10.5.2019 1 Trestní právo a soudní praxe v raném novověku Justicia - Pieter Breughel starší 1525-1569 Tradiční systém práva a trestů od pozdního středověku až do počátku 19. století – mnoho krutosti, surovosti, pověrečných rituálů a ceremonií. Veřejné akty potrestání – zneucťující tresty, mrzačení, cejchování, upalování atd. Z našeho dnešního pohledu to vypadá jako kruté barbarství. 10.5.2019 2 Tresty kruté – cílem pokání odplata a odstrašení – trest úměrný způsobené újmě jedinci i společnosti – míra akcentů se proměňovala časově i regionálně. Trest odnětí svobody prakticky neznámý, nemožnost kontroly a prevence zločinu v dnešním slova smyslu. Právo neusilovalo o nápravu delikventa, ale o obnovu práva tím, že byla způsobena (především tělesná) újma tomu, kdo porušil obecně uznávaný řád. Nástroje mučení a trestu z 16. století Zejména tělesné tresty a tresty smrti se řídily přísnými pravidly a podléhaly silné kontrole ze strany vrchnosti i „prostého lidu“. Přímé akty msty byly prakticky vyloučeny a i delikvent byl pod určitou ochranou. Existovala také instituce milostí, která byla poměrně rozšířena a leckdy převažovala milost nad právem. 10.5.2019 3 Problematika definice zločinu – představa veřejného zločinu se teprve vytvářela a proměňovala, jejich hodnocení silně kolísalo. Škála tzv. těžkých zločinů zahrnovala celou řadu typů rozdělených zpravidla do tří hlavních kategorií. 1. Společensky škodlivé jednání (vražda, krádež, žhářství atd.) 2. Delikty proti náboženství a církvi (kacířství, rouhání, čarodějnictví) 3. Zločiny proti morálce a mravnosti (cizoložství, smilstvo, incest apod.) Časová a regionální nejednotnost právních norem Hlavní trestně právní kodexy Hrdelní řád Karla V. „Constitutio criminalis Carolina“ - 1532 (nebyl závazně schválen pro české země ale často používán a inspiroval mnohé lokální trestní řády) Koldínova Práva městská 1579 – schválen zemským sněmem, spory o jeho prosazení v různých regionech na Moravě definitivně až 1697. Nové útrpné a hrdelní právo pro země koruny české Josefa I. z let 1707-1708 tzv. Constitutio criminalis Josephina Později Constitutio Criminalis Theresiana 1769. 10.5.2019 4 Od 16. století byla oficiálním iniciátorem a nositelem trestních aktů soudní vrchnost. Soudila a vyhlašovala rozsudek – lid s ním vyjadřoval souhlas. Tresty vykonávány veřejně – jedině tak byly podle práva a nezpochybnitelné. Lid potvrzoval právní platnost trestu. Soudy a vymáhání práva Při drobných deliktech zasahovala většinou městská či vesnická samospráva, která udělovala za tyto činy sankce. Instituce tzv. hrdelních soudů – před ním stanuli všichni obvinění či uvěznění pro podezření z „těžkého zločinu“. Ve středověku hrdelní právo panovník – postupné delegování na vybrané městské soudy. Delikvent před hrdelním soudem v 16. století 10.5.2019 5 Dopadení pachatele V raném novověku byla potrestána pouze malá část spáchaných zločinů. Různé překážky při zatýkání pachatelů – zatčeni mohli být pouze označení a z úřední moci stíhaní podezřelí. Řada možností úkrytu či útěku do jiných teritorií, která se dovolávala svých práv a neumožňovala pronásledování zločince na svém území. Neexistence účinných pátracích „policejních“ složek. Na druhé straně v rámci komunity se různé podezřelé aktivity těžko utajovaly. Loupežné přepadení v Seeonu v Bavorsku roku 1769. 10.5.2019 6 Dopadení pachatele Dopadení přímo při činu – pouze zlomek případů (vražda na ulici apod.) mohl být ihned zatčen a souzen. Mnoho případů se opíralo o udání – zejména činy, které nemusely být přímo patrné (mravnostní delikty, čarodějnictví atd.) – v některých oblastech existovala povinnost udávat – udání mělo být od počestných osob – pokud se při vyšetřování ukázalo, že je to pomluva, musel udavač počítat s trestem. Dopadení pachatele Činy beze svědků – pátrání po podezřelých – možnost zatčení osob, které byly obecně známy svou špatnou pověstí. U počestných a vážených osob velmi důvodné podezření jinak zneužití úřední pravomoci. Problém s uprchlými či skrývajícími se pachateli – nedostatečnost pátracích složek – apel na obyvatele – veřejné vyhlášky, kontroly u bran, v hostincích apod. Tradiční právo azylu – od středověku kostely, kláštery, hřbitovy, i některé světské instituce – postupně tato práva umenšována – pouze čestné případy. 10.5.2019 7 Vězení Vězení sloužila zpravidla pouze k zajištění a zadržení zatčených do vykonání rozsudku. Vězení nesloužila jako nápravná zařízení - tresty delšího odnětí svobody byly velmi vzácné. Teprve od 18. století vznikají ve větší míře káznice či vězení pro nucené práce. Vězení Vězení symbolem hrůzy – místo vazby a tělesného i duševního utrpení. Snesitelné podmínky měl zajistit vězeňský řád – jeho aplikace byla ponechána na uvážení žalářníka a kontroly pouze ve výjimečných případech (sebevražda vězně, útěk apod.). Podmínky tak často na hranici přežití – často v podzemních prostorách, malé cely, mnohdy přikováni ke stěnám či podlaze, nebo drženi v kládě. Hygienické poměry byly zpravidla otřesné (hmyz, hlodavci, výkaly, vlhko, zima atd.). 10.5.2019 8 Vězni v kládě Vězení Uvěznění považováno mnohdy za součást tělesného trestu – přihlíženo i při vynesení konečného rozsudku nad delikventem. Pro vyšší vrstvy pobyt ve vězení mírnější – lepší místnosti, strava, možnost návštěv apod. 10.5.2019 9 Vyšetřování deliktu K vynesení rozsudku nestačily výpovědi svědků ani zřejmé důkazy a indicie. Potrestání bylo možné pouze po doznání obviněného. Celé vyšetřování se rozběhlo v případě, že se obviněný hned nepřiznal a svědkové a indicie sloužily pouze jako prostředek k doznání obviněného. Mnoho přehmatů a omylů – odsouzení nevinných, osvobození viníků. Často rozhodovaly o rozsudku takové faktory jako počet přímluvců či zarputilost a pevné nervy obviněného než logika důkazního řízení. Vyšetřování deliktu Po zadržení obviněného se začalo s jeho výslechy. U výslechu zpravidla soudce dva přísedící a písař. Měla tak být zaručena objektivita vedení procesu. Pečlivé protokolování všech otázek a odpovědí. Výslech delikventa v Bamberku 1508. 10.5.2019 10 Vyšetřování deliktu Předmětem zájmu nebyl při výslechu pachatel jako osoba ani jeho motivy – otázky směřovaly k rekonstrukci zločinu. Nehledaly se žádné polehčující okolnosti, ale snahou bylo usvědčit obviněného ze zločinu a získat dobrovolné nevynucené přiznání. K tomu sloužily výpovědi svědků a indicie, které měly obviněného přimět k přiznání. Pouze pokud byly vyčerpány všechny tyto prostředky mohlo se v některých případech přistoupit k mučení. Mučení však vyžadovalo v každém případě schválení vrchnosti. 10.5.2019 11 Vyšetřování deliktu Možnost přikročit k mučení – obviněný měl obecně špatnou pověst, stýkal se s podezřelými osobami, byl viděn na místě činu, po spáchání činu byl na útěku. Obecně u vyšších vrstev společnosti musely být důkazy pádnější a obvinění závažnější, aby se mohlo přistoupit k mučení. Stále v některých případech používané tzv. boží soudy – např. tzv. „zkouška na márách“ u podezřelých z vraždy, zkoušky u čarodějnických procesů – zkouška vpichem, zkouška vodou, zkouška váhou a další. Pokud tyto zkoušky dopadly pro obviněné špatně opravňovaly k použití mučení. Mučení Použito až při vyčerpání všech ostatních prostředků vyšetřování. Používáno nejprve při deliktech proti náboženství a církvi (čarodějnické procesy) – postupné rozšíření do procesů s pachateli jiných těžkých zločinů. Tento prostředek byl v raném novověku legitimním prostředkem soudního vyšetřování uznávaným všemi veřejnými institucemi církve a státu. Jeho použití bylo regulováno a povolováno soudní vrchností. Praktiky mučení postupně mizí v 18. století – rozdílnost v jednotlivých regionech (Rakousko a České země 1776) 10.5.2019 12 Mučení Mnoho praktik a systému mučení lišících se časově a regionálně. Hrubé rozdělení do tří základních stupňů. 1. Pouhé ukázání instrumentů katem. 2. Svléknutí podezřelého a nasazení palečnic či španělské boty bez utažení. 10.5.2019 13 3. Vlastní útrpný výslech – časté tři stupně v různých variantách – palečnice, španělské boty – natahování na žebřík či zavěšování, mučení vodou – pálení loučemi, bičování, vrážení třísek pod nehty atd. 10.5.2019 14 Mučení Mučeni nemohli být děti a mladiství, staří, nemocní, choromyslní, těhotné ženy a ženy v šestinedělí. V praxi byli zřídka mučeni i počestní muži a ženy zejména ve vyšším sociálním postavení. Mučený neměl utrpět přílišnou škodu – v případě onemocnění či většího zranění byl léčen a teprve poté se mohlo přistoupit k dalšímu mučení. Pokud vydržel všechny stupně mučení, která byla pro určitý delikt stanovena a nepřiznal se, byl zpravidla propuštěn jako nevinný – nebyl však nijak odškodněn a byl stigmatizován po zbytek života. 10.5.2019 15 Vypracování a vynesení rozsudku Po vyšetření deliktu a přiznání delikventa. Mnohdy komplikovaná procedura – nutné potvrzení vyšší vrchnostenské instance. Pečlivé přezkoumání celého případu a formálních postupů – mnohdy konzultace s právními autoritami. V potaz se bral – věk, nemoc, těhotenství, dlouhé vězení, tvrdost mučení, rodinné poměry, sociální postavení atd. Vypracování a vynesení rozsudku Zmírnění rozsudku – instituce milostí – milost má přednost před průchodem práva. Prosby o milost součástí soudního řízení – případné omilostnění následovalo až po odsouzení. Milost z vlastního uvážení soudu, ale mnohem častěji na podnět či přímluvu jiných. Snaha soudu chránit rodinné příslušníky či členy různých společenství – každý zneucťující trest vrhal hanbu i na ně. Knížata, králové či císař mohli při příjezdu do měst udělovat milost či vzít pod svou ochranu např. vypovězené z města. Milost však ve většině případů znamenala pouze zmírnění trestu a ne osvobození delikventa. 10.5.2019 16 Vyhlášení rozsudku Procesní řízení a vypracování rozsudku se odehrávalo s vyloučením veřejnosti. Naopak vyhlášení rozsudku a vykonání trestu bylo veřejné a lid byl k účasti dokonce vyzýván. Rozsudek musel být (alespoň nepřímo a formálně) potvrzen a schválen veřejností. Soud se snažil veřejným vyhlášením rozsudku a přiznáním delikventa dosáhnout souhlasu publika a zároveň ho preventivně varovat před podobnými činy. Rozsudek (zejména poprava) byl bez souhlasu lidu vždy velmi problematický. Systém trestů 10.5.2019 17 Tresty byly velmi rozmanité. Zdaleka ne všechny případy u hrdelního soudu končily odsouzením delikventa k smrti. Existovala celá řada tělesných a zneucťujících trestů, které postupem času začaly stále více převažovat nad tresty smrti. Velmi časté kombinace různých trestů – jejich zostřovaní nebo naopak zmírnění. 10.5.2019 18 Zneucťující a tělesné tresty Tyto tresty sice neznamenaly fyzickou smrt pro odsouzeného, ale znamenaly ve většině případů jeho společenskou degradaci až společenské vyloučení (mnohdy spojeny s vypovězením z města či země). Zejména u trestů silně zneucťujících byl dopad na další život odsouzeného takový, že pro něj znamenal faktický rozsudek smrti. Počestné a zejména výše postavené osoby byly těchto trestů většinou ušetřeny. Nexistence čestného zneucťujícího trestu jako např. u čestného trestu smrti mečem. Tresty nebyly diferencovány podle pohlaví a postihovaly téměř stejnou měrou muže i ženy. Zneucťující a tělesné tresty 10.5.2019 19 Zneucťující a tělesné tresty Tyto typy trestů byly primárně určeny pro některé formy deliktů před hrdelním soudem (krádež, podvod, rouhání, určité lehčí mravnostní delikty). Časté také tresty, které v důsledku milosti nahrazovaly trest smrti. Určitá diferenciace postižení cti delikventa. Mírné postižení cti např. kláda, nebo i průvod městem a zesměšňování viníka. Stání na pranýři a mrskání postihovalo čest delikventa tak, že byl prakticky vyloučen ze společnosti. Tělesné (mrzačící) tresty Tento typ trestů měl starou tradici přetrvávající ze středověku – od 16. století těchto trestů ubývalo. Trvalé označení viníka a zločinu – často na principu podobnosti (např. krádež, zabití – useknutí ruky, která zločin provedla,). Uřezaní jazyka, uší, mrskání, vypálení cejchu. 10.5.2019 20 Pranýř – místo hanby a zneuctění 10.5.2019 21 Církevní tresty Měly sloužit k usmíření s Bohem a církevní obcí formou veřejného pokání. Zejména u přečinů proti morálce a církvi (cizoložství, smilstvo, rouhání, klení atd.). Různé formy – odsouzení k vykonání pouti do ciziny (ne příliš časté), stání před dveřmi kostela s prutem či svící, sedění na zvlášť viditelném místě a poslouchání kázání o hříchu, kterého se provinilec dopustil. Často až kontraproduktivní – obavy před těmito tresty např. způsobovaly snahu utajit nechtěné početí a zvyšovaly počet vražd novorozenců. Trest smrti a jeho ritualizace Poprava anglického krále Karla I. v roce 1649 10.5.2019 22 Druhy trestů smrti Očistné tresty smrti – starobylé tresty – radikální likvidace delikventa – neměla zůstat ani stopa, vzpomínka či hrob. Usmrcení se nedělo rukou kata, ale přírodním živlem bez prolití krve. Ničivá a očistná síla živlů (oheň, voda, země). Zahrabání za živa – těžký trest používaný častěji při trestání žen za mravností delikty či vraždy (cizoložství, vražda dítěte či manžela) – často spojen s probodnutím kůlem. Praktikován ještě v 16. století, později se téměř nepoužíval. Trest smrti utopením – více rozšířen u žen – zejména za porušování mravních norem a církevních řádů (vražedkyně dětí, cizoložníci, kacíři). Očistná síla vody odplavující hříchy. Trest smrti utopením ve Vídni roku 1562. Trest smrti utopením Švýcarsko. 10.5.2019 23 Trest smrti upálením – nejrozšířenější očistný trest, postihoval stejnou měrou muže i ženy. Používám zejména u osob odsouzených za kacířství, čarodějnictví, travičství, sodomii či falšování mincí. Tento trest měl vést k usmrcení takovým způsobem, že mělo dojít k úplnému zničení těla delikventa tak „aby byla veškerá památka jeho hanebného činu vymazána“ a „aby byl od města a země odvráceno boží hněv a trest“. 10.5.2019 24 Tresty potupné a odstrašující – vykonávány převážně na mužích – především u těžkých zločinů – těžké či mnohonásobné vraždy, politické zrady a spiknutí apod. Za nejhorší bylo považováno rozčtvrcení či trhání koňmi – doloženo jen velmi málo případů v 16. století – zemězrádci, královrazi. Lámání kolem – těžký a potupný trest – většinou za těžké či několikanásobné vraždy a loupeže – prováděn téměř výhradně na mužích. Používán až do 18. století – od 17. století bývali delikventi nejprve zardoušeni či sťati. 10.5.2019 25 Trest smrti oběšením – nejčastější způsob popravy zejména na počátku raného novověku – později převažovalo stětí trest pro závažné krádeže a podvody. Potupný způsob smrti – nesmazatelná hanba pro odsouzeného i jeho rodinu. Mrtvola zůstávala často viset na pospas ptákům. Nebyl umožněn řádný pohřeb a duše mrtvého tak nenalezla pokoje. 10.5.2019 26 Délka ponechání těla na šibenici byla součástí trestu. Často až do rozpadu těla – riziko kradení těl z šibenic – víra v jejich léčivé účinky, nebo příbuzní zemřelého, aby smazali hanbu, pohřbili tělo a dopřáli tak duši oběšeného klid. Míra potupy závisela i na výšce šibenice či umístění oběšence na určité její místo. Poprava Josepha Süsse Oppenheimera v roce 1738 ve Stuttgartu. 10.5.2019 27 Poprava Žida pověšením 1533 10.5.2019 28 10.5.2019 29 Stětí mečem – nejlehčí a nejčestnější způsob popravy, od 17. století převládající způsob poprav – zejména výše postavené osoby a šlechtici bývali popravováni téměř výhradně stětím. V některých případech možnost řádného pohřbu na hřbitově. Čest a spása popraveného tak nebyly ohroženy. 10.5.2019 30 Druhy trestů smrti Z hlediska poškození cti popraveného – zneucťující tresty smrti (např. oběšení) – zločiny spáchané v skrytu (krádež, vloupání atd.) – čestné způsoby smrti (stětí mečem) – neposkvrňovaly čest delikventa ani jeho rodiny – tresty u veřejně provedených zločinů (zabití apod.). Častý systém milostí zmírňoval trest smrti z potupného na čestný. Jisté rozdíly trestů smrti mezi muži a ženami. Muži (oběšení, lámání kolem, rozčtvrcení), ženy (utopení, zahrabání za živa). Stětí mečem bylo používáno u obou skupin stejně často. 10.5.2019 31 Využívání trestů smrti v soudní praxi Možnost vynesení nejtvrdších trestů smrti po celé období raného novověku – trestní praxe zejména v 17. století a později uplatňovala tuto možnost stále méně – důležitá byla možnost a hrozba tvrdých trestů. Počet poprav v průběhu raného novověku klesal. Vysoký počet v 15. století s nárůstem závažné kriminality. V 16. století ještě zvýšení (nárůst obyvatel měst, zlepšení systému soudů a kontroly zločinnosti). Od 17. pokles (snížení počtu obyvatel měst, zmírnění soudní praxe). Ubývá také potupných trestů smrti a většina poprav je mečem. Pokles počtu trestů smrti od 16. do 18. století. 10.5.2019 32 Průběh popravy, jeho ovlivnění a možná rizika V průběhu raného novověku byly popravy věcí veřejnou – vrchnost očekávala odstrašující účinek, lid trval na kontrole řádného průběhu (např. tradiční podpora delikventa modlitbami, očistný charakter popravy jako právního aktu) a delikvent měl příležitost rozloučit se s přáteli a známými. Pokud byla poprava provedena s vyloučením veřejnosti – vždy pochybnosti o spravedlnosti a řádnosti rozsudku a zpochybňování jeho právní platnosti. Procedura poprav nebyla žádnou spontánní akcí, ale důkladně se připravovala tak, aby její podoba řádně odpovídala rituálu a byla právně platná. Cíle vrchnosti – důstojný průběh popravy – odstrašující účinek – možný soucit s hříšníkem, ale vyloučení jakýchkoliv sympatií či stranění – kat byl pozdvižen na úroveň strach budícího spravedlivého mstitele aniž by přihlížejícím dal důvod k nenávisti. Musely být zajištěny jak všechny technické a formální náležitosti (kat, popraviště, stráž u popravy atd.), tak smíření hříšníka se svou smrtí – lepší strava, místnost, návštěvy, oblečení, duchovní útěcha – bez souhlasu hříšníka nebyla důstojná poprava možná. Jakékoliv excesy a vybočení z rituálu mohlo budit dojem že rozsudek byl nespravedlivý a vyvolat nevypočitatelné reakce. 10.5.2019 33 Cesta na popraviště Přísná pravidla – důležité zajištění bezpečnosti odsouzeného i kata a jeho pomocníků – zajištění eskorty. Průvod ohlašovaly zvony – mnohdy početný dav lidí. Odsouzenec šel pěšky, či byl přepravován na voze. Zostření trestu – byl na popraviště smýkán. Role veřejnosti při popravách Od 16. do 18. postupně omezovány možnosti veřejnosti fakticky ovlivnit průběh popravy – ovšem na shromážděný dav musela brát vrchnost a kat značný ohled. Existovaly lidové tradice podle kterých musel být odsouzenec omilostněn – tyto situace se na rozdíl od milostí vrchnosti uplatňovaly bezprostředně před popravou nebo při ní. Např. pokud se rozhodla panna či mládenec pojmout delikventa do svazku manželského mohl být omilostněn. Také kat mohl zachránit delikventku tím, že si ji vzal za ženu. Těmto žádostem o osvobození však bylo vyhověno jen v některých případech v 16. století – později už se nebraly v potaz. 10.5.2019 34 Role veřejnosti při popravách Staré právní představy – pokud se při věšení přetrhl provaz či, když se osoba hozená do vody neutopila, byla veřejnost přesvědčena, že zločin byl tímto odpykán a odsouzený má být osvobozen. V případě pokračování popravy hrozilo její násilné přerušení či napadení kata. Nezdar kata při popravě mečem – z hlediska veřejnosti to bylo vnímáno jako krutost a často docházelo v těchto případech k napadení kata, které mnohdy skončilo i jeho smrtí. Nezdařená poprava mečem v Schardingen v Bavorsku 1571. 10.5.2019 35 Role veřejnosti při popravách Zaznamenány i případy, kdy lid vystoupil proti příliš mírnému rozsudku. Vrchnost se snažila předejít jakýmkoliv komplikacím při popravách důsledným dodržováním popravních rituálů a stále přísnější ostrahou delikventa i kata a jeho pomocníků. Bezpečnost při popravách byla stále častěji svěřována vojenským jednotkám. Od 17. století se také zvětšila vzdálenost popraviště od diváků. Shrnutí Propracovaný systém hrdelních a zneucťujících trestů typický pro raně novověkou společnost. Postupná tabuizace všech forem msty a monopolizace trestní moci do rukou vrchnosti. Změna procesního řízení a veřejné soudní praxe – soudní řízení a exekuce dříve probíhaly veřejně – v raném novověku vlastní proces oddělen od výkonu trestu – proces probíhal tajně a byl výlučnou věcí vrchnosti – rozsudek veřejně vyhlašován a také trest byl veřejný. 10.5.2019 36 Shrnutí Kruté tresty nebyly akty svévole – součásti přesných rituálů, které byly kontrolovány veřejností – krutost odpovídala hrůznosti zločinu – exemplární tresty zmírňovány systémem milostí. Peněžité tresty a tresty vězení byly pouze okrajové – hlavní byly tresty, které postihovaly delikventa na cti a na těle. Odstupňovaný systém podle závažnosti deliktu - církevní tresty, po vykonání pokání delikvent znovu přijat do společnosti. - tresty na cti – poškozovaly delikventovu čest, ale neznamenaly vyloučení ze společnosti. - mrzačící a tělesné tresty a vypovězení – vyloučení ze společnosti, sociální izolace až fyzická smrt. - tresty smrti s různou mírou dehonestace delikventa