Na povrchu buněčné stěny některých bakterií se mohou nalézat polymery vytvářející buď pouzdra nebo slizovou vrstvu. Pouzdra lnou pevně k buněčné stěně a vykazují určitou strukturální integritu, zatímco slizová vrstva je tvořena volně nasedající amorfní hmotou. Pro polysacharidové struktury, ať pouzdra nebo sliz, se používá název glykokalix. Na povrchu mnoha bakterií je tenká vrstva pravidelně strukturovaného glykoproteinu, pod elektronovým mikroskopem připomínajícího šestiboké dlaždičky zvaná S-vrstva. S-vrstva asi zesiluje pevnost buněčné stěny a možná i chrání před fagocytózou.
Extracelulární polymery nepřijímnají běžná barviva. Dají se nejlépe znázornit tzv. negativním barvením např. pomocí tuše. Částečky tuše jimi neproniknou, takže buňky se zdají být obklopeny prázdným dvorcem. Tvorba poouzdra či slizu se projeví při kultivaci bakterií tzv. mukózním vzhledem kolonií. Opouzdřené kmeny mikrobů obvykle lépe vzdorují obranným pochodům makroorganismu. Poměrně hydrofilní charakter extracelulárních polymerů chrání opuzdřené kmeny mikrobů před fagocytózou. Díky lepkavé slizovité vrstvě adherují bakterie jak k sobě navzájem, tak snad i na různé povrchy, na nichž vytváření vrstvu zvanou biofilm. Biofilmy nalézáme např. na zubní sklovině, na výstelce tělesných dutin (nosohltanu, středního ucha, žlučníku nebo močové roury) či na povrchu intravenózního katetru. Mukózní kmeny např. pseudomonád bývají rezistentnější na některá antibiotika.
Biofilm je důležitým typem adherenčního mechanismu. První vrstva bekterií se přichycuje přímo na povrch (a to i neživý, například povrch zavedeného katetru), ostatní jsou uloženy v extracelulární polysacharidové hmotě. Naše normální slizniční mikroflóra vegetuje ve formě biofilmu, který je součástí naší nespecifické odolnosti, neboť přes hustý neporušený povlak normální mikroflóry patogenní mikrobi pronikají k epitelu jen velice obtížně.