298 Vesmír 92, květen 2013 | http://www.vesmir.cz
nou Viktorií povýšen do šlechtického stavu
(1900) a z House of Commons se přesunul do
horní komory britského parlamentu – House
of Lords. Za svého života prosadil mnoho
nejrůznějších zákonů a opatření: zabýval
se především rozšířením výuky vědeckých
předmětů na základních a  středních školách,
ochranou starověkých památek a zasadil
se také o vznik některých nových svátků,
z nichž nejznámější je Bank Holiday z roku
1871, někdy nazývaný „St. Lubbock´s Day“.
Krom toho se zajímal o otázky pracující třídy
a problémy ekonomické, jako je rozpočet či
státní dluh. Byl také znám jako velký zastánce
volného trhu.
Ačkoli John Lubbock vedl nesmírně aktivní
život a ještě před první světovou válkou byl
i mimo Velkou Británii velmi váženou a široce
známou osobností, je dnes i přes svůj nesmazatelný
význam pro rozvoj různých odvětví
přírodních věd či své politické a další
veřejné působení poněkud pozapomenutou
Hutchinson, H. G.:
Life of Sir John
Lubbock, Lord
Avebury, Macmillan
and Co., London
1914.
Pecháček, P.:
Dobyvatelé
ultrafialového
světa. Dějiny věd
a techniky 45, 182–
192, 2012.
Pumphrey, R. J.: The
Forgotten Man:
Sir John Lubbock,
F. R. S., Notes and
Records of the
Royal Society of
London 13, 49–48,
1958.
postavou. Výstižný název nese článek, který
byl o Lubbockově životě napsán koncem
padesátých let minulého století: The Forgotten
Man: Sir John Lubbock (Zapomenutý muž: sir
John Lubbock; Pumphrey 1958). Již rok po
Lubbockově smrti vyšel jeho obsáhlý životopis
(Hutchinson 1914). Ten se sice zabývá
každým detailem jeho soukromého i  veřejného
a politického života a obsahuje nespočet
přetištěných dopisů od mnoha známých
i  méně známých osobností té doby, ale poněkud
opomíjí právě jeho rozmanité úspěchy
ve vědeckých oblastech. V poslední době se
však zdá, že se blýská na lepší časy; v uplynulých
šesti letech totiž vyšly hned dvě anglicky
psané knihy věnované Johnu Lubbockovi,
který si obdiv a uznání zasluhuje už jen
za neuvěřitelně aktivní a plodný život, jenž
bude svou inspirativností aktuální po všechny
časy. Krátce se o jeho životě a podrobněji
o jedné z jeho prací rozepisuje i autor této
vzpomínky (Pecháček 2012).	 Ö
K dalšímu čtení
„Marnost nad marnost! řekl Kazatel. „Marnost
nad marnost, všechno je marnost! K čemu je člověku
všechno to pachtění, kterým se pachtí pod
sluncem? Jedno pokolení odchází a jiné přichází,
země však nehnutě trvá navěky. Slunce vychází
a znovu zapadá, aby chvátalo tam, odkud vyjít
má.“	 Bible, kniha Kazatel 1,2–5
Když ráno přijdu do práce, nejprve zapnu
počítač. Kouknu na e-maily. Některé e-maily
je potřeba vyřešit hned. Někomu odpovědět
či někam zavolat. Pak se pustím do plánované
práce. Například psaní odborného článku.
Po chvíli přijde student s  dotazem, jak
má dělat to či ono. Chvíli se mu věnuji a pak
se zase vrátím k psaní. Za nějakou dobu, co
se vnořím do tvůrčí činnosti, zazvoní telefon.
Úřednice z účtárny potřebuje hlášení o čerpání
mezd z  grantu. Musím tedy přepnout
do programu účetnictví. Dodat potřebný
papír. Mezitím přijde dopis z  redakce. Náš
předchozí rukopis je nutno ještě předělat. Je
proto potřeba se sejít s  kolegy spolu­autory.
Domluvit se, jak naložíme s rukopisem a co
kdo dodělá. Poté se vrátím k psaní původního
rukopisu. Po chvíli zazvoní telefon z  fakulty.
Jak že to vypadá s  výukou. A  tímto
způsobem a tempem probíhá celý den.
Náš čas je stále fragmentovanější. Stále více
těkáme z jedné činnosti do druhé. Neustálé
zanořování se do jednotlivých činností
a přepínání mezi nimi. I když se říká, že
změnou činnosti člověk vlastně relaxuje,
mám pocit, že přeskakování z jedné věci na
druhou je velice vyčerpávající a vede k povrchnosti.
„Nestíhám, nemám čas,“ slyšíme
všude kolem sebe. Každý bojuje s nedostatkem
času. Někdy se zdá, že nemáme čas ani
na to, co právě děláme. Čas je otázkou priorit
– vždy ho máme i nemáme. Záleží na
tom, jakou důležitost každé věci přiřadíme.
Když vám onemocní dítě, tak čas máte,
i když stále nestíháte. Času máme všichni
stejně, americký prezident či bezdomovec
na nádraží. Všichni máme 24 hodin denně
a je jen na nás, jak je rozdělíme.
Na pobytu v horách je krásné i to, že tam
čas fragmentovaný není. Když jdete dlouhé
hodiny po rozlehlých prostranstvích náhorní
planiny Hardangervidda v Norsku, krajina
se mění jen pomalu – jsou to široká údolí
a  pouze čas od času vystoupíte do sedla
a otevře se nový obzor – pod sebou uvidíte
dlouhá jezera, mnohá pokrytá zčásti ledem,
a na jejich březích leží ještě sníh. Jdete rytmickou
chůzí, stále stejným tempem. Rád si
při chůzi v duchu zpívám, má oblíbená je píseň
Divoké koně od Jaromíra Nohavici. Při
té mi to šlape samo. Na rytmické chůzi je něco
magického; rytmus dodává pocit klidu
a  bezpečí, snad podobný tomu, který jsme
zažívali jako děti, když nás rodiče pohupovali
v kočárku. Cosi, co jakoby nastaví mozek
na určitou frekvenci, jež se podobá okamžikům,
které prožíváme před usnutím. Jdete jako
stroj a přestanete vnímat i tíhu batohu na
Doc. RNDr. Eduard
Kejnovský, CSc., (*1966) viz
Vesmír 92, 198, 2013/4.
O časeO fragmentaci času a pomíjivosti všeho
Eduard
Kejnovský
http://www.vesmir.cz | Vesmír 92, květen 2013 299
zádech. Jsou to jedinečné okamžiky, kdy je
dostatek času o něčem přemýšlet. Avšak jen
tehdy, je-li mysl prázdná a  klidná. Podobně,
jako když vidíme svůj obraz zrcadlící se
v nádobě s vodou jen tehdy, pokud voda není
zčeřená. Tehdy můžeme dospět k hlubšímu
vhledu do smyslu věcí a bytí. Kdo nevěří, ať
to někdy zkusí.
Během roku chodím někdy do práce pěšky.
Mám to něco přes čtyři kilometry po okraji
města. Cesta vede mezi zahrádkami a přes
medlánecké kopce. Trvá mi necelou hodinu.
Řekli byste ztráta času. Opak je pravdou. Tuto
hodinku považuji za nejlépe využitou část
dne. Ticho a  pravidelný rytmus. Cestou si
v klidu promyslím, co jsem udělal a co mě čeká.
Nikdo mě neruší a telefony nezvoní. Hluboce
dýchám a  cítím se lehce. Pravý opak
stresu v ranní dopravní špičce v autě, protiváha
přeplněné tramvaji. Jak stárnu, miluji
ticho a mlčení víc než ruch a mluvení. Věřím
totiž, že mlčení poklady střádá, zatímco mluvení
je utrácí…
Jsou místa, kde ticho a pravidelný rytmus
vládnou po staletí. Nedávno jsem se na internetu
dočetl, že ve známém pravoslavném
klášteře na ostrově Valaam uprostřed Ladožského
jezera na severu Ruska hledají brigádníky.
Za stravu a ubytování v klášteře dobrovolníci
pracují v zemědělství. Vlastně mě na
tuto nabídku upozornila žena. Ne že by se mě
chtěla na pár týdnů zbavit, jen ví, že by mě
něco podobného mohlo lákat. Představa velkého
jezera, ostrova s rozlehlým klášterním
komplexem, příšeří pravoslavných chrámů
se svíčkami zapíchanými do jemného písku
a ticho… To zní lákavě. I když se přiznám,
že pro člověka trávícího během roku velkou
část dne u  počítače by náhlý přechod k  orbě
či kosení trávy nemusel být jednoduchý,
věřím, že v pravidelném cyklu zemědělských
prací a liturgického roku každý lépe pochopí
zákonitý rytmus v přírodě. Liturgický rok
kopíruje práce na polích. Hlavní církevní
svátky jsou umístěny do období relativního
pracovního klidu. Vánoce se navíc slaví v období
nejkratšího dne, což je pro mnohé lidí
doba tíživá až depresivní, kdy člověk potřebuje
nějak podepřít a potěšit se.
Demokritos údajně kdysi řekl, že život
bez svátků je jako dlouhá cesta bez hospod.
Nejen svátky, ale i  čas sám dokáže pozvednout
a  zahladit rokliny v  naší duši. Všechny
trable se zdají malichernější, když je postavíme
tváří v tvář své smrti. Není špatné si
v dobách úzkosti a starostí vzít do jedné ruky
tento problém a  do druhé položit svou fiktivní
lebku a říct si známé „co jsem já – byls
i ty, co jsi ty – budu i já“ a momentální trable
jsou pryč. Uvědomíme si totiž, že v době
nezdaru řeka našeho života pouze protéká
zúženým místem, soutěskou, peřejí či vodopádem,
a že se za chvíli opět rozleje do potřebné
šíře. A nakonec stejně splyne s široširými
vodami moře...
Vzpomínám si na příběh, v  němž jeden
vznětlivý vladař, podléhající často pocitům
nepřiměřené radosti i  těžkého smutku, hledal
rádce, který by ho této slabosti zbavil.
Našel se jeden mudrc, který králi daroval
prsten, do něhož nechal vyrýt nápis. Poradil
pak králi, aby se vždy ve chvílích silných
emocí na prsten podíval. Bylo tam napsáno
„Všeho do času, všechno pomine“. Špatné
i dobré, vše zahladí čas. Rád si čtu ze starozákonní
knihy Kazatel: „Marnost nad marnost.
Všechno je jen honba za větrem.“ Tyto
věty zpočátku dráždí, provokují, mohou
vést k pocitu beznaděje. Při jejich hlubší kontemplaci
naopak v duši nastolí vyrovnanost,
nadhled a pokoj.
Pomíjivost věcí je zřejmá i v naší vědecké
práci. Vědci jsou vlastně stále na cestě. Přidávají
kamínky do mozaiky poznání lidstva.
Vyvíjejí nové metody – nástroje, jimiž odkrývají
tajemství přírody. Metody zkoumání se
zdokonalují úžasným tempem. Například
přečtení genetické informace jednoduchého
viru trvalo celým týmům dlouhé roky. Později
si vědci troufli na složitější organismy.
Rozluštění tří miliard písmen genetické informace
člověka trvalo asi třináct let a podílelo
se na něm několik špičkových světových
laboratoří. Nyní jsou již nástroje pročítání
knihy života tak mocné, že tatáž práce trvá
pár hodin či dnů. Laborantka vloží vaši DNA
do stroje, dá si kafe a pak si můžete sednout
k  počítači a  máte přečteno vaše genetické
poselství. Vše se vyvíjí v duchu hesla „stále
rychleji a rychleji“.
Ano, stále rychleji a rychleji. Při všem tom
honění si ani nevšimneme, že se život blíží
ke konci. Pak už je marné litovat, že jsme nestrávili
více času s přáteli, že jsme se málo věnovali
dětem či nezašli častěji navštívit staré
rodiče. Proč jsme místo pobíhání po hypermarketech
nevzali děti na vycházku do lesa
nebo s nimi nešli pouštět draky? Proč jsme
zůstali déle v práci, a nešli místo toho třeba
pomlčet s blízkým přítelem nad sklenicí piva?
Proč jsme se snažili prosazovat své touhy,
a raději nevyslechli druhé? V šatně na konci
života budeme muset zanechat všechny plné
kufry, peníze i tituly. Dále půjdeme jen s tím,
co dobrého pro druhé jsme vykonali…	 Ö
Ediční poznámka:
Ukázka
z připravované
knihy esejů Horská
rozjímání (Eseje
o hledání smyslu
života), která
vyšla v dubnu
v nakladatelství
nakladatelstvi Cesta.
Kresba
© Vladimír Renčín.