějšího obyvatelstva apod.; město se rozšiřuje podél cest a železničních tratí, mezi výběžky podél dopravních os vznikají nezastavěné plochy (radiokoncentrická struktura); Tab. 1: Vývoj počtu obyvatel měst ve světě v období let 1800 - 1950 Rok Počet Počet Podíl na Města se 100 tis. a obyvatel obyvatel obyvatelst více obyvateli světa měst s více vu světa (mil.) než 5 tis. (%) obyv. (mil.) počet podíl na obyvatel obyvatelstvu (mil.) světa (%) 1800 906 27,2 3,0 15,6 1,7 1850 1 171 74,9 6,4 27,5 2,3 1900 1 608 218,9 13,6 88,6 3,5 1950 2 400 716,7 29,8 313,7 13,1 Pramen: J. Beaujeu-Garnier, G. Chabot, 1963 - Moderní město (Modern City) Modernizace průmyslového města se začala odehrávat na sklonku 19. století v USA (v Evropě o něco později) a byla důsledkem dopravních inovací. Jejich prostřednictvím se změnil geografický model města, dochází k oddělení míst bydlení od míst práce. Inovace: - zavedení elektrických tramvají, - modernizace dopravního systému města rozvojem dopravních tangent (městské okruhy) kromě modernizace radiál. Zavedení těchto inovací umožnilo přesun masy obyvatel na okraj zastavěných částí měst a prodloužení dojížďkové vzdálenosti do práce, za nákupy atd. Nástup suburbanizace -- jevu typického pro moderní město (narozdíl od toho v období průmyslového města převládaly procesy koncentrace) - byl významně urychlen ve 20. letech 20. století nástupem automobilismu (J. Vance tuto změnu označuje jako "revoluci 20. let"). - Postmoderní město (Postmodern City) Současný vývoj moderního města charakteristický postupným přerůstáním města do rozsáhlého městského regionu s mnoha různorodými částmi a funkcemi (centrum, předměstí, nákupní centra, obchodní oblasti, ...) považují někteří autoři za projev postmodernismu. Rozdíl od průmyslového města spočívá také v tom, že tahounem rozvoje již dnes v rámci moderního i postmoderního města již není průmysl, nýbrž služby, investice do technologií apod. MECHANISMY KONCENTRACE × DEKONCENTRACE OBYVATELSTVA Koncentrace obyvatelstva Rychlá koncentrace obyvatelstva nastoupila v souvislosti s vynálezem parního stroje (přelom 18. a 19. století). Pára jako zdroj energie užívaný ve výrobě i dopravě měla výrazně dostředivé tendence. Hlavním zdrojem paliva parních strojů se postupem doby stalo uhlí (nahradilo dřevo). Protože doprava paliva vždy zdražovala výrobu, stala se blízkost ke zdroji této nové energie jedním z významných činitelů vedoucích ke koncentraci hospodářských činností i obyvatel. V rámci tohoto procesu ale působily i některé další skutečnosti dané vlastnostmi parního stroje -- šlo zejména o: - pára se nejlevněji vyrábí ve velkém množství a energie musí být použita co nejblíže parního stroje (maximální vzdálenost jednotlivých částí továren od parního stroje nemohla překročit 400 m -- maximální vzdálenost, na níž bylo možné pomocí hnacích řemenů, hřídelí a převodů přenést vyrobenou sílu); - čím více výrobních jednotek bylo v daném prostoru, tím efektivnější bylo využití tohoto zdroje energie => důsledek = vznik velkých továren s mnoha zaměstnanci; - k pravidelnému zásobování továren uhlím bylo využito parních lokomotiv - z našeho pohledu platí teze, že čím více továren se soustředí na jednom místě, tím snáze je lze obsloužit železnicí => důsledek = vznik městských průmyslových čtvrtí s koncentrací továren, skladišť, železničních vleček a dalších průmyslových objektů; - protože parní lokomotivy nemohly být hospodárně použity pro místní dopravu ve městech, museli zaměstnanci nových továren bydlet v jejich blízkosti (vlaky nemohly být využity k levné a snadné dopravě uvnitř měst) => důsledek = vznik dosud nevídaných hustot domů a obyvatelstva; - v důsledku výše uvedeného města postupně přitahovala další a další průmysl, obchod i jiné hospodářské činnosti a s nimi opět nové a nové obyvatele => důsledek = sebegenerující proces zvětšování a soustřeďování aktivit. Velké, hustě zastavěné a rychle rostoucí město s jediným centrem, kam se sbíhaly dopravní linky vděčí za svůj charakteristický tvar z velké míry dostředivým silám páry. Prakticky dodnes žijeme ve městech, jejichž radiokoncentrická struktura byla do značné míry zformována železnicemi v průběhu 19. století. Začátky dekoncentrace První fáze urbanizace byla těsně spjata s růstem průmyslu -- s růstem počtu lidí pracujících v průmyslu. Tento vztah se od přelomu 19. a 20. století začal pomalu uvolňovat -- příčiny: - změny v reprodukci obyvatelstva (snížení tempa růstu počtu obyvatel, navíc samotný proces urbanizace se blíží svému stropu), - technologické změny (změny zdrojů energie, komunikačních, dopravních, technologií), - ekonomické změny (změny struktury průmyslové výroby) - sociokulturní změny (změny hodnotových orientací lidí, způsobu života, bydlení). Důsledek = decentralizační a dekoncentrační účinky Významné pro vývoj měst a sídelního systému byly změny, které vyvolalo: - využití elektrické energie, nafty, přírodního plynu (snazší přenosnost do velkých vzdáleností, stejně výhodná použitelnost v malých i velkých závodech) => důsledek = uvolnění geografické determinace průmyslu; - využití elektromotorů v dopravě -- tramvaje a vertikální doprava (výtahy -- domy s vyšším počtem podlaží) => důsledek = změny vnitřní struktury města (větší využití městského prostoru -- oddělení bydlení obyvatelstva a pracovních míst); - zavedení elektrického proudu ve spojích (vynálezy telegrafu, telefonu, ...) => důsledek = pokles potřeby osobních kontaktů ve správě a obchodu, šíření městského způsobu života; - vynález výbušného motoru a automobilu -- posílení významu silnic a silniční dopravy, průlom dosavadní nadvlády železnic => důsledky = rozvoj průmyslu i mimo rovinatý terén (schopnost nákladních automobilů překonávat větší výškové rozdíly), změna prostorového uspořádání měst (dekoncentrace - vznik předměstí, změna tvaru měst od radiokoncentrického -- hvězdicovitého -- uspořádání k městům se souvislejšími plochami zastavění -- ovšem při nižších hustotách); Největší změnou spojenou s osobními automobily (v Severní Americe i v Evropě cca od 20. let 20. století) bylo posílení tzv. suburbanizace (snižování počtu lidí bydlících ve vnitřních částech města a jejich stěhování do nových čtvrtí rodinných domů na okrajích a později i za okraje měst) => důsledek = rozvolnění původně mnohem kompaktnějších měst. K dalším faktorům suburbanizace patřila expanze obchodní a správní funkce center měst (snížení počtu lidí bydlících v centrech), promítání sociálních rozdílů a vertikální sociální mobility (bydlení různých sociálních vrstev v různých částech měst). - hospodářský vývoj = relativní růst významu služeb a pokles významu výroby zboží (současně v důsledku technického a technologického pokroku probíhal růst produktivity práce v průmyslu i v zemědělství) => změny struktury zaměstnanosti => růst měst je vyvolán růstem počtu pracovních příležitostí ve službách = výše uvedená úzká spojitost procesů industrializace a urbanizace se od počátku 20. století uvolnila. - důsledkem všeho výše uvedeného bylo tedy rozvolňování měst, rychlý růst předměstí a vznik městských aglomerací, nicméně koncentrace obyvatelstva pokračovala, a to v měřítku celých městských regionů -- městské regiony, často včetně menších měst v okolí metropolí, rostly, zvětšovaly počet obyvatel a stále přitahovaly průmysl a služby. Novým rysem této fáze bylo ovšem "vyprazdňování" vnitřních částí měst, růst jejich okrajů a vnějších zón (v souvislosti s tím i změny ve skladbě obyvatelstva, ve způsobu bydlení a života suburbanizovaných pásem apod.) -- šlo o proces tzv. metropolizace (v evropských zemích probíhá zhruba až do konce 60. let 20. století). Počátkem 70. let 20. století nastal nepředvídaný a důležitý obrat v dosavadním vývoji celého osídlení -- hlavní znaky: - v západní Evropě došlo k zastavení populačního růstu (někde začal i úbytek), takže pro další růst metropolí prostě nebyli lidé, neboť zároveň začala klesat migrace obyvatelstva z venkova; - procesy koncentrace obyvatelstva do velkých měst a metropolitních oblastí se v podstatě zastavily a začala růst malá města (výjimkou byly pouze některé jihoevropské země s méně rozvinutým průmyslem a velkým podílem obyvatelstva na venkově a v zemědělství -- např. Řecko nebo Portugalsko) -- v silně urbanizovaných zemích pokračovalo vylidňování vnitřních i okrajových částí největších metropolí; - zároveň došlo ke změně vztahů mezi regiony -- zastavila se koncentrace obyvatelstva do starých rozvojových regionů a celkový vývoj směřoval k větší rovnoměrnosti rozložení obyvatelstva v území; - pokračující změny ve struktuře pracovních příležitostí = přeměna měst z měst průmyslových na města služeb (postindustriální města) - průmysl se začal v metropolitních oblastech nejdříve stěhovat z jejich vnitřních částí na periferie a později z metropolitních oblastí do malých měst v jiných regionech země -- v řadě zemí došlo k tzv. deindustrializaci; - zároveň dochází k významným změnám ve vnitřní organizaci firem - rozpojení jednotlivých činností firem = řízení, výzkum, vývoj a výroba se často soustřeďují na různých místech, přičemž velká města si zachovávala především řídící složky a výzkum; - v důsledku technologických změn, změn v organizaci odbytu a změn v názorech na řízení podniku se začíná opouštět představa o výhodách plynoucích z ekonomie rozsahu (čím větší série se vyrábí, tím může být výrobek levnější) a z tzv. aglomeračních výhod (blízkost k jiným průmyslovým odvětvím, k obslužným a obchodním službám, výzkumu atd. -- jejich pokles nastal v souvislosti s poklesem významu dopravních a komunikačních nákladů) => v důsledku toho se zvyšuje podíl malých firem => decentralizace a dekoncentrace průmyslové výroby -- průmysl může velmi dobře fungovat i v malých městech; - dekoncentrace městského osídlení souvisí také s rostoucí rolí služeb - někdy se v této souvislosti hovoří o terciarizaci společnosti a jsou hledány její důsledky na prostorové uspořádání společnosti -- studium těchto závislostí je složité, neboť služby představují nesmírně různorodý soubor aktivit, často s protichůdnými účinky (diferenciace mezi kategoriemi služeb). Na základě uvedených tendencí a změn lze ve vývoji struktury osídlení rozlišit čtyři trendy: § desurbanizace = klesající význam městských aglomerací a rostoucí role území mimo ně; § suburbanizace = pokračující dekoncentrace uvnitř městských aglomerací (pokračující suburbanizace); Oba uvedené procesy vedou k rozvolňování činností, budov, infrastruktury a lidí v suburbanizovaných prostorech -- vznik nové městské krajiny, v níž se střídají přírodní prvky s obytnými územími, budovami nového průmyslu, administrativy, s nákupními středisky, sportovními a rekreačními zařízeními a která je protkána množstvím komunikací pro auta = tzv. "městská kaše", regionální město. § hierarchizace (polarizace) regionů = staré průmyslové oblasti založené na bázi hutí, těžkého strojírenství, chemie, ... nebo v nichž byl soustředěn textilní průmysl, začaly upadat a v mnoha z nich průmysl zcela zanikl (Lotrinsko, Porúří) -- města zde sice zůstala, ale ztratila mnoho obyvatel. Ti, kteří zde zůstali, jsou na tom však z hlediska příjmů, kvality prostředí, vybaveností službami a infrastrukturou hůře než ti, kdo žijí v nově vznikajících průmyslových regionech, jejichž základnou jsou především výrobní služby a nová odvětví průmyslu -- vzniká tak nová sídelně-regionální hierarchie a někdy také sociální a politické napětí mezi starými a novými průmyslovými oblastmi -- příklady: - Německo (bohatnoucí jih × chudnoucí sever), - Anglie (Londýn × JV, průmyslové oblasti střední a severní Anglie), Kromě toho je možné zaznamenat vznik tzv. vnitřních periferií, tj. oblastí jež nebyly v minulosti urbanizovány a ani dnes se nestaly novými rozvojovými regiony (část střední Francie, Galicie ve Španělsku, ...) § forma "urbanizace bez města" = přesouvání lidí s volnějším pracovním režimem a zároveň s dostatečnými příjmy (novináři, univerzitní učitelé, novináři, umělci, ...) do vzdálenějších malých sídel (venkovské domy, farmy, ...) Urbanizace v socialistických zemích Spor o to, zda hovořit o socialistické urbanizaci nebo o urbanizaci v socialistických zemích. Urbanizace v socialistických zemích probíhala odlišně v důsledku: - celospolečenského vlastnictví výrobních prostředků, - skutečnosti, že o územním rozmísťování výrobních i nevýrobních investic rozhodovali místo trhu plánovači, pracující v institucích státního centrálního plánování -- často se proto hovoří o tzv. "řízené urbanizaci". Urbanizační procesy ve východní Evropě měly řadu specifických znaků (přestože měly také mnoho společného s urbanizací probíhající v nesocialistických zemích Evropy): - pomalejší růst hlavních měst, rychlý růst středně velkých a někdy i malých měst, zastavení (nerozvíjení) suburbanizace (tento rys není zcela obecně platný) - důsledek plánovacích ideologií a ekonomických politik těchto zemí; - oslabení procesu vzniku velkoměstských regionů a polarizačních procesů (menší hospodářské a sociální rozdíly mezi regiony); - relativní uzavírání jednotlivých administrativních regionů (např. migrace, organizace dopravy apod. v bývalém ČSR na úrovni krajů); - specifické rysy vnitřní struktury jednotlivých měst -- menší pestrost, neekonomické zacházení s půdou, menší sociální marginalizace (vnitřní části měst často stagnovaly nebo dokonce chátraly, socialismus se "projevoval" zejména na okraji měst výstavbou velkých uniformních a monotónních obytných souborů -- sídlišť, socialistická města byla sociálně-prostorově smíšenější). Od počátku 90. let 20. století se obě části Evropy oddělené dříve železnou oponou pomalu znovu propojují, znovu se stávají jedným hospodářským a sociálním prostorem, byť vnitřně diferencovaným. V případě realizace tohoto neobyčejně složitého a těžkého procesu dojde i k postupnému srůstu "sídelní tkáně obou makroregionů -- takový vývoj již do značné míry probíhá, velká města střední i východní Evropy se stále více ekonomicky, dopravně a kulturně propojují s městy a zeměmi západní Evropy. V proměnách jejich vnitřní struktury lze pozorovat jevy, které jsou analogií toho, co se děje na Západě. Hlavní trendy působící na evropský systém osídlení a na města na sklonku 20. století jsou: - nová technická revoluce spojená s prudkým rozvojem telematiky (ukládání a výměna informací), - formování nové sociální struktury a také skladby pracovních příležitostí vlastní informační společnosti, - formování globální ekonomie, - evropská integrace, která vedle poměrně značného oslabování role národních států znamená zároveň posilování politického a často i ekonomického významu regionů a měst, - růst významu ekologických hnutí a ekologického vědomí, - nový rozvoj ženského hnutí. V rámci procesů moderní urbanizace lze vyčlenit čtyři fáze vývoje městských prostorových útvarů: § Proces koncentrace Fáze soustředěného města průmyslového charakteru, jež je charakteristická pro 19. a počátek 20. století v Evropě a Severní Americe. Počet obyvatel jednotlivých měst jen mimořádně překračuje milion obyvatel. § Nástup procesu dekoncentrace Druhá fáze se vyznačuje vedle pokračující koncentrace také procesy dekoncentrace v rámci sídelních útvarů. Tuto fázi provází vznik městsko-průmyslových aglomerací. Bodové městské útvary se transformují na městské aglomerace a ty se stávají základními uzly prostorové organizace života společnosti. V průběhu této fáze se městotvornými funkcemi stávají i terciér a kvartér. Největší městské útvary překračují milion obyvatel. § Metropolizace sídelních útvarů V této fázi se vedle procesů typických pro fázi aglomerace zesilují i procesy prostorové integrace, a to ve dvou podobách: - procesy prostorové integrace sousedních aglomerací, které vedou ke splývání těchto útvarů, - růst závislosti a funkčních vazeb mezi aglomeracemi a velkými městy v rámci státu. Prostřednictvím rozvoje dopravních a telekomunikačních technologií nepředstavuje již překonávání vzdáleností ve fyzickém smyslu limitující faktor přeměny sídelních útvarů. Vzniká tak silně integrovaný sídelní systém v rámci státu, městotvornými funkcemi jsou hlavně terciér a kvartér. Prostřednictvím metropolizace vznikají několikamilionové sídelní útvary. § Megalopolizace sídelních útvarů V této poslední fázi procesy koncentrace a dekoncentrace ztrácejí význam. Při transformaci sídelních struktur začínají hrát roli především procesy funkční a prostorové koncentrace. Proces megalopolizace překračuje hranice regionů i jednotlivých států (zejména v rozdrobené Evropě). Megalopole mohou mít až několik desítek milionů obyvatel. STAV URBANIZACE VE SVěTě -- ROZDíLY MEZI REGIONY Podíl obyvatelstva žijícího ve městech se na světové úrovni v průběhu posledních 200 let významně zvýšil (viz obr. x -- naskenovat obr. 18.1, s. 239, Human Geography!!!) Tempo urbanizace se přitom po celé období postupně zvyšovalo, nejvyššího tempa bylo dosaženo v druhé polovině 20. století (uvedená čísla odpovídají faktu, že za města jsou považována sídla s více než 5 tis. obyvateli -- zcela náhodně a libovolně zvolená hranice): § svět - 1950 = urbanizace dosahovala cca 29 %, - 2000 = cca 50 % (svět v současnosti dosáhl zhruba stejného stupně urbanizace jako Evropa před 50 lety), § Evropa - 1950 = cca 50 %, - 2000 = cca 75 % Tab. 2: Podíl městského obyvatelstva - kontinenty a makroregiony v roce 2003 Country or area Mid-year Density Percentage population (pop/km2) urban (thousands) World 6 301 463 46 48 More developed regions 1 203 296 23 76 Less developed regions 5 098 167 62 42 Least developed 718 080 35 27 countries Africa 850 558 28 39 Eastern Africa 270 317 43 26 Middle Africa 100 583 15 37 Northern Africa 183 598 22 50 Southern Africa 51 678 19 56 Western Africa 244 381 40 41 Asia 3 823 390 120 39 Eastern Asia 1 512 321 129 44 South-central Asia 1 563 173 145 31 South-eastern Asia 543 193 121 40 Western Asia 204 703 43 65 Europe 726 338 32 74 Eastern Europe 300 264 16 68 Northern Europe 94 816 54 83 Southern Europe 146 365 111 67 Western Europe 184 893 167 83 Latin America and the 543 246 26 77 Caribbean Caribbean 38 692 165 64 Central America 142 275 57 69 South America 362 278 20 81 Northern America 325 698 15 78 Oceania 32 234 4 75 Australia/New Zealand 23 606 3 91 Melanesia 7 468 14 25 Micronesia 526 170 44 Polynesia 635 75 41 Pramen: 2002 Revision of the official United Nations Population Estimates and Projections Tab. 3: Státy světa (větší státy, bez městských států) s největším podílem venkovského obyvatelstva v roce 2003 Country or Mid- Densit Percen Country or Mid- Densit Percen area year y tage area year y tage populat (pop/k urban populat (pop/k urban ion m2) ion m2) (thousa (thousa nds) nds) Belgium 10 338 98 Denmark 5 364 125 85 318 Western 308 1 96 Djibouti 703 30 85 Sahara Kuwait 2 521 142 96 Gabon 1 329 5 84 Iceland 290 3 93 Republic of 47 482 84 Korea 700 Uruguay 3 415 19 93 Sweden 8 876 20 83 Israel 6 433 291 92 Brazil 178 21 83 470 Australia 19 3 92 Canada 31 3 79 731 510 Lebanon 3 653 351 91 Japan 127 338 79 654 Netherlands 16 395 90 Jordan 5 473 61 79 149 United 59 243 90 Spain 41 81 78 Kingdom 251 060 Argentina 38 14 89 United 294 31 78 428 States of 043 America Libyan Arab 5 551 3 89 Oman 2 851 13 78 Jamahiriya United Arab 2 995 36 88 Colombia 44 39 77 Emirates 222 Germany 82 231 88 France 60 109 76 476 144 Venezuela 25 28 88 Cuba 11 102 76 699 300 Saudi Arabia 24 11 88 Norway 4 533 14 76 217 Chile 15 21 87 Mexico 103 53 75 805 457 New Zealand 3 875 14 86 Czech 10 130 75 Republic 236 Pramen: 2002 Revision of the official United Nations Population Estimates and Projections Z mapy urbanizace světa (měřeno podíly obyvatel žijících ve městech na celkovém počtu obyvatel daného státu, hodnocení vychází z dat z konce 90. let 20. století) vyplývá, že vysokou mírou urbanizace se vyznačují zejména následující tradiční regiony: (obr. 18.6, s. 246-247, Human Geography) - západní Evropa, - severní Amerika, - Austrálie, - Japonsko; nicméně vysoká urbanizace je charakteristická i pro některé jiné spíše periferní regiony -- jde např. o: - většinu států Jižní Ameriky, - některé státy střední Ameriky (Mexiko, Kuba), - některé arabské státy (Arabský poloostrov, Libye). Bývalý SSSR 70 let trvající období komunistické vlády a plánovité industrializace zvýšilo úroveň urbanizace ve většině států bývalého SSSR: - nejvyššího stupně urbanizace bylo dosaženo v Rusku (cca 73 %) - nejméně urbanizovanou oblast představují středoasijské státy (hodnoty zde kolísají od 28 % v odlehlém a chudém Tádžikistánu po 56 % v silně rusifikovaném Kazachstánu). Jižní Amerika Vysoký stupeň urbanizace není charakteristický jen pro tři země jihoamerického "kornoutu" (Argentina, Chile, Uruguay), ale např. i pro Brazílii a Venezuelu. Na sklonku 90. let za svými sousedy výrazněji zaostávaly pouze vnitrozemské státy Paraguay a Bolívie, nicméně nejnižší hodnoty byly zaznamenány ve třech zemích na severním pobřeží -- jde o státy Guyana, Surinam a Francouzská Guyana. Subsaharská Afrika Na konci 90. let zahrnovala oblast subsaharské Afriky státy s nejnižším stupněm urbanizace na světě -- Etiopie, Rwanda, Burundi, Uganda, Nigérie aj. Celkově lze konstatovat, že v tropické Africe se nachází jen několik zemí, v nichž stupeň urbanizace překračuje 40 % - jde o Gabon, Kongo, Senegal, Libérii, Côte d´Ivoire (Pobřeží Slonoviny) a Kamerun. Jihoafrická republika dosahuje hodnoty 57 %, tato hodnota však musí být posuzována v kontextu velkých místních regionálních disparit -- těžebně průmyslové jádro je vysoce urbanizované, zatímco zbývající území je převážně venkovské a podobá se tropické Africe. Jihozápadní Asie a severní Afrika Tento region vykazuje nápadné kolísání úrovně urbanizace -- regionální rozdíly souvisí s rozdílností národních ekonomik a kulturních podmínek. Střední Východ a Arabský poloostrov se vyznačuje vysokou úrovní urbanizace -- situace souvisí s koncentrací ropného průmyslu v těchto oblastech. Na jihu Arabského poloostrova urbanizace dosud nedosáhla tak vysokého stupně, neboť industrializace a využívání energetických zdrojů zde dosud nezměnilo tradiční způsob života tak jako v Iráku nebo Saúdské Arábii. Podobné odchylky lze pozorovat i při postupu směrem na východ nebo západ -- za zmínku stojí nízká urbanizace chudého Afghánistánu a naopak vysoká urbanizace v Libyi, v zemi s bohatými ropnými ložisky. Jižní Asie Navzdory velkým městům jako je Bombaj, Kalkata apod. zůstává úroveň urbanizace v této oblasti nízká. Hlavním způsobem života zde zůstává zemědělství (a to včetně samozásobitelského), což se odráží v nízké urbanizaci -- Indie, Pákistán, Bangladéš (ve všech zemích do 30 %). Jihovýchodní Asie Pomineme-li městské státy se 100 % městského obyvatelstva (Singapur, Hong Kong, Macao), vyznačuje se i tento region nízkou urbanizací. Hranici 50 % překračují kromě městských států už pouze Brunej a Malajsie, stupeň urbanizace ostatních zemí odpovídá spíše rozvojovému světu -- nejvyšší hodnoty dociluje Indonésie (cca 40 %). Východní Asie V této oblasti patří k silně urbanizovaným územím Japonsko, Jižní Korea a Taiwan, průměr regionu významně snižuje Čína, kde stupeň urbanizace dosahuje necelých 40 %. Teze platí i navzdory řadě velkých měst, jejich počet obyvatel je však potřeba srovnat s celkovým počtem obyvatel, který v případě Číny činí 1,2 mld. NEJVěTší MěSTA SVěTA Mapu stupně urbanizace jednotlivých států je vhodné porovnat s mapou, která ukazuje rozložení více než 300 měst s počtem obyvatel přesahujícím 1 milion. mapa (obr. 18.7, s. 248-249, Human Geography) ukazuje koncentraci těchto měst do oblastí: - východní části Severní Ameriky, - západní Evropy, - východní Asie (zde zvláště Japonsko), - naopak z mapy také zřetelně vyplývá nižší úroveň urbanizace v Africe. Severní Amerika V Severní Americe se rýsuje základ několika megalopolitních oblastí: - Boston -- Washington, D.C., - Chicago -- Detroit -- Pittsburgh, - San Francisco -- Los Angeles -- San Diego, - Montreal -- Toronto -- Windsor, - postupně se utváří i magalopolis na Floridě (Miami -- Fort Lauderdale -- West Palm -- Beach), zatím jde o nespojité území, zůstane-li však zachováno zdejší tempo procesu urbanizace, bude vznik megalopole poměrně rychlý. Evropa Významný megalopolitní prostor vzniká v Anglii v okolí Londýna -- město je základem rozsáhlého populačního jádra s téměř 20 mil. obyvatel, přičemž v jeho těsném zázemí se nachází velká průmyslová města jižního Walesu a Midlands. Na evropské pevnině patří k hlavním městským regionům zejména následující: - v západním Německu v oblastech Porúří a Porýní (Düsseldorf, Essen, Köln), - v Belgii oblast Bruselu a Antverp, - v Nizozemsku se utvořila megalopolis nazývaná Randstad (doslova kruhové město), trojúhelníkový prostor zahrnující města Amsterdam, Rotterdam a Haag. Z dalších evropských aglomerací stojí za zmínku: - Paříž, - rychle se rozvíjející skupinu měst v severní Itálii v Pádské nížině, - středoevropský komplex táhnoucí se ze Saska (Německo) až do Slezska v Polsku (zejména zdejší hornoslezská oblast s centrem v Katovicích), Kromě toho se v Evropě nacházejí i velká města, jež ještě nejsou součástí rozsáhlejších městských regionů -- jde např. o města Moskva, Petrohrad, Madrid aj. Budeme-li celý urbanizovaný pás v Evropě od britského Midlands po německé Porúří/Porýní považovat za jeden celek, získáme megalopoli, jež svou rozlohou není významně větší než severoamerické megalopole. Takovýto jednotící, ucelený pohled však vzhledem k státní rozdrobenosti Evropy není příliš obvyklý. Megalopolizace mimo Severní Ameriku a západní Evropu proběhla už jen v Japonsku. Zdejší městské regiony: - Tokyo -- Kawasaki - Yokohama, - Osaka -- Kobe -- Kyoto, jsou ohromné a podél pacifického pobřeží ostrova Honšú rostou směrem k sobě. Trendy postupující urbanizace jsou zřetelné i v jiných částech světa (např. Johannesburg v Jihoafrické republice leží v centru rozsáhlé oblasti obsahující řadu středně velkých měst provincie Witwatersrand), nicméně intenzita těchto procesů dosud mimo Severní Ameriku, západní Evropu a Japonsko nedosáhla tak obrovských rozměrů. Je zřejmé, že vysoký stupeň urbanizace nezbytně nevede ke vzniku konurbací a megalopolí -- jako důkaz je možné uvést Austrálii a Argentinu Tab. 4: Počet obyvatel největších měst světa v roce 1990, 1995 a 2000 (pořadí měst podle stavu v roce 2000) Pořadí Městský region Stát Počet obyvatel (v mil.) 1990 200 1990 1995 2000 0 2. 1. Mexico City Mexico 20,9 24,5 29,6 1. 2. Tokyo-Yokohama- Japan 27,1 27,9 28,7 Kawasaki 3. 3. Săo Paulo Brazil 18,1 21,7 26,1 4. 4. Seoul South 16,7 19,4 22,4 Korea 8. 5. Calcutta India 11,7 13,1 15,9 9. 6. Mumbai India 11,7 13,0 15,3 7. 7. Shanghai China 13,0 14,0 15,2 5. 8. New York - New Jersey U.S.A. 14,6 14,7 14,7 6. 9. Osaka - Kobe - Kyoto Japan 13,8 14,1 14,5 11. 10. Rio de Janeiro Brazil 11,4 12,8 14,3 14. 11. Cairo Egypt 10,0 11,2 13,2 10. 12. Buenos Aires Argentina 11,5 12,2 12,9 12. 13. Moscow Russia 10,4 10,7 11,1 13. 14. Los Angeles Area U.S.A. 10,0 10,4 10,7 Pramen: H.J. de Blij, A.B. Murphy, Human Geography (s. 250, tab. 18.1) Vážný problém představuje skutečnost, že mnohá z největších měst světa se nacházejí v chudších státech. Do této skupiny patří z tab. 4 města: - Mexiko City, - Šanghaj, - Kalkata, - Bombaj, - Káhira, - z dalších velkých měst (jež nejsou o moc menší než města v tab. 4) lze uvést např. Bangkok, Lima-Callao, Saigon-Cholon atd. Studie OSN odhadují, že v roce 2025 bude patrně 15 měst mít více než 20 mil. obyvatel, z nichž některá (Mexiko City, Săo Paulo, Šanghaj) se mohou blížit až 30 mil. Některé z těchto ohromných měst tak budou mít více obyvatel než některé megalopole v Evropě a v USA. Očekávaný růst měst v chudších oblastech naznačuje, že postupující urbanizace ještě na světě vyvolá řadu problémů, vznikne mnoho nových výzev, jimž bude potřebné v budoucnu čelit. Údaje v tab. 3 také ukazují, jak rychle města v chudších státech rostou ve srovnání s konurbacemi a megalopolemi v bohatších zemích -- viz např.: - pokles New Yorku z 5. na 8. místo mezi roky 1990 a 2000, - pokles Osaky - Kyota z 6. na 9. místo mezi roky 1990 a 2000, - posun Kalkaty z 8. na 5. místo mezi roky 1990 a 2000, - posun Bombaje z 9. na 6. místo mezi roky 1990 a 2000, - města Bombaj a Kalkata dohromady v průběhu 90. let získala rámcově 8 mil obyvatel, Tokio a New York pak dohromady jenom necelé 2 mil. obyvatel. Lidé se stále stěhují z venkova do měst, přestože tamní "pull factors" jsou spíše zdánlivé než reálné. Zejména v méně rozvinutých oblastech prostřednictvím těchto migračních pohybů vznikají ve městech a na jejich okraji slumy, zóny jednoduchých obydlí přeplněné lidmi, často bez kanalizace a ostatní základní infrastruktury. Bytová výstavba jednoduše nestíhá tempo přírůstku nových obyvatel. Navzdory nepříznivým životním podmínkám však města v chudých oblastech nepřestávají obyvatelstvo vábit -- nejrychleji rostoucími městy (a tudíž nejrychleji se zvyšujícím stupněm urbanizace) se vyznačuje: - Afrika, - jižní Asie, - vnitrozemí východní Asie, - Jižní a Střední Amerika. Jedním z nejzákladnějším rysů rychle rostoucích měst v méně rozvinutých zemích patří obrovské kontrasty, které se ve městě vyskytují -- na jedné straně velké bohatství a kousek od něho chudé, přeplněné slumy. Naproti tomu města v Severní Americe, jižní části Jižní Ameriky, Austrálii a v západní Evropě rostou jen pomalu, rostou- li vůbec (suburbanizace, desurbanizace).