„Říční fenomén“ v ČR
David Zelený – http://davidzeleny.net/doku.php/phd,
http://davidzeleny.blogspot.cz/2010/10/ricni-fenomen-obecne.html
Ostře a hluboce zaříznutá říční údolí, kontrastující s měkce zvlněným reliéfem okolní
pahorkatiny – to je geomorfologická kombinace charakteristická pro Český masiv, odlišnost,
pro kterou začali čeští přírodovědci používat termín „říční fenomén“ (JENÍK & SLAVÍKOVÁ 1964).
Strmé a skalnaté svahy člověka nelákaly, a proto jsou dodnes tyto biotopy jedny
z posledních, které unikly lidské činnosti a zachovaly si svůj přirozený charakter - vlastnost,
kterou v okolní, člověkem silně poznamenané krajině střední Evropy nacházíme už jen málo
kde. Pro vegetačního ekologa, studujícího vztahy mezi vegetací a faktory prostředí, jsou
proto hluboká říční údolí vcelku ideálním studijním objektem – nabízejí vegetaci téměř
přirozeného charakteru a prostředí, kde se na relativně malé ploše vyskytuje celá řada
strmých ekologických gradientů.
Fenomén je jev. Středoevropská věda se tradičně snaží v okolní přírodě jednotlivé
jevy vylišit a popsat, a ty nejvýraznější zároveň pojmenovat – máme tak fenomén vrcholový,
suťový, skalní, pískovcový, vápencový, dolomitový, krasový, sprašový, slínovcový,
neovulkanitový a hadcový, fenomén mrazových kotlin a karový fenomén, a také fenomén
říční a údolní (KUČERA 1997). Základní společnou vlastností všech fenoménů je jejich
odlišnost od okolního, „normálního“ prostředí (nebo od „fenoménu obyčejnosti“?). Koncepce
krajinných fenoménů je příhodným nástrojem pro komunikaci – stačí říct, že tady se zrovna
projevuje „vrcholový fenomén“, a člověk nemusí vyjmenovávat všechny známé a domnělé
procesy, které ho tvoří.
Co je tedy říční fenomén? V hluboce zařízlých údolích se pohromadě vyskytuje řada
jevů, které v okolní plošině v této kombinaci nenajdeme (JENÍK & SLAVÍKOVÁ 1964, LOŽEK 1988):
(i) erozí vypreparované geologické odkryvy nepřekryté zvětralinovým pláštěm, které
umožňují vyniknout všem rozdílům ve fyzikálních a chemických vlastnostech horniny, (ii)
údolí díky četným meandrům a postranním roklím nabízí celou škálu svahů různé orientace
a svažitosti, s prudkými mikroklimatickými kontrasty (teplé jižní versus chladné severní
svahy), (iii) převažující „V“ tvar údolí má vliv na usměrnění vzdušného proudění a vytváření
charakteristických teplotních inverzí. Ve vztahu k vegetaci hrají roli ještě další faktory: (i)
údolí jako migrační cesta - linie spojující řetězec na jedné straně otevřených skalních biotopů
umožňujících migraci nelesních společenstev, na druhé straně stanoviště chladných
inverzních poloh příznivých pro sestup horských prvků; dochází tak k setkávání druhů
teplomilných a chladnomilných, které zde vytvářejí unikátní společenstva. (ii) Údolí jako
refugium pro druhy v klimaticky nepříznivých obdobích – při oteplení klimatu se mohl i špatně
pohyblivý druh díky existenci výrazně odlišných stanovišť blízko sebe snadno přesunout na
stinnější a chladnější místo, při ochlazení naopak. JENÍK & SLAVÍKOVÁ (1964) také popisují
rozložení druhové bohatosti v rámci zaříznutých údolí – jako florogeneticky nejfrekventovanější (a
tím pádem snad i druhově nejbohatší) označují (1) nárazové meandry, (2) pobřežní ekotopy kolem
litorální čáry, (3) skalnaté hřbety rozsoch sbíhajících po spádnici, (4) dna bočních zářezů a
přilehlých údolí a (5) ekotopy na hranách mezi zaříznutým údolím a přilehlou náhorní plošinou.