Siliciklastické mělkomořské sedimenty


Základní klasifikace: Marinní siliciklastické horniny


Litologie, struktury a textury


Štěrky (slepence)

Zpravidla vyzrálé písky (pískovce) s čeřinovitým, šikmým, horizontálním, vlnovým, hřbítkovitým,
konvolutním nebo mázdřitým zvrstvením.


Sedimentační prostředí


Silicklastický materiál pocházející z destrukčních pobřeží nebo fluviálních systémů je akumulován
v mělkomořských pásmech kontinentů. Mělkomořské prostředí je vázáno na kontinentální šelfy a
epikontinentální moře a představuje vysoké procento objemu sedimentárního záznamu vůbec. Faciální a
morfologická architektura mělkomořských sedimentů je přímo ovlivněna dmutím, bouřkovou nebo vlnovou
činností a geostrofickým prouděním. Obecně platí, že díky prohlubování dna směrem od pobřeží do
pánve energie zmíněných procesů klesá, což se projevuje změnami unášecí síly a schopnosti
usazování. Lze tedy rozlišit sedimentační prostředí ovlivňované dosahem normálního vlnění, tedy
vnější předbřeží (shoreface), přechodnou zónu pod hranicí dosahu normálního vlnění a v dosahu
bouřkového vlnění a šelfovou zónu pod dosahem bouřkového vlnění (offshore). Na základě
převládajících transportních a depozičních mechanizmů lze rozlišit šelfy s dominantní bouřkovou
činností a šelfy s dominantním dmutím. Jedná se však o krajní členy, které se vyskytují v extrémní
formě málokdy, a spíše jsou šelfová prostředí jejich přechodnými členy. V zóně působení normálního
vlnění je materiál neustále přepracováván a vzniklé sedimenty jsou značně mineralogicky i
strukturně vyzrálé. Písečná tělesa mají čeřinovité, šikmé či subhorizontální zvrstvení. V krátkých
obdobích s nižší energií vlnění se mnohou usazovat i jemnější frakce a vzniká tak mázdřité
zvrstvení. Pokud je energie dmutí, které se projevuje nejviditelněji v příbřeží tidálními změnami
hladiny,  vysoká, proudy s dmutím spojené formují podmořské valy, které migrují v různých směrech a
mají různou morfologii, závislou na rychlosti proudění. Bouřkové sedimenty (tempestity) nejsou
v této zóně zachovány neboť jsou vlněním a bioturbací poměrně rychle přepracovány. Tempestity se
začínají hojněji vyskytovat pod hranicí dosahu normálního vlnění, kde během období klidu
sedimentují jemné frakce, které jsou vyváté z pobřežních těles. Při bouřkových událostech dochází
k dalekému transportu hrubšího materiálu pobřežních těles podél šelfu do kalovců, přičemž každá
jednotlivá vrstva tempestitu odráží jednu bouři. Při vyšší frekvenci anebo intenzitě bouří mohou
být kalovce erodovány a dochází k amalgamaci tempestitů. Proximální tempestity jsou hrubozrnnější,
mají větší mocnosti (dm), erozivní báze a typické je pro ně hřbítkovité nebo konvolutní zvrstvení,
zatímco distální části jsou jemnozrnnější, méně mocné a laminované. Poměr mezi hlubokovodnějšími
kalovci a tempestity se zvětšuje směrem do pánve snižováním přínosu hrubozrnnějšího materiálu.


Vztahy k jiným sedimentačním prostředím


Směrem do pevniny přechází plážové sedimenty do sedimentů estuarinních, fluviálních a eolických.
Směrem od pobřeží pokračuje již sedimentace ryze marinní.


Geografický výskyt


Siliciklastické mělkomořské sedimenty jsou vázány na šelfy a epikontinentální moře, která se
nalézají především v chladnějších a mírných klimatických pásmech, zároveň také v tropických pásmech
tam, kde neprobíhá karbonátová produkce (díky vysokému přínosu siliciklastického materiálu atd.).


Terminologická synonyma


Pobřežní sedimenty v geologické minulosti českého masivu

Třenické souvrství

Dobrotivské souvrství (skalecké křemence)

Libeňské souvrství (řevnické křemence)

Perucko-korycanské souvrství (korycanské vrstvy)



Literatura


Janočko, J. – Žec, B. – Karoli, S. & Baráth, I. (1999): Základy environmentálnej

sedimentológie. - Vydavatel'stvo Michala Vaška. Prešov.


Kukal, Z. (1986): Základy sedimentologie. – 466 pp., Academia.


Nichols, G. (2009): Sedimentology and Stratigraphy. – 411 pp., Wiley Blackwell. Druhé vydání.


Selley, R. C. (2000): Applied Sedimentology. Academic Press. - 523 pp., Druhé vydání.


Tucker, M. E. (2010): Sedimentary Rocks in the Field. A Practical Guide. Wiley. Čtvrté vydání