Scan0001 2 Scan0006 CENOZOIC- MAJOR EVENTS •Mammals rapidly diversify •Decline of reptiles •Diversification of –Angiosperms - grasses –Insects –Birds – – – Marine Invertebrates and Phytoplankton nCoccolithophores, diatoms, and dinoflagellates recover from K-T nForaminifera diversify nCorals become dominant reef-builders nBivalves and gastropods are two major groups of benthos nEchinoids evolve new forms and diversify End of Cenozoic – climatic oscillations. - evolution of hominids Quaternary extinctions •Occur 10,000 years ago •End of Pleistocene •Small % killed •High % of megafauna killed •Highest % in Australia & Americas Europe & Africa less affected Quaternary extinctions •Climate change? •Overkill? •Disease? •Yet to be resolved Paleogeography and tectonics 094.jpg (122794 bytes) plate_17 plate_18 Opening of the Norwegian Greenland Sea Eocene •By Eocene time- the Americas had completely separated, Australia had started to separate from Antarctica but India had not yet collided with Eurasia. South America and Antarctica are still attached. Cenozoic Plate Tectonics 2561_1603 Miocene •During Miocene time - the Atlantic Ocean basin continued to widen and India had collided with Eurasia • The circum-Antarctic seaway was now open and the Antarctic Ice Sheet fully developed Cenozoic Plate Tectonics 2561_1603 Pleist Recent The Alpine orogen •Northward migration of Africa and Arabia closed the Tethys Sea –Floor of the Tethys crumpled into emerging mountains –Intense folding and faulting (Eocene-Miocene) •Formed the modern Mediterranean Sea Orogens of the Neogene model for India and Asia collision from: http://www.geo.lsa.umich.edu/~crlb/COURSES/270 both from: http://pubs.usgs.gov/publications/text slide4 slide8 Geschichte des Mediterran Tethys und Paratethys te-parate2 Scan0003 Changes in Global Climate during the Cenozoic 16_35 saalianglaciation Life in Cenozoic cenozoiclife Relative proportions of genera in Cretaceous to Recent floras Mammalian Evolution Hyracotherium Hyracotherium (Eohippus) - a cat-sized ancestor of the horse Eobasileus Eobasileus, a 6-horned rhinoceros-like animal that stood 2 meters at the shoulder. It was one of many types of early mammals that flourished in the tropical Eocene. Like the dinosaurs before it, it's brain was tiny in proportion to its massive body. textbook-fraud-horse-bush-hickman-1993 image: evolution of the horse over 60 million years http://laelaps.files.wordpress.com/2007/09/mcfaddenhorsephylo2005.jpg?w=500 Mesohippus Mesohippus bairdi, a browsing, short-necked, three-toed Oligocene horse (Perrisodactyla, Equiidae). It fed on leaves (not grass) stood about 55 cm tall. indricotherium2 indricotherium indricotherium3 indricotherium4 Indricotherium – 9m http://i.livescience.com/images/i/8168/iFF/biggest-mammals-101125-02.jpg?1296090387 The largest land mammals that ever lived, Indricotherium and Deinotherium, would have towered over the living African elephant. The tallest on diagram, Indricotherium, an extinct rhino relative, lived between 37 and 23 million years ago, while Deinotherium (an extinct relative of modern elephants) was around from 8.5 million to 2.7 million years ago The biggest mammals were plant-eaters that roamed Eurasia and Africa and reached 17 tons — up to five times the mass of an average African elephant Eocene •Bats first evolve • • • •Elephants –Moerithium •Earlist •Pig sized chiropterasmall Trilophodon Four tusked Mastodon (Trilophodon). These large animals spread widely across Eurasia during the Miocene and Pliocene dinotherium Deinotherium Woolly Rhino Coleodonta, the Woolly Rhinoceros of the last ice-age, was a contemporary of early man e3 Quaternary period Mammoths, which rose and fell during the Pleistocene epoch http://bss.sfsu.edu/holzman/courses/Fall%2003%20project/Marten%205.jpg http://nd01.jxs.cz/011/894/d2b52a4824_46673129_o2.jpg Smilodon enjoyed a long time in the prehistoric sun, persisting from the Pliocene epoch to about 10,000 B.C., when early humans hunted the dwindling population to extinction (or, possibly, rendered Smilodon extinct by hunting its prey to extinction!). The only other prehistoric cat to match Smilodon's success was Homotherium, which spread across wider swathes of territory (Eurasia and Africa, as well as North and South America) and was perhaps even more dangerous. Homotherium's canines were sleeker and sharper than those of Smilodon (which is why paleontologists call it a "scimitar-toothed" cat), and it had a hunched, hyena-like posture. (Homotherium may have resembled hyenas in another respect: there's evidence that it hunted in packs, a good strategy for bringing down multi-ton Woolly Mammoths.) http://users.uoa.gr/~geeraae/pictures/vlachos-1.jpg Smilodom Homotherium door_view_clouds_hg_clr 44 Cetacea and Sirenia •90 species of whales, dolphins, and porpoises are distributed worldwide. •Cetaceans have fishlike bodies with forelimbs modified as flippers. Killer%20Whale[1] http://hoopermuseum.earthsci.carleton.ca/cetaceans/carnivor.gif In the late Paleocene and middle Eocene the 9ft (2 m)tall Diatryma dominated North America and perhaps Europe. They are alternately thought to have been the predators of the period or eaters of rushes and tussocks. They and a rare terrestrial alligator seem to the best candidates for top predator in the first Paleocene pachyaena Pachyaene attack Diatryma (~8 feet tall) Brontornis burmeisteri stood as high as 3m and may have weighed as much as 350–400 kg http://scrubmuncher.files.wordpress.com/2009/11/terror-birds-2.jpg A selection of terror birds. A - Brontornis burmeisteri; B - Paraphysornis brasiliensis; C - Phorusrhacos longissimus; D - Andalgalornis steuletti; E - Psilopterus bachmanni; F - Psilopterus lemoinei; G - Procariama simplex; H - Mesembriornis milneedwardsi and the silhouette of a man (1.75 m high) for scale (Herculano M.F. Alvarenga) Argentavis magnificens (literally "magnificent Argentine bird") is the largest flying bird ever discovered. This bird, sometimes called the Giant Teratorn, is an extinct species known from three sites from the late Miocene (6 million years before present) of central and northwestern Argentina, where a good sample of fossils have been obtained. Wingspan: approximately 7 m http://newsimg.bbc.co.uk/media/images/42455000/gif/_42455394_big_bird_2_416.gif http://img199.imageshack.us/img199/4531/argentavismagnificens.png I10-36-familytree Evolution of Family Hominidae within the Order Primates •Usually defined by the evolution of bipedal locomotion • •Oldest indisputably bipedal hominids are 4.4 Ma (Ardipithecus ramidus), but may have evolved by 6 Ma (Orrorin tugenensis) Major Events in Human Evolution 1.Evolution of Hominidae 2. 2.Habitation of diverse environments 3. 3.Gracile vs. robust hominids 4.Use of stone tools 5. 5.Evolution of big brains 6. 6.Movement outside of Africa braincapac.gif (2725 bytes) Tertiary period Early hominids, Australopithecus afarensis Deinotherium Australopithecus Australopithecus robustus Deinotherium histoire_bleu03_img01 Home Habilis map of the likely Homo habilis geographic range UCONN Tree Na počátku kvartéru (1, 8 Ma) se v Africe vynořil Homo erectus, který pak představuje nejdéle žijící druh tohoto rodu (mizí až okolo 100 Ka). Jeho nejstarší zástupci jsou ještě nachýleni, zatímco pozdní zástupci považovaní některými autory již za sapientní lidi se pohybovali plně vzpřímeně a měli vyvinutější osteologii i muskulaturu oblastí řídících řeč. Souběžně se závěrem jeho výskytu se objevuje kolem 800 Ka archaický H. sapiens (včetně H. heidelbergensis) rozšířený opět v Africe, Evropě a Asii a mizí zhruba ve stejné době jako H. erectus. V Evropě jsou poté starší sapientní populace zastoupeny neandertálci (H. sapiens neanderthalensis), lidmi s velkou mozkovnou a odolnými vůči chladu (na Moravě lokality Kůlna, Ochoz, Šipka). Jejich nástroje i kosterní zbytky se objevují kolem 230 Ka (především však 80 Ka) a mizí okolo 35 Ka. Nástup anatomicky moderních sapientních forem (H. sapiens sapiens) je ještě plný nejasností. Podle některých autorů se vynořují v Jižní Africe v období 125 Ka (Langebaan) a 38 Ka jsou doloženy již i v Evropě. Jeho populace jsou robustnější než populace dnešního člověka a podle většiny názorů nepocházejí přímo z neandertálské linie, kterou zřejmě ze společných areálů vytlačily. By Bart B. Van Bockstaele Apr 25, 2010 in Science Neanderthals, an archaic human species, is thought to be extinct but new data shows that they may actually still live on, in us modern humans, the result of interbreeding between the two species. The science journal Nature reports that new research shows that archaic humans such as Neanderthals may be extinct as a separate species but that they may still live on in the DNA of modern humans. Research presented on 17 April 2010 at the annual meeting of the American Association of Physical Anthropologists in Albuquerque, New Mexico shows that a genetic analysis of 1,983 people from 99 populations in Africa, Europe, Asia, Oceania and the Americas indicates that extinct species such as the Neanderthals have interbred twice with the ancestors of modern humans. http://digitaljournal.com/images/chevron-w.gif Neanderthals may not be completely extinct http://www.plantsciences.ucdavis.edu/gepts/pb143/LEC03/01homo-ew.jpg Evolution et migrations de l'homme depuis 2 millions d'années Figure 1. Homo floresiensis in the context of the evolution and dispersal of the genus Homo. a, The new species as part of the Asian dispersals of the descendants of H. ergaster and H. erectus, with an outline of the descent of other Homo species provided for context. b, The evolutionary history of Homo is becoming increasingly complex as new species are discovered. Homo floresiensis (left) is believed1 to be a long-term, isolated descendant of Javanese H. erectus, but it could be a recent divergence. 1, H. ergaster/African erectus; 2, georgicus; 3, Javanese and Chinese erectus; 4, antecessor; 5, cepranensis; 6, heidelbergensis; 7, helmei; 8, neanderthalensis; 9, sapiens; 10, floresiensis. Solid lines show probable evolutionary relationships; dashed lines, possible alternatives. homoevo.jpg Geology Scan0004 helvetská Magurská skupina příkrovů Během staršího terciéru se v magurském sedimentačním prostoru ukládaly typické flyšové vývoje. Roli při jejich vzniku hrály především turbiditové proudy a sesuvy se skluzovými tělesy. Střídají se různé typy jílovců, pískovců a slepenců (soláňské souvrství, belovežské souvrství), které vyplňovaly v paleogénu rychle poklesávající pánev mnohdy velmi mocnými souvrstvími, v celkové mocnosti až 5 000 m. Od eocénu se začíná magurský prostor od jihovýchodu zvedat a sedimentace je směrem k předpolí postupně ukončována. Ve spodním oligocénu, (středně až hrubě rytmický flyš, pískovce a jílovce), se stává magurský prostor souší a sedimentace pokračuje jen v pánvích vnější skupiny jednotek. Výsledný obraz geologické stavby magurského příkrovu je dán helvetskými, sávskými a štýrskými horotvornými pohyby. Ty postupně přesunuly těleso tohoto bezkořenného příkrovu. Po jeho dosunutí intrudovaly zřejmě ve středním miocénu v okolí Uherského Brodu neovulkanity (olivinické bazalty, trachybazalty, trachyandezity) vytvářející v horninách bělokarpatské jednotky především pravé a ložní žíly. Scan0004 Sedimentace v terciéru pokračuje ze svrchní křídy nepřerušeně (istebňanském souvrství) a má ráz středně až hrubě rytmického flyše s převládajícími drobovými pískovci až slepenci a především černošedými písčitými jílovci. Nad nimi se ukládá drobně rytmické podmenilitové souvrství s převládajícími tmavými převážně nevápnitými jílovci, výše pak oligocénní menilitové souvrství s charakteristickými silicity (menilit - opálová hmota vzniklá především nahromaděním schránek a kostřiček rozsivek, křemenek, mřížovců). Závěr sedimentace ve slezském bazénu ovlivnily helvetské pohyby. Ta je tedy završena opět flyšovým vývojem, rytmickým střídáním jílovců a slídnatých pískovců krosněnského souvrství, jejichž materiál pochází především ze zvedajícího se valu (kordilery) mezi magurským a krosněnským sedimentačním prostorem. Slezský prostor je poté vyzdvižen, sunut a na počátku středního miocénu dosunut jako střižný bezkořenný příkrov do nynější pozice. Slezská jednotka Terciérní vývoj sedimentačního prostředí ždánického prostoru pokračuje z křídy a do paleogénu až spodního miocénu. Převládají v něm jílovce. Při hranici paleogenu a neogenu se ukládá flyš ždánicko-hustopečského souvrství. Tato sedimentace odráží helvetské pohyby orogénu v nejvyšším oligocénu, odpovídá krosněnské facii, a přesahuje ve ždánické jednotce ještě do nejstaršího miocénu. Nadložní spodnomiocenní pelity představují již sedimenty zbytkové pánve nesené sunutými příkrovy k předpolí. Sávské horotvorné pohyby totiž ve spodním miocénu výplň ždánického prostoru zvrásnily a štýrské pohyby v závěru spodního miocénu zformovaly do příkrovové podoby a dnešní pozice. Terciérní sedimentace v podslezské jednotce má podobnými rysy jako ve ždánické jednotce (viz dále). Ždánická jednotka Pouzdřanská jednotka dnes leží před čelem ždánického příkrovu a vystupuje souvisle na povrch v úzké šupině mezi Strachotínem a Újezdem u Brna. Její historický vývoj můžeme interpretovat až od svrchního eocénu. Do spodního miocénu převládala sedimentace pelitů, která byla ukončena rytmickou flyšovou sedimentací šedých silně slídnatých pískovců a jílovců (ekvivalent již zmíněné krosněnské litofacie). Vývoj pánve je ukončen ve středním miocénu opět pelitickou sedimentací. Počátek její sedimentace se v jednotlivých dílčích sedimentačních bazénech posouvá v čase a mládne od vnitřku směrem k předpolí vnějšího flyšového pásma. Oblast pouzdřanského prostoru se zvedá a během štýrských pohybů se vrásní a přesouvá ještě během karpatu k severovýchodu. Výsledkem je šupinovitá stavba pouzdřanského příkrovu nasedající na spodní miocén karpatské předhlubně (viz dále). Scan0003 1-s2 1-s2 1-s2 karpatian01 1-s2 There are two structural levels in the VB. The lowest level is formed of folded rocks of Alpine orogeny. On this highly distorted base, a Neogene basin filling rests, made of marine, brackish and freshwater sediments of the Eggenburgian to Pliocene age. The Neogene formations are distorted by fault tectonics only (Jiříček 2002). The maximum thickness of the Neogene deposits in the central part of the VB is 5,500m. The basin developed as the piggy-back basin from Eggenburgian to lower Badenian, and as the pull-apart basin from the middle Badenian. File:Pull Apart Basin.png Z nesených pánví patří k nejvýznamnějším pánev vídeňská. Jde o naloženou pánev sunutou nejprve ve spodním miocénu se svým příkrovovým podkladem na platformu. 1.Etapa vývoje. V depresích tohoto mobilního podkladu (především jednotky magurské skupiny, dále též ždánická jednotka, centrálně karpatské jednotky a jednotky bradlového pásma) se ve spodním miocénu ukládaly převážně mořské sedimenty, na bázi nejprve pískovce a slepence suťového rázu, později slídnaté vápnité jílovce (šlíry) lužického souvrství (eggenburg - ottnang). Během stupně karpatu pokračovala sedimentace ukládáním mocných sledů písků a šedých písčitých vápnitých jílů až jílovců s četnými zuhelnatělými zbytky suchozemské flóry a končila v brakických mělkovodních podmínkách uložením pestrých vápnitých jílů s anhydritem. V tomto období vrcholí šikmá kolize orogénu s platformou. Sunutí příkrovů na jižní Moravě končí, na rozhraní Západních Karpat a Východních Alp vzniká levostranná střižná zóna umožňující dosouvání příkrovů na Ostravsku a v Polsku a rozevírající prostřednictvím horizontálních posunů depozitní centra vídeňské pánve v nové podobě (pull apart). 2.Etapa vývoje Do takto přebudované pánve, jejíž centrum se přesunulo více k jihu (na rakouské území), proniká střednomiocenní moře jako odraz rozsáhlé komunikace Paratethydy se světovým oceánem a ukládá během badenu především vápnité jíly. Organogenní vápence, písky a pestré jíly dokládají dočasná změlčení prostředí. Koncem badenu dochází k postupnému zvedání dna, změlčování, a čistě mořská sedimentace končí. V následujícím stupni sarmatu se již pánev vyvíjí v brakických místy i sladkovodních podmínkách s endemickou faunou svědčící o komplikované a neúplné komunikaci střední části Paratethydy s mořskými pánvemi. Izolace vídeňské pánve pokračuje i ve svrchním miocénu (pannon, pont). Pánev se mění ve vyslazující se vnitrozemské jezero s endemickou faunou, a je vyplňovaná především různými typy písků, podřadně i jílů. V nižším pannonu obsahují kyjovskou a v pontu pak dubňanskou lignitovou sloj. Během pliocénu se stává tato oblast souší s ustupující a končící limnickou a fluviální sedimentací (ve slovenské části vídeňské pánve). Souhrnná neogenní výplň vídeňské pánve přesahuje mocnost 5 000 m. Její pestré faciální složení i geotektonická historie podmínily vznik různých typů pastí pro ropu a zemní plyn a vídeňská pánev se stala díky intenzivnímu průzkumu na přírodní uhlovodíky jednou z nejlépe prozkoumaných oblastí střední Evropy. V předpolí příkrovů se během miocénu překládala směrem k severozápadu na Český masiv v několika vlnách depozitní centra druhé významné a převážně mořské pánve, kterou podle pozice označujeme jako karpatskou předhlubeň. Její sedimentární výplň leží dnes v převážné míře v autochtonní pozici buď před čelem příkrovů nebo pod nimi, místy se stala i součástí paraautochtonu nebo byla zavrásněna i do čel příkrovů. Na Moravě začíná předhlubeň poklesat v egeru, kdy se na Znojemsku ukládají proluviální pestré málo mocné soubory písků, štěrků a nevápnitých jílů představující splachy zvětralin. Výsledkem sávských pohybů v karpatském orogénu a eustatického zvýšení hladiny světového oceánu je mořská transgrese do prostoru předhlubně v eggenburgu. Na morfologicky členitém podloží jihovýchodních svahů Českého masivu se ukládají převážně hrubozrnné štěrky, směrem k východu pak glaukonitické drobové písky a pískovce. Výše následuje ukládání střídavě brakických a mořských jílů, jejichž fauna vykazuje vztahy k vídeňské pánvi. V jejich nejvyšší části jsou významné horizonty tufitických jílů a ryolitových tufitů. Během ottnangu se území předhlubně mírně zvedá. Eggenburgské sedimenty jsou zčásti erodovány, sedimentují brakické, lagunární a sladkovodní písky a nevápnité jíly, v nejvyšší části pak tzv. rzehakiové písky s endemickou faunou měkkýšů a ryb a jistými transgresními tendencemi směrem k západu. Silná tektonická aktivita spojená s pohyby ve flyšových jednotkách posouvá osu sedimentace k severozápadu a znamená nástup nového mořského sedimentačního cyklu v karpatu. Na jižní Moravě se ukládají světle šedé písky zastupující se s vrstevnatými, vápnitými jíly s poprašky slíd a prachů na plochách laminace a bohatou mikrofaunou (tzv. šlíry), představující nejrozšířenější litotyp karpatu. Na Ostravsku probíhá sedimentace v morfologicky členitějším prostředí a karpat je zde tedy faciálně pestřejší. Na počátku badenu se tak osa sedimentace překládá opět dále k severozápadu. V prvních fázích transgrese se v badenu ukládají různé typy písků a štěrků, v hlubších částech pánve a ve vrcholné fázi transgrese sedimentují nevrstevnaté vápnité jíly (tzv. tégly) s velmi bohatou mikro- i makrofaunou dokládající výborné spojení s otevřeným mořem jako výsledkem rozsáhlé mořské komunikace celé Paratethydy s Atlantským i Indickým oceánem. V mělčích částech pánve se ukládají i řasové a mechovkové vápence (Kroužek, Podbřežice, Ptení, výskyty v Boskovické brázdě). Během badenu se dosunují flyšové příkrovy severně od Moravské brány na Ostravsku a v Polsku a překrývají v této oblasti i sedimenty spodního badenu předhlubně. Jejich pohyb je spojen s výzdvihem jižní části předhlubně na Moravě, kde mořská sedimentace definitivně končí, zatímco na Ostravsku a Opavsku pokračuje ještě do konce badenu. V mořském zálivu zasahujícím z Polska se ukládají jíly se sádrovci a vápnité jíly, jejichž fauna dokládá celkové změlčování tohoto zálivu a postupné ukončení marinní sedimentace na celém území předhlubně na Moravě. U Wieliczky loziska kamenne soli (střední baden-wielicz). Scan0005 Český masiv Cheb and Sokolov basins – sedimentation of clays and sands starts in Eocene. Oligocene-lowermost Miocene coal seams, especially in Sokolov basin, subtropic flora, Cypris formation – clays with silt and sand admixture Most basin – between Doupov Mts(stratovolcano) and České středohoří Mts) Lake with river deltas. Eocene-Oligocene – clays, sands volcanic products. Main coal seams (10-30m)– lower Miocene. Than again sandsand clays. Big coal quarries, devastation. Jihočeské pánve (budějovická a třeboňská) byly po větší část paleogénu souší. Teprve počátkem oligocénu začínají poklesávat, i když odchylně oproti své historii křídové. S četnými hiáty jsou tyto pánve vyplňovány především ve starším oligocénu, dále spodním a středním miocénu a v pliocénu štěrky, písky a jíly (místy s diatomity) říčního a jezerního původu. Celková mocnost těchto uloženin nepřevyšuje 250 m. V pliocenních štěrkopíscích jsou časté redepozice vltavínů. Scan0006 sejmout Kvartér na Moravě a ve Slezsku. Ve střední Evropě patří k nejvýznamnějším oblastem kvartéru území Moravy právě pro svou polohu mezi kontinentálním zaledněním na severu a alpským vysokohorským zaledněním na jihu. Sedimenty kvarteru se ukládaly v akumulačních oblastech, které můžeme rozdělit na oblasti kontinentálního zalednění a extraglacialni. Na území severních Čech a severní Moravy pronikl v pleistocénu svým jižním okrajem severský kontinentální ledovec dvakrát (elster a saal) a zanechal zde glacigenní sedimenty (především tilly) sahající až do Moravské brány. Spraš je úlomkovitá usazená hornina navátá větrem (čili v odborné terminologii klastický sediment eolického původu). Hlavní složkou je jemný křemitý prach (křemen, živec a slída; typická velikost částic 0,03-0,06 mm) s příměsí uhličitanu vápenatého, vytvářejícího sražené hrudky („cicváry“), a jílu. Typickou světle okrovou barvu mají na svědomí oxidy železa. Spraše vznikaly ve velkém množství v pleistocénu (starších čtvrtohorách) v oblastech, do jejichž blízkosti dosahovalo kontinentální zalednění. Rozdrcené horniny, které po sobě zanechal ustupující ledovec se v suché krajině bez vegetace staly snadnou kořistí větru, který vyvál jemné částice na velké vzdálenosti. K usazování spraší docházelo především na závětrné straně hřbetů a údolí. Spraše hojně vyskytují i v České republice, zejména v nížinách jižní Moravy, kde v Dyjskosvrateckém a Dolnomoravském úvalu dosahují mocnosti kolem 5-15 m, místy i přes 30 m. sejmout0002 Scan0001a V Dyjskosvrateckém úvalu začíná fluviální akumulace ve staré předkvartérní říční síti, postupně vyklizované od neogenních převážně mořských sedimentů, již v pliocénu. V Brněnské kotlině je tohoto stáří nejstarší terasa líšeňská, pleistocenní je již terasa stránská (günz) a nejrozsáhlejší a nejmocnější v celém úvalu je terasa tuřanská (günz a cromer).Ukládala se v období, kdy Svitava tekla ještě mezi Stránskou skálou a Novou horou a vytvářela jižně od Brna rozsáhlé jezero. Mladší terasa (riss) táhnoucí se ze severního (Obřany, Maloměřice) do jižního okraje Brna se ukládala již po přeložení toku Svitavy do dnešní cesty a je označována jako modřická. Vývoj terasových úrovní pokračuje pak až do současnosti. Podobně jako na Svitavě a Svratce jsou jednotlivé morfostratigrafické úrovně znamenající střídání erozní a akumulační činnosti řek vyvinuty i na Dyji, Jihlavě a dalších menších tocích směřujících do úvalu. Mají však menší plošný rozsah než výše zmíněné terasy. V úvalu se rozlévala v pleistocénu i řada průtočných jezer, jejichž uloženiny jsou zachovány např. u Bulhar, Nových Mlýnů (mindel) a Znojma (poslední glaciál). Území jižně od Moravské brány bylo v pleistocénu vystaveno velmi intenzivní eolické činnosti. Jejím výsledkem jsou proměnlivě mocné pokryvy spraší (zvláště jihovýchodních svahů elevací) obsahující často různé typy půd. Představují významné stratigrafické úrovně umožňující korelaci pleistocenních uloženin různého typu. Nejlépe zachovaný středoevropský sprašový profil s půdními komplexy na Červeném kopci v Brně je výsledkem 11 úplných glaciálních cyklů a umožňuje srovnat sedimentační genezi spraší, půd i říčních teras na Moravě. Jeho vyjímečnost je doplněna blízkostí pleistocenních fenoménů na Stránské skále u Brna. Její spodno- a střednopleistocenní profily sutí, spraší, půd a povodňových hlin spolu s perfektně zachovaným profilem cromeru s bohatou faunou obratlovců, měkkýšů a ostrakodů slouží jako další standard pro stratifikaci v celém dyjskosvrateckém úvalu i mimo něj. Nejrozsáhlejší sprašové pokryvy na Moravě byly naváty během würmu a pozdního glaciálu a nezřídka dosahují mocnosti 20 m. Jsou v nich zachovány i významné nálezy nástrojů a osteologických zbytků člověka i dalších antropologických objektů. K nejvýznamnějším lokalitám paleolitu na Moravě v nich patří Pavlov, Dolní Věstonice a Předmostí.