Velikostní struktura obcí
3. Velikostní struktura obcí
Sídelní síť České republiky je poměrně stará; většina dnes existujících sídel pochází z období raného
až vrcholného středověku, sídla v úrodných oblastech však mnohdy i z dob podstatně starších. Zhruba
do konce 16. století bylo osídlení území dnešního Česka až na výjimky dokončeno a přestože i v
dalších staletích docházelo ke vzniku a zániku jednotlivých sídel, sídelní síť Česka se do dnešních
dnů zachovala v podstatě v podobě, jakou měla v období po třicetileté válce. Také zmíněné procesy
urbanizace a vylidňování venkova, které proběhly v posledních dvou staletích, na tento poměrně
stabilní systém nejen navázaly, ale výrazně proměnily jeho velikostní strukturu a míru koncentrace
obyvatelstva v jednotlivých skupinách sídel.
Z hlediska statistiky je hodnocení změn v sídelní struktuře problematické, neboť většina ukazatelů je k
dispozici nikoli za jednotlivá sídla, ale pouze za administrativní jednotky – obce. Ty sestávají zpravidla
z více sídel a jejich vymezení vzhledem k administrativnímu charakteru je v čase daleko méně stabilní
(viz další kapitola) než systém osídlení. Fyzické spojování sídel dané jejich růstem probíhá již řadu
desetiletí, avšak zejména pro období 1961-1989 je typické masové a často ryze formální slučování
obcí. Po roce 1989 (především v letech 1990-91) docházelo naopak k opětné dezintegraci mnoha
obcí v ČR.
3.1. Velikostní struktura obcí v roce 2001
Sídelní struktura České republiky se vyznačuje značnou roztříštěností, jež je dána dlouhým
historickým vývojem sídelní sítě. Typický je velký počet relativně malých obcí. K 1. 3. 2001 existovalo
v České republice 6 258 obcí, s celkovým počtem 10 230 060 obyvatel. Průměrná velikost obce v ČR
tak činí 1 635 obyvatel. Mediánová velikost obce je však pouhých 382 obyvatel, tzn. plná polovina
obcí má méně než 382 obyvatel.
Ve velikostních skupinách do 1 000 obyvatel (viz též tabulkové přílohy) se nachází téměř 80 % všech
obcí. V těchto obcích přitom žije pouze 17,2 % obyvatelstva ČR. Do velikostní kategorie obcí do 2 000
obyvatel spadá celkem 5 634, tj. 90,0 % obcí a žije v nich 26,1 % obyvatelstva.
Naopak pouhých 131, tj. 2,1 % obcí má více než 10 000 obyvatel, v těchto obcích je však soustředěna
více než polovina (54,2 %) obyvatel ČR. Přitom v pěti velkoměstech nad 100 000 obyvatel žije více
než jedna pětina (20,8 %) obyvatelstva. Zbývající část souboru tvoří 493 obcí a malých měst (7,9 % z
celkového počtu) o velikosti 2 000-9 999 obyvatel s 19,7 % populace.
Sídelní síť nemá v celé České republice jednotný charakter. Pro Čechy a oblast Českomoravské
vrchoviny je typická hustá síť malých sídel. V nížinách jsou vesnice zpravidla o velikosti 200–500
obyvatel rozloženy ve vzájemných vzdálenostech 2–5 km. V pahorkatinách a podhorských oblastech
je rozložení takovýchto sídel řidší, ale doplněné velkým množstvím drobných lokalit, dnes často již jen
s maximálně několika desítkami obyvatel a domovním fondem využívaným převážně k rekreaci. V
horských oblastech převažují sídla údolního typu doprovázená řadou dnes rovněž téměř vylidněných
izolovaných horských samot.
Oproti tomu pro nížinné oblasti Moravy a Slezska jsou charakteristická větší sídla, zpravidla s 1 500–3
000 obyvateli, rozmístěná ve větších vzdálenostech. Také města jsou v průměru větší než v Čechách
a jejich síť je řidší.
Tyto rozdíly v sídelní struktuře, ale také míře urbanizace se odrážejí v rozložení obyvatelstva do
velikostních skupin obcí a průměrné velikosti obce, které se v jednotlivých regionech značně liší.
Nejmenší průměrná velikost obce je v kraji Vysočina (pouhých 711 obyvatel) a ve Středočeském (978)
a Jihočeském kraji (1 004), tj. v převážně venkovských regionech s velmi rozdrobeným osídlením.
Naopak v průměru největší obce má Moravskoslezský kraj (4 204 obyvatel) a kraje Ústecký a
Karlovarský (více než 2 300 obyvatel), tedy průmyslové oblasti s vysokým stupněm urbanizace a
integrace obcí. Ke zvýšení průměrné velikosti obce v těchto regionech přispěla i skutečnost, že v
poválečném období řada menších sídel v pohraničí zanikla, nebo se v nich výrazně snížil počet
obyvatel a dosídlit se podařilo spíše města a větší obce; některá menší sídla byla rovněž zlikvidována
v souvislosti s těžbou uhlí.
Tab. 10 Podíl obyvatelstva ve velikostních skupinách obcí podle krajů v r. 2001
Sledujeme-li rozdíly v rozložení obyvatelstva podle velikostních skupin obcí v jednotlivých krajích,
zjistíme, že největší zastoupení jednoznačně venkovských obcí – do 2 000 obyvatel - má kraj
Vysočina, kde tato velikostní kategorie představuje 95,8 % všech obcí a žije zde 42,4 % obyvatelstva,
a Středočeský kraj, kde tvoří 93,2 % obcí s téměř 43 % obyvatelstva. Vyšší podíl venkovského
obyvatelstva mají také kraje Pardubický, Olomoucký, Jihočeský a Plzeňský. Nejméně obyvatel v této
velikostní kategorii žije v Moravskoslezském (14,8 %), Ústeckém a Karlovarském kraji.
Podrobnější pohled do této skupiny obcí potvrzuje výše zmíněné regionální rozdíly v sídelní struktuře.
Ve většině krajů náleží nejvíce obcí – v průměru asi jedna třetina z celkového počtu - do velikostní
kategorie 200-499 obyvatel. Ve třech krajích však většinu obcí představují nejmenší obce do 200
obyvatel – v kraji Vysočina tvoří celých 48,4 % obcí, v Jihočeském kraji 39,7 % a v Plzeňském 38,1 %
obcí. Naopak ve Zlínském kraji tvoří největší podíl – asi jednu třetinu - obce s 500-999 obyvateli a v
Moravskoslezském kraji největší podíl - přibližně po 25 % - mají dvě velikostní skupiny: 500-999 a 1
000-1 999; naopak nejmenší obce do 200 obyvatel představují v těchto regionech zhruba jen 5 % z
celkového počtu. Moravské kraje (s výjimkou Vysočiny) mají v průměru mnohem nižší počet
nejmenších obcí do 200 obyvatel, ale větší zastoupení obcí s 500-1 999 obyvateli.
Nejvíce obyvatel v nejmenších obcích (do 200 obyvatel) žije v kraji Vysočina – 8,1 % obyvatelstva
kraje. Více než 3 % obyvatel v této velikostní skupině mají dále kraje Jihočeský, Plzeňský,
Středočeský a Pardubický; naopak ve Zlínském a Ostravském kraji nežije v této kategorii obcí ani 0,5
% obyvatel.
Největší podíl obyvatelstva ve městech nad 10 000 obyvatel je v Moravskoslezském kraji (66,5 %), v
Čechách potom v Ústeckém a Karlovarském kraji (tyto kraje mají zároveň největší zastoupení měst
nad 10 000 v souboru obcí – kolem 5 %). Nejmenší část populace je do těchto větších měst
soustředěna v kraji Středočeském (35,5 %), Vysočině a Jihočeském. Středočeský kraj a Vysočina jsou
také jedinými regiony, kde podíl obyvatelstva žijícího v obcích do 2 000 obyvatel je větší než populace
měst nad 10 000 obyvatel.
Detailnější pohled na rozdíly ve struktuře sídelní sítě podávají charakteristiky jednotlivých okresů. Mezi
okresy s největší průměrnou velikostí obce patří většina okresů Moravskoslezského kraje,
severozápadních a západních Čech a dále některé moravské okresy s velkými obcemi jako např.
Vsetín nebo Olomouc, ale také okresy Liberec a Jablonec nad Nisou. Nejmenší průměrnou velikost
obce mají naopak některé okresy středních a jižních Čech, Vysočiny a Plzeňska.
Tab. 11 Okresy s největší a nejmenší průměrnou velikostí obce
Nejvyšší podíl obyvatelstva v obcích do 1 999 obyvatel (mezi 40–60 %) mají okresy jihozápadních
Čech, jižní, jihozápadní a střední Moravy a některé okresy středních Čech. Nejnižší procento
obyvatelstva v těchto obcích je v okrese Karviná, kde jsou pouze 3 obce této velikosti, a v pásu
pohraničních okresů severozápadních Čech od Chebu až po Jablonec nad Nisou, kde tento podíl
nepřesahuje 20 %.
V obcích s počtem 2 000-4 999 obyvatel mají největší podíl obyvatelstva tři příměstské okresy –
Praha-západ, Plzeň-sever, Plzeň-jih, okres Jeseník a několik dalších okresů především v
Jihomoravském kraji. Okresy s nejnižším podílem obyvatel v této velikostní kategorii tvoří regionálně
velmi nesourodou skupinu, podobně jako u kategorie 5 000-9 999. V některých okresech je sídel této
velikosti málo nebo nejsou zastoupena vůbec; buď byl proces jejich vývoje v minulosti omezen
existencí většího města v okolí, nebo během procesu urbanizace a industrializace výrazně narostla a
přešla do vyšší kategorie.
Největší podíl obyvatelstva žijícího ve městech s více než 10 000 obyvateli – pomineme-li 4 okresy
tvořené přímo velkoměsty - nalezneme v silně urbanizovaných okresech Moravskoslezského kraje a
severních a severozápadních Čech a dále v některých okresech s velkými okresními městy (nad 50
000 obyvatel). Na opačném konci žebříčku se nacházejí venkovské okresy, kde jediným městem nad
10 000 obyvatel je relativně malé okresní (výjimečně jiné) město, jako např. Rychnov nad Kněžnou,
Domažlice, Semily, Jičín, Prachatice, Tachov. V okresech v zázemí velkoměst nejsou takto velká
města obvykle zastoupena vůbec (Praha-západ, Plzeň-jih, Plzeň-sever, Brno-venkov).
Tab. 12 Okresy s nejvyššími a nejnižšími podíly obyvatelstva ve velikostních skupinách obcí v
roce 2001
3.2. Vývoj velikostní struktury obcí v letech 1991-2001
Všechna data v této kapitole jsou přepočtena na územní vymezení obcí platné k 1. 3. 2001. Tím je
umožněno srovnání stavu v letech 1991 a 2001 bez zkreslení případnou integrací a dezintegrací obcí
v tomto období.
V letech 1991-2001 poklesl počet obyvatel ČR z 10 302 215 na 10 230 060; při existenci 6 258 obcí k
1. 3. 2001 to znamená, že průměrná velikost obce v tomto období klesla z 1 646 na 1 635 obyvatel.
Mediánová velikost obce, tj. velikost, které dosahuje nebo ji překračuje polovina obcí, zůstala prakticky
stejná – v r. 1991 činila 380 obyvatel, o deset let později 382 obyvatel.
Tab. 13 Podíl obyvatelstva ve velikostních skupinách obcí podle krajů v roce 1991
Rozložení obyvatelstva do jednotlivých velikostních skupin obcí se za uvedené desetileté, tedy
relativně krátké období, příliš nezměnilo. Začínají se však projevovat některé nové trendy, znamenající
zásadní obrat v dosavadním vývoji.
Jedinou velikostní skupinou, která v uvedeném období snížila svůj podíl na celkovém počtu obyvatel,
je soubor měst nad 10 000 obyvatel. Mezi roky 1991 a 2001 tento podíl klesl z 55,2 % na 54,2 %,
(počet obyvatel se snížil přibližně o 2,4 %). Tato skupina sídel přitom po celá předchozí desetiletí
vykazovala trvalý růst počtu obyvatel, a to jak migrací, tak přirozenou měnou (s výjimkou největších
velkoměst, kde se již řadu let objevoval přirozený úbytek obyvatelstva). Přibližně od poloviny 90. let
však tato velikostní skupina jako celek začíná v souladu s celorepublikovým trendem ztrácet
obyvatelstvo přirozenou měnou a rovněž její migrační bilance se stává negativní. V úhrnu za celé
sledované období vykazuje tato kategorie úbytek obyvatelstva migrací i přirozenou měnou.
Výraznější ztráty zaznamenávají zejména města nad 50 000 obyvatel, menší města mají bilanci
přirozeného i migračního pohybu příznivější. Jestliže ve městech nad 100 000 obyvatel ubylo v letech
1991-2001 celkově 7,7 % a v kategorii měst s 50 000-99 999 obyvateli 2,6 % obyvatelstva, velikostní
skupina 10 000-19 999 obyvatel vykázala v tomto desetiletí ještě nárůst o 2,5 % a kategorie 20 000-49
999 o 4,1 % obyvatel. Ve skupině měst s více než 50 000 obyvatel přitom obyvatelstva ubylo migrací i
přirozenou měnou, města s 10 000-49 999 obyvateli ve sledovaném období zaznamenala přirozený
přírůstek, ale migrační ztrátu.
Zmíněný pokles počtu obyvatel velkých měst lze pokládat za součást rozvoje suburbanizačních
procesů, kdy se migračně atraktivními stávají především menší obce a města v zázemí velkých měst
na úkor těchto měst samotných. Po několik desetiletí trvajícím trendu koncentrace obyvatelstva do
větších a středních měst se v 90. letech rozvíjejí opačné, dekoncentrační procesy, kdy znovu vzrůstá
populační váha menších a středních obcí. Těmto skutečnostem do značné míry odpovídá i vývoj v
ostatních velikostních skupinách obcí.
Zároveň je třeba upozornit, že v průběhu 90. let dochází v České republice k zásadním změnám jak
reprodukčních poměrů, tak migrační bilance jednotlivých regionů a velikostních kategorií obcí.
Hodnoty přírůstků obyvatelstva za období 1991-2000 (resp. 2001), uváděné z důvodů zachycení
celkových změn v rozmístění obyvatelstva za celé toto sledované období, mají proto omezenou
vypovídací schopnost a pro detailnější sledování vývoje přirozeného i migračního pohybu obyvatel by
bylo nutno použít časovou řadu ukazatelů za jednotlivé roky sledovaného období. Jelikož však
hlavním cílem této publikace není analýza migrace ani přirozené reprodukce, jsou hlavní trendy vývoje
těchto procesů zmíněny pouze v textu.
Tab. 14 Vývoj počtu obyvatel ve velikostních skupinách obcí podle krajů v letech 1991-2001
Největší nárůst počtu obyvatel ve sledovaném období zaznamenala skupina obcí s 2 000-4 999
obyvateli, kde se počet obyvatel zvýšil o téměř 6 % a tato skupina tak zvýšila svůj podíl na populaci
ČR z 10,3 % v r. 1991 na 10,9 % v roce 2001. I v těchto obcích se přibližně od poloviny 90. let
objevuje přirozený úbytek obyvatelstva, ale migrační přírůstky zajišťují celkový růst počtu obyvatel v
této velikostní kategorii. Navíc se v průběhu sledovaného desetiletí zvýšil počet obcí v této velikostní
skupině; ze sousedních kategorií do ní přešlo 18 obcí.
Jen velmi nepatrně se zvýšil podíl obyvatelstva žijícího ve skupině malých měst s 5 000-9 999
obyvateli – z 8,7 % v r. 1991 na 8,8 % v r. 2001, což představuje necelých 0,4 % počtu obyvatel. Také
tato města od poloviny 90. let obyvatelstvo přirozenou měnou ztrácejí, ale tyto úbytky jsou přibližně
kompenzovány nevelkým migračním přírůstkem.
Počet obyvatel v obcích do 2 000 obyvatel v letech 1991-2001 stagnoval; podíl této velikostní
kategorie na obyvatelstvu ČR zaznamenal také jen nepatrný nárůst – z 25,9 % na 26,1 %. I to je však
významná změna oproti dosavadnímu vývoji, neboť tyto malé obce dlouhodobě postižené
vylidňováním ztrácely obyvatelstvo migrací i přirozenou měnou až do poloviny 90. let. Přirozený
úbytek obyvatelstva sice přetrvává kvůli věkové struktuře zhoršené dlouhodobou emigrací, avšak od
poloviny 90. let začínají tyto obce zaznamenávat migrační zisky. Existují ale významné rozdíly uvnitř
této velikostní kategorie. Zatímco obce s 500-1 999 obyvateli vykazují celkový přírůstek obyvatelstva
ve výši 1–2 %, v kategorii do 500 obyvatel obyvatelstva celkově i nadále ubývá, a to zejména v
nejmenších obcích do 200 obyvatel, ve kterých pokračují ztráty obyvatelstva jak migrací, tak
přirozenou měnou. Určité zvýšení počtu a podílu obyvatel ve velikostní skupině do 200 obyvatel je
způsobeno pouze přesunem 40 obcí z vyšší do této kategorie.
Vývoj obyvatelstva v různých velikostních skupinách obcí se rovněž liší v jednotlivých krajích. U
kategorie měst nad 10 000 obyvatel dochází v souladu s celorepublikovým trendem téměř ve všech
krajích k úbytku obyvatelstva; pouze v Jihočeském kraji a Vysočině počet obyvatel v letech 1991-2001
vzrostl přibližně o 0,4 %. Všechny kategorie měst nad 10 000 obyvatel v těchto krajích vykazují
alespoň mírný nárůst počtu obyvatelstva jak přirozenou měnou, tak migrací, výjimku představuje
pouze město Jihlava, kterému migrací i celkově obyvatelstva mírně ubylo.
Největší úbytky obyvatel ve městech nad 10 000 obyvatel – více než 3,5 % - zaznamenaly kromě
Prahy kraje Středočeský a Plzeňský. Kategorie těchto měst jako celek zde ztrácí obyvatelstvo
přirozenou měnou i migrací, přestože existují rozdíly mezi velikostními skupinami a jednotlivými městy;
celkový úbytek obyvatel však v těchto krajích vykazují všechny kategorie měst nad 10 000 obyvatel,
stejně jako v kraji Jihomoravském.
Největší přírůstky a úbytky obyvatel ve velikostních skupinách obcí s 2 000-4 999 a 5 000-9 999
obyvateli se objevují v těch krajích, kde došlo k přesunům obcí mezi velikostními kategoriemi. Ve
všech krajích přitom středně velké obce s 1 000-4 999 obyvateli vykazují v období 1991-2000 migrační
zisky, které převažují i ztráty přirozenou měnou; pouze v kraji Karlovarském a Vysočina si udržují tyto
obce ještě i přirozený přírůstek.
V obcích do 2 000 obyvatel, které v republikovém úhrnu větší změnu počtu obyvatel nezaznamenaly,
se vývoj v jednotlivých krajích rovněž poněkud liší. Nejvíce vzrostl podíl těchto obcí na obyvatelstvu v
Karlovarském kraji – z 18,5 % na 19,8 %, a to při zachování počtu obcí v této kategorii. Ve srovnání s
ostatními kraji vykázaly tyto obce výrazně lepší bilanci přirozené měny a zároveň pozitivní migrační
saldo. K menšímu nárůstu počtu obyvatel v této skupině došlo dále v Libereckém, Zlínském a
Moravskoslezském kraji. Naopak v 6 ze 13 krajů počet obyvatel v této kategorii obcí mírně poklesl,
nejvíce v kraji Královéhradeckém, Plzeňském a Vysočině.
S výjimkou Karlovarského a Moravskoslezského kraje, které mají poněkud lepší reprodukční poměry
celkově i v těchto malých obcích, přitom ve většině krajů všechny 4 kategorie obcí do 2 000 obyvatel
zaznamenávají úbytek přirozenou měnou. Nejmenší obce do 200 resp. do 500 obyvatel vykazují také
úbytky migrací, kdežto větší obce mají migrační saldo kladné. V celkové bilanci pak pro většinu krajů
platí, že obce do 500 obyvatel zaznamenávají populační úbytek, zatímco obce mezi 500-1 999
obyvateli mírný růst; určité zkreslení ale způsobují přesuny obcí mezi jednotlivými velikostními
kategoriemi.