1. Selhání vlády (dokončení minulé přednášky o selhání trhu).

2. Veřejná volba: pojem, význam, základní problémy tvorby kolektivních rozhodnutí.

3. Hlasování. Pravidla hlasování, většinové hlasování a mediánový (střední) volič, hlasovací paradox.

4. Role subjektů podílejících se na veřejné volbě v zastupitelské demokracii.

• politici, strany, politické programy a koalice

• zájmové skupiny

• ekonomické chování byrokracie

1. Musgrave, R. A., Musgraveová, P.B.: Veřejné finance v teorii a praxi. Management Press, Praha, 1994. Str. 81-102

2. Stiglitz, J.E.: Ekonomie veřejného sektoru. Grada, Praha, 1997. str. 185-217 (teorie veřejné volby), 219-253 (teorie byrokracie)

3. ARROW, K.J.: Všeobecná ekonomická rovnováha: cíl, analytické prostředky, kolektivní výběr. Přednáška při příležitosti udělení Nobelovy ceny, 12. prosince 1972. in. Jonáš, J. a kol.: Nobelova cena za ekonomii. Academia, Praha, 1993, str.125-147.

4. BUCHANAN, J.M.: Konstituce ekonomické politiky. Přednáška při příležitosti udělení Nobelovy ceny, 8. prosince 1986. in. Jonáš, J. a kol.: Nobelova cena za ekonomii. Academia, Praha, 1993, str.589-599.

5. ŽÁK, M.: Vládní selhání - politickoekonomický cyklus. Příspěvek z konference 650. let UK Praha. k dispozici na internetu adresa: http://www.fsv.cuni.cz/650/prispevky/b/zakmilan.html.

1. Omezené informace. Vláda neví a ani nemůže vědět všechny relevantní informace, které mohou mít vliv na dopady jejího rozhodnutí. Nemá k dispozici ani dokonalou znalost kauzálních (příčinných) souvislostí uvnitř ekonomického systému - tj. nemá “dokonalou teorii”, ale nemá dokonce ani stoprocentní znalost o průběhu reálných procesů. Pohybuje se (mimochodem jako i všichni ostatní) na určité pravděpodobnostní úrovni. Navíc zde významnou roli hraje faktor zpoždění. Než informační systém vládě zprostředkuje poznání nějakého procesu, situace je již jiná a vláda vlastně “bojuje s minulostí”.

2. I kdyby vláda měla dokonalé informace, teorii i přehled o situaci, stejně má omezenou možnost kontrolovat resp. řídit reakce soukromého sektoru. Zvlášť zřejmé je to v demokraticky uspořádaných společnostech, ovšem ani totalitní státy nedokázaly přinutit všechny výrobce a spotřebitele k “žádoucímu” chování. Možnosti reakce, přizpůsobení apod. jsou v podstatě neomezené.

3. I kdyby vláda měla i neomezenou možnost určovat reakce soukromého sektoru, narážela by na svoji omezenou kontrolu nad byrokratickým aparátem, tj. nad částí sama sebe. Uvádění legislativy do života je složitý proces závislý na celé řadě technických detailů a uplatňují se v něm jako relativně autonomní subjekty i státní úřady a úředníci, kteří mohou být do značné míry vedeni i svými vlastními zájmy.

4. I kdyby všechna předchozí omezení neexistovala, jedno by zůstalo. Jde o omezení vyplývající z podstaty politického procesu. Politické rozhodnutí je v podstatě principielně kompromisem mezi zájmy subjektů, které se na rozhodování podílejí. Výběr z možných alternativ je tím vždy poznamenán. Existují vlivy nátlakových skupin apod. Dlouhodobé uskutečňování nějaké vnitřně logické a konsistentní politiky je v podstatě nemožné. Demokracie je metoda, jakou se způsobem, který vyhovuje všem, dospěje k rozhodnutí, které nevyhovuje nikomu.

Sama podstata veřejného sektoru takové rozhodnutí vylučuje. Ve veřejném sektoru se rozhoduje o tom, který subjekt a v jaké výši přispěje do veřejných příjmů a který subjekt a v jaké výši bude mít užitek z veřejných výdajů. Děje se tak politickým rozhodnutím, které je nazýváno veřejnou volbou. V demokratické společnosti má toto politické rozhodnutí charakter volebního procesu na různých úrovních veřejné správy. Zkoumáme přitom zejména otázky typu: 1. Jak je určována výše výdajů na veřejné statky v demokratické společnosti. 2. Jak přesně je reagováno na požadavky občanů. 3. Existuje v demokratické společnosti lepší vymezení úrovně veřejných statků? Existuje postup, který lépe odráží priority jednotlivců ve společnosti? (Jde o otázky na hranici politologie a ekonomiky. Snažíme se porozumět ekonomickým aspektům politického dění.)

Tržní ekonomika poskytuje jednoduchou a efektivní metodu pro určení úrovně produkce privativních statků: cenovou regulaci. Právě ta vede podniky k tomu, aby vyráběly hodnotné a kvalitní zboží, a vytváří základy pro alokaci zboží k různým spotřebitelům. Často hovoříme o důležité roli, kterou ceny mají při přenosu informací: informace týkající se hodnoty a kvality různých komodit od výrobců ke spotřebitelům, od spotřebitelů k výrobcům a od jednoho výrobce k druhému - tyto informace se týkají nákladů na výrobu a nedostatku komodit.

Informace prostřednictvím ceny je v těchto případech nahrazena hlasováním. Hlasováním je stanoven objem veřejných rozpočtů a struktura výdajů. Je otázkou, co z tohoto faktu plyne pro ekonomické aspekty těchto rozhodnutí. Ekonomy zajímá, zda v těchto podmínkách, kdy jsou lidé dotazování, čemu dávají přednost, pravdivě vyjádří své preference. Existuje nějaký způsob, kterým je možné přimět jednotlivce, aby vyjádřili svůj pravdivý požadavek co se týče veřejných statků?

1. forma přímé domokracie

Při velkém počtu voličů a řešených otázek je přímá demokracie nerealizovatelná. Volič si volí reprezentanty svých zájmů (obvykle politické strany), a to na základě jejich programů. Pokud je nespokojen s politikou strany, kterou volil a která do orgánů, kde se hlasuje o příjmech a výdajích veřejného sektoru deleguje své reprezentanty, v příštím volebním období volí jinou politickou stranu. Není to ideální forma, ale je pravděpodobně nejlepší ze všech špatných systémů.

Pro každou politickou stranu, nebo koalici nebo jinak formovaný subjekt, který se účastní veřejné volby, chce-li ve volbách uspět, je důležité vědět, jaký náklad v podobě daní je občan ochoten “zaplatit” za získání užitku, který mu vyplývá z podílu na spotřebě, financované z veřejných výdajů. Při tomto průzkumu se občané pochopitelně rozloží do různých skupin, které představují různé skupiny voličů. Přitom platí následující principy:

Jestliže státní výdaje na veřejné statky jsou nízké, mezní užitečnost veřejných statků je velmi vysoká; zatímco když vláda vynakládá stále více prostředků, mezní užitečnost veřejných statků se snižuje. Současně ovšem, když státní výdaje na veřejné statky rostou, jednotlivci mají méně jiného zboží - privativních statků. Proto mezní užitečnost privativních statků roste, takže mezní náklady veřejných statků (ušlá spotřeba privativních statků) se zvýší. Protože mezní prospěch z veřejných statků se sníží a mezní náklady se zvýší, čistý mezní prospěch - mezní prospěch mínus mezní náklady - je pro nízké hodnoty státních výdajů pozitivní a pro vysoké hodnoty je negativní. Jinak řečeno, s rostoucími státními výdaji roste na počátku také užitek pro jednotlivce (dochází k pozitivnímu čistému meznímu prospěchu), ale na konci se tento užitek zmenšuje. Úroveň státních výdajů, která je nejvíce preferována jednotlivci, je samozřejmě ta úroveň, na níž je užitek maximalizován nebo kde je čistý mezní prospěch nulový.

První - někteří jedinci mohou mít veřejné statky jednoduše raději než jiní. Někteří mohou mít potěšení z veřejných parků, zatímco jiní sem nikdy nepřijdou.

Druhý - příjmy jednotlivců jsou rozdílné. Pro chudé jedince bude mezní užitečnost privátních statků vyšší než pro bohaté. Budou méně ochotní než bohatí vzdát se peněz na privátní statek, aby dosáhli přírůstku ve veřejných statcích.

Tyto názory odporují zkušenosti, že chudí požadují více veřejných statků (jak se často jeví); je to proto, že třetí určovatel postojů jednotlivců ke zvýšeným státním výdajům - podstata daňového systému, který určuje, jaká část přidaných nákladů souvisí se zvýšením výdajů na veřejné statky, která doléhá na každého jedince. U daní, kde každý musí platit stejné množství, chudý jedinec dá pravděpodobně přednost nižší úrovni výdajů na veřejné statky, protože mezní náklady jsou pro něj vyšší (v podmínkách, kdy se zřekl užitku z osobní spotřeby). Ale jestliže chudší jedinci platí méně než bohatší, potom chudí mohou dávat přednost vyšší úrovni výdajů na veřejné statky. Samozřejmě, že jedinec, který nemusí platit vůbec žádné daně a má pouze užitek z rostoucích státních výdajů, bude obhajovat tak vysokou úroveň státních výdajů, jaká je jen možná.

Střední volič - Median Voter

Jedinci se budou lišit, co se týče úrovně jejich preferencí. Jak můžeme vysvětlit vznik rovnovážného stavu při hlasování jedinců s různými úrovněmi preferencí? Při analýze rovnováhy, která nastane při rozhodování prostou většinou hlasů nejprve uvažujeme jednoduchý příklad: Máme tři jedince s různým příjmem. Předpokládejme, že čím bohatší jedinec, tím více upřednostňuje vyšší státní výdaje. (to platí všeobecně pro jednotné zdanění, ale nemusí vždy platit pro proporcionální či progresívní zdanění). G^p je preferovaná úroveň chudých, G^m těch se středním příjmem a G_R těch nejbohatším. G^p je menší než G^m, které je menší než G_R. Protože výdaje se zvyšují nad G^p užitečnost chudých klesá. Proto chudí preferují G^m před G_R. Naopak bohatí zatím dávají přednost G_R před G^m nebo G^p jasně preferují střední úroveň výdajů G^m před nízkou úrovní upřednostňovanou chudými, G^p. Nejprve uvažujeme volbu mezi G^p a G^m. Obě vrstvy jedinců - se středním i vyšším příjmem volí G^m, takže vítězí. Nyní uvažujme volbu mezi G^m a G^r; jasně obě vrstvy jedinců - se středním i nižším příjmem preferují G^m před G^r, takže G^m zase získává dva ze tří hlasů. Obecněji, uvažujme situaci, kdy s G^m srovnáváme jiné nižší úrovně než je G^m. Obě vrstvy jedinců - s vysokým příjmem i se středním příjmem budou preferovat G^m. Naopak pokud jde o kteroukoliv úroveň výdajů mírně vyšší než G^m obě vrstvy - s nízkým příjmem středním příjmem budou preferovat G^m. Proto G^m získá většinu hlasů v porovnání s jinými úrovněmi výdajů. Střední volič je jedním z těch, z jehož pohledu se počet jedinců preferujících vyšší úroveň výdajů (jedince s vysokými příjmy) vlastně rovná počtu jedinců preferujících nižší úroveň výdajů (jedinci s nízkými příjmy). Obecný závěr, který jsme právě vyvodili je: rovnovážná úroveň výdajů při rozhodování prostou většinou hlasů je ta úroveň, kterou upřednostňuje střední volič.

Předpokládejme, že hlasujeme na A proti B. Voliči 1 a 2 hlasují pro A, takže A vítězí. Teď hlasujeme na A proti C. Voliči 2 a 3 preferují C před A, takže C vítězí. Zdá se, že alternativa C by měla být společenskou volbou. C získá více hlasů než A a A zase více hlasů než B. Ale teď proveďme přímou konfrontaci mezi C a B. Oba voliči 1 a 3 preferují B před C. Tomu říkáme volební paradox nebo paradox cyklického hlasování. Neexistuje žádný vítěz. B vítězí nad C a C vítězí nad A, ale A vítězí nad B.

Použijeme-li hlasování prostou většinou, pak je jasné, že může být důležité kontrolovat pořadí volby. Předpokládejme, že konstruujeme volby jako zápas mezi A a B, a pak vítěz tohoto zápasu bojuje proti C. C by měla vyhrát volby. Připusťme, že připravujeme volby nejprve jako zápas mezi B a C a teprve pak vítěz zápasí s A. A by vyhrála volby. Nakonec vytvoříme takovou strukturu voleb, že nejprve bojuje A s C a pak vítěz bojuje s B. Potom jasně vítězí B. Takže vítěz každých voleb je určen pouze pořádkem v jakém spolu páry soutěží.

Volební paradox se neobjeví vždy. Vlastnost jednovrcholovosti stačí pro zajištění existence rovnováhy většinovým hlasováním. Všimněme si, že vrchol nemusí být uprostřed, může být i na konci. Na druhé straně, mohou existovat i vícevrcholové preference. Tyto případy vznikají přirozeně, když uvážíme různost a množství problémů veřejné volby.

Za určitých podmínek nezajišťuje většinový volební systém nalezení rovnovážného řešení. Existuje vůbec nějaký jiný politický mechanismus pro tvorbu kolektivních rozhodnutí, který by odstranil tento nedostatek? Politický mechanismus by měl mít ještě několik dalších vlastností: např. neměl by být diktátorský (jestli společnost řídí diktátor, společenská volba odpovídá prosazeným preferencím diktátora). Výsledek by neměl být závislý na nepodstatných alternativách: tj. jestliže se máme rozhodnout mezi plaveckým bazénem a tenisovým kurtem neměl by být výsledek ovlivněn tím, že existuje např. ještě třetí alternativa (nová knihovna).

Hledání ideálního hlasovacího systému skončilo až objevem Kennetha Arrowa, nositele Nobelovy ceny. Arrow ukázal, že způsob, který by uspokojil všechny požadované charakteristiky, neexistuje. Tato poučka je nazývaná Arrowovým zákonem nemožnosti , resp. Arrowova věta.

Alternativní způsoby hlasování - bodování variant, vyjevování preferancí....

Ekonomická teorie chápe motivaci politiků zjednodušeně jako snahu udržet se na privilegovaném mocenském postavení a z toho plyne i motivace “zavděčit se voličům, resp. některým jejich skupinám.

Mnoho politiků nepochybně jedná ve svém vlastním zájmu. Ovšem ne všichni politikové jednají vědomě ve svém vlastním zájmu: někteří věří, že takto pracují pro veřejné blaho. Ovšem tento termín není zcela jasný - tj. jak má být interpretován pojem "jednání ve veřejném zájmu (pro veřejné blaho)" když existují alternativní názory na to, to je veřejným zájmem a zde (podle Aroowa zákona nemožnosti neexistuje způsob důsledného vysvětlení těchto rozdílů. Co je ale jasné, že když se ohlédneme zpět zjistíme, že mnoho politiků, kteří tvrdili, že postupují v souladu s veřejným zájmem a vytvářeli politiku zastávali taková stanoviska, která se s postupem času nejevila většině pozorovatelů jako jednání v zájmu veřejnosti.

Keďže nič v ekonomike neplatí absolútne, ani odpoveď nemôže byť jednoznačná. Je zrejmé, že v štátnom aparáte budú zastúpené najrozličnejšie konkrétne spôsoby správania sa. Ekonómia však upozorňuje, že pravdepodobný celkový trend byrokracie bude smerovať k neefektívnosti a k ďalšiemu znižovaniu potenciálnej miery úspešnosti štátnych zásahov, pretože:

Ekonomické modely většinou předpokládají, že všichni jedinci jsou dobře informování o následujících všech, uvažovaných alternativ; všichni voliči volí a své hlasy odevzdávají na základě důsledků, které bude mít každá alternativa pro jejich osobní blaho. Mnoho lidí ale věří, že výše uvedený názor neposkytuje odpovídající vylíčení politického dění. Protože ústavně má každá osoba zaručen 1 hlas, některé hlasy jsou účinnější než jiné. Z tohoto pohledu odráží výsledek politického dění politickou sílu speciálně zainteresovaných skupin.

Za prvé, jedinci jsou málo motivováni pro volby a pro získávání informací týkajících se voleb. Zájmové skupiny se mohou pokoušet snížit výdaje voličů spojené s volbami a získáváním informací, zvláště snížit náklady těch voličů, kteří budou pravděpodobně danou zájmovou skupinu podporovat. Tyto náklady snižují tvorbou informací (samozřejmě informací, které podporují jejich názory) snadno dostupných; a často přímo pomáhají voličů v den voleb tím, že poskytnou přepravu, péči o děti atd.

Třetí mechanismus funguje jako přímé či nepřímé úplatkářství (podplácení) politiků. Přímé úplatkářství se neobjevuje tak často (doufejme). (Pravděpodobně to není způsobeno čistotou a nevinností politiků, ale více náklady spojenými s případným dopadením). Ale důležité je “nepřímé úplatkářství”: speciálně zainteresované skupiny poskytují finanční nebo jiné formy podpory politikům podporujícím jejich zájmy. Opět je to důležité z toho důvodu, že voliči musí být informováni o pozici svých kandidátů a zásobování voličů informacemi je nákladné. Voliči musí být přesvědčeni, že užitek z voleb vyváží jejich obtíže s volbami spojené a že jejich osobní náklady musí být sníženy poskytnutím pomoci, když jedinec jde k volbám.