Topol osika (Populus tremula Miller)
Čeleď: Salicaceae - vrbovité
1-6 B~ 3
Strom středních rozměrů se štíhlým kmenem a vysoko nasazenou řídkou korunou. Vyrůstá do 20–25 m výšky, výjimečně až 35 m, dosahuje průměru kmene asi 75 cm a dožívá se asi 150 let. Na mělkých a suchých podkladech rostou osiky často jen keřovitě. Kmen je buď přímý a koruna štíhlá, nebo křivolaký s korunou plochou. Kořenový systém je plošně rozvinutý, kořeny sahají do vzdálenosti 20–30 m od kmene, osika se tak přirozeně vegetativně snadno rozmnožuje kořenovými výmladky. Pařezová i kmenová výmladnost je slabá. Listy jsou dvojího tvaru. Na krátkých prýtech je čepel okrouhlá, 3–7 cm dlouhá, hrubě zubatá a řapíky zploštělé (listy se proto snadno chvějí); na výmladcích jsou listy srdčité. V areálu lze rozlišit lysou osiku (horský typ) a osiku s ochlupacenými listy (nížinný typ). Osika semení bohatě a téměř každoročně. Tobolky pukají 2 chlopněmi a lehké ochmýřené semeno snadno přelétá na velké vzdálenosti. Klíčivost trvá krátce, někdy jen několik dní.
Zdroj fotografií: http://commons.wikimedia.org/
Ekologie: Osika je velmi světlomilná dřevina. K přirozenému uchycení a vyklíčení potřebuje holou plochu. Potřeba vody se pohybuje v širokých mezích. Nejlépe se jí daří na půdách s vysokou hladinou proudící spodní vody a na čerstvých půdách, snáší však i nedostatek vláhy na mělkých suchých podkladech a roste pak slabě, až keřovitě. Při dostatku živin snáší i stagnující vodu. Záplavy jí nesvědčí. Je nenáročná na půdu, roste na nejrůznějších podkladech od černozemí přes písky a sutě až po rašelinné půdy. Snáší i jisté zasolení půdy, i když za cenu omezeného vzrůstu. Její ekologická amplituda sahá od oceánického ke kontinentálnímu klimatu. Nepoškozují ji časné ani pozdní mrazy a snáší exponované polohy vrcholových fenoménů i inverzních poloh. Toleruje i znečistěné ovzduší měst a průmyslových oblastí. Osikový list a kůra představuje pro zvěř velmi oblíbenou pastvu a tak bývají mlaziny silně poškozovány, ranami snadno vnikne hniloba.
Rozšíření: Euroasijský druh s rozsáhlým areálem. U nás je osika druhem nížin, pahorkatin a nižších horských poloh. V hercynské oblasti je nejhojnější v rozmezí výšek 300–700 m. Na Šumavě a v Krkonoších vystupuje až na 1300 m; v Krušných horách na 900 m. Bývá přimíšena v lužním lese, ale roste také na suťových svazích spolu s břízou. Hojná jsou druhotná stanoviště na spáleništích, opuštěných pastvinách, lesních okrajích, remízcích, náspech komunikací.
Mapa převzata z: www.florabase.cz
Mapa převzata z ÚRADNÍČEK & MADĚRA a kol. (2001)
Zdroje:
AMBROS, Z. & ŠTYKAR, J. (1999): Geobiocenologie I. 1. vyd., Mendelova zemědělská a lesnická univerzita, Brno. 63 s. ISBN 8071573973
BUČEK, A. & LACINA, J. (1999): Geobiocenologie II. 1. vyd., Mendelova zemědělská a lesnická universita, Brno. 240 s., 5 s. obr. příl. + 1 tabulka. ISBN 8071574171
KUBÁT, K., HROUDA, L., CHRTEK, J. JUN., KAPLAN, Z., KIRSCHNER, J. & ŠTĚPÁNEK, J. eds. (2002): Klíč ke květeně České republiky. [Key to the Flora of the Czech Republic.], Academia, Praha. 928 p. ISBN 8020008365
ÚRADNÍČEK,L. & MADĚRA, P. a kol. (2001): Dřeviny České republiky. Matice lesnická, Písek. 334 str. ISBN 8086271099
- Autoři:
- Mgr. Jan Divíšek
- RNDr. Martin Culek, Ph.D.
- Mgr. Martin Jiroušek
- © 2010
- Geografický ústav, Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita
- Tvorba této příručky byla podpořena projektem FRVŠ 2209/2010/G4 Zkvalitnění výuky předmětu Z0005 Biogeografie
- Návrat na úvodní stránku, Nahoru
- El-portál