Aby mohly vlády na všech úrovních plnit své funkce, musejí mít odpovídající prostředky. Ty získávají prostřednictvím veřejných příjmů. Jedná se o finanční vztahy nejrůznější povahy. Většinou souvisejí s vynuceným odnímáním prvotně získaného důchodu jeho příjemcům a jeho přerozdělení ve prospěch vlády nebo jiných subjektů. Podíl těchto plateb na celkových důchodech jednotlivců či domácností je jedním z významných ukazatelů tzv. ekonomické svobody. V menší míře však existují rovněž veřejné příjmy, které jsou založeny na dobrovolnosti, návratnosti a ekvivalenci.

Jedním z nejvýznamnějších kritérií je hledisko návratnosti. Podle něj se veřejné příjmy dělí na:

• nenávratné příjmy. Typickými nenávratnými příjmy jsou daně, dávky, poplatky, příjmy z výnosů privatizace, výnosy z vlastního podnikání apod. Tyto příjmy tvoří naprostou většinu z celkových veřejných příjmů.

• návratné příjmy. Mezi typické příklady patří bankovní úvěr od peněžních institucí nebo emise cenných papírů (státních pokladničních poukázek, vládních obligací, municipálních obligací apod.).

Do daňových příjmů jsou podle metodiky, kterou je v současnosti zpracováván státní rozpočet, zařazovány daně, cla, poplatky a pojistné na sociální zabezpečení včetně příspěvku na politiku zaměstnanosti. Svým objemem se jedná o naprosto zásadní kategorii příjmů. Na rok 1998 byly rozpočtovány příjmy státního rozpočtu ve výši 536,6 mld. Kč a daňové příjmy z toho tvořily 511,5 mld. tj. téměř 96 procent.

Tabulka 3: Podíl různých druhů příjmů na celkových běžných veřejných příjmech - srovnání ČR (1993) a průměru 11 zemí EU (1993) v %

Z tabulky je zřejmý relativně menší podíl přímých daní, který je výsledkem nižšího významu zdanění jednotlivců. Tento jev lze pozorovat v  zemích s nižšími důchody na hlavu (ze zemí Evropské unie se analogická situace objevuje u Řecka a Portugalska). Relativně vyšší váhu má zdanění příjmů společností, avšak zde došlo za poslední roky k poklesu. Naopak, zvýšila se relativní váha příspěvků na sociální zabezpečení.

Pojistné na sociální zabezpečení dnes představuje nejvyšší jednotlivou položku mezi příjmy státního rozpočtu. Podílí se na jeho celkových příjmech téměř 40 procenty. V souhrnném pohledu si lze o příjmových veličinách státního rozpočtu udělat obrázek z tabulky 4 a grafu 3.

Dnešní daňová soustava ČR je výsledkem daňové reformy, která si jako hlavní cíle kladla přizpůsobení daní novým tržním vztahům panujícím v ekonomice a harmonizaci daňového systému tak, aby se stal porovnatelným se systémy obvyklými v západní Evropě. K hlavní změně došlo prostřednictvím zákonů, přijatých v roce 1992 a nová daňová soustava začala fungovat od 1. ledna 1993.

Daňový systém se skládá se z daní přímých a nepřímých. Břemeno přímých daní dopadá na konkrétní fyzické nebo právnické osoby, tzv. poplatníky, a ti jsou současně i plátci, tj. těmi, kteří daň bezprostředně odvádějí státním orgánům - správcům daně. Řadíme sem daně důchodové a majetkové. Naproti tomu plátci nepřímých daní nemusí být subjekty, na který bezprostředně dopadá daňové břemeno, neboť mohou daň přesunout na někoho jiného. Například daně spotřební přesouvá výrobce na spotřebitele.

Dalším možným kritériem třídění daní je vztah k platebním schopnostem poplatníka. Z tohoto pohledu se daně rozdělují na osobní a in rem (latinsky “na věc”). Sazby daně osobní ve vztahu k daňovému subjektu zohledňují jeho platební schopnost. Uvedený druh daní má různé sazby podle úhrnné výše důchodu poplatníka. Mnohdy přihlížejí k sociálním aspektům jako je např. počet členů domácnosti. Sazba daní in rem platební schopnost poplatníka nezohledňuje. Do této kategorie se zahrnuje většina daní - daně spotřební, z přidané hodnoty, výnosové, ale také důchodové placené právnickými osobami a majetkové. Tyto termíny vycházejí z předmětu daně - tedy z toho, co je zdaňováno.

Jistý význam má rovněž rozlišování daní podle toho, kam směřuje jejich výnos, tj. daňového určení. rozlišujeme daně státní, které plynou do státního rozpočtu a centrum také rozhoduje o jejich ukládání i výši, svěřené plynoucí do místních rozpočtů, ale nichž rovněž rozhoduje centrum a místní, které tvoří příjem místních rozpočtů a rozhodují o nich plně místních a regionálních orgány. (V ČR klasické místní daně nejsou.)

Z hlediska svého hlavního poslání, tj. jako zdroj veřejných příjmů, jsou jednotlivé daně různě významné. Nejvyšší výnos získává státní rozpočet z DPH. Zdanění důchodů je rovněž velmi významné, o výnos se však státní rozpočet “dělí” s rozpočty místními. Jedinou daní, která zcela směřuje do místních rozpočtů je daň z nemovitostí. (Podrobněji pojednává o daňovém určení kapitola věnovaná místním rozpočtům.)

Pramen: Zpráva k návrhu státního rozpočtu pro PSP ČR, 1998

Mezi hlavní faktory, které mají vliv na vývoji výnosů patří hrubý domácí produkt, inflace, úroveň mezd, struktura spotřeby domácností i podniků, výše dovozů, počet ekonomicky aktivních obyvatel a mnoho dalších. V loňském roce se např. na vývoji daňových příjmů veřejných rozpočtů velmi výrazně podepsaly ničivé povodně. V kombinaci s negativními dopady poklesu hospodářského růstu tak došlo k výraznému výpadku příjmů oproti rozpočtované výši.