10.5.2019
1
Staří lidé v raném novověku
Jan van Eyck – portrét starého kanovníka
(výřez z obrazu Trůnící Madona 1436)
Mnozí vnímali vlastní věk
pouze rámcově.
Zejména lidé z chudších
vrstev často neznali svůj věk
a např. při soudních sporech
často udávali zaokrouhlení na
desetiletí.
Tělesný stav a vnější projevy
stárnutí mátly často okolí dané
osoby i osobu samotnou. Čím
starší, tím větší rozdíly oproti
skutečnému věku.
Vlastní vnímání stáří
Přechod z dospělosti do
stáří nezřetelný.
Závisel na individuální
schopnosti vykonávat práci
a povolání.
Starý byl ten kdo se tak
cítil.
Znaky stáří – šedivé vlasy,
shrbený postoj, tělesná
sešlost.
Neschopnost práce
a plnění dalších povinností
vyplývajících ze sociálního
postavení.
10.5.2019
2
Vnímání stáří a starých lidí ve společnosti
Stáří vnímáno ve společnosti
spíše negativně.
Se stářím často spojována
slabost a neduživost.
Staroba vnímána často
s výsměchem a pohrdáním.
Starý člověk neměl nárok na
žádné zvláštní postavení.
Starým lidem neprokazována
žádná úcta.
Staří lidé vnímání podobně
jako malé děti. Nebyla jim
věnována zvláštní pozornost.
Církev – stáří pouze ukázka
pomíjivosti života a světa.
Postupná proměna vnímání stáří
ve společnosti od 17. století.
Souvislost s prodloužením naděje
dožití.
Zabezpečení starých lidí se stává
pro společnost problémem.
Stáří má být náležitě ctěno.
Vyzdvihována autorita a rozum oproti
nezralému mládí.
Ovšem pouze proklamace učenců,
teologů a filozofů.
Hluboko do 18. století se vztah ke
stáří a starým lidem ve společnosti
příliš neměnil.
10.5.2019
3
Zabezpečení starých lidí
Žádný obecně platný systém zabezpečení ve stáří
neexistoval. Strategie zabezpečení ve stáří se lišily
v jednotlivých společenských prostředích.
Ve venkovském prostředí – staří rodiče či jeden z nich
často předávali hospodářství mladší generaci (synovi)
a odcházeli na „výměnek“.
Vyšší věkový rozdíl mezi manželi umožňoval hospodyni či
hospodáři vést celou domácnost do vysokého stáří (pomoc
mladšího partnera při chodu domácnosti).
Výhody – hospodářství vždy pevné vedení nezbytné
k zajištění obživy.
Nevýhody – časté vysoké požadavky zabezpečení starých
lidí, hospodářství ekonomicky zatíženo někdy nad jeho
možnosti.
Zabezpečení starých lidí
Statek bohatého sedláka se
samostatným výměnkem.
Zahradnická (podselská) usedlost
Vlčnovice z roku 1752. Jizba 1,
výměnkářská komůrka v přístěnku 2,
síň s ústím pece 3, skladovací komora
4, chlév 5.
10.5.2019
4
Zabezpečení u chudších vrstev
vesnického obyvatelstva (podruzi,
nádeníci, drobní řemeslníci, domkaři,
apod.) nebylo téměř zajištěno.
Domkařská usedlost Tichov. Světnice
s pecí 1, černá kuchyň 2, síň 3, chlév 4,
prasečí chlívek 5, hnojiště 7.
Zpravidla trpěni ve stáří na
některém hospodářství.
Pomoc při drobných nenáročných
pracích.
V mnoha případech posílání z domu
do domu.
Zabezpečení starých lidí
Zabezpečení starých lidí
V městském řemeslnickém prostředí
neexistovala instituce výměnku.
Staří neuvolňovali místo mladým –
vedli dílnu většinou až do smrti.
Řemeslnická práce spíše zručnost
než síla – pomoc tovaryšů při
těžších pracích.
Zajištění vdov většinou novým
sňatkem – dispozice majetkem po
zemřelém manželovi.
Vdova si mohla přivydělávat vedlejší
činností (praní, šití, předení).
Ve stáří řemeslníci podpora od
cechu (ale spíše symbolická).
10.5.2019
5
Zabezpečení starých lidí
Staří tovaryši, nádeníci, stavební dělníci, soudní sluhové a další
nebyli na stáří nijak zajištěni – do velké míry odkázáni na veřejnou
dobročinnost – drobné pomocné práce a almužny.
Žebráci u kostela čekají na almužnu
Charita – organizované akce např. několikrát ročně –
bohatí měšťané a někdy i šlechta.
10.5.2019
6
Zabezpečení starých lidí
Instituce městských špitálů již od středověku
Některé i pro měšťany s celkem s rozvinutým
zázemím a péčí. Většinou však jen
nejnutnější v chudých podmínkách.
V 18. století rozmach – péče o staré
a nemocné.
Na konci 18. století v Čechách kolem
300 špitálů.
Zakládání vdovských a sirotčích pokladen.
Zakládání tzv. pracovních domů (řemeslnické
domy hlavně textilní a oděvní) pro chudé
a staré lidi.
Délka života a příčiny smrti
Vysoký věk podle současných
měřítek nebyl tak častý, ale nebyl
ani úplnou raritou. V 18. století byl
v Evropě podíl obyvatelstva
staršího 60 let 10 -15%.
Průměrná délka života se
pohybovala kolem 30 (25-35) let.
Vysoká dětská úmrtnost 40-50%
úmrtí do 10 let věku.
Kdo přežil do 20 let měl reálnou
naději že se dožije v průměru
50 let.
Muži a ženy ve věku 45-50 let byli
již považováni za staré, slabé
a opotřebované.
Produktivní věk se bral většinou
od 18 do 35 let.
10.5.2019
7
10.5.2019
8
Faktory ovlivňující úmrtnost populace
Strava
Množství a kvalita stravy
důležitým faktorem růstu
a úmrtnosti v populaci.
Její častý nedostatek
a nevyváženost.
Přímý dopad nedostatku potravy
v podobě smrti hladem.
Daleko větší dopady v souvislosti
s oslabením organismu a jeho
napadením různými nemocemi.
Hladomor podporoval šíření
epidemických nemocí
10.5.2019
9
Nemoci a jejich epidemie
Více než 2/3 úmrtí způsobeny přenosnými infekčními chorobami.
Epidemie moru, tyfu, úplavice, tuberkulózy, cholery, žluté zimnice,
neštovic a dalších nemocí decimovaly evropské populace a představovaly
významný faktor pro naději dožití i průměrný dožitý věk.
Jejich vznik a důsledky úzce spojeny s úrovní stravování, hygieny
a neschopnosti tyto nemoci účinně léčit.
10.5.2019
10
Válečné konflikty
Populační ztráty během třicetileté války
Nejvyšší úmrtnost během roku
byla na jaře (především staří lidé)
a koncem léta (kojenci a děti).
Úmrtnost ovlivňovaly sezónně
nepodmíněné epidemie (mor,
úplavice), hladomory či válečné
konflikty.
Sezónní kolísání úmrtnosti
10.5.2019
11
Každý člověk v období raného novověku musel počítat
s náhlým úmrtím.
Omezené dlouhodobé plánování – člověk žil přítomností
a pouze krátkodobou budoucností.
Krátký život ovlivňoval přístup k vlastním potřebám (rychle se
prosadit) a ostatním lidem (tvrdost až bezohlednost v jednání).
Nemoc a smrt vnímány jako skutečnosti určené přírodou
a Bohem, které člověk nemůže příliš ovlivnit.
Nemoci měly jen zřídka dlouhý průběh – většinou rychlý
konec.
K lůžku nemocného přivoláván spíše kněz než lékař.
Uzdravení bylo často vnímáno jako zázrak či projev Boží
milosti.
Smrt a pohřeb
Smrt a vanitas – Barthel Beham 1540
Pohled na smrt jiný než dnes.
Běžná součást tehdejšího života –
nebyla tabuizována.
Smrt začleněna do náboženství –
víra ve spasení a věčný život či
peklo a věčné tresty.
Smrt vnímána jako přechod do
onoho světa – neznamenala žádný
absolutní konec.
Smrt a pohřeb představovaly velké
společenské a veřejné události –
podobně jako narození a svatba.
Privátnost pohřbu a smrti nastupuje
koncem 18. století nejprve
v měšťanském prostředí.
10.5.2019
12
Tři ženy se smrtí, Hans Baldung
Grien 16. století
Umírání veřejná záležitost
probíhalo za přítomnosti
celého domu a sousedů.
Ideálem byla „dobrá
křesťanská“ smrt.
Smíření s ostatními a
uspořádání pozůstalosti tak,
aby se všem dostalo podle
práva.
K úmrtnímu loži svolávání
členové rodiny, čeleď a
sousedé, aby se s umírajícím
rozloučili.
Dobrá smrt vyžadovala
zpověď a udělení svátosti.
Člověk se měl na smrt pečlivě
připravit.
Již od středověku známé příručky
popisující jak se nejlépe připravit
na smrt „Ars Moriendi“ (umění
umírat).
Populární zejména v církevních
a vzdělaných kruzích. Časté
překlady do národních jazyků
a zjednodušené obrázkové verze.
Postupná proměna těchto
příruček v návody jak dobře žít
(ars vivendi) aby mohl člověk
dobře umřít (ars bene moriendi).
Ars moriendi
10.5.2019
13
Ars moriendi
Memento mori
10.5.2019
14
Memento mori
Memento mori
10.5.2019
15
Tance smrti
Připomínka konce života,
rovnost společenských
vrstev před smrtí.
Vznik už ve středověku
v souvislosti s morovými
epidemiemi.
Témata smrti součástí
výzdoby kostelů, kaplí,
klášterů, ale i šlechtických
sídel – postupný ústup
v 18. století.
10.5.2019
16
Hans Holbein – Tanec smrti 1538
Císař Král
10.5.2019
17
Papež Kardinál
Královna Abatyše
10.5.2019
18
Boháč Obchodník
Sedlák Blázen
10.5.2019
19
Slepec Lupič
Umírání
Umírání i pohřeb úzce spojeny s nábožensko – magickými
rituály.
Celá řada pověrečných praktik lišících se podle regionů.
Funkce rituálů – zahánět strach ze smrti, udržovat kontinuitu
všech oblastí života, ulehčit umírajícímu odchod na onen svět,
umožnit dobrou křesťanskou smrt která zajistí zachování cti
zemřelého.
Ovlivněno představami o duši a posmrtném životě –
regionálně odlišné – někde věřili že duše se po smrti ihned
odloučí od těla (mnoho opatření aby mohla odejít), jinde věřili,
že duše zůstává ještě nějaký čas připoutána k tělu (zamezení
jejímu předčasnému odchodu).
10.5.2019
20
Představy odcházející duše často
spojeny s posledním výdechem
(duše – dech – duch, vypustit duši,
vydechnout duši).
Mnohde věřili v koncept hmotné duše,
která přijímá pokrmy, může zanechat
stopy atd.
Dobrá smrt v prostředí domácnosti v přítomnosti rodiny,
příbuzných, sousedů a přátel a kněze.
Chudí lidé a lidé bez domova prakticky bez možnosti opustit
svět správným křesťanským způsobem.
Také lidem beze cti nebyla dopřána křesťanská smrt.
10.5.2019
21
Místnost s umírajícím speciálně upravena. Pokud možno
vykropena svěcenou vodou, u lože zapálena úmrtní svíce –
voda a oheň k zahnání zlých sil ohrožujících umírajícího.
Přítomní se modlili sami nebo s přivolaným knězem.
Smrt byla většinou konstatována příbuznými či knězem – lékař byl přítomen
pouze výjimečně.
Úmrtí bylo veřejně ohlášeno – všem lidem v domě i sousedství a dle
postavení zemřelého mezi členy obce či města popřípadě cechu.
Oznamovatel buď mužský člen rodiny nebo najatý člověk většinou z nižších
sociálních vrstev – předávání zpráv o smrti za úplatu, bylo v některých
oblastech považováno za bezectnou činnost.
Písemná oznámení se objevují v městském prostředí v 18. století spolu
s pozváními na pohřeb.
Pokud to bylo možné byla smrt oznámena také prostřednictvím zvonu
nejbližšího farního kostela.
Smrt hospodáře ve vesnickém prostředí oznamována také domácímu
zvířectvu – zvířata měla být tímto oznámením zproštěna pouta k mrtvému.
Smrt se také často oznamovala včelám, ptactvu a stromům.
10.5.2019
22
Příprava mrtvého na pohřeb
Po smrti mrtvému zatlačeny oči a začaly přípravy těla k pohřbu.
Omytí a ustrojení mrtvého těla záležitostí příbuzných či najaté osoby.
Zavinování mrtvého do bílého plátna. Teprve později oblečený do
svátečního oděvu.
Vystavení mrtvého na márách v domě. Obavy před zdánlivou smrtí.
Pohřeb nejprve následující den po úmrtí později až tři dny po úmrtí pokud
se nejednalo o nakažlivou chorobu.
Na konci 18. století zavedena v některých oblastech skarifikace –
naříznutí kůže pro ověření smrti.
V případě vysoce sociálně postavených osob se doba vystavování mohla
prodloužit až na několik týdnů či měsíců (často přímo v kostele či kapli).
10.5.2019
23
Mrtvého vystaveného v domě na márách navštěvovali sousedé a známí.
Lidé věřili, že každá duše se po smrti ještě nějaký čas zdržuje v blízkosti
mrtvého těla v jakémsi meziprostoru, který nebyl ztotožněn s očistcem.
Proto u mrtvého držena stráž zejména večer a v noci před pohřbem.
Střežili mrtvého, který byl stále počítán do kruhu rodiny, zároveň však stráž
chránila dům před nebezpečím ze strany mrtvého.
Počet osob odpovídal postavení zemřelého. Většinou muži, pouze u
zemřelých dětí a mladých svobodných lidí držely stráž ženy a mladé dívky.
Stráž mnohdy spojena nejen s modlitbami, ale i pitím, hodováním, různými
hrami a tanci. Tyto praktiky se regionálně lišily a přetrvávaly přes nevraživost
ze strany církve a vrchnosti.
V průběhu 18. století zábavy omezovány a nahrazeny odříkáváním motliteb.
Ještě později mrtví převáženi ihned po skonu do márnice.
Příprava mrtvého na pohřeb
Těsně před pohřbem byl mrtvý položen na prkno či vložen do rakve.
Kvalita rakve se lišila podle sociálního postavení a byla ukázkou
majetnosti a prestiže rodiny.
Někdy se používaly opakovaně rakve pouze pro přenos mrtvého na
hřbitov nebo byli odnášeni na místo pohřbu na umrlčích prknech.
Příprava mrtvého na pohřeb
10.5.2019
24
Umrlčí prkna – přenášení zemřelého na
hřbitov – po použití jako pomníček na
hrobě – na rozcestích, u božích muk atd.
Při vynášení mrtvého z domu probíhala celá řada rituálů, které měly
oddělit zemřelého od domácnosti, aby jí později neškodil.
Rakev nesena nohama napřed, v některých případech oknem nebo dírou
ve zdi, pod prahem, či zadním vchodem. Rozšířený zvyk při odnášení
třikrát zaklepat na práh.
Mnohde se byl po odnesení nebožtíka uhašen oheň, zavřeny dveře
a okna a za rakví se vylila voda.
Někde také přemisťovali nábytek a potraviny, aby mrtvého zmátli.
Po vynesení mrtvého vytvořil pohřební průvod nesoucí tělo nebožtíka
do kostela či rovnou na hřbitov.
Složení průvodu bývalo různé v závislosti na regionu a postavení
zemřelého. Někdy pouze příbuzní, jindy vyloučeny z průvodu ženy.
Většinou se průvodu zúčastnili i sousedé z vesnice či městské čtvrti
a členové cechu, který zaručoval důstojný pohřeb svých členů.
Pohřební průvod
10.5.2019
25
Pohřební průvod. Kresba faráře z Janovic
nad Úhlavou v matrice zemřelých 1729.
Pohřební průvod z Nového města
pražského kolem roku 1612
Pohřební průvod
Rakev nesli výlučně muži. Pouze v některých oblastech v případě úmrtí
šestinedělky mohly nést rakev ženy.
Rakev nesměla být položena v průběhu průvodu na zem, kromě
vyhrazených míst. Zastávky na rozcestích u kapliček apod. Průvod šel
rychle, nikdo se neměl ohlížet. Nosiči rakve větvičky vavřínu na ochranu
před mrtvým.
10.5.2019
26
Církevní obřady při pohřbu
U nejchudších lidí a v odlehlých oblastech se často pohřbívalo
bez kněze a církevních obřadů.
Poměrně běžné bylo u prostých lidí vynechání pohřební
mše v kostele a nebožtík byl nesen přímo na hřbitov.
U bohatších lidí byly zádušní mše otázkou prestiže a možnosti
ukázat své postavení.
Zámožnější si mohli kromě zádušní mše a pohřebního
průvodu kolem kostela dovolit i tzv. vigilie – bdění
a setrvávání v modlitbách za zemřelého.
Při církevním obřadu v kostele bývala rakev významných osobností
postavena často na tzv. castrum doloris (stánek smutku, hrad truchlení)
uprostřed kostela, aby na ni bylo vidět ze všech stran.
10.5.2019
27
Odlišný přístup v pohřebních církevních obřadech u katolíku
a protestantů.
Katolický pohřební rituál stavěl do centra zájmu oslavu mrtvého, jeho
rozloučení se světem a starost o blaho jeho duše. Katolická církev byla
přesvědčena že obec pozůstalých může udělat pro zemřelého ještě
mnoho dobrého – modlitbami a mšemi přispět k jeho spáse.
U protestantů byli v centru živí členové obce. Pozůstalým byla
připomínána smrtelnost člověka, poslední soud, vzkříšení mrtvých
a budoucí věčný život. Pro zesnulého již nebylo možné nic udělat.
„Proto jsme se v našich kostelích rozloučili s papeženskými
hrůzami jako jsou vigilie, zádušní mše, pohřební slavnost,
očistec a všemi ostatními kejkly provozovanými kvůli
mrtvému a rázně jsme s nimi skoncovali“
M. Luther
Pohřeb na hřbitově
Pro křesťana bylo samozřejmostí a nutností, že bude pohřben v posvěcené
půdě hřbitova.
Pohřby v kostele pouze vysocí církevní hodnostáři a šlechta.
Křesťanský pohřeb na hřbitově vyhrazen pouze ctihodným lidem.
Bezectní lidé nebyli na hřbitově pohřbívání.
Velký sociálně-sakrální význam hřbitova. Chráněné území pro mrtvé,
ale i území s právní ochranou pro běžence.
Zpočátku ležely hřbitovy uvnitř sídel u kostela. Spojení živých s mrtvými.
Sakrální prostor – ale i místo konání jarmarků, skladiště, pracovní prostor
(stížnosti farářů na odkládání nepotřebných věcí na hřbitov).
S novým postojem reformace k zemřelému a smrti postupné přemisťování
hřbitovů k okrajům osad či mimo jejich hranice.
Problematické prosazování nařízení ze strany církve a vrchnosti.
10.5.2019
28
Uložení zemřelého do hrobu
Na hřbitově se pohřbívalo buď jednotlivě či do rodinných
hrobů.
Rodinu v duchovním smyslu tvořili pouze pokrevní příbuzní
(rodiče a děti).
Náhrobní kámen nebo desku měli původně pouze vyšší stavy.
Chudí většinou na okraji hřbitova či ve vyhrazené části –
chudinském hřbitově.
Uložení zemřelého do hrobu
Při ukládání mrtvého do hrobu kolísala podoba ceremoniálu v závislosti
na vyznání a sociálním postavení zemřelého.
Pronášeny modlitby, zpívány písně, u katolíků vysvěcení hrobu
svěcenou vodou a kadidlem.
Farář a po něm ostatní vhazovali do hrobu tři hrsti hlíny a později
i květiny.
Pohřební kázání – parentace
v závislosti na vyznání zemřelého
– u katolíků vše pro spásu
zemřelého – u evangelíků
připomínka života zemřelého a
utěšení pozůstalých.
10.5.2019
29
Pohřební hostina
Otázka prestiže a reprezentace, z počátku v domě zesnulého. Později při
větších vzdálenostech od hřbitova v hostinci.
Společné jídlo a pití – emocionální vyrovnání s odchodem člověka.
Při úmrtí pána domu – pohřební hostina nástup nového hospodáře.
Bohaté hostiny a pitky – stížnosti církve a vrchnosti. Postupné omezování
pompéznosti a přechod k pietním hostinám zejména v měšťanské
společnosti.
Po hostině návrat k běžnému režimu – vzpomínkové modlitby u katolíků
o svátku Všech svatých.
Stanovená doba smutku u příbuzných – nesmělo se nic slavit a nesměla
se konat svatba.
Rozdílná délka – nejdéle vdovy. Některé až do konce života.