B.2.3 - 1
B.2.3 Krajina
B.2.3.1 Krajina v územním plánování
Krajina je v urbanismu a územním plánování pojímána jako území specifické svou
geografickou polohou, strukturou přírodních a civilizačních složek a vnější tvářností −
krajinným obrazem. Toto pojetí odpovídá do určité míry definici krajiny dle zákona
č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů: „krajina je část
zemského povrchu s charakteristickým reliéfem, tvořená souborem funkčně propojených
ekosystémů a civilizačními prvky“. V tomto smyslu a v nejširším pohledu hovoříme
v kulturní krajině o primární struktuře (přírodním subsystému), sekundární struktuře
(kulturně-technickém subsystému) a terciární struktuře (kulturně-historickém subsystému).
Subsystémy krajiny tedy pokrývají veškeré území a vlastnosti krajiny se mění podle významu
jednotlivých subsystémů, resp. podle míry přítomnosti a vztahu přírodních a civilizačních
složek krajiny. Hovoříme pak o krajině městské (urbánní), příměstské (periurbánní,
suburbánní) a krajině venkovského prostoru (rurální).
Pozornost, věnovaná ochraně životního prostředí, vytváření a rozvíjení podmínek pro trvale
udržitelný rozvoj (a trvale udržitelné využití území) přináší tendence k silnějšímu
a jednoznačnějšímu uplatnění ekologických a krajinářských hledisek v územního plánování,
resp. v pořizování územně-plánovacích podkladů (ÚPP) a dokumentace (ÚPD). Jedná se
o problematiku péče o přírodní prostředí a o krajinu, ochranu přírodních, kulturních
a estetických hodnot krajiny, rozvíjení ekologicky, hygienicky a psychicky příznivého
prostředí sídel a o další otázky.
Od zkoumání krajinných limitů k chápání krajiny jako součásti kvality životního prostředí
Posilování důrazu na ochranu životního prostředí zaměřilo v 80. letech 20. stol. pozornost
nejenom k územní ochraně přírody (maloplošná a velkoplošná chráněná území) ale také ke
zkoumání teorií ekologické stability, ekologických sítí a jejich využití v plánovací praxi
v podobě územních systémů ekologické stability. V normativně pojaté urbanistické tvorbě byla
kvalita prostředí nových obytných souborů podporována soustavou ukazatelů týkajících se
zeleně. Realizace ploch zeleně (kvalita výsadeb, ztvárnění urbanistického parteru a následná
údržba) byla však nedostatečná, stejně jako budování okrskových, obvodových
a celoměstských parků.
Problematika přírodního prostředí a krajiny byla v urbanismu chápána velmi rozdílně a to
podle toho, jaký úhel ohledu řešená problematika vyžadovala. Tento úhel pohledu tkvěl
zejména v:
a) měřítku problematiky, kdy byla pozornost věnována vztahu krajiny a struktury osídlení
(event. dalším klíčovým funkcím, jako je těžba, rekreace, lázeňství atd.), vztahu města
a jeho příměstské krajiny, vlivu celků a prvků městské krajiny na vývoj městské struktury
nebo využití přírodních prvků v prostředí vesnice;
b) rozdílném důrazu na aspekty významu přírodního prostředí a krajiny jako např.:
− krajina jako území s přírodními, kulturně-historickými a estetickými hodnotami,
podmiňujícími jeho využití (území se zvláštními podmínkami a omezeními využití),
− krajina jako ekologicky hodnotné území s přírodními hodnotami, tvořícími rovnováhu
urbanizovanému prostředí (důraz na ochranu přírody a krajiny),
B.2.3 - 2
− přírodní prostředí jako prostorotvorný systém (terén, vodoteče, vegetační kryt), členící
území města a tvořící souvislost s přírodním zázemím, spoluvytvářející obraz města
(důraz na význam v kompozici),
− jako funkční subsystém rekreace a přírodního prostředí (důraz na funkční a prostorové
vztahy),
− jako soustava ploch zeleně, nesoucí v sobě systém ekologické stability (důraz na
vytvoření ekologické sítě).
Tyto a další pohledy se promítaly do územního plánování.
V zásadě se jednalo o:
− řešení ploch zeleně (funkční využití),
− systém ekologické stability,
− ochranu přírody,
− ochranu ZPF.
Tyto dílčí materiály však zdaleka nepokrývaly krajinářskou problematiku dostatečně.
Zpracovatelé územních plánů proto podle konkrétních podmínek území doplňovali povinné
přílohy ÚPP a ÚPD o další doprovodné materiály. Jednalo se nejčastěji o zachycení
a dotvoření členění krajiny strukturními prvky, o identifikaci stop historického vývoje krajiny
nebo o rozbor prostorových vztahů, spoluvytvářející specifický charakter krajiny.
Problém však tkvěl v tom, že řada dílčích krajinných analýz a koncepčních záměrů řešení byla
zpravidla vztahována k problémům urbanistické struktury. Nebyl tím však dostatečně řešen
vztah ke krajinné struktuře. Je možno říci, že se jedná o pojmy blízké a překrývající se. To je
ovšem názor, vycházející pouze z jedné roviny – roviny urbanistického nazírání, jehož
výstupem je územní plán, který pomocí funkčního a prostorového uspořádání zastavitelného
a nezastavitelného území vytváří předpoklady pro uskutečnění základních sociálních,
ekonomických a ekologických funkcí města.
Ukázalo se však, že pojetí krajiny jako struktury ekosystémů a urbanistické struktury jako
struktury sociálních, funkčních a prostorových vztahů vzájemně nekoresponduje a může se do
určité míry míjet.
Tyto problémy se v posledních letech projevily v kladení důrazu na komplexnost přístupů
k tvorbě životního prostředí, na posílení souladu struktury přírodních složek a urbánní
struktury v městské a příměstské krajině a na ochranu a využití hodnot kulturní krajiny
v plánování venkovského prostoru. Vznikly náměty na vytvoření systému krajinného
plánování a na řešení jeho vztahu k územnímu plánování. Oproti těmto tendencím však
vystupuje do popředí realita nezvladatelné urbanizace a suburbanizace a urbánní zásahy do
volné krajiny venkovského prostoru.
Celostní pohled v hodnoceních krajiny
Posílení významu analytických prací a rozšíření jejich krajinářských aspektů se obráží ve
snaze o identifikaci kvalit krajiny v komplexnosti pohledu na pozitivní hodnoty a negativní
jevy. V pohledu na krajinu se objevuje vyváženost mezi aspekty přírodovědnými, krajinářskoestetickými
a kulturně-historickými. Takový přístup může předem omezit konflikty
vyplývající ze situace, kdy se na jedné straně objevují urbanistické a územně-plánovací práce,
chápající krajinu víceméně jako území pro rozvoj funkcí měst nebo vesnic, na druhé straně
pak ochranářské tendence, nepočítající s ekonomickým rozvojem a se sociálními změnami.
B.2.3 - 3
Koordinace činností, řešících jednotlivé problémy krajiny
Problematikou krajiny a venkovského prostoru se zabývá řada odborných prací, které pořizují
jednotlivé rezorty – životního prostředí, místního rozvoje, zemědělství a kultury. Tyto práce
jsou spojeny se systematickou činností v jejich pořizování, projednávání a realizaci. Tyto
práce mají buďto pevný legislativní podklad, jako např. územně plánovací podklady a územně
plánovací dokumentace, souhrnné pozemkové úpravy, územní systémy ekologické stability,
plány péče o zvláště chráněná území a další nebo mají povahu oborových dokumentů. Bylo
by třeba, aby záměry, které by mohly mít vliv na kulturní krajinu, byly koordinovány a to sice
v poloze koncepcí i v poloze konkrétních záměrů.
Komplexnost pohledu v urbanistické koncepci, pojetí krajiny v územním plánování
V tvorbě urbanistické koncepce jsou zahnuty aspekty tvorby urbánní, suburbánní a rurální
krajiny spolu s aspekty funkčně provozními, prostorovými, kulturními a sociálněekonomickými.
Koncepce se týká jak zastavěného, tak i nezastavěného území, u venkovských
obcí i hospodářsky nebo rekreačně využívané krajiny. Vychází se zde z obecného pojetí
krajiny jako základního rámce a jako prostředí pro uskutečňování sociálního, kulturního
a ekonomického rozvoje, z pojetí krajiny nejenom jako součásti architektury a prostředí
architektonické tvorby, ale též jako krajiny, která je sama uměleckým dílem.
V územním plánování je krajina chápána jako území, ve kterém převládají přírodní složky
(terén, voda a vegetace) vůči složkám civilizačním (zástavba, stavby, zpevněné plochy,
technická zařízení). Jedná se o převážně o nezastavěné území, jehož plochy jsou tvořeny
zejména:
− soustavou ploch zeleně, resp. skladebnými součástmi systému celoměstské zeleně,
− zemědělským půdním fondem,
− plochami určenými k plnění funkce lesa,
− zvláště chráněnými územími,
− významnými krajinnými prvky,
− prvky územního systému ekologické stability,
− pásmy hygienické ochrany,
− zónami ekologických rizik a limitů.
Zapojení veřejnosti formou osvěty, účasti na hodnocení a na rozhodování
Mimořádně důležitým okamžikem péče o kulturní krajinu je osvěta. Zde začíná i končí
účinnost a dopad mnoha koncepcí a dobrých myšlenek. Nejširší veřejnost, návštěvníci
a uživatelé krajiny musí být systematicky seznamováni s problémy a hodnotami, které krajina
má, s cestami, kterými vznikl dnešní stav krajiny, s podstatou vývoje přírodních a kulturněhistorických
hodnot krajiny. Je nutno, aby lidé krajině porozuměli, aby je problémy krajiny
zaujaly, aby jim připadaly významné a důležité, aby si uvědomovali mnohostranné
souvislosti. Pouze lidé, kteří jsou poučeni, kteří mají porozumění a osobní vztah ke krajině,
mohou chápat, že hodnoty přírodní, kulturně-historické a estetické mohou být užitečné pro
sociální a ekonomický rozvoj oblasti nebo mohou být dokonce důležitým zdrojem tohoto
rozvoje. Vedle výrobních činností a služeb bude ekonomickým zdrojem také rekreace,
turistika, poznávání, dotace do ochrany přírody a památkové péče.
Legislativa
Dle vyhlášky MMR č. 500/2006 Sb., o územně analytických podkladech, územně plánovací
dokumentaci a způsobu evidence územně plánovací činnosti jsou v územně analytických
podkladech sledovány vedle dalších prvků urbánní struktury jevy týkající se přírodních,
B.2.3 - 4
kulturně-historických a estetických hodnot krajiny. Taxativní určení rozsáhlého souboru jevů,
jejichž identifikace a vyhodnocení v územně analytických podkladech se stane východiskem
pro zpracování územně plánovací dokumentace, představuje potřebné vstupy pro komplexní
pojetí tvorby krajiny.
Zásady územního rozvoje obsahují zejména koncepci rozvoje území kraje, určující základní
požadavky na jeho účelné a hospodárné uspořádání, vyjádřenou ve vztahu ke krajině
upřesněním územních podmínek koncepce ochrany a rozvoje přírodních, kulturních
a civilizačních hodnot území kraje a vymezením cílových charakteristik krajiny
Územní plán obsahuje úkoly, které se významně týkají hodnot a uspořádání krajiny, zejména
koncepci rozvoje území obce a ochrany jeho hodnot, urbanistickou koncepci včetně vymezení
zastavitelných ploch, ploch přestavby a systému sídelní zeleně, koncepci uspořádání krajiny,
včetně vymezení ploch a stanovení podmínek pro změny v jejich využití, územní systém
ekologické stability, prostupnost krajiny, protierozní opatření, ochranu před povodněmi,
rekreaci, dobývání nerostů a podobně.
Regulační plán obsahuje m.j. podmínky pro ochranu hodnot a charakteru území, podmínky
ochrany navrženého charakteru území, zejména ochrany krajinného rázu a podmínky pro
vymezení a využití pozemků územního systému ekologické stability,
Cíle
Základním a obecným cílem péče o krajinu a přírodní prostředí, zakotveným v územním či
regulačním plánu je ochrana, péče a rozvoj podmínek pro uskutečňování přírodních
a sociálně-ekonomických procesů jako předpokladu trvale udržitelného rozvoje, resp. využití
území. Tento úkol bude v územně plánovací dokumentaci zajištěn zejména přijatelnou
koncepcí využití území a soustavou opatření, limitů a podmínek, zajišťujících realizaci
následujících cílů.
Zachování a posílení biodiverzity a ekologické stability území − zvýšení ekologické hodnoty
ploch zeleně zásahem do vegetačního krytu, zřízením nebo obnovou vodních a zamokřených
ploch atd., respektování a naplnění rámce trvalých ekologických podmínek, propojování
ploch přírodního a přírodě blízkého charakteru do systému ekologické stability a propojení
biotopů, zapojení přírodních a přírodě blízkých prvků městské krajiny do funkčního systému
zeleně městské struktury.
Posílení polyfunkčnosti systému zeleně − zachování existujících a vytvoření nových ploch
zeleně, diferenciace ploch zeleně a dalších ploch přírodního a přírodě blízkého charakteru dle
funkčního využití ploch a charakteru vegetační složky.
Ochrana půdy jakožto základního prostředí pro uskutečňování přírodních procesů, omezení
rozsahu zastavěných a zpevněných ploch, ochrana vodního režimu v území.
Ochrana přírody, krajiny, rostlinných a živočišných druhů − zapojení cenných ploch zvláště
chráněných území a cenných biotopů do systému zeleně, vytvoření specifických podmínek
a vazeb pro jejich zachování.
Péče o vodní režim urbanizovaného území - zachování přirozených forem vodotečí a jejich
doprovodných vegetačních pásů jako významného liniového prvku krajinné struktury,
ochrana cenných vodních a mokřadních ekosystémů, zlepšení vodního režimu území i širší
oblasti rozšiřování ploch zeleně a budování technických opatření pro zadržování vody.
Pozornost způsobům řešení dopravy, vytváření urbanistických koncepcí minimalizujících
nároky na individuální motorovou dopravu a na dopravní obsluhu, preference hromadné
dopravy, pěší a cyklistické dopravy.
B.2.3 - 5
Pozornost formám výstavby, podpora výstavby nízkoenergetických objektů, využití
netradičních zdrojů energie, využití zeleně a vody na stavebních konstrukcích.
Kvalita prostředí − hygiena − ochrana proti imisím, prašnému spadu a hluku systémovými
opatřeními usměrnění dopravních zátěží, minimalizace emisí technickým řešením
komunikační sítě a kvalitou vozidel, prašnému spadu a hluku, zlepšování mikro
a mezoklimatických podmínek řešením zeleně a vody, zvyšování prostorové a estetické
účinnosti přírodních prvků, ochrana jedinečných hodnot a rysů spoluvytvářejících ráz krajiny,
ochrana stop kulturně-historického vývoje krajiny.
B.2.3.2 Charakteristika a stav krajiny ČR − přírodní podmínky a civilizační vlivy
B.2.3.2.1 Přírodní podmínky
Charakteristika krajiny ČR z pohledu územního rozvoje se opírá o obecnou charakteristiku
přírodních podmínek, která byla výchozí pro vývoj osídlování a kultivace a pro vznik
současného charakteru krajiny:
− klimatická charakteristika,
− geologická charakteristika,
− geomorfologická charakteristika,
− hydrologická charakteristika,
− pedologická charakteristika,
− botanická charakteristika,
− zoologická charakteristika,
− biogeografické a biochorické členění ČR.
B.2.3.2.2 Civilizační vlivy
Hlavní etapy vývoje kultivace a osidlování krajiny
Struktura a podoba dnešní kulturní krajiny území České republiky se formovala od neolitu.
Nutnost trvalého usazení zemědělců v neolitu a době bronzové vedlo ke vzniku stálých
hospodářských obvodů rodových vsí (plužiny), což dále vedlo ke vzniku stabilní cestní
sítě a k ustálené lokalizaci sídel, kterou doplňují útočištná hradiště (v keltském období
oppida, okolo roku 800 slovanská hradiště), centra řemeslníků a ozbrojených družin. Koncem
raného středověku již dochází k určité diferenciaci funkcí a hospodářské důležitosti sídel, kdy
vznikají předpoklady pro zrod skutečných středověkých měst se všemi atributy.
Od 12. do 14. století probíhá tzv. velká středověká kolonizace. Do pralesní krajiny nejprve
vniká síť osídlených enkláv (šlechtická léna, klášterní fundace, obranné zemské hrady či
osady na dálkových obchodních cestách). Tato síť je pak základem velké kolonizace. V tomto
období se ztrojnásobuje počet obyvatel a přírodní krajina ztrácí plošnou převahu.
Namísto rozptýlených nevelkých osad se vytváří právně vázaná stabilní síť větších
a pravidelně uspořádaných vesnic různých typů, opevněných měst, hradů, tvrzí, kostelů
a klášterů. Na venkovské usedlosti zpravidla navazuje pruh pozemků se sledem kultur:
zahrada – pole – trvalý travní porost – les. Celková výměra lesů se rychle zmenšuje (lesní
pastva dobytka) a v četných oblastech začínají převažovat bezlesé plochy. Dříve souvislý,
těžko proniknutelný a místy nepřístupný prales je kolonizací rozdroben v zemědělské plochy
s mozaikou drobných lesů a hájů, skupinovou a solitérní zelení (gotická parková krajina).
Hraniční hvozdy však zůstávají nedotčené. V pozdním středověku jsou osidlovány
i příhodnější enklávy v lesních oblastech hornatin s členitým reliéfem. Plužiny zde jsou
B.2.3 - 6
menší, ve vyšších částech katastru převládají lesy. Středověk vytvořil v krajině základní
kulturní kostru osídlené krajiny – stabilizovanou strukturu městského a venkovského osídlení,
cestní síť a obrysy struktury zemědělské půdy. Od této kulturní kostry se odvíjely proměny
krajiny novověku, přičemž některé ze znaků struktury středověké krajiny se dodnes významně
projevují v krajině.
V období renesance (1500−1620) se zvyšuje podíl režijního hospodářství šlechty
(velkostatky). Nejpočetnějšími hospodářskými podniky jsou tzv. poplužní dvory. Nejbohatší
vlastníci využívají svého monopolu a budují pivovary, panské vodní mlýny, pily, ovčíny
(velký vzrůst pastevectví), krčmy, myslivny, hutě, sklárny, hamry na zpracování rud a valchy
na zpracování vlny. Do krajiny vnikají letohrádky. Masovým jevem je likvidace bažin
a mokřin a zakládání nových rybníků a rybničních soustav, které doprovází rybářské bašty.
Koncem 16. století dosahuje u nás výměra rybníků své největší rozlohy. Vzrůstá těžba
a objevují se nové důlní stavby. České země se diferencují na odlišné oblasti: rychle se
zalidňující lokality s nezemědělskou výrobou, agrární nížiny ve staré sídelní oblasti
a zaostávající odlehlé a málo úrodné kraje.
Nastává vlna novověké kolonizace. Zalidňují se horské oblasti (kolonizované podhůří)
i některé vylidněné nížiny. Podílí se na ní jak němečtí osadníci z ciziny, tak domácí
obyvatelstvo českého i německého původu. V podhůří se umisťují železárny a sklárny, které
vyžadují velké množství dřeva a dřevěného uhlí v co největší blízkosti výroby.
V období baroka se utváří velmi stabilní statická struktura osídlení naší krajiny s centry
celých oblastí (zemská a krajská střediska), pozdějších okresů i jednotlivých panství (cca 350
panství v českých zemích). Většinu území obhospodařují panské velkostatky, zvyšují se
robotní povinnosti, utužuje se nevolnictví. Objevují se nové plodiny a efektivnější způsoby
hospodaření, pole člení meze. Staré solitérní stromy jsou v polní krajině vzácné, často
doprovázené drobnou sakrální architekturou. Nejpestřejší částí krajiny jsou pastviny, které
mají měřítko i uspořádání drobných parkových krajin. Lesní porosty jsou pevně vymezeny.
Barokní krajinářské úpravy a estetická a funkční kultivace ovlivnily podstavě dnešní výraz
krajiny a dodnes vytvářejí významné kulturní a estetické hodnoty. Vazba významných
i drobnějších staveb na důležitá místa v krajině, vzájemná provázanost kompozičních prvků
krajiny soustavou os alejí a vizuálních os průhledů ovlivnily řád, projevující se geometrizací
a formalizací prvků krajiny. Tyto znaky představují dnes významnou kulturní hodnotu, kterou
je třeba zohlednit v územním plánování, zejména v pozornosti věnované nezastavěným
územím.
Průmyslová revoluce a dynamický rozvoj dopravy jsou začátkem ochuzování biologické
rozmanitosti krajiny. Vznikají průmyslové oblasti, tovární komplexy, sídelní aglomerace,
urbanizovaná krajina. Dochází ke změnám statické sídelní struktury, vzniká dynamická
struktura osídlení založená na dopravních rozvojových trasách. V souvislosti se změnami
dochází k větší unifikovanosti krajinné struktury. Mokřiny a bažiny jsou odvodňovány.
Rychle se rozšiřuje pěstování brambor (masivní vodní eroze, výraznější zanášení koryt
středních toků). Rozvoj cukrovarnictví vyvolává požadavek po těžkých, vlhkých půdách, což
vede k hromadnému rušení rybníků. Mění se i obraz lesa, jeho druhové složení a porostní
struktura.
Ve 20. století se zvětšují aglomerační trendy, dochází k suburbanizaci předměstskými
vilovými čtvrtěmi i novými podniky. Vesničtí domkaři a kovozemědělci doplňují historická
schémata sídel, zastavují se návsi, obestavují hlavní silniční komunikace na okrajích obcí.
Významnou proměnu části naší krajiny a její struktury představuje odsun německého
obyvatelstva v letech 1945 a 1946. Na rozsáhlých územích krajina ztrácí svůj původní
kulturní charakter.
B.2.3 - 7
Pro územní plánování přinášejí poznatky o vývoji kulturní krajiny cenný zdroj poznání
a informací o smyslu, důvodech a logice využívání krajiny – zejména pro osídlení
a hospodářské využití, později pro rekreační využití. Zachování stop historické kultivace
krajiny a jejich využití v novodobé struktuře mohou posílit identitu a kulturní význam
určitých území, určité znaky kulturního vývoje mohou představovat též limity využití území.
Vztah zastavěných částí obcí a krajiny
Z hlediska vztahu zastavěných částí obcí a krajiny je území ČR charakterizováno vedle
středních a velkých měst s aglomeračními vazbami a suburbanizačními jevy zejména velkým
podílem malých měst a vesnic s kompaktními půdorysy zástavby. Právě tato malá města
a vesnice rozložené v členité krajině menšího měřítka spolu s výjimečnými stavbami
a kulturními dominantami (hrady, zámky, poutní místa a kostely, rozhledny) spoluvytvářejí
typický vzhled a rázovitost české krajiny. Pouze pro některých oblasti je typická hustší síť
soliterních staveb a souborů a rozptýlené vesnické zástavby (Liberecko, Jablonecko) a silná
geometrizace vytvořená způsoby zemědělského hospodaření (vinice na Jižní Moravě,
chmelnice na Lounsku a Žatecku, ovocné sady na jižních svazích Českého středohoří). Velký
podíl území s členitým georeliéfem s pohledovou uzavřeností nebo polouzavřeností
(s možností dalekých průhledů a výhledů) vytváří obecně přijímaný dojem krajiny úměrného
měřítka. S tím souvisí právě i převaha drobnějších sídel městského typu a menších vesnic
(Táborská vrchovina, Podkrkonoší, Ždárské vrchy). Pro některé oblasti ČR jsou však zcela
typické odlišné charakteristiky − velké dimenze a pohledová otevřenost krajiny, které spolu
s velkoplošným členěním krajiny a drobnými dimenzemi prvků prostorové struktury vytvářejí
velké měřítko (Polabí, Poohří, Jižní Morava, Hornomoravský úval).
Značná členitost georeliéfu na většině území (70,2 % území tvoří členité tvary) (Löw,
Míchal), rozdílné přírodní podmínky a podmínky pro zemědělství (zejména klimatické
a půdní podmínky), doba osidlování a kultivace krajiny a kulturní tradice přinesly rozmanitý
vztah sídel, staveb a krajiny. Rámcové typy krajinného rázu ČR (Löw, Culek, Novák, Hartl)
proto vycházejí z vegetační stupňovitosti, biogeografické charakteristiky, z historických typů
venkovských sídel a jejich plužin, typů lidového domu a z vývoje osídlení krajiny.
Poloha a urbanistická forma města
Čitelným znakem vztahu osídlení a krajiny je poloha a urbanistická forma města. V závislosti
na přírodních, územně-technických, sociálně-ekonomických, kulturně-historických
a politických podmínkách vznikla města ležící v rovině na velkém vodním toku (zpravidla na
soutoku řek) − České Budějovice, v rovině při menších řekách − Litovel, v údolí velkých řek
(zpravidla na soutoku řek) − Ústí nad Labem, v sevřených údolích menších řek − Náchod, na
ostrohu − Nové Město nad Metují, na výšině nebo na terénní hraně − Mělník. Existují i města,
využívající upravené krajiny a přizpůsobených přírodních podmínek (Třeboň v rybniční
pánvi, pevnostní město Terezín).
Poloha a urbanistická forma venkovského sídla
Čitelným znakem charakteru venkovské krajiny je poloha a urbanistická forma venkovského
sídla, patrná z jeho půdorysu a členění zemědělských pozemků, přiléhajících k sídlu. Jedná se
o pravidelné formy soustředěné − sídla s kompaktním půdorysem (silniční ves, ulicová
vesnice, řádková ves, návesní silnicovka, návesní vesnice, lesní návesní ves), pravidelné
formy uvolněné − sídla s rozvolněným prostorově spojitým půdorysem (krátká řadová ves,
lesní lánová ves, řadová nebo řetězová ves), nepravidelné formy včetně sídel s rozptýlenou
zástavbou (hromadná ves, sedliště, dvorcová ves). Typ krajinného rázu je odvozen také od
typu lidové architektury, která je v daném území tradiční a která svou přítomností v dnešní
B.2.3 - 8
zástavbě ovlivňuje charakter a identitu krajiny. Jedná se o oblast českého a moravského
roubeného domu, roubený dům slezského pohraničí, alpský roubený dům na Šumavě
a západoevropský hrázděný dům v severozápadních Čechách. Vztah venkovských sídel
a krajiny je tvořen též charakterem a členěním plužiny − zemědělsky obhospodařovaných
pozemků náležejících k vesnici. Podle způsobu členění na jednotlivé pozemky se nazývají
typy plužin − úseková, traťová, délková, záhumenicová. Členění plužiny se projevuje
v obrazu krajiny a spoluvytváří tak charakter krajiny.
Zemědělská činnost v krajině
Na charakteru krajiny se významně spolupodílí zemědělská činnost. Ekosystémy, vytvořené
touto činností zaujímají v ČR 54,3 % plochy státu. Orná půda tvoří dle jednotné evidence
nemovitostí (ČÚZaK, 2001) cca 40 % plochy státu, přičemž tento podíl v posledních letech
mírně klesá ve prospěch travních porostů a lesů. Vysoké procento zornění, nadměrnou
velikost honů a malý podíl ekostabilizačních prvků členících krajinnou strukturu musíme též
považovat za charakteristické rysy krajiny. Problémy vznikly v posledních letech s údržbou
krajiny, neboť značný podíl (cca 7 %) zemědělské půdy je v současné době ohroženo
opuštěním. Vysoký podíl půd je ohrožen vodní erozí (téměř 42 % zemědělsky využívané
půdy je zařazeno do ohrožených až nejohroženějších půd), rozsáhlá je fyzikální, chemická
a biologická degradace půdy a kontaminace cizorodými látkami z hnojiv a pesticidů.
Lesní hospodářství
Lesní ekosystémy, které původně pokrývaly téměř celé území České republiky, zaujímají
v současnosti 33,3 % rozlohy. Jedná se o širokou škálu lesních typů ovlivněnou vertikálním
členěním území (lesní vegetační stupně), geologickými a pedologickými vlivy a přítomností
resp. dostupností vody v krajině. Lesy hospodářské plní převážně produkční funkci
a zaujímají 75,6 % výměry lesa. Kategorie lesů ochranných (3,5 %) a lesů zvláštního určení
(20,9 %) zajišťují především mimoprodukční funkce. V charakteru krajiny se výrazně
projevila změna druhové skladby převážné většiny lesních porostů. Současný podíl listnatých
dřevin tvoří 23 %, přičemž přirozenému stavu by odpovídala hodnota přibližně 65 %.
Přirozené a druhově rozmanité lesní porosty byly nahrazeny stejnověkými monokulturami.
Plošný přechod na pasečné hospodářství, zejména pak velkoplošný holosečný hospodářský
způsob, urychlil proces ochuzování druhové rozmanitosti lesů. Lesní porosty byly v některých
oblastech poškozeny neúměrným imisním zatížením.
B.2.3.3 Hodnoty krajiny a jejich ochrana
Funkce krajiny
Funkce krajiny je možno definovat z různých úhlů pohledů vědních, technických
a uměleckých disciplin. Z hlediska územního rozvoje se jedná o takové funkce krajiny, které
korespondují s funkcemi území – funkcemi ekologickými, sociálně-ekonomickými
a provozními, kulturně-sociálními a funkcí estetickou a prostorového uspořádání.
Ekologická funkce krajiny spočívá v tom, že krajina je prostředím pro faunu a floru
a prostředím pro člověka. Vlastnosti krajiny ovlivňují funkčnost ekosystémů a kvalitu
prostředí pro bydlení, práci a rekreaci.
Ekonomická funkce krajiny spočívá v možnosti využívání přírodních zdrojů, zemědělské
produkce, lesního hospodářství a v možnosti realizace funkcí související s rozvojem osídlení,
výroby a technické infrastruktury.
B.2.3 - 9
Kulturně-sociální funkce krajiny spočívá v tom, že krajina vytváří harmonické a esteticky
působivé prostředí pro obývání, pro regeneraci fyzických a duševních sil, že má funkci
kulturní, naučnou a vzdělávací, spočívající v přítomnosti stop historického vývoje a míst
s duchovním významem, přírodovědných a památkových hodnot.
Hodnoty krajiny
Hodnoty krajiny vznikají jako výsledek hodnocení krajiny z hlediska vlastností, kterými se
vyznačuje a z hlediska funkcí, které plní.
Přírodní a civilizační hodnoty krajiny. Některé specifické přírodní vlastnosti krajiny je možno
označit za krajinné hodnoty (vlastnosti georeliéfu, vegetačního krytu nebo hydrického
systému). Civilizační zásahy, osidlování a kultivace krajiny, rozvoj osídlení, sídel a technické
infrastruktury vytvářejí specifické znaky kulturní a historické charakteristiky. Sem patří
i takové vlastnosti krajiny, jako je historický nebo duchovní význam místa.
Charakter, ráz a kulturní identita krajiny. Specifickou vlastností krajiny, vyjadřující její
vizuální projev a nesoucí informaci o jejích přírodních, kulturních a historických hodnotách,
je ráz či charakter krajiny. Jedná se o vlastnost, která je vnímána především vizuálně.
Pozorovaná krajinná scéna je hodnocena i z hlediska významového a obsahového, tedy
z hlediska charakteristiky přírodní, kulturní i historické. Identita krajiny má svůj význam jako
vlastnost kulturní krajiny vyznačující se výrazným charakterem, stopami historického vývoje
a kulturním či duchovním významem. Prostorové vztahy přírodních a civilizačních prvků
krajiny spoluvytvářejí obraz, který se může vyznačovat estetickými hodnotami.
Hodnoty obyvatelnosti krajiny. Krajina vyváří rámec obytného prostředí a prostor pro
uskutečňování obytných i rekreačních funkcí. Proto se kvalita krajiny − zlepšení nebo
zhoršení jejích přírodních, kulturních, historických a estetických hodnot − projevuje
bezprostředně v kvalitě prostředí pro život člověka. Systémy a prvky krajiny jsou proto
nedílnou součástí urbanistické tvorby a součástí nástrojů územního plánování.
Ochrana funkcí a hodnot krajiny
Vztah sídel a krajiny se projevuje nejenom v rázu krajiny, ale také v tendencích a možnostech
rozvoje sídel, osídlení a technické a dopravní infrastruktury. Jsou to vedle podmínek územně
technických zejména podmínky ochrany životního prostředí (ochrana půdy, vody, lesa,
požadavky na hygienu prostředí), které usměrňují a limitují územní rozvoj a podmínky
ochrany přírody a krajiny (VKP, ÚSES, krajinný ráz, zvláště chráněná území, NATURA,
památné stromy, druhová ochrana) a kulturních hodnot (kulturní památky, památkové zóny
a rezervace).
Charakteristickým rysem krajiny ČR je přítomnost zachovaných velice cenných částí přírody,
které jsou chráněny dle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny ve znění
pozdějších předpisů. V rámci obecné ochrany přírody jsou chráněny významné krajinné
prvky, krajinný ráz a jsou vytvářeny systémy ekologické stability. Všechny tyto aspekty mají
významný vliv na územní rozvoj.
Veškerá evropská krajina, tedy nejen přírodně a kulturně cenná, ale i sídelní, nebo
devastovaná krajina je do ochrany zahrnuta. Tato konvence vyplývá z přijetí Evropské
úmluvy o krajině z roku 2000. Úmluva byla přijata na konferenci ministrů Rady Evropy,
kompetentních k ochraně krajiny. Česká republika přistoupila k této úmluvě v lednu 2005.
Cílem této úmluvy je podpořit ochranu krajiny, péči o ni a krajinné plánování a organizovat
evropskou spolupráci v otázkách týkajících se těchto záležitostí.
B.2.3 - 10
Významné krajinné prvky
Významný krajinný prvek (VKP) jako ekologicky, geomorfologicky nebo esteticky hodnotná
část krajiny, utváří její typický vzhled nebo přispívá k udržení její stability. Významnými
krajinnými prvky jsou lesy, rašeliniště, vodní toky, rybníky, jezera, údolní nivy. Dále jsou
jimi jiné části krajiny, které zaregistruje podle § 6 orgán ochrany přírody jako významný
krajinný prvek, zejména mokřady, stepní trávníky, remízy, meze, trvalé travní plochy,
naleziště nerostů a zkamenělin, umělé i přirozené skalní útvary, výchozy a odkryvy. Mohou
jimi být i cenné plochy porostů sídelních útvarů včetně historických zahrad a parků (zákon
č. 114/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
Územní systém ekologické stability
Územní systém ekologické stability (ÚSES) je podle § 3 písmene a) zákona č. 114/1992 Sb. ve
znění pozdějších předpisů vzájemně propojený soubor přirozených i pozměněných, avšak
přírodě blízkých ekosystémů, které udržují přírodní rovnováhu. Hlavním smyslem ÚSES je
posílit ekologickou stabilitu krajiny zachováním nebo obnovením stabilních ekosystémů
a jejich vzájemných vazeb. Nadregionální ÚSES − rozlehlé ekologicky významné krajinné
celky a oblasti s minimální plochou alespoň 1 000 ha. Jejich síť by měla zajistit podmínky
existence charakteristických společenstev s úplnou druhovou rozmanitostí bioty v rámci
určitého biogeografického regionu. Regionální ÚSES − ekologicky významné krajinné celky
s minimální plochou podle typů společenstev od 10 do 50 ha. Jejich síť musí reprezentovat
rozmanitost typů biochor v rámci určitého biogeografického regionu. Lokální ÚSES − menší
ekologicky významné krajinné celky do 5−10 ha. Jejich síť reprezentuje rozmanitost skupin
typů geobiocénů v rámci určité biochory (www.ochranaprirody.cz).
Krajinný ráz
Ochrana krajinného rázu je velmi účinným nástrojem především vizuálně vnímaných hodnot
krajinné scény. Zcela bezprostředně se týká výstavby v krajině a změn ve využití území.
Ochrana krajinného rázu bude patřit mezi limity využití území a bude uplatňována v procesu
pořízení územně plánovací dokumentace. Ochrana krajinného rázu bude v územních řízeních
uplatňována mimo zastavitelné plochy.
Ochrana krajinného rázu je zakotvena v § 12 zákona č. 114/1992 Sb. ve znění pozdějších
předpisů:
(1) Krajinný ráz, kterým je zejména přírodní, kulturní a historická charakteristika určitého
místa či oblasti, je chráněn před činností snižující jeho estetickou a přírodní hodnotu. Zásahy
do krajinného rázu, zejména umisťování a povolování staveb, mohou být prováděny pouze
s ohledem na zachování významných krajinných prvků, zvláště chráněných území, kulturních
dominant krajiny, harmonické měřítko a vztahy v krajině.
(2) K umisťování a povolování staveb, jakož i jiných činnostem, které by mohly snížit nebo
změnit krajinný ráz, je nezbytný souhlas orgánu ochrany přírody. Podrobnosti ochrany
krajinného rázu může stanovit ministerstvo životního prostředí obecně závazným právním
předpisem.
(3) K ochraně krajinného rázu s významnými soustředěnými estetickými a přírodními
hodnotami, který není zvláště chráněn podle části třetí tohoto zákona, může orgán ochrany
přírody zřídit obecně závazným právním předpisem přírodní park a stanovit omezení
takového využití území, které by znamenalo zničení, poškození nebo rušení stavu tohoto území.
B.2.3 - 11
Zvláště chráněná území přírody
Zvláště chráněné území přírody je velmi významná nebo jedinečná část živé či neživé
přírody. Jedná se o maloplošná a velkoplošná zvláště chráněná území.
Národní parky (NP)
V České republice byly zřízeny 4 národní parky, které v souhrnu pokrývají 1,51 % plochy
státu (Krkonošský národní park, Národní park a CHKO Šumava, Národní park Podyjí,
Národní park České Švýcarsko). Národní parky jsou dle zákona rozsáhlá území, jedinečná
v národním či mezinárodním měřítku, jejichž značnou část zaujímají přirozené nebo lidskou
činností málo ovlivněné ekosystémy, v nichž živočichové a neživá příroda mají mimořádný
vědecký a výchovný význam. Veškeré využití národních parků musí být podřízeno zachování
a zlepšení přírodních poměrů a musí být v souladu s vědeckými a výchovnými cíli
sledovanými jejich vyhlášením (zákon č. 114/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
Chráněné krajinné oblasti (CHKO)
V ČR bylo vyhlášeno 24 chráněných krajinných oblastí, které pokrývají 13,2 % státního
území. Za chráněné krajinné oblasti lze dle zákona vyhlásit rozsáhlá území s harmonicky
utvářenou krajinou, charakteristicky vyvinutým reliéfem, významným podílem přirozených
ekosystémů lesních a trvalých travních porostů s hojným zastoupením dřevin, popřípadě
s dochovanými památkami historického osídlení. Hospodářské využívání těchto území se
provádí podle zón odstupňované ochrany tak, aby se udržoval a zlepšoval jejich přírodní stav
a byly zachovány a vytvářeny optimální ekologické funkce těchto území. Rekreační využití je
přípustné, pokud nepoškozuje přírodní hodnoty chráněných krajinných oblastí (zákon
č. 114/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
Maloplošná zvláště chráněná území (MZCHÚ)
Soustavu maloplošných zvláště chráněných území v ČR tvoří celkem 2 123 ploch zařazených
do čtyř kategorií (národní přírodní rezervace, národní přírodní památka, přírodní rezervace,
přírodní památka) a zabírajících celkem 91 820 hektarů (1,16 % celkové rozlohy státu).
Z tohoto počtu leží celkem 1 603 maloplošných ZCHÚ mimo CHKO a NP.
Natura 2000
Využití území bude limitovat také soustava Natura 2000. Je to celistvá evropská soustava
území se stanoveným stupněm ochrany, která umožňuje zachovat přírodní stanoviště
a stanoviště druhů v jejich přirozeném areálu rozšíření ve stavu příznivém z hlediska ochrany
nebo popřípadě umožní tento stav obnovit. Na území České republiky je Natura 2000 tvořena
ptačími oblastmi a evropsky významnými lokalitami, které požívají smluvní ochranu (§ 39
zákona č. 114/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů) nebo jsou chráněny jako zvláště
chráněné území (§ 14 zákona č. 114/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Jejich
vyhlašování neprochází schvalováním Evropské komise a jednotlivé ptačí oblasti zřizuje
Česká republika samostatně v souladu se zákonem o ochraně přírody a krajiny nařízením
vlády. Vláda v posledním čtvrtletí roku 2004 vyhlásila 38 ptačích oblastí. Vláda již schválila
národní seznam evropsky významných lokalit (863 lokalit), který v únoru 2005 předala
Evropské komisi. Stát je povinen zajistit trvalou péči o území zařazená do soustavy NATURA
2000. Upřednostněna bude péče ve spolupráci s vlastníky a uživateli pozemků. Péče o lokality
se na rozdíl od dosavadních chráněných území soustřeďuje především na hlavní evropsky
významné předměty ochrany (www.ochranaprirody.cz).
B.2.3 - 12
Z území, která jsou chráněná v rámci mezinárodních úmluv, ale jejichž ochrana není
zakotvena v zákoně č. 114/1992 Sb., je třeba věnovat pozornost těm, která jsou zahrnuta do
Ramsarské úmluvy, do biosférických rezervací, viz EECONET.
Ramsarská úmluva
Úmluva o mokřadech majících mezinárodní význam především jako biotopy vodního ptactva,
známá spíše pod názvem Ramsarská úmluva, byla sjednána v íránském městě Ramsar v roce
1971. V současné době má úmluva 138 smluvních stran. Ramsarská úmluva je první
mezinárodní úmluvou zaměřenou na ochranu a rozumné využívání přírodních zdrojů a jednou
z mála úmluv chránících určitý typ biotopů. Prostřednictvím úmluvy je zajišťována
celosvětová ochrana všech typů mokřadů (www.env.cz).
Biosférické rezervace UNESCO
Biosférické rezervace UNESCO, kterých je na světě více 400, představují reprezentativní
ukázky přírodních krajin, ve kterých zároveň hraje důležitou roli člověk a jeho aktivity.
Kromě ochrany ekosystémů a rostlinných i živočišných druhů (funkce konzervační), mají
biosférické rezervace také velký význam pro výzkum, vědu a ekologickou výchovu jako
určité „laboratoře a učebny v přírodě“ (funkce logistická) a jejich součástí jsou také aktivity
zajišťující trvale udržitelný rozvoj místních obyvatel (funkce rozvojová). Tyto specifické
rezervace jsou členěny do tří zón podle stupně ochrany a využití území – do zóny jádrové,
nárazníkové a přechodové.
Evropská ekologická síť EECONET
Plochy EECONET nemají v naší legislativě zákonnou oporu, mají však kompatibilitu se státy
EU a dalšími okolními státy ČR. Částečně se překrývají s ÚSES, centra EECONET však
zaujímají zpravidla větší plochy území nežli biocentra a blíží se svým vymezením a částečně
i polohou velkoplošným územím ochrany přírody a přírodním parkům. Prvky EECONET jsou
obsaženy ve dvou vrstvách, obsahujících zóny a koridory.
Struktura kulturní krajiny v sobě skrývá v mnoha případech stopy kulturně-historického
vývoje a má tudíž kulturní, naučnou a vzdělávací hodnotu, chráněnou jako hodnota
památková. Jedná se dle zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči ve znění pozdějších
předpisů o možnost chránit části krajiny (prvky, areály a celá území) jako kulturní památky,
památkové zóny nebo v rámci ochranného pásma kulturní památky.
B.2.3.4 Problémy krajiny v rámci územního rozvoje
Problematika rozvoje území, jeho koncepcí a priorit, je ovlivněna současným stavem krajiny
a jejími problémy. Tyto problémy dané tendencemi sociálního a ekonomického vývoje
vznikly jako důsledek nedocenění významu krajiny a jejích neobnovitelných hodnot,
přecenění ekonomických funkcí krajiny (těžba, zemědělství, lesní hospodářství),
nekoncepčních trendů v urbanizaci a suburbanizaci, nekoordinovaností koncepcí
ekonomického a sociálního rozvoje a podceňováním jejich dopadů na vlastnosti krajiny ve
vyvíjejících se přírodních a kulturních podmínkách přírodního prostředí ČR. Nepříznivými
důsledky jsou pak snížení biologické rozmanitosti a početnosti populací původních druhů,
snížení ekologické stability, stability vodního režimu, rekreační atraktivnosti krajiny
a v důsledcích i ekonomických efektů vyplývajících z užívání krajiny. Jedná se zejména
o následující problémy.
B.2.3 - 13
Zmenšování podílu ekologicky cenných prvků krajinné struktury, které mají stabilizační funkci
a vyznačují se vyšší biodiverzitou (břehové porosty vodotečí a vodních ploch, remízky, meze,
vlhké louky atd.).
Erozní ohrožení zemědělské půdy (ztráty ornice, ohrožení osídlení a ztráty na majetku),
nedostatečná údržba a obhospodařování zemědělských produkčních ploch, lesní a nelesní
zeleně.
Snížení průchodnosti krajiny zvětšováním honů a odstraňování tradičních členících prvků
a cest – negativní vliv na ekologii krajiny a na její rekreační využití.
Změny krajinného rázu – snížení estetických hodnot výstavbou zemědělských závodů,
nevyužitými opuštěnými areály zemědělské výroby, trasami technické infrastruktury, výstavbou
telekomunikačních stožárů a větrných elektráren na pohledově exponovaných místech krajiny.
Rozptýlená výstavba ve volné krajině (výstavba mimo bezprostřední vazbu na existující sídla,
bez vazeb na technickou infrastrukturu) – narušení tradičních ekologických a provozních
vazeb a hodnot krajinného rázu, vnášení rušivých prvků do krajiny (doprava, inženýrské sítě).
Stabilizace individuální zástavby rekreačních chat v krajinářsky cenných územích.
Urbanizace a suburbanizace zasahující do krajiny a vyznačující se nadměrnými dimenzemi
a měřítkem staveb (obchodní a skladové zóny a areály), nadměrné dimenze a nevhodné formy
ploch nízkopodlažní zástavby degradující ekologické a estetické hodnoty krajiny. Změna
charakteru sídelní struktury v suburbiích. Nekoncepční výstavba a extenzivní rozvoj
venkovské zástavby, změna vztahu venkovských sídel k okolní krajině, ohrožení zástavby
povodněmi.
Ztráta identity venkovských sídel (změna struktury osídlení, změna struktury sídel, cizorodé
formy architektonického výrazu novostaveb, vnášení cizorodých kulturních vzorů,
nerespektování tradičních kulturních hodnot krajiny), nedostatečná péče o zeleň
ve venkovských sídlech.
Negativní vlivy nevhodných forem rekreačního využití (umisťování a rozvoj rekreačních
zařízení bez zajištění dopravní přístupnosti, možností parkování a technické infrastruktury,
naddimenzování kapacity rekreačních lokalit, absence cyklotras a nedostatečné usměrnění
pěší turistiky v cenných územích).
Rozvoj dopravní infrastruktury (zahuštění dálniční a silniční sítě, dimenze staveb, segmentace
území, zásahy do přírodních a estetických hodnot, ovlivnění obytného prostředí, hluk
z dopravy).
Velkoplošná těžba nerostných surovin, zvláště hnědého uhlí (Severočeská hnědouhelná
pánev), kameniva (především České středohoří, Blanský les), vysoce kvalitních vápenců
(Český kras) a štěrkopísků (např. Třeboňsko, Pomoraví, Polabí).
Znečištění ovzduší (pachové imise z chovů živočišné výroby, lokální topeniště, znečištění
z automobilové dopravy, ze středisek zemědělské výroby).
Znečištění povrchových a podzemních vod (absence kanalizace, absence ČOV).
Poškození lesních porostů v horských polohách imisemi z průmyslových, energetických
a mobilních zdrojů.