OBECNÁ MYKOLOGIE
(místy se zvláštním zřetelem k makromycetům)
Vymezení pojmů „houby“ a „mykologie“ • Historický výskyt a teorie o původu hub
• Stavba houbové buňky (cytoplazma, organely, jádro a bun. cyklus, bun. stěna)
• Výživa a obsahové látky hub • Vegetativní stélka hub (nemyceliální houby, hyfy, hyfové útvary,
pletivné útvary, stélka lišejníků, růst houbové stélky)
• Rozmnožování hub (vegetativní, nepohlavní, pohlavní) • Genetika hub
• Plodnice hub (sporokarpy, askokarpy, bazidiokarpy, anatomie plodnic, hymenofor, hymeniální
elementy) • Spory hub (typy a stavba, šíření a klíčení)
• Nomenklatura hub • Sběr, určování a konzervace hub
mykolog
MODULARIZACE VÝUKY EVOLUČNÍ A EKOLOGICKÉ BIOLOGIE
CZ.1.07/2.2.00/15.0204
PF_72_100_grey_tr ubz_cz_black_transparent

SPORY HUB
Jako spory (česky výtrusy) jsou označovány buňky sloužící k reprodukci (případně též k přežívání
určitého období), z nichž může po vyklíčení vzniknout nový jedinec (na rozdíl od semen vyšších
rostlin nejsou tvořeny specializovanými strukturami a jsou jednobuněčné – sporou může být nazvána
každá buňka, odpovídající uvedené charakteristice); charakteristickými znaky těchto buněk
(ve srovnání s vegetativními) bývá silnější stěna, hustší cytoplazma a pomalejší metabolismus.
Podle způsobu vzniku lze rozlišit dva základní typy – mitospory (zoospory, sporangiospory, konidie,
viz kapitolu rozmnožování hub) a meiospory (zygo-, asko-, bazidiospory).
Rozměry spor jsou mikroskopické, v rozsahu zhruba od 2 do 200 mikrometrů. Tvar a ornamentika
výtrusů a barva stěny (určující pak barvu výtrusného prachu) jsou druhově stálými znaky, sloužícími
jako dobrá pomůcka pro určování.
V přírodě hrají spory hub úlohu při šíření druhu a obsazování nových stanovišť => přínosem může být
genetická výměna s jinými jedinci tam rostoucími, případně velký "nálet" spor může být základem k
prosazení v kompetičním "boji" s jinými organismy.

TYPY A STAVBA SPOR
Jednoduché organismy se rozmnožují a šíří nejčastěji nepohlavně vznikajícími zoosporami:
• Oomycota vytvářejí akrokontní
(s bičíky na přední straně buňky)
primární zoospory, ty se encystují
a z cyst následně vyrejdí sekundární
zoospory, které jsou pleurokontní
(s bičíky vycházejícími na boku);
vzhledem k příbuznosti s heterokontními řasami mají i Oomycota dva různé bičíky, delší péřitý (se
dvěma řadami tubulárních mastigonemat) a kratší hladký (obdobný pár bičíků mají zoospory
labyrintul). Tato dvě bičíkatá stadia v životním cyklu mají druhy diplanetické (běžné mezi
Saprolegniales), redukce primárních zoospor vede k monoplanetismu a nakonec u suchozemských
aplanetických druhů žádné zoospory nevyrejdí a sporangia klíčí přímo hyfou; šíření Peronosporales
zajišťují odlomená sporangia, typicky monosporická – vzhledem k podobě a klíčení hyfou označovaná
mylně za konidie (pravá konidie však má jednu buněčnou stěnu, zatímco zde jsou dvě: vnější vrstva
patří sporangiu, vnitřní pak obsažené spoře).
• Dva různé bičíky mají i zoospory nádorovek (Plasmodiophoromycota).
T. Kalina et J. Váňa: Sinice, řasy, houby,
mechorosty a podobné organismy v současné biologii.
Karolinum, Praha, 2005. (Překresleno z: X. Llimona et al.:
Fongos i líquens. Barcelona, 1991)

07_chytridiomycota_zoospory
• Naproti tomu na zoosporách odd. Chytridiomycota (v širším, již opuštěném pojetí Chytridiomycota
sensu lato, tedy včetně Blastocladi-ales a Neocallimastigales, hodno-cených dnes na úrovni
samostat-ných oddělení) lze demonstrovat příbuznost hub a živočichů – právě u těchto organismů se
totiž tvoří pohyblivá stadia s jedním opisto-kontním (na zadní straně buňky umístěným) neboli
tlačným bičíkem (výjimkou jsou Neocallimastigales s více bičíky). V poslední době bylo uznáváno pět
řádů a u každého lze najít specifickou ultrastrukturu zoo-spor; u řádů Chytridiales a
Mono-blepharidales byl na zoosporách pozorován tzv. rumposom, propo-jený mikrotubuly s kinetosomem
a považovaný za fotoreceptor.
T. Kalina et J. Váňa:
Sinice, řasy, houby, mechorosty ..., 2005.

Pohlavně vzniklé silnostěnné útvary (cysty nádorovek, oospory u oddělení Oomycota, trvalá sporangia
chytridií) slouží hlavně k přečkání určitého období v prostředí (v našich podmínkách obvykle
přezimování) před vyklíčením hyfy nebo vyrejděním zoospor.
Hlenky vytvářejí silnostěnné spory, které se pasivně uvolňují ze sporokarpů a následně z nich
vyjdou myxomonády.
Zygospory spájivých hub (principiálně se jedná o zygosporangium obsahující jednu zygosporu, ale
běžně jsou tyto pojmy slučovány) se uvolňují pasivně a jejich velikost a silná stěna je předurčuje
k přežití delšího období, ne však k šíření na velké vzdálenosti.
K aktivnímu uvolňování a šíření může dojít v případě
nepohlavních spor vznikajících ve sporangiích.
Příkladem je Pilobolus (česky měchomršť), jenž má
pod sporangiem ztlustlinu (subsporangiální vak),
působící jako čočka, která soustřeďuje světlo =>
natočení sporangia za světlem; při dostatku vody
(srážející se kapky, typicky rosa v přirozeném pro-
středí houby) ve ztlustině vzrůstá turgor, až nakonec
dojde k odtržení a odmrštění celého sporangia
(vlastní odmrštění asi přímo nezávisí na světle – právě tato houba
v případě "zatemnění" uplatní své "biologické hodiny", viz dále).
C:\Documents and Settings\Hrouda\Dokumenty\S_Vyuka\stazeno\mykolog_spory\16_pilobolus_foto.jpg
C:\Documents and Settings\Hrouda\Dokumenty\S_Vyuka\stazeno\mykolog_spory\16_pilobolus_nakres.jpg
http://www.uoguelph.ca/~gbarron/MISCELLANEOUS/pilobolu.htm

Askospory vřeckatých hub (poznámka: ve striktním pojetí by se neměly označovat jako meiospory,
protože při typickém počtu 8 jejich vytvoření přímo předchází "dodatečná" mitóza a nevznikají tedy
přímo meioticky – nicmémě běžně se o nich mluví jako o meiosporách) se tvoří ve vřeckách, z nichž
vycházejí ven různými způsoby:
• pasivní uvolňování u primitivních skupin – rozpad stěn prototunikátních vřecek;
• naproti tomu u odvozenějších typů je uvolňování aktivní (vřecka unitunikátní a bitunikátní):
s dozráváním stoupá turgor cytoplazmy uvnitř vřecka => na vrcholu praská stěna nebo se odtrhne
víčko, stěna vřecka se smrští => spory jsou vytlačeny ven; protože spory vřeckatých hub při svém
uvolnění směrem nahoru musejí překonávat odpor vzduchu i gravitaci, je potřeba značné síly na
jejich vystřelení (také mají značný "dostřel" – v extrému až 3 metry) a jsou obvykle větší a těžší
než spory hub stopkovýtrusných.
Podzemní plodnice (např. Tuberaceae) vydávají intenzivní vůni, jež láká živočichy, kteří pak
mechanicky rozruší pevný obal plodnice (tu obvykle sežerou a spory šíří ve svých útrobách, viz dále
u endozoochorie).
Půdní houby jako např. Fusarium nebo Trichoderma jsou příkladem hub tvořících slizké spory (resp.
konidie), které pak na sebe mohou nalepit různé organismy.

Spory jsou běžně jednobuněčné, není však vzácností tvorba mnoho-buněčných spor – např. u jazourků
(čeleď Geoglossaceae) se tvoří mnohobuněčné jehlicovité spory až 200 µm dlouhé (každá buňka může
vyklíčit vlastní hyfou).
C:\Documents and
Settings\Hrouda\Dokumenty\S_Vyuka\stazeno\mykolog_spory\23_trichoglossum-hirsutum_rousko.jpg
C:\Documents and
Settings\Hrouda\Dokumenty\S_Vyuka\stazeno\mykolog_spory\23_trichoglossum-hirsutum_spory.jpg
http://botany.upol.cz/atlasy/system/gallery.php?entry=Trichoglossum%20hirsutum
C:\user\Houba\Škola-www\stazeno\mykolog_spory\24_trichoglossum-hirsutum_kresba.JPG
U některých hub dochází k přerůstání zralých vřecek
nad úroveň thecia (= hymenia, u plodnic typu apothecium)
nebo k prorůstání vřecek ven z ostiola (v případě perithecií).
/Konidie a artrospory (nepohlavní spory vřeckatých a vzácněji i stopkovýtrusných hub) a jejich
vznik byly popsány v textu o nepohlavním a vegetativním rozmnožování./
C:\Documents and
Settings\Hrouda\Dokumenty\S_Vyuka\stazeno\mykolog_spory\23_trichoglossum-hirsutum_plodnice.jpg
Richard T. Hanlin:
Illustrated Genera of Ascomycetes, vol. 2. APS Press, St. Paul, 1997.

Bazidiospory stopkovýtrusných hub (ani zde to není s termínem meiospory jednoznačné, protože
buňkami vzniklými přímo meiozou vlastně nejsou spory, ale haplocyty) jsou typicky jednobuněčné a
základ-ní tvar je eliptický, obvykle drobně prohloubený (supra-apikulární deprese) nad apikulem
("stopečka" v místě, kde spora vyrůstá ze sterigmatu), kde po odlomení zůstává "jizva" - hilum
(mnohdy je jako hilum označován apikulus).
Rozměry jsou drobné (řádově několik mikrometrů), vzhledem k vypadávání z hymenoforu nebo
vyfoukávání z teřichu nepotřebují být "dělové koule" jako u vřeckatých hub a naopak je výhodou být
malé a lehké pro snadný přenos.
C:\Documents and
Settings\Hrouda\Dokumenty\S_Obrazky\Clemencon\05-35_basidiospores-morphological-diversity.jpg
C:\Documents and
Settings\Hrouda\Dokumenty\S_Obrazky\Clemencon\05-36_basic-geometry-of-basidiospore.jpg
Clémençon: Cytology and Plectology of the Hymenomycetes, 2004.
Foto Merton F. Brown et Harold G. Brotzman, http://www.apsnet.org/online/Archive/1998/sem088.htm
C:\Documents and
Settings\Hrouda\Dokumenty\S_Obrazky\Clemencon\05-36_basic-geometry-of-basidiospore.jpg C:\Documents
and
Settings\Hrouda\Dokumenty\S_Vyuka\stazeno\mykolog_spory\26_basidiospores_pleurotus-ostreatus.jpg
Pleurotus ostreatus

Nejpůvodnější(?) způsob uvolňování je repetitivní "pučení spor" u "stopkovýtrus-ných kvasinek"
(Sporobolomyces), kde se vytvoří sterigma => spora a po jejím odlomení se může vytvořit z téže
buňky zas další sterigma => spora ...
C:\Documents and Settings\Hrouda\Dokumenty\S_Obrazky\Clemencon\05-13+14_sterigma-wall.jpg
C:\Documents and
Settings\Hrouda\Dokumenty\S_Obrazky\Clemencon\05-15_apophysis-asymmetric-growth.jpg
Tvorbě spor u typických zástupců oddělení Basidiomycota předchází meiotické dělení a formování
sterigmat, do kterých vstupují vzniklá haploidní jádra => na vrcholcích sterigmat se vytváří
apofýzy (protržení stěny bazidie => na povrchu apofýzy se vytváří nová stěna, odlišná od stěn hyf a
bazidií), asymetricky narůstají (na vrcholcích sterigmat, ale do strany) a po vstupu jader se z
nich formují spory.
Heinz Clémençon: Cytology and Plectology of the Hymenomycetes. Bibliotheca Mycologica, vol. 199.
J. Cramer, Berlin-Stuttgart, 2004.

Zároveň u báze bazidie narůstají vakuoly (nebo jedna velká vakuola), která vtlačí cytoplazmu skrz
sterig-mata do tvořících se spor; ty se tvoří typicky v počtu čtyř na jedné bazidii, ale u různých
druhů se mohou tvořit různé počty od 2 do 8.
U většiny druhů totiž dochází po meioze ještě k mitóze ("třetí jaderné dělení"), ale obvykle čtyři
ze vzniklých jader zůstanou v bazidii a abortují.
C:\Documents and Settings\Hrouda\Dokumenty\S_Obrazky\Clemencon\05-05_spore-formation-of-agaric.jpg
C:\Documents and
Settings\Hrouda\Dokumenty\S_Obrazky\Clemencon\05-16_more-or-less-than-four-sterigmata.jpg
Heinz Clémençon: Cytology and Plectology of the Hymenomycetes. Bibliotheca Mycologica, vol. 199.
Berlin-Stuttgart, 2004.

Ke vzniku bisporické bazidie může dojít několika cestami: některá jádra zůstanou v bazidii a
abortují nebo se vytvoří čtyři jádra, ale jen dvě sterigmata => vzniknou dvojjaderné spory, které
mohou být i heterokary-otické (případ sekundárního homo-thalismu jako u Agaricus bisporus,
      viz obr. vlevo), nebo            nedochází ke karyo-            gamii a meioze, ale
              jen k mitóze.
C:\Documents and Settings\Hrouda\Dokumenty\S_Obrazky\Clemencon\05-17_two-spored-basidia.jpg
Poznámka: jen vzácně vznikají spory stopkovýtrusných hub partenogeneticky, tedy jen v haploidním
cyklu bez plazmogamie, karyogamie a meiozy – jak patrno výše, vznik bisporických bazidií zdaleka
nemusí být důsledkem partenogeneze.
Heinz Clémençon: Cytology and Plectology of the Hymenomycetes. Bibliotheca Mycologica, vol. 199.
J. Cramer, Berlin-Stuttgart, 2004.
C:\user\Houba\Škola-obrázky\clemencon\05-43+44_spore-dimorphism.jpg
Zvláštností některých tropických druhů je dimorfismus spor – tvorba dvou typů spor výrazně jiné
velikosti na téže plodnici.
C:\Documents and Settings\Hrouda\Dokumenty\S_Vyuka\stazeno\mykolog_spory\29_agaricus-bisporus.jpg
http://www.biolog.pl/content-58.html

Stěna výtrusů je u různých druhů hladká nebo ornamentovaná, bezbarvá nebo zbarvená; skládá se z
několika vrstev:
• vnitřní eusporium (vzniká z vnitřní vrstvy stěny apofýzy) je obvykle bezbarvé, dělí se na:
– endosporium – zcela vnitřní vrstva stěny;
– episporium – základ stěny spory, pevná a bezbarvá vrstva.
Jiné dělení eusporia (na základě elektronové mikroskopie): uvnitř průsvitné corium, vně tmavší
coriotunika (u rodu Entoloma rozlišeno též epicorium – vnější vrstva pod myxosporiem, která se
podílí na formování ornamentiky; obr. viz dále spolu s tunikou).
C:\user\Houba\Škola-obrázky\clemencon\05-45_spore-wall-layers.jpg
H. Clémençon: Cytology and Plectology of the Hymenomycetes. Bibliotheca Mycologica 199. J. Cramer,
Berlin-Stuttgart, 2004.

Schizophyllum nebo Mycena tvoří tenkostěnné, hladké a bezbarvé spory bez eusporia – stěnou spory
zůstává stěna apofýzy (protože ta je odlišná od stěn hyf, projeví se odlišnost ve stěně při klíčení
hyfy, viz dále).
C:\user\Houba\Škola-obrázky\clemencon\05-80_spores-with-apical-papilla.jpg
Clémençon: Cytology and Plectology ..., 2004
Tlustostěnné spory řady druhů mají na vrcholku založen klíční pór – "otvor" v episporiu, vyplněný
strukturálně i chemicky odlišnou hmotou z endosporia tvořící "dřeň", "víčko" (z čel.
Strophariaceae, Coprinaceae, Bolbitiaceae) nebo "zátku" (bedly aj. Agaricaceae). Malé klíční póry
vznikají lokálním ztenčením eusporia.
C:\user\Houba\Škola-obrázky\clemencon\05-73_sample-germ-pores.jpg
Spory některých Cortinariaceae mají na vrcholu papilu – oblast ztlustlého eusporia (coriotuniky).

C:\user\Houba\Škola-obrázky\clemencon\05-79_germ-pore-structure-macrolepiota-procera.jpg
Clémençon: Cytology
and Plectology ..., 2004.
C:\user\Houba\Škola-obrázky\clemencon\05-76+77_germ-pores.jpg
C:\user\Houba\Škola-obrázky\clemencon\05-74_germ-pores-callus.jpg
víčko struktura běžná u tmavovýtrusých hub
dřeň
malé klíční póry
zátka
coriotunika
corium
Pozn.: silná obou-stranně vypouklá víčka jsou označo-vána jako „čočky“.

C:\user\Houba\Škola-obrázky\clemencon\05-45_spore-wall-layers.jpg
• vnější myxosporium (vzniká z vnější vrstvy stěny apofýzy) – zde se v průběhu dozrávání tvoří
mechanicky odolné struktury + případná ornamentika; dělí se na:
– exosporium – zprvu gelatinózní, posléze chrupavčitá a dosti odolná vrstva; zde se formuje
ornamentika a zbarvení stěny;
– perisporium – vnější vrstva zralých spor,
gelatinózní a bezbarvá, často rozpraskaná;
– ectosporium – zcela vnější tenká vrstva,
za zralosti slizovatí a mizí.
C:\user\Houba\Škola-obrázky\clemencon\05-49_four-types-of-myxosporium.jpg
Myxosporium se vytváří jako tzv. primární mukostratum => může zůstat jako měkká struktura
(reziduální mukostratum), ale obvykle struktura tvrdne => mění se na (podle stoupající tvrdosti)
tuniku, epituniku, sklerotuniku nebo tectum; případně báze myxosporia ztvrdne v podostratum, z nějž
se vytváří ornamentika.
Clémençon: Cytology and Plectology ..., 2004

C:\user\Houba\Škola-obrázky\clemencon\05-56_tunica-epicorium-coriotunica.jpg
C:\user\Houba\Škola-obrázky\clemencon\05-58_epitunica-with-cavities.jpg
C:\user\Houba\Škola-obrázky\clemencon\05-60_spores-with-sculptured-sclerotunica.jpg
C:\user\Houba\Škola-obrázky\clemencon\05-62+63+64_spore-ornamentation-of-russulales.jpg

Zvláštními modifikacemi myxosporia jsou expandující myxosporium (odděluje se od eusporia, vzniká
"perisporiální vak") nebo "pláž" (oblast bez ornamentiky v supra-apikulární oblasti).
C:\user\Houba\Škola-obrázky\clemencon\05-70_expanded-myxosporia-coprinus.jpg
C:\user\Houba\Škola-obrázky\clemencon\05-71_spores-with-plage-galerina.jpg
Heinz Clémençon: Cytology and Plectology of the Hymenomycetes. Bibliotheca Mycologica, vol. 199.
J. Cramer, Berlin-Stuttgart, 2004.

Typické pro rouškaté houby jsou aktivně odmršťované balistospory.
Na stěně spory (v oblasti supra-apikulární deprese) se vytváří plochá kapka a zároveň zformovaná
spora vylučuje kapku v místě, kde přirůstá na sterigma (je známa pod názvem hilární nebo Bullerova
kapka – nejedná se o čistou vodu, ale hygroskopický roztok cukrů a proteinů) ...
C:\user\Houba\Škola-obrázky\clemencon\05-83_apicular-drop-development.jpg
C:\user\Houba\Škola-www\stazeno\mykolog_spory\36_basidiospore.jpg
C:\user\Houba\Škola-obrázky\clemencon\05-84_apiculus-anatomy-coprinus-cinereus.jpg
http://tolweb.org/Basidiomycota/20520; převzato z:
McLaughlin et al.: Ultrastructure and evolution of ballistosporic basidiospores. Bot. J. Linnean
Soc. 91: 253-271, 1985.

C:\user\Houba\Škola-obrázky\clemencon\05-85_mechanism-of-spore-release.jpg
=> současně v oblasti apikulu centripetálně vroste přepážka mezi sporu a sterigma a v témže místě
se zeslabí stěna (u tenkostěnných spor se stěna prostě zbortí, u tlustostěnných vzniká pod vlastní
přepážkou "zátka", případně ještě bazální čepička)
C:\user\Houba\Škola-obrázky\clemencon\05-81_different-structures-of-apiculus.jpg
C:\user\Houba\Škola-obrázky\clemencon\05-86_basidiospore-discharge.jpg
(energii dodá též uvolnění povrchového napětí při splynutí kapek)
=> osiřelá bazidie se následně "bortí".
=> Bullerova kapka postupně narůstá, ale ve finále rychle nasaje vlhkost z prostředí (příklad:
pětinásobné zvětšení během 5–30 sekund)
=> zvětšená kapka dosáhne kontaktu s plochou kapkou na stěně spory a dojde k jejich rychlému
splynutí
=> prudká změna těžiště odtrhne a "odstřelí" sporu od sterigmatu v místě přepážky, kde zbyde
"jizva" – hilum
Clémençon: Cytology and Plectology of the Hymenomycetes.

Dozrávání spor probíhá u lupenatých hub víceméně současně (izotropické hymenium) nebo postupně – na
jednom lupenu mohou být spory v různých fázích vývoje (formující se bazidie, zralé spory i zborcené
bazidie po oddělení spor – anizotropické hymenium, viz kapitolu Plodnice hub).
Faktory, které ovlivňují uvolňování výtrusů z plodnice, jsou na jedné straně genetické faktory a
biologický rytmus houby a na straně druhé vliv klimatických podmínek (vlhkost, teplota, vítr).
C:\user\Houba\Škola-obrázky\clemencon\05-87+88_sporabola+spore-discharge.jpg
Balistická dráha vystřelené spory je označována termínem sporabola; na rozdíl od "extrémních
výkonů" spor vřeckatých hub jsou zde spory vystřelovány na vzdálenost v řádu desetin milimetru
(max. 1,5 mm) a "dostřel" u různých druhů obvykle je v přímé úměře ke vzdálenosti sousedních lupenů
(nebo ostnů, průměru pórů aj.) – jde o to, aby spory úspěšně vypadly z hymeno-foru, málokdy se
uchytí na protějším lupenu (ostnu, stěně póru aj.).
Podobné vystřelování je známo i u některých konidií (například u Tremellales) –
tzv. balistokonidie.
Heinz Clémençon: Cytology and Plectology of the Hymenomycetes, 2004.

Břichatky nemají balistospory; spory jsou uzavřeny v plodnici a uvolňují se za zralosti otvorem –
peristomem. Jejich uvolňování může napomáhat déšť nebo nárazy vátého písku na plodnici => dojde ke
stlačení plodnice a vyfouknutí spor.
C:\user\Houba\Škola-obrázky\nizsi_rostliny\agaricomycotina\26_uvolnovani_spor_lycoperdon.jpg
C:\user\Houba\Škola-www\stazeno\mykolog_spory\42_Crucibulum_laeve_drawing.jpg
C:\user\Houba\Škola-www\stazeno\mykolog_spory\42_crucibulum-laeve.jpg
Číšenky a pohárovky mají pohárkovité plodnice, kryté
v mládí tenkou blankou – epifragmou (v průběhu dozrávání se roztrhá podobně jako plachetky
rouškatých hub). Uvnitř nalezneme drobné peridioly ("plodničky" obsahující spory), přichycené na
dně pohárku vláknem – funikulem => dopadem dešťové kapky je peridiola vymrštěna ven a funikulem se
uchytí na trávě => čeká až ji sežere býložravec => teprve po průchodu jeho trávicím traktem spory
klíčí.
C:\user\Houba\Škola-www\stazeno\mykolog_spory\42_crucibulum-laeve_mikro.jpg
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Crucibulum_laeve_drawing.jpg
Crucibulum laeve
řez peridiolou
bazidiospory
peridiola
funikulus
Foto Paľo °;  http://www.nahuby.sk
/obrazok_detail.php?obrazok_id=143712

Speciální vymršťování má hrachovec
(Sphaerobolus): peridiola je uložena
v "kalíšku", jehož vrstvy tvoří vnitřní
a vnější okrovka – v buňkách jedné
z vrstev vnější okrovky probíhá
hydrolýza glykogenu na glukózu
=> vysoká koncentrace glukózy
=> způsobí osmotický tlak =>
pro jeho vyrovnání buňky prudce nasávají vodu =>
vrstvička nabobtná a vytlačí vzhůru vnitřní okrovku,
která tak "vystřelí" peridiolu (až na vzdálenost 4 metrů!).
Uvolňování spor napomáhá i když některé části plodnic
hygroskopicky nabobtnají – např. pohyby vláken (elater)              v okrovce Battarraea –
     nebo když dojde za sucha              ke svinutí cípů vnější              okrovky => vytlačení
spor u hvězdáku (Astraeus).
C:\user\Houba\Škola-www\stazeno\mykolog_spory\43_sphaerobolus.jpg
C:\user\Houba\Škola-www\stazeno\mykolog_spory\43_sphaerobolus_shooting-process.gif
Množství spor vyprodukovaných jednou plodnicí je různé od řádu miliónů u malých plodnic po
1015 (7 x 1015 spor v teřichu Langermannia gigantea, srovnatelné množství je 5,5 x 1015 z rouškaté
plodnice Ganoderma lipsiense během 6 měsíců).
C:\user\Houba\Škola-www\stazeno\mykolog_spory\44_battarraea-stevenii_jiri-polcak.jpg
Foto Jiří Polčák, http://www.nahuby.sk
/obrazok_detail.php?obrazok_id=95937
C:\user\Houba\Škola-www\stazeno\mykolog_spory\45_langermannia-gigantea_pavol-keselak.jpg
Sphaerobolus stellatus
Kresba: http://www.anbg.gov.au
/fungi/birds-nest-cannonball.html
Foto: L. Hagara, V. Antonín, J. Baier: Houby. Aventinum, Praha, 1999.
Battarraea stevenii
Foto Pavol Kešeľák, http://www.nahuby.sk
/obrazok_detail.php?obrazok_id=102115