zvyšující se vliv člověka
na přírodní prostředí
upraveno podle
Musila (1996)
Atlantik – 8000- 7000BP –vyšší teplota a humidita, počátek neolitu
3200-2700 BP sušší teplý interval (doba bronzová)
ochlazení a zvlhčení – doba železná
Základním rysem klimatu minulého tisíciletí je jeho stabilita v geologickém měřítku a nestabilita v lidském měřítku.
sled tzv. sekulárních období pro střední části mírného evropského pásma, kde leží Česká republika počítá s tzv.
klimatickým optimem 875 - 1194, středověké teplé období
první malou dobou ledovou 1195 - 1465,
malým klimatickým optimem 1466 - 1618
a druhou malou dobou ledovou 1619 - 1897, která skončila velmi studenou klimatickou episodou 1887 - 1897,
a navazujícím teplým dvacátým stoletím, o kterém se někdy hovoří jako o tzv. "skleníkovém světě".
BP
Sádlo, Štorch 2000
- synantropní rostliny (synantropofyty) – šíří se činností člověka
A. Apofyty – naše rostliny rozšiřující svůj areál – antropogenní stanoviště – kopřiva, smetanka, lebeda
B. Antropofyty – rostliny cizího původu – zavlečené
úmyslně hemerofyty - obilí, brambory nebo i okrasné…
neúmyslně xenofyty – plevele:
prehistorické archeofyty – chrpa polní, mák vlčí, koukol polní
(už je nepociťujeme jako cizí.)
neofyty (od objevení Ameriky) –
buď jenom vyklíčí a pak uhynou,
ale častěji se dále šíří – Laskavec, Pěťour
Pochází ze Střední Ameriky, byl pěstován Aztéky a Inky již před třemi tisíciletími. Podle svého využití se
řadí, stejně jako pohanka, k pseudoobilovinám (Dostálek a kol., 2000).
Činnost člověka
Triticum pšenice
plevelekulturní rostliny
x divoká tráva
Centaurea cyanus Chrpa modrák
Agrostemma githago
Koukol
Domestikace rostlin
Proces, který:
 nastane při pěstování populací planých typů rostlin sbíraných na místech jejich
původního výskytu
 probíhá alespoň v prvních fázích neintencionálně
 za některých podmínek (vhodná agronomie) probíhá velmi rychle
 selektivně zvýhodňuje mutanty neschopné přežít v přirozených podmínkách
 pokračuje, dokud tyto znaky nepřevládnou a původní typy jsou eliminovány
Domestikace trav
kritérium pro hodnocení stupně domestikace trav rozpadavost klasu
 domestikované formy letální v přírodě
 rozpadavost klasu doložitelná v archeologických nálezech
 jev sledovatelný experimentálně
rozpadavost klasu kontroluje jediná alela (úsek v DNA)
mutanti vznikají i v přirozených společenstvech s frekvencí 10 -6 v jedné generaci (letální – zanikají)
v přirozené plané populaci 2-4 miliónů rozpadavých klasů jsou 1-2 klasy nerozpadavé
První zkulturněné formy 8800 BC
(T. dicoccum, T. monococcum, Hordeum vulgare) el Aswad (SZ Syrie),Jericho, Gilgal, Netiv Hegdu (Palestina)
Abu Hureyra (S Syrie), Cayonu (JV Turecko)
nejstarší zásoba planých trav – 18 000 př.n.l. - Ohallo (Izrael)
pre-domestikace - kultivace
Pěstování planých forem – průkazně 9.7 tis. cal BC
ukončení procesu šíření zemědělství 6.2 tis. BC
 vysoce efektivní způsob při rozpadavých (planých) klasech
 nedozrálá část rozpadnutého klasu nebo částečně nerozpadavý klas zůstane na stéblech
 některé klásky rozpadavých typů padnou na povrch půdy– následující úroda na tomto poli –
vyšší procento planých typů
 metoda (dnes nejčastěji u sběračů) nevhodná pro proces domestikace
Agrotechnické postupy - domestikace
Sběr „oboucháváním“ do košíku
kosení srpy
aplikované na částečně dozrálé klasy
 u planých forem horní část klasu odpadne na zem – u polorozpadavých jedinců ne –
 v zásobě se jejich procentické zastoupení zvyšuje
 metoda zvýhodňuje nerozpadavé klasy
 když se vyseje úroda na novou plochu, jejich počet bude výrazně narůstat, dokud
nepřevládnou v populaci úplně – vhodné pro domestikaci trav
 na původním poli však vyrostou jen klasy rozpadavé, když se tyto posbírají a přimísí k
úrodě s nerozpadavými klasy – proces se zpomaluje
vytrhávání celých rostlin
Částečně zralé
 plané formy – stejný výsledek jako kosení srpem
 pěstované formy – i dnes běžné
Malá Asie
a Blízký východ
pšenice, žito, ječmen, oves, len, vojtěška, mák, salát, některé luskoviny (bob, čočka, hrách) a ovocné druhy (83 druhů)
Střední Asie pšenice, některé luskoviny, len, bavlník, cibule, mrkev, ovoce,
vinná réva (42 druhů)
Středozemí
pšenice, ječmen, některé brukvovité, řepa, hořčice, olivovník, chmel, některé druhy pícnin, koření, zeleniny a ovoce (84
druhů)
Indie rýže, proso, některé luskoviny, lilek, okurka (117 druhů)
Čína rýže, některé obiloviny, proso, pohanka, sója, mák, konopí, citrusy, čajovník (138 druhů)
Indomalajská oblast cukrová třtina, kokosová palma, banán a některé další druhy ovoce (55 druhů)
Etiopie ječmen, čirok, káva, některé druhy luskovin a koření (38 druhů)
Střední Amerika
a Mexiko
kukuřice, fazole, tykve,
quinoja, amarant, batáty,
kakaovník, některé
druhy koření, ovoce a
přadných rostlin (49 druhů)
Andy brambory a některé
další druhy kořenových plodin,
rajčata, tabák,
chinin, kokain, některé druhy
zeleniny (45 druhů)
Brazílie a Paraguay fazole,
maniok, podzemnice, ananas,
kaučukovník, maté (13 druhů)
Místy, kde se poprvé plánovaně sely a sklízely plodiny byly Úrodný půlměsíc na
Blízkém východě, Egypt a Indie. Nezávisle na tom se vyskytly případy obdělávání
půdy i v severní a jižní Číně, africkém Sahelu, na Nové Guiney a v některých
částech Ameriky
Zelí, květák, kapusta - Planým předchůdcem byla brukev zelná (Brassica oleracea) evropského původu - ve volné
přírodě zemí východního Středomoří, kde roste široká paleta planých i kulturních forem této rostliny.
Zelí si buď osvojili Keltové někde v západní Evropě během prvního století před n.l. a uvedli je na východ od Evropy,
nebo útoční Keltové našli už zelí u domorodých Ligurů nebo Iberů a převzali je od nich.
Nejstarší popis skutečného květáku -španělsko – arabské pojednání o zemědělství z 12. století - Jmenuje tři druhy
květáku nebo brokolice a nazývá je syrským zelím.
Podle tradice měli Italové, zvláště Janované, první semena květáku z Levantu, je pravděpodobné, že poprvé
vypěstován v Sýrii.
6 Nejvýznamnějších kulturních plodin
1. místo – rýže
Kultury v oblasti, kde se rýže pěstuje nejvíce, tedy v jižní a jihovýchodní Asii, jsou
nejvíce expandující. Má zde obrovskou tradici. Díky velkému množství proteinů uživí
velký počet lidí.
2. místo – pšenice (obiloviny)
Jejich pěstování stálo u kolébky největších civilizací. Právě tyto plodiny spustily
neolitickou revoluci. Tradiční plodina, na které je závislá především euroamerická
civilizace.
3.-4. místo – brambory
Původně americká plodina, která v Evropě rychle zdomácněla. Potravina chudých
mírného pásma
3.-4. místo – kukuřice
Vyspělá kultura oblasti Mezoameriky by bez kukuřice nikdy nevznikla. V této oblasti
původní civilizace uznávaly i kukuřičná božstva.
Evropě existuje silný tlak k prosazení výsadby zejména geneticky modifikovaných
odrůd kukuřice.
5. místo – Maniok
Klíčová plodina tropického pásu. Kulturní rostlina tropické Ameriky pěstovaná pro
kořenové hlízy obsahující škrob.
6. místo – Čajovník
Zachránil Anglii a potažmo Evropu před masovým alkoholismem.
Pšenice - nejstarší obilnina, rozšířila sena většinu severní i jižní polokoule hlavně
z oblasti přední Asie, případní severní Afriky.
Pšenice Jednozrnka (Triticum monnococcum L.)
Jedná se o vývojově nejstarší a nejprimitivnější kulturní pšenice. Poprvé se objevila v Tróji v době
bronzové a ve střední Evropě v době neolitické. Dokáže přežít i v nepřístupných horách Afriky, na
Balkáně,v Pyrenejích a na Kavkaze.
Pšenice Dvouzrnka (Triticum dicoccon Schrank.)
Pšenice dvouzrnka pochází z hory Úrodného Půlměsíce, Irán, Irák, Jordánsko, Sýrie a Palestiny.
Měla významnou roli ve výživě starobylých národů (Babyloňané, Asyřané, Egypťané).Byla
nalezena v Evropě. Dokázala se udržet v extenzivních horských oblastech Pyrenejí, Středního
Východu a severní Afriky. Vyskytovala se na východní Moravě a na Slovensku ještě v 70. letech.
Pšenice špalda (Triticum spelta L.)
V předhistorické době se vyskytovala na Blízkém Východě. Dlouhá staletí byla populární v Evropě
např.Itálie (farro), jižní Německo (dinkle), Španělsko, Belgie, Švýcarsko, Anglie, Polsko, Skandinávie
.V ČR se objevila v polovině 18.století na Litomyšlsku a využívala se jako kávovina. V
současnosti je využívána v ekologickém zemědělství.
Nahý ječmen (Hordeum vulgare L.) Na naše území přinesly ječmen stěhovavé národy z
jihozápadní Asie asi před pěti tisíci lety.
V minulosti byl známý v celé Evropě, největší pěstitelské plochy se nacházely v oblasti Alp, v Belgii a
v Norsku. Hodně byla populární v Orientu a v oblastech Himalájí, širší využití měla v Nepálu, Etiopii,
Japonsku (místa s tradiční konzumací ječmene) .
Žito (Secale) je mladší obilovinou než pšenice a ječmen, pochází pravděpodobně z oblastí střední
Asie, ze Zakavkazska možná až z oblastí Tibetu a Pamíru, kdy se jako plevelná rostlina vyskytovalo
v porostech pšenice. Při postupu pěstování pšenice a ječmene do severních oblastí (do méně
příznivých podmínek – odolnost, vyšší konkurenceschopnost) žito převládalo, až se pěstovalo téměř
v čisté kultuře.
Do Evropy žito přinesli pravděpodobně Slované a od nich je převzali Germáni a obyvatelé
severských zemí. Díky svým vlastnostem, které, jak bylo řečeno, mají svůj základ v dřevních dobách
na úbočích středoasijských pohoří, žito rychle opanovalo severovýchodní a střední Evropu a stalo se
jednou ze základních kulturních plodin a základní obilovinou v oblasti na sever od Alp až po
Skandinávii a na východ do ruských stepí. V Čechách bylo žito hlavní chlebovou obilovinou až do
poloviny 20. století. Podobně tomu bylo i v Německu a Polsku.
Žito bylo do počátku tohoto století nejrozšířenější obilninou v Čechách.
Oves (Avena)
Původ ovsa není úplně jasný - do Evropy se dostal jako plevel mezi ječmenem a pšenicí
Původ pluchatého ovsa setého sahá do oblasti Malé Asie a bezpluchý oves vznikl spontánní mutací v Číně
a Mongolsku. Jedná se o nejmladší kulturní obilninu.
Význam ovsa byl znám už před mnoha stoletími. Římský spisovatel Plinius již v 1. století n. l. zaznamenal,
že germánské kmeny se živí ovesnou kaší. Germánští bojovníci nazývali ovesnou kaši pokrmem bohů a
vařili ji před bojovým tažením. Staří Římané máčeli oves ve víně, které pak pili vojáci před bojem, zatímco
oves dávali koním.
Proso seté (Panicum miliaceum L.)
Proso patří mezi nejstarší kulturní plodiny. Jeho pravlastí je Čína, východní Asie a Indie. Doklady
pěstování: Gruzie (?5-4 tis bc), Čína (4 tis bc) – sprašová tabule. - je běžné od střední nebo pozdní
doby bronzové
Proso byla také důležitá obilovina Slovanů, ty z něj dělali kaše, placky, polévky,…
Proso je náročné na teplotu (klíčení 9 – 10°C, optim. 15 – 20°C) – citlivé na mráz,má menší náročnost
na vláhu, nižší osvojovací schopnost kořenů
Pohanka setá (Fagopyrum )
Pohanka setá jestará kulturní plodina. Pochází z Číny, odkud se rozšířila do Japonska,
Evropy i do Severní Ameriky , u nás se pěstovala již ve 12. století - tradice na Těšínsku,
Valašsku a v Beskydech . V 16. století byla nejoblíbenější potravinou, poté nastal ústup
pěstování , tento trend pokračoval i ve 20. století. Konkurenční schopnost pohanky
využívali obyvatelé Sudet často k ničení pýru zejména před setím lnu na semeno .Na
Slovensku se pěstuje pohanka jako meziplodina, často pod závlahou.
Název získala díky pohanským nájezdníkům:
saracénům a tatarům, kteří rozšířili její semena
do Evropy.
Laskavec - Amarant (Amaranthus sp.)
Jedná se o starou kulturní plodinu Amerického kontinentu,
v období před objevením Ameriky,
to byla třetí nejrozšířenější plodina ve Střední Americe.
Po obsazení Mexika bylo pěstování laskavce zakázáno.
Čirok (Sorghum vulgare Adams)
Rod Sorghum Moench. zahrnuje řadu jedno i víceletých druhů,
převážně planě rostoucích v subtropických a tropických oblastech.
Původem je z Etiopie. Jednoletá bylina,
botanickými vlastnostmi podobná kukuřici,
květenstvím prosu.
Bér je prastará kulturní plodina. Místem původu je Indie,
Čína a Japonsko, do střední Evropy se dostal už v době brnzové.
Proso, Laskavec, bér, kukuřice: patří do skupiny rostlin s C4 cyklem, které mají velkou
rychlost fotosyntézy, ekonomičtěji využívají světelnou energii při fixaci CO2, mají sníženou
fotorespiraci a dosahují vysoké hodnoty fotosyntetické produkce – většinou jsou to
rostliny tropů a subtropů
U nás se pěstují jen jedno vegetační období, pozdní výsev
Setaria - bér italský,
Amaranthus
caudatuslaskavec ocasatý
- Velmi rychlý vzestup teploty a za ním se opožďující vzestup vlhkosti
- Postupné šíření lesa, který se vyvíjí spolu s imigracemi nových druhů
- Přechodný vzestup biodiverzity následovaný jejím poklesem
- Člověk se více usazuje a přeorientovává z lovu velké stepní fauny na
specializovaný sběr, rybolov, lov lesních zvířat a ptáků - střední doba kamenná (mezolit).
ošlapávané plochy
nitrifikace v okolí sídlišť
Chenopodium - merlík,
Atriplex – lebeda
Rumex - šťovík
Plantago lanceoloata
Jitrocel kopinatý
Dolní Věstonice – otisk látky
– vlákna z kopřivy
Záměrné šíření lísky – sběr plodů
Trapa natans
Kotvice plovoucí
Rumex acetosa L.
- šťovík kyselý
Polygonum aviculare L. truskavec
ptačí
Střední holocén
(5500 – 1000 před n.l.)
- Období po maximu vlhkosti a teploty, „lesní optimum“ holocénu.
- Největší rozšíření smíšeného listnatého lesa Quercetum mixtum a jeho postupná degradace
-Postupný vznik „moderních“ lesních typů.
- Zavedení zemědělství a jeho postupný vývoj.
- Ke konci období maximální rozšíření pravěké kulturní krajiny.
- „Antropogenní“ bezlesí
-Postupná centralizace osídlení.
Neolit – doba železná
Sečené louky - přelom doby bronzové a železné
Archeologické nálezy z neolitické doby ukazují na pěstování pšenice
dvouzrnky, jednozrnky, pšenice obecné, ječmene a prosa obecného.
Teprve po těchto nejstarších kulturních plodinách se začal
pěstovat hrách, sója, rýže a další druhy rostlin.
„sklizňové hospodářství„. Lidé ještě kočovali, ale když našli místo, kde bylo hodně jedlých
rostlin, usadili se tam do doby, než je mohli sklidit. Postupně uchovávání semena přes
zimu
Dřevěné brázdiče - vhodně tvarované dřevo - brázdu, do které seli.,motyky ze dřeva nebo
z rohů a parohů.
Při přípravě pole často vypalovali louky nebo lesy a seli přímo do teplého popela, takže
nemuseli vůbec kopat a měli pohnojeno na několik příštích let. Protože obilí půdu rychle
vyčerpá, nechávali vždy po třech až pěti letech půdu ležet ladem, aby se zase zúrodnila, a
po 20 až 50 letech proces zopakovali.
- Obrovské odlesněné plochy
Planá jablka, hrušky, třešně, trnky, mirabelky, lesní vinnou révu a vlašské a lískové ořechy hledali a využívali
naši předkové už v neolitu.
V eneolitu začali systematicky pěstovat (a křížit) slívy, jabloně, třešně, hrušně a vlašské ořechy.
Nejdůležitější byla asi jablka, která uměli uskladnit nebo nasušit na horší časy.
Ze zeleniny používali česnek, mrkev a pastinák
od žárového k trávopolnímu hospodaření - přestali kočovat – vypalovat, osívat,
opouštět pole a zase se na ně vracet. Pole orali a osívali dlouhodobě, takže jim na nich
rostla mimo obilí i tráva, která tvořila až 50 % příměsi. Když už to nebylo únosné,
museli nechat pole ladem a po několika letech začít znovu.
Doba bronzová (1900-700 př. l.) přinesla do zemědělství použití kovu.
Bronzové srpy se postupně začaly využívat ke sklízení obilí a nože k vysekávání větví pro
dobytek
Pěstované druhy rostlin zůstávaly stejné jako v neolitu. Změnila se ale jejich skladba –
ječmen převážil nad pšenicí, rozšířilo se pěstování žita, prosa a bobu.
Zimní krmení senem byl velký vynález, který se stal samozřejmostí až koncem laténského
období. Do té doby se dobytek musel přes zimu sám pást, nebo ho jednoduše na podzim
zabili.
Keltové pěstovali pšenici, proso, žito, oves, hrách, čočku, boby, merlík bílý a konopí (ke
tkaní látek i na semena) a barvířské rostliny. Ale hlavně ječmen, ze kerého pekli chleba a
vařili kaše – a pivo.
Římané intenzivně přeměňovali krajinu: mýtili rozsáhlé lesy, vysoušeli bažiny, stavěli
kanály a vodovody a regulovali vodní toky, na kterých postupně začali stavět vodní
mlýny.
I když vinnou révu, která se vyvinula z divoké lesní révy, pěstovali už Keltové, teprve
Římané ji začali šlechtit a pěstovat ve velkém. Pravděpodobně ve 3. a 4. století se tak na
jižní Moravě vysazovalo a sklízelo římské víno
Polní plodiny pěstované ve střední Evropě od neolitu do vrcholného středověku
Neolit Doba bronzová Doba
železná
Ří
m
StředověkD
S
N
Oves
Ječmen
Žito
Pšenice
Proso
Bér
Čočka
Hrách
Bob
obecný
Len
Mák
Lnička
Konopí
Pohanka
Lnička setá (Camelina sativa) –
olejnina
Pochází z jihovýchodní Evropy,
přední Asie a severozápadní Afriky.
Bob pochází ze severní Afriky a jihozápadní Asie. Již kolem
roku 6000 př.n.l. byl běžnou součástí stravy ve východním
Středozemíí. Ve střední Evropě se objevuje později (patrně
až počátkem doby bronzové) a jeho pěstování se patrně
nikdy nestalo masovým.
V Německu v 15. a 16. století byl ale tradičním pokrmem
selských domácností
ČR: hlavní etapy vývoje pravěkého hospodářství
centralizacesídel
Mladý holocén
1000BC - současnost
- Postupné ochlazování, rozkolísané srážkové poměry.
- Zvýšená eroze a tvorba svahovin, změny v nivách.
- Rozvoj sekundárního xerotermního bezlesí v suchých oblastech.
-Lesní vegetace pod výrazným vlivem managementu.
-Vrcholně středověká kolonizace a právní fixace krajinné mozaiky.
Soukromé vlastnictví půdy, hospodářská konjunktura, zápřah koně, zavedení těžkého
záhonového pluhu a hluboké orby, ozimy a jaře, hnojení, trojpolní systém, lesní
pastva, klášterní hospodářství, vznik měst, plavení dřeva, pálení dřevěného uhlí,
hornictví, lesy s krátkým obmýtím (porostliny).
Místa, kde vznikaly ovocné dřeviny, se označují jako genová centra. Nachází se po celém světě a
z těchto míst se rozšířily do dalších oblastí.
JABLONĚ - čeleď růžovitých
Prvotním místem vzniku kulturních jabloní je s největší pravděpodobností středoasijská oblast
(Zakavkazí, Kazachstán, Irán a západní Turkestán). Odtud se tyto kvalitnější jabloně šířily hlavně
na jihozápad do Malé Asie, Evropy a Severní Ameriky. Přes Řecko a Itálii se dostaly do ostatních
částí Evropy. Tam se měnil hlavně vzhled původních jabloní, plody se výrazně zvětšily a získaly
více barev.
Hrušeň je velmi starý ovocný druh z. Hrušeň obecná (Pyrus communis L.) vznikla
pravděpodobně složitým křížením planých předků evropských hrušní v oblasti dnešního Kavkazu
(například Pyrus nivalis a Pyrus caucasica).
Historické názory na původ třešní jsou různé. Dle Vavilova je domovinou třešní a višní východní
Asie (Čína) a J-Z Asie (Malá Asie, Irán). Z těchto částí planety se během své evoluce dostávaly dál
na západ do Evropy. Jiné historické zdroje tvrdí, že je do Evropy přivezli Římané z Malé Asie
začátkem našeho letopočtu. Plané formy třešní se v Evropě nejvíce nacházely ve Švýcarsku a v
jižních oblastech bývalé Ruské federace u Kaspického a Černého moře, ve Španělsku, Itálii a v
jižní Evropě. Na Balkáně, v Srbsku a Makedonii roste i dnes hustě v lesním porostu. Třešeň je
považována za typický strom rostoucí po celé Evropě, mimo severní části Skandinávie a Ruska, a
dále v severní Africe a na Kavkaze.
Třešeň v plané formě – ptáčnice tak jak ji známe dnes, je mnohonásobným náhodným
křížencem mezi třešněmi a višněmi. Roste i u nás ve volné přírodě. Její plody jsou podstatně
menší než plody pěstovaných odrůd.
Původně byly slivoně rozšířené v Asii na území Kavkazu, v Malé Asii, východní a střední Evropě a
Severní Americe. Pod Kavkazem se nachází oblast s největším výskytem planých typů slivoní a
slív. Na naše území přinesly kulturní odrůdy slovanské kmeny. Tyto odrůdy na našem území
prošly změnami a pod názvem švestky se rozšířily do Německa i dál na západ a do Transylvánie
do oblasti rumunského města Bistrica.
Meruňky vznikly ve východní Asii, hornatá oblast severní Číny, odkud se šířily dál na západ do
Iránu. V Evropě se objevila nejdřív v středomoří zásluhou Římanů a Řeků. Později se dostala do
celé Evropy. Na území Moravy a Slovenska se dostala společně s Římany před 2000 lety.
Meruňky se díky lodní dopravě dostaly s člověkem i do Afriky a Austrálie.
Broskvoně vznikly ve východní části Asie (Čína). Doposud se přirozeně vyskytují v Číně, v
Japonsku, v střední Asii až po Irán. Z Číny se rozšiřovaly do střední Asie, Iránu a jižní Evropy před
2000 lety. Zásluhou mořeplavectví se dostaly s Portugalci a Španěly do Ameriky. U nás se
původně pěstovaly v klášterních zahradách. Moderní způsob pěstování započal až v polovině
minulého století.
Průběh vzniku odrůd drobného a skořápkového ovoce
– převážná většina drobného ovoce je na území ČR původními druhy (rybíz, maliník, ostružiník,
brusinka….) Dodnes přirozený výskyt: v lesích, na mezích, podél vodních toků, na vřesovištích
– menší část drobného ovoce nepůvodní – dovezena z jiných zemí (introdukce – např. rakytník,
morušovník, kiwi, zimolez).
GM culture
horizon
decrease of woods - deforestation cultural indicators
flood loam
the horizon minimally influenced by human
hardwoodfloodplain
forest
softwoodfloodplain
forest
Querceto-Carpinetum Profile 1
Zemědělství na Velké Moravě
- Rozsáhlé odlesnění – krajina už dříve osídlená
- trávopolní soustava, dvojpolní systém
- Pšenice- ozimá, proso – obilné kaše
- Hrách, čočka, boby, višeň ptačí,
- Konopí a len, chmel
- Řepa, zelí, kapusta, cibule, česnek, mrkev, celer, tykev, okurky, pastiňák a ředkev
- Sbírané - blín, sléz, kmín, majoránka, trnky, rybíz, maliny, ostružiny
- Ovocnictví a vinařství – převzato od římanů
- Švestky, broskvoně, dřínky, třešně, jabloně, hrušně, slívy, Vlašské ořešáky, lískové o.
Během starého Holocénu byl povrch údolní nivy Dyje velmi morfologicky členitý. Tvořily ho
převážně říční náplavy štěrkopísků zarůstající řídkou vegetací, ale rovněž až 6m vysoké
duny vátých písků.
Lesní dřeviny porůstaly vyvýšená sušší místa a byly zastoupeny především smíšenými
lipovými dubohabřinami s jilmy. V erozních rýhách a depresích podél vodních toků a
slepých ramen vznikala bažinná společenstva slatinných výplní s lemy křovinatých vrb a
lužními lesy tvořenými převážně olšinami.
V neolitu začalo i v této oblasti výraznější ovlivňování přirozené krajiny lidskou činností odlesňování,
pěstování kulturních plodin, pastva. Už z této doby byla zde na Pohansku
zjištěna pylová zrna obilí. Lidská aktivita současně se změnami srážkových poměrů
charakteristickými pro toto období, způsobila i změny v ukládání sedimentů –
zintenzivnění vzniku povodní a tím zanášení nivy povodňovými hlínami a jíly.
V povodňových sedimentech byly ovšem zjištěny 2 horizonty pohřbených (fosilních) půd,
které svědčí o určitých obdobích klidu v zanášení údolní nivy. Na povrchu svrchní půdní
polohy leží kulturní horizont s archeologickými nálezy Velké Moravy.
Zanášení nivy povodňovými sedimenty po tomto přerušení pokračovalo a dosáhlo vrcholu
od 10. století na konci doby hradištní a zejména od 12. století při rozsáhlém odlesňování ve
vnitrozemí a došlo postupně k zarovnání povrchu údolní nivy na dnešní úroveň.
Povodňovými sedimenty jsou přikryty i ruiny velkomoravského opevnění.
Nerozpadený prašník
Triticum typ.
Úryvek z Vlastního životopisu Karla IV z r. 1337:"Potom téže zimy jsme táhli se svým otcem do Prus proti Litvanům. A
byla s námi hrabata... Zima však byla tak mírná, že nebyl led; proto jsme nemohli táhnout proti Litvanům a vrátili jsme se
každý do svého domova."
Malá doba ledová
Zánik středověkých osad
Výrazné ochlazení s výkyvy, jako kupříkladu v období let 1645 až 1715, kdy v Anglii v zimě zamrzala i řeka Temže.
Doprovodné přírodní jevy, jako byly dlouhé zimy, někdy velmi kruté, sucho a záplavy, devastovaly v letech tzv.
Mauderova minima úrodu, což vedlo k hladomoru, epidemiím moru a neštovic, k bouřím i častějším válkám
zejména v 17. století.
Západní Evropa zažila nejhorší neúrodu v roce 1648. Zdražování chleba vyvolalo povstání na Sicílii i ve Stockholmu
a jinde,“ píše ekonomický server Armstrog Economics. Prusko v důsledku hladomoru ztratilo čtyřicet procent
obyvatelstva, Skotsko asi patnáct procent. Podobné jevy zaznamenaly civilizace i na východě – přes Indii po
Japonsko.
Současné změny v krajině
Soustavný mírný tlak hospodaření nahrazen cyklem silných disturbancí a pustnutí.
Lesní hospodaření a smrkové monokultury.
Konec exportu živin z lesů a luk, zánik pastvin.
Velkoplošné hnojení dusíkem a kyselé deště.
Šíření neofytů a cizích travních směsí.
Pustnutí některých zemědělských krajin.
Chemizace v zemědělství.
Zvýšená eroze.
Velkoplošná těžba.
Přehrady.
Horská rekreační střediska.
Velkoplošné odvodnění.
Ritualizace zbytků souvislé přírody.
Znečištění atmosféry - např. SO2 změny v obsahu cukrů, chlorofylu, aminokyselin,
složení silic aj. Plynné emise působí především na regulaci výměny plynů, porušuje se
funkce průduchů – jejich koncentrace se mění během roku - v létě je zatížení atmosféry
nejnižší - negativně působí vzdušná
vlhkost, teplotní inverze …. .
rostliny mohou toxické látky akumulovat – těžké kovy,
Rezistence rostlin proti vlivu imisí je druhově specifická a záleží také na vlastnostech
stanoviště – na půdách eutrofních – je vyšší než na oligotrofních (např. na horách).
Obecně odolnější jsou listnaté opadavé porosty, protože v zimě nepřijímají tolik
škodlivin a listy opadnou každý rok, jehlice vydrží v průměru 4 roky.
Nejcitlivější jsou Abies alba, Picea abies, Pinus sylvestris, odolné Juniperus sabina,
Taxus bacata a relativně i Pinus mugo (kosodřevina).
Z listnáčů je citlivý Fagus sylvatica, Tilia, Carpinus betulus, Fraxinus excelsior,
Lišejníky a mechy většinou citlivější.
Odolné: je Betula., Populus tremula (osika), Alnus incana (o.šedá).
Rezistentní jsou také některé u nás nepůvodní, které se např. vysazují do zničených
porostů – Quercus rubra (d. červený), Pinus nigra (borovice černá), Picea omorica (s.
srbský).
Vysoké Tatry (pod Štrbským plesem) 2007 kalamita po bouři se silným větrem
Přibývají dokonce i některé druhy dřevin, kde se dříve jmelí nevyskytovalo, například břízy,
habry a ořešáky. Jmelí už je i na keřích.
Parazitickou rostlinu rozšiřují hlavně ptáci, pro
které bobule jmelí skýtají zejména v zimním
období potravu.
Ptačí trus pak obsahuje semínka z bobulí, které
pak na vzrostlých stromech zakládají celé kolonie
jmelí.
Nadměrný výskyt jmelí