SEG ROZVOJ REGIONŮ 1 text přednášky 6 regionální výroba -- vybrané pojmy, vývoj v eu Faktory ekonomického rozvoje Jako hlavní faktory podmiňující regionální ekonomický růst se jeví struktura a lokace. Regionální struktura odkazuje ke zdrojům, které má region k dispozici, zatímco lokace (umístění) je vyjádřením dostupnosti a komunikačních možností, které region nabízí. Struktura a lokace jsou klíčové pro vysvětlení vývoje prosperity v čase a prostoru. Proto oblasti, jejichž ekonomika je založena na high-tech technologiích (struktura -- lidské zdroje) a jsou dobře dostupné - např. jihovýchodní Anglie či Rhone-Alpes -- patří v dlouhodobém pohledu k rozvíjejícím se regionům. Opakem pak jsou regiony se strukturou zakotvenou v zastaralých průmyslech a navíc méně dobře dopravně dostupné (jižní Itálie). Nicméně struktura a lokace jsou relativními pojmy, které se často dost rychle mění a to také částečně s tím, jak se vyvíjí využívání přírodních zdrojů jednotlivými typy průmyslu. Dříve to byl samozřejmě výskyt uhlí, který úzce souvisel s regionálním rozvojem, dnes jsou uhelné pánve spíše synonymy strukturálních problémů a deindustrializace. Ještě v 90. letech byly však ropné zdroje a zdroje plynu úzce spjaty s regionálním růstem (Norsko, Skotsko). Po druhé světové válce evropské země vstoupily do nové průmyslové fáze, které se někdy (od odeznění ropné krize) říká post-průmyslová. Vyznačuje se: ˙ posunem směrem od zemědělství a výroby ke službám (když ne ve smyslu produktivity, tak ve smyslu zaměstnanosti); ˙ posunem směrem k velkým korporacím spojeným ovšem s diverzifikací jejich výrobního portfolia, joint ventures a fúzemi; ˙ NIDL (new international division of labour -- nové mezinárodní rozdělení pracovní síly); ˙ útlumem odvětví technologicky založených na poznatcích a postupech 19. století. deindustrializace Pojem deindustrializace je klíčovým konceptem postindustriální Evropy a je definován jako dlouhodobý úbytek zaměstnanosti ve výrobním sektoru. Úpadek odvětví může být způsoben různými důvody -- vyčerpáním zdrojů, zvýšením ceny vstupních surovin, novou intenzivnější technologií, zámořskou konkurencí, odstraněním podpor, poklesem poptávky... Rozlišují se dva typy deindustrializace: 1. pozitivní -- v případě, kdy odvětví redukuje pracovní sílu jako důsledek vzrůstu produktivity práce. Jde o povzbuzení konkurenceschopnosti a v ideálním případě je uvolněná pracovní síly absorbována tercierním sektorem; 2. negativní -- úpadek odvětví v důsledku neefektivity produkce či neadekvátní infrastruktury. Uvolnění pracovní síly vede většinou ke zvýšení nezaměstnanosti. Deindustrializace je koncentrována právě do regionů založených na výrobě s tradicí 19. století -- Brémy, Utrecht, oblasti Anglie -- kdy ztratily mezi roky 1973 a 1983 20% jejich výrobní základny. Porúří, Sheffield, Bilbao se pokusily o tzv. reindustrializaci za podpory regionálních politik. Reindustrializace Jako příklady lze uvést tři oblasti reindustrializace -- rozvoj SME (small and medium entreprises), high-tech elektronika a terciarizace. ˙ rozvoj SME -- největší podíl SME je k nalezení v méně industrializovaných, venkovských a periferních oblastech (střední Itálie, východní Anglie, Wales, Jižní Německo); ˙ high-tech firmy -- méně industrializované "sunbelty" (Azurové pobřeží, Toulouse, Grenoble, Bavorsko, Bádensko-Wurtenbersko); ˙ terciarizace -- jde rozdělit do dvou proudů: o výrobní služby (finančnictví, banky, marketing, reklama -- většinou v hlavních městech), o cestovní ruch (masivní růst od roku 1970, význam především pro periferní regiony, např. Španělsko). o Racionalizace a restrukturalizace Procesy globalizace a nového mezinárodního rozložení pracovní síly (NIDL) vedou k dekoncentraci průmyslu na národním, evropském a světovém měřítku. Tyto změny jsou spojeny s uzavíráním některých podniků (tj. restrukturalizací a racionalizací výroby na firemní úrovni). Řada procesů racionalizace byla spuštěna v souvislosti se zavedením jednotného trhu. Např. japonské firmy se snažily sjednotit řadu poboček, které měly v různých evropských zemích (např. Toshiba měla asi 87 poboček v 11 zemích, které prošly razantní restrukturalizací). Některé racionalizační procesy mohou být vyvolány rovněž recesí v daném odvětví: ˙ ocelářství -- zaznamenávalo nadbytečnou kapacitu téměř 30 milionů tun (zavírání podniků ve Skotsku a Anglii); ˙ elektronika a počítače -- postiženy byly nejvíce největší podniky (IBM snížilo mezi roky 1989 a 1990 stavy o 40 000 zaměstnanců); ˙ automobilový průmysl -- pokles prodejů vedl ke konfliktům mezi japonskými, americkými a evropskými firmami. Japonci expandovali do Evropy a GM zavírá pobočky v Americe. Racionalizace je vnímána jako nedílná součást globalizace. V této souvislosti řada regionů nejen usiluje o investice, ale i o udržení reinvestic. Firmy se snaží získat komparativní, nebo strategickou výhodu pomocí různých racionalizačních politik: ˙ exportně založený rozvoj -- výhodou je zde pracovní síla a zdroje koncentrované v domácí zemi. Export však může být omezován celními bariérami; ˙ zahraniční lokace poboček -- výhodou je obejití celních překážek, dosažení levné pracovní síly a nových trhů. Řada firem zůstává na této úrovni internacionalizace; ˙ posun R&D a řídících funkcí -- určité produkční oblasti se stávají semi-autonomními, manažerské kapacity jsou separovány a řídí pouze strategický rozvoj firmy; ˙ racionalizace -- internacionalizované firmy přesunují své kapacity do momentálně nejvhodnějších lokací. I ziskové pobočky mohou být zavírány z důvodu odstraňování duplicit ve výrobě. fordismus versus toyotismus V evropské historii průmyslu byly/jsou k zaznamenání 2 módy výroby. Tzv. fordistický model je řízen výší nákladů, pozornost je věnována zvyšování produktivity, snižování nákladů a snižováním lidských zásahů. Lidská síla je nahrazena strojní výrobou, ale za cenu zvyšující se specializace a omezené flexibility pracovníků. Tento model reprezentuje masovou výrobu a spotřebu. Tzv. toyotismus je řízen požadavky trhu, resp. zákazníků. Časté je rozsáhlé použití výpočetní techniky, CAM a CAD systémů, což umožňuje výrazně omezit čas a náklady plánování, designu a výroby daného produktu. Jednotlivé procesy výroby reagují na spotřební preference s minimální prodlevou. Tomuto modelu se také říká flexibilní produkce. just-in-time výroba Podobně je definována tzv. just-in-time výroba, která se vyznačuje výrazným omezením skladovaných součástí -- díly jsou distribuovány přesně dle požadavků výroby s přesností dnů či hodin. Odpovědnost za včasné dodávky většinou firmy přenášely na své subdodavatele, v současnosti se principy JIT rozšířily v rámci celého výrobního řetězce, musí být ovšem splněna řada výchozích kritérií: ˙ geografická koncentrace -- rychlá doprava vyžaduje časově krátkou a nekomplikovanou dopravu v rámci výrobního cyklu; ˙ nulové defekty - musí být zajištěno dodržování kvalitativních standardů; ˙ sít subdodavatelů -- počet dodavatelů může být relativně nízký, ovšem vázaný dlouhodobými kontrakty; ˙ sdílený výzkum -- řetězec vyžaduje přenos know-how a výzkumnou spolupráci mezi dodavateli a finálními zpracovateli; ˙ stabilizovaná pracovní síla -- je nutné zabránit jakýmkoli výpadkům v důsledku nedostatku pracovní síly či např. stávek. Důsledkem toků je udržování minimální pojistné zásoby - často pouze na několik minut či hodin provozu. Odběratel je zde základním článkem. Více než rychlost je u přepravce ceněna spolehlivost dodávky. Celý koncept JIT vede ke zvýšené aglomeraci, koncentraci dodavatelů. Tento přístup byl rozpracován japonskými automobilovými podniky a postupně přijímán i evropskými firmami. Zralá odvětví Těžba uhlí V 19. a ranném 20. stol. bylo uhlí zdrojem průmyslového pokroku. Jako zdroj energie bylo postupně nahrazeno v Evropě jinými zdroji, nicméně v mnoha ohledech zůstalo významným faktorem regionálního rozvoje. Dovoz levné ropy ze zemí severní Afriky a Středního Východu, stejně jako vyčerpání řady evropských uhelných nalezišť měly velký dopad na změny lokalizace řady evropských výrobních sektorů. Řada uhelných revírů v Evropě následovala stejný scénář -- poměrně rychlý růst, následovaný stejně rychlým pádem doprovázeným ekonomickým a sociálním úpadkem (Porúří, oblast Calais, Liege). Obecně lze hovořit o přesunu průmyslové výroby z jádrových uhelných oblastí spíše do pobřežních prostorů. Oblasti závislé na těžbě uhlí (jižní Wales, severovýchodní Anglie, Porúří) tak zaznamenaly hluboké kolapsy ekonomiky. Po ropné krizi řada států přehodnotila energetické plány a vyvinula alternativní politiky zdrojů. Projevilo se to mj. tlakem na vzrůstající efektivitu výroby a energetickou úspornost a tím i úpadkem sektorů a regionů založených na velké spotřebě energie (příklon spíše k vyšší přidané hodnotě výroby). příklad Velké Británie Po válce britský těžební průmysl zaměstnával cca 725 000 osob, koncem roku 1994 to už bylo pouhých 19 000 horníků. Příčiny a kontrastující faktory: ˙ snížení poptávky po uhlí (v podstatě pouze pro účely elektrárenské); ˙ zlepšení technologií a mechanizace (v roce 1982 byla výkonnost 2,5 tuny na pracovníka, v roce 1994 už téměř 9 tun) -- zavírání nemodernizovaných dolů; ˙ vládní nákupy levné ropy; ˙ krátkodobé zvýšení poptávky po uhlí v období ropné krize následované ovšem otevřením nalezišť v Severním moři a alternativními energetickými zdroji; ˙ modernizace vybraných těžebních oblastí v polovině 70. let; ˙ dovoz levného amerického, jihoafrického a australského uhlí (ztrojnásobení importu mezi lety 1983 a 1990); ˙ stávky horníků destabilizovaly sektor, stejně jako zvyšující se environmentální povědomí. Řešení z počátku 90. let spočívalo ve vládních dotacích pro přiblížení uhlí světovým cenám, privatizacích státních společností a zpřístupnění kapitálu po modernizaci odvětví. Nyní je britský těžební průmysl poměrně konkurenceschopný a navíc existuje domácí poptávka -- Británie potřebuje energetický doplněk vůči plynu a nukleární energii. Obecně platí, že centrální revíry byly v přežití úspěšnější než periferní, stejně jako že soukromé společnosti byly úspěšnější než státní (dnes produkují 80% britského uhlí). Ocelářský průmysl Výroba železa a oceli je dobrým příkladem trendů, kterým čelí řada odvětví v rámci EU. Obecně je velký nadbytek produkčních kapacit, některé lokality trpí deindustrializací, některé po modernizaci prosperují. Napětí panuje mezi státními a privátními podniky ohledně nadprodukce a státní podpory. Ocel a uhlí byly zakládajícími problematikami EU. Hlavními producenty v EU byly zejména Španělsko, Německo, Francie, Itálie a UK. Ocelářský průmysl prošel od poloviny 70. let řadou změn: ˙ pokles poptávky po oceli způsobený recesí v rámci odběratelských odvětví; ˙ technologický rozvoj, náhrada jinými materiály (hliník, plasty), zvyšování kvality a trvanlivosti. Mezi roky 1980 a 1988 byl ocelářský průmysl před dovozem chráněn tzv. avignonským plánem, což byla kombinace kvót, podpor a protekcionismu. Po jeho vypršení vzrostla konkurence z Turecka, Číny, Jižní Koreje a východní Evropy. Privatizované společnosti, např. britské, to uvítaly jako možnost restrukturalizace, zatímco státní, zejména italské a španělské, reagovaly pomaleji. Nyní je v EU nadkapacita cca 30 mil. tun a jsou naznačeny dvě cesty rozvoje: 1. Deja vu = návrat k protekcionismu a dotační politice. Tento přístup vnímá globální trh jako ohrožení a produkce je řízena cenou (fordistický přístup); 2. Nová éra = předpokládá internacionalizaci ocelářství a tržně orientovanou produkci, privatizaci společností, specializaci. Regionální distribuce výroby je nerovnoměrná - téměř polovina evropské oceli přichází z pěti firem (Thyssen Stahl, Usinor-Sacilor, Ilva, British Steel a Hoesch). Ocelárny byly původně lokalizovány ve vnitrozemí, postupně se však s proměnami lokalizačních faktorů stěhovaly do příbřežních oblastí (integrované hutě). Ruda je dovážena především z Austrálie a Brazílie, roli hrají především manipulační, ne dopravní náklady. Obecně vzato nejlépe restrukturalizovaly britské a francouzské firmy, což ovšem bylo provázeno zvýšením efektivity a ztrátou pracovních míst. Španělské a italské podniky reagovaly odmítavěji. Uzavírání hutí bylo provázeno problémy -- v řadě případů se ukázalo jako ekonomicky výhodnější doplácet na nerentabilní provoz. Sheffield -- příklad pozitivní deindustrializace Mezi roky 1974 a 1986 bylo uzavřeno 8 velkých výrobních závodů a nezaměstnanost vyšplhala na 18%. Bylo aplikováno několik strategií pro opětovnou reindustrializaci města: ˙ posíleny kontakty mezi dvěma městskými univerzitami a průmyslem; ˙ výrazně bylo revitalizováno centrum města; ˙ opuštěné pozemky byly regenerovány pro nové průmyslové a komerční využití s potenciálem cca 18000 nových pracovních míst. Textilní průmysl Zjevná je proměna lokalizačních faktorů textilního průmyslu. V 19. stol. to byly faktory jako blízkost vody, uhlí, levné ženské pracovní síly, dopravní kapacity a evropský monopol, které utvářely vzorec hlavních textilních oblastí -- Lancanshire, Yorkshire, sev. Itálie, sev. Francie, Flandry, povodí Rhony, sev. Irsko. Rozvoj dostupné energie (elektřina) vedl k tzv. lokalizační flexibilitě, surové materiály byly dováženy z rozvojových zemí a mechanizace zmenšila poptávku po pracovní síle. S postupující globalizací trhu se evropští producenti propadly za řadu asijských zemí. Hlavní trendy: ˙ odklon spotřebitelské poptávky od masově vyráběného zboží ke kvalitě a módě. Revoluce maloobchodu se odrazila i v nárocích na flexibilitu výroby; ˙ silná asijská konkurence; ˙ malá konkurenceschopnost daná dlouhotrvajícími nízkými investicemi do textilní výroby; ˙ přesun multinárodních výrobních závodů do zámoří; ˙ organizační desintegrace, autonomie flexibilních poboček; ˙ specializovaný a segmentovaný trh, obsluhovaný lépe malými firmami. Přes pokles zaměstnává evropský textilní průmysl stále asi 3 milióny lidí, převážně v tzv. nízkonákladových zemích, jako je např. Portugalsko. Pád zaměstnanosti v textilní výrobě byl větší pouze v ocelářství co se týče relativních čísel a ve zpracovatelském průmyslu co se týče čísel absolutních. Největší pokles byl zaznamenán v UK, Dánsku a Řecku, zatímco Itálie a Německo byly postiženy méně. Preferována v současnosti bude kvalitní výroba (kdekoli) a levná pracovní síla (Španělsko, Portugalsko). Automobilový průmysl Evropský automobilový průmysl zaměstnává asi 1,8 mil. lidí ve výrobním a dodavatelském řetězci a stejný počet v distribuci a opravách. Jde o globální průmysl dominovaný zeměmi triády. Evropa tak čelí nejen poklesu odbytu, ale i zvýšené konkurenci a to i zvnějšku triády (Korea). Rozhodně je opouštěn fordistický výrobní vzorec a nastoupen tzv. toyotismus. Japonská taktika přišla s myšlenkou plně integrované evropské výroby (glokalizace) pro specifický evropský trh, na rozdíl od fordu operujícího stále s konceptem tzv. world car v rámci globálně decentralizované výroby. Co se týče japonských firem panuje boj o jejich přitažení a zároveň ochranu domácích automobilek (Anglie, Německo či Nizozemí jsou pro otevření se japonským firmám, Itálie a Francie silně proti). V současnosti je v Evropě nadkapacita cca 2 až 3 miliony automobilů v důsledku boomu 80. let., kdy byly otevírány nové provozy bez uzavírání starých. Současný tlak tak vede k racionalizaci výroby, která má mj. podobu fůzí a akvizic. Příklad německých výrobců je nejvíce ilustrativní. V první polovině 90. let došlo k masivnímu propouštění a reakcí na trh bylo i používání subdodávek ze zemí s levnější pracovní silou (ČR, Polsko). V roce 1994 bylo 35% součástek v německých autech neněmeckého původu. Časté bylo také sdílení výzkumných a výrobních kapacit. VW- vzrůst výroby v Mexiku, akvizice Seatu a Škody. BMW --přesun části výrob do USA, koupě Roveru. Související literatura a prameny: ˙ NAGLE, G., SPENCER, K. (1996): A Geography of the European Union. Oxford, Oxford University Press, 155 s. ˙ BLAŽEK, J., UHLÍŘ, D. (2002): Teorie regionálního rozvoje. Praha, Karolinum, 211s. ˙ KNOX, P., AGNEW, J. (1994): The Geography of the World Economy. London, Edward Arnold, 436 s.