Mechanický pomeranč
Doufat, že zmnohonásobením nebo zdokonalením svých analytických schopností budeme s to poznat ducha jako trojúhelník, je tak absurdní, jako kdybychom doufali, že uvidíme zvuk.
George Berkeley
Matematika se bezesporu stala hlavním jazykem moderní ekonomie. Není složité vypozorovat, jak se dnešní ekonomické myšlení rodilo z lůna determinismu, kartesianismu, matematizujícího racionalismu, hédonismu a zjednodušeného individualistického utilitarismu. Vyústění těchto vlivů znamenalo zrod ekonomie v takové podobě, jak ji známe z učebnic plných grafů, čísel, vzorečků a matematiky.
Přestože se mechanistické myšlení objevuje často i v psychologii a sociologii, za svou si vzala mechaniku především ekonomie a dovedla se do exaktní matematizace. Počet vzorečků v ekonomii nelze se sociologií či psychologií vůbec srovnávat.
Ekonom Piero Mini si všímá pozoruhodné skutečnosti. Newton potřeboval řešit fyzikální problém, a tak si sestavil vlastní kalkulus. Vynalezl svou matematiku tak, aby jako nástroj vyhovovala pozorovaným faktům, aby si zjednodušil práci a aby se mu s fakty dobře pracovalo. Ekonomie se, zdá se, občas dopouští pravého opaku. Tvoří si svět (a člověka) tak, aby vyhovoval matematice.435
Matematicky bydlí člověk
Skrze Descarta se matematika stala zosobněním rozumu, a co víc, dokonalé pravdy. „Zákony" se stávají pravdou přírody. Dokonalé exaktní vzorečky jako by platily všude, jsou božsky nezávislé na čase, prostoru, našich emocích či čemkolijiném vratkém. Jsou pevné. Jakékoli modely, které nelze matematizovat, jsou považovány za nedokonalé a nedostatečně vědecké.
1,35 Mim, P: PhilosophyandEconomics. str. 84 a 88.
+ 133
I v dnešní ekonomii platí, že modely společnosti se musí tkát předivem matematiky. Ekonomický člověk je modulem, který nepřetržitě kalkuluje marginální užitky a náklady, vyhodnocuje ušlý zisk při odpočinku a dbá na optimální alokaci svých zdrojů. Toto matematické chápání sice nenachází domov jen v hájemství ekonomie, lze ale bez rozpaků říci, že v oblasti společenských věd je ekonomie jednou z nejvěrnějších žaček matematiky. V tomto světě již dávno neplatí Heideggerovo „básnicky bydlí člověk" (ačkoli první ekonomické dílo psal Mandeville jako báseň...). Člověk dnes bydlí matematicky.
Za matematizací lze jednoznačně vidět touhu po exaktní jistotě. Mezi přednosti matematiky vždy patřilo, že jedna je vždy přesně a právě jedna (není to tedy ani 0,99999 ani 1,00001). Matematika je jednoznačná - není fuzzy. Její proklamovaná výhoda spočívá v tom, že poskytuje jednoznačné výsledky, není obtěžkána názorovými rozdíly, je nerozporná a univerzální. Matematika dokáže procházet abstraktními oblastmi myšlení, kam naše smysly nestačí. Jelikož je přísně exaktní, tříbí naši mysl. Panuje implicitní přesvědčení, že čím je daná problematika matematičtější, tím je exaktnější, skutečnější a na jakémsi piedestálu poznání „lepší" - a tím pádem „pravdivější". Fascinace elegancí matematiky se zabydlila v ekonomii jako v bezpečném přístavu.
Na druhou stranu nic z výše uvedeného není překvapující ani zázračné, uvědomíme-li si, že matematika je ryze lidským výtvorem a ve skutečnosti neexistuje. Nemá žádnou spojitost s externím světem - ta sejí musí dodat externě, například fyzikou nebo stavebním inženýrstvím. Matematika je ryzí abstraktní výplod naší mysli, nic více, nic méně. Je tak elegantní a dokonalá, protože de facto není skutečná.
Matematika je čistou tautologií. Jeden výrok se definuje druhým a jiný obsah postrádá.436 V tomto smyslu není vědou, ale abstraktním konstruktem, jazykem, systémem vypracovaných (užitečných) formulí, které na sebe navzájem navazují. Proto může Ludwig Wittgenstein, jeden z nej-větších logiků minulého století, říci, že „logické výroky jsou tautologiemi"
436 Máme-li například už zavedenou jedničku a dvojku vhodným způsobem zavedeme jako 1 + 1 = 2, můžeme navěky dvojku s 1+1 ztotožnit. Dvojka už nikdy nebude ničím jiným než zkratkou za 1 + 1 a nikdy se nám nestane, že by se dvojka součtu dvou jedniček nerovnala.
a že „logika je transcendentálni. Matematika je logickou metodou." Ano -matematika zůstává jen metodou, čistá matematika (pure math) je bezobsažná. Bertrand Russell, jeden z nejznámějších myslitelů v oblasti logiky, matematiky a filosofie, to vystihl nejlépe: „Matematiku lze definovat jako předmět, ve kterém nikdy nevíme, o čem vlastně hovoříme, ani zda je dané tvrzení pravdivé. "m
Z matematického aparátu nemůže nikdy vyjít více než to, co do něj bylo vloženo. A je-li matematika základním jazykem ekonomie, pak do ní ekonomové musí do vzorečků vložit nějaký vlastní ekonomický obsah, jinak se jejich nauka stává jen prázdným cvičením, kdy po matematickém abraka-dabra vyjde z axiomatických předpokladů kýžený výsledek. Každý jazyk sám o sobě je tautologií, což je patrné při jakémkoli pokusu o rigorózní jazykovou definici. Ad absurdum, ani pojem jako „červená barva" není nijak definovatelný (a tudíž ani pochopitelný), dokud neukážeme prstem na skutečný svět a dokud nespojíme tautologický termín „červená barva" s empirickým výskytem. Ekonomům nelze upřít, že pro abstraktní matematický jazyk našli řadu praktických a živých aplikací; ovšem dobrý sluha může být také špatným pánem, a tak bohužel i zde platí Wittgensteinův výrok: „hranice našeho světa jsou hranicemi našeho jazyka ". Pokud se matematika stala jazykem ekonomů, musíme také počítat s důsledkem, že se tím náležitě omezil náš svět.
Matematika je neuvěřitelně mocný nástroj, je ale též dominantní a imperiálni. Jak si všímá Piero Mini, matematika má tendenci vytlačovat jakoukoli mentální konkurenci a být nezřízená, není-li hlídána. Jestliže se tvrdé matematice nepostaví empirično, má tendenci svádět nás z cesty. Musíme si dávat pozor, aby abstrakce byla konfrontována s realitou, idea omezována hmotou a obecné konkrétním. To bývá v teoretické ekonomii často téměř nemožné. Jak například empiricky testovat model homo oeconomicus? Pokud se ekonomie dostává tak blízko k lidskému srdci se skalpelem matematiky, pak je třeba mít na paměti to, před čím varuje Ge-orge Berkeley: doufat, že zmnohonásobením nebo zdokonalením svých [analytických] schopností budeme s to poznat ducha jako trojúhelník, je tak
437 Wittgenstein, L: Tractatus Logico-Philosophicus. odstavec 7.
438 Russell, B.: Mysticism and Logic, str. 76.
+194
+195
absurdní, jako kdybychom doufali, že uvidíme zvuk." Přehnaná aplikace matematiky má paradoxně tendenci zamlžovat realitu. Jak píše nositel Nobelovy ceny za ekonomii Wassily Leontief, „nekritický entusiasmus matematického formulování má často tendenci zakrývat klíčové obsahové nuance argumentace, kteráprobíhá za fasádou algebraické symboliky a Jistoty' (...) v žádné jiné oblasti empirického výzkumu [jako v ekonomii] nebyl použit tak masivní a sofistikovaný statistický aparát s tak irelevantními výsledky. (...) většina z nich [ekonomických modelů] je jen bezmyšlenkovitě hromadně produkována bez jakékoli praktické aplikace." 440 V praxi tak sledujeme vyprázdnění obsahu ve prospěch formy.
Nejen že má matematika tendenci svádět z cesty, navíc z definice není schopna postihnout celou realitu.44' Abstrakce paradoxně neumí zacházet s nejjednoduššími operacemi. Výstižně to vyjádřil například George Ber-keley: „Nejjednodušší věci na světě, s nimiž jsme nejvíce obeznámeni a jež dokonale známe, jeví se kupodivu nesnadné a nepochopitelné, uvažujeme-li o nich abstraktně." 442 O abstraktní nepostihnutelnosti skutečného světa hovoří i Kierkegaard, který pouze jinými slovy říká totéž, co výše citovaný Wittgenstein: „Je možné vybudovat logický systém, vybudovat existenciální systém je nemožné. "443 Z toho plyne smutný paradox života a vědy, kterého si existencialista Kierkegaard všímá: „Životu lze porozumět jen zpětně, ale musíme ho žít hledíce dopředu."
Aplikační schopnosti matematiky jsou často přeceňovány. Matematici ani fyzikové například neumějí přesně propočítat pohyb tří navzájem se ovlivňujících těles. Dokážeme sestavit rovnice popisující jejich pohyb, ale nedokážeme je analyticky vyřešit a dráhy pohybu těles vypočítat. Příkladem může být gravitační působení tří navzájem propojených celků, u nichž známe polohu, hmotnost a rychlost. Nezbývá než polohu jednoho z objektů zafixovat, umrtvit, a počítat pohyby ostatních dvou, následně fixovat polohu jiného a tím se řešení více či méně přibližovat. S rostoucím počtem
439 Berkeley, G.: Pojednání o základech lidského poznání, str. 162.
440 Leontief, W.: Theoretical Assumtions and NonobservedFacts, v Mini R: Philosophy andEconomícs, str. 6.
441 Ze zobecnění 1. Gôdelovy věty plyne, že ani teorie množin - jeden z nejsilnějších důkazních prostředků současné matematiky - není (a žádné její rozšíření nikdy nebude) úplná. Tedy nikdy v ní nedokážeme vše, co je v ní pravdivé.
442 Berkeley, G.: Pojednání o základech lidského poznání, str. 127.
443 Mini, P: Philosophy and Economics.
+196
těles je vše samozřejmě ještě komplikovanější. Matematika se prostě pro zkoumání života nehodí a může být nápomocna, pouze pokud jsme si vědomi jejích limitů. Předměty matematického zkoumání se musí často nejprve znehybnit či usmrtit.
Smrtící ránu snahám popsat vše z něčeho (tj. popsat celou realitu pouze pomocí několika obecně přijatelných axiomů a pravidel, jak s nimi nakládat) zasadil v roce 1931 brněnský rodák Kurt Gôdel. Ve svých slavných větách o neúplnosti dokázal, že v žádné bezesporné teorii obsahující elementární aritmetiku nikdy nedokážeme všechna pravdivá tvrzení. Jinými slovy, pokud v teorii chceme mít možnost počítat (byť jen) s přirozenými čísly, nikdy v ní nedokážeme vše, o čem víme, že je pravdivé. Matematika, jak ji známe, se bez počítání s přirozenými čísly obejde jen stěží, a tak nezbývá, než se smířit s tím, že v ní nikdy nedokážeme vše. Naše mysl má zřejmě buď širší škálu možností, jak se dobrat (ne)pravdivosti vět, než postupy zachytitelné formálně, nebo je alespoň námi doposud používaný způsob formalizace k tomuto účelu nepoužitelný a je potřeba jej pozměnit. Gôde-lův výsledek je jedinečný tím, že něco takového nikdo nečekal, a s důsledky jeho vět se matematici i filosofové vyrovnávají dodnes. Doba dnešní se tedy ve svém poznání zmateně vrací zpět ke kombinaci rozumu a citu, nebo alespoň k nutnosti naše pojetí rozumu přehodnotit.
Půvab Gódelových vět pěkně vystihl Jaroslav Peregrin:
„Nezdá se být pochyb o tom, že tento výsledek je relevantní z mnoha filosofických hledisek -jakým způsobem je relevantní, je však otázka velice netriviální, která nemůže být zodpovídána bez hlubokého porozumění nejenom matematickému formalismu, ale i jeho roli v neformálním kontextu. "444
Chrám z lešení
Pokud tak často hovoříme o fyzice, ve které ekonomie často vidí svůj vzor, bude na místě si povšimnout zásadních metodologických rozdílů mezi oběma naukami. Fyzika používá zcela jinou předpokladovou logiku: ve fyzice se předpoklady staví jako lešení, které pomáhá stavbu konstruovat, a poté, co se pomocí těchto umělých vodítek a pomůcek chrám vystaví, Ie-
444 Peregrin, J.: Logika 20. století: mezi filosofií a matematikou, str. 330.
+197
šení se strhne. Například odmyslení tření vzduchu a posuzování rychlosti pádu pouze na základě času, tedy nikoli hmotnosti či tvaru (pírko versus kámen) padajícího předmětu, bylo geniálním krokem směrem k abstrakci, jenž mnohé zjednodušil. Při skutečném výpočtu však již musíme tření vzduchu zohlednit, chceme-li se skutečně dopátrat toho, zda k zemi spadne rychleji pírko nebo kámen. Při skutečné aplikaci je nutné odhlížet od zjednodušujících předpokladů a vrátit se zpět na zem. Při konstrukci modelu musíme trošku odhlédnout od reality a při aplikaci tohoto modelu na realitu zas musíme odhlédnout od modelu.
V ekonomii se však předpoklady strhnout nedají, a to ani ex post - rozbořila by se celá stavba. Budujeme tak chrám z lešení, který zůstává uvnitř de facto dutý. Co by se stalo s hlavním proudem teoretické ekonomie, kdyby se modelové předpokladové lešení homo oeconomicus strhlo? Co by zbylo z ekonomie? Co by zbylo z mikroekonomie, kdybychom přestali trvat na postulátu o klesajících marginálních výnosech z rozsahu (který od určité úrovně přestává platit)? Celá teorie dokonalé konkurence by konvergovala k monopolům. Pokud strhneme naše předpokladové lešení, celý náš chrám se ihned rozpadá.
O lešení (tedy jakémsi nástroji, který nám může umožnit dostat se výše) hovoří i Wittgenstein: „Předpokladová logika staví svůj svět pomocí logického lešení, takže je z propozice samotné ihned zřejmé, jak je vše logicky postaveno, pokud je to pravdou. Mažeme dojít k závěrům, které vycházejí z chybného předpokladu. "445 A dále „předpokladová logika popisuje lešení světa, nebo je de facto sama reprezentuje. Samy o sobě nemají žádný obsah. Předpokládají jen, že jejich symboly mají vztah k reálnému světu, a to je spojuje se světem (...) platí tedy, že v logice se nebude nikdy skrývat žádné překvapení. "ue Jedná se jen o lešení, nikoli tedy o samotnou stavbu. Záleží pouze na tom, jak toto lešení použijeme. Samo o sobě je bezvýznamné.
Teoretická ekonomie má jen dva možné „záchytné body" v realitě. Tím prvním je předpokladový mechanismus, druhým empirické testování výsledku modelu. Školu, která se soustředí na empirické testování výsledků či predikci modelu (v tomto smyslu na předpokladech nezáleží), nejlépe
445 Wittgenstein, L: Tractatus Logico-Philosophicus, 4.023.
446 Wittgenstein, L: Tractatus Logico-Philosophicus, 6.124, 6.1251.
+198
reprezentuje M. Friedman, který obhajuje testování modelu na jeho „empirickém konci". Samotné jádro modeluje matematicko-abstraktní a nemá samo o sobě žádný smysl, je jen (jakkoli propracovaným) systémem tautologií. Realita, která by měla fungovat jako kýžený test a „hlídač střízlivosti" dané teorie, k tomu většinou ani nemá co říci.
V ekonomii se však často stává nemilá věc. Model nemá ani realistické (či alespoň testovatelné, natož popperovsky falsifikovatelné)447 předpoklady a často se ani jeho výsledky neshodují s realitou. Co tedy v tom případě zbývá z ekonomie? Pouze střed, úsměvná podmnožina matematiky a vysoké statistiky.446
Tento efekt lze často spatřit na modelech, jejichž závěry se de facto shodují s předpoklady (jak jinak...). Podle toho, k jakému výsledku chceme dojít, volíme i předpoklady, axiomy. I zde platí Wittgensteinovo: „Většina tvrzení a otázek, které lze nalézt ve filosofických pracích, není falešná, nýbrž nesmyslná. "Velkou část z filosoficky nejzajímavějších otázek tak podle Wittgensteina nemá vůbec smysl pokládat, neboť odpověď na ně nedokážeme často uspokojivě formulovat. Modely a tautologie jsou pro něj pouze žebříkem k rozšíření poznání a samy o sobě nemají význam.
Tauto-ekonomie
Podobně tomu je s tautologií v základních ekonomických termínech, jejichž vrcholným příkladem je termín užitek.
Co znamená slovo užitek, utilita? Za prvé, naše rigorózní učebnice zapomněly v záplavě všech matematických definic a důkazů definovat, co se pojmem užitek míní. Není divu, neboť dobře vědí, co dělají: kdyby ho definovaly, studenti by rychle ztratili o učebnice zájem. Zjistili by, že nedávají smysl. Je lépe toto zamlčet a strhnout pozornost na definice matematického aparátu. Ve slovníku Collins Dictionary ofEconomics pak nalézáme:449
447 Sir Karl Popper navrhuje rozpoznávat vědecká tvrzení podle toho, zda jsou její postuláty falsif kovatelné. Co by se muselo stát, aby daná teorie byla prokázána za nepravdivou? Pokud takové realistické varianty existují, ale přesto nebyly prokázány, může být daná terorie považována za vědeckou. Pokud naopak daná teorie vysvětluje veškeré možné chování, pak se stává pavědou.
448 Viz také Mini, P.: Philosophy and Economics, str. 8.
449 Ve jmenném rejstříku Holmanových učebnic se termín užitek ani nevyskytuje. U Mankiwa se objeví až na straně 426 - užitek je úroveň štěstí či uspokojení, kterého se člověku dostává s ohledem na jeho životní situaci.
+199
Utility: satisfaction or pleasure that an individual derives from the con-sumption ofgood or service.
Ovšem utility, satisfaction nebo pleasure jsou synonyma, což poznáme mimo jiné z toho, že ve výše citované definici je lze volně přehodit. Jedná se tedy o definici typu A=A, kdy užitek je uspokojení nebo štěstí nebo radost. Proto, pokud tuto větu přepíšeme, dostáváme:
Užitek je užitek, který jedinec získává spotřebou statku nebo služby.450
Pak ovšem není pravda, že jedinec neustále maximalizuje svůj užitek, neboť občas také zahálí, například spí déle, než je regeneračně nutné, baví se s dětmi a kamarády - nic z toho by snad rozumný člověk nepovažoval za spotřebování statku nebo služby. V tomto momentě se většinou stane pozoruhodná věc: definice užitku se rozšíří i na spánek, mluvení s dětmi atd. Chceme-li zůstat konsistentní v tom, že člověk neustále, ať dělá cokoli, maximalizuje svůj užitek, musíme se vzdát jednoznačné „úzké" definice. Dostaneme:
Užitek je užitek (satisfaction or pleasure), který jedinec získává spotřebou statků a služeb, odpočinkem, prací atd. (rozuměj čímkoli, co mu subjektivně dělá radost, neboli zvyšuje užitek).
Jiné řešení je rozšířit pojem spotřeba i na jakékoli další aktivity, které zvyšují spotřebitelův užitek. Výsledek je ovšem stejný:
Užitek získává jedinec spotřebováváním takového statku, který mu zvyšuje užitek.
V tomto cvičení není třeba dále pokračovat - je zřejmé, že jakákoli věta o maximalizaci takovéhoto užitkuje samosebou platná. Získáme tautologii:
Člověk vždy maximalizuje užitek. Užitek je spotřeba statku, který mu zvyšuje užitek.
Užitek je měřítkem blahobytu. Jedná se opět o definici synonymy, neboť je stejně dobře možné říci, že štěstí je úroveň užitku či uspokojení nebo uspokojení je úroveň štěstí a užitku.
450 Pokud „spotřebu statku nebo službu" přeložíme do normálního jazyka, dozvíme se, že užitek je užitek, který jedinec získává spotřebou.
*zoo
A protože každý má užitek v něčem jiném, získáváme: Jedinec dělá to, co chce dělat.
Tímto způsobem je možné pokoušet se ekonomicky vysvětlit například lásku matky k dítěti a říci, že matka má užitek z milování dítěte. A cokoli pro dítě obětuje, protože tím maximalizuje svůj užitek - proto například kojí dítě, protože z toho má užitek. To ovšem znamená totéž jako říci, že matka kojí dítě, protože ho kojit chce. Ekonom se tím ale zamotá v kruhu, aniž by cokoli nového řekl. Kdyby matka dítě nekojila, ekonom dokáže stejně obratně vysvětlit, že „matka dítě rce-kojí, protože i z toho má užitek".
Buď definujeme užitek úzce, jako například užitek pramenící z obcho-dovatelných statků - pak však dojdeme k závěru, že model homo oecono-micus neumí vysvětlit veškeré lidské chování. Ekonomové se však s tímto (testovatelným) závěrem nespokojili a předefinovali termín užitek tak, aby zahrnoval vše - včetně (domnělého, očekávaného) užitku z odměny posmrtného života. Tímto zahrnutím všeho pod termín užitek se i z Jana Husa nebo sv. Františka stává sobecký maximalizátor vlastního (byť posmrtného) užitku. Ekonomie se tím propadla do marxistických tenat popperovské nefalsifikovatelnosti a netestovatelnosti modelu,451 který de facto říká, že člověk dělá to, co dělat chce (maximalizuje užitek, který si každý definuje sám).
Další slabinou pojmu užitek je, že v ekonomii nelze kontemplovat: homo oeconomicus není ani schopen si uvědomit úroveň svého užitku. Tu pozoruje, cítí (hle, užitek musíme cítit, nemůžeme jej racionalizovat, viz David Hume) pouze tehdy, když se mu užitek mění a zejména pokud se snižuje. Aktuální stav užitku si ovšem může uvědomit jen ten, kdo se dokáže zastavit na cestě a meditovat - což je přesně to, co ekonomie nezkoumá. Přitom vděčný člověk může být spokojenější s nižší úrovní užitku než člověk, který si užitek není schopen uvědomit. Pokud má být ekonomie vědou o maximalizaci užitku, proč se nikdy nehovoří o spočinutí a umění reflexe? Vždyť vděčnost za to, co máme, sama o sobě užitek zvyšuje.
451 Karl Popper popisuje, proč mu přišel marxistický přístup k dějinám jako nevědecký: svou teorií je totiž schopen Marx vysvětlit úplně vše - a to i zdánlivě protichůdné situace. Pokud daná teorie dokáže vysvětlit všechny představitelné situace například v kontextu teorie třídního boje, pak je někde něco špatně. Pokud teorie dokáže vysvětlit vše, není to její síla, ale slabost.
♦ 201
■11
Jak poznamenává Hutcheson, „ekonomie obsahuje dva druhy tvrzení, jeden z nich je myslitelně falsifikovatelný empirickým pozorováním a druhý není. Ty z nich, které nejsou falsifikovatelné, jsou tautologiemi a jsou prosty jakékoli empirické hodnoty. Z toho vyplývá, že čistě teoretické výroky nemají žádnou empirickou hodnotu (...) Cenou za bezpodmínečnou platnost a jistotu výroků čisté logiky a matematiky (a výroků čisté teorie) je tedy naprostá vyprázdněnost empirické hodnoty." Dále pak Caldwell píše: „Model sledování vlastního užitku je nepoužitelný, pokud jej definujeme příliš úzce (...) a prázdný, pokud jej definujeme příliš široce, protože v takovém případě se stává veškeré jednání jednáním maximalizačním". Sir Popper by se ihned zeptal: Jak by jedinec musel jednat, aby nemaximalizoval užitek? Jinými slovy: Lze jít proti směru svých vlastních optimalizačních křivek? Pokud není možno uvést žádný příklad, pak tato teorie není falsifikovatelná a de facto postrádá smysl.
Z chyb se poučit můžeme, z tautologií nikoli. Tautologie jsou užitečným cvičením v logické metodě. Tautologie totiž žádné chyby z definice nepřipouštějí. Tautologie jsou přece vždy platné a „pravdivé". Nejsou nesmyslné (nejdou proti empirickým smyslům a má smysl matematiku provozovat, protože to je užitečná tautologie), ale jsou bez-smyslové, bez-obsažné. Skoro by se chtělo říci, že jsou mimo-smyslové. (Jsou mimo smysly, ve své racionalitě nemají empirický, smyslový protějšek, ten se jim teprve musí skrze aplikovanou vědu dodat.) Jinými slovy, matematiku může provozovat i člověk, který v životě svět neviděl ani necítil. To je její výhoda i nevýhoda. „Tautologie nemá žádné podmínky pravdivosti, protože je vždy bezpodmínečně platná (...) tautologie a kontradikce postrádají smyslu (...) nejsou obrazy reality. Nepředstavují žádnou možnou situaci, protože tautologie zahrnuje všechny možnosti, kontradikce žádnou. "453 Chlouba ekonomů, že model homo oeconomicus „zahrnuje všechny možnosti", a je tedy s to vysvětlit vše, by měla být ve skutečnosti naší největší hanbou.
Okleštěním reality od všech rušivých elementů se jednoduše vytvoří ony „zrcadlové obrazy, které pomocí veškeré síly klamu, jíž používá magie, nám
452 Caldwell, B.: Beyond Positivism, str. 108.
453 Wittgenstein, L: Tractatus Logico-Philosophicus, 4.4611-4.62.
pak nabídnou odpovědna každou záhadu." Zde se ekonom již musí cítit jako doma: na jaké úrovni výroby bude firma vyrábět? Tam, kde se marginální náklady protínají s marginálními příjmy. Jak bude vypadat spotřební koš jedince, kolik bude pracovat? Přesně (na korunu a minutu přesně) tolik, aby vyrovnal váhy marginálních užitků a cen s marginálními náklady odpracované minuty. Není třeba podotýkat nic o magičnosti těchto formulek, není třeba opět zdůrazňovat neverifikovatelnost těchto tvrzení a jejich všeobjímající platnost, tedy tautologičnost.
Mimochodem: není pravda, že abstraktním myšlením věci vždy zjednodušujeme. Občas je tím komplikujeme. Toho si všímá Friedrich Nietzsche, který hovoří o tom, že teoretické poznávání nás často činí slepými k očividným věcem. To ilustruje například řeckým příběhem o Oidipovi. Přestože (či právě proto, že) byl Oidipus nejmoudřejším z lidí (dokázal vyřešit hádanku), zůstával zcela slepým k očividnému. Nejenže nevěděl základní věc, kterou zná každé dítě (kdo je otec a matka), ale dokonce se (nevěda!) dopustil otcovraždy a incestu. Skutečné poznání, tvrdí Nietzsche, a v tom se s ním shoduje i Kierkegaard a Popper, nastává v dynamice, nemůže být stacionární. Podobně jako skutečná realita spočívá v pohybu, stejně tak musí být v pohybu i poznání. V tomto smyslu neexistuje stacionární pravda. Jakákoli abstrakce bude jen abstrahováním, nebude věrným, jen zaokrouhleným popisem reality ve své existenční plnosti.455
Trpný svět a svět živých
Soren Kierkegaard kdysi napsal: „Existence transcenduje logiku. "456 Snaha modelovat realitu jako by nás utvrzovala ve vidění dvou světů. Jedním z nich je svět abstraktních (tedy rce-reálných) modelových konstruktů, skrze které svět vnímáme, druhým je svět an sich, svět empirický, nemodelovatelný (protože je skutečný a nedá se s ním hýbat jako s konstrukty). Stejný rozpor se promítá i do ekonomie. Na jedné straně stojí ekonomické modely, které se snaží popsat chování jednotlivce nebo celé společnosti a ve kterých do
454 Nietzsche, F.: Vůlekmoci, str. 484, cituje Mini, R: PhilosophyandEconomics, str. 217.
455 Viz Mini, P.: Philosophy and Economics, str. 217.
456 Soren Kierkegaard s Journals and Papers, str. 1054 z Mini, P.: Philosophy and Economics, str. 215. Možná tím myslel to samé, co se snažil, ukázat L. Wittgenstein.
+20Z
+Z03
sebe vše krásně zapadá. Tyto modely však obvykle stojí na nerealistických základech, nebo vedou k závěrům, které nelze v praxi aplikovat. Nejčastěji se přihodí oboje. Jak tento rozpor vyřeší ekonomie?
Machlup šije tohoto problému vědom v celé jeho pálčivosti: „Ekonomická věda je systémem apriorních pravd, produktem čistého rozumu, exaktní vědou dosahující zákonů tak univerzálních, jako jsou zákony matematiky, je to čistě axiomatická disciplína, systém čistých dedukcí z řady předpokladů, není otevřená jakékoli verifikovatelnosti nebo vyvrácení na základě zkušenosti. "457 Piero Mini jde ještě dále a tento abstraktně vědecký svět pojmenovává: „celý svět idejí jako takových je mrtvým světem". O trpnosti a pasivitě vědeckého světa píše i Kierkegaard: „Voblasti logiky neexistuje žádný pohyb, či uskutečnění; logika a vše logické může jen a prostě být." Svět logiky je mrtvým světem.458
Nepřekvapí nás, že to byl právě Descartes, kdo moderní vědeckou metodu postavil na mechanistickém předpokladu, že svět existuje jakoby bez života. Cokoli nejsme schopni zanést do kartesiánské soustavy či alespoň umístit do rovnic, jako by skutečně neexistovalo, nebo existovalo jen nedokonale, rozmazaně, matně. Cokoli nepochopitelného (rozuměj mechanicky tedy matematicky) ztratilo své právo na skutečnou (vědeckou) existenci.
Vědecky porozumět lze ovšem jen něčemu statickému, nespontánnímu, předvídatelnému, tedy ne-životnému. To je cena, kterou Descartes a s ním všichni vědci musí zaplatit za exaktnost. Daní za vědeckou přesnost a eleganci je fakt, že život vědě uniká. Náhražkou může být svět logiky a abstrakcí, které ve svém vlastním světě fungují. V tomto trpném světě funguje i matematika, stejně jako mechanika, kauzalita a všechny naše (interně konsistentní) konstrukty. (Jedinou hranicí tohoto světa zůstává hranice našeho jazyka, našeho přemýšlení.) Abstraktní modely mohou být elegantní a mohou do sebe zapadat. Mohou však být i na hony vzdálené skutečnému světu živých. Ekonomie provádí umrtvení světa například skrze zaklína-
dlo „ceteris paribus"459 - kterým se odpojují modely od reality. V takovém umělém světě si můžeme vytvářet téměř libovolné modely. Ekonomii se tak často stává, že je spíše vědou o ekonomii než o ekonomice. Na trik s ceteris paribus koneckonců upozorňuje i Hutchinson, podle něhož jde o jeden ze dvou hlavních způsobů, jak se ekonomická teorie brání empirické verifikovatelnosti (druhým způsobem je již zmiňované odpojení logicko-deduktiv-ních modelů od empirického obsahu). Protože v reálném světě ceteris není paribus, mají ekonomové mnoho prostoru pro fantazírování, aniž by jim v tom realita jakkoli kladla meze či stála v cestě.460
Středověk kypěl množstvím tančících andělů na špičce jehly, naši dobu ovládají marginální optimalizace. V tomto světle se však středověká diskuse o tom, kolik andělů se vejde na špičku jehly, zdá realističtější už jen proto, že oproti tajemným termínům teoretické ekonomie je špička jehly reálná a představa anděla pro každého dostupná. Nicméně oba způsoby teoretizovaní nejsou empiricky měřitelné a mimo svůj vlastní diskurs jsou nesmyslné a neaplikovatelné. Smysl dávají pouze uzamčené v daném dis-kursu - ve svém vlastním světě.
Druhý je svět, ve kterém věda mlčí. Nejlépe to vystihuje poslední věta Wittgensteinova monumentálního Traktátu, která se rovněž stává vyvrcholením celého jeho díla: „O čem nemůžeme mluvit, o tom musíme mlčet"^ Wittgenstein se de facto dostává k paradoxu beze-smyslnosti (nikoli nesmyslnosti!) modelů (tedy i jazyka jako tautologického abstraktního systému, který pouze pomáhá k pochopení odpovědí, ale nedokáže je zachytit). Je bezobsažným, ale užitečným lešením, po kterém šplháme. „Mystické není, jaký je svět, ale že je svět." Problémy světa se ukazují, ale nelze je vyslovit, nepřipouštějí ani otázku, ani odpověď.
Stojí za to uvést celý citát z konce Traktátu.
Mé věty osvěcují tím, že ten, kdo mi rozumí, nakonec pozná, že jsou nesmyslné, jestliže skrze ně - po nich - vystoupil nad ně. (Musí, tak říkajíc, odhodit žebřík, když po něm vystoupil.)
457 Caldwell, str. 140.
458 Diem, H.: Kierkegaard: An Introduction, str. 75 v Mini, P.: Philosophy and Economics, str. 213.
459 Latinská fráze „ostatní stejné", která označuje zjednodušující předpoklad, kdy ekonom zkoumá proměny jediného parametru, ostatní zafixuje a sleduje dopady. Tak například platí, že nižší cena „ceteris paribus" zvýší poptávané množství.
460 Viz také Caldwell, B.': Beyond Positivism, str. 114.
461 Wittgenstein, L: odstavec 7.
+Z04
+205
Musí tyto věty překonat, pak teprve vidí svět správně. „O čem nemůžeme mluvit, o tom musíme mlčet."462
Skutečný svět živých nelze abstraktně uchopit. Není modelu, který by jej uměl pojmout neočistený a neokleštěný. Bohužel, jak trefně podotkl Rudolf Carnap, právě tyto (neuchopitelné) věci jsou těmi, o kterých mluvit chceme. Řadu oblastí života (snad ty nejdůležitější) musí věda (je-li poctivá) přejít mlčením, ačkoli se jedná právě o ty zajímavé oblasti, kvůli nimž byla stvořena. Dávat jednoznačné (vědecké) odpovědi na reálné otázky je ovšem těžší, než se zdá. Konkrétně v ekonomii je to dobře patrné v praktických otázkách hospodářské politiky. Pokud se po ekonomovi žádají praktické rady, obrátí se k empirickým (např. historickým nebo komparativním) studiím nebo použije praktický rozum. Skutečné modely může často v otázkách hospodářské politiky použít maximálně jako okrasný prvek.
V této souvislosti se nabízí úchvatný citát z Wittgensteinova dopisu potenciálnímu nakladateli:
... ocov knize jde, je etika. Kdysi jsem chtěl do její předmluvy dát i větu, která tam nyní není, kterou Vám však zde napíšu, protože by pro Vás mohla být klíčem. Co jsem tenkrát chtěl napsat, bylo tohle: Moje dílo se skládá ze dvou částí - z té, kterou zde předkládám, a ze všeho toho, co jsem nenapsal. A je to právě ta druhá část, která je tou důležitou. Protože moje kniha dodává etice meze vytyčené jakoby zevnitř. A já jsem přesvědčen, že tohle je jedinou rigorózní cestou, jak tyto meze vytyčit. Zkrátka tedy věřím, že tam, kde mnozí jiní dnes jenom žvaní, mně se podařilo umístit vše tam, kam to patří, tím, že jsem o tom mlčel.m
Na myšlenku mlčení navazuje další velký filosof Martin Buber: „Jsou okamžiky hlubokého mlčení, v nichž zříme světový řád - jako přítomnost. Tehdy slyšíme - ve vzletu - tón, jehož nejasným notovým obrazem je uspořádaný svět. Tyto okamžiky jsou nesmrtelné a zároveň nejpomíjivější: nelze si z nich uchovat žádný obsah, ale jejich síla vchází do stvoření a poznání člověka, paprsky jejich síly pronikají do uspořádaného světa a znovu jej roztavují."
462 Wittgenstein, L: odstavec 7.
463 Citát nalezený v knize od Peregrina: Kapitoly z analytické filosofie, str. 124, kde se bohužel ale neuvádí přesný zdroj.
Buber zároveň nabídl snad nejlepší popis světa živých ve své knize Já a Ty. V Buberově světě existují dva mody bytí neboli vztahu ke světu, „svět je pro člověka dvojí, neboť i jeho postoj je dvojí (...)a tak je i lidské já dvojí. "m Tato dualita spočívá ve vztahu Já - Ono a Já - Ty. Vztah Já - Ono funguje na principu kalkulace, analýzy, preferencí a racionality. Vztah Já - Ono je vztahem pro nějaký jiný cíl než vztah sám; vztah znamená v tomto procesu pouze prostředek, není tedy skutečným vztahem. Vztahy Já - Ono lze vědecky analyzovat. Naopak vztah Já - Ty se od všeho odlišuje, je to čistý vztah pro vztah samotný, který nemá žádnou jinou hodnotu či cíl než prožitek sám. „Svět jako zkušenost patří k základnímu slovu Já - Ono. Základní slovo Já-Ty ustavuje svět vztahu. "m Nenajdeme zde místo pro kalkulaci, vztah Já -Ty probíhá vždy jen v bezprostřední přítomnosti a nelze jej analyzovat. „Mezi ,Já'a ,Ty' není žádná soustava pojmů, žádné předchozí vědění a žádná představivost (...) mezi ,Já' a ,Ty' není žádný účel, žádná chtivost a žádné předjímání (...) každý prostředek je překážkou. Jenom tam, kde se všechny prostředky hroutí, dochází k setkání." Buber popisuje chování, které přímo odporuje modelu homo oeconomicus, který může existovat pouze ve světě Já - Ono.
Immanuel Kant v jednom ze svých morálních imperativů zakazuje druhého člověka používat jako prostředek k dosažení cíle. Lidská bytost musí vždy sloužit jako cíl, nikdy jako prostředek k jinému našemu cíli. Kant tedy mezi lidmi zakazuje ekonomický vztah Já - Ono. Buber se staví (k homo oeconomicus) milostivěji a jednání Já - Ono připouští. Dokonce postuluje, že není možné žít pouze ve světě čistého vztahu Já - Ty, v čisté přítomnosti: „Nelze žít pouze v přítomnosti: strávila by nás, kdyby nebylo možno postarat se o to, aby byla rychle a důkladně překonána. Ale je možné žít v pouhé minulosti; pouze v ní lze organizovat život (...) A ve vší vážnosti pravdy poslyš: kdyby neexistovalo Ono, nemohl by člověk žít. Ale ten, kdo žije pouze s ním, není člověkem. "m Skutečný prožitek života a lidskosti umožňuje pouze čirá přítomnost, věda je pak možná pouze v minulosti, kdy prožitek „utvrdí", byl racionálně a jazykově zařazen, a je tedy analyzovatelný. Ve vynikající knize
«4 Buber, M.: Já s Ty, str. 7.
465 Buber, M.: Já a Ty, str. 9.
466 Buber, M.: Já a ty, str. 29.
+2DE
+207
ROUHAVÉ MYSLEMKY
české autorky Jany Heffernanové Tajemství dvou partnerů opět do popředí vystupuje mlčení, ale tentokrát ve zcela psychologickém smyslu: Levá, racionální, část mozku je analytická, sídlí zde například jazykové i logické, lineární myšlení, kdežto „pravá hemisféra jazyk nemá, hovoří v obrazech (...) pravá polovina je tvůrcem snů. Nemluví v nich slovy, ale prostřednictvím vizuálních obrazů a komplexních metaforických symbolů (...) Tyto dvě bytosti', tito dva partneři někdy spolupracují, někdy pracují každý zvlášť"
Řečeno s Pascalem, „srdce másvédůvody, které rozum nepochopí",m nebo je přinejlepším pochopí až ex post, kdy se čin stane předmětem minulosti a je analyzovatelný, protože již nežije, ale „ztvrdnul v trpnou minulost".
K tomu, abychom byli s to pochopit živý svět, musíme jej zbavit jeho podstaty, tedy spontaneity a života, neboli - vrátíme-li se ke Keynesovi -jeho animal spirit. Vezměme si příklad ze světa biologie. K tomu, aby biolog mohl lépe porozumět životu motýlů, musí je často nejprve usmrtit. Svět vědecké logiky umí často operovat pouze s mrtvým světem.469 Předtím, než jsme schopni člověka vědecky zkoumat, musíme mu odebrat svobodu, spontaneitu, autentičnost, jedinečnost. Pokud chceme na člověka nahlížet vědecky, potřebujeme mu odebrat člověčenství. Teprve zkostnatělý „život" lze vědecky „zkoumat" a převádět na modelové konstrukty a hypotézy. Přesně toto dělá ekonomický model homo oeconomicus.
Ekonomové sice nepopírají, že emoce existují, ale nemohou již připustit, že hrají významnou roli v životě jedince či společnosti. Nemohou je zapracovat do svých modelů. Pokud by přiznali významnou roli emocím, které nelze ekonomicky (vědecky) zkoumat, silně by tím zpochybnili opodstatněnost modelů, které umějí operovat jen s racionálními pohnutkami. Jak bychom mohli veškerý čas trávit nad racionálními modely a přitom vědět, že „hejsilnější vysvětlující proměnná" nám uniká? Emoce můžeme vědecky zkoumat, až když se přestanou chovat jako emoce a začnou vykazovat racionální pravidelnost. Tedy v momentě přesunutí ze světa Já - Ty do světa Já - Ono, řečeno s Martinem Buberem, v momentě, kdy přítomný prožitek (opakovaně) tvrdne v minulost.
467 Heffemanová, J.: Tajemství dvou partnerů, str. 61-64.
468 Pascal, B.: Pensés, odstavec 277.
469 Viz také Mini, P.: Philosophy and Economics, str. 13,213
Existuje komunikace mezi živým světem živých a trpným světem vědy? Ano i ne: podstatě skutečného světa vědecky nikdy neporozumíme. Umíme jej pouze pozorovat v jeho ztvrdlých, trpných podobách. Ekonomie tedy zůstane navždy odkázána na ontológii ex post. Zároveň ani samotná přítomná realita živého světa není uchopitelná. Nejsme schopni nahlédnout živý svět z vědecké perspektivy logiky vztahů a kauzalit. Zde panuje vědecká Tma, zde by měla věda mlčet a otevřeně se k nutnosti mlčení přiznat.
Selský rozum a dvojí potíž ekonoma
V ekonomii tak panuje dvojí potíž: v teorii musí ekonom ignorovat valnou většinu skutečného života; v praktickém ekonomickém životě pak musí ignorovat valnou většinu teorií. Ekonomie žije ve zvláštním stavu schizofrenie. Teoretizující ekonom musí zapomenout na skutečný svět (musí snít, stejně jako Descartes), jinak se ve svých modelech daleko nedostane. Odměnou mu bývají závěry, které jsou stejně odtažité a neaplikovatelné na reálný svět jako model samotný.470 Když má však ekonom hovořit o praktické ekonomii, například o hospodářské politice, zapomíná na modely (jsou mu v praxi k ničemu), odhazuje nepotřebný sofistikovaný teoretický aparát a hovoří ze zkušenosti. Používá logiku, jíž se dostává i (zkušenému) sedlákovi.471
A ještě poslední implikace pro ekonomy. Ekonom by měl být pokorný -musíme si uvědomit, že ekonomiku nevymýšlíme ani nestavíme. Samotná ekonomika existovala mnohem dříve než nauka o ní. Je něčím tak archety-pálním jako lidstvo samo. Mini má v tomto směru zajímavý postřeh (konkrétně hovoří o J. M. Keynesovi, ale platí to i obecně): „Tvrdím, že Keynes považoval svou teorii za aproximaci komplikované reality plné paradoxů, nečekaných zvratů, komplikovaných ekonomických a sociálních vztahů. Intelekt může postihnout jen povrchové jevy. Vyvozuji z toho, že se Keynes musel cítit jako inteligentní psychiatr, který má co do činění s psychopatem: ví, že neexistuje žádný způsob, jak si být jist tím, jak bude pacient reagovat na léčbu, a nechává jej tedy tak, jak je, a pokouší se odstranit pouze ty nej-zřejmějšípříčiny daného špatného stavu."
470 Wassily W. Leontief: „Pohybujeme se od celkem nepravděpodobných, zato vskutku náhodných předpokladů k elegantním a názorným závěrům, které jsou však zcela irelevantní."
471 Viz Mini, P.: Philosophy and Economics, str. 61.
+Z08
Poznáváme velice staré a impozantní město, kteréjsme sami nepostavili, a musíme chápat, že ekonomika je tak archetypální jako lidstvo samo. Ekonomika existovala a žila svým vlastním životem mnohem dříve, než se vůbec narodila ekonomie jako disciplína. Nejsme architekty ekonomiky, jsme jen pouhými (více či méně zcestovalými) turisty. Jsme na tom podobně, jako kdybychom pozorovali ciferník a zkoušeli odhalit princip fungování hodinového stroje schovaného uvnitř. Po čase bychom dokázali předpovědět, kde budou ručičky v libovolném čase v budoucnosti (byť i zde bychom museli ignorovat a postavit před závorku možné nepřesnosti hodinek či dokonce jejich zastavení, byť obojí se ve skutečném světě děje). Kdyby takové hodinky viděl mimozemšťan nebo člověk, který neví, jak fungují, mohl by si pro vysvětlení pohybu ručiček vytvořit libovolný počet teorií. Z nich by se na základě daných metod a akademických sporů vybrala ta nejlepší, ať už podle kritérií matematické elegance, jednoduchosti, uvěřitelnosti, politické výhodnosti, na základě vrozených představ o tom, jak by takový přístroj měl fungovat atd. (Lze přitom pochybovat o tom, že by právě teorie, která by navrhla vysvětlení pomocí složitých vztahů pružin a mnoha různých koleček, v této soutěži vyhrála.)
Pravda by se ukázala až v momentě, kdy by se tyto hodiny porouchaly a bylo by je třeba spravit. Dodnes není mezi ekonomy zřejmé, co ukončuje či způsobuje ekonomické krize (vezměme si například dodnes neukončenou diskusi o tom, zda velkou depresi ukončila aplikace keynesiánské ekonomie či zbrojení v souvislosti s druhou světovou válkou). Ekonomové nejenže neumějí opravit mechanismus, který přestal fungovat podle jejich představ, ale ani po osmdesáti letech se neshodnou na tom, co jej znovu uvedlo v řádný chod.
Jak však tedy poznávat onen skrytý princip, pokud nám není umožněno nahlédnout jej přímo? Budeme věčně tápat v pokoře před živým mechanismem, který jsme nezkonstruovali - jako nechápající žáci, kteří před tímto kolosálním zázrakem stojí v úžasu a doufají, že se nezastaví, neboť stejně jako v legendě o pražském orloji jej nedokáže spravit nikdo jiný než mistr Hanuš, který jej stvořil. Ekonomové umějí ekonomiku komentovat a jemně ladit, pokud vše funguje tak jako v nedávné (a chápané) minulosti.
- ■  ■■■■■äí::>:«:::>x;.....•"■ ■ ■
■
tlí-* ."í:- *t 4 MM* ■-?-* **■ 'í «*
Í^SÄ:S:ä£ä::::::::^^
♦ Z1Q
-53