Andrea Vlčková Ročník: první Obor: RGRR 30.4. 2009 POLITICKÁ GEOGRAFIE Čtenářský deník 4. Demokracie a volby Vypracování: Kostelecký, T. (2000) Volební systémy a politický konflikt v prostoru. In: Jehlička, P., Tomeš, J., Daněk, P. (ed.) Stát, prostor, politika. Přírodovědecká fakulta UK, Praha, str. 242-262. V úvodu článku si autor pohrává s myšlenkou co je to demokracie (= vláda lidu) a co je vláda (definuje její základní znaky). V žádné fungující společnosti nevládnou všichni, ale jenom někteří. Autoři připouští existenci více forem demokracie, podle způsobu, jakým vláda prosazuje svoje zájmy. Jsou 3 základní teorie demokracie: jedinec prosazuje svoje zájmy (volby), elity, vazba volič a vládnoucí. Prosazování zájmů obyvatelstva – volby (přímo: parlament, nepřímo či přímo: vláda). V další části se autoři věnují volebním systémům (=právní, politické, organizační a morální pravidla a normy). 2 základní typy: většinový a poměrného zastoupení (liší se technicky i filozoficky). Ovšem v reálně používaných volebních systémech se pohybuje někde v prostoru mezi těmito dvěma ideálními typy. K těmto dvěma základním typům existují ještě varianty. Většinový typ – pluralitní (vítězí kandidát s největší podporou, např. VB) a absolutní většinový (podpora absolutní většiny – více než 50 % voličů, např. senát ČR, Francie, Austrálie). Existuje více variant vícemandátového většinového systému. Zvláštním typem je systém v Irsku – přechodný typ mezi většinových a poměrným zastupitelským systémem. Poměrný volební systém je charakteristický stranickými kandidátky (před volbami uvnitř stran se vytvoří seznam kandidátů). Podle způsobu, jakým může volič nakládat s předloženými kandidáty: a) nezasahuje do navrhovaných kandidátů, b) volič může měnit pořadí kandidátů, c) volič může dopisovat jména do kandidátní listiny. Dále dělení podle způsobu, jakým je území státu rozděleno na volební obvody: celostátní (Izrael), regionální. Dále text vysvětluje jak určit kolik poslaneckých křesel se bude přidělovat v jednotlivých volebních krajích – Hareova formule. Republikové mandátové číslo = kolik hlasů připadá na jeden mandát. Pro přerozdělování mandátů se mimo Hareovi formule používá Hagensbach-Bischoffova formule, systém volebního dělitele (odpadá nutnost druhého skrutinia), další systémy jak určit volebního dělitele jsou: d’Hontův systém, systém Imperiálu, systém Koudelka, dánský systém, atd. Volby neznamenají jen vůli voličů, ale také mají význam: nástroj politického boje mezi politickými stranami, typ stranického systému, ovlivňují politickou kulturu země. Následuje diskurz nad výhodami resp. nevýhodami jednotlivých volebních systémů. Mezi hlavní výhody většinového systému patří: srozumitelnost pro voliče (každý volič hned vidí jak jeho hlas ovlivnil výsledek - kdo dostal nejvíce hlasů vyhrál), volič může odvolat poslance (jen teorie, návrh na odvolání musí podepsat většina voličů daného obvodu), omezuje vliv politických stran (ve prospěch silných osobností pocházejících z jednotlivých volebních obvodů), potlačuje extrémistické strany a podporuje umírněné strany (vítězí jen 1 kandidát, malá šance pro kandidáty s extrémistickými názory), nutí strany k vytváření předvolebních a nikoliv povolebních spojenectví a koalic (politicky přežijí jen 2 až 3 nejsilnější strany popř. koalice menších stran), vede k vytvoření stabilní vlády. Do hlavních výhod poměrného volebního systému lze zařadit: složení parlamentu se blíží volebním výsledkům (vylučuje existenci výrazných disproporcí mezi podílem hlasů a podílem získaných křesel), všechny hlasy voličů hrají roli, zajišťuje zastoupení menšin v parlamentu, napomáhá konfrontaci politických směrů a programů než osob, vylučuje manipulaci s volebními obvody, není nutné dělat doplňovací volby. Způsob jakým dochází k vymezení volebních obvodů má vliv na volební výsledky. Jsou dva typy manipulací volebních obvodů: 1. malapportionment – velké obvody = více hlasů než v obvodu malém (zvýhodňuje menší obvody, kterým stačí pro zvolení méně hlasů). 2. gerrymandering – přepočet hlasů na mandáty zvýhodňuje jedny strany na úkor druhých. Dále je uveden příklad Velké Británie, kde vymezování volebních obvodů je svěřeno politicky neutrálním komisím ve srovnání s USA, kde je pravomoc vymezovat obvody v rukou exekutivy. Snahy bránící manipulaci volebních obvodů jsou: volené speciální komise nebo přesná kritéria pro vymezování volebních obvodů (ústavní, politicko-geografické, politické). Následuje zhodnocení vývoje volebního systému po roce 1990 v Česku, Slovensku, Polsku a Maďarsku. Na závěr pan Kostelecký a kol. zdůrazňuje myšlenku, kterou je vždy potřebné brát v úvahu, když některá ze stran začne o používaném volebním systému mluvit jako o nevyhovujícím, totiž: volební systémy jsou výsledkem politických konfliktů! Můj názor: Tento text jehož autorem je T. Kostelecký a kol. se mi jeví jako pochopitelný, rázný, jednoznačný. V podstatě přináší velké množství faktů, pro mne často nově „nabitých vědomostí“. Text neobsahuje žádné dlouhé polemiky a zamyšlení → je dobře čitelný. Článek je vyvážený obsahující část teoretickou (volební systémy, demokracie) i praktickou (VB, USA, středoevropské volební systémy). Za pro mne nejpřínosnější část považuji heslovitě, avšak jasně a výstižně uvedeny výhody jednotlivých volebních systémů. S celým tímto článkem mne napadá polemika (nebo názor) o vazbě mezi demokracií a volbami. Tyto dva pojmy bývají velmi často ztotožňovány a jejich chápání se v dnešním světě (alespoň podle mého názoru) poněkud ztrácí. Pravdou je, že volby negarantují demokracii (bohužel). Jako příklad lze uvést komunistické Československo, které nelze považovat (alespoň podle mého názoru) za demokratické. Nabízí se otázka: je nutné demokracii šířit a i násilím vnucovat ostatním státům? Smutná je také skutečnost, že stoupá nezájem občanů demokratických zemí o účast ve volbách – lidé si myslí, že volby jsou zmanipulované a že vše je uplaceno. Právě tato skutečnost mi v článku chybí, zamyšlení se nad tímto faktem. Pokud demokracie je vláda lidu, jak je možné že ve volbách vítězí kandidáti s necelými 30 % hlasů? Volební demokracie ve většině zemí funguje zprostředkovaně prostřednictvím politických stran. Proč voliči nevěří politickým stranám? Nebo-li proč strany ztrácejí popularitu? Na tomto místě je také nutné připustit, že strany pro volební demokracii jsou nepostradatelné. Lze jen doufat, že se tato situace obrátí a politické strany budou dodržovat své volební programy a lidem se vrátí důvěra v politiku celkově. V České republice funguje jak většinový tak poměrný volební systém. Zhodnotit, který systém shledávám lepším nebo horším je velice složité a zdlouhavé, proto od tohoto svého názoru upustím. Tak jako každá mince má dvě strany, tak i volební systémy mají své výhody a nevýhody – většina jich je velmi kvalitně zpracována v textu. Otázky: 1) Je pravdou, že většinový volebním systém je nedemokratický a omezuje politickou soutěž? Které strany přichází s tímto argumentem? 2) Jaké negativní důsledky přináší poměrný volební systém? A pro koho? 3) Co se vám vybaví při pojmu demokracie? Právní stát, nezávislost justice, zodpovídání se politiků, aktivní participace občanů při řešení problémů nebo spíše: dosažená životní úroveň, nabídka zboží v supermarketech, míra sociálních jistot? 4) Slyšeli jste v souvislosti s Evropskou unií o konceptu „jazykové demokracie“? Co si o tom myslíte? Jehlička, P., Sýkora, L. (1991) Stabilita regionální podpory tradičních politických stran v českých zemích (1920 – 1990). Sborník ČGS, 96 (2), str. 81-95. Text, jehož autory jsou Jehlička, Sýkora je zaměřený na vývoj a stabilitu volební podpory politických stran. Cílem je odhalit souvislosti mezi výsledky voleb do Federálního shromáždění (FS) v roce 1990 a volbami do poslanecké sněmovny Národního shromáždění (NS) v letech 1925, 1929, 1935 a 1946. Volební podpora čtyř stran, které byly součástí politické scény v šesti sledovaných volbách byly: Československá strana lidová (ČSL), Československá strana socialistická (ČSS), ČSSD a Komunistická strana Československá (KSČ). Tyto čtyři strany byly sdružené v Národní frontě. Výběr čtyř stran je omezen účastí ve volbách roku 1946, jímž byla politická činnost povolena. Výjimkou je Komunistická strana, jež se nezúčastnila voleb 1920, protože vznikla až v roce 1921. Z politického spektra byla vyloučena: Agrární strana (v roce 1990 se nezúčastnila voleb) a Sudetsko-německá strana (z důvodu: vysídlení německého obyvatelstva po 2. světové válce → malá podpora). V období 1. Republiky je stabilita všech čtyř politických stran, v roce 1946 dochází vlivem vnějších podmínek k deformaci politických škal a konečně v roce 1990 získali socialisté a sociální demokraté nižší podíl hlasů než v roce 1946. Územními jednotkami volební podpory v jednotlivých letech byly: soudní okresy (volby 1920-46) a okresy (1990). Za vstupní hypotézu celé kvantitativní analýzy, pánové Jehlička a Sýkora přijali fakt, že i přes politický režim, který byl nastolen v českých zemích více než čtyři desítky let, existují tradiční politické strany na české politické scéně, které se vyznačují lokálními kulturními a sociálními podmínkami a jsou místy tradiční podpory konkrétních politických stran. Za území volební podpory (dále jen ÚVP) politických stran považujeme takové oblasti, kde je koncentrováno 50 % z celkového počtu hlasů získaných stranou v daných volbách. ÚVP tedy jinými slovy vzniká překrytím území volební podpory politických stran – regionální jádra politických stran (nemusí odpovídat územně správním jednotkám). Výsledkem celé analýzy byla následující zjištění: Československá strana lidová získala stabilní volební podporu na celém území jižní Moravy. Jaderná území této strany: Slovácko, moravská strana Českomoravské vrchoviny. Z jižní Moravy se vymyká: město Brno, jihomoravské pohraničí (meziválečné období: vysoký podíl německého obyvatelstva), soudní okres Zlín, dále pak je to: průmyslovější klín Prostějovska a Olomoucka (vysoký podíl dělníků → podpora sociální demokracie). Charakteristické je: venkovské osídlení, a vyšší podíl zaměstnaných v priméru. Československá strana socialistická – největší podporu získává ve východních Čechách a v Praze (+zázemí), mikroregion města Brna, soudní okres Zlín (důvod: Baťa, dělnická aristokracie, poslanec Bartoš). Československá sociální demokracie – jádrová území se přesouvala vlivem vzniku Komunistické strany (*1921) → rozštěpení voličské základny sociální demokracie a další významnou událostí byl odsun němců z pohraničí po válce – tradiční podpora ČSSD (okresy: Vrbno, Bílovec, Teplice, …), ale později KS. Komunistická strana Československá – jádra: Kladensko (tradiční oblast), celé pohraničí dříve obývané Němci. V roce 1990 se vrátila podpora do tradičních jádrových oblastí: Kladensko, Lounsko, Rakovnicko a Berounsko a Ostravsko. V další části se autoři věnují analýze koncentrace volební podpory. Využívá se dvou charakteristik: míra územní koncentrace a míry úspěšnosti, jež jsou vztaženy ke třem úrovním rozsahu voličské základny (25, 50 a 75 % z celkového počtu získaných hlasů). Jsou to v podstatě ukazatelé heterogenity územní koncentrace a volební úspěšnosti při 25 %, 50 % a 75 % rozsahu volební základny. Podle analýzy ČSL lze charakterizovat jako stranu typickou pro venkovské oblasti, nižší hustota osídlení, v jádrových územích vysoká míra volební úspěšnosti. Socialistická strana koncentrace ve velkých městech. Závěrem autoři potvrzují stanovenou úvodní hypotézu. Totiž území s rozhodující volební podporou u sledovaných stran (ČSL, ČSS, ČSSD, KSČ) v roce 1990 korelují s tradičními jádry politické podpory. Nejstabilnější a zároveň i nejkompaktnější stranou je Československá strana lidová. Komunisté a soc. demokraté – po roce 1990 oživení tradičních oblastí. Můj názor: Celý text je kvantitativně vyjádřenou analýzou, využívající statistických dat a věnující se problematice voleb ve čtyřech předem zvolených obdobích. Tento text jsem uvítala, protože první (jehož autem je T. Kostelecký a kol.) byl teoretickým úvodem do problematiky voleb obsahující velké množství faktografie a tento (jehož autory jsou P. Jehlička a L. Sýkora) je spíše konkrétní, aplikační, založen na číslech. Geografie voleb je z mého úhlu pohledu zajímavou větví politické geografie. A tento článek je mimo jiné důkazem, že všechno souvisí se vším a je důležité nesoustředit se jen na jeden problém (výsledky voleb), ale zasadit jej a chápat v širším kontextu (výsledky voleb souvisí s kulturou, historií a ekonomickým zaměřením v jednotlivých oblastech). Jinými slovy pro vysvětlení (objasnění) politické preference obyvatelstva je možné využít úzkého vztahu se socioekonomickými charakteristikami a historickým vývojem (pozn. vztah je možné chápat i opačně). Z článku vyplývá, že každá ze sledovaných stran má své „skalní příznivce“ tzv. jaderná území. Religiozita české společnosti je nejnižší v Evropě, jak se tento fakt promítne do volebního chování? Je možné rostoucí sekularizaci považovat za hlavní příčinu nekonkurence KDU-ČSL nejsilnějším politickým stranám? Se kterou politickou stranou se ztotožní „nový ateisté“ napříč politickým spektrem? A konečně jsou ohrožena jaderná území volební podpory Křesťansko-demokratické unie (dříve Československé strany lidové)? Média jsou v politickém životě demokratické společnosti zdrojem veřejně důležitých témat a arénou, kde se tato témata probírají. Proto se tedy ptám: jestliže žijeme ve světě, ve kterém média ovlivňují to co říkáme, jak se oblékáme, jak vnímáme dnešní svět, spoluurčují média volební chování občanů? Pakliže ano, tak do jaké míry? Volby v roce 1946 byly ve srovnání za první republiky rozšířeny o voliče od 18-ti let (dříve od 21 let), toto opatření je možné chápat jako jakousi snahu o ustanovení rozšiřující demokracie. Otázka tedy zní, jakou měrou se na výsledku voleb v roce 1946 podílel fakt, že k volbám přistoupilo bez volební zkušenosti 14 ročníků voličů? Témat k diskuzi, jež tento článek ve mně vzbuzuje je velké množství, proto jsem vybrala jen několik z nich. Avšak tyto otázky kvalitu článku se nesnaží nikterak snížit. Jen se domnívám, že by bylo vhodné jej rozšířit ještě o výše zmiňovaná („aktuálnější“) témata. Otázky: 1) Co si myslíte o předvolebních kampaních v ČR? Jak se liší od kampaní jež byly na politické scéně před 60-ti lety? 2) Zůstala zachována územní podpora jednotlivých stran jako tomu bylo v roce 1990? 3) Má náboženství nějaký vliv na politickou kulturu české společnosti?