Sedimenty divočících řek Základní klasifikace: Terestrické klastické sedimenty. Litologie, struktury a textury Štěrky s podpůrnou strukturou mezihmoty i prodůrnou strukturou klastů. Velikostní rozmezí štěrkových klastů od štěrčíku (2–4 mm = granules) po valouny o velikosti 64–256 mm (cobbles). Balvanitá frakce se vyskytuje ojediněle. Zaoblení klastů je většinou průměrné (subangulární až suboválné). Zvrstvení štěrků: horizontální, ukloněné, šikmé planární i korytovité, masivní textura. Objevují se štěrkové lagy (laterálně stálé, horizontální polohy o mocnosti jednoho nebo několika klastů). Písky s horizontálním, ukloněným, šikmým planárním i korytovitým zvrstevním, výjimečně s masivní texturou. Velmi hojné jsou sedimenty tvořené směsí písku a štěrku - štěrkovité písky (max. 25 % štěrkové frakce) a písčité štěrky (25–50 % štěrkové frakce). Silty jsou kvantitativně nejméně významnými sedimenty divočících řek, mají horizontální, zvlněnou nebo čeřinovou laminaci, popř. masivní texturu. Sedimentační prostředí Divočící řeky vytvářejí široká koryta se spádem do 0,5° a s výrazně větší šířkou než hloubkou. V korytě se nacházejí elevace sedimentů, tzv. valy neboli lavice (bary). Divočící řeky se vyznačují sezónně kolísavou vodnatosti. Při nízké hladině vyčnívají valy nad hladinu a oddělují dílčí kanály, za vysokého vodního stavu voda naopak teče i po povrchu valů. Kvůli kolísavosti průtoku se režim toku mění a valy i dílčí koryta mezi nimi migrují v poproudovém i laterálním směru, což je podstatou divočení. Nejvyšší rychlosti dosahuje proudění v dílčích korytech mezi valy. Řeka se překládá v laterálním směru, takže se postupně vytváří široká plošina, tvořená momentálně aktivním korytem a pak soustavami prázdných koryt, které řeka opustila. Tento geomorfologický tvar reliéfu se nazývá výplavová plošina (braidplain). Během migrací dochází k resedimentaci již uložených klastik. Další podmínkou vzniku divočícího stylu je množství unášeného materiálu, kterým je hlavně písek a štěrk. Materiál je transportován převážně trakcí (bedload rivers) během vysoké vodnatosti a tvoří valy i sedimenty na dnech dílčích koryt. V poproudovém směru dochází v divočících řekách ke zjemňování od dominantně štěrkových do dominantně pískových sedimentů. Proto se v literatuře popisují štěrkové a pískové divočící řeky. V případě štěrkových divočících řek se na dně koryt ukládá tenká poloha nejhrubšího štěrku (coarse lag). Tato poloha může být plošně rozsáhlá, s nepravidelnými okraji a s mocností odpovídající jen několika nad sebou ležícím klastům (diffuse gravel sheet). Z této ploché štěrkové pokrývky dna se vyvíjí tři typy valů - podélný, příčný, šikmý a jesepový val. Příčinou vzniku valů je proměnlivost energie proudění v řečišti. Nejsilnější proudění vyvolává nejintenzivnější erozi podloží a trakční odnos štěrku a písku. V místech se slabším prouděním se materiál začne opět ukládat, čímž je zahájena tvorba sedimentárních valů. Podélný val (longitudinální bar) je výrazně protáhlý v poproudovém směru a má plochý reliéf s mírně ukloněnými svahy. V podélném průřezu valem je patrné zjemňování zrna od báze nahoru a po proudu. Jelikož val přirůstá hlavně v podélném horizontálním směru, nedochází na něm k agradaci sedimentů. Val je proto nevysoký, s mírnými svahy, pročež se na něm většinou nemůže vyvíjet šikmé zvrstvení, ale pouze horizontální nebo ukloněné zvrstvení či masivní textura. Podobným způsobem se vytváří i šikmý val (diagonální bar), který je vůči proudění orientován kose. Oba typy valů do sebe mohou přecházet. Příčný val (transverzální bar) významně narůstá, narozdíl od předchozích dvou typů, i vertikálně, takže má vyšší reliéf. Vůči proudění je orientován kolmo. Voda trakčně transportuje materiál po mírně ukloněné protiproudové straně valu až k jeho okraji. Zde se materiál sesune po příkré poproudové straně valu a tím vytváří šikmo ukloněné vrstvy. Ukládáním nových a nových šikmých vrstev přirůstá val v poproudovém směru. Jesepový val přirůstá podél břehu koryta divočící řeky, nejedná se tedy o vnitrokorytový typ valu. Pro písčité divočící řeky jsou typické příčné valy složené z šikmo zvrstveného písku. Valy akretují poproudově přirůstáním šikmých vrstev a lamin, takže v podélném profilu se pak jeví jako dlouhá deskovitá tělesa s interním šikmým planárním zvrstvením. Jelikož valy migrují v průběhu času jeden přes druhý, jsou pak tato deskovitá tělesa naložena na sobě a oddělena subhorizontálními povrchy. Vztahy k jiným sedimentačním prostředím Divočící řeky se běžně vyvíjejí z distálních částí aluviálních kuželů. S dalším vyrovnáním terénu pak divočící řeky přecházejí do řek meandrujících. Ve vztahu ke sklonu terénu tedy pozorujeme následující trend: aluviální kužely (sklon 3–10°, dominance gravitačních proudů) - divočící řeky (sklon do 0,5°, dominantní štěrkovitopísčitá sedimentace v korytech) - meandrující řeky (sklon kolem 0,01°, písčitá sedimentace v korytech a prachovitopísčitá sedimentace na záplavových plošinách). Nejvýznamnějším prostředím divočících toků jsou předpolí ledovců, kde jejich sedimenty navazují na sedimenty morén a ledovcových jezer. Geografický výskyt Vznik divočícího říčního stylu je podmíněn zejména třemi faktory: nerovnoměrným přísunem vody do systému během sezóny, dostatkem detritu ve zdrojové oblasti a větším spádem terénu. Periodicky vydatné povodně, mající v různých částech řečiště rozdílnou rychlost proudění a transportující množství štěrkovitopísčitých klastik totiž umožňují formování valů a tím i větvení a opětovné spojování dílčích koryt. Proto se divočící řeky vyskytují hlavně v semiaridních oblastech s periodickými srážkami a s jen slabým nebo zcela chybějícím vegetačním pokryvem, který by bránil vzniku zvětralého detritu. Divočící říční styl je typický pro toky vytékající z ledovců (proglaciální glacifluviální toky), které jsou na jaře a v létě vydatně dotovány vodou z tajícího sněhu a ledovcového ledu, zatímco během zimy jejich aktivita výrazně slábne. Literatura Collinson J., Mountney N., Thompson D. (2006): Sedimentary structures. – 292 s., Terra Publishing. 3. vydání Hein F. J. & Walker R. G. (1977): Bar evolution and development of stratification in the gravelly, braided, Kicking Horse River, British Columbia. – Canadian Journal of Earth Sciences, 14: 562–570. Kukal Z. (1986): Základy sedimentologie. – 466 s., Academia. Praha. Miall A. D. (1977): A Review of the Braided-River Depositional Environment. – Earth-Science Reviews, 13: 1-62. Miall A. D. (1985): Architectural-Element Analysis: A New Method of Facies Analysis Applied to Fluvial Deposits. – Earth-Science Reviews, 22: 261-308. Nichols G. (2009): Sedimentology and Stratigraphy. – 419 s., Wiley-Backwell Publishing. 2. vydání. Růžičková E., Růžička M., Zeman A., Kadlec J. (2003): Kvarterní klastické sedimenty České republiky. – 92 s., Česká geologická služba. Praha.