Veřejný sektor je řízen a spravováván veřejnou správou. Na otázku, proč tomu tak je, se téměř nabízí odpověď, že nikdo jiný zde není k dispozici. Veřejný sektor je financován z veřejných financí. Veřejné finance jsou tvořeny z daní daňových poplatníků. Daňoví poplatníci svěřili ze zákonu, který demokraticky přijali prostřednictvím svých zástupců, své daně veřejné správě, aby na základě veřejné volby s nimi hospodařili.

* do jaké míry dokáže veřejný sektor využít ve svém praktickém řízení obecných

* do jaké míry dokáže veřejný sektor zohlednit vliv specifických faktorů, vlastních

veřejném sektoru i veřejné správě, při konkrétním využití oněch konkrétních

V ziskovém (tržním) sektoru je věnována zcela rozhodujícím způsobem pozornost řízení podnikových subjektů. Tedy mikrořízení. Řízení na národohospodářské, makroekonomické úrovni, díky schopnostem tržního mechanismu při alokaci zdrojů ustupuje svým významem do pozadí. Jeho rozsah a míra jeho intenzity je, jak obecně známo, předmětem sporů různých ekonomických teorií a škol.

* mezi jednotlivými stupni řízení

* míra objektivní potřebnosti uspokojovat určité potřeby plošně,

tj. na území celého státu jednotně, podle stejných pravidel

* míra objektivní potřebnosti poznat, formulovat a prosadit zájmy

V demokratických státech můžeme pozorovat obecnou tendenci přesunu kompetencí od státní správy k samosprávě. O prosazení této tendence je však nutno neustále usilovat. Státní správa má značnou setrvačnost. Úředníci státních orgánů, zvláště centrálních, se neradi vzdávají svých kompetencí. A protože prozatím mají většinou vyšší kvalifikační úroveň než profesionální aparát úřadů samosprávy, bývají velmi vynalézaví v tom, jak si moc udržet i tam, kde by to samospráva dokázala zajistit účinněji.

Pokud se jedná o dělbu práce mezi jednotlivými stupni řízení, především v samosprávě, prosazuje se princip subsidiarity. Tento princip vyžaduje, aby bylo rozhodování ve veřejném sektoru přiřazeno na co nejnižší stupeň řízení, na který je ho možno z objektivních důvodů ještě přiřadit.

Rozhodovací cyklus obecně probíhá v následujících etapách

• diagnostikace problému, který má být rozhodnutím řešen a stanovení kritérií optimality řešení problému.

• soustředění informací potřebných pro kvalitní rozhodnutí

• analýza informací a zpracování variant řešení diagnostikovaného problému

• rozhodnutí

• realizace rozhodnutí

• kontrola průběhu plnění rozhodnutí a dosaženého výsledku

V řízení veřejného sektoru, ve kterém výrazně převládá rozhodování cestou veřejné volby dochází ke specifické dělbě práce mezi volenými funkcionáři a profesionálním aparátem tj. úřadem zastupitelstev. Profesionální aparát (např. na obecních úřadech) připravuje a zajišťuje realizaci rozhodnutí. Samo rozhodnutí však přijímají veřejnou volbou zastupitelstva, tedy poslanci. Dochází tedy k situaci, kdy soustředění informací, jejich analýzu i přípravu variant řešení diagnostikovaného problému provádí profesionálové na řízení veřejné správy, ale diagnostikaci problému, rozhodnutí a kontrolu plnění rozhodnutí provádí v podstatě laici, a to ještě kolektivním rozhodnutím, kdy osobní odpovědnost za důsledky rozhodnutí je v podstatě minimální a rizikem jsou pouze prohrané příští volby. Dlužno poznamenat, že vláda jako nejvyšší orgán státní správy není úřadem parlamentu, ale ve všech důležitých záležitostech, ke kterým jsou přijímány zákony, je v postavení úřadu parlamentu.

Formou řízení nazýváme základní charakteristiku řídícího systému, která je určena mírou centralizace (mírou decentralizace) rozhodovacích kompetencí. Teorie řízení nám nabízí tři základní formy, a to:

aa) přímou direktivní formu

Ad aa) Přímá direktivní forma se vyznačuje vysokou mírou centralizace rozhodovacích kompetencí. Nástroje (pojem je vysvětlen dále), které používá mají autoritativní charakter. Úkoly ukládané z příslušného centra jsou určovány direktivně a podrobně. Od řízeného systému se očekává iniciativa pouze ve smyslu dobrého plnění uložených úkolů. Řídícím orgánům na nižších stupních je vlastně vymezen prostor pro správní činnosti. (Správní činnosti se od řídících činností liší tím, že v nich chybí skutečný rozhodovací proces. Úkolem těchto orgánů je vlastně vykonat to, o čem bylo jinde rozhodnuto.).

Ad ab) Přímá nedirektivní forma řízení se vyznačuje tím, že řídící centrum stanovuje řízeným subjektům jejich poslání (vymezené např. ve statutu nebo jiném dokumentu), případně i hlavní cíle. Volí pak nástroje řízení obvykle motivačního, zvláště finančního charakteru, které vedou řízené subjekty k vymezení takových cílů a takových způsobů jejich dosažení, které vedou optimální cestou k naplňování poslání. Obecně vzato je přímá nedirektivní forma řízení velmi účinná za předpokladu volby vhodných nástrojů řízení. Tato forma je nejvíce uplatněna v řízení po linii samosprávy.

Ad ac) Nedirektivní forma řízení je charakterizovaná tím, že si řídící centrum stanoví úkoly samo pro sebe, řízeným subjektům nic nevymezuje a volí takové motivační nástroje, které vedou řízené subjekty ke stanovení svého poslání a cílů, pomocí nichž budou naplňovány úkoly, které si řídící centrum stanovilo samo pro sebe. Tato forma je používaná především tehdy, když řídící subjekt není vůči svému okolí v roli statutárního řídícího subjektu, ale chce chování tohoto okolí ovlivnit. V řízení veřejného sektoru je tato forma používaná všemi zastupitelskými sbory všude tak, kde jednání občanů není stanoveno zákonem nebo vyhláškou, ale zastupitelské sbory chtějí takové jednání občanů vyvolat. (např. při volbě určitého způsobu uspokojování potřeb).

• koncepci - Koncepční činnost ústící do tvorby koncepce má za úkol stanovit základní cíle veřejného sektoru, jeho bloků, odvětví i institucí a základní způsoby jejich dosažení.

• plán - Plánovací činnost ústící do tvorby plánu má za úkol zajistit realizaci koncepčních cílů tím, že komplexním a konzistentním způsobem určí co, kde, kdo, kdy a jak učiní.

• právní a organizační normy - Tyto normy různé právní síly (obecně platné, místně platné) stanovují pravidla výkonu činností ve veřejném sektoru, a to jak činností primárních funkcí, tak činností sekundárních funkcí.

• motivační nástroje - Tyto významné nástroje řízení obvykle členíme na hmotné (finanční) a morální. Mají za úkol ovlivnit chování řízených subjektů způsobem, které řídící subjekt cílově sleduje.

• nástroje kontroly - Jedná se o nástroje, které zajišťují tzv. zpětnou vazbu, tedy přinášejí řídícímu subjektu informace o tom, jak je plněno a splněno to, co býti splněno má.

Veřejná kontrola je jeden z charakteristických znaků veřejného sektoru. Má dvě formy - laickou (občanskou) a profesionální.

Vedle laické kontroly je organizovaná ve veřejném sektoru profesionální kontrola, kterou provádí odborné kontrolní orgány (např. ve školství, státní školská inspekce). Kontrolu provádí jednak ze zákona, jednak z podnětů laické kontroly a ze své laické iniciativy. Výsledky kontroly musí být zveřejňovány.

* míra nároku na odborné znalosti kontrolované činnosti (kontrolovaného statku).

* závažnost důsledků způsobů provádění kontrolované činnosti pro jejich

Čím vyšší míru zaznamenáváváme u obou kritérií, tím více preferujeme profesionální kontrolu, tedy kontrolu, prováděnou profesionální orgány a profesionálními pracovníky.

Profesionální kontrola se může snadněji stát objektem mocenských sporů, může přeceňovat některé problémy v důsledku skladby pracovníků kontrolních orgánů atd.

* laická kontrola především podněcuje, dává impuls profesionální kontrole

* profesionální kontrola je pod kontrolou samosprávných orgánů vyššího stupně

* výsledky profesionální kontroly jsou zveřejňovány; zcela rozhodující význam