živa 6/2010 265 ziva.avcr.cz
V praxi se fytocenologický snímek získá
přibližně tímto způsobem: Nejprve se ve
vybrané vegetaci vymezí určitá plocha,
zpravidla čtverec nebo obdélník, jehož rozměry
mohou být od jednoho až po několik
set m2. V něm se rostliny podle výšky
rozdělí do několika pater – v nejspodnějším
jsou mechorosty a lišejníky, o něco
výše byliny, případně semenáčky dřevin
a nakonec keře a stromy s případnými liánami
a epifyty. V každém z těchto pater se
zaznamenají všechny druhy včetně odhadu
plochy, kterou pokrývají – tato plocha
se odhaduje buď v procentech, nebo pomocí
speciálních stupnic, jako je např. sedmičlenná
Braun-Blanquetova nebo jedenáctičlenná
Dominova (Westhoff a van der
Maarel 1978). Kromě toho se běžně zaznamenávají
i jiné potřebné informace, jako
je datum zápisu, sklon svahu a jeho orientace
ke světovým stranám, nadmořská výška,
pokryvnost jednotlivých vegetačních
pater nebo přesná poloha snímku. Mohou
se také odebrat vzorky půdy na pozdější
stanovení pH nebo pro další chemické
analýzy.
Pomocí fytocenologických snímků je
možné studovat rostliny na úrovni rostlinných
společenstev, což je úroveň nadřazená
úrovni rostlinných populací. Fytocenologické
snímky slouží k dosažení
jednoho ze základních cílů fytocenologie
– klasifikace vegetace. Ta spočívá v tom, že
se v přírodě hledají určité skupiny rostlin
(rostlinná společenstva), které mají typickou
kombinaci druhů, fyziognomii (např.
les nebo trávník) a ekologii. Každá tato
skupina má vlastní latinský název, jehož
základ tvoří většinou dominantní nebo
charakteristický druh a latinská koncovka
podle toho, na jaké hierarchické úrovni
skupina v systému stojí (např. v sestupném
pořadí třída Querco-Fagetea, řád Fagetalia
sylvaticae, svaz Carpinion betuli,
asociace Primulo veris-Carpinetum betuli),
který slouží především k usnadnění
komunikace mezi odborníky. Pomocí fytocenologických
snímků lze odpovědět i na
řadu zajímavých ekologických otázek.
Často se např. zjišťuje, jaké konkrétní přírodní
podmínky (intenzita ozáření, teplota
nebo množství dostupných živin) jsou
zodpovědné za to, že se na daném místě
nachází určitá kombinace druhů. Dále třeba,
proč je někde druhů velké množství
a jinde malé a kde konkrétně se v krajině
koncentruje druhová bohatost. Fytocenologické
snímky se využívají také ke studiu
chování a šíření invazních druhů, které
jsou dnes velmi aktuálním tématem. Kromě
toho mohou být nepřímo využity k tvorbě
map rozšíření určitých druhů a k dalším
účelům.
Snímky se často používají i v ochraně
přírody, např. jako součást inventarizačních
průzkumů, aby se stanovilo, která
rostlinná společenstva se v chráněném
území vyskytují. Posloužily např. pro hodnocení
biotopů při přípravě soustavy Natura
2000. Zapisují se také v případě, kdy
je potřeba dokumentovat okolní vegetaci
určitého, často vzácného druhu. Mohou
být použity i jako trvalé plochy, na kterých
se zápis v určitých intervalech opakuje,
a mohou pak sloužit např. k hodnocení
úspěšnosti managementu v přírodních rezervacích
(jako je seč, pastva, vypalování
apod.).
Díky tomu, že fytocenologie jako vědní
obor má v České republice dávné kořeny,
bylo na našem území zapsáno již více než
100 tisíc snímků, z nichž velká část je
v současné době digitalizována. Největším
zdrojem je Česká národní fytocenologická
databáze (Chytrý a Rafajová 2003; http://
www.sci.muni.cz/botany/vegsci) spravovaná
Ústavem botaniky a zoologie Masarykovy
univerzity v Brně – v současné době
čítá přes 95 tisíc snímků. Tuto databázi založil
v r. 1996 na tehdejší katedře botaniky
PřF MU Milan Chytrý, s podporou předního
britského fytocenologa Johna Rodwella
a nizozemského autora databázového
programu Turboveg Stephana Hennekense.
Na jejím dalším rozvoji se podílela řada
botaniků z celé České republiky, kteří pro
účely vědeckého bádání poskytli dobrovolně
výsledky své práce, nebo přispěli
přepisem snímků z různých publikací.
Snímky zde uložené pokrývají téměř celou
Českou republiku (viz obr. 2), avšak jejich
počty se liší mezi jednotlivými regiony –
nejvíce jich bylo zapsáno v blízkosti univerzit
nebo v botanicky atraktivních územích,
jakými jsou Krkonoše, Šumava nebo
Hrubý Jeseník. V současné době zachycuje
největší počet snímků vegetaci listnatých
lesů (Querco-Fagetea), luk a pastvin
(Molinio-Arrhenatheretea) nebo vysokých
Dana Michalcová
Co je to fytocenologický snímek
V botanice se kromě soupisu druhů určitého území a sběru herbářových dokladů
používají i jiné metody, pomocí nichž lze dokumentovat, jaké druhy se na
daném území nacházejí a především, jaké jsou mezi nimi vzájemné vztahy. Jednou
ze speciálních technik používaných v nauce o rostlinných společenstvech –
fytocenologii – je fytocenologický snímek. Za rozvoj metody fytocenologického
snímkování, které se běžně používá nejen v České republice, vděčíme především
Švýcaru Josiasu Braun-Blanquetovi (1884–1980), který vystudoval ve
švýcarském Curychu, avšak větší část života strávil jako učitel na univerzitě
a ředitel Mezinárodní stanice pro středomořskou a alpskou geobotaniku ve francouzském
Montpellier. Jeho učebnice Pflanzensoziologie (1928) se stala základem
fytocenologického směru někdy také nazývaného curyšsko-montpellierský
(viz Živa 2004, 6: LXXV). Cílem curyšsko-montpellierské školy bylo nejen stanovení
pravidel pro záznam vegetace v terénu a vytvoření klasifikace rostlinných
společenstev, ale také rozvoj metod, které slouží k následným analýzám
fytocenologických snímků.
1
1 Zápis fytocenologického snímku
v terénu. Rusko, pohoří Altaj, údolí
Taldura. Foto M. Chytrý
ostřic (Phragmito-Magno-Caricetea), avšak
nechybějí ani záznamy ostatních typů
vegetace (např. pramenišť, rašelinišť, polí,
ruderálních biotopů, suchých trávníků
nebo skal).
Snímky z databáze, které od r. 1922 do
současnosti zapsalo téměř 550 botaniků,
slouží jako nenahraditelný zdroj dat pro
bakalářské, diplomové a dizertační práce,
pro vědecké studie na národní i mezinárodní
úrovni a mají využití v ochraně
přírody. V knižní podobě se s nimi mohou
zájemci seznámit v sérii publikací Vegetace
České republiky (M. Chytrý ed.), která
vychází v Nakladatelství Academia.
ziva.avcr.cz 266 živa 6/2010
2
Corypha je jediným rodem skupiny Corypheae
podčeledi Coryphoideae, který zahrnuje
mohutné jednokmenné stromovité
palmy s široce pochvatými, dlouze řapíkatými
dlanitopeřenými induplikátními
(podle žilek zřasených do tvaru písmene
V, kdy žilka probíhá jeho bází) listy, členěnými
asi do třetiny až poloviny v cípy.
Na rozhraní čepele a řapíku je na lícní
straně dobře vyvinutý plochý výrůstek –
hastula. Bohatě rozvětvené květenství je
složeno z nespočetného množství oboupohlavných
pravidelných trojčetných
květů. Kališní lístky jsou srostlé v krátký
trojboký až trojcípý lem, korunní jsou
mnohem delší, volné, člunkovité, bělavé.
Tyčinky ve dvou kruzích mají k bázi lupenitě
rozšířené nitky (obr. 3), vnitřní přirůstají
ke korunním lístkům. Svrchní semeník
vznikající na rozšířeném květním lůžku
(receptakulum) má tři výrazné rýhy ukazující
srůst ze tří jednovaječných plodolistů
(synkarpium), z nichž však fertilní
zůstává zpravidla jen jeden. Po oplození
dozrává v jednosemennou téměř kulovitou
dužnatou peckovici s vnějším oplodím
(epikarp) chrupavčitým, hladkým, středním
oplodím (mezokarp) dužnatým a vnitřním
(endokarp) velmi tenkým, jehož zbytky
zůstávají na povrchu osemení. Endosperm
je homogenní, někdy s centrální dutinou,
embryo drobné.
Rod Corypha pochází z tropů Starého
světa. Jeho areál zahrnuje jižní Indii a Srí
Lanku, země bývalé Indočíny, Filipíny,
Malajsii, Indonésii, jižní část Nové Guineje
a dosahuje až na Yorkský poloostrov
na severu Austrálie (Dransfield a kol.
2008). Vyžaduje vlhké klima tropických
nížin s monzunovými dešti, případně i záplavami.
V počtu druhů se však autoři liší:
O. Beccari (1933) udává 8, J. Dransfield
a kol. (2008) se zmiňují o 6 s tím, že některá
jména jsou zřejmě synonyma, takže taxonomická
revize je více než nutná. Kvalitní
a soudobý zdroj Kew Checklist of Monocots
uvádí pouze pět platných druhů – C. lecomtei,
C. microclada, C. taliera, C. umbraculifera
a C. utan.
Rod v Indii podrobně studoval S. K. Basu
(1987), který pro tuto oblast uznává čtyři
druhy rozlišené klíčem: C. umbraculifera,
C. taliera, C. utan (C. elata) a C. macropoda
(někdy hodnocená jako druh, jindy jako
synonymum pro C. utan). Je však překvapující,
že jejich výskyt s výjimkou C. macropoda
zřejmě již vůbec není znám z přírodních
lokalit, ale jen z kultury (botanické
zahrady, některé parky a velké zahrady),
Václav Zelený
Koryfa – palma s největším
květenstvím
Latinské jméno rodu Corypha (v češtině používané jméno koryfa) pochází z řečtiny
(koryphe – vrchol) a zřejmě se vztahuje k obrovitému terminálnímu květenství
nad chocholem listů, tvořícímu se jen jednou po několika desítkách let
až v dospělosti. Po dozrání semen palma umírá a patří tedy k rostlinám zvaným
plurieny, podobně jako např. agáve nebo palma Brahea armata, jejíž převislé
květenství dosahuje délky 4–6 m. Nejstarší popis rodu uvedl H. A. van Rheede
v díle Hortus Malabaricus (1678–1703) pod místním jménem Codda-panna;
název Corypha použil C. Linné ve Species Plantarum (1753), kde uvádí druh
C. umbraculifera. Tento článek vznikl především na základě podrobných měření
květenství, květů a plodů C. umbraculifera na Floridě v posledních desetiletích.
1
2 Fytocenologické snímky v různých
územích České republiky podle České
národní fytocenologické databáze.
Velikost symbolů je proporcionální
k počtu snímků.
Orig. D. Michalcová