Kosterní soustava je tvořena tkání pojivovou. Mezi pojivové tkáně řadíme: vazivo, chrupavku a kostní tkáň. Celkovou charakteristikou pojiv je, že se skládají z buněk, které na sebe nepřiléhají, mezi nimi vznikají mezibuněčné prostory vyplněné mezibuněčnou hmotou. Právě vlastnosti mezibuněčné hmoty určují vlastnosti celé pojivové tkáně. Pojivové tkáně se vyvíjejí z mezenchymálního základu tvořeného sítí buněk. Mikroskopická anatomie kostní tkáně Druh Funkce Lokalizace Vazivová tkáň spojuje dohromady orgány pod kůží, pod většinou epitelových vrstev Tuková tkáň izolace, ukládání tuku pod kůží, okolo ledvin Vláknité pojivo spojuje dohromady orgány šlachy a vazy Hyalinní chrupavka (sklovitá chrupavka) ochrana a opora konce kostí, chrupavka nosu, chrupavky ve stěně průdušnice Elastická chrupavka ochrana a opora vnější ucho, část hrtanu Vazivová chrupavka ochrana a opora meziobratlové ploténky, kolenní kloub Kostní tkáň ochrana a opora celá kostra 03 01 buňky chrupavky v lakunách tukové podkožní vazivo elastické vazivo elastické vlákno kolagenní vlákno fibroblast Typy vazivové tkáně chrupavka buněčné jádro 02 podkožní tukové vazivo Složení kostní tkáně Kostní tkáň je nejtvrdší z pojivových tkání. Je složena z: 1. vzájemně spojených kostních buněk - osteoblastů, osteoklastů a osteocytů 2. mezibuněčné hmoty, kterou tvoří kolagenová vlákna spojená tmelem tzv. osseinem. Vlákna dávají kosti pružnost, její tvrdost způsobují minerální látky uložené v mezibuněčné hmotě (jedná se uhličitan a fosforečnan vápenatý). Osteoblasty – nezralé kostní buňky, podílejí se na látkové výměně kostní tkáně. Nacházejí se v místech růstu a reparace kostní tkáně. Osteocyty – zralé kostní buňky. Účastní se uvolňování minerálů z kostní tkáně. Žijí 20 let. Osteoklasty – velké buňky s mnoha jádry. Jejich úkolem je rozpouštět a odbourávat kostní tkáň. Mezibuněčná hmota kosti - je tvořena svazky kolagenních vláken (kolagen I), které jsou tmeleny základní amorfní mezibuněčnou hmotou. Je to proteinglykanová hmota, která obsahuje glykoproteiny jako sialoprotein a osteokalcin, které silně vážou vápník. Minerální složka kosti může dosáhnout až 65% hmotnosti kosti. Je tvořena mikroskopickými krystalky fosforečnanu vápenatého, který je prostorově uspořádaný podobně jako hydroxyapatit. Nazývá se biogenní hydroxypapatit. 04 osteon3 Histologický řez kompaktní kostní tkání kanálky spojující buňky navzájem Haversův kanálek Osteocyt v lakuně Mikroskopická stavba kosti kost1 Rozlišujeme: - vrstevnatou kost lamelární, také ji nazýváme sekundární nebo zralá kost - vláknitou kost, fibrilární nebo také primární, nezralou. zralá kost Lidská kostra se z 80% skládá z kompaktní kostní tkáně. Zbylých 20% lidského skeletu tvoří houbovitá kostní tkáň, kde dochází převážně k látkové výměně a remodelaci kosti. kolagenvlakna svazky kolagenních vláken v nezralé kosti osteon1 osteon2 Stavba lamelární kosti 06 chrupavka chrupavka houbovitá kost kompaktní kost červená kostní dřeň žlutá kostní dřeň okostice dřeňová dutina Funkce lidské kostry 1.Oporná - úpon svalů. 2. 2. Ochranná tuto funkci zastávají jen některé kosti např. mozek, orgány pánevní, hrudní. 3. Páková. Jsou to ramena pák, s opěrným boce v ose kloubu. 4. Funkce depozita minerálů v organismu. Tyto se nacházejí v mezibuněčné hmotě, v níž je především vázán fosforečnan vápenatý (Ca3(PO4)2 * (OH)2) a uhličitan vápenatý (CaCO3). Minerální soli tvoří 67% hmotnosti každé kosti. Kolagen tvoří zbylých 37%. 5. Krvetvorná. V červené kostní dřeni se netvoří jen krevní buňky, ale také kmenové buňky osteoblastů a osteoklasty. 6. Energetický zdroj organismu. V dutinách dlouhých kostí se v průběhu stárnutí organismu ukládá tuk, který tvoří tzv. žlutou kostní dřeň a ta je významným zdrojem chemické energie pro tělo. kosti dlouhé (ossa longa) Délka převládá nad ostatními rozměry.Řadíme sem femur, tibii, fibulu, humerus, ulnu, radius, claviculu, a žebra, metacarpy a metatarsi. Na dlouhé kosti rozlišujeme především tři hlavní části: střední část tělo, tělo corpus nebo diaphysis. Uvnitř se nachází dřeňová dutina (cavitas medullaris) proximální a distální konec - epiphysis. Oba konce jsou vyplněny trámčitou kostí. kosti krátké (ossa brevia) Mají všechny tři rozměry (délku, šířku i výšku) malé a přibližně stejně velké.Patří sem kosti jako obratle, kosti karpální, tarzální. Jejich tvar se blíží válci, hranolu nebo krychli. Stavbou se podobají epifýzám dlouhých kostí, na povrchu mají tenkou vrstvičku kompakty. Dřeňová dutina se u krátkých kostí netvoří. kosti ploché (ossa plana) Jejich tloušťka je malá, zato délka a šířka jsou větší. Vzhledem připomínají desky nebo ploténky (např. klenba lební, lopatka. pánevní kost. Hrudní kost). Mezi deskami kompaktní kosti se nachází trámčina s velkými prostory mezi trámci, Kde se až do pozdního věku nachází červená kostní dřeň. Podílejí se na stavběpletenců obou končetin a lebeční klenby. kosti nepravidelného tvaru (ossa irregularia). Kosti, které nelze zařadit do žádné z výše uvedených kategorií. Sem řadíme některé kosti obličejové části lebky. kosti vzdušné (ossa pneumatica) Obsahují dutinky vystlané sliznicí a vyplněné za normálních okolností vzduchem. Patří sem např. kosti lebeční, které obsahují dutiny (sinusy) např. kost čelní, čichová horní čelist. Druhy kostí Osifikace kostní tkáně osifikace1 Desmogenní osifikace Enchondrální osifikace osifikace2 Vznik kosti přímou přeměnou vaziva v kostní tkáň Vznik kosti odbouráním chrupavčitého základu a nahrazení kostní tkání primární osifikační centrum sekundární osifikační centrum Růst kosti Růst kosti do šířky Růst kosti do délky periost růstdodelky Regenerace kostí se uplatňuje také při hojení kostních zlomenin – fraktur. -V místě, kde se kost zlomí dojde ke vzniku hematomu z porušených cév. -Krevní sraženina a úlomky kosti jsou likvidovány fagocytózou. Další hojení probíhá v těchto etapách: -poškozený periost a endost jsou zdrojem osteoprogenitorových buněk. Tyto buňky vnikají mezi okraje zlomených kostí a produjují základní amorfní mezibuněčnou hmotu vaziva a vlákna. Postupně vzniká vaziovový svalek - prokalus (procallus). - ve vazivovém svalku, který je silně prokrvený z vazivových buněk vznikají buňky chrupavčité a z chrupavčitých ostrůvků vzniká souvislejší chrupavčitý svalek callus fibrocartilagineus. - chrupavčitý svalek enchondrálně osifikuje a kalcifikuje ukládáním vápenatých solí. Aktivují se původní se původně vazivové osteoprogenitorové buňky kostní dřeně, periostu a endostu a začínají produkovat základní kostní hmotu. Svalek je nahrazen kostním svalkem callus osseus. obr obr Hoštice I za Hanou obranná zlomenina ulny sin. RTG1 Nereponovaná zlomenina femuru sv. Jakub Brno pes člověk lidský obratel žebra člověka žebra krávy pánev člověka Odlišení morfologických rozdílů lidských a zvířecích kostí vyžaduje dokonalou znalost anatomie člověka pánev prasete Kost lidská versus kost zvířecí P1010013 P1010019 Lidská kost Při makroskopickém pozorování má porézní povrchovou kompaktu, je lehká a má typickou morfologickou stavbu. Na řezu je spongióza porézní s dobře patrnými trámci, které se nacházejí v poměrně velkých rozestupech od sebe. Na řezu je také možné pozorovat architektoniku kosti. lidská kost zvířecí kost Rozdíl ve struktuře spongiózy mezi lidskou a zvířecí kostí Zvířecí kost Při makroskopickém pozorování má vyleštěný, jako by kamenný povrch, je těžká a morfologickou stavbou se liší od kosti lidské. Pro rozeznání je nutné mít dobré znalosti anatomie člověka. Na řezu je spongióza hustá (hustší než u člověka), jednotlivé trámce jsou drobné a jsou nahloučeny velmi blízko sebe. Architektonika kosti není moc dobře patrná. Dětské skelety Dětské skelety se od skeletů dospělých liší nepřirostlými částmi skeletu, které jsou v různé fázi (stáří) dítěte různě velké a různě podobné epifýzám kostí v dospělém věku. vekD6 dětskeelt1 dětskelet2 6leté dítě mladý člověk starý člověk Lebka dítěte a dospělého novorozenec 3leté dítě vekD3 dětskelet3 dětskelet5 Obratle a os sacrum dětskelet6 Dlouhé kosti horní končetiny Let6J2ii Let6J2ff Dlouhé kosti dolní končetiny dětskelet7 obr Poruchy v tvorbě kostní tkáně Vrozené vady skeletu vznikají v průběhu embryonálního vývoje jedince. Často jsou způsobeny genetickým defektem, který postihuje i další orgány. Proto jsou vrozené vady většinou neslučitelné se životem. Méně závažné defekty skeletu jsou spojeny s poruchami osifikace. Většina takto vzniklých vývojových vad není pro člověka letálních obr Klippel-Feilův syndrom – synostóza krčních obratlů obr Na lebce velice často nacházíme ložiska porotické hyperostózy. V očnicích se projevují jako cribra orbitalia, na os frontale a parietale se vyskytuji jako cribra parietalia a frontalia. Porotická hyperostóza se může vyskytovat i na dalších kostech lebky i postkraniálního skeletu. obr obr Cribra orbitalia – Hoštice I Parietální porotická hyperostóza Poruchy v tvorbě kostní tkáně obr Porotická hyperostóza na postkraniální skeletu - žebra Temporoparietální ztenčení lebečních kostí parietal Vyskytuje se nejčastěji u starých mužů a může dojít až k perforaci parietálních kostí. Je způsobeno atrofií kostní tkáně. Atrofie kostní tkáně Nespecifické záněty Periostitis V případě postižení měkké tkáně zánětem je také často postižena okostice, která je patogenem stimulována k novotvorbě kostní tkáně obr Degenerativně produktivní změny Nejčastěji se jedná o artrotické změny kloubů. V kosterním materiálu se nejčastěji vyskytuje deformační spondylóza a Schmorlovy uzly obr obr obr obr obr obratelTh3 Nádorové bujení CBL1-1 CBL1-5 Pravděpodobně kostní reakce na přítomnost nádoru - meningiomu. Jedná se o nemetastatický benigní karcinom, který vyrůstá z buněk pavoučnice a je ve většině případů nezhoubný Metastáze osteolytického karcinomu. Prostá porucha osifikace bez dopadu na zdravotní stav jedince obr Základní anatomické postavení Kosterní pozůstatky popisujeme vždy z pohledu zkoumaného jedince nikoli z pohledu badatele, který je popisuje roviny osy a roviny Na lidském těle rozlišujeme 3 osy: vertikální osu - směr podélné osy těla sagitální - kolmá na vertikální osu a jde tělem od předu dozadu (od břicha na záda) transverzální - kolmá k vertikální ose a jde zprava do leva Těmito třemi osami prokládáme 3 roviny: sagitální rovinu - prochází vertikální a sagitální osou frontální rovinu - prochází vertikální a transverzální osou horizontální rovinu - prochází sagitální a transverzální osou Označení poloh a směrů - obecná označení superior - nahoru nebo nahoře inferior - dolu nebo dole anterior - dopředu nebo vpředu posterior - dozadu nebo vzadu mediálně - směrem k mediansagitální ose mediánně - leží v mediansagitální rovině laterálně - od mediansagitální roviny směrem do stran dexter - vpravo sinister - vlevo proximálně - směrem vzhůru distálně - směrem dolů longitudinálně - ve směru vertikální osy smery Označení na trupu kraniálně - vzhůru směrem k lebce kaudálně - ke spodnímu konci páteře (cauda znamená ocas) ventrálně - směrem k břichu dorzálně - směrem k zádům frontálně - ve frontální rovině směrem k čelu occipitálně - ve frontální rovině směrem k týlu smery2 Označení končetin radiálně - k palcové straně (k radiu) ulnárně - k malíkové straně (k ulně) tibiálně - k placové straně (k tibii) fibulárně - k malíkové straně (k fibule) carpálně - směrem k zápěstí tarzálně - ke kotníku palmárně (volárně) - do dlaně plantárně - ke šlapce zuby g012cbeenderen Lebka - cranium Lebka je složena kostí lebečních – ossa cranii. Tyto kosti jsou dvojího původu, jak jsme si říkali minule. A mají také různé funkce: Obličejová část (splanchnocranium, viscerocranium) – ossa faciei Mozkovna (ossa neurocaranii, neurocranium). Obličejová část lebky vznikla z žaberních oblouků, které ztratily svou původní funkci a tvoří základ především čelistí. Mozková část lebky je konstruována jako obal na mozek a některé smyslové orgány. Lebka je tvořena z kostí které vznikly oběma typy osifikace: chondrokranium (vzniklo enchondrální osifikací) a desmokranium (vzniklo endesmální osifikací) Původní fylogenetický základ lebky byl chrupavčitý – to znamená, že převládalo chondrokranium. Protože však ve fylogenezi se mozek velice prudce vyvíjel chondrokranium už mu nebylo dostatečnou oporou a proto bylo ve fylogenetickém vývoji redukováno jen na kosti báze lební. Schránka kryjící mozek – klenba lební se vytvořila z krycích kostí, které osifikují endesmálně. Neurokranium je tedy tvořeno dvěma typy kostí – enchondrálně osifikující bází – (chondrokranium) a endesmálně osifikující klenbou lební (desmokranium). Také splanchnokranium bylo původně chrupavčité. Kolem chrupavčitých základů jednotlivých kostí se postupně vytvořily krycí kosti, které osifikují endesmálně. Obličejová část lebky je tudíž také převážně tvořena kostmi desmokrania, jen tři sluchové kůstky, jazylka a processus styloideus spánkové kosti osifikují enchondrálně. antropometrické body Mezi různými normovanými rovinami a směry největšího použití došla tzv. frankfurtská horizontála. Při porovnání nejrůznějších rovin do nich byly ustavovány lebky byla frankfurtská horizontála shledána nejstabilnější. Je doporučována i při studiu primátů. Jiné standardizované roviny se používají jen v tom případě, že lebku nelze orientovat do frankfurtské horizontály. Frankfurtská horizontála je označena podle dohody o této rozvině ve Frankfurtu nad Mohanem z roku 1884. Podle definice probíhá oběma porii a oběma orbitalii (v praxi postupujeme tak, že do jedné roviny postavíme horní okraj meatus acusticus externus a dolní okraj očnice). Lebka by měla být postavena v kranioforu Existují jeět další standardizované linie na lebce, ale ty jsou podstatně méně používané. Pro zvláštní účely jako je např. fotografování a popis, byly zavedeny tzv. standardizované řezy lebkou - normy. Při ustavování lebky do jednotlivých norem vycházíme z frankfurtské horizontály. - norma frontalis (někdy též facialis) pohled na lebku zepředu - norma lateralis (někdy též temporalis) pohled na lebku ze strany (doplněním dextra nebo sinistra můžeme rozlišit strany) - norma occipitalis pohled na lebku zezadu - norma vertikalis pohled na lebku shora - norma basilaris (nebo basalis) pohled na lebku zespodu - norma sagitalis (nebo též interna) pohled na lebku v mediansagitálním řezu - norma basilaris interna pohled na lební bázi zevnitř lebky (dosáhneme ho pouze horizontálním rozříznutím lebky Spoje lebečních kostí Lebeční švy – suturae cranii – jsou vazivové spoje lebečních kostí. U dospělého člověka nacházíme tři typy švů: Pilovitý šev – sutura serrata – je to šev, u kterého jsou spojované kosti do sebe v celé tloušťce vsazeny zubovitými výběžky. Kontakt kostí pak probíhá na celé styčné ploše, čímž se zvětšuje pevnost těchto spojů. Největší pilovité švy se nacházejí mezi pravou a levou temenní kostí, které jsou spojeny šípovým švem – sutura sagittalis. Mezi týlní a temenními kostmi je šev lambdový – sutura lambdoidea a mezi čelní a temenními kostmi je šev věncový – sutura coronoidea, coronalis. Šupinový šev – sutura squamosa – je typický úpravou okraje spojovaných kostí. Okraj je ztenčený a klade se přes okraj druhé kosti. Tímto způsobem je zvětšena plocha spojení. Příkladem je spoj spánkové kosti s kostí temenní – šupinový šev, sutura squamosa. Plochý šev – sutura plana – je spojení hladkých a rovných okrajů lebečních kostí. Jsou to spoje drobných kostí, protože mezi nimi je jen malá kontaktní plocha a okraje těchto kostí nebývají silně namáhány. Typickým švem je spojení obou horních čelistí – sutura intermaxillaris. Hlavní švy na lebce P1010003 sutura coronoidea věncový šev sutura sagitalis šípový šev Hlavní švy na lebce sutura lambdoidea - lambdový šev lebka1occipital Hlavní švy na lebce P1010024 sutura squamosa - šupinový šev Lebeční švy P1010002 P1010002 Persistence sutura frontalis v dospělosti – sutura metopica – metopismus. P1010037 Vložené kůstky ve švech, zde v šípovém švu, os bregmaticum P1010005 Lebeční švy Postupné uzavírání lebečních švů – jejich osifikace – ve velmi variabilní proces. V krajních případech se dodnes používá pro určení věku na kosterním materiálu. Předčasný srůst lebečních švů může zapříčinit že tvar lebky člověka může být neobvyklý. Příkladem je např. věžovitá lebka (thyrsocephalus) – která vzniká po předčasném srůstu příčných švů. Nebo loďkovitá lebka (scaphocephalus) která vzniká po předčasném srůstu šípového švu. Může také dojít k přečasnému srůstu věncového švu. V takovém případě mluvíme o plagiocephalii. Kromě předčasného uzavírání lebečních švů můžeme v jejich průběhu pozorovat poměrně značnou variabilitu. Často v nich nacházíme různě velké kůstky ossa suturarum, jichž může být v některých švech, nejčastěji ve švu lambdovém, celá řada. U starých osob se mohou v lebečních kostech v zeslabených místech lebky objevovat nepravidelné otvory, které vznikají v důsledku ubývání kostní hmoty. Může dojít až ke ztrátě celé zevní vrstvy diploe. Sag-Stenose_02 Sag-Stenose_01 scaphocephalie Plagiozephalus_01 Plagiozephalus_02 plagiocephalie font U novorozenců nejsou některé kosti zcela vyvinuté a jsou spojené vazivovými oblastmi, které nazýváme lupínky, fontanely - fonticuli cranii všechny fontanely se obvykle uzavřou (zosifikují) do 18 měsíců dítěte. Na lebce se jich nachází 6. Nepárové jsou fonticulus anterior (lupínek přední), který leží v místě, kde se stýkají švy věncový a šípový. Má tvar romboidu, zaniká do 2. roku dítěte. Fonticulus posterior (lupínek zadní, minor), nachází se v místě styku švu šípového a lambdového, zaniká do 3. měsíce. Zbylé lupínky jsou párové - fonticulus sphenoidalis - nemá český ekvivalent, nachází se v místě styku kostí čelní, temenní, a klínové, na vnitřní stěně fossa temporalis, fonticulus mastoideus - též bez českého názvu - nachází se v místě styku kostí temenní, týlní a bradavkovitého výběžku kosti spánkové. Všechny párové lupínky osifikují velice brzo a zarůstají velice záhy po narození, někdy dokonce i před narozením. fonticulus anterior (lupínek přední), fonticulus anterior (lupínek přední), fonticulus posterior (lupínek zadní, minor) fonticulus posterior (lupínek zadní, minor) fonticulus sphenoidalis fonticulus mastoideus mandibulární symfýza – mandibula je rozdělena na 2 poloviny kost čelní je rozdělena prostřednictvím sutura frontalis na 2 poloviny pridatnefonatanely fonticulus metopicus fonticulus parietalis Variety lebečních fonticulů na novorozenecké lebce fonticulusmetopicus fonticulus metopicus, později může persistovat jako os metopicum lebkachrupavky2 Synchondroses cranii – lebeční chrupavky Lebeční chrupavky se nacházejí mezi kostmi lební báze a jsou místem kde probíhá velice intenzivní růst celé báze. Celý život zůstávají zachovány: synchondrosis sphenopetrosa a synchondrosis petrooccipitalis. Obě chrupavky se nacházejí v blízkosti hrotu pyramidy kosti spánkové, po odstranění zůstává na jejich místě foramen lacerum. Obě chrupavky jsou jen lokálními místy růstu a neovlivňují růst celé báze. Růstové chrupavky lebeční báze jsou: Synchondrosis sphenooccipitalis, která se nachází mezi bazilární částí týlní kosti a tělem kostí klínové. Jedná se o hlavní růstové centrum lební báze, báze z ní roste do délky. Zaniká mezi 18. a 20. rokem, kdy osifikuje. Synchondrosis intersphenoidalis – jedná se o druhé růstové centrum lební báze. Chrupavka však roste jen do narození. Po narození její funkci přebírá synchondrosis sphenooccipitalis. Synchondrosis intraoccipitalis – je tvořena jednotlivými složkami týlní kosti a ovlivňuje její růst, defekty v její osifikaci se podílejí na variabilním vzhledu týlní kosti. Zaniká do 7 let. synchondrosis sphenooccipitalis synchondrosis sphenopetrosa synchondrosis petrooccipitalis synchondrosis intraoccipitalis horní čelist2 horní čelist Možnost záměny: s fragmenty dolní čelisti, kvůli alveolárním výběžkům. Stranová identifikace: není obtížná, obsahuje největší dutiny, processus zygomaticus směřuje pryč od střední linie kosti. osifikacemaxily premaxila Maxilla – horní čelist lícní+patrová Os palatinum Možnost záměny: je možné si ji splést s os sphenoidale, protože je velice tenká a křehká a často se láme, dále je možné ji zaměnit s maxillou, protože má stejný povrch na patrové straně. Stranová identifikace: horizontální ploténka je méně křehká a lze ji snadno rozeznat. Zadní okraj vybíhá v hranu, která se s ničím nezaklubuje. Foramen palatinum majus jde vždy laterálním směrem. Os zygomaticum Možná záměna: fragmenty kosti čelní a horní čelisti a to především hrany v oblasti očnic. Z postkraniálního skeletu si studenti pletou hroty lopatky s kostí lícní. Stranová identifikace: processus maxillaris končí ostře a nachází se pod očnicí a jde směrem k nosu. palatinum-celek Os palatinum + os zygomaticum Mandibula Stranová identifikace: zuby jdou vždycky nahoru, a ramus mandibulae jde nahoru a dozadu. Foramen mentale se nachází na vnějším povrchu. Sulcus mylohyoideus jde směrem dolů a dopředu. tvardol dolní čelist Proměna úhlu dolní čelisti v průběhu života jedince Mandibulární symfýza srůstá v 1. roce života stařecká lebka Možná záměna: lze ji zaměnit s os sphenoidale, s os zygomaticum a os temporale, protože se na nich nacházejí také velké výběžky. Z kostí postkraniálního skeletu lze jazylku zaměnit s obratly, protože mají výběžky. Stranová identifikace: oboje rohy směřují nahoru a dozadu od těla. jazylka Os hyoideum jazylka Osifikace jednotlivých částí jazylky kovadlinka Sluchové kůstky usnikustky1 týlní spodina zespodu lebkachrupavky4 Os occipitale Možná záměna: s plochými kostmi: os frontale, parietale a temporale z postkraniálu je to lopatka a pánevní kosti. Stranová identifikace: napřed se vždy díváme jestli je přítomen foramen magnum. Kloubní plochy se objevují jen na os occpitale (condylia occipitalia), temporale a dolní čelisti (temporomandibulární kloub). Kondyly os occpitale jsou konvexní, kdežto ostatní konkávní. Sutura lambdoidea je velice členitá, vnitřní povrch je rozdělen dvěma hřebeny na 4 části, tento znak ji odlišuje od čelní kosti. image005 suturamendosa os occipitale dítěte squama occipitale2 sutura mendosa možný vznik os apicis možný vznik sutura mendosa partes laterales pars basilaris Os sphenoidale klínová klínová2 Možná záměna: je možné si ji díky její členité a složité struktuře splést s mnoha lebečními kostmi. Nejčastěji s os temporale, parietale, occipitale, frontale. Stranová identifikace: má hodně ostrých výběžků a mnoho otvorů. Kost je tenká a křehká. V těle se nachází dutina. 37 Os sphenoidale sphenoidale2 desmogenní osifikace chondrogenní osifikace synchondrosis intersphenoidalis synchondrosis sphenooccipitalis Os temporale spánková zespodu spánková zestrany spánková zevnitř Možná záměna: lze si ji splést téměř s každou kostí, zvláště pokud je fragmentární. K její identifikaci je nutná praxe. Lze si ji splést s os parietale, ossipitale a frontale. Z postkraniálu pak s plochými kostmi jako lopatka a pánev. Stranová identifikace: pokud ji držíme v anatomické poloze, processus zygomaticus jde dopředu a processus mastoideus dolů. Fossa mandibularis se nachází před meatus acusticus externus. Pars squamosa má ostrou hranu, která se nachází nahoře. Processus styloideus jde vždycky dolů. anulus tympanicus os temporale 2 os temporale 3 squama temporalis anulus tympanicus processus styloideus desmogenní osifikace chondrogenní osifikace bubínková kost – os tympanicum čichová+nosní Os ethmoidale + os nasale slzná+koncha+vomer Concha nasalis inferior + os vomer + os lacrimale Concha nasalis inferior Možná záměna: lze ji zaměnit s pars orbitalis ossis frontalis, protože její tenká stěna má podobně hrubou strukturu z vnitřní strany. Identifikace: hrubá a nepravidelná textura povrchu jde směrem do nosní dutiny, při dýchání jí prochází vzduch a nepravidelná struktura povrchu skořepy způsobuje vibrace a to pomáhá při vnímání pachů. Os vomer Možná záměna: je možné si ji splést s velkými a malými křídly kosti klínové a také s nosními kůstkami. Identifikace: Horní okraj je široký a lze jej dobře rozeznat. Os lacrimale Možná záměna: nelze ji zaměnit Identifikace: slzní jamka se nachází v přední části kosti. Os frontale čelní Možná záměna: lze ji zaměnit se všemi plochými kostmi lebky: parietale, occipitale, temporale. Z postkraniálu s lopatkou a pánví. Jen kost čelní má nad očnicemi hranu. Má dutiny. Processus frontalis má na cerebrální straně charakteristický hrbolatý povrch. Lineae temporales jsou velice dobře vyznačeny na bocích kosti. os frontale 2 sutura frontalis P1010002 Os parietale temenní Možná záměna: os frontale, occpitale a temporale, lopatka a pánev. Identifikace: Musíme si prohlédnout hrany kosti. Má čtyři hrany. Na vnitřní straně se nacházejí otisky cév. Konkávní část se vždy nachází nahoře, otisky cév probíhají vždy dozadu a nahoru. zilni splavy Stranová identifikace izolovaného fragmentu kosti – otisky cévního zásobení na facies interna jsou nejsilnější v předním dolním rohu kosti a zužují se směrem k zadnímu hornímu rohu. Na tvorbě očnice se podílí: Os frontale, os lacrimale, os ethmoidale, os sphenoidale, os zygomaticum a maxilla Na tvorbě nosní dutiny se podílí: Maxilla, os palatinum, os vomer, ossa nasalia, os sphenoidale, os lacrimale, os ehtmoidale, a 3 párové nosní skořepy (conchae nasales superior, media a inferior) Člověk má chrup heterodnotní (sestává se z různých typů zubů) Vyvinul se z chrupu placentálních savců se zubním vzorcem 3 – 1 – 4 – 3 3 řezáky – 1 špičák – 4 premoláry – 3 stoličky Evolučním trendem ve vývoj člověka je redukce počtu zubů a zmenšování zubů U člověka došlo k redukci počtu řezáků a premolárů Zubní vzorec člověka tedy je 2 – 1 – 2 – 3 2 řezáky – 1 špičák – 2 premoláry – 3 stoličky Zuby se skládají z dentinu, cementu a zubní skloviny Základní stavební hmotou zubu je zubovina , dentin (substantia eburnea), která tvoří nejsilnější vrstvu a určuje tvar zubu. Je tvrdší než kostní tkáň, obsahuje 70% minerálních látek. Má nažloutlou barvu. Skládá se z interfibrilární hmoty a kolagenních fibril. Jedná se o pojivovou tkáň Zuby se skládají z dentinu, cementu a zubní skloviny V rozsahu korunky je dentin pokryt sklovinou emailem (substantia adamantina). Má bílou barvu. Je tvořena šestibokými zvápenatělými hranoly, které jsou k sobě připojeny tmelem. Obsahuje 97% anorganických látek a je nejtvrdší tkání v těle člověka. Formování skloviny: Sám o sobě je nebuněčná, je tvořena ve vnitřním sklovinném epitelu, což je vrstva buněk zvaných ameloblasty. Zubní sklovina je tedy derivátem ústní sliznice Kořen a krček zubu jsou pokryty zubním cementem, cementum, substantia ossea dentis, je nažloutlý, skladbou i tvrdostí se podobá kostní tkáni, ale nemá Haversovy kanálky ani lamely. Jeho vrstva je nejsilnější na kořeni a nejslabší v oblasti krčku. Cement má za úkol připevnit vazy a šlachy parodontu ke kořeni zubu.Cement nemá vlastní krevní a nervové zásobování, ale parodont je krví i nervy bohatě zásoben a buňky cementu se nacházejí na něm. Cement není permanentně obnovován jako kostní tkáň zub21 kořen krček korunka zub22 Histologický řez zubem sklovina zubovina dřeňová dutina cement kořenový kanálek kost vyústění kořenového kanálku popis zuby mlecneH mlecneD Prořezávání zubů mléčného chrupu 1. střední dolní řezák 6 – 7 měsíc 2. střední horní řezák 8 – 9 měsíc 3. boční řezák horní i dolní 8 – 12 měsíc 4. první stolička dolní i horní12 – 15 měsíc 5. špičák horní i dolní 16 – 24 měsíc 6. druhá stolička horní i dolní20 – 30 měsíc ZubyTr1 Schéma časového prořezávání trvalých zubů Pořadí zub doba prořezávání 1. první stolička 5. – 7. rok 2. střední řezák 5. – 7. rok 3. boční řezák 7. – 9. rok 4. první premolár 9. – 11. rok 5. špičák 10. – 14. rok 6. druhý premolár 11. – 14. rok 7. druhá stolička 11. – 15. rok 8. třetí stolička 17. – 40. rok rezaky spicaky premolaryH premolaryD stolickyH1-2 stolickyD1-2 Co zkoumají dentální antropologové na chrupu vymřelých populací? - Zubní kaz - - - -Zubní abrazi -Zubní abrazi v souvislosti s pracovní zátěží Br800-13 Br802-17 Br801-19 obrus1 IV32H8184 IV4H803A Co zkoumají dentální antropologové na chrupu vymřelých populací? Zubní kámen Alveolární resorbci Nikolčice2 kamen1 resorb1 Hypoplastické změny Periapikální procesy Co zkoumají dentální antropologové na chrupu vymřelých populací? hypopl1 NH1e HHC800M periapi1 Hej25 Anomálie v počtu zubů Vady okluze Co zkoumají dentální antropologové na chrupu vymřelých populací? obr obr P1010033 MH800-5a Hypokalcifikaci zubní skloviny Změnu barvy zubní skloviny Úrazy zubů a čelistí Vrozené vady zubů a čelistí Zubolékařské zákroky Co zkoumají dentální antropologové na chrupu vymřelých populací? Hej2 P1010019 P1010010 pater páteř1 7 krčních obratlů 12 hrudních obratlů 5-6 bederních obratlů 5-6 křížových obratlů 4-5 kostrčních obratlů krční lordóza hrudní kyfóza bederní lordóza křížová kyfóza nový-1 jazylka usnikustky Chrupavčitý podklad hrtanu a jazylka atlas axis krcniobratle lumbalni obratle obratle2 obratle3 Jednotlivé druhy obratlů a jejich odlišnosti Některé anomálie ve vývoji krčních obratlů obratle1 obratle4 obratle5 Schmorlův uzel obr Stopy po vyhřeznutí meziobratlové ploténky P1010135 P1010140 Skolióza páteře P1010033 P1010029 Tuberkulóza páteře – Pottova choroba Žena z hrobu 539 (Znojmo Hradiště, 9. – 10. stol.) věk 23let, výška postavy 148,6 ± 4,49 Zemřela těhotná, u jejího skeletu objeveny os ilium a os ischii plodu. Podezření na tuberkulózu bederní páteře. Minimální svalový reliéf na kostech dlouhých končetin ukazuje, na minimální svalovou činnost. Díky deformaci bederní páteře se jí na zádech vytvořil hrb. Na chrupu lze pozorovat zubní kazy. P1010002 P1010040 Os ilium a os ischii plodu P1010033 P1010050 P1010046 Rekonstrukce podoby Eva Vaníčková 2009 P1010037 P1010029 kostkrizova P1010008 P1010009 obr Os sacrum Sakralizace posledního lumbálního obratle hyatus canalis sacralis coccygeae hrudnik Thorax, costae, sternum klicnikost lopatka Clavicula, scapula ramennikost predlokti2 Humerus, ulna, radius obr obr obr obr Zlomeniny předloketních kostí ruka2 ruka1 ruka02 trapezium trapezoideum capitatum hamatum triquetrum lunatum scaphoideum pisiforme panev panev3 srůst celé pánevní kosti kolem 15. roku srůst os pubis a os ischii okolo 6. roku kloubu luxace P1010004 P1010018 Znojmo – Hradiště 9. stol. muž cca 58 let obr5 Poručík americké armády William Kiggins, II. Nar. 1922 Luxace kyčelního kloubu částečná luxace luxace Luxace kyčelního kloubu kostnice sv. Jakuba v Brně, novověk stehno patella RTGFritigil P1010013 Femur, patela lytko Tibia, fibula noha_dor Cuneiforme mediale Cuneiforme intermedium Cuneiforme laterale Cuboideum Naviculare Talus Calcaneus Pes equinovarus Pohansko – 9. stol. žena 35 - 40 let Nzdra Detail zdravého chodidla nohy N180a Deformované chodidlo calca cubo Os cuboideum postižená kost zdravá kost zdravá kost postižená kost klouby kulový kloub ořechový kloub šroubovitý kloub elipsovitý kloub točivý kloub kladkový kloub sedlový kloub Typy kloubů v lidském těle