Vývoj  měst


K pochopení a vysvětlení prostorové struktury města nestačí pouze výzkum a popis daných struktur –
k jejich pochopení je nutné uvažovat ve společenském a historickém kontextu, identifikovat hlavní
společenské, politické či ekonomické procesy, které vytvářejí pozadí vývoje města.

Jinými slovy – určité společenské uspořádání vytváří určité uspořádání/strukturaci městského
prostoru. Polský geograf Jalowiecki navrhnul 4 základní faktory určující vytváření městského
prostoru (funkčního, fyzického či sociálního):


 1. omezení daná přírodním prostředím;
 2. dosažená technická/technologická úroveň;
 3. podmínky rozložení moci (v aspektu ekonomickém jde o podmínky výroby, v aspektu politickém o
vládu, v aspektu ideologickém o ideologii dominujících tříd či skupin obyvatel);
 4. hodnotový a kulturní systém vytvářející model světa daného společenství.


Základním aktivním prvkem vytváření jakékoli městské struktury jsou aktéři – nositelé určitých
procesů. Každý prostor je tak průnikem působení různých skupin, vrstev či tříd. Každá forma
městského prostoru se kryje se zájmy a ideologií skupiny aktérů, kteří ji vytvořili a jejichž
potřebám slouží.

První 2 faktory jsou faktory univerzálními, třetí je faktorem historicky proměnlivým – každá
historická perioda má určité aktéry nesoucí politickou či ekonomickou moc nebo ideologii. Co se
týče faktoru čtvrtého, Jalowiecki rozeznává 4 období/fáze: 1. pre-industriální, 2. konkurujícího
kapitálu, 3. monopolistického kapitalismu, 4. socialistickou. Každá fáze má určitou skupinu
dominujících aktérů – například v prostředí socialistických měst lze jako hlavní aktéry přeměny
městského prostředí označit politické instituce zatímco v prostředí měst kapitalistické jsou to
firmy a tržní subjekty (v této souvislosti je možné vymezit i určité přechodné formy – např.
v současné geografii města velice aktuální koncept tzv. postsocialistického města).


Velice hrubě lze rozdělit dějiny měst do 3 úseků:
 1. Tzv. předzemědělská společnost, která končí neolitickou revolucí (1. městská revoluce) kolem 5.
tisíciletí př. n. l. – na Blízkém a Středním Východě vznikají první městská sídla;
 2. Období tradičních společností končící průmyslovou revolucí (2. městská revoluce) v 18. století
(etapa pre-industriálního města);
 3. Období průmyslového (kapitalistického) města (etapa industriálního města).

Někteří autoři ovšem hovoří v souvislosti s rozvojem informačních a telekomunikačních technologií i
o tzv. 3. městské revoluci (etapa post-industriálního města).

Naproti tomu Vance preferuje spíše označení pre-kapitalistické a kapitalistické město, které lépe
vystihují rozdílnou organizaci pracovních vztahů a související land-use ve feudálním a
kapitalistickém městě.

Identifikace jednotlivých etap je ovšem v řadě ohledů sporná/zjednodušující. Je pravdou, že zásadní
změny v produkci a ekonomických vztazích často přinesly velice rychlé a dramatické dopady do
utváření městské struktury. Na druhou stranu je nutné vnímat vývoj měst jako kontinuální proces
(spíše evoluční nežli revoluční), navíc značně různorodý a modifikovaný celou řadou faktorů.



Pre-industriální město


nejstarší města

Počátky městských civilizací lze do poměrně širokého časového období mezi 3500 BC až 1000 AD. Mezi
nejrannější (od 3500 BC) patřila města v dolní Mezopotámii (např. Ur či Babylon) a také města
vzniklá v nilské deltě. Mezi další ohniska vzniku městských civilizací lze zařadit např. údolí Indu
(civilizace Harapa – 2500 BC; město ), oblast Žluté řeky v Číně či vybrané oblasti střední Ameriky
(jižní Mexiko/Yucatan, Guatemala, Belize – 200 BC, Mayové – 300 AD).

Jako zjevný katalyzátor vývoje prvních měst bývá nejčastěji uváděn technologický pokrok
v zemědělství, často spojovaný se vznikem zavlažovacích systémů (tzv. hydraulická teorie). Růst
starověkých měst je tedy dle tzv. teorií přebytku více či méně přímým důsledkem zemědělské
nadvýroby. Klíčovým faktorem je zde vedle příhodných přírodních podmínek i organizace společnosti
umožňující distribuci přebytků. Někteří autoři proto spekulují o první roli měst jako míst pro
tržní výměnu těchto přebytků (výjimky = Catal Huyuk v severním Turecku jako město na obchodní
trase, Jericho jako etablované město dávno před domestifikací obilnin).



Gordon Childe uvádí 5 primárních charakteristik ranných městských civilizací:

1.     velikost a hustotu měst – zvýšení počtu organizované populace znamenalo širší úroveň
společenské integrace;

2.     specializace pracovní síly – institucionalizace specializace mezi pracujícím obyvatelstvem;

3.     koncentrace přebytků – existence společenských nástrojů pro uchovávání a správu zemědělských
přebytků;

4.     třídně strukturovaná společnost – existence privilegovaných společenských tříd;

5.     státní organizace – nová organizace státu založená více na příslušnosti k místu/bydlišti,
nežli na příslušnosti k rodu/příbuzenské příslušnosti.














Jakékoli organizované zemědělství a tržní směna (ať už zemědělských produktů či méně dostupných
komodit – v případě Mezopotánie např. stavebních materiálů) byly spojeny s existencí
specializovaných skupin obyvatelstva a to i v řídících/administrativních úrovních. Neexistuje
přitom názorová jednota, zda-li intenzivní tržní směna dala vzniknout těmto specializovaným třídám
či zda trh byl teprve výsledkem nahromadění určité kritického množství zemědělsky neaktivního
obyvatelstva (vojáků, církevních hodnostářů, úředníků, apod.).

Poměrně silnými důvody pro vznik měst však mohly rovněž důvody obranné (města jako opevněná místa
umožňující efektivnější ochranu obyvatelstva před vnějším nebezpečím nežli v případě rozptýleného
venkovského osídlení), dále pak důvody náboženské a politické (města jako centra náboženské a
politické  kontroly). Například Mumford viděl jako důležitý faktor vzniku měst přechod od lokálně
uctívaných pozemských bohů k nebeskému božstvu, jehož uctívání bylo v rukou (městské) vrstvy
kněžích.


středověké (evropské) město

klasické období (800 BC – 450 AD)

Kolem roku 800 BC to byly města (resp. městské státy) Athény, Sparta či Théby které představovaly
jádra evropské městské civilizace. První vlna rozvoje měst odtud zasáhla v období 750 BC oblasti
pobřeží Jónského moře, Sicílii a Jižní Itálii (Syrakusy, Neapol), druhá vlna pak dosáhla pobřeží
Černého moře. Řecká města sdílela některé společné rysy – v centru byla tzv. akropole („vysoké
město“) sdružující chrámy, skladiště a obecní budovy. Pod akropolí byly pak rozloženy další chrámy,
vojenské čtvrti, správní budovy a rezidenční oblasti. Specifickým místem bylo tržiště – agora.
Velikost těchto měst se pohybovala okolo 10 - 15 tisíc obyvatel.

Další výraznější rozvoj potom souvisel s římskou expanzí (200 – 100 BC). Kolem 100 AD byl Řím
největším světovým městem a římská říše se hodně podobala městské civilizaci (ve městech žilo kolem
200 AD přibližně 5 milionů obyvatel). Římská města byla méně „prostorově demokratická“ nežli města
řecká, rozložení obyvatelstva a funkcí reflektovalo dosti rigidní a hierarchicky uspořádáný třídní
systém římské společnosti. Velká římská města dosahovala populační velikosti mezi 15 až 30 tisíci
obyvatel, většina měst však dosahovalo velikosti mezi 2 až 5 tisíci obyvateli. Pád římského impéria
znamenal určité pozastavení obecné městské vývojové dynamiky.


raný středověk (450 – 1300)

Kolem 10. století našeho letopočtu se vývojová dynamika přenesla rovněž do západní Evropy a ve 13.
století již lze identifikovat dvě městská jádra:
 A. mediteránně-jadranské (sem patřila i města v muslimské části Iberského poloostrova – Granada,
Sevilla, Cordoba);
 B. severoevropské-pobaltské (sem patřila také hansovní města včetně Gdaňsku a Rigy).

Až do 14. století docházelo k relativně stálému rozvoji měst (poměřováno dnešními měřítky šlo ovšem
o města menší střední velikosti – jedno z největších měst, Florencie, dosahovala cca 90 -120 000
osob, Benátky cca 110 000, Janov 100 000). 14. a 15. století znamenalo zpomalení, způsobené mj. i
rozsáhlými epidemie moru.


Hohenberg popisuje typický zrod středověkého evropského města jako postupné koncentrování osídlení
kolem fortifikovaných (opevněných) jader, jakými mohly být např. sídla šlechty či kláštery, resp.
pozůstatky římských měst. Ekonomicky tato „proto-města“ závisela na svém nejbližším okolí, oproti
kterému disponovala přece jen vyšším podílem specializovaných skupin obyvatel, většinou řemeslníků.
Zároveň sloužila jako dějiště místních periodických trhů. Zejména marxistická historiografie
upřednostňuje vydělovací aspekt řemeslné výroby, kdy města chápe jako výsledek první dělby práce
mezi zemědělstvím a řemesly.

Druhým odlišným modelem vývoje měst byla sídla vytvářející se podél tras dálkového obchodu. Řada
autorů ovšem chápe řemesla a obchod jako navzájem neoddělitelné aktivity.



Henri Pirenne klade jako klíčový faktor změn a  modernizace ekonomického a sídelního systému
obchod. Zejména rozvoj námořního obchodu bere jako kontrastní prvek vůči předcházejícímu „temnému
období“, tj. období, kdy společnosti fungovaly bez potřeby zahraničního obchodu a v takřka úplné
ekonomické izolaci. Z Pirenneho pohledu tedy města vycházejí jako body, skrze které je určitý
region zapojen do globální ekonomické výměny.

Adam Smith ve svém díle Bohatství národů (1776) připouští transakční roli měst, nicméně chápe města
prioritně jako centra produkce. Tvrdí, že s postupným vývojem ekonomiky se rozvinuly takové
činnosti, jež nevyhnutelně vyžadovaly dělbu práce. Tato dělba práce byla dle Smithe realizovatelná
pouze ve městech a předznamenala tak zaužívaný koncept sektorového/prostorového dělení na
zemědělský venkov a průmyslové město. Smith tak chápe města jako katalyzátory ekonomické
modernizace a fokální body moderní produkce.

Thomas Malthus v díle O populaci (1798) nastavil logiku vztahů mezi rozvojem zemědělské (venkovské)
a městské ekonomiky, tj. mezi dynamikou venkovské a městské populace. Podle Malthuse je populační
růst limitován pevně stanoveným množstvím obdělavatelné půdy a pevně danou efektivitou zemědělské
výroby. Urbanizace je tedy v Malthusově podání procesem závisejícím na kapacitě
venkovské/zemědělské ekonomiky a její schopnosti uživit určité množství nezemědělské/městské
populace.

Max Weber zavádí do chápání urbanizačního procesu jako významnou proměnnou politickou dimenzi. Ve
svém díle Město (1921) sice úplně nezpochybňuje ekonomické podmíněnosti a významy města, nicméně
jako prioritní chápe politickou úlohu měst při vykonávání moci nad určitým teritoriem. Vznik měst
chápe Weber jako produkt širšího procesu směřujícího ke zdokonalení /racionalizaci organizace
v ekonomickém, společenském a politickém prostředí.
























období renesance a baroka (1300 – 1760)

Renesanční období přineslo závažné systémové ekonomické změny předznamenávající přechod od
feudalismu k obchodnímu kapitalismu, dále pak nástup národních států. Vývoj městských struktur byl
ovlivňován zaváděním nových forem umění, architektury a městského plánu. Vzhledem k pokroku ve
vojenských technologiích se města postupně zbavovala složitých fortifikačních systémů. Akumulace
ekonomické či politické moci byla reflektována v monumentálnosti městských staveb.


V rámci tzv. ranně-moderního období vymezuje Jan De Vries mezi roky 1500 – 1850 tři zřetelné fáze:
 A. od 1500 do 1650 – pomalý růst měst, vybraná města se stávala silnými středisky centralizovaných
států;
 B. od 1650 do 1750 – ostřejší diferenciace měst podle velikosti, významnou roli ztratila města
Středomoří a těžiště evropského urbánního systému se definitivně přesunulo do severozápadní Evropy;
 C. od 1750 – do 1850 – rozvoj tzv. protoindustrializace (první manufaktury), zrychlená koncentrace
obyvatelstva i do měst středních a malých.


Zatímco první fáze znamenala postupné vymanění se měst z krize 14. a 15. století, druhá fáze
počínající 16.,17. stoletím byla charakteristická složitějším vývojem, který lze popsat
v následujících znacích:

·         růst měst severozápadní Evropy (Antverpy, Londýn, Amsterdam) na úkor měst Evropy jižní
(Janov, Benátky, Florencie);

·         růst hlavních měst/administrativních center daných teritorií (Madrid, Lisabon, Petrohrad,
Londýn, Paříž), stejně jako důležitých přístavů a posádkových měst (např. Cadiz, Neapol, Glasgow);

·         stagnace malých měst v kontrastu k růstu velkých metropolí



Podíl městského obyvatelstva v tzv. období tradičních společností byl nízký – kolem 6 % (s
výjimkami jako byla např. Anglie – cca 18 % v roce 1750 či Nizozemí – cca. 21 % už v roce 1550).
Samotné středověké město přitom rozhodujícím způsobem záviselo na přílivu migrantů. Migrace nebyla
motivována pouze příležitostmi, které město nabízelo – u velké části migrantů hrály roli především
bezpečnostní důvody.

Středověké město jako specifická právní instituce se často vyznačovala takovými prvky jako byly
městský mír (relativní uzavřenost vůči často chaotickému a nebezpečnému vnějšímu prostředí),
městská svoboda, městské právo (zaručující dodržování určitých právních norem v rámci hradeb města)
a městské společenství (město vystupovalo jako určitá právnická osoba s vlastní organizací života,
privilegii i závazky). Tyto prvky městské autonomie však nelze přeceňovat a uplatňovat na všechna
tehdejší evropská města. Města nebyla „antifeudálnímiů ostrůvky svobod, byla součástí feudálních
systémů, které tvořily společenský rámec pro jejich existenci. Na druhou stranu vrchnost především
ze zájmů ekonomických městské svobody tolerovala.



Sjobergův model pre-industriálního města

Sjoberg ve své knize The Preindustrial City představil obecný prostorový model předprůmyslového
města, ve kterém docházelo k poměrně jasnému oddělování jednotlivých tříd obyvatelstva. Dle
Sjobergova modelu bylo možné rozlišit tři základní třídy obyvatelstva:
 1. elitu (její moc byla většinou odvozována od neekonomických, mimoměstských zdrojů – šlechta,
duchovní);
 2. nižší třídu;
 3. skupiny stojící na okraji společnosti (outcasts),

jejichž sociální hranice byly jasně stanovené a formálně kodifikované. Společenská vertikální
hierarchie měla své jasné vyjádření v prostoru města. Elity se zřetelně vydělovaly od ostatních
společenských tříd, obvykle do fyzicky ohraničeného centra města. Toto centrum bylo současně
symbolem moci – jak politické, tak náboženské (hrad, zámek, kostel) a drželo si tak nejvyšší
společenský statut.

Prostor mimo centrum byl členěn na profesním principu či etnickém principu. Profesní struktura
města byla výrazem vztahů mezi výrobci a prodejci jednotlivých komodit, resp. cechovní organizace
výroby. Bylo samozřejmé, že řemeslníci se svými rodinami obývali stejná místa, ve kterých i
pracovali. Obecně vykazovala socio-prostorová diferenciace města koncentrický charakter
s klesajícím společenským statusem směrem od centra k okrajům (kde se soustřeďovaly nejnižší
společenské vrstvy). Tento výchozí model byl navíc modifikován odlišnými lokalizacemi určitých
náboženských skupin. Společenská segregace obyvatelstva byla často zmírňována faktem, že městská
aristokracie často využívala služeb nižších společenských vrstev, se kterými často obývala společný
prostor. K oddělování docházelo spíše na mikroúrovni. O to silnější však mohla být již zmiňovaná
segregace etnická či náboženská (židovské čtvrti).

Pro pre-industriální město bylo charakteristická jeho multifunkčnost – město nebylo primárně
centrem ekonomických aktivit. Naopak dominantnějšími byly v řadě případů role politické,
náboženské, administrativní a kulturní a tyto funkce pak především ovlivňovaly land-use a
společenskou strukturu pre-industriálního města. V jiném pohledu (ekonomickém) hrálo
pre-industriální město roli pouhého obslužného centra, relativně ekonomicky nespecializovaného –
většina aktivit dnes řazených do primérního a sekundérního sektoru zůstává rozptýlena v agrárním
zázemí.

Velká většina pre-industriálních měst byla malé velikosti – pouze vedoucí města dosahovala či
přesahovala hranici 100 000 obyvatel. Dopravní technologie spojené s rozvojem těchto měst byly na
velice nízké úrovni (pěší doprava, koňské povozy). Města si tak zachovávala relativně kompaktní
formu a jejich bezprostřední zázemí (sféry vlivu omezených služeb města) bylo relativně malé –
většinou v maximální denní vzdálenosti od města.



Sjobergův model pre-industriálního města byl velice často kritizován a to z několika důvodů:
 1. příliš geograficky i časově široký záběr modelu – Sjobergův model měl rámcově popisovat všechna
města před průmyslovou revolucí, což vzhledem k jejich rozrůzněnosti představuje problém (starověké
egyptské město se zjevně muselo odlišovat od anglického města z období těsně pře průmyslovou
revolucí);
 2. přílišná generalizace společenské stratifikace – vydělování pouze tří společenských úrovní je
přílišným zjednodušením pro popis komplikovanější struktury zejména evropských středověkých měst
(existovala řada „přechodných“ tříd jako např. nižší duchovenstvo, vytvářející se buržoazie,
apod.);
 3. zonální struktura Sjobergova modelového města – zonalita je platná pouze při určitém měřítku
pohledu a v určitém období. Např. podrobnější zkoumání měst s rostoucí vrstvou měšťanstva vede
spíše k představě města rozděleného do nejrůznějších segmentů (vliv cechů), nežli koncentrických
zón.



Specifickým typem pre-industriálního města byla města koloniální, kdy společenskou elitu
představovala vrstva kolonizátorů.



Literatura a zdroje:

·         HERBERT, D. T., THOMAS, C. J.(1997): Cities in Space, Cities as Place. David Fulton
Publishers, London, 378 s.

·         PACIONE, M. (2001): Urban Geography: A Global Perspective. Routledge, London, 663 s.

·         MAUR, E. (2002): Urbanizace před urbanizací. In: Horská, P., Maur, E., Musil, J.: Zrod
velkoměsta. Paseka, Praha - Litomyšl, s. 54-120.



Reader:
  * HOHENBERG, L. – část textu The Historical Geography of European Cities:

An Interpretative Essay (GMreader2_1_Hohenberg. pdf)