Psychologie osobnosti
Teorie osobnosti (+ Adler, Horneyová)
Bohumíra Lazarová
lazarova@phil.muni.cz
Vytvářejí se:
 vlastní zkušenost,
 rozvoj již vytvořené teorie osobnosti,
 eklekticismus.
Dva vztažné rámce pro konstrukci teorie:
 hledisko vnějšího pozorovatele („objektivní“) umožňuje měřit a
hodnotit i odchylky od normy,
 hledisko nositele chování (percepční, vnitřní, subjektivní), - jedince se
pokouší porozumět chování a nehodnotí normalitu
Vnější rámec: Osobnost je dedukce z chování, měření, rozvoj zvenčí,
 Behaviorismus a teorie učení (Pavlov, Skinner, Miller…)
 Faktorová teorie (Cattell)
 Interpersonální teorie (Horneyová, Sullivan)
 Individuální psychologie (Adler)
 Psychosociální teorie (Fromm, Erikson)
 Analytická teorie (Jung)
 Teorie pole (Lewin)
 Holistická teorie (Maslow)
 Logoterapie (Frankl)
 Fenomenologie (Husserl, Combs a Snygg)
 Teorie Já (Rogers)
Vnitřní rámec: osobnost je reálná, důraz na svobodu, tendence k
sebeaktualizacei
 Některé silný potenciál pro psychoterapii a
poradenství
 Jiné zůstávají teorií (filozofie)
 Druhá vídeňská škola - odchýlení od psychoanalýzy
(odklon od biologického – pudového motivu k motivu
společenskému)
 Žid, později protestant, trpěl křivicí,
 Lékař, oční, později psychiatr
 Spolupráce s Freudem, prezident Psychoanalytické
společnosti, později odklon a vlastní společnost
 Neradikální socialista – věřil v „sociální cit“, později odpor
k marxismu, zájem o „běžné lidi“
 Síť dětských, rodinných poraden
 Teorie Individuální psychologie – věhlas v USA
Usilování o nadřazenost – ústřední hnací síla osobnosti.
Znamená žít dokonaleji – být víc než jsme. Jde o
nadřazený princip ne o moc.
Dokonalost je představa (fiktivní cíle) kterou si
vytváříme a žijeme tak, abychom ji zrealizovali
(fiktivní finalismus)
Lidé jsou sebeurčující bytosti, vytváří si Ideální Já
 Zdroj usilování o nadřazené ideály: pocity méněcennosti
 Ty mohou vycházet z objektivní skutečnosti – např. orgánová méněcennost
(organ inferiority), fyzická slabost těla
 Pocity méněcennosti = komplex méněcennosti – není nenormální (mladší děti
v porovnání se staršími sourozenci…), všichni jsme nějak omezeni
 Komplex méněcennosti platí i rodově, promítá se i pohlaví (ženský maskulinní
protest) – mít „mužskou svobodu“
 Méněcennost pramenící z pohlavní identity však platí i pro muže
 Pocit méněcennosti může ovlivnit životní styl
 Životní styl si jedince konstruuje na základě dětských
zážitků (pořadí sourozenců hraje vliv)
 Životní styl pak určuje vzorce chování
 Vybraný životní styl slouží k dosažení nadřazenosti
 Kromě objektivních příčin ovlivňuje životní styl ještě
tzv. tvořivé Já (subjektivní síla).
 Tvořivé já rozhoduje o tom, zda je schopen jedinec
ovlivnit , změnit (tvořivě) vliv objektivních příčin
 Tvořivé Já chrání jedince, je aktivní proces, je tvůrcem
jedinečnosti
 Zdravý životní styl zahrnuje sociální cit (s ním se rodí
všichni lidé), člověk je tvor společenský
 Nemusí se plně rozvinout, vyvíjí se v rodinném životě
 Rodiče posilují sociální cítění u dítěte
 Jde o hodnoty rodiny, atmosféru, vzájemný respekt…
Životní
stylméněcennost
Sociální cit
Tvořivé Já
Dětské
zážitky
(pořadí)
Usilování o
nadřazenost
 Patologické osobnosti nejsou schopny dosáhnout nadřazenosti
sociálně přijatelným (konstruktivním) způsobem
 Typy rodin: atmosféra nedůvěry, moci, nevšímavosti, rozmazlování –
brání rozvoji sociálního citu
 Dosahování nadřazenosti na úkor ostatních, tzv. sobecké cíle:
- Vyhledávání pozornosti
- Usilování o moc
- Mstivost
- Deklarování nedokonalosti či prohry
 Zlobivé děti nebo osobnostní vlastnost? Patologické životní styly.
 Dětské zážitky jsou ovlivněny tím, v jakém pořadí se
jedinec narodí
 Prostřední dítě: ambiciózní životní styl (aby předčilo
staršího sourozence)
 Starší sourozenec prožívá pocit „svržení z trůnu“, rádo se
vrátí do minulosti (regres) a volí konzervativnější styl
 Nejmladší dítě nezažívá ztrátu pozornosti (princezna)
 Orgánová méněcennost a pořadí sourozenců ovlivňují
životní styl (objektivní příčiny – tj. společenské a biologické
okolnosti)
Charakteristikydětí dlerodinnékonstelace
Jedináčci
 Tradiční přístup: rozmazlenost, sebestřednost, přemoudřelost. Jsou
pod ochranou, ale jsou i rukojmími. Dříve hodně kritiky na výchovu
(povahu) jedináčků, dnes překonáno.
 Dnes: ochuzení o výhodu společného života s ostatními dětmi, ale
dobrá péče rodičů (více času, financí)
 Riziko: zvýšený egoismus (nemusí se dělit). Musí se učit vycházet
s vrstevníky, nemůže sdílet trápení se sourozencem
 Rozdíl víc jak 7 let – generační rozdíl. Dva jedináčci.
Nejstaršísourozenec
 Zbytnělý pocit odpovědnosti, tendence kontrolovat, vyvozovat závěry a
rady. Snaha o naplnění očekávání rodičů.
 Nejstarší děti a jedináčkové jsou často zastoupeni ve skupině
špičkových vědců (Darwin a další). Jen pravděpodobnost.
 Rizika: Starší chrání svou převahu (Dreikurs). Adler popisuje „sesazení
z trůnu“ (odepření zájmu), riziko žárlivosti. Regres při narození dalšího
dítěte – konfrontace. Na staršího jsou kladeny větší úkoly, odnese
výchovné chyby rodičů.
Nejmladšísourozenec
 Nezřídka „dítě pro radost“ – hračka, mazlíček.
 Riziko: starší rodiče už nemají tolik sil, jde pak o jedináčka –
samorost, starší sourozenci již jsou „mimo“. Dítě je stále
považováno za nejslabší, nejméně důvěryhodné - chce dokázat,
co dovede (Adler)
Střední pozice
 Bývají nejproblémovější (Ch. Bühlerová). Je ohrožován
těmi před sebou i za sebou. Zažívají rizika platná pro
starší i mladší. Nemají suverenitu a chybí jim
roztomilost.
 Ovšem: co nezabije, to posílí: dokážou vyjednávat,
přizpůsobit se, využít situace. Umí manipulovat (dobří
prodejci).
 Rozmazlený životní styl – rodiče řeší za děti úkoly, které mohou řešit
samy … děti se stávají neschopnými. Lenost. „Rozmazlení lidé“ – pocit:
svět by se měl o ně starat, upoutávají pozornost. Nedostává-li se
pozornosti, začnou trucovat, zloba
 Bezmocný (o moc usilující) životní styl – dominantní rodiče. Děti
náchylné ke komplexu méněcennosti, bezmoc v rozhodování, vede k
upřednostňování destruktivních cílů. Žijí v opozici, cílem je získat moc,
neústupné chování.
 Neurotický (kompulzivní) životní styl - dominantní, trestající rodiče,
ironie, hledání chyb. Nesnaží se o nic, uchylují se k rituálům,
obsedantní jednání
 Neurotický (mstivý) ž. styl – děti bité, krutost. Agrese vůči
společnosti. Bezohlednost.
 Neurotický (izolovaný ) ž. styl – zanedbávané děti, lhostejnost. Izolací
dokazují nadřazenost. Zoufalství.
 Biblioterapie – uvědomit si živ. styl (poučit se,
povzbudit, posílit, prozřít, propojit se světem,
pozvednout žs)
 Zvyšování vědomí, interpretace vztahů současnosti s
minulostí
 Analýza životního stylu
 Poznání základních omylů (jsem neschopný…)
 Přehodnocení cílů
 Vyjádření sociálního citu (úkoly)
Rušivéchování z hlediskaindividuální psychologie
(PetrOndráček)
Adler hledá odpověď z hlediska subjektivního prožívání
 Oč jedinci jde? (aspekt finality - chování má nějaký cíl, pro jedince je smysluplný)
 Existence člověka je spjata se společenstvím ostatních (sociální aspekt, chování
zajišťuje pozici ve společenství)
 Jedinec je spolutvůrcem průběhu interakce s ostatními (aspekt aktivity)
 Ne vždy si jedinec uvědomuje cíl (aspekt neuvědomělosti, souvisí
s neuvědomovaným udržením sebehodnoty)
Negativnísebehodnoceníajehopříčiny:
 všeobecná situace dítěte ve světě dospělých
 skutečné nebo domnělé nedostatky vlastního organismu
 ekonomická a sociální situace dítěte a jeho rodiny
 pohlaví dítěte v kontextu společenského a rodinného významu
 rodinná atmosféra a sourozenecká konstelace
 výchovný styl rodičů
 zatěžující události a osudové rány
 Přesvědčení o vlastních předpokladech je základ pro sebehodnocení:
je součástí „životního stylu“.
 Je rozhodující pro utváření interakcí
Proučitele – rušivéděti
Rozpoznání finality rušivého chování (poutání pozornosti, snaha vyhnout se úkolu…)
O co může jít (provokují chyby učitelů):
 vyprovokovat učitele – vynutit pozornost (řešení: sdělit, že ví, o co mu jde,
zaměstnat…),
 bojovat s učitelem (řešení: sdělit, že výzva k boji byla rozpoznána, přehlížet,
zachovat klid, vysvětlovat…),
 mstít se učiteli, rodičům… (řešení: klid, ignorovat, sdělit, že účel byl rozpoznán…
snaha o zlepšení vztahu)
 dokázání neschopnosti (řešení: zdržet se kritiky výkonu, vyzdvihnout úspěchy,
počítat s dlouhodobým procesem…)
Vždy: zásady podporující komunikace
 Neřešit úkoly za žáky, angažovat je
 Věnovat pozornost jedincům, nezanedbávat
 Nedominantní styl výchovy, nechat rozhodovat
 Neironizovat, nehledat chyby, pracovat se
sebevědomím žáků
 Nebýt agresivní a netolerovat agresi
 Všímat si izolovaných žáků
 Sociokulturní teorie
osobnosti
 Vliv Freuda a Adlera,
zaměření na sociální vztahy,
 Kritika Freuda, vysvětlování
ženské závisti . Obhajoba žen
- Psychologie žen
 Němka, lékařská fakulta,
psychoanalýza, psychiatrie
 Rozdíly v neurózách mezi
americkými a německými
pacienty – usuzování na vliv
společnosti, kultury země
1885-1952
 uznávala úlohu nevědomí, metody a techniky PA, ale odmítla významnost bio
faktorů, předurčující roli dětství
 Rozhodující úlohu mají zážitky z dětství, ale zážitky ukotvené v sociálních
faktorech (na rozdíl od Freuda a Adlera)
 Děti se rodí do problémového světa – vzbuzuje úzkost
 Úzkost je podporována dospělými (dospělí jsou neurotičtí) – to se promítá do
výchovy
 Čím větší vlivy, tím větší úzkost a nejistota a zranitelnost dítěte
 Vzniká pocit bezmoci, osamocenosti vůči nepřátelskému světu
Tři vztahy pro překonání úzkosti:
 Směrem k lidem (k rodině… cíl je zajistit si bezpečí,
vyhýbat se neshodám)
 Proti lidem (agrese, porazit ostatní)
 Od lidí (izolace)
Tyto tendence vykazují všichni lidé. Ohrožené dítě se drží jen
jednoho z těchto způsobů, podle toho, co se vyplácí.
Propojení těchto tendencí – duševní zdraví
V dospělosti: neurotické potřeby plynou z ustrnulých postojů
z dětství, jsou nevědomé a obsedantní.
 Neurotická potřeba náklonnosti a schválení
 … partnera
 … vymezit svůj život úzce vytyčenými hranicemi
 …moci
 …využívat druhých
 …prestiže
 …obdivu
 …výkonu
 …soběstačnosti a nezávislosti
 …dokonalosti a nenapadnutelnosti…
Může jít o kombinace, výčet je nekonečný…
V psychoterapii věří H. svépomoci pacienta, náhodným změnám,
příkladům…