Za prvé jde o vládní nákupy běžných statků a služeb a kapitálových statků a služeb Tyto výdaje představují nároky na zdroje dané ekonomiky. Použití těchto zdrojů veřejným sektorem vylučuje jejich využití ostatními sektory. Spotřeba zdrojů veřejným sektorem znamená, že náklady obětované příležitosti těchto veřejných výdajů spočívají v ušlém výstupu ostatních sektorů.

Druhá kategorie veřejných výdajů jsou transferové výdaje. Transferové výdaje jsou veřejné výdaje na penze, subvence, úroky z dluhů, dávky v nezaměstnanosti atd. Tyto výdaje nepředstavují nároky na zdroje společnosti ze strany veřejného sektoru, jako je tomu v případě vyčerpávajících veřejných výdajů. Transfery jsou redistribucí zdrojů mezi jednotlivci ve společnosti, kde zdroje proudí skrze veřejný sektor jakožto prostředníka.

Růst výdajů musí být vnímán ve vztahu k nárůstu ostatních ekonomických veličin, jako jsou vzestup celkové cenové úrovně, růst GNP a přírůstku populace. Proto bývá nejčastěji používaným ukazatelem podíl celkových veřejných výdajů na hrubém domácím (resp. národním) produktu. Dlouhodobé analýzy veřejných výdajů ve většině vyspělých zemí ukazují na neustálý růst veřejných výdajů.

Změna preferencí vlivem růstu důchodu na hlavu. Již podle E.Engela se mění složení rozpočtů spotřebitelů s růstem důchodu domácnosti. Snižuje se podíl výdajů na statky jako jsou základní potraviny a levné oděvy a zvyšuje se podíl jiných - luxusní spotřební statky apod. Jinými slovy, různé spotřební statky mají různou důchodovou pružnost. Otázkou je, jestli lze netržní statky považovat spíše za nezbytnost, nebo za nadstandard, resp. luxus. Při odpovědi pravděpodobně dojdeme k tomu, že některé z nich lze pravděpodobně řadit mezi nezbytnosti (bezpečnost, základní vzdělání, základní zdravotní péči...) a některé mají spíše charakter luxusu resp. statky, které se stávají dostupné až při vyšším důchodu (vyšší vzdělání, parky, dálnice, výzkum vesmíru...). Proto nelze jednoznačně stanovit, zda bude podíl vlády na spotřebě růst či klesat, pokud poroste celkový důchod.

Inflace. Zdá se, že rychlejší míra inflace v cenách vstupů nebo statků nakupovaných veřejným sektorem vede ke zvýšení podílu výdajů na HDP v nominálním vyjádření. Veřejné statky se tak stávají nákladnějšími, resp. roste jejich relativní cena ve srovnání se statky soukromými. To může vést k tomu, že spotřebitelé budou veřejné statky nahrazovat soukromými.

Demonstrační efekt. Občané jedné země pochopitelně porovnávají svou životní úroveň a míru veřejného poskytování zboží a služeb i s jinými zeměmi. Pokud se již v některé zemi přikročilo k zajišťování některého statku veřejným způsobem (bylo “demonstrováno”, že to jde...) může to vést ke snaze o nápodobu.

Jiné vlivy - zejména politické a sociální. Sem spadají důvody, které souvisejí sa převládajícím chápáním sociální spravedlnosti, převládající ideologie apod. Např. na konci devatenáctého století se prosadily do té doby neslýchané filosofické a ekonomické názory, které se později staly motorem převratných společenských změn.

ad 1) Vývojové modely růstu veřejných výdajů. Je spojován s pracemi Musgravea a Rostowa. V raných fázích ekonomického růstu a rozvoje shledáváme, že investice veřejného sektoru tvoří vysoký podíl celkových investic do ekonomiky. Veřejný sektor je tedy vnímán jako sektor poskytující režijní náklady sociální infrastruktury (silnice, dopravní systémy, hygienická zařízení, právo a zákony, zdravotnictví, vzdělávání a další investice do lidského kapitálu). Tvrdí se, že investice veřejného sektoru jsou nezbytné, aby poháněly ekonomiku k odrazu do středních fází ekonomického a sociálního růstu. Ve středních fázích růstu vláda nadále nabízí investiční statky, avšak tentokrát jsou veřejné investice doplňkem růstu v soukromých investicích. Během všech fází rozvoje existují tržní selhání, která mohou zhatit úsilí o dosažení stavu ekonomické “dospělosti”. Proto se tedy vláda vzrůstající měrou angažuje, aby byla schopna řešit tato tržní selhání. Musgrave tvrdí, že s růstem celkových investic jako poměru GNP během rozvojového období klesá relativní podíl investic veřejného sektoru. Rostow tvrdí, že jakmile ekonomika dosáhne fáze dospělosti, kombinace veřejných výdajů se přesune z výdajů na infrastrukturu na vzrůstající výdaje na vzdělání, zdravotnictví a blahobyt. Ve fázi masové spotřeby budou významně růst programy udržování důchodů a koncepce navržené pro redistribuci blahobytu, a to vzhledem k ostatním položkám veřejných výdajů a také vzhledem k GNP.

ad 2) Wagnerův zákon. (Podle německého ekonoma devatenáctého století Adolfa Wagnera). S růstem per capita důchodů v ekonomice roste rovněž relativní velikost veřejného sektoru. Základ tohoto tvrzení byl empirický. Wagner pozoroval růst veřejného sektoru v řadě evropských zemí, ve Spojených státech a v Japonsku během devatenáctého století. Síly, které způsobovaly tyto pohyby v poměru veřejných výdajů ke GNP byly vysvětleny v souvislosti s politickými a ekonomickými faktory. Wagner vysvětlil existenci služeb veřejného sektoru, jako jsou právní služby, policie a bankovnictví zvyšující se komplikovaností výrobních vztahů. Bankovnictví, zabezpečované státními bankami, má spojovat ty, kteří nabízejí přebytkové fondy s těmi, kteří mají nejlepší příležitosti investovat. Růst veřejných výdajů na vzdělání, rekreaci a kulturu, zdravotnictví a blahobyt vysvětloval Wagner v souvislostech s jejich důchodovou elasticitou poptávky. Pro Wagnera tyto služby představovaly nadřazené nebo důchodově elastické potřeby. Proto se vzrůstem reálných důchodů v ekonomice (to jest se zvyšováním GNP) rostou veřejné výdaje na tyto služby více než proporcionálně, což vysvětluje vzrůstající poměr vládních výdajů ke GNP.

ad 3) Peacockova a Wisemanova analýza. Je pravděpodobně jedna z nejznámějších analýz časového rozložení veřejných výdajů. Svou analýzu autoři založili na politické teorii determinace veřejných výdajů, konkrétně ‘že vláda ráda utrácí více peněz, občané neradi platí více daní a vlády musejí věnovat více pozornosti přáním svých občanů’. Tak otevřeli analýzu veřejných výdajů vlivu volebních uren. Peacock a Wiseman vnímali voliče jako jednotlivce, který požívá prospěch veřejných statků a služeb, ale nelíbí se mu platit daně. Proto vláda při rozhodování o výdajové straně rozpočtu sleduje bedlivě reakce voličů na implikovanou výši daní. Autoři předpokládají, že existuje jakási tolerovatelná úroveň zdanění, která působí jako omezení vládního chování. V normální době budou veřejné výdaje vykazovat postupný stoupající trend. Během období sociálních otřesů bude však tento postupný stoupající trend veřejných výdajů narušen. Tato období se budou krýt s obdobími války, hladomoru nebo nějaké rozsáhlé sociální katastrofy, která bude vyžadovat rapidní nárůst veřejných výdajů. Aby vláda mohla financovat nárůst veřejných výdajů, musí zvýšit úroveň zdanění. Toto zvýšení by však voliči během období krize považovali za přijatelné.

Situace decizorů (tedy těch, kdo rozhodují o VV) je ve srovnání s těmi, kdo rozhodují o svých peněžních prostředcích, v něčem snazší a v něčem naopak obtížnější. Nejsou přirozeně vystaveni osudovým majetkovým důsledkům špatného investičního rozhodnutí, nezkrachují ani se nestanou doživotními dlužníky. Snad jen riskují kariéru, prestiž a své postavení. V tomto aspektu se podobá jejich postavení situaci profesionálních manažerů soukromých firem. Ti však obhajují svá rozhodnutí pouze vůči relativně omezené skupině subjektů - vlastníkům, akcionářům. Nemusejí nést politickou odpovědnost. Nikdo po nich většinou nechce, aby svým rozhodnutím uspokojili co nejširší spektrum mnohdy zcela protikladných zájmů. Kritérium efektivnosti jejich rozhodnutí je většinou jasně definované a prokazatelné. Tržní prostředí jim poskytuje sice předem obtížně předvídatelné, ale zpětně dostatečně čitelné informace o nákladech a užitcích spojených se zvolenou variantou.

Při rozhodování o výběru veřejných projektů je faktor nejistoty úplně stejný, avšak informace o “ceně” vstupů a výstupů jsou často nedostatečné. Netržní prostředí, přítomnost “veřejného zájmu”, potřeba zohledňovat sociální aspekty daných rozhodnutí, dopady externalit, nezbytnost zachování demokratičnosti procesu přijímání rozhodnutí, výrazná limitovanost dostupných zdrojů - to vše vytváří z rozhodování ve veřejném sektoru složitý proces.

Využívání ekonomických metod hodnocení veřejných projektů v praxi není hojné. Důvodem může být fakt, že důsledky neefektivní alokace ve veřejném sektoru nejsou na první pohled tak závažné, neboť se méně dotýkají nějaké konkrétní skupiny jednotlivců, ale dopadají na celou společnost, případně její podstatnou část. Dalším důvodem, který používají odpůrci oceňování veřejných projektů, jsou některá technická a metodologická úskalí použití metod analýzy veřejných projektů. Za zvlášť sporné bývá považováno samotné jádro problému oceňování veřejných projektů, tj. oceňování netržních položek, nákladů i výnosů (užitků).

Ekonomická analýza veřejných projektů objasňuje společensky poměřované ekonomické náklady a přínosy soupeřících projektů majících veřejný charakter. U každé analýzy figurují především kritéria efektivnosti a spravedlnosti, mohou se však objevit i kritéria další (např. národní nezávislost apod.). Cílem analýz veřejných projektů je vybrat investiční projekty nebo činnosti, které jsou schopné nejlépe přispět k růstu společenského blahobytu. Podstatou ekonomických analýz je obecně porovnávání nákladů a důsledků alternativních řešení. Proto základními úkoly každého ekonomického hodnocení je identifikovat, změřit, ocenit a porovnat náklady a důsledky alternativ, o jejichž uskutečnění uvažujeme.

Rozhodovací proceduru ekonomických subjektů soukromého sektoru lze charakterizovat následujícími kroky:

1. Identifikace souboru možných projektů, které přicházejí v úvahu

1. Identifikace všech významů těchto projektů (všech jejich vstupů a výstupů)

1. Odhad ceny jednotlivých vstupů a výstupů

1. Převedení všech cen na současnou diskontovanou hodnotu

1. Sečtení všech nákladů a výnosů jednotlivých projektů s cílem odhadnout celkovou ziskovost projektu

Instituce, do jejichž kompetence spadá hospodaření s veřejnými prostředky, provádějí při rozhodování o jejich alokaci v zásadě stejné operace. Na druhé straně zde však existují významné rozdíly. Prvním z nich je fakt, že zatímco zdaleka nejdůležitějším cílem firmy je zisk, subjekty veřejného sektoru se soustřeďují na širší zájmy (např. dopady ekologické, sociální apod.). Druhým základním rozdílem je skutečnost, že subjekt veřejného sektoru často nemůže ohodnotit své vstupy a výstupy pomocí tržních cen jako firma, protože tyto ceny buď neexistují, neboť se za některé vstupy a výstupy neplatí na trhu, nebo nereprezentují skutečné mezní náklady a užitky.

Ekonomické analýzy pracují jak s inputy (náklady), tak i outputy (důsledky) jednotlivých variantních programů a zabývají se volbou. V rámci skupiny ekonomických analýz používaných v oblasti hodnocení veřejných projektů existují různé metodologické varianty, které můžeme rozdělit na dvě velké skupiny podle toho, zda používají jediné kritérium nebo více kritérií.

Metody vícekriteriální analýzy používáme, jsou-li cíle nesouměřitelné, resp. je-li každý odvozen od jiného kritéria. Jedná se o metody třídění kritérií a kompromisu mezi jejich výsledky. Výhodou vícekriteriálních metod je skutečnost, že nenutí redukovat neekonomická kritéria na kritéria ekonomická za cenu choulostivých a někdy sporných operací.

Základní metodou, jež se při oceňování veřejných projektů používá, je analýza nákladů a výnosů (cost-benefit analýza), často nazývaná také analýza nákladů a užitků, (což se nám v podmínkách veřejného sektoru jeví jako výstižnější), případně analýza nákladů a prospěchu. Chceme se při dalším výkladu snažit dodržovat jednotnost, ale i logiku označování a budeme tento typ analýzy nazývat nákladů a výnosů (užitků), či jednoduše zkratkou CBA.

Soubor praktických metod optimální volby v oblasti veřejné ekonomiky respektující kritérium maximální čisté společenské rentability, přičemž jsou všechny uvažované náklady a užitky vyjadřovány v penězích, ať už přímým či nepřímým způsobem.

Pro správné rozhodnutí je potřebné identifikovat skutečně všechny relevantní (významné) náklady a užitky možných projektů. Na otázku, které náklady a užitky jsou relevantní, budeme moci snáze odpovědět, když provedeme jejich účelnou klasifikaci. Nejprve si však pracovně definujme obsah pojmů náklady a výnosy (užitky).

Náklady jsou souhrnem peněžních výdajů a nepeněžních prvků nutných k využití různých zdrojů pro získání specifického produktu. Mezi nepeněžní prvky lze zahrnout omezení plynoucí ze státních regulačních opatření, škody pociťované jinými subjekty nebo znehodnocení životního prostředí (negativní externality) a “náklady příležitosti”, které označují výhody plynoucí z jiného použití týchž zdrojů.

Výnosy jsou v tomto pojetí souhrnem uspokojení (užitků) jednotlivců, skupiny jednotlivců či komunity, které generuje nějaký program či veřejné opatření. Mohou mít primárně peněžní i nepeněžní formu. V průběhu zpracování CBA se snažíme všechny převádět na peněžní jednotky a takto vyjadřovat. U některých je to krajně obtížné, avšak mimořádně škodlivé může být vyloučení neměřitelných výnosů z analýzy.

Náklady lze pak také chápat jako negativní výnosy, záporné užitky, újmu. Poměřování takto široce definovaných nákladů a užitků umožňuje posoudit čistý užitek projektu.

Reálné náklady a užitky se dále dělí na přímé a nepřímé. Přímé (neboli prvotní) se těsně vztahují k hlavnímu cíli projektu, zatímco nepřímé (neboli druhotné) jsou v podstatě vedlejším produktem. Jak přímé, tak i nepřímé užitky a náklady by měly být do výpočtů hodnocení projektu zahrnuty.

Velmi významné je rozdělení nákladů a užitků na tzv. “hmotné” a “nehmotné”. Tato terminologie může poněkud zavádět. Kritériem tohoto dělení je skutečnost, zda lze nalézt pro daný náklad či užitek na trhu cenu. Termín “hmotný” se používá pro užitky a náklady, které lze oceňovat na trhu. Ostatní, které takto oceňovat nelze, označujeme za “nehmotné”. Kolektivní statky jako častý produkt veřejných projektů patří právě do kategorie nehmotných užitků. I některé fakticky soukromé užitky (zdraví, život, volný čas) lze v peněžních jednotkách vyjadřovat jen velmi obtížně. Přesto by do analýzy měly být zahrnuty. Pro jejich oceňování se v některých případech používají nepřímé způsoby ocenění.

dělitelnost a nedělitelnost projektů x fixní a flexibilní rozpočet