Sveřep (Bromus) v květeně České republiky • jednoleté nebo vytrvalé byliny • listy bez oušek nebo ouškaté • listová pochva téměř k vrcholu uzavřená • klásky v latách, mnohokvěté • pluchy osinaté, méně často bezosinné (osiny někdy redukované) • semeník na vrcholu s kožovitým přívěskem • celkem 160–170 druhů, zejména v mírném pásu, v tropickém pásu v horách • alogamie, autogamie, kleistogamie • epizoochorie, anemochorie, speirochorie • některé druhy jsou známy jen jako anekofyty • v českých zemích 15 častějších + 7 vzácně zavlékaných druhů, další 2 druhy (Bromus pumpellianus a B. riparius) uváděny omylem Konspekt rodu 1 • Bromus sect. Bromus Bromus arvensis Bromus japonicus Bromus squarrosus Bromus racemosus Bromus commutatus Bromus secalinus Druhy rostoucí u nás lze rozdělit do čtyř sekcí, z nichž tři se někdy odčleňují jako samostatné rody. Bromus hordeaceus Bromus lepidus Bromus lanceolatus Bromus briziformis Bromus scoparius Konspekt rodu 2 • Bromus sect. Pnigma (syn. Bromus sect. Bromopsis, Bromopsis, Zerna) Bromus erectus Bromus inermis Bromus benekenii Bromus ramosus mylně uváděn Bromus pumpellianus a B. riparius Konspekt rodu 3 • Bromus sect. Genea (syn. Bromus subg. Stenobromus, Anisantha) Bromus sterilis Bromus tectorum Bromus diandrus, B. madritensis, B. rubens • Bromus sect. Ceratochloa (syn. Ceratochloa) Bromus carinatus (var. marginatus) Bromus catharticus Bromus sect. Bromus jednoleté (obvykle ozimé) byliny klásky v obrysu podlouhle kopinaté až vejčité, z boku obvykle mírně zploštělé plevy téměř stejně dlouhé, dol. pleva 3–5(–7)žilná, horní (5–)7–9(–11)žilná plucha na hřbetě zaoblená, na vrcholu ± špičatá až zaokrouhlená nebo s dvěma nanejvýš 1 mm dl. blanitými cípy osina rovná nebo zejména za plodu nápadně ven vyhnutá, vz. chybí nebo osiny 3 Bromus sect. Bromus lze rozčlenit na čtyři skupiny 1. Bromus arvensis hustě krátce sametově chlupaté dolní listové pochvy, chlupy 0,3–0,5 mm dlouhé prašníky delší než 2,5 mm (je třeba prohlédnout mladé klásky!) bohatá, rozkladitá lata klásky fialově naběhlé osiny vždy rovné a přímé Bromus arvensis Bromus japonicus Bromus sect. Bromus 2. Bromus japonicus a B. squarrosus pochvy dol. listů hustě dl. (0,3–2 mm dl.) jemně vlnatě (huňatě) chlupaté (podobně B. hordeaceus agg.) prašníky 1–1,5 mm dl. (obvykle na herbářovém archu) laty volné, s převislými větvemi osina nasazená aspoň (1,5–)2 mm pod vrcholem pluchy, přímá a rovná nebo obloukovitě vyhnutá osina dol. květů v klásku mnohem kratší než horních (nedosahující 1/2 jejich délky) pluška aspoň o 1,8 mm kratší než plucha Bromus sect. Bromus 3. Bromus hordeaceus agg. (B. hordeaceus a B. lepidus) pochvy dol. listů s hustými měkkými 0,2–0,4 mm dl. chlupy a různě hustě vtroušenými rovnovážně nebo mírně nazpět odstálými až 2 mm dl. měkkými chlupy laty stažené prašníky 0,3–1(–1,5) mm dl. osina nasazená aspoň 0,7–1,5 mm pod vrcholem pluchy, přímá a rovná nebo obloukovitě vyhnutá pluchy měkké, papírovité konzistence, s vyniklými žilkami často poloodstále chlupaté Bromus sect. Bromus 4. Bromus secalinus a B. racemosus agg. (B. racemosus a B. commutatus) pochvy dol. listů s rovnovážně až mírně nazpět odstálými tužšími rovnými 0,4–1,2(–1,5) mm dl. chlupy a řídce vtroušenými kratšími tužšími chlupy laty spíš volné, nikoli však rozkladité, za plodu s přímo odstálými, zvlněnými větvemi prašníky 1–3 mm dl. osina nasazená 0–1,5 mm pod vrcholem pluchy, přímá, ± rovná (vz. osina chybí nebo je zprohýbaná) pluchy tuhé, bez vyniklých žilek, obvykle lysé pluška nanejvýš o 1,5 mm kratší než plucha osina dol. květů v klásku dosahuje aspoň 1/2 délky osiny hor. květů Bromus commutatus Bromus secalinus Bromus japonicus Bromus arvensis hustě krátce sametově chlupaté dolní listové pochvy, chlupy 0,3–0,5 mm dlouhé prašníky delší než 2,5 mm (je třeba prohlédnout mladé klásky!) bohatá, rozkladitá lata klásky fialově naběhlé osiny vždy rovné a přímé Bromus arvensis Bromus arvensis (www. botany.cz) Bromus arvensis Dříve často pole (ozimy) a úhory, později spíš jen okolí mlýnů, náspy a okraje cest, silnic a železnic, říční přístavy, rumiště, smetiště a pustá místa; na půdách hlinitých, písčitých i kamenitých, čerstvě vlhkých až sušších, neutrálních až zásaditých, živinami středně bohatých. Ze segetálních společenstvev vymizel v důsledku lepšího čištění obilí a snad i zavedení hluboké orby (poslední sběr z pole je z r. 1956). Dříve ve společenstvech třídy Secalietea, nejspíš svazu Caucalidion lappulae, nyní hlavně v obtížně klasifikovatelných ruderálních společenstvech třídy Chenopodietea. Archeofyt. obsazeno 127 kvadrantů 49N 50N 51N 13E 14E 15E 16E 17E 18E Bromus arvensis Bromus japonicus & B. squarrosus • Lata v obrysu vejčitá, vícestranná, větvená, větve obvykle s (1–)3(–4) klásky, většinou delší než klásky; klásky v obrysu podlouhle kopinaté, 2–3 cm dl. (včetně osin), obvykle 7– 10květé; plucha při pohledu z boku podlouhle eliptická až obkopinatá, po rozložení do plochy kosníkovitě eliptická až kosníkovitě obvejčitá, v 1/2 až hor. 1/3 nejširší, s okrajovou linií tvořící málo zřetelný tupý úhel, s blanitým průsvitným lemem 0,1–0,4 mm šir. … B. japonicus • Lata v obrysu úzce podlouhle vejčitá, jednostranná, velmi málo větvená, větve obvykle s 1(–3) klásky, obvykle kratší než klásky; klásky v obrysu šir. vejčitě kopinaté, 3,0–5,5 cm dl. (včetně osin), (8–)10–20květé; plucha při pohledu z boku podlouhle kosočtverečná, po rozložení do plochy vejčitě kosočtverečná, s okrajovou linií tvořící v 1/2 – hor. 1/3 nápadný tupý až pravý úhel, s blanitým průsvitným lemem ve stř. části až 1 mm šir. … B. squarrosus Bromus squarrosus Bromus japonicus Bromus japonicus Bromus japonicus Bromus japonicus Pole, úhory, vinice, suché stráně a křoviny, okraje cest, rumiště, pustá místa, nádraží a kolejiště, průmyslové objekty; na půdách hlinitých až hlinitopísčitých, někdy až jílovitých, propustných, čerstvě vlhkých až sušších, neutrálních až zásaditých, živinami chudších až středně bohatých, často vápnitých. Zejména na j. Moravě se uplatňuje jako polní plevel. Ve společenstvech tříd Festuca-Brometea (hlavně svaz Festucion valesiacae) a Artemisietea vulgaris (především svazy Onopordion acanthii a Dauco-Melilotion), méně často tříd Chenopodietea, Agropyretea repentis a Secalitea (zejména svaz Caucalidion lappulae). obsazeno 307 kvadrantů 49N 50N 51N 13E 14E 15E 16E 17E 18E Bromus japonicus Bromus squarrosus Bromus squarrosus Bromus squarrosus Travnaté a skalnaté svahy, skály, suché louky, písčiny, rumiště, nádraží a okolí železničních tratí, obilní sklady; na suchých propustných, obvykle neutrálních až bazických půdách. Doložen výskyt ve společenstvech třídy FestucoBrometea (hlavně svaz Alysso-Festucion pallentis), druhotné výskyty byly zaznamenány v různých neklasifikovatelných typech rederální vegetace. Přirozený výskyt pouze v okolí Znojma a Štramberka, občas přechodně zavlékán do dalších území. Nejstarší doklad o zavlečení je z pevnosti Josefov u Jaroměře (1879), od 50. let 20. století nálezy souvisejí zejména s přepravou obilí po železnici a importem železné rudy z Krivojrohu a odjinud z bývalého Sovětského svazu. obsazeno 20 kvadrantů 49N 50N 51N 13E 14E 15E 16E 17E 18E Bromus squarrosus Bromus hordeaceus & B. lepidus • Pluška obkopinatá, v hor. 1/3 nejširší, o 1–2 mm kratší než obilka, na žilkách v dol. a stř. části brvitá, v horní lysá; plucha 4,5–6,5 mm dl., 2× širší než obilka, obvykle lysá, s okrajovou linií tvořící v hor. 1/3 výrazný úhel (zalomení), na vrcholu vykrojená, se dvěma ca 0,5 mm dl. blanitými cípy, výkroj dosahuje k místu inzerce osiny; vřeteno klásku v době zralosti obilek viditelné; jazýček listů 0,7–1,3 mm dl. … B. lepidus • Pluška podlouhle eliptická, v 1/2 nejširší, zdéli nebo delší než obilka, na žilkách až k vrcholu brvitá; plucha 6,5–11,0 mm dl., 3x širší než obilka, obvykle měkce chlupatá, s okrajovou linií tvořící v hor. 1/3 pouze málo výrazný tupý úhel, na vrcholu mělce vykrojená, se dvěma 0,2–0,3 mm dl. blanitými cípy, zářez zdaleka nedosahuje k místu inzerce osiny; vřeteno klásku v době zralosti obilek zakryté pluchami; jazýček listů 1,2–2,0 mm dl. … B. hordeaceus Bromus hordeaceus subsp. hordeaceus Bromus hordeaceus subsp. hordeaceus Bromus hordeaceus subsp. hordeaceus Ruderální stanoviště (okraje cest a silnic, chodníky, rumiště, nádraží apod.), travnaté plochy v sídlech, louky a pastviny (na místech s narušeným drnem může vytvářet rozsáhle porosty), pole, meze; na půdách hlinito-jílovitých, hlinitých až písčitých, lehčích, čerstvě vlhkých až sušších, slabě kyselých až slabě zásaditých, živinami středně bohatých až bohatých, humoznějších. Ve společenstvech tříd Arhenatheretea (svazy Arrhenatherion, Cynusurion, Alopecurion pratensis, Calthion a Molinion), Sedo-Scleranthetea, FestucoBrometea Chenopodietea, Artemisietea vulgaris, GalioUrticetea, Plantaginetea majoris, Secalietea a Aropyretea repentis. Bromus hordeaceus subsp. hordeaceus Nepříliš obtížný polní plevel, vázaný převážně na okraje polí, a podřadná pícní tráva (do metání), v kulturních loukách považovaná za nepříjemný plevel. Dozrálé obilky mohou mechanicky poškodit trávicí ústrojí zvířat. Platí za nebezpečný plevel v kulturách trav na semeno a s travním semenem se také snadno šíří. 49N 50N 51N 13E 14E 15E 16E 17E 18E Bromus hordeaceus obsazeno 679 kvadrantů Bromus lepidus Bromus lepidus Parkové a městské trávníky, zahrady, nábřeží, rumiště, výjimečně obilná pole. Je příkladem mimikry kulturních plodin (vavilovské mimikry) v širším slova smyslu a šíří se speirochoricky s travním semenem. Přechodně zavlékán do městských parků a trávníků, většinou s travním semenem ze z. nebo sz. Evropy. První nález je z r. 1883 z městského parku v Sedlčanech; zatím poslední nález z roku 1976, je však pravděpodobné, že druh uniká pozornosti. Od planárního do suprakolinního stupně. Neofyt. 49N 50N 51N 13E 14E 15E 16E 17E 18E Bromus lepidus obsazeno 13 kvadrantů Bromus secalinus pochvy podélně rýhované, lysé a hladké, vz. u dol. listů s rovnovážně až mírně nazpět odstálými tužšími rovnými 0,4–1,0(–1,5) mm dl. chlupy, červenohnědé pluchy v době zralosti obilek podélně svinuté, kryjí obilky a navzájem se okraji nedotýkají, vřeteno klásku proto viditelné klásky za zralosti nerozpadavé osiny chybějí nebo různě (1–10 mm) dlouhé, často deformované obilky tlusté, na břišní straně s hlubokou rýhou Bromus secalinus Bromus secalinus Bromus secalinus Bromus secalinus Bromus secalinus Kultury ozimého žita a pšenice, vzácněji úhory, meze, okraje komunikací a rumiště, v současnosti relativně přibývá výskytů na ruderálních místech; na půdách hlinitých až písčitých, propustných, čerstvě až střídavě vlhkých, kyselých až neutrálních, živinami bohatých, obvykle nevápnitých. Speirochorní druh (přenáší a šíří se s osivem), přizpůsobený tradičním agrotechnickým postupům při pěstování ozimých obilnin. Projevem této adaptace jsou tlusté obilky (s dostatkem zásobního škrobu), redukce osin, nerozpadavost vřetene klásku a převažující autogamie. Stoklasa nevytváří semennou banku, ale při uložení v suchu si obilky udržují po mnoho let klíčivost a po výsevu klíčí během několika dnů. Fenologie a stadijní vývoj rostlin jsou sladěny s vývojem ozimých obilnin. Ve společenstvech třídy Secalietea, zejména svazu Aphanion, dnes též v různých typech ruderální vegetace třídy Chenopodietea a snad i Artemisietea vulgaris. Bromus secalinus Kdysi běžný plevel v ozimém obilí, zejména v mezofytiku, ale i v termofytiku a nižších polohách oreofytika. Výrazný a rychlý ústup začíná po 2. světové válce, v některých územích však už ve 30. letech v souvislosti se změnami agrotechnických postupů. Během krátké doby z krajiny téměř zmizel, ve větší míře přežíval díky tradičnějším způsobům hospodaření jen v Bílých Karpatech. V současné době vzácný, po roce 1980 je doložen pouze z okolí Žatce, vápenců u Strakonic, Budějovické a Třeboňské pánve, Moravskotřebovských vrchů, okolí Opavy a Brna, Bílých Karpat a ze Vsetínské kotliny. obsazeno 349 kvadrantů 49N 50N 51N 13E 14E 15E 16E 17E 18E Bromus secalinus Bromus racemosus & B. commutatus • Prašníky (1,5–)2,0–3,0 mm dl.; plucha (6,5–)7,0–8,0(–8,5) mm dl., v obrysu (rozložená do plochy) šir. eliptická, s okrajovou linií rovnoměrně obloukovitě zahnutou, pluška zdéli pluchy nebo nanejvýš o 0,5 mm kratší; květenství obvykle hroznovité (větve 1. řádu nevětvené), stopky klásků 1–3 cm dl.; osiny všech květů v klásku stejně dlouhé; vřeteno klásku mezi květy 0,5–1,0 mm dl. … B. racemosus • Prašníky (1,0–)1,2–1,6(–2,0) mm dl.; plucha 8–11(–12) mm dl., v obrysu (rozložená do plochy) šir. kosníkovitě obvejčitá, s okrajovou linií vybíhající ve zřetelný tupý úhel (v obrysu téměř zaokrouhleně kosníkovitá), v hor. 1/3 nejširší; pluška o 0,7–1,5 mm kratší než plucha; květenství obvykle latovité (větve 1. řádu dále větvené), stopky klásků až 7 cm dl.; osina nejdolejšího květu v klásku kratší než osiny výše položených květů; vřeteno klásku mezi květy 1,2–1,5 mm dl. … B. commutatus Bromus racemosus Bromus racemosus Bromus racemosus Vlhké až mokré louky, pastviny, vzácně vlhká pole a různá ruderální stanoviště; na půdách hlinitých až jílovitých, málo propustných, čerstvě vlhkých, střídavě vlhkých až mokrých, slabě kyselých až neutrálních, živinami středně bohatých, často s menším obsahem vápníku. Ve společenstvech třídy MolinioArrhenatheretea (hlavně svazů Arrhenatherion, Polygono-Trisetion, Cynosurion, Alopecurion pratensis a Calthion), méně často třídy Plantaginetea majoris a vzácně i třídy Secalietea. Bromus racemosus Dříve vzácně až místy roztroušeně téměř po celém území s výjimkou horských oblastí, pravděpodobně vždy chyběl nebo byl pouze ojedinělý v sušších kontinentálně laděných územích s malým zastoupením vlhkých luk. Rychlý ústup zejména po 2. světové válce je spojen se změnami v obhospodařování luk a s celkovou eutrofizací krajiny; v současnosti je s jistotou znám pouze z Bílých Karpat a údolí Botiče v Průhonickém parku. Od planárního do submontánního stupně (max.: Horní Moravice, 610 m). 49N 50N 51N 13E 14E 15E 16E 17E 18E Bromus racemosus obsazeno 118 kvadrantů Bromus commutatus Bromus commutatus Pole (dříve zejména v jeteli, vojtěšce a vičenci, dnes v ozimých obilninách), meze, úhory, okraje komunikací, náspy a příkopy, rumiště, pustá místa, vzácně louky; na půdách hlinitých až jílovitých, různě propustných, čerstvě vlhkých, slabě kyselých až slabě zásaditých, živinami středně bohatých, spíše nevápnitých. Ve společenstvech tříd Secalietea, Festuco-Brometea (nejčastěji svazu Arrhenatherion), případně v ruderálních společenstvech třídy Chenopodietea. Bromus commutatus Kdysi vzácně až roztroušeně v termofytiku sz. a stř. Čech a ve v. Polabí a roztroušeně až místy hojně v termofytiku na j. a stř. Moravě; v mezofytiku trvaleji pouze v Orlickém podhůří, v nejnižších polohách moravského podhůří Českomoravské vrchoviny, Bílých Karpatech a Vsetínské kotlině, vzácně a obvykle přechodně zavlečen jinam. V oreofytiku pouze velmi vzácně a přechodně. V poslední době (sběry a údaje od roku 1980) je vzácný. Trvale se vyskytuje v Bílých Karpatech (větší počet lokalit, často na loukách) a ve v. Polabí (Vlčí Habřina, Převýšov, Piletice, Svinary, vše okraje polí a cest), jinde jen jednotlivé nálezy. obsazeno 246 kvadrantů 49N 50N 51N 13E 14E 15E 16E 17E 18E Bromus commutatus Bromus lanceolatus jednoleté, až 70 cm vys. byliny lata přímá, v obrysu podlouhlá až podlouhle eliptická, 5–10(–15) cm dl., 2–7 cm šir., stažená, zprvu hustá, za zralosti volnější, větve šikmo odstálé klásky v obrysu kopinaté až podlouhle kopinaté, včetně osin (12–)25–40 mm dl., 4–12květé plucha obkopinatá, 13–18 mm dl., po rozložení do plochy 3,0–3,4 mm šir., na vrcholu s dvěma cípy, lysá nebo chlupatá osina vyrůstající pod zářezem na vrcholu, 12–15 mm dl., při bázi pentlicovitě stočená a za zralosti klásků ven zahnutá Bromus lanceolatus Bromus lanceolatus U nás poprvé sbírán v Praze-Šárce (1848) , ve 20. letech byl nalezen krátkodobě zplanělý u železniční trati v Praze-Zlíchově, v letech 1958–1961 je uveden ze zahrádek hnojených odpadem po třídění vlny v Brně na Radlase a doložen z roku 1963 z Kuřimi ze zahrádky hnojené stejným odpadem. V poslední době byl sbírán v Olomouci-Holici (2001), Javorníku nad Veličkou (2005), Praze-Opatově (2007), Brně-Bohunicích (2007) a Znojmě-Příměticích (2013). Původní od Středozemí přes Malou Asii, Kavkaz, Blízký východ, Írán, Irák do stř. Asie a Číny, zavlečen do stř. Evropy a Severní Ameriky. Bromus briziformis jednoleté 20–40 cm vys. byliny, dolní listové pochvy hustě měkce chlupaté lata přímá, v obrysu eliptická, 5–15 cm dl., 3–7 cm šir., volná, řídká, větve jednostranně převislé, s 1 nebo 2 klásky klásky v obrysu vejčité, 15–25 mm dl., 6–9květé plucha obvejčitě kosníkovitá, 7–8 mm dl., po rozložení do plochy 6–8 mm šir., obvykle lysá, bez osiny nebo s osinou nanejvýš 1 mm dl., za zralosti nápadně břichatě nafouklá Bromus briziformis Bromus briziformis Bromus briziformis Občas pěstuje jako okrasná rostlina do suchých vazeb (dříve zejména do tzv. Makartových kytic) a velmi vzácně zplaňuje: Brno (1895), Mělník (1901), OlomoucSlavonín (1912), Grygov (1912), Třebíč, zaniklá ves Oleška v bývalém okrese Doupov (1921 a 1925), Bezděkov (1959) a snad i u Rakovníka. Původní ve v. části Malé Asii, na Kavkaze, v s. Íránu a stř. Asii, ojediněle zavlékán do z., stř. a v. Evropy a Severní Ameriky (z. část USA). Bromus scoparius Bromus scoparius Mediteránně-západoasijský druh, byl sbírán v PrazeSmíchově (1927) a v Brně (1958–1961). Bromus sect. Genea, syn. Anisantha jednoleté (obvykle ozimé) byliny klásky před rozkvětem v obrysu kopinaté, později klínovité, směrem k vrcholu se rozšiřující (otevřené), z boku mírně zploštělé plevy výrazně nestejně dlouhé, dol. pleva jednožilná, horní 3žilná plucha mírně zploštělá (ale nikoliv kýlnatá), na vrcholu s dvěma 0,8–5 mm dl. blanitými cípy osina rovná a přímá nebo ven vyhnutá Bromus sterilis & B. tectorum • Lata mírně stažená, jednostranná, větve 2,0–3,0(–4,5) cm dl., zprohýbané, nejdelší s 4–8(–12) klásky (s výjimkou celkově nápadně drobných rostlin); stéblo pod latou a vřeteno laty chlupaté; plucha 9–14 mm dl., často chlupatá, s 10–18 mm dl. osinou … B. tectorum • Lata volná, rozkladitá, ± všestranná, větve 5–12 cm dl., rovné nebo ohnuté (ale nikoliv zprohýbané) s 1(–4) klásky; stéblo a vřeteno laty lysé; plucha 14–20(–25) mm dl., obvykle lysá, s 15–30 mm dl. osinou … B. sterilis Bromus sterilis Bromus sterilis Bromus sterilis Křoviny, meze, akátiny, ruderalizované lesní okraje, sušší louky, zahrady, rumiště, zdi, železnice, okraje cest a polí; na půdách hlinitých až písčitých, lehčích, dobře propustných, čerstvě vlhkých až sušších, slabě kyselých až zásaditých, živinami bohatších, často vápnitých. Ve společenstvech tříd Chenopodietea, Artemisietea vulgaris, Galio-Urticetea, Agropyretea repentis, Molinio-Arrhenatheretea, Sedo-Scleranthetea, FestucoBrometea, Robinietea, Epilobietea angustifolii, Plantaginetea majoris a Secalietea. Bromus sterilis Roztroušeně až hojně v termofytiku, v mezofytiku roztroušeně a místy až dosti hojně v teplejších územích významněji ovlivněných zemědělskou nebo průmyslovou činností, ve výše položených chladnějších územích vzácně podél železnic a silnic nebo chybí, v oreofytiku pouze vzácně zavlečen na Šumavě, v Beskydech a Žďárských vrších. Od planárního do suprakolinního, velmi vzácně až do montánního stupně. V teplejších oblastech se vyskytuje jako příležitostný plevel ozimých plodin, hlavně pšenice, ječmene a řepky. Expanduje se zaváděním minimálního zpracování půdy. Potlačuje jej hluboká orba a střídání plodin (hlavně v ozimech). Zralé obilky mohou poškodit zažívací soustavu zvířat a pluchy s osinami snižují kvalitu ovčího rouna. obsazeno 464 kvadrantů 49N 50N 51N 13E 14E 15E 16E 17E 18E Bromus sterilis Bromus tectorum Bromus tectorum Bromus tectorum Bromus tectorum Suchá ruderální stanoviště v intravilánech sídel a v jejich okolí, cesty, náspy, navážky, ruderalizované písčiny, železniční tratě, lomy, hradní zříceniny; na půdách písčitých až hlinitých, lehčích, často velmi mělkých dobře propustných, sušších a vysýchavých, slabě kyselých až zásaditých, živinami a humusem obvykle chudých. Ve společenstvech tříd Chenopodietea, Artemisietea vulgaris, Agropyretea repentis, Plantaginetea majoris, KoelerioCorynephoretea, Sedo-Scleranthetea, FestucoBrometea, Galio-Urticetea a Secalietea. Bromus tectorum Roztroušeně až hojně v termofytiku, v mezofytiku roztroušeně a místy až dosti hojně v teplejších územích na místech významněji ovlivněných lidskou činností (sídla, průmyslové oblasti, komunikace, hlavně železniční nádraží), ve výše položených chladnějších územích vzácně nebo chybí, v oreofytiku pouze velmi vzácně zavlečen na Šumavě, v Nízkém Jeseníku a Beskydech. Od planárního do suprakolinního, velmi vzácně až montánního stupně. Archeofyt. Na písčitých půdách teplých oblastí se vyskytuje jako méně obtížný polní plevel, vázaný zejména na polní okraje. Potlačuje jej hluboká orba. Dozrálé obilky mohou poškodit zažívací soustavu zvířat a osinaté pluchy snižují kvalitu ovčího rouna. obsazeno 506 kvadrantů 49N 50N 51N 13E 14E 15E 16E 17E 18E Bromus tectorum Bromus rubens Bromus rubens jednoleté 10–50 cm vys. byliny lata přímá, v obrysu obvejčitá až eliptická, 4–10 cm dl., 2–5 cm šir., stažená, hustá klásky v obrysu klínovité, 4–8květé, na vrcholu se svazečkem aspoň 3 samotných osinatých pluch (sterilních květů) plucha kopinatá, 9–13 mm dl., osina vyrůstající pod zářezem na vrcholu, 8–12(–16) mm dl., rovná, nápadně růžovofialová až červená Bromus rubens původní od Makaronésie a Středozemí po stř. Asii zavlečený a místy zdomácnělý v dalších územích v Evropě, Asii, j. Africe a v Severní Americe a Austrálii, sbírán i na Novém Zélandu u nás sbírán v Brně v letech 1958–1980, zavlečen s vlnou Bromus madritensis Bromus madritensis Bromus madritensis jednoleté 10–30(–50) cm vys. byliny lata přímá, v obrysu vejčitá až podlouhle vejčitá, 5–15 cm dl., 2–6 cm šir., stažená, ± hustá, větve šikmo odstálé, většinou kratší než klásky, málo větvené klásky v obrysu klínovité, včetně osin 35–60 mm dl., 5– 12květé, na vrcholu s 1–2 samostatnými osinatými pluchami (sterilními květy) osina 12–25 mm dl., rovná nebo mírně ven vyhnutá Bromus madritensis původní je od Makaronésie a Středozemí přes Blízký východ (na sever ještě na Krymu) po Afghánistán přechodně zavlečený nebo místy zdomácnělý v z., stř. a s. Evropě, j. Africe, Severní a Jižní Americe, Austrálii a na Novém Zélandu 1926 a 1927 sbírán na smíchovském nádraží v Praze 1929 na rumišti v Praze-Zlíchově 1958–1961 v zahrádkářské kolonii v Brně na Radlasu na pozemku hnojeném odpadem po zpracování vlny 1963 a 1964 v Kuřimi na pokusném pozemku hnojeném stejným odpadem Bromus diandrus Bromus diandrus Bromus diandrus jednoleté 35–80 cm vys. byliny s přímými, aspoň v hor. části chlupatými stébly lata přímá až převislá, v obrysu vejčitá až eliptická, 10– 25 cm dl., volná nebo ± stažená, větve šikmo až rovnovážně odstálé, později někdy dolní dolů sehnuté, až 10 cm dl., nevětvené, s 1(–2) klásky klásky v obrysu klínovité, včetně osin 60–90 mm dl., 3– 8květé osina vyrůstající pod zářezem na vrcholu, 25–75 mm dl., přímá, rovná Bromus diandrus var. diandrus / B. diandrus var. maximus nebo subsp. rigidus Bromus diandrus původní v Makaronésii, ve Středozemí, při pobřeží Chorvatska, na jihu Maďarska, na několika místech u Černého moře, na Blízkém východě a Kavkazu zavlékán (a někde zdomácnělý) do z., stř. a s. Evropy, v. Asie (Čína, Dálný východ, Malajsie), j. Afriky, Severní a Jižní Ameriky, Austrálii a na Nový Zéland 1929 na navážce za smíchovským nádražím v Praze (Praha- Zlíchov) 1962–1977 v Kuřimi na pokusném pozemku hnojeném odpadem po zpracování surové vlny 1968–1975 na pozemcích hnojených stejným odpadem v zahrádkářské kolonii v Brně-Černých Polích 1971 na skládce v Brněnských Ivanovicích 1977 na železniční trati u Kadaně Bromus sect. Pnigma, syn. Bromopsis, Zerna vytrvalé, trsnaté nebo výběžkaté byliny klásky v obrysu úzce kopinaté, kopinaté, podlouhlé až podlouhle eliptické, z boku mírně zploštělé plevy nestejně dlouhé, dol. pleva jednožilná, horní 3(– 5)žilná plucha na hřbetě zaoblená nebo v hor. části nezřetelně kýlnatá, na vrcholu ± špičatá nebo s dvěma nanejvýš 1 mm dl. blanitými cípy osina chybí nebo kratší než plucha, přímá, rovná Bromus ramosus & B. benekenii • pochva nejhořejšího stébelného listu pouze s roztroušenými, (2–)3–4 mm dl., nazpět až téměř rovnovážně odstálými chlupy; delší větev vyrůstající z nejdolejší uzliny laty až 20 cm dl., kratší (postranní) větev zpravidla jen jedna; prašníky nejprve nachové, po vypylení oranžové; šupinovitý listen podpírající nejdolejší uzlinu laty na vrcholu dl. brvitý … B. ramosus • pochva nejhořejšího stébelného listu s četnými kratičkými, 0,1–0,3 mm dl., rovnovážně odstálými chlupy, někdy (hlavně u ústí pochvy) také s roztroušenými dlouhými chlupy, vz. zcela lysá; delší větev vyrůstající z nejdolejší uzliny laty 3–8 cm dl., kratší (postranní větévky) 1–4; prašníky oranžové; šupinovitý listen podpírající nejdolejší uzlinu laty na vrcholu lysý nebo krátce brvitý … B. benekenii Bromus ramosus Bromus benekenii Bromus benekenii Bromus ramosus Vlhčí listnaté lesy, zejména dubohabřiny, potoční olšiny a bučiny, lesní prameniště, břehy lesních potoků, okraje lesních cest. Převážně ve společenstvech svazů Carpinion betuli, Fagion sylvaticae a Alnion incanae, vzácněji také Caricion remotae a Lycopodo-Cratoneurion commutati. Hojně na jv. Moravě, roztroušeně na stř. a v. Moravě, v okolí Brna a ve v. Čechách, vzácně v sz. a stř. Čechách. Zcela chybí v j. a jz. Čechách, na Českomoravské vrchovině a v z. a s. části Moravy a Slezska. Převážně v mezofytiku, vzácněji v termofytiku, v oreofytiku se nevyskytuje. V kolinním až submontánním stupni, v planárním a montánním stupni vzácněji (min.: Hodonín, ca 165 m; max.: Hostýn, ca 710 m, Velká Javořina, ca 900 m). Bromus benekenii Listnaté lesy, zvl. bučiny, suťové lesy, dubohabřiny a lužní lesy, vzácněji doubravy, dále křoviny a lesní paseky. Ve společenstvech svazů Carpinion betuli, Fagion sylvaticae, Sorbo torminalis-Fagion sylvaticae a Aceri tatarici-Quercion. Roztroušeně až hojně po celém území zejména v mezofytiku a lesnatějších oblastech termofytika. V některých územích je vzácný nebo zcela chybí. Téměř chybí v nejzápadnější části Čech a na Šumavě, není znám ani z Orlických hor. V planárním až montánním, ojediněle až subalpínském stupni (min.: Břeclav, 155 m; max.: Hrubý Jeseník, Velká kotlina, 1300 m). Bromus inermis & B. erectus • rostliny s dlouhými podzemními výběžky, nevytvářející trsy; čepel přízemních listů nebrvitá; osina chybí nebo (0,5–)1–2(–10) mm dl. … B. inermis • rostliny trsnaté, bez nebo jen s krátkými podzemními výběžky; čepel přízemních listů dl. brvitá; osina (2– )4–8(–10) mm dl. … B. erectus Bromus inermis Bromus inermis Bromus inermis Okraje a náspy cest a silnic, narušované suché trávníky, břehy řek, sady, okraje polí a úhorů, hráze, zarůstající haldy, lesní okraje a suché světlé lesy. Převážně ve společenstvech tříd Artemisietea, Festuco-Brometea a Galio-Urticetea, dále také ve společenstvech tříd Molinio-Arrhenatheretea, Stellarietea mediae, Rhamno-Prunetea a Quercetea Hojně v nížinách a pahorkatinách, ve vyšších polohách roztroušeně až vzácně, v horách ojediněle. Hlavně v termofytiku a teplejším mezofytiku jižní a stř. Moravy a stř., sz. a v. Čech. Jinde je méně častý, popř. zcela chybí. V planárním až montánním, ojediněle až subalpínském stupni (max.: Krkonoše, Vrbatova bouda, bývalé Jestřábí Boudy, 1380 m, lit.). Bromus inermis Sveřep bezbranný patří mezi významné pícniny. Seje se především v sušších oblastech. Je velmi odolný k suchu a k vysokým i nízkým teplotám. V zemědělské praxi se rozlišuje luční (severní) typ a stepní (jižní) typ. Druh je šlechtěn od počátku 20. století a dnes existuje řada kultivarů, např. Lincoln, Polar nebo český kultivar Tabrom. Bromus erectus Bromus erectus Bromus erectus Suché až mezofilní trávníky, železniční náspy a okraje cest, na dočasně vysýchavých až mírně vlhkých, živinami obvykle dobře zásobených, ale i chudých, nejčastěji neutrálních až zásaditých, obvykle hlubších půdách, často jako dominantní druh. Převážně ve společenstvech svazů Cirsio-Brachypodion pinnati (diagnostický druh) a Bromion erecti. Bromus sect. Ceratochloa, syn. Ceratochloa jednoleté, dvouleté nebo vytrvalé byliny klásky v obrysu kopinaté až eliptické, z boku zřetelně zploštělé plevy nestejně dlouhé, dol. pleva 3–7(–9)žilná, horní 5–9(–11)žilná plucha z boku zřetelně zploštělá a kýlnatá, na vrcholu špičatá nebo s dvěma nanejvýš 1 mm dl. blanitými cípy osina přímá nebo mírně ven vyhnutá, vzácněji chybí Bromus catharticus & B. carinatus • plucha 9–13žilná, bez osiny nebo s osinou nanejvýš 3,5 mm dl.; pluška obvykle dosahující do 1/2–2/3 délky pluchy … B. catharticus • plucha 7(–9)žilná, s 4–17 mm dl. osinou; pluška obvykle dosahující alespoň do 3/4 délky pluchy… B. carinatus (u nás jen var. marginatus s osinami do 4– 7 mm dl.) Bromus carinatus Bromus catharticus Bromus catharticus Bromus carinatus Intravilány sídel, zejména uměle založené trávníky, rumiště, travnaté plochy, navážky zeminy a stavebních materiálů, okraje komunikací, navigace vodních toků, mimo sídla zejména podél silnic a železnic. První datovaný doklad o pěstování je z roku 1907 ze Sloupnice, ve 30. letech byl pěstován v Šumperku a v Olomouci, později i v botanických zahradách v Praze a Brně. V meziválečném období byl pěstován jako pícnina v krátkodobých travních směsích v okolí Veselí nad Lužnicí (v literatuře jako B. marginatus). Zplanělé rostliny jsou poprvé doloženy z Brna (1934) a Olomouce (1942). Nárůst lokalit od konce 60. let (Brno, Kroměříž, Rožnov pod Radhoštěm, Opava, Ostrava). V současnosti je znám z větších sídelních aglomerací a jejich okolí (např. Praha, České Budějovice a Brno) a mnoha dalších míst v j. a v. Čechách a na j. a jv. Moravě, ojedinělé výskyty jsou i v jiných územích. Bromus carinatus Původní v z. části Severní Ameriky od Britské Kolumbie a Saskatchewanu na jih po Mexiko a ve stř. Americe, zavlečen na různá místa celého světa. Významná pícnina a zejména silážní tráva s vysokou produkcí sušiny, s pící nadprůměrně výživné hodnoty, kterou si udržuje až do začátku kvetení. Využití má i v bioenergetice a zejména v z. části USA se používá při rychlém ozeleňování ploch a na pozemcích ohrožených erozí. Roste dobře především v oblastech s mírnější zimou a teplým jarem a létem, přechodně snáší i nedostatek srážek. Nevýhodou je malá konkurenční schopnost, pěstuje se proto buď v monokultuře, anebo s příměsí jetelovin (nejlépe vojtěšky). V ČR byl vyšlechtěn kultivar Tacit (v zemědělských pramenech jako B. marginatus). obsazeno 55 kvadrantů 49N 50N 51N 13E 14E 15E 16E 17E 18E Bromus carinatus Bromus catharticus syn. Bromus unioloides, B. willdenowii, Ceratochloa cathartica, C. willdenowii Původní v Jižní Americe, někdy jsou za původní považovány i výskyty ve stř. Americe a v nejjižnější části USA. Rozšíření v Evropě není vzhledem k častým záměnám s rostlinami z okruhu B. carinatus agg. přesné známé. u nás poprvé sbírán v Kolíně (1853), mohlo jít ale o pěstované rostliny. Další nálezy se vztahují k rostlinám zplaňujícím v zahradách v Písku (1873) a Jaroměři (1879). V 50. letech byl nalezen zavlečený s odpadem po zpracování vlny u Raspenavy (1957), v nedávné době v Průhonicích (1998, 2004, několik dokladů, výskyt může souviset s nálezem rostlin zplaněných v pokusné zahradě [1989]).