Že slovácká sliovica dovede udělat z člověka pořádná vrtulu a že pod její parú dělá také kumšty, za které sa nemosí hanbit žádný eskamotér, dokazuje historka, kerú ně totkaj vyprávjali stařeček Pagáč.
Tož před několika rokama šél Jura z Martinem na tarmak prodávat jalůvku. Dobře prodali, aldamáš slavili, málo pojedli, málo popili - enomže doška ke trošce - jak říkali stařeček a ožereš sa aj z koštování…
Dyž už obá měli jaksapatří královského bažanta a jazyk těžký zrovna taják nohy, dali sa na cestu přes pola dom a nohama veselo štrykovali.
Martin, dyž býl nalétý jak lampa, mosél zpívat a také hnedkaj zanotoval:
Nepi, šohajku, vodu,
voda sa nehodí,
voděnka je studená,
žaba po ní chodí…
Jura sa přidal, ale to neměl, lebo sa mu dostalo tvrdého pokárání od Martina:
Nezpívaj - dyť je hanba ťa počúvat! Skřekáš falešno jak Tereza Štruplena na procesí!
Protože sa nemohli zhodnút ani v notě ani v nohách, byli za chvílu tak znavení, že sa za dědinu u luže zastavili.
Jura, opřítý o mostek jak špatně zavešené pendlovky, s fajkú, kerá mu v hubě klinkala jak perpentykl a při každém potáhnutí přes močku pěkně pískala a ešče pěkněj smrděla, nahlédál přes rákosí do vody. Najisto mu v hlavě ostala poslední štrófka z Martinovej pěsničky, lebo vytahňa z huby faju, múdro zařečnovál:
Martine, saďme sa o štyrák: že neziš skokana?
Martin hleděl chvilku do prázdna, ale najednú jak dyby sa mu v hlavě rožlo. Nalétý bojovnú letoru sa vyšponoval a vybafl:
Cóóó - já že nezím skokana? Aj čarodenicu, lesti to chceš vidět - a třeba aj z metlú!
Tož sa saďme!
Platí - !
A už sa čmáchali v rákosí. Chytili skokana velikého jak papuč, Martin ho lapil za břuch a dávaja ho k hubě, skokánek zakuňkál: Kuň — kuň.
Martin sa zamračil a vybafl:
Kůň lebo kobyla - všecko fuk; sadené je a půjdeš do břucha!
- a odebral sa do věčných lovišť, lebo mu Martinovy zuby ukřúply hlavu jak malinu. Z velikú námahu hltal toto chutné sústo, ale přeca sa mu podařilo ukúsnút mu jednu nožku a potem ešče druhú…
Jura sa bolestno díval, jak sa mu trati štyrák ze šrajtofle, lebo naděja na výhru nebyla. Proto ustrašeno navrhoval:
Martine, nechceš sa spáčit?
Ten, mokrý jak myš, přestál na chvilku svačit a pravil:
Co, spáčit — ná co si hlúpý? Ani mňa nenapadne, buď vyhrajú, alebo prohraju - ale necúfnu!
- a na vůlu aj na moc si tlačil skokana palcem do krku…
Dyž Jura viděl, že sa v sázce opravdu přepočítal, znova zúfalým hlasem zastonal:
Počúvaj, Martine - vidím, že ti to neide, měl by sas spáčit!"
No a Martin, kerému už bylo jak pod šibenicu a skokaní nožky mu lézly zpátky do huby, brkl a jak dyby Jurovi milosť dával — velkomožno pronesl:
Spáčím sa - ale enom dyž zíš tú druhů půlku skokana…!
Jura - veliký držgroš - přemýšlál. Buď zaplatit sázku, lebo zest skokana. Ale protože mu býl štyrák milejší, sedl na brázdu a za chvílu skokaní nožky zamávaly naposledy na pozdrav z Jurovej huby…
A včil obá žabožrúti čapěli za ržú. Ani z kravského chléva nikdo také zvuky nečúl. Ludé pravili, že tenkrát velice řmělo — ale to Jura z Martinem vracali skokana…
Dyž obá vyčerpali přiděl, seděli na brázdě a hleděli do jedného fleku, každý zelený jak ringla.
Najednú přetrhl ticho Jura:
Martine, a včílkaj ně pověz, proč zme teho skokana zedli?
Martin si rukávem utřel hubu, vypleščíl očiská na Juru a zavrčal:
Protože sem enom jednu v životě viděl takého vola jak si ty — měli ho v panském dvoře — a zaslúžil bys po téj golozni šišatéj, že by ti v ni hučalo jak v buchlovských horách — ty baňo!
Jura sa ušklébl a na půl huby odsekl:
Ale měli tam ešče jedného, s terna velikýma rohama — enomže skokany nežrál jak ty — pajtášu šmatlavý!
A včíl sa chytili pod krky, vyliskali si po hubách, z košulí nadělali pantliček — a zešli sa u súdu, kde ich pán súcí porovnali, ale na skokaní hostinu do smrti nezapomněli…
