18 ŽIVÁ ARCHEOLOGIE – REA 11/2010 ARCHEOLOGICKÝ ÚSTAV PRAHA TÉMA I Klima v holocénu a možnosti jeho poznání Klima je nejdùležitìjším faktorem ovlivòujícím charakter a zmìny pøírodního prostøedí; poznání jeho prùbìhu v minulosti hraje proto dùležitou roli pøi rekonstrukci vývoje lidské spoleènosti. Studiu minulého klimatu se vìnuje mnoho vìdních oborù, avšak jejich výsledky jsou pøes obrovské vynaložené úsilí stále spíše neuspokojivé. Hlavními pøíèinami tohoto stavu jsou složitost klimatického systému jako takového, krátká historie pøímých mìøení poèasí, nejednoznaèný výklad a èasový dosah psaných pramenù, regionalita klimatu, rùzná a èasto protichùdnì vypovídající schopnost tzv. proxy dat (tj. údajù, které nìjakým zpùsobem nepøímo odrážejí minulé teploty a srážky) a potíže s jejich pøesnìjším datováním. Dagmar DRESLEROVÁ Archeologický ústav AV ÈR, Praha, v. v. i. Poznání a pochopení možných následkù minulých klimatických zmìn na utváøení a zmìny lidské kultury je z hlediska archeologa pomìrnì dùležité. Klima urèuje zpùsob, který zvolí obyvatelé urèitého regionu jako optimální strategii jeho využití k produkci potravy. Urèuje, proè (a kdy) v nìkterých èástech svìta došlo k zavedení zemìdìlství a v jiných nikoliv, urèuje základní formy konkrétního loveckého, sbìraèského nebo pasteveckého systému. Pøi zmìnách klimatu mùže (ale také nemusí) docházet ke zmìnì tìchto systémù, násilným událostem nebo k migracím obyvatelstva. Úloha klimatu v historii lidstva je rovným dílem podceòována i pøece- òována,alenelzejiobejít,jenjepotøeba nazírat tento problém správnou optikou. Vìtšina definic charakterizuje klima jako dlouhodobý souhrn stavu poèasí v urèité oblasti, závislý pøedevším na zemìpisné šíøce, nadmoøské výšce, poloze vùèi oceánùm, tvarech povrchu a vegetaci. Klima je pomìrnì stálý jev, který je nad urèitou oblastí nemìnný po staletí až tisíciletí. Termín klimatická zmìna oznaèuje zmìny probíhající v zemském nebo regionálním mìøítku a odehrávající se v intervalu, který se podle rùzných názorù liší od desítek až po tisíce let. To, co je ve vìtšinì publikací prezentováno jako následek klimatické zmìny, byś i krátkodobé, bývá vìtšinou zpùsobeno výkyvem poèasí. K takovým jevùm patøí napø. velký hlad z let 1315–1319, potravinová nouze z let 1741 a 1816 nebo neúrody zpùsobené studeným létem po vulkanické erupci. Ve skuteènosti bývají takové tyto krize souhrou mnoha spoleèenských a politických faktorù a poèasí pùsobí obvykle jen jako spouštìcí mechanismus nahromadìných problémù. Mnoho názorù na úlohu klimatu v lidských dìjinách, které se objevují dnes zejména s tolik diskutovaným globálním oteplováním, vychází z nepochopení rozdílu mezi tìmito dvìma jevy. Dva pohledy na význam klimatu Zjednodušenì øeèeno, mezi archeology postupnì vykrystalizovaly dva tábory, které tvoøí na jedné stranì tzv. klimatiètí deterministé, na stranì druhé pak jejich odpùrci, kteøí rozhodující roli klimatických zmìn na lidskou spoleènost odmítají. V èeské archeologii pøedstavují oba názorové proudy ve vyhranìné podobì práce J. Bouzka a E. Neustupného. J. Bouzek (2005, 493, s další literaturou) se domnívá, že promìny klimatu se na pravìkém zemìdìlství a využívání krajiny odrážely zásadním zpùsobem a ovlivnily vývoj pravìkých kultur. Reakcí na klimatické fluktuace mohl být nìkdy i zánik jedné archeologické kultury a její nahrazení jinou. Pøíkladem takové situace mùže být zmìna využívání surovinové základny v oblasti Leire, Dánsko, kde je pøechod lovecko-sbìraèské kultury Maglemose na kulturu Kongemose/Ertebølle, specializující se na pobøežní rybáøství a lov, pøímo korelovatelný s rùstem moøské hladiny a zmìnami kontinentálního klimatu na oceánické. Také následný pøechod kultury Kongemose/Ertebølle na pastevectví neolitu a doby bronzové lze pøímo korelovat s regresí moøe a slábnoucím rybáøským potenciálem; další pøechod na kulturu doby železné, kde získává na dùležitosti kultivace plodin, však již se zmìnou pøírodních faktorù pøímo korelovat nelze (Schrøder et al. 2004). E. Neustupný odmítá, že by se v posledních desetitisíci letech lidé nìjak pøizpùsobovali pøírodì; když se pøeci jenom pøíroda zmìní, reagují na to lidé tvùrèí zmìnou kultury, jejíž pomocí si nový stav pøírody adaptují ke svým potøebám (Neustupný 2010, 205–206, s další literaturou). Také tato premisa se dá ilustrovat pøedcházejícím dánským pøíkladem; zmìny pøírodních podmínek zpùsobené lidmi jsou však v tomto pojetí chápané jako nadøazené pùsobení pøírodních podmínek na lidi. V obou teoriích dochází za urèitých podmínek (tj. pøi/po klimatické zmìnì) ke kulturní zmìnì. Ta by mìla být èitelná v archeologických pramenech. Jednoznaèné pøiøazení pozorovaných zmìn archeologických kultur k modelovaným zmìnám klimatu však není v souèasnosti možné, mj. proto, že s urèitostí nevíme, jakým zpùsobem se mùže reakce na klimatické zmìny v archeologických pramenech odrážet. Jak výstižnì napsala D. Dincause, lidé reagují pouze na ty zmìny, které jsou schopni vnímat a které ovlivòují podmínky nebo zdroje, které jsou pro nì dùležité (Dincause 2000, 66). I když dnes máme urèité indicie rùznì intenzivních klimatických zmìn, nevíme, jak velkou dùležitost právì tìmto zmìnám mohla minulá spoleènost pøipisovat. V archeologii i historii je citelný nedostatek teorie a metody, které by pomohly rozlišit náhodnost a souvztažnost. Je tøeba specifikovat mechanismus, kterým klimatická zmìna ovlivòuje specifické aspekty kulturního systému. „Jak rozlišit mezi endogenními pøíèinami zmìny uvnitø kulturního systému a exogenními pøíèinami pøicházejícími zvenku, když vazba mezi nimi je tak tìsná a komplexní?“ (Dincause 2000, 66). 1911/2010 ŽIVÁ ARCHEOLOGIE – REA TÉMA I ARCHEOLOGICKÝ ÚSTAV PRAHA Nesnadnou uchopitelnost tohoto tématu ilustruje následující pøíklad. Zhoršení klimatu (vìtšinou se tím rozumí ochlazení a zvlhèení oproti pøedchozímu stavu) je obvykle chápáno jako pøíèina posunu osídlení z vyšších nadmoøských výšek do níže položených oblastí s pøíznivìjšími zemìdìlskými podmínkami. Ve støedoevropském pravìku k tomu mìlo dojít kupøíkladu v závìru doby bronzové, v halštatu a ve starším úseku doby laténské. Seltzer a Hastorf (1990) však ukázali zcela opaènou reakci na stejnou zmìnu výchozí situace – tedy ochlazení klimatu s následným zhoršením podmínek pro zemìdìlskou produkci (v tomto pøípadì pìstování kukuøice) v severní oblasti údolí øeky Mantaro v peruánských Andách. Archeologická data skuteènì ukázala snížení produkce kukuøice, ale proti všemu oèekávání se zemìdìlská sídlištì posunula místo do nižších poloh do vyšších izolovanìjších a lépe chránìných (opevnitelných) lokací, a to v reakci na souèasnì probíhající sociální a politické napìtí. Teploty a srážky Nejsledovanìjšími parametry minulého klimatického cyklu jsou teploty a srážky. Mezi nejbìžnìjší metody rekonstruující prùbìh teplot patøí pylová analýza (zmìny vegetace), analýza pakomárù (chironomidù) v jezerních sedimentech a analýzy izotopu kyslíku 18 O v ledovcích, jeskynních, jezerních nebo moøských sedimentech. Minulé srážky jsou odhadovány pøedevším na základì kolísání hladin bezodtokých jezer, rùstu pokryvných rašelinišś, zvýšené aktivity øek nebo tzv. rùstové homogenity stromù. Kromì dnes již rozsahem s jinými zemìmi srovnatelného množství pylových dat však ostatní zmiòovaná proxy data pro naše území prakticky chybí, a to je pro výzkum minulého klimatu obtížnì øešitelný problém. Klimatické údaje jsou totiž jen s obtížemi pøenositelné mimo rámec jednotlivých oblastí a regionalita je jednou ze základních vlastností klimatu. Holocenní klima se v mìøítku evropského kontinentu výraznì liší; trendy oteplování a ochlazování mohou být v severní, støední a jižní Evropì rozdílné, až dokonce protibìžné. Davis et al. (2003) rozdìlili výsledky dat získaných analýzou témìø 500 evropských pylových profilù do šesti klimatických sektorù: severozápad, severovýchod, støedozápad, støedovýchod, jihozápad a jihovýchod Evropy. Arbitrární hranice mezi støedozápadem a støedovýchodem prochází Èechami na 15. poledníku, tedy na úrovni Jindøichova Hradce (obr. 1). I když jde samozøejmì o hranici zcela pomyslnou, je to pro posuzování klimatu u nás pochopitelnì velice nepøíjemné, zvláštì proto, že prùbìh støedozápadních a støedovýchodních køivek se sice nijak výraznì, ale pøeci jen liší, zvláštì na poèátku holocénu. Støedoholocenní termální maximum je pozorováno v severní Evropì a v mírnìjší formì ve støedovýchodním sektoru. V jižní Evropì bylo toto oteplení ve stejnou dobu kompenzováno ochlazením, zatímco støedozápadní Evropa zaujala skuteènì støední, takøka nemìnnou pozici. Zmìny celoevropských prùmìrných roèních teplot naznaèují témìø lineární nárùst teplot až do 7800 cal BP, následovaný stabilními podmínkami po zbytek holocénu. Èasnì holocenní oteplení a pozdìjší rovnováha byla pøevážnì zpùsobena stoupajícími zimními teplotami v západní èásti Evropy; tento jev v progresivnì klesající míøe trvá až dodnes (Davis et al. 2003). Výpovìï lokalit v Èeském krasu Jednìmi z mála klimatických proxy z našeho území jsou údaje zjištìné výzkumem akumulací pìnovcù (porézních sladkovodních vápencù), které se u nás nacházejí asi na 70 lokalitách Èeského krasu; nejvýznamnìjší z nich je nalezištì ve Svatém Janu pod Skalou. Klimatické zmìny byly zaznamenány v litologii, malakofaunì a oscilacích stabilních izotopù uhlíku a kyslíku v karbonátech. Formování pìnovcù zde zaèalo asi kolem 9500 cal BP a pokraèovalo asi do 6500 cal BP, proces tvorby pìnovcù byl ukonèen pøibližnì kolem 2500 cal BP. Nejstabilnìjší klimatické podmínky (tzv. klimatické optimum) panovaly mezi 8400 a 6700 cal BP, kdy také došlo k nejmasivnìjšímu rùstu pìnovcù. Kolem 7500 cal BP mìla teplota dosáhnout maxima, prùmìrné roèní srážky byly vyšší a pøevažovalo oceánické klima s menšími rozdíly mezi zimními a letními teplotami. Kolem 6500 cal BP zaèala nová epocha, charakterizovaná nìkolika krátkými prudkými oscilacemi suchých a vlhkých period, v nìkterých profilech jich mùže být identifikováno kolem pìti. Jejich délka není zatím pøesnìji známa, trvání celé epochy tìchto oscilací je odhadováno asi na 4000 let (Žák et al. 2002). Pro vlhké podmínky bìhem tzv. atlantického období má svìdèit i pøítomnost pìnitcù (sypké sintry), které se tvoøí v krasových jeskyních a pøevisech. V. Ložek (2007, 61) na základì jejich tvorby soudí, že v 7. tisíciletí BC byla nejvlhèí fází celého poledového období, se vzrùstem srážek o 80–100 % oproti dnešnímu prùmìru na daných lokalitách v pahorkatinách. Brysonùv archeoklimatický model Alternativní pohled ukazuje archeoklimatický model (MCM) amerického klimatologa R. A. Brysona (Bryson – McEnaney DeWall 2007, recenze Dreslerová 2009), který pracuje v regionálním mìøítku výhradnì bez použití proxy dat a je proto vhodným protipólem klimatických rekonstrukcí na tomto typu dat založených. Model je konstruován na principech synoptické klimatologie, pùsobení orbitálních vlivù a variací v atmosférické propustnosti. Základní kroky tvorby modelu se zamìøují na determinaci pøíchozí radiace ze Slunce (v horní vrstvì atmosféry) a radiaci, která skuteènì dopadne na zemský povrch. Regionální prvek zastupují v modelu Obr. 1 Arbitrární hranice mezi støedozápadní a støedovýchodní Evropou na 15. poledníku na mapì Èeské republiky znázoròující oblasti s délkou vegetaèního období s pøevládajícími teplotami nad 10 °C (vegetaèní období). Podle: Moravec – Votýpka 2003. do 123 dní <124;141> dní <142;159> dní <160;177> dní 20 ŽIVÁ ARCHEOLOGIE – REA 11/2010 ARCHEOLOGICKÝ ÚSTAV PRAHA TÉMA I meteorologické údaje ze tøicetileté øady 1961–1990 z konkrétní meteorologické stanice; model je platný vždy právì pro danou zemìpisnou lokaci. Modely pracují s pøesností stoletých prùmìrù teplotních a srážkových hodnot. Obr. 2 pøedstavuje model konstruovaný na základì meteorologických dat z Prahy-Ruzynì. Vývoj holocenního klimatu se jeví celkem nevýrazný s prùmìrnými teplotními i srážkovými hodnotami podobnými dnešním. Prùbìh teplot ukazuje prudké oteplení na poèátku holocénu a stabilní období s nejvyššími letními teplotami mezi cca 9500 až 6000 cal BP a s nejvìtším rozdílem mezi zimními a letními teplotami, což je podle definice jedním ze znakù pro kontinentalitu klimatu. Smìrem k souèasnosti se rozdíly mezi zimními a letními teplotami zmenšují, neboś zimní teploty neustále rostou a letní klesají. Tento trend je zaznamenán i ve výše zmi- òovaných„pylových“modelech(Davis et al. 2003) nebo v modelovaném prùbìhu teplot pro Holandsko (Bakels 2009). Podle tohoto ukazatele se klima stává stále víc oceánické. Roèní chod teplot je v prùbìhu holocénu velmi stabilní; od dosažení oteplení kolem cca 9500 cal BP se zmìny prùmìrných teplot pohybují v rozmezí 1,5 °C. Srážky jsou na zaèátku holocénu nižší než dnes, ale na úroveò podobnou dnešní se dostávají již kolem 10 500 cal BP. Po celou témìø první polovinu holocénu je však patrné jiné rozložení srážek v prùbìhu roku s dominantním srážkovì bohatým obdobím mezi srpnem a øíjnem. Po cca 5500 cal BP se srážky rozloží rovnomìrnìji mezi kvìten a øíjen a srážkový režim se udržuje s malými obmìnami do souèasnosti. Srážky jsou na rozdíl od teplot kolísavé se støídáním sušších a vlhèích období, což nejlépe odráží graf potenciální evapotranspirace (obr. 3). Mezi 9600 a 5500 cal BP jsou prùmìrné roèní hodnoty neobyèejnì konstantní; od 5500 dochází k rozkolísání. Období mezi cca 5000 cal BP až 3500 cal BP je nejvlhèí. Rozkolísání srážek v øádu 3.–4. stol. pokraèuje do dnešní doby. Maximální modelované holocenní srážkové rozdíly se pohybují v rozmezí cca 150 mm. Prùbìh teplot modelovaných pro Prahu R. Brysonem se celkem dobøe shoduje se „støedozápadním evropským sektorem“ (Davis et al. 2003), snad jen s výjimkou spíše stabilních letních teplot v pylovém modelu a klesajících letních teplot v MCM modelu. Také amplitudy teplot a srážek odpovídají údajùm, zjištìným na základì jiných typù proxy dat (napø. Schrøder et al. 2004). Nejvìtší rozpor mezi MCM a nìkterými proxy daty (pìnovce, malokofauna) spadá do období tzv. holocenního klimatického optima, které je vìtšinou charakterizováno jako „teplé a vlhké“, zatímco Bryson je regionálnì modeluje jako „teplé a suché“ (ale napø. jeho model pro Zürich ukazuje toto období skuteènì vlhké – viz obr. 4). Atlantické období se však jeví jako suché napø. také podle záznamù z nìmeckého jezera Jues (Voight 2006). Proti jsou jednoznaènì záznamy z pìnitcù ve Svatém Janu pod Skalou. Další modelované závìry o následném støídání suchých a vlhkých období (pøibližnì pìti) a klimatická nestabilita dalších následných let by odpovídala i záznamùm z Èeského krasu. Tento rozpor bude nutné øešit; nápadná je èasová shoda maximální tvorby pìnovcù (9500–6500 cal BP) s obdobím podle Brysonova modelu spíše suchým¸ i když stejnì stabilním. Model ale ukazuje zcela jiný roèní chod srážek než dnes, totiž s maximem srážek koncentrovaným do teplých letních mìsícù. Zda by tento fakt mohl ovlivnit tvorbu pìnovcù není dosud jasné. Je však možno souhlasit s geologem K. Žákem, který píše: „Pro reálný odraz v sedimentárních profilech je však více než množství srážek dùležitá hydrologická bilance krajiny, urèovaná mnoha faktory. Kromì rozložení srážek bìhem roku a existence pøívalových dešśù je sedimentární odraz srážek v kontinentálním prostøedí ovlivòován složitými vztahy mezi srážkami, evapotranspirací a povrchovým a podzemním odtokem.“ (Žák et.al. 2001, 60). Závìr Na základì výše zmínìných údajù mùžeme shrnout, že dosavadní znalosti o prùbìhu holocenních klimatických zmìn jsou stále natolik útržkovité èi rozporuplné, že je možné prùbìh klimatu odhadovat pouze rámcovì. Klimatické zmìny mìly regionální charakter i regionální dopad na místní spoleènosti a byly rùznì intenzivní. Smìrem Obr. 2 Makroklimatický model prùmìrných lednových a èervencových teplot (ve °C) za posledních 12000 let pro Prahu-Ruzyni. Zdroj: meteorologická data ze stanice v Praze-Ruzyni a model „Archeoclimatology MCM for Europe and Central Asia“ R. Brysona; modelace D. Dreslerová. Obr. 3 Makroklimatický model prùmìrných roèních srážek a prùmìrná potenciální evapotranspirace za posledních 12000 let (v mm) pro Prahu-Ruzyni. Zdroj: jako u obr. 2. Obr. 4 Makroklimatický model prùmìrných roèních srážek a prùmìrná potenciální evapotranspirace za posledních 12000 let (v mm) pro Zürich. Zdroj: jako u obr. 2. 2111/2010 ŽIVÁ ARCHEOLOGIE – REA TÉMA I ARCHEOLOGICKÝ ÚSTAV PRAHA k severu a k jihu (v rámci Evropy) jsou klimatické zmìny lépe èitelnìjší a pravdìpodobnì mohly i výraznìji ovlivnit lidské chování. Naše území ležící na rozhraní dvou resp. tøí klimatických režimù pravdìpodobnì tìžilo z jejich výhod a zachovávalo si pøíznivou klimatickou stabilitu bez výrazných výkyvù. Proto se u nás klimatické zmìny s vysokou pravdìpodobností na zmìnì archeologických kultur nepodílely. Globální, dobøe dokumentovaný výkyv v rozmezí kolem 2800 cal BP je zachycen i u nás a v zásadì koresponduje s pøechodem doby bronzové v železnou, pøímá souvislost mezi tìmito dvìma jevy však zùstává neprokázaná. Je zcela jasné, že vývoj klimatu a zmìny pøírodního prostøedí podstatnou mìrou ovlivòovaly a stále ovlivòují lidskou spoleènost. Po celou historii èlovìk opakovanì dokazuje, že je schopen se úspìšnì vyrovnat prakticky s jakoukoliv zmìnou externích podmínek své existence. Pøímá korelace mezi klimatickými událostmi a chováním pravìké spoleènosti je však z mnoha dùvodù nanejvýš obtížná. Mezi nì patøí zejména pøíliš hrubé chronologické rozlišení jevù, omezená prostorová platnost klimatických vlivù a pøedevším nepredikovatelné a v mnoha pøípadech obtížnì rozpoznatelné kulturní jednání pravìkých populací, které se neøídilo striktnì ekonomickými nebo praktickými aspekty existence. Právì rozpoznání nutnosti se pøizpùsobit zmìnìným podmínkám èi možnosti svobodné volby, jakož i podíl lidské èinnosti na utváøení dnešní kulturní krajiny a klimatických zmìn jsou problémy prvoøadého významu, které si zaslouží maximální pozornost. Literatura Bakels, C.C. 2009: The Western European Loess Belt. Agrarian History 5300BC – AD1000. Dordrecht Heidelberg London New York: Springer. Bouzek, J. 2005: Klimatické zmìny ve støedoevropském pravìku. Archeologické rozhledy 57, 493–528. Bryson, R.A. – McEnaney DeWall, K. (eds) 2007: Paleoclimatology Workbook: High Resolution, Site – Specific, Macrophysical Climate Modeling. Hot Springs: The Mammoth Site. Davis B.A.S. – Brewer S. – Stevenson A.C. – Guiot J. and Data Contributors, 2003: The temperature of Europe during the Holocene reconstructed from pollen data. Quaternary Science Reviews 22, 1701–1716. Dincauze, D.F. 2000: Environmental Archaeology. Principles and Practice. Cambridge: Cambridge University Press. Dreslerová, D. 2009: Bryson, R.A. – McEnaney DeWall, K. (eds) 2007: Paleoclimatology Wor – kbook. High Resolution, Site – Specific, Macrophysical Climate Modeling. Hot Springs: The Mammoth Site, Archeologické rozhledy 60, 804–807 (recenze). Ložek V. 2007: Zrcadlo minulosti. Èeská a slovenská krajina v kvartéru. Praha: Dokoøán. Moravec, D. – Votýpka, J. 2003: Regionalised Modelling. Prague: The Karolinum Press. Neustupný, E. 2010: Teorie archeologie. Plzeò: Aleš Èenìk. Seltzer, G.O. – Hastorf, C.A. 1990: Climatic change and its effect on prehispanic agriculture in the central Peruvian Andes. Journal of Field Archaeology 17, 397–414. Schrøder, N. – Pedersen, L. H. – Bitsch, R. .J. 2004: 10,000 Years of Climate Change and Human Impact on the Environment in the Area Surrounding Lejre. The Journal of Transdisciplinary Environmental Studies 3/1, 1–27. Voigt, R. 2006: Settlement History as reflection of climate change: the case study of lake Jues (Harz mountains, Germany). Geografiska Annaler 88–2 (Swedish Society for Anthropology and Geography), 97–105. Žák K. – Hladíková, J. – Buzek, F. – Kadlecová, R. – Ložek, V. – Cílek, V. – Kadlec, J. – Žigová, A. – Bruthans, J. – Šśastný, M. 2001: Holocenní vápence a krasový pramen ve Svatém Janu pod skalou v Èeském krasu. Práce Èeckého geologického ústavu 13, Praha: Èeský geo – logický ústav. Žák, K. – Ložek, V. – Kadlec, J. – Hladíková, J. – Cílek, V. 2002: Climate – induced changes in Holocene calcareous tufa formations, Bohemian Karst, Czech Republic. Quarternary International 91, 137–152. Summary The climate in the Holocene and possibilities for understanding this subject field The article offers a general summary of our knowledge of climate development in the Holocene, our understanding which has been rather unsatisfactory up to this point. The main reasons for this situation are the complexity of the climate system as such, the short history of direct weather measurements, the ambiguous interpretation and time range of written sources, the regional nature of climate, the varying evidentiary value of proxy climate data and finally problems with its dating. Climate has a regional nature and an impact on the local society; the intensity and possible consequences of climate changes varies with regard to location. The more northern or southern the area in Europe is the more are the climatic changes easier to decipher and they also had a greater influence on human behaviour. The data available for our country is still sparse and quite varied. The traditional Holocene climatic scenario, based on lithology, creation of tufa deposition and mollusc evidence, shows rather warm and wet climate optimum between 9500–6500 cal. BP. This concept has been challenged by R. Bryson´s archaeoclimatogical model in which the same time period appears to be warm but dry. This obvious discrepancy needs to be further studied, however, it is possible to state now that favourable climatic stability existed in our territory without considerable fluctuations. It is therefore highly unlikely that climate changes contributed to changes in archaeological cultures within the territory of today‘s Czech Republic. Tento pøíspìvek vznikl v rámci grantového projektu GAAV è. IAAX0020701. Obr. 7 Plošina Gilf Kebir na hranici mezi Egyptem, Lybií a Súdánem. Ve starším holocénu zde bylo intenzivní pastevecké osídlení. Pøed 6–4 tis. lety zaèal slábnout monzun a celá oblast se postupnì zmìnila poušś. V holocénu støední Evropy ovšem nikdy k podobnì katastrofálním zmìnám nedošlo. Foto P. Pokorný. Obr. 5 Tis u Blatna nedaleko Vladaøe v západních Èechách. Zarùstající pastvina asi 50 let po zániku napodobuje vegetaèní situaci vzniklou po oteplení na poèátku holocénu. Foto P. Pokorný. Obr. 6 Smíšená doubrava v rezervaci v jižním Švédsku mùže posloužit jako analogie našich lesù ve støedním holocénu. Foto P. Pokorný.