http://www.vesmir.cz | Vesmír 92, říjen 2013 585
Autor útlé knížky je vědeckým pracovníkem
v oddělení vývojové genetiky rostlin Biofyzikálního
ústavu AV ČR v Brně a také přednáší
evoluční genomiku na Přírodovědecké fakultě
Masarykovy univerzity a na Jihočeské univerzitě.
Věnuje se však rovněž popularizaci
vědy a přiznává se k řadě koníčků od archeologie
a astronomie až po lyžování, turistiku
a pobyt v přírodě doma i v celé Evropě.
Právě tento poslední koníček se zřejmě stal
příčinou, proč vznikla recenzovaná knížka.
Většina čtenářů jistě ví z vlastní zkušenosti,
jak inspirativní je sedět večer na kameni nebo
na pařezu u ohníčku daleko od civilizace
a dotýkat se přitom téměř doslova Kantova
hvězdného nebe nad sebou. Autora taková
zastavení potkala jak v dosud civilizací příliš
neponičené Vysočině a na Slovensku, ale
pak zejména v různých končinách Evropy od
Balkánu přes Rusko a Skandinávii až po majestátní
Mont Blanc v Alpách.
Zralý vědec si ve svých šestnácti zamyšleních
inspirovaných dojmy z cest klade otázky,
jež bezpochyby napadají všechny, kdo jsou
vybaveni čidly pro krásu pozemské přírody
i  podivuhodných hlubin vesmíru. Současně
však doslova s existenciální úzkostí zírají na
většinovou lidskou společnost, jež navzdory
technickému pokroku, který ji téměř osvobodil
od každodenní bitvy o přežití, se pachtí za
plytkým prožíváním daru života způsobem
a metodami nedůstojnými druhu nepochybně
nadneseného názvu Homo sapiens.
Samotné nářky nad rozmělněním – ba
přímým odvrácením – od hodnot, které vyznávali
naši společní předkové v  kulturách
kolem Středozemního moře a  později pak
zvláště elity euroatlantické civilizace, jsou tématem
nejrůznějších laických debat, článků
a  knih, jakož i  náplní odborných konferencí.
Eduard Kejnovský se však těchto civilizačních
poklesků dotýká jen letmo, drobnými
poznámkami, krátkým příběhem či citací
z  myšlenek jiných autorů. Těžiště jeho útlé
knížky spočívá totiž v hledání východiska ze
slepých uliček nabídkou průzračně jasných
odpovědí na zapeklité rébusy, před nimiž
stojí mnozí z nás, když nám připadá, že Komenského
Všenápravu potkal osud Sisyfův.
Kladl jsem si otázku, proč mne odpovědi tak
zaujaly. Myslím, že se na tom do značné míry
podílí autorova vědecká erudice. Soudobí vědci
bez ohledu na obor, v němž profesionálně
působí, mají totiž mnoho společného, protože
jsou díky svému řemeslu přivyklí kritickému
myšlení a  kladení třeba i  zdánlivě banálních
otázek. Uchovali si také prvotní dětskou zvídavost,
která jim nedovoluje se zastavit; je to
motor, který pohání sám sebe – jediné perpetuum
mobile, jež opravdu funguje.
Eduard Kejnovský také čerpá ze studnice
moudrosti, kterou nám zanechali myslitelé
všech věků, od antických filosofů až po velké
osobnosti současnosti. Dobře vybraný citát
je pro mne něčím jako báseň v próze; uspoří
spoustu textu a ozáří probírané téma jako
noční blesk, jenž ve zlomku sekundy představí
krajinu, v níž se zrovna ukrýváme před
bouřkou. Toto umění ovládá autor suverénně,
a přitom s rozmyslem.
Je to už více než půlstoletí, kdy jsem se vydal
v létě se stanem do Roháčů a na jednom
z vrcholů jsem si za večerního soumraku stan
postavil tak, abych mohl ráno přímo z rozšněrovaného
vchodu pozorovat východ Slunce.
Těšil jsem se na ten unikátní zážitek, který si
navíc vyfotím. Když jsem se ráno probudil
a ve stanu bylo podezřele světlo, zjistil jsem, že
jsem si večer spletl světové strany a otvor stanu
směřoval ve skutečnosti k jihozápadu. Na
svou profesionální blamáž jsem si vzpomněl,
když jsem dočítal Kejnovského esej o přechodu
Roháčů ve dvou v zimě, kdy dostali oba
kamarádi, tehdy přibližně stejně staří, jako
jsem byl při své blamáži já, pochopitelně do
těla. Ve stanu bylo v noci kolem nuly, venku
mráz a vítr. Nedá mi to, abych zde neocitoval,
jak tento zážitek autor okomentoval v knížce:
„A znovu se ptám – co opravdu potřebujeme? Je
toho neuvěřitelně málo. Člověk potřebuje zdi, do
nichž se schová, trochu jídla, vody a v zimě něco
málo na sebe. I v kruté zimě na Roháčích jsme vše
potřebné měli s sebou. Navíc i štěstí, že jsme potkali
někoho, kdo nás vrátil na správnou cestu.“ ... „Člověk
přece nežije z věcí, ale z jejich smyslu. Je to touha
po pocitu uspokojení a vnitřní radost z předmětu
či prožitku, výsledkem čehož je relativní
postup po určité cestě. Potřebujeme lásku, pochvalu,
uznání, pocit potřebnosti, užitečnosti. Člověk
musí mít možnost zazpívat svou píseň.“
Když jsem knížku dočetl, tak jsem si uvědomil,
že psaní esejů se dnes u nás příliš nenosí.
Tím víc je potěšující, že nové eseje napsal přírodovědec;
u nás to naposledy před ním patrně
nejlíp uměl imunolog a básník Miroslav
Holub. Kejnovský však není ani epigon, ani
pokračovatel. Jeho literární styl je naprosto jiný;
autor čtenáři více otvírá své nitro a v době,
která zrovna nepřeje osobním vyznáním, nabízí
velký díl svého srdce. Ö
Eduard
Kejnovský:
Horská rozjímání
(Eseje o hledání
smyslu života)
Cesta, Brno 2013,
vázaná, 136 s.
Jiří Grygar
nad knihou
Osobní rozjímání