micela ^{2}

   koloidní částice přibližně kulovitého tvaru; její povrch je tvořen strukturami, jejichž
   interakce s rozpouštědlem je energeticky výhodná, a vnitřní část strukturami, jejichž
   interakce s rozpouštědlem je nevýhodná. Ve vodném prostředí je tedy povrch micely hydrofilní a
   vnitřní části hydrofobní. V nepolárním prostředí se mohou tvořit tzv. reversní micely
   s obráceným uspořádáním polárních a nepolárních částí. Z biochemického hlediska jsou důležité
   zejména monomolekulární micely globulárních bílkovin (viz sféroproteiny) a micely tvořené
   molekulami polárních lipidů (viz obr.). Mezi micely se nezařazují organisované dvojrozměrné
   struktury biologických membrán.

   

   

  sféroproteiny ^{1}

   též globulární bílkoviny, z řeckého sfaíra = koule, proteiny nepravidelně kulovitého či
   protáhle elipsovitéhoho tvaru, rozpustné ve vodě nebo ve zředěných roztocích neutrálních solí.
   Jejich prostorové uspořádání je takové, aby hydrofilní skupiny byly převážně lokalisovány na
   povrchu, kde mohou dobře interagovat s vodou a zvyšovat tak rozpustnost, zatímco objemné
   hydrofobní skupiny bývají z velké části ukryty uvnitř bílkovinné globule; vznikají tak jakési
   micely, jejichž hydrofobní jádro (tzv. core) je pro vodu nepřístupné. Mezi globulární
   bílkoviny patří většina intracelulárních (cytosolových) bílkovin (hemoglobin, myoglobin,
   rozpustné cytochromy, metabolické enzymy atd.) jakož i rozpustné extracelulární bílkoviny
   (plasmové bílkoviny, trávicí enzymy, bílkovinné hormony apod.).

   

  membrána biologická ^{1}

   též biomembrána, 6 – 10 nm tlustá buněčná struktura tvořená dvojvrstvou polárních lipidů, do
   níž jsou začleněny membránové bílkoviny. Polární lipidy jsou orientovány tak, že jejich
   hydrofobní řetězce směřují dovnitř membrány a hydrofilní polární hlavice ven, kde interagují
   s vodou. Díky hydrofobním interakcím je tato struktura dosti stabilní, přičemž jednotlivé
   molekuly polárních lipidů se mohou celkem volně pohybovat do stran (laterální difuse); za
   fysiologických podmínek jsou lipidy ve formě tzv. dvojrozměrné kapaliny. Takto popisovaná
   struktura odpovídá dnes obecně přijímanému „modelu tekuté mozaiky” (angl. fluid mosaic model).
   Chemické složení lipidové frakce membrán se liší podle druhu organismu i podle druhu membrány
   (podle orgánů, organel apod.); často se dokonce podstatně liší i složení jednotlivých
   lipidových vrstev jediné membrány. Bílkoviny tvoří 20 – 80 % hmotnosti membrány a zajišťují
   její specifické funkce. Hlavní funkcí membrán je oddělit dva kompartmenty, které se navzájem
   liší chemických složením. Buněčná (tzv. plasmatická) membrána odděluje intracelulární a
   extracelulární prostor, zatímco membrány jednotlivých organel oddělují tyto kompartmenty od
   cytosolu. Na druhé straně, tyto prostory si navzájem vyměňují látky a informace. Proto musí
   membrány umožňovat řízený transport molekul a iontů (membránový transport) jakož i přestup
   informace o přítomnosti důležitých signálních molekul (viz signál). Biologické membrány jsou
   tedy semipermeabilní (též selektivně permeabilní); umožňují průchod některých částic zatímco
   pro jiné jsou neprůchodné. Součástí membrán jsou i některé enzymové systémy podílející se na
   metabolismu; nejdůležitější z nich jsou ty, které zajišťují synthesu ATP v procesu membránové
   fosforylace. Také všechny „elektrické” jevy v organismech (vedení nervového vzruchu,
   elektrické orgány ryb a paryb atd., viz membránový potenciál) souvisejí s biomembránami.