m Hü Wh S k u dri Bar y- • Jtiroslav Skalický 'irátský Ulci t (t Snad každý, kdo poprvé přijíždí do Černé Hory, 10^"* je naplněn zvědavostí, jaká ta malá hornatá země na jihu Balkánu doopravdy je. Pro mnohé návštěvníky zůstává v predstavách zemí neznámou až tajuplnou. Vždyť téměř až do konce 19. století byla Černá Hora pro okolní svět zcela neznámá - bílé místo na mapě Evropy. 2/* Dnešní turista si možná před cestou přečte nejakou turistickou příručku, ale po příjezdu do země stejně mnoha věcem nerozumí. Pochopit skutečný Balkán je pro ostatní Evropany velíce obtížné. A Černá Hora, ve světě známá jako Montenegro, leží v samotném srdci Balkánu. Na to, aby člověk proniknul do duše íl.i lkánu, musel by tam prožit velkou část svého života, dobře se seznámit s prostředím, s lidmi, s hloubkou jejich myšlení, názory, s jejich svéráznou kulturou, zvyky, tradicemi a zejména pak s historií, aby si mohl dát do souvislostí mnohé události. Pak teprve by pochopil Balkán. Černá Hora jako orlí hnízdo slavných junáků, jako skalnatý ostrůvek svobody ve všepohlcují- cím moři islámu, po staletí symbol neohroženého a vítězného boje proti utlačovatelům - takto poeticky charakterizovalo zemi mnoho literátů, Černá Hora je malou zemí vklínénou mezi masivy vysokých a drsných hor, které se táhnou od severu až k Jadranu, kde přímořská horská pásma jako by vycházela přímo z moře, V tomto malebném vysokohorském kraji zbrázděném hlubokými klisurami, soutéskami a kaňony, protkaném krásnými modrozeleně tyrkysovými řekami a jezery, žil po staletí počtem malý (dnes je jich něco přes 6211 000], ale hrdý národ Černohorců. Jeho historie byla už od vzniku prvního státního útvaru Duklu v 10. stol.. počL naje dynastií Vojislavljevičů, spjata se srbskyHT Bosna a Hercegovina V, Pijsvljr Srbsko Mvtň Kul N P Ouŕmitof 'i N P BHpgradska gcK» . Ptav.\tti HEragRB*\Pwwt ■ „ ".'Nje9u4» Podganca J.,jKOttr Cetinje Budva* t.P. Skaoarsko ie« Virpazar .statni,. -ŕ řran) Albánie Ulon' 15 30 45 ktn 4m> / l.«tW národem, s nimž Černohorci vytvořili i společný raně stredoveký stál Raška silné srbské dynastie Nemanjiéú. Od 2. pol. 14. stol. již na lomto území vzniká samostatné černohorské knížectví Zcta v čele s vladyky /, významné dynastie Crnojevlčú. Bylo to i období vpádu Turků na Balkán poté, kdy WOstrůvek Svťti Stefan nedaleko Rudvy, spojený dnes s pevninou tizkati hrázi, je perlou čiTttoliarskčIttt pobřeží. Původně rybářská vesnička st proměnila v laxusm lefovisko určené nejnárvčHrjšim hostům. Foto Thinkstock/iStoek W Černohorský guslar se $l>ýttt jednostranným nástrojem. Foto nnrAíľ autorek W Dobový portrét kuiieiv ti ott roku 1910 krále fvikoly i. l*etroviče s jeho syny. Foto archiv autorek mohutne vojsko sultána Murada I, v památné bitvě na Kosovu poli 28. června 1389 porazilo početné slabší vojsko srbského knížete Lazara. Mezi jeho vojskem byl i pomocný oddíl mocného bosenského krále Tvrtka l. spolu s oddíly Černohorců a Chorvatů, Na Kosovu poli tak lilo jihoslovanští bratři bojovali bok po boku proti smrtelnému tureckému nebezpečí. Ač to zní poněkud pateticky, kosovská bitva vstoupila hluboce do duší Srbů i Černohorců, kteří tím, že se postavili proti silnějšímu nepříteli, nechtěli se pokořit a přijmout islám, vybrali si raději, jak sami říkali, carství nebeské (smrt] místo pozemského (života v porobě). Od té doby měl pro ně 28. červen, Vidovdan neboli den sv. Víta, téměř mystický význam. Události kolem této osudové bitvy a svůj následný r Mužský černohorsky kroj. Foto Thinkstock/lStock WSymttntem maličké nbářské osady Ríjeka Crnojeviča netlateko Ákttdamkého jezera je kamenný most, kleň nechal postavit kniie Danilo v roce 1BS3, Foto ThirikstockfiSlock ¥Čištěni .tití po ranním hťu. Foto Jaroslav Skalický odpor, když se po staletí bránili nadvláde Osmanů, zvěčnili Černohorci v půvabných lidových epických básních desetercích, ve kterých verše sestávají z deseti slabik, střídavě prízvučných a neprízvučných. Krásu deseierců pak v 19. stol. obdivovali i Goethe nebo bratři Grimmové. Je známo, že Goethe se dokonce učil srbsky, aby si mohl cist tyto eposy v originále. Osmané od 14. stol. postupovali od Bosporu do Evropy a pu staletí drželi v područí léměr celý Balkán, část Uher, dokonce dvakrát dobývali Vídeň, dělali si zálusk i na papežský stál a Benátky, měli své državy na Krymu a v Egyptě. Ale malou Černou Horu se jim nikdy nepodařilo získat celou. Obsadili jen nížinaté oblasti kolem Skadarské-ho jezera, kde vytvořili tzv. Skadarský sandžak. Část území na severu kolem města Pljevlja spojili s Hercegovinou v Hercegovačko-plievljaski sandžak a obsadili též území kolem Plavského jezera v podhůří Prokletije sousedícím s Albánií. Proto v 15. stol. černohorský vladyka Ivan Crnojevič přesunul vládní sídlo Černohorců od Skadarského jezera vysoko do pohoří Lovčenu, kde založil nové hlavní měsio Cetinjí. Ta se pak stala na 400 let politickým, kulturním i náboženským centrem Černohorců, odtud vladykové a později knížata organizovali odpor proti TUrkům. Pro Černohorce je Lovčen stále symbolem jejich boje za nezávislost, až posvátným místem, které se právem označuje za „černohorský Olymp". Život v Černé Hoře byl po staletí podmíněn právě bojem o nezávislost. Černohorci začali být známí jako ratnički národ, válečnický národ (mt = válka, bojj. Svá obydlí si stavěli vysoko v horách, neboť v údolích byli zranitelní. Tam Turci vypalovali jejich osady, ale vysoko ve skalnatých horách byli Černohorci chráněni, v horském terénu se uměli dobře orientovat a pohybovat. Muži se sdružovali do válečnických družin a v nedostupných horách, vzdáleni od svých rodin i po několik měsíců, se zdokonalovali ve válečnické technice, aby byli stále připraveni k boji. Vyhráli úspěšně řadu bitev i proti početní přesile. Bylo tomu tak např, i počátkem 18. stol. WOblibené občerstveni mt pláži - smažené slaitť koblížky s kečupem. Foto Jaroslav Skalický r Černohorské pobřeží Jadranu nabiti skvélé koupání. Zde/si dlouhé a široké pláže pokrývají někde oblázky, jinde hntbý i jemný písek. Foto Jaroslav Skalický na miste zvaném Carev Laz, kde asi 8000 Černohorců porazilo padesátitisícovou armádu Turku, v níž byly zařazeny i elitní jednotky janičárů. Jak tehdy napsal jeden turecký historik: „Turečtí vojáci se báli těch velkých černých mužů z hor." Zvláštností je, že si Černohorci v té době nikdy nepořizovali vojenské uniformy. Do boje si oble kalí vždy nejkrásnější slavnostní kroje. Zejména pokud by padl. musel Černohorec vypadat důstojně jako pravý hrdina. Černohorské ženy byly v těch dobách velmi samostatné a tvrdé. Samy vedly domácnost, obdělávaly svá políčka a staraly se o obživu a výchovu dětí, protože jejich muži stále bojovali. Dříve se považovalo za samozřejmost, že Černohorec musí zemřít jen v hoj i. Muč nesmí mít strach a nikdy nesmí plakat. Ani černohorské ženy nesměly oplakávat své muže. Padnout v boji byla pro ně čest. Na znak truchlení si ženy ostříhaly své krás né dlouhé černé vlasy a házely je na hroby svých mrtvých mužů. otců a bratrů. Do konce života se pak odívaly černé. Dodnes můžeme po celém Balkánu spatřil černě oděné ženy. ale většinou jsou to již jen starší ženy v horských oblastech. Hrdinství černohorských junáků bylo opěvo-váno v mnoha lidových písních a básnických eposech. Zpěv vždy doprovázel guslar hrou na gusle, jednostrunný hudební nástroj starých Černohorců - horalů {gorštakú). Nejproslulejším básnickým eposem se určitě stal Gorski vijenac (Horský věnec), který složil jeden z nejvýziiamnéjších černohorských panovníků, vladyka Petr II. Petrovič--Njegos. Není snad Černohorce, který by i dnes neznal tento epos nazpaměť celý. nebo alespoň jeho část. Toto Njegošovo dílo bylo přeloženo do několika světových jazyků (i do češtiny). Černohorci si velice váží také významného českého malíře a etnografa Jaroslava Čermáka, který dlouhodobě žil v Černé Hůře v 19. stol., v období romantismu, a působil též jako rodinný malíř na dvoře královské rodiny. Maloval portréty jejích členů, zejména posledního černohorského krále Nikoly Petroviče a jeho ženy. královny Mileny, historické výjevy z bojů Černohorců, romantické scény ze života v Černé Hoře a portrétoval i mnohé obyvatele zemé. Jeho obrazy se nacházejí v četných významných budovách Černé Hory, některé jsou uloženy v pražské Národní galerii. lom můžeme rozdělit ver, kterému sami Černohorci říkají „mestečka a vesnice chudých důchodců", a bohatší jih, kam patří vetší města jako Podgorica a Nikšič ve vnitrozemí a zejména pak itjle prinnjn. D,i se říci, že hornatý sever a vnitrozemí se postupné vylidňují a zůstávají taní fen staří lidé, kteří si ještě stačí obdělávat svá malá políčka vysoko v horách, případně se živí pastevectvím ovcí a krav. Jejich penze, pokud vůbec nějakou mají, je velice nízká, pohybuje se mezi 130-200 cuTy, Finančně jim proto musí pomáhat jejich děti, které jsou zamestnané nebo podnikají, ať už doma nebo v cizině. Snad polovina Černohorců žije a pracuje v zahraničím spousta jich odešla za prací do Srbska, ponejvíce do hlavního m£sti Belehradu. Zejména mladí odcházejí i rodných horských osad nejprve na studia a pak za pr,n;í do větších měst zase Nimořtil museum. Zemětřesení v roce 1979 řadu domů pobořilo, některé další Jsou opuštěné nebo zanedbané. Farní kostel sv. Mikuláše z 15. stol. se pyšní pětapadesátimetrovou zvonicí, jež je nejvyš&í v boce. Na paměť vítězství benátského loďstva nad Turky v bitvě u Lepanta, kde se vyznamenali š Pera s fa n é, ji postavili v roce 1691. Perast je pojmenován podle ityrského kmene Pirustů. Leží na m/hraní Risanského a Kotorského zálivu, naproti úžině Verige, jež je s šířkou 350 m nejužším místem boky. Verige znamená řetězy, mezi osadami Kamenári a Lepetani je natáhli v roce 1624, aby se již neopakovala historie, kdy se úžinou tajně pruplížili severoafričtí piráti, zajali čtyři stovky místních lidí a odvlekli je do otroctví. Přes záliv, hluboký v těchto místech 30 m, nepřetržitě pendlují trajekty. Perast, ležící na výspě naproti úžině Verige, sloužil jako vysunutá hlídka Kotoru proti tureckým útokům na osady v zálivu. Samotné město Turci nikdy nedobyli, v polovine 17, stol. jeho obránci údajně odrazili útok Šesti tisíc tureckých vojáků. V Perastu jsme se nemohli vynadíval na dvojicí půvabných ostrůvků, vzdálených jen pár stovek metrů od pevniny. Během dne neustále měnily svou tvář, ZvJástě podmanivé vyhlížely za ranních mih či pred bouří, kdy je ještě ozařovaly sluneční paprsky, oblohu za nimi již ale zakrývaly olovené mraky. Z přístaviště jsme se na lorfec přeplavili na umelý ostrov Gospa od Škrpelja, Vznikl lak, že lidé nejdříve kolem malého útesu navršili vraky potopených lodí a na ně z pevniny navozili v lodích kameny. Na rovné plosině vybudovali v 17, stol. poutní barokní kapli, rozšířenou později o svatyni Panny Marie s osmibokou kupolí. Zaujala nás bohatou vyzdobeni, souborem 68 olejů na platné s výjevy ze Starého i Nového zákona od Trípa Kokolji, místního umélce-samouka Muzeum v zadní části kostela přibližuje historii Pe-rastu, k vidění jsou starověké amfory vyzvednuté ze dna more, zbraně i nej různější relikvie spojené s mořeplaveetvím. Vybudování ostrova si lJerast pripomína vždy 22. července na slavnosti fa$ i nadá neboli sváženi, kdy muži za vyzvánění zvonů vyplují na svých bárkách k ostrovu a vyhazují do more kamení. Jen o stovku metrů slané vody dál se nachází přírodní ostrůvek Sveti Djordjc s bened i ktý tiským opatstvím z poloviny 12. stol. Od té doby byl mnohokrát pobořen a vyloupen, zničili ho Turci i zemětřesení, v roce 1&67 se strop a apsida zřítily při velikonoční bohoslužbě, Kostek hřbitov 3 malý cypřišový háj obklopuje zeď. Nad východním pobřežím Kotorské zátoky se zvedá pohoří Pestingrad, na jehož úpatí leží obec s příjemně znějícím názvem Dobrota. Tvoři ji řada na sebe navazujících osad na pobřeží. Ve zdejších výstavných palácích sídlily bohaté rejdarské rodiny. Pobřeží tvoří bezpočet kotvisŕ pro rybářské f Juny, ohraničených zídkami. Lidé pí na ně pokládají ručníky a opalují se, skákají z nich do more, pokládají na ně kosíky s jídlem> které si přinesli k vodě. Dobrota j c dnes dlouhým předměstím slavného Kotoru, jemuž věnujeme samostatný článek. Vyzkoušeli jsme nad ním i klikatou adrenalinovou silnici na úbočí pohoří Lovčen. Říká se ji Caľtarský žebřík podle italského názvu Koloru Cattaro. Původně tato stezka pro muly spojovala někdejší černohorské hlavní město Cetinjc sc světem. Jednu z nejatrakliv-néjších horských silnic v Evropě projektoval Jo-sip 5 lad y-Silo vié z chorvatského Trogiru. Podle WSymbotem města Hercec. Nopí se stala tureckú hotlinuľtí vez Salaut-kula, prestuvěná později Benátiany. Významná stavební památka odděluje staré města ad jeho novější části V Z malého přístaviště v Perastu ustoupají totlé na umělý ostrůvek Gvsoa od Skrpelja, Qbri je uliiifn-mw poklidným turistickým h-un-ixkeui s řadou apartmánů pro turisty a nčkoiika restauracemi na břehu boky Kotorské 16/ 17 pověsti byl stavitel zamilovaný de černohorské kněžny Mileny a trasou nakreslil iniciálu jejího jména. Silnice stoupá 25 serpentinami od moře k jiľUíiinykLi kisur ve vyšiv ')W...... ni., o.lkud se nabídne d a lí f úchvatný pohled přes kotorskou část boky až k Orahovaci. Její západní pobřeží lemuje pohoří Vrmac. Stejné jako svahy ostatních hor kolem boky je porostlé piniemi, cypřiši, oleandry, duby a různými krovinami. Při jeho lípat ŕ rostou fíkovníky, citrusovníky a olivovníky, domky krášlí mimózy, kamélie, magnólie, kaktusy nejruznejší ch velikostí a další c i zo krajné rostliny, které přiváželi ze svých plaveb námořnici, V nej větší zdejší osadě Prčanj svítí biíým mramorem mariánský kostel ze začátku 19, stol., druhý nej větší na Jadranu po katedrále v chorvatském Dubrovníku, Chrám Zrození Panny Marie, stavěný 120 let, svedčí o prosperitě této maličké obce v minulosti, kdy byl Prčanj domovským přístavem 30 zaoceánských lodí. Výstavbu chrámu financovali zdejší námořní kapitáni, kteří mj. zdarma přepravovali potřebný stavební kámen z chorvatské Korčuty. Chrám je dílem benátského architekta Bernardina Maccarucciho. uvnitř ho zdobí celá galerie obrazů a soch, například od Tripa Kokolji. Ivana Meštroviče a dalších umělců. Na monumentálním schodišti nechybí busta zdejšího rodáka, kapitána Ivo Visi na, prvního Slovana, jenž v polovině 19. stol. na palubě lodi Splendido podnikl cestu kolem světa. Po sedmi letech se vrátil a vydobyl si bílou vlajku s černou orlicí, kterou mu osobné předával císař František Josef. Slavnou plavbu pripomína v Prčanj i hotel S plej id j do a v celé zemi Visinovy příběhy, jež vešly do paměti Černohorců, kteří si je dodnes vyprávějí. Prčanj byl střediskem moŕeplavby a obchodu, sídlem několika škol pro námořníky. Výstavné domy a vily si tu postavili bohatí kapitáni, obchodu tri a rejdaři. Mezi nimi vynikají domy rodin ľloriu, Lukoviců a Beskučů, Prčanj, město bohaté námořnické historie, je dnes příjemným turistickým lei ovi skřiti s peknými plážemi, na nichž stejně jako jinde na březích boky v létě převládají cizinci, většinou přebývající v pronajatých apartmánech. Z toho našeho v Orahovaci, další z četných pobřežních obcí, jsme denně vyjížděli na výlety na zajímavá mís la na březích boky a v jejím okolí. Nakupovali jsme na místních trzích a v malých pekárnách, pozorovali běžný život domorodců a obdivovali jedinečnou krásu boky Kotorské, jejíž některé partie kolem Kotorského a Ktsanského zálivu byly pro svou přírodní i kulturné-historickou hodnotu zapsány na seznam Světového dědictví UNESCO jako jedna zc dvou černohorských památek. Text a foto Jaroslav Skalický Ze stínu, úzkých kotorských uliček vycházím pod palčivé červencové slunce a stoupám po schodech prošlapaných staletími. Za střechami domů se vynořuje modrý komín a po dalších schodech celý bílý trup výletní lodi zakotvené v přístavišti. Když se po hodinovém výstupu po hradbách dostanu k rozvalinám pevnosti, mám v nohou 260 výškových metrů a propocené tričko. Lodi v zátoce vidím na palubu. Kolem bazénu se povaluje pár lidí na lehátkách. WTiiristům zpříjemňuje prohlídku Kottmt rudu kulturních akci a hudebních vystoupeni WZa hlavni Morskou (minou teti podlouhlé náměstí Zbrani, pojmenováné podic bývalé zbrojnice. Zdejší hodinová vrž je vítaným orientačním bodem pro členy početných turistických vyprav, kteří se rozcházejí po městě 18/ 19 Mnohem zajímavější než tento detail je ale pohled na zátoku, nejzazší cín boky Kotorské, jež v sobé spojuje majestátnost norských fjordQ a krásu italských jezer. Nad nádhernou modří její hladiny se na protějším břehu zvedají svahy hor a dole pode mnou se červenají střechy nékolikapatrových domů, které vypadají jako rozházené škatulky. Historický Kotor se vlés-nal do trojúhelníkovitého prostoru, který vymezují odvěsny hradebních zdí, z nichž jedna kopíruje mořský břeh a druhá říčku Ěkurdu. Koior stavěl odjakživa na své výjimečné poloze při úpatí vápencového pohoří Lovŕen a na břehu zálivu. Jako přístav a významné obchodní centrum prosperoval již ve stredoveku, zejména v dobe, kdy byl součástí Benátské republiky. Když Turci okupovali takřka celou boku, Kotor a Perast stály mimo. A jakmile turecké nebezpečí pominulo, ceiý záUv prozíval svůj zEaty vek. Pod kotorskou vlajkou se po mořích plavily více než tří stovky velkých lodíf rejdaři si vybírali ze tří Stovek černohorských kapitánů a tí z víc než tří tisícovek námořníků. Město mělo lodenici, solnici a vedlo čilý obchod s vnitro zemím, Kotor prosperoval, což se odrazilo v jeho stavitelské podobě, jež přetrvává dodnes. Jakmile nadvláda Benátča-nů pominula, zmocnilo se celého území v roce 1797 rakouské vojsko, pak ho nakrátko drželi Rusové a Francouzi a od roku Itíl5 opět Rakušané, ktefí zde zakotvili svoji válečnou flotilu, Součástí rakouské provincie Dalmácie byl Kotor až do rozpadu monarchie, pak připadl Království Srbů, Chorvatů a Slovmcň, z něhož se v roce 1929 stala Jugoslávie. Za druhé světové války se musel Kotor podrobit italské a německé nadvládě, po ní opět připadl Jugoslávii, byl součástí uskupení Srbsko a Černá Hora, až od roku 2006 patří do nezávislé Černé Hory. Město tvoří charakteristická středověká urbanistická síť úzkých uliček a nepravidelných náměstí s nádhernými kostely a paláci v románském, gotickém, renesančním i barokním slohu, Většina návštěvníků vchází do města hlavní Mořskou bránou. Otevře se před nimi podlouhlé náměstí Zbraní, na němž stojí nedokončený renesanční vcvodský palác a vedle nĚj divadlo, které v roce 1808 nechali postavit Francouzi. Naproti bráně se tyčí hodinová věž z počátku 17, stol. Pár kroků odtud přes malé náměstíčko, jemuž dominuje rMidtiý iívot Místních obyvatrl sv v Koioru prolíná s chuatem návitévítikň, ktcfi toho chtéfi v omezeném čase vidět co nejuic. Procházku svéráznými uličkami mesta si nikdo z nich nenechá ujít 20/ 21 palác Pirna s dlouhou barokní balustrádou, leží další náměstí s nej z nám é jsi kotorskou památkou, románskou katedrálou sv Tryfona (Svpti Tripun). S dvěma véžemi, které nesou zvony, je nejstar-ším románským kostelem na Jadranu, stavěla se v letech 1124-1166. Po četných rekonstrukcích v průběhu staletí na ní přibyly prvky dalších stylů. Zvedám hlavu k jejím dvéma zvonicím, jež nad pönalem spojuje oblouk s balustrádou, nad níž vyniká výrazná rozeta. Uvnitř pak obdivuji krásné fresky ze 14. stol. Na poměrné malém území Kotoru se nacházejí i dalSí pozoruhodné církevní památky. Za jednu z nejkrásnéjiích staveb na celém jadranském po' březí je považován kostel Panny Marie ze 13-stol. v byzantsko-nmiánském slohu. Kostel sv. Kláry ze 14, stol, se zase honosí pompézním barokním oltářem se sochami od Franccsca Cabianceho z 18. stoľ Stredomorskou architekturu Kotoru i: o p 11 u;: i khisíiĽ' p-il.irť. ľ.......:i:n ml k.nedrjlv sv. Tryfona stojí Drago s gotickými prvky kolem oken. Námořnické muzeum sídlí v paláci Grgu-rina z 18, stol. Představuje historii zdejšího přístavu. Vystavuje plátna zobrazující významné námořní bitvy, m^pv -i /bivnu'1 Seziumuie taM s mnohasetletou tradicí námořního spolku, který je tie j starším sil i uzením námořníků na východním pobřeží Jadranu. Stavovská námořnická organizace údajné vznikla již v B. stol. a od roku 1463 má psaný statut. V dobé míru působila jako obchodní lodstvo, udržovala styky s přístavy ve Sifedomcří, na severu Evropy i v Indii a nej-větší měrou se podílela na hospodářském rozvoji celé boky. Když bylo potřeba, stávalo se z nf válečné loďstvo. Vyznamenalo se například v bitvě u Lepanta, kde zachránilo před jistou zkázou benátskou flotilu. Tradici udržují kotorští námořníci dodnes. Na slavnostech vystupují v tradičních krojích, zpívají své písně a předvádějí vlastní verzi kolového tance, Tentokřát ale na náměstí Zbraní kapela vyhrává Vejvodovu Škoda lásky. Heligonista Marko šediví tomu, že autor byl Čech, ale skladba se mu líbí. Hraji takhle po turisty, za chvíli jich je kolem muziky velký houf. Do Kotoru přijíždějí z celého světa, pravidelně i na obrovských výletních lodích. Z přístavního mola y rejdou ulici a jsou ve starém Kotoru. V létě návštěvníci procházejí úzkými krivolakými uličkami doslova v zástupech. Nahlížejí do malých obchůdků a galerií, pto které místní umělci, následovníci c eriů nnislulé kotorské ma llrské Školy ze 14. stol., malují v ulicích městské scenerie na pozadí hor. Turisté zaplňují zdejší V Pmiilapané schody z mesta ai nú nejvysii bnd pevností sv. Jiitta jsou němými svédky hííwriť Kotoru. V letní sezoně /)<» nich chodí turisté v zástupech restaurace, roztažené až na dláždění náměstí, a v kavárnička cli porovnávají Kolor s Dubrovní-kem. Zatímco více opravený chorvatský přístav, rovněž obehnaný* hradbami, vyhlíží okázaleji a blyštivěji, Kotor působí jakoby autentičtějším a syrovějším dojmem. Na šňůrách natažených přes ulici se suší prádlo, turistům se pletou pod nohama kočky, před obchody se válejí psi. Některé domy jsou bohužel zanedbané, jiné opuštěné. V čem Kotor jednoznačně Dubrovník předčí, to je jeho poloha a výhledy, jichž se turisté nemohou nabažit při výstupu k pevnosti sv. Jana. Cesta začíná za pomyslnou přeponou trojúhelníku, jež se táhne pod kopcem a ohraničuje městskou zástavbu, výš po svahu se už šplhají jen hradební zdi. Obepínají tak celé historické město i s citadelou na vrchu. Původně opevněné sídlo ilyrských osídlenců na kopci Sveti Ivan se postupně rozšiřovalo. Překryly ho pozdější přestavby, z nichž ty poslední spadají do období rakousko-•uherské monarchie. Hradby dosahují délky téměř 5 km. Jejich stavitele využili přírodních nerovností svahu a skalních stěn. Tloušťka se pohybuje od dvou do Šestnácti metrů, na některých místech dosahují až dvaceti metrové výšky. Jejich část je přístupná, na mnoha místech opravená a schodiště umožňují vystoupat až k pevnosti. Cestou nahoru mne provázejí ještěrky, vyhřívající se na kamenech. Ani příliš nespěchají do úkrytů, jako by si už na davy návštěvníků dávno zvykly. Schodiště se střídají s ohlazenými kameny a hliněnými stezkami. Ve stínu křoví míjím prodavače balené vody a pleĽliovkového piva, uloženého v polystyrénovém boxu. Výšlap prodlužují úžasné výhledy, jimž se opravdu nedá odolat. Citovou melu označuje černohorská vlajka na vysokém stožáru, vztyčeném na malém nádvoří pevnosti. Mnoho z ní již nezbylo, stěny se rozpadají a jejich zbytky zarůstají krovinami. Hradební zeď se odtud prudce spouští přímo po svahu až na nábřeží, k jižní bráně Gur-dič chráněné několika věžemi. Na druhou stranu se silné hradby táhnou po hrebeni kopce a pak pozvolna sestupují k severní Říční bráně, k níž se přimyká most přes Škurdu. I tento rozsáhlý fortifikační systém byl jedním z důvodů, proé UNESCO ocenilo Kotor zápisem do prestižního seznamu Světového dědictví, Text a foto Jaroslav Skalický Durmitorem na závratnou vyhlídku Národní park Durmitor je světově nejvýznamnějším chráněným územím v Černé Hoře. Pro své mimořádné přírodní hodnoty byl v roce 1980 zapsán jako přírodní památka do seznamu Světového dědictví UNESCO, Zahrnuje geomorfologicky unikátní území vklíněné mezi hlubokými kaňony řek lary a Pivy s bohatstvím původních lesů, vzácných druhu rostlin a jinde již vyhubené zvěře. Poprvé jsme DurmUor navštívili už v roce 1980. Hlavním turistickým střediskem náV rodního parku je Zabijak - dnes dvoutisícové horské mcstečkn na konci svéta s kulisou překrásných hor v pozadí. Ani více než třicet let od naší první testy nesmazalo naštěstí jeho původní kolorit. Snouhí se *de moderní, okolní ki,i i i ne přizpůsobené la někdy nepřizpůsobené) sLivby horalskými domy a salašemi, |h)hJi>(3-ní modely automobilů se v ulicích potkávají 5 jezdci na koních, 26/27 Černohorci se snaží do střediska v nadmořské výšce I4.H) ni, jednoho z nejvýše položených na c-Hťin Ikdk.ino. přilákat co ne i víre íntisiú. vodáků i lyžařů. Zalím se jim to díkv nové vyhudn-vaným vlekům a sjezdovkám lépe daří v zimě. V letní sezoně )e náitxl ní park Durmitor o rozloze 390 km1 vysněným rájem vysokohorských turistů, pro svou odlehlost zatím nepříliš navštěvovaným. Obyvatelé okolních balkánských stálů mají dost svých hor i jiných starostí. Přílivu turistů z jiných částí F v ropy zase brání vzdálenost a špatné silnice: 1 tady se však situace mčni. V posledních letech byla vybudována moderní silnice vedoucí od boky Kotorské pres Risan, Nikšic" a Savnik do Zabijáku, po které se mohou za kouzlem Dur-initoru vypravil na výlet návštěvnici jadranských pláží. V cestovních kancelářích si Lze dokonce objednat jednodenní raíting kaňonem Tary za 85 eur včetně dopravy vybavení i instruktora. WJedna z nefkrásnějíích prirtulmclt sťrfíerii Černé Hory - pohled do kaňonu reky Tary. Foto VisivMontcnegraxom Najít v Zabijáku ubytování nebývá p ni b Irm. neboť nabídka v hotelech, penzionech i soukromí většinou převyšuje poptávku. Slušný dvoulůžkový pokoj s polopenzí lze při troše smlouvání sehnat i za 20 eur na osobu. Hotely jsou samozrejmé dražšĹ l my se ubytováváme a k večeru se vydáváme do srdce národního parku k Čemémn jezeru. Ještě nás zastavuje náš hostitel a nabízí nám zajištění dalších služeb. Z nabídky paraglidingu, fotografického safari s místními kamzíky, medvědy a vlky, raftingn, rtľílniin z nefkrůsnrfíUii ti iiejŕusiéji navštéiravaných vrcholu v Durmitoru je Crvena Greäú (2175 m n. m. j. Foto Juraj Kaman WPoiodlvoce chovaní kone, ľoto Thinkstock/iStock horolezeckého výstupu, celodenní projížďky na koni. lovení zvěře nebo rybaření se nám nejvíce zamlouvá presun taxíkem na druhou stranu Durmitoru. „To bychom mohli zítra přejít Durmitor EL říkáme si a už se těšíme. Cestou k Černému jezeru řešíme, odkud se V2al název Durmitor, V literatuře jsme zaznamenali dva výklady. Podle jednoho jde o slovo keltského původu, které znamená „hory s vodou", podle jiného pochází název z latinského donnito (dřímat, usínat) a vznikl, když zde vojáci římských legií po náročném pochodu upadli do hlubokého spánku. Chceme se zeptal, které z variant dávají před no s 1 v informačním centru, ale už je zavřeno. Před námi se rozprostírá tmavě se lesknoucí hladina nejvělšího durmitorského jezera (délka 1200 m, šířka 800 m), na které se zrcadlí okolní jehličnaté lesy i bílé rozeklané vápencové vrcholy se snadno dostupným Mededem [2287 ni n. tu.) uprostřed. Černé jezero (Crno jezero) s prekrás ným panoramatem v pozadí je nej navštěvovanějším místem národního parku a hlavním východiskem mnoha turistických cest. S výhledem na jezero usedáme v restauraci Katmi a ochutná váme scljačku čorbu. pikantní sedlačkou polévku. Ráno už se slunce šplhá nad horizont náhorní plošiny, ale taxík nikde. Až po půlhodině přijíž- dí zablácený džíp, Na cestě do nej unikátnějších partií národního parku projíždíme zvlněnou krasovou plošinou s několika jezírky i dočasnými vodními plochami zvanými lokve (louže) přes osady Molički Gaj a Poščenski kraj. Na závěr sloupáme do průsmyku Sedlo v nadmořské výšce 1908 m, ze kierého vede několik lurislických tras včetně oeijednodušší výstupové cesty (asi í hod,) na nej vyšší vrchol Durmitoru Bobotov Kuk (2523 m n. m.) se skvělým kruhovým rozhledem. Hlavní turistické stezky jsou poměrné dobře značeny terčem s bílým středem a červeným okrajem. Máme zpoždění, platíme řidiči a hned vyrážíme do krajiny v minulosti výrazně formované vrásněním i tektonickými pohyby a ve čtvrtohorách dotvořené krasovou modelací (škrapy, zavily, polje, jeskyně, podzemní loky) a činností ledovců. Od nevysychajícího plesíi Zeleni vir (2028 m n. m] a průměru 40 m s údivem shlížíme na svědky vrásnění - kamenné vápencové vlny Šareni pasoví {Pestré pruhy). Zcela fascinováni barevností a kontrastem vlnících se vrstev prostoupených sytou zelení šplháme přes sedlo Samar v nadmořské výšce 2080 m. Otevřel se nám odtud výhled na jednu z nejkrásnějších dolin Durmitoru s ledovcem vyhloubenými zelenomodrými Škrčskými jezery (Veliko a Malo Skrčko jezero). TřistameLrový seslup je po ránu v zastíněných místech ještě zledovatělý. Ani se moc nedivíme, Nalézáme se ve výšce nízkotatranských vrcholů a Durmitor je pověstný drsným jLpinskym klimatem, kdy sníh často přetrvává v nejvyššíeh polohách dlouho do léta. Po turistické stezce kličkujeme mezi závrty a Kkrapovými poli k chatě Planinarski dom u Škr-ki. Před námi ční kolmo k nebi různé zabarvené vápencové vrstvy hory Prutaš proslulé nevsedni plastičností zvrásneného reliéfu. Zastavujeme se v Planinarském domě, odpočíváme na březích kouzelného Velkého Škrčského jezera a zkoumáme krkolomnou výstupovou stezku ve sluncem vysušeném svahu spadajícím z náhorní plošiny Planínica, po kieré se budeme za chvíli šplhat 0 šest stovek metrů výš. Docela jsme se zadýchali. Z Planinice v nadmořské výšce 2330 m je nádherný pohled zpět 1 na skalní velikány centrálního hřebene s rozeklanými vápencovými stěnami, surovými svahy a třpytícími se ostrůvky odlávajícího sněhu. Vyhlídku nám kazí zatahující se obloha. Sestupujeme klečí kolem obrovských slepencových balvanů spadlých odněkud shora. U malého jezírka v Dolní Ališnici se na šťavnaté louce popásají koně. Potkáváme dva pastevce. Počáteční rozpaky rozptyluje zjištění, že naše jazyky jsou podobné a můžeme se domluvit. Varují nás před zmijemi, kterých je tu prý velké množství. V travnatých úsecích jsme proto zbystřili. Pohádkovými zákoutími s rozmanitou květenou se dostáváme do lesů s porosty borovice černé, které patří k nej zachovalejším v Evropě. Několikrát postáváme okouzleni pralesními sceneriemi a kolem Černého jezera se vracíme do Zabijáku. Kdo by ale netoužil pohlédnout do 1300 m hlubokého a 80 km dlouhého kaňonu Tary, který je rovněž součástí národního parku? Většina zvč davců se za tímto zážitkem vydává ze Zabijáku na vyhlídku Čurevac vzdálenou asi 17 km. My už jsme si nezapomenutelný pohled do hlubiny sevřené kolmými stěnami před léty vychutnali z Čurevace i odjinud. Znovu nás však láká a chceme si ho připomenout. Pastevci, se kterými jsme se včera dali do řeči v Dolní Ališnici, nám poradili, že jedinečná vyhlídka se naskýtá z hrany kaňonu pod vrcholem Veliki Stuoc asi 14 km ze Zabijáku. Jen je třeba si nejdříve shora vyhlédnout vhodné místo a dostat se na ně. Brzy ráno vyrážíme po pěších stezkách i po silničce vedoucí z osady Bosača podél kaňonu do odlehlé vesnice Crna Gora. Z vyvýšeného místa na úpatí vrcholu Veliki Stmv nacházíme nadějnou pěšinu směřující k nejhlubšímu evropskému kaňonu. Nejprve vede travnatými loučkami s pasoucím se skotem, posléze kolem hlubokých závrtů i kamenitých strží a nakonec se ztrácí v kleči. Nevzdáváme se. Po půlhodinovém boji s vegetaci a těžko průchodným terénem se konečně dostáváme nad svislou skalní stěnu. Už chybí jen krok. Jímá nás závrať. Nohy ztuhly. Pod námi se rozevřel úzký hluboký kaňon se stěnami porostlými vegetací, na jehož dně se vine modrý proužek Tary. Zcela uchváceni, jako z letadla, pozorujeme drobná stavení, siromv, polička i barevnou tečku auta pohybujícího se na dně obrovského kaňonu. Zdeněk Blahůšek 28/29 r Vznosné drženi ifht a hnlý výraz jsou pni Černohorky typické bez oltlcihi tm i>ek. lotu lanmlav Skalický WNetehká práce ryl/áňi zůstává po staletí steiná - za tmy na moře, ve vycházejícím slunci nazpět s úlovkem, který viak kvílil stále stoupající exploataci Jadranu bývá někdy dost skrovný. Foto Jaroslav Skalický Černohorci jsou silné svobodomyslným n rodem. Jejich junáci se svou odvahu u p r slavili jak za Turku, tak v 1. sv. válce proti Rakušanům a zejména ve 2, sv\ válce, kdy vedle Srbů tvořili jádro Titovy národně osvobozenecké armády. Tehdy skutečné naplnili známá Ti-tova slova: JIH tudje netemo a svoje nedamo'' (My cizí nechceme, ale svoje nedáme.) I dnes si je múze přečíst každý návštěvník starobylého Rotoru vytesaná v kameni nad hlavni vstupní bránou dn města. Jako většina „Jugoslávců", i mnozí Černohorci zbožňovali svého velkého vůdce z 2. sv. války a později prezidenta Josipa Brože lita. I přes jeho některé odhalené chyby ho dodnes ctí mnozí jugonostalgavé a ve svých domácnostech mají stále vystaveny jeho portréty. Černohorci cítí silnou vzájemnost, soudržnost a pospolitost zřejmě proto, že jsou malým národem. Je až neuvĽľiiťliié, jak se navzájem znají. Když se potkají dva Černohorci a sdělí si svá příjmení, obvykle se zaradují a obejmou, neboť téměř vždy znají někoho z rodu toho druhého a ví, odkud, ?, kterého kraje, pohoří, vesnice pochází. Už od dávných dob se znaly jednotli vé oblasti v Černé Hoře podle plemen - rodů, které tam žily. I vesnice a horské osady nesou názvy rodů, které je založily a žijí lam dodnes. Příkladem mohou být turistům známá letoviska 30 / 31 F ít které rudy je zaTSŽih. ■rá" t&iwíw rs ká_ pohorí nesou n ď zvy s h rodů, které tam ži:-' nrtpradávna dodnes. Například na severovýchodě země blízko albánské hranice se tah tie pohorí Vasojeviča Komc* vi, kde i dnes potkáte Uäsojeviée. Nebo Kučki Kornoví patří Kučanům. Podél pobreží Jadranu se láhne pohoří Paštroviél, v podhůří Orjenu nad bokou Kotorskou horské pásmo Krivošija, kde žijí Krivošíjané, proslulí tím, že nejdéle ze všech černohorských rodů, téměř až do konce 19. stol., provozovali krevní mstu. S tímto jevem museli po sič3lei í hnjovat černohorští vladykové a později knížata, kteří usmiřovali «i u kázňová li jednotlivé y nešvařené rody a zakazovali i pod zákonem krevní mstu, aby sjednotili Černohorce pro hoj s Turky. V dnešní Černé Hoře jsou Černohorci početné nejsiliirjsíiii etnikem, tvoří však asi jen polovinu obyvatelstva. Třetina je černohorských Srbů, zbytek připadá na Bošnjaky. Albánce, Chorvaty. Komy a Lgypťany. Pestré etnické složení je zapříčiněno laké tím, že ačkoliv se na tomto území bývalé Jugoslávie v 90, letech nebojovalo, prialo sem hodně utečenců z válečných zón. Snahou Černé Hory je, aby k žádným národnostním problémům nedocházelo* kojro ffl ásí k pravoslavné cirkvi. V nfkt rýr.h ŕ áslech Černé Hory bylo křesťanství přijato již ve 4. stol., dáv tů z byzantské Soluně. C sem přinesli cyrilici, používanou dodnes, zejména v pravoslavné liturgii. Po cel Černé Hoře je rozeseta spousta pravoslavných chrámů a numastirtl (klášterů). O jejich výstavbu se zasloužili srbští i černohorští vladaři, kteří je stavěli jako svou zndtlšhimi - při] spaseni svých duší. Hodné jich vzniklo za vlády královny Heleny, vdovy po Urosovi, posledním králi /. rodu Nemanjíčů. Byla velmi zbožná a na přelomu 15, a 14. stol. nerhala postavil neho obnovil na padesát klá šle rů. S vyzná vat i islámu se můžeme setk;il na severu Černé Hory kolem města Pljevlja, Mešity spatříme i na východe země v oblastech obývaných Aílíánci kolem Plavského jezera pod pohořím Proklet i je a zejména pak v přímoří v oblasli měst Uleinj a Bar, Muslimové tvoří asi pětinu černohorské populace. Katolíků jsou necelá 4%, jejich kostely uvidíme zejména kolem boky Kotorské a v dalších přímořských městech, jelikož tyto oblasti byly historicky pod vlivem Benátek a později Rakušanů. Oproti jiným částem bývalé Jugoslávie se v Černé Hoře nesetkáváme s nějakou výraznou náboženskou nesnášenlivost E, převažuje umírněná tolerance, I pnů dnešní Černohorce je na prvním místě rodina, Vidhelně ještě přetrvává patriarchální způsob života. Muž je hlavou rodiny, jak káže Bůh. Dodnes ještě mají někde ženy trochu omezené postavení, zejména v horách, ale ve věiších městech nebo na pobřeží je to už úplně jinak, ženy a dívky se chovají rovnoprávně. Mllži si svých žen vcelku váží. S domácím násilím na ženách se setkáme jen zřídka. Velmi silná je tradice velkých rodin, Celkem běžné zde žijí dvě až tři generace v jedné domácnosti a mají se skutečně rády. Děti jsou vychovávány k úctě k rodičům i prarodičům, I v moderních rodinách se dají pozorovat silná pouta mezi jejich cleny. Mobil se stal nezbytnou součástí jejich každodenního života. Pokud zrovna nejsou spolu, dokážou st volat i několikrát za den, jen aby byl j ve stálém kontaktu. Protelefonují spoustu času i peněz také se Svými známými a přáteli. Velký důraz, se klade na vzdělání dětí, Považuje se za prestižní, aby bylo co nejvyšsí. Černohorská mládež je již po střední škole velice kvalitne vybavena jazykově, hovoří velmi dobře anglicky, mnohdy i rusky, lyto dva jazyky se považují za nejdůležitějši, za nimi následují v zájmu o výuku španělština, italština, němčina, francouzština a čínština. Značným problémem pro absolventy škol je ale velká nezaměstnanost, Vél šina mladých lidí nenachází po ukončení školy odpovídající zaměstnání. Pokud se ji e rozhod no u odejít do žali ran ičí, pniíiiun ve ^\é ze:?i: často jakoukoliv práci, iŕeh.i i podíadnóiši, nebo zuřivá jí na bed rech svých rodin, které je podporují a živí. Velká nezaměstnanost je důsledkem nerozumných roz-.te / 33 V Drive chodili černohorští jmi tni ľ parádit iťii krojích bojovat í nepřáteli svezeme, dnen v nich se stejnou hrdosti předvádějí ktdmrní dědictví svých předka. Foto archiv autorek V Velkou roli v životě Černohorců hrála ti stále hraje pravoslavná církev - na snímku interiér velkého neboli katedrálního kostela v kláštere Savina, jehož ikonnstas kombinuje tradiční ortodoxní ikonografii s barokními prvky. FijtO Jaroslav Skalický hodnutí některých politiků po rozpadu Jugoslávie, kteří idealisticky prosazovali přeměnu Černé Hory ve vyhraněně turistickou ekologickou zemí. Od rokli 1991 byla dokonce vyhlášena Ekološka republika Crna Gora. což zní sice pěkné, mělo to však za následek likvidaci řady významných velkých průmyslových podniků, čímž zůstala bez práce obrovská masa lidí. Příkladem může být u/avřeni .i rozprodej velkého >troiÍK'[iíkého kom binátu Radoje Dakič v Podgorici, kde se vyráběly traktory, bagry, buldozery, rypadla apod. Po jeho uzavření zůstala na dlažbě velká většina výdělečně činných obyvatel města. Nepomohly ani tři roky trvající protesty propuštěných zaměstnanců, ani soudy. Obdobně dopadli i zaměstnanci velké hlíníkárny Aluimirtijski kombinát na okraji Pod-gorice. Většina ohyvaml hlavního měst;! jť ituc-s zaměstnána ve sťéře služeb, dopravy, administrativy, státní správy a školství. SJIné jsou v Černé Hoře nejen rodinné, ale i sousedské vztahy. Existuje zde maba - sousedská výpomoc napf. při sklizni úrody nebo stavbě domu. Černohorcům není zatěžko nabídnout nezištnou pomoc v nouzí í cizincům, když se dostanou do potíží. Nabídnou jako samo/.iejinosi i svůj dům, pokud někde na cestě postihne vaše auto porucha vyžadující časově náročnější opravu. Tehdy poznáte i jejich velkou pohostinnost. Ať už hosra Čekají nebo ne, podle starého obyčeje na znamení přivítání doširoka otevřou dveře svého domu. Hosta posadí na nej lepší místo u stolu a nabízejí mu nejlepší jídlo a pití, jaké v domě mají, Stejné jako v celém Středomoří, í v Černé Hoře je typickým obrázkem posedáváni a klábosení v kavárnách, které je doménou mužů. Jsou velice družní a rádi se setkávají s přáteli. Povídají si o tom, co se zrovna prihodilo v okolí, ve světě, diskutují o politice, o sportu... Sportovci jsou jejich novodobí hrdinové - živé legendy. Černohorci před individuálními sporty upřednostňují kolektivní, v prvé řadě jsou zapálení pro fotbal, ale dokážou velice vášnivě fandit i při košíkové, házené nebo vodním pólu. A jak to tam vypadá s rekreačním sportováním? Pokud si myslíte, WStarv ženy na venkově chodi ještě dnes často převážně v černém oblečeni. Foto Jura} Kamnn že jím je vysokohorská turistika, jste na velkém omylu. Na horských túrách Černohorce potkáte jen zřídka, snad jen nejakého nahodilého místního horala. Kdo by se v létĚ v tom horku ještě někam pachtil. Když ie vedru, čei imhorec iyiději zaleze někam do stínu a chladí se studeným mokem. Zato v zimé jejich aktivita stoupá. Masově totiž holdují lyžování. Jejich úžasné sjezdovky na Durmitoru a Bjelasici praskají ve švech, horské hotely jsou přeplněné. Díky spoustě sněhu si mohou zimních radovánek užívat aŕ p úl roku. V Černé Hoře našemu pozorování neunikne, že zde vládne výrazná „macho" kultura, muži ukazují svou mužnost a sílu. Nějaká zženštilost nebo dokonce homosexualita se zde vůbec nepřipouští a zásadně netoleruje. Faktem je, že mnozí urostlí Černohorci se mohou honosit i svojí mužskou krásou. S typickými muži statných postav ,i nadprůměrné výšky (Černohorci patří mezi nej-vyšši Evropany) se setkáme zejména ve větších městech černohorského vnitrozemí, jako jsou Podgorica, Cetinje a Nikšič, kde večer vycházejí korzovat do ulic. Ženám se muži dokážou dvořil spíš nevtíravé, jako by jim na nich ani tolik nezáleželo, i když pro ně vášní planou. Ale tím spíše své city skrývají, aby nevypadali slabošsky. Projevovat ženám na veřejnosti nějaké city, něžnosti a komplimenty považují za nedůstojné pravých mužů. Není to tu jako v Itálii, kde na krásné ženy muži na ulici hlasitě pokřikují Tady muži spíše postávají nebo posedávají ve skupinkách a nenápadné po ženách pokukují, občas prohodí mezi sebou nějaký komentář. Rovněž dívky a mladé ženy se procházejí většinou spolu, zamilované dvojice jsou vide' :imi málu. Stejné jako u mužů, i u žen můžeme obdivoval jejich vyhlášený půvab - ztepilé postavy, povětšinou krásné dlouhé černé vlasy, spíše světlejší pleť a hluboké tmavé oči. K tomu se připojuje ladná chůze, Černohorky se opravdu „nosí", čiší z, nich sebevědomí a hrdost, Zajímavé jsou názory a životní priority mladých Černohorců, jak je ukázala jedna anketa uspořádaná mezi gymnazísty v Podgorici, Na dotaz, jak by nejraději viděli budoucnost Černé Hory, odpovědělo 36 % studentů, že v obnovené Jugoslávii. Asi pětina dotazovaných by si přála vytvořit unii se Srbskem, pětina by chtěla vstup do EU, pouhých 16% dotazovaných se vyslovilo pro zachování samostatného státu. Otázka, která z okolních zemí je studentům nejdražší. da la vzniknout tomuto pořadí: 1 Srbsko, 2. Itálie, 3. Bosna a Hercegovina. 4. Chorvatsko. Zajímavé byly i odpovědi na dotaz, co by si studenti zvolili nejraději jako své životní povolání. Na prvním místí to bylo vlastni podnikání, druhé skončilo zaměstnání v oblasti kultury a umění, třetí věda, čtvrtá politika a pátý sport. Kéž by si Černohorci dokázali do budoucna alespoň částečně udržet a zachovat svou svébytnost, svéráznost a unikátnost, aby nesplynuli s ostatním svělem v jeden velký globální „babylon". Jiřinu a Nikotinu Viikoviéavy Jejím králem je pršut, vepřová Šunka ze speciálně chovaných prasat, krmených výlučně kukuřicí. Kýty se namáčejí asi dva týdny v solném roztoku a potom pět až osm měsíců pomalu schnou zavěšené v suché a chladné místnosti. Černohorci přísahají, že nejlepsí je pršut z Njeguši, obce nacházející se v nadmořské výšce přibližně 900 m při cestě z Koloru do Cetínje a na Lovčen. Jeho výroba má staletou tradici, koleni masa zavěšeného ve speciálních udírnách proudí za studena vzduch z hor i od moře. Kouř vzniká pálením bukového, dubového nebo habrového dřeva, které hoří jen velmi mírné, aby se nepřekročila teplota chhidnůhu uzeni. Podle tep loty a relativní vlhkosti vzduchu trvá tento proces 30-40 dní. Dalších 5-6 měsíců pršut dozrává. Pršut může byt nejen vepřový, ale i hovězí, který má tmavě červenou barvu. Pršut často doprovázejí na talíři sýry s typickou tvarohovou konzistencí. Vyrábějí se z kravského, ovčího i kozího mléka a nejčastěji se podávají jako předkrmy. Nul mořském pobřeží piv vláda jí ryby a mořské plody, podobně jako v jiných stredomorských zemích. Mořské ryby Černohorci upravují nejrůznějšími způsoby, nejčastěji je pe čou na roštu, ale také vaří ve vodě s olejem a kořením, nebo několik druhů ryb nakrájejí na kusy a dusí s cibulí, česnekem, kořením a rajčaty. Ryby a zejména měkkýše také připravují na bazaru. kdy je zprudka dusí s vínem, olejem, kořením a zeleninou, přičemž vzniká výborná šťáva. Chuťové zajímavý je rovněž guláš z chobotnice, podávaný jako hlavni jídlo. Oblíbená jsou i různá rizota, například s plody moře. V černohorské kuchyni se objevuje také hodné sladkovodnfch ryb, zvláště v okolí Skadarského jezera, ať již to jsou kapři, úhoři nebo oukleie. K pokrmům patří bohaté a pestré zeleninové saláty. V černohorském vnitrozemí převládají v jídelníčku obilniny, luštěniny, vařená zelenina. brambory a maso, ať již vepřové, jehněčí nebo skopové. Oblíbeným pokrmem je putii\ . kv. se podobá české svíčkové. Připravuje se z kvalitního hovězího masa, protkávaného špekem a česnekem. Před pečením se nakládá do zeleninového nálevu a vína. Pod názvem japraki se skrývají zelné závitky, filjeskavka je lahodná vypražená placka z mletého masa, posypaná ovčím sýrem. Také smažené čevapi, válečky z grilovaného mletého hovězího masa, k nimž se podává nakrájená cibule, zná celý Balkán. Při obědě nesmí chybět polévka, ať již rybí, pastýřská krémová polévka z hřibů nebo hustá ŕorba ze zeleniny a masa. Poněkud zvláštní jsou pro nás téměř všechny přílohy vyjma častého bílého chleba. Podivný název kačamak patři kukuřičné kaši podobné italské polentě, do níž se ještě přidávají rozmačkané brambory. Podává se s kyselým mlékem nebo s kajmakem, což ie mléčný produkt trochu podobný sýru. Dříve to bylo jídlo chudiny, dnes se podává i v restauracích, zvláště turistických. Původně selským jídlem byla cecvara, kdy se do vody s rozpuštěným sýrem a kajmakem zaváří kukuřičná mouka. K jídlům se podává červené víno Vranac nebo suchý bílý Krstač, Domácí Nikšičko pivo doplňují piva srbská. Pro černohorskou ku c by n i je typický také burek, pečivo plněné nejrůznějšími náplněmi, /.v-jména mletým masem, Špenátem nebo sýrem. Pozůstatkem osmanské říše je také haktava. Podobných sladkostí mají Černohorci víc, nešetří se v nich medem, cukrem, ořechy -lni k,ii\ dováným ovocem. Dědictvím tureckých časů je i černá káva vařená a podávaná v džezvě. Ceny jídel jsou v běžných černohorských restauracích přijatelné, na pobřeží o něco vyšší než ve vnitrozemí. Chutně se dá najíst i u různých stánků a bister. Text a foto Jaroslav Skalický Moře sladké vody Zatímco jsme vyhlíželi místo na zaparkování, od vody na nás mával vysoký hubený muž v zelené kšiltovce. Pomáhal několika lidem s výstupem z loďky, a tak nám bylo hned jasné, že v nás vidí další zákazníky. Proč ne? Představil se jako Hasan a nabídl nám plavbu kolem jezem a návštěvu kláštera, který stojí na jeho druhé straně. Domluvili jsme se a za půl hodiny vyrazili. Osirov Beška se nám zalíbil hned, jak jsme ho spatřili z hlavní silnice, která kopíruje jihozápadní břeh Skadarského jezera. Zaujal nás hlubokou zátokou, za níž se červenalo několik střech domů a zvedala se věž kostela. Na pevnině vybíhal proti osirovu malý mys. jehož zářivě žlutá barva slibovala hezkou pláž. Spustili jsme se k ní po silnici, jež prudce klesá k ospalé obci Murici, míjí mešitu a prochází olivovníku vým hájem. Na místě jsme zjistili, že pláže s vybělenými oblázky, údajné nejhezčí na jezeře, si užívají i dvě krávy, které si v horkém dni chladily v krásně průzračné vodě břicha. Spolu s několika oslíky pasoucími se na břehu dělaly společnost zhruba dvacítce lidí, kteří se slunili na pláži a koupali v jezeře. Do ticha občas zazvonily zvonce na jejich krcích. Hasan přivlekl červený kanystr s benzínem, hadičkou ho propojil s motorem na své loďce s ší-povítou přídí i zádí a pokynul nám. abychom si sedli na lavice. Vzdalovali jsme se od břehu, nad kterým se zvedá horský masiv Rumija. s vrchol VNárodní park Skiuiarské jezero je největší ptačí rezervaci v Evropě. Mima jiné zde žije celoročně jedna z máta evropských kolonií pelikána kadeřavých. Foto Thinkstock/iSíock r Přístaviště ve Virpazam }e výchozím hodem pro vyhlídkové plavby motorovými loděmi po Skudarskěm jezeře. Městečko je také oblíbeným kulinářským centrem s rybími restauracemi. Foto Jaroslav Skalický .1 ♦ i.. i ř i. 40/41 ky přesahujícími tisíc metrů. Odděluje jezero od Jaderského more. Cesta sem je dlouhá, úzká silnice se klikatí v mnoha 7aIáčkách. Z vnitrozemské strany jezero ohraničují nízký Katunský kľas a pohoří Prokletije. Protéjŕf břeh vzdálený zhruba 14 km se nám ale ztrácel v oparu a vybledle modrá hladina jezera jako by přecházela v oblohu. Pláž t Marici patrí k ojedinělým místům skadarského pobreží, z jehož 76 km jsou Jen asi tri vhodné pro rekreaci. Většina břehů je příkrých, hornatých, nebo naopak bažinatých, ď ttera Isidora. Provedla nás oběma nedávno pravenými svatostánky. Prozradila o sobě. že dávno přemýšlela o tom, že vstoupí do řádu. přijela na ostrov, zdejší prostředí ji okouz-V klášteře pobývá 13 sester, některé jsou .arně nadané, vytvářejí malby na skle, ma-ikony. Isidora nám ukázala in.ilý obchůdek. - >voje díla prodávají návštěvníkům. Cestou - :ěmu jsme zahlédli další sestry, které pracovaly zahradě u budovy, v níž bydlí. „Na zahradě \ pěstujeme spoustu zeleniny, máme zdravý ndelníček. A když připluje otec Gregor ze sousedního ostrova na bohoslužbu, často přiveze ry by," potvrdila nám Isidora existenci poustevníka ze. sousedního ostrova Starčevo, o němž jsme si už předtím přečetli v průvodci. Na Starcevu žije v kláštere, založeném ve 14. stol. Ve Skadarském •ezeře je asi padesátka ostrovů různé velikosti. Na Grmožuru stojí pozůstatky turecké pevnosti, kterou král Nikola využíval jako vězení. Klášter se nachází také na ostrově Moračnik. Na malém ostrůvku Lesendro se dochovaly zbytky pevnosti, která měla chránit rybářskou osadu Vranjina. jež bývala sídlem zetských metropolitů. Teslou do Virpazaru, nej vět š i ho černohorského mčsta na břehu Skadarského jezera, nás překvapovaly další nádherné scenerie. Projížděli jsme hornatou nehostinnou krajinou, ale rovněž mezi malými vinicemi, pečlivé obdělávanými políčky se zeleninou a také tabákem, jehož listy pěstitelé pečlivě suší na slunci. Čekali jsme, až přes silnici přejde kráva, a vyhýbali se stádu ovcí, za nímž jel pastevec na kole, U zálivu Lučica jsme odbočili do obce Godinje, ležící vysoko nad jezerem, jejíž kamenné stavby nalěsnané na sobě a nalepené na skále připomínají středověkou opevněnou osa-du. Asi šedesát zdejších obyvatel, většinou prý s příjmením Lekovič, protože Godinje je dědičnou obcí rodinného klanu Lekovičů, bydlí v domech s podloubími a sklepy, jež si zachovaly starobylý ráz a dokonale zapadají do krajiny Skadarského jezera, kde jako by se zastavil čas. Zdejší kraj Crmnica je proslulý prastarou tradicí pěstování vinné révy a výroby známého „vína z Crmnice" Zlákala nás konoba s všeříka-jícím názvem Moja. Její majitel Miodrag Lekovič nám ukázal sklep s lahvemi vín a certifikát, který dokládá jeho kvalitu. Seděli jsme na terase s výhledem do údolí, popíjeli bílé víno a snažili se utřídit spoustu zážitků, kieré nám cesta po jihozápadním břehu Skadarského jezera přinesla. Tím posledním byla zdejší vyhlášená specialita - skadarský kapr na roštu. Miodrag v roli kuchaře a číšníka v jedné osobě ryby sám ráno nalovil v jezeře. Alespoň to tak tvrdil. Kapra připravil výtečně, ochutil česnekem a olivovým olejem a obložil velkými koly nakrájených rajčat a cibule. Z Godinje nám zbývalo dojet do malého městečka Virpazar, známého výchozího bodu pro vyhlídkové plavby po jezeře. Cesta tunelem Sozina k Jaderskému moři odtud trvá jen půlhodinku. Jaroslav Skalický x rSušeni tabakových listú - tabák patří v oblasti koiem Skadankéliv jezera k obliliehýin filinliftuni. jeho významným odbytištěm je nedaleká Albánie, kam ho Černohorci pašují. Foto Jaroslav Skalický 42 43 ambasády Kdybyste do Cetinje, městečka pod hrozivě vyhlížejícími šedými skalami hory Lovčen, phjeli bez znalostí černohorské historie, tabulky s nápisy „ambasáda" by vás nejspíš zaskočily. Diplomaté své úřady již dávno opustili, honosné pudový však stále vypovídají o slavné historii města. Wí1 1 ofcwce, spojenectví s Benáttany sestavil no mlpor Tlttkňni- Vato JamsUiv Skaliek Bitjaria byla postavena jako rezidence Mihoty t.-fetruviče-Vjefioš* Opevněny zemek černohorského snema. Dvůr ohtaničnvata obranná zeď s roňíii?y'mí věžemi loto Visit-Montenefiro.com 4i ■ 45 M- D"o dějin vstoupilo v roce 1482. kdy se v Ce-linji usadil legendární černohorský vůdce Ivan Crnojevič, vybudoval /de knížecí palác a klášter. Ivanův syn a nástupce Durad nechal dovézt do Cetinje první tiskárnu na celém Balkáne. Necelá tři desetiletí po Guttenbergové vynálezu knihtisku lak mohla být v Černé Hoře vytištěna první kniha. Z této doby pochází i Octoechos - Kniha osmi hlasů, která je jednou z nejstarsích sbírek liturgických písní ve slovanském jazyce, Cetinji připadla role politického a kulturního centra knížectví Zeta a později království Černé Hory hlavně kvůli její nedostupnosti v horské krajině, která ji chránila před útoky Turků. I když město třikrát obsadili, nikdy se jim v něm nepodařilo udržel po delší dobu. Význam Cetinje se ještě zvýšil, když Petar II. Petrovič-Njegoš, světský i duchovní vůdce Černé Hory, považovaný rovněž za jejího největšího básníka píšícího srbštinou a národního poetu, upevnil v 19. stol. v zemi moc. Za vlády jeho synovce Danila II. Černá Mora u Grahova v roce 1858 vyhrála svou nejdůležitější bitvu s osmanskou říší, proslavila se tím v celé Evropě a posílila svou vojenskou, politickou a diplomatickou povést. Respektoval to i berlínský kongres v roce 1878. který zemi, v níž tehdy žilo necelých 300 000 lidi. uznal jako samostatný a nezávislý stát. Cetinje 46 / 47 se čtyřmi stovkami budov a 2500 obyvateli se stala hlavním městem a sídlem diplomatických misí. Jejich krátká éra skončila vypuknutím prv ní svétové války a obsazením Cetinje rakousko-uherskými jednotkami. Po válce byla Černá Hora připojena k Srbsku a stala se součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Od časů federatívni Jugoslávie je hlavním městem republiky Černá ilora Podgorica. Bývalé zahraniční ambasády v Cetinji jsou dnes vyhledávaným cílem návštěvníků, pro néž jsou budovy zastupitelských úřadů v malém městě se 17 000 obyvateli raritou, Britská ambasáda v koloniálním stylu s okrovou omítkou a znakem království nad vchodem dnes slouží jako hudební konzervatoř. V bývalé ruské ambasádě v barokním slohu sídlí Fakulta výtvarných umění Univerzity Černé Hory. Stejně reprezentativně vyhlíží secesní francouzská ambasáda, jedna z nejhezčích budov v Cetinji. Podle dodnes vyprávěné historky měla stát v Egyptě, ale chybou úředníků francouzského ministerstva za hra ničí se ocitla v Černohorském království. Také další budovy někdejších zastupitelských úřadů, vesměs dobře udržované, slouží dnes většinou kuli umím účelům, do prostor bývalé srbské ambasády se například nastěhovalo Etnografické muzeum. .3 provinční Cctinje svůj politicky význam -tratila, stále ale zůstává pokladnicí čer-ikého kulturního a historického dědictví, - historickou památkou ie kostel Vlas .3. Kdysi nej důležitější institucí ve městě - :.oin černohorského metropolity, hlavy ! mmtú pravoslavné církve, je mohutný kamenný e: sv. Petra Cetinjského, vybudovaný v roce Stavitelé do něho začlenili prvky z původ-: kláštera Crnojevičů, který obránci vyho-: vč-tři, ,ihy se nedostal do rukou 'linku. _:a?nému klášteru dominuje zvonice, jeho :>tí je mariánský kostel, mníšske cely byly avěny do skály. V kapli Čipur zřídila černo-i >. i.ni.i v :i:tv ii>.s* královskou hrobku pro - Mu I. Petroviče-Njegoše, jenž v zemi pano-mezi lety 1860-1910 jako druhý černohorský a pak do roku 1918 jako první a poslední černohorský král, Ostatky Nikoly I. a královny Mileny Vukotič do ní byly uloženy v roce 1989, - ivž byly převezeny ze San Rema v Itálii. Později . do Cetinje přepraveny z různých částí Ev-:pv i ostatky dalších členů dynastie, jež vládla v Černé Hoře v letech 1696-1918. Z prostor působivého klášterního komplexu se panovník i vládní úřady přemístili do Biljardy. je-:íž mohutná stavba pochází z roku 1838. Jméno dostala podle biliáru, který si Nikola I. Petrovič--Njegoš dovezl pro zábavu z Vídně, byl to tehdy ediný kousek v celé Černé Hoře. Jednopatrová stavba má podobu opevněného /..iniku. který původně kryla olověná střecha. Když obráncům města docházelo v bojích s Turky střelivo, roztavili na ně střechu spolu s olověnou sazbou ze zdejší tiskárny. N j ego sovo muzeum, umístěné v historických prostorách, je věnováno této mimořádné postavě černohorských dějin. Z Biljardy Nikola 1. přesídlil do nedaleko stojícího paláce /. roku 1867, jenž zvenčí překvapuje svou jednoduchostí. Dochovaly se v něm interiéry s výzdobou i vybavením z doby, kdy /.de žila královská rodina. V přízemí se nachází studovna krále Nikoly s jeho uniformami a zbraněmi, knihovna obsahuje i vzácné kousky z Crnoje-vičovy tiskárny. Jednopatrová stavba byla v roce 1926 přeměněna v Národní muzeum, jehož r Klášter v Cetinji zitloiil vladyka Datiilo na počátku 18, stol. Dodnes je sídlem černohorského metropolity. Foto Jaroslav Skalický r Dvorská kaple Nikoly ľ vznikla na základech původního kláštera Crnojevicú z konce Í.5. stol., který v dve století později vyhodili Černohorci do fmvětří, aby se nedostal do rukou Turků. Foto Thlnkjttock/iStock sbírka obrazů má nejen uměleckou, ale i historickou hodnotu. Portréty zobrazují členy královské rodiny a jejich příbuzné z dalších evropských královských rodů, Nikola totiž provdal pět ze svých dcer za krále a vévody, a tak získal přezdívku „evropský tchán'. Mezi historiek ŕ m i obrazy vynikají i díla českého malíře Jaroslava Čermáka, nadšeného zastánce myšlenky slovanské vzájemnosti. V polovině 19. stol. v Černé Hoře kreslil skici i maloval monumentální kompozice plné obdivu k statečnému boji Černohorců proti Tur kům. Známé jsou jeho obrazy Únos Černohorky, Raněný vojvoda a četné portréty Černohorců. Při druhé návštěvě země se dokonce sám zúčastnil osvobozovacích bojů u Celinje. Architektura 18. a 19. stol., mj. i působivý Zetski dom, královské divadlo, je v Cetinji usazena do zeleně, stromy lemují takřka všechny ulice, obklopují ambasády, zvláště rakouskou a britskou, i další význačné budovy a přecházejí v Městský park a Královskou zahradu. Z vrcholku pohoří Lovčen shlíží na Cetinji mauzoleum Petara II. Pelroviée-NjegoŠe, Sám si loto místo vybral. Kvůli obavám z Turků se jeho přání splnilo až v roce 1855, v průběhu první světové války ale Rakušané hrobku v malé kapli zničili a ostatky putovaly zpět do Cetinje. Stavba podle projektu chorvatského sochaře Ivana Mešlroviče začala až při příležitosti 100. výročí úmrtí velkého vládce (1951) a dokončena byla v roce 1974. V podzemní kryptě se nachází mramorový sarkofág a obrovská socha Petara II. s otevřenou knihou v klíne. Narodil se v malé vesnici Njeguši, která leží na silnici z Cctinje do Kotoru. Národnímu vůdci je tam věnováno muzeum umístěné v jeho rodném domku. Jamslttv Skalický Černá Hora má pět naroamcti parmí, Které aonmmm desetinu jejího území. Dvěma největším, Durmitoru a Skadarskému jezeru, jsan v tomto čísle věnovány samostatně články, Nádhernou přírodu, především hory, lesyt jezera či kaňony, ale v některých případech též významné kulturní dědictví nabízejí i tři menší parky. Národními parky "4 V 1 * .» 1 Černé Hory 1 4 Lovčen Nv**9M^^I „Lidé, já jsem buď v ráji. nebo na měsíci" zvolal nadšeně Bernard Shaw. když vystoupal na masiv Lovčenu proslulý jedinečnými pohledy na boku Kotorskou i daleko na Jadran, za příznivých povětrnostních podmínek ač do Itálie. Masiv Lovce nu majestátně se zvedající do téměř dvoukilometrové výšky má pro Černohorce mimořádný význam, podobně jako pro Řeky Olymp. Národní park Lovčen v těsné blízkosti někdejšího hlavního města černohorského království Cetinje i středověkého přístavu Kolor není jen mimořádně hodnotným přírodním územím, ale i místem úzce spjatým s historií země. Když jsme se v roce 1982 poprvé vyšplhali „cestou necestou" na nej vyšší vrchol Lovčenu Štirovnik (1749 m n. m.), vyskočil z úkrytu 100 m pod vrcholem ozbrojený voják se samopalem. „Ruce vzhůru!" a vedl nás kolem kasáren a radarových zařízení k vysoké televizní věži. Tam So / si se na nás obořil důstojník tehdejší jugoslávské armády: „Pronikli jste do přísně střeženého vojenského prostoru. Na zákaz vstupu upozorňují v terénu rozmístěné výstražné tabule!" „Žádnou jsme neviděli," namítl jsem. Jste proruští špioni!" vykřikoval důstojník opakované. „Normální lidé chodí po cestách!" Přes hodinu nám trvalo vysvětlování všemi možnými jazyky, než se nám podařilo objasnit, že se Rusů obáváme stejně jako Jihoslované. Potom se vše začalo vyvíjet „po slovanskú". Civilní ředitel televizní věže vytáhl láhev rakije a obyvatelé izolovaného místa, kde se toho jinak asi moc nedělo, s námi popili na přátelství. Nakonec nás provedli po nejlepších vyhlídkových místech dodnes turistům zapovězeného Stirovniku. Teď jsme po mnoha letech a za úplné jiné politické situace v národním parku Lovčen znovu, ale máme na programu jiný vrchol, asi nejnavštěvovaněji! v Černé Hoře - Jezerský vrch (Jezerski vrh. 1657 m n. m.), vápencovou homoli, kde si přál být po smrti uložen uctívaný národní vůdce Petarll. PetrovicNjegoš, Z lovŕenské silnice stoupající strmým skalním terénem do průsmyku Krsiac v nadmorské výsce 926 m si vychutnávame krásné pohledy na bo ku Kotorskou. Nadšení vyhlídkami se vydáváme na projížďku pomerné malým (62,2 km2] národním parkem vyhláseným v roce 19S2. Předmětem ochrany jsou /.de nejen krasové jevy typické pro prevážne vápencové Dinárské hory V Jezem Pešiŕa ttfí východním okraji národního parku Biogmdska nora. Voto ľhinkstock/iStock WNa Jezerském vrtnu stoji mauzoleum Petara II. Fetroviče-N}e(ioše. Foto Thinkstock/iStwrk 5ŕ (závrty, Skrapy, polje, propasti, náhorní plošiny odvodňované do podzemí) a divoká příroda, ale i území, která byla odedávna využívána k pastvě a v příznivých polohách i k pěstování některých plodin. Několikrát zastavujeme, procházíme se kolem nejzajímavějších krasových útvarů., kocháme se pralesními sceneriemi i koberci kvetoucích rostlin. Za rozhledy šplháme na vyvýšená místa. Zjišťujeme, že v nejvyšších polohách převládají kamenité i travnaté louky, nízké keře a kleě, zatímco mírněji ukloněné svahy jsou porostlé hustými bukovými a dubovými lesy, v nižších polohách s příměsí cypřišů a borovic. Z informačních tabulí se dozvídáme, že na území národního parku bylo zaznamenáno kolem 1300 rostlinných druhů převážné středozemního typu, 200 druhů ptáků a také to, že v odlehlých místech žijí vlci. Nakonec necháváme auto na parkovišti u hotelu Lovčen pod Jezerským vrchem, procházíme tunelem ve skále a spolu s četnými novodobými černohorskými poutníky stoupáme po 46) schodech k monumentální stavbě, kde jsou ostatky r Horské túry v národním parku Prokleti je patří k nezapomenutelným zážitkům. Foto Juraj Kaman V V divokém pohoří Prokletije narazi turisté iastéji na stúdojtax než najiné 4jafo Juraj Kunian V*(j|M| uctívaného neohroženého vladaře a bojovníka uloženy v mramorovém sarkofágu v podzemní kryptě. Stráž u vchodu do mauzolea obstarávají dvé mohutné žulové sochy Černohorek. Vstupujeme dovnitř a prohlížíme si sochu Petra Njegoše s knihou v klíně, která připomíná Černohorcům, že byl také básníkem a filosofem. Biogradska gora Národní park Biogradska gora je světově proslulý zejména dochovanou původní vegetací. Rokové lesy v okolí Biogradského jezera představují jeden ze tří největších evropských pra-lesních komplexů. Národní park vyhlášený v roce 1952 zahrnuje část pohoří Bjelasica (rozloha 56,5 km^. kde Černohorský vládce Nikola I. Petrovič založil již v roce 1878 lesní rezervaci. Dnes tu nejvétší ze vzrostlých smrků mají obvod kmene i 6 m a stáří mnoha jedlí vysokých více než 50 m se odhaduje na 500 let. Území parku není čistě vápencové, najdeme tu i pískovce, břidlice a na formováni reliéfu se podílejí i další sedjflfefltf ^pminy. Nejvyšší skalnaté vrcholy obklopují zvlněné horské louky s několika ledovcovými jezery přecházející v nižších polohách do hlubokých lesů. Většina turistických cest do pohoří vychází od 1100 m dlouhého a 4tX>m širokého kouzelného Biogradského jezera obklopeného pralesem, Na nejvyšši vrchol Crna Glava (2139 m n m.) trvá výstup asi pět hodin, Proklelije Nej mladší, nejdivočejší a nejméně prozkoumaný národní park Prokletije, vyhlášený teprve v roce 2009 na ploše 166 km2, se stále ještě nachází v jakémsi stadiu zrodu. Zahrnuje rozeklané horské skupiny na albánských hranicích s vrcholy přesahujícími nadmořskou výšku 2S00 m. Na jihu se na hranici s Albánií vypína nad náhorní plošinou Roman s kamennými sezónními příbytky pastevců (kamny) rozervaný vrchol Rosni vrh (2525 m n, mj. Od Cusinje, hlavního výchozího místa pro návštěvy národního parku, se mezi svéráznými údolími Ropojana a Grbaja táhne do Albánie členitý hřeben Karanfili. Zajímavá jsou jezera Plavské i Ridské a především množství jedinečných speleologických lokalit s propastmi, jeskyněmi a vyvěračkami (Alipašiní izvori). Nevídaný unikát vytváří ponor řeky Skakavice u Vusa-nje, kde se mohutný vodopád řítí do kruhového skalního hrdla a mizí v hlubokém podzemí. '/uteněk Elafuisek 52/Si Na kole do Kotom Kdybych si měl vybrat nejhezčí černohorské město, dlouho bych váhal mezi Cetinjí a Kotorem. Na jedné straně Cetinje, bývalé hlavní město, pitoreskně posazenc v podhúň Lovčenn a tak trochu zapomenuté v čase. Na straně (fřn^^Ktor, staré město obehnané hradbami z dob Benátské republiky na konci dloiitietm^&rskelio zálivu. Kdybych si měl _ ale vybrat, jak přejet z jednoho do druhého, neváhal bych ani vteřinu - na kole! Burek z pekárny a káva z džezvy jsou dvé radosti, co si nemůžu po ránu na Balkánu odepřít. Ale pak už sedám na bicykl a zvolna jedu probouzejícím se městem. Před sto lety pravé tudy jezdili čeští šoféři s vozy Lamin & Klement a zajišťovali první mezinárodní spojení Černé Hory s rakousko-uherským Kotorem. Z té doby zůstaly v Cetinji ambasády, královská rezidence i sídlo vlády nedaleko místního kláštera. Naštěstí Cetinje ztratila statut hlavního města, ještě než přišla poválečná éra socialistického betonu. Říká se, že Montealbo z Tří veteránů lana Wericha má předobraz v Montenegru a pohádkový krát Piko-la v ohiloustlém černohorském králi Nikolovi V Cetinji tomu nezbývá než věřit. 1 když Cetinje leží v horách, musím ješlé na-stoupat téměř 400 m. než se stará úzká asfaltka zhoupne do klesání. Ze sedla pod Rukovicou se otevrou výhledy na Lovčen. Dnes národní park, dříve samotné srdce Černé Hory - právě zdejší temné lesy na svazích Štirovniku a Jezerského vrchu jí daly přívlastek Černá. Vesnička Njeguši, rodiště vladyky Petra Petroviče, leží skryté mezi loukami a kamennými zídkami i za krátkou zastávku. Když ne kvůli zakla-iareli dynastie Petrovičů č: kraiícié, tak bezpochy-kvúli místní specialitě - njegušskému pršutu. epřové kýty se udí ve studeném kouři z bukových :.en a pak deset měsíců zrají. Pár plátků na ochut-.. a k tomu panáček jemné domáci rakije stvrdí .■ku p nejlepšího černohorského suvenýru. A také - ni pravdu, že nejlepší suvev\r :e ten, který se vypít nebo sníst. „Dovidenie, vídimo se iduci fodinu," loučím se, než zase šlápnu do pedálů. Jen o pár kilometrů dál se mi konečné otevřou vhledy na boku Kotorskou, kdysi řečiště, dnes r.ejdelší záliv na Jadranu. Z ptačí perspektivy mám vše jako na dlani: hřebeny Orjenu, Risanský .íJliv i samotný Kotor, titěrný trojúhelníček béžových ulic a oranžových střech hluboko dole. Následujících 20 km je nejlepší černohorský íiezd. „Jde na vás závrať, když pohlédnete zpup nvm horám do tváře, když se očima zachytíte kamenné lemovky a začnete počítat zákruty sil nice zatesané do stěny. Poslechli mi/i a/, kdesi u nebe, to je snad Lovčen, víc temný mrak než hora. Ruku na srdce: zbrázdili jsme slušný lán sveta, ale něco takového isme neviděli ani v Kordillerách..." Takhle popsali starou silnici Miroslav Manželka a Jiří Zikmund v roce 1953, když po ní stoupali se svojí Tatrou 805. Já mám to štěstí, že jedu opačným směrem, obráceně jsem to nikdy nezkoušel. Fičím na kole dolů a užívám si euforii a adrenalin. Vítr chladí a rakije z Njeguši hřeje. Ani ne za půl hodiny bych byl v Kotoru, ale s přemáháním si dám ještě malou zajížďku. Znamená to vyšlapat dalších 150 m k pevnosti Goraž-da. Tu postavila rakousko-uherská armáda. Dale-konosná děla, která chránila nejjižnější námořní základnu c. a k. mocnářství, jsou už dávno pryč, ale komplikovaný systém kasemat, palebných postavení a pozorovacích kopulí zůstal. Na některých v, nich je stále čitelný napiš SKODA PILSEN 1896. Ještě chvíli se kochám výhledy, na západě z tivatského letiště startuje letadlo - zvláštní, dívat se na ně shora. Na druhé straně jc vidět Kotor, ted už i se systémem hradeb, které se přimykají ke skalám a šplhají od města k pevnosti sv. Jana. Dole pod ní pak jen modrá hladina Jadranu a lod-ky plachetnic v maríně. Posledních 10 km sjezdu je už jen mazlení se serpentinami a doje/.d ke Starému Gradu. Je zde citelné tepleji než nahoře a místo horských luk tu voní moře a fíky. U brány do starého města zamknu kolo k lampě a v krámku si koupím Ni-kšičko pivo. Sedím na břehu more, vzpomínám a vychutnávám Balkán. Manin Komár Hessier. průvodce a spoluautor cyklistických a turistických zájezdů CK Adventura do Černe Hory Budva Černohorské pobřeží se v dnbnu 1979 zachvělo silným zemětřesením o síle sedmi stupňů Richterovy škály. Jedním z neipostiženěiších měst se stala historická Budva. Pouhých deset vteřin otřesů těžce poničilo domy i hradby, které zde stály pál tisíciletí. Budva se z těchto škod vzpamatovávala dlouhá léta. Starí grád prošel důkladnou a citlivou rekonstrukcí, a tak při jeho prohlídce už nenajdete místo, které by nešťastný rok 1979 pripomínalo. A paradoxné pravé ničivé přírodní síly odkryly do té doby neznámou minulost Bud vy. Archeologové ve méstě objevili pozůstatky hradeb z helenistického a římského období i další doklady starého osídlení. O Budvě se poprvé zmínil Soíoklés, jenž její založení připsal llyrům. Od Řeků převzali ve 2. stol. kontrolu nad pobřežím Římané a z Budvy se stalo obchodní, náboženské a kulturní středisko jižního Jadranu. Stará Budva se rozkládá na malém výběžku pevniny do moře, proti ostrůvku sv. Mikuláše. Nevyniká památkami první kategorie, nadchne vás ale zvláštní atmosférou starobylého města. Zvláštní kouzlo jí dodávají mohutné hradby, vy budované hlavně ve 14. a 15- stol,, kdy patřila Benátčanům. Obepínají celý poloostrov a svírají soubor nádherných historických budov. Za nejím-pozantnějŠími ze sedmi hradebních bran. Pevninskou a Mořskou, začíná spleť úzkých krivola kých uliček, průchodů a malých náměstí. Jejich dláždění rozpálené letním sluncem a osoupané podrážkami tisícovek návštěvníků se leskne, až pálí do očí, K návštěvě vás lákají butiky s mód ním zbožím a obchůdky se suvenýry, příjemné posezení nabízejí desítky kavárniček a restaura d, kde letní večery u láhve vína v romantických kulisách starých kamenných domů často končí .i/, nad ránem. Nejstarsí památky najdete v jižní části historického centra. Přehlédnout nemůžete věž kostela sv. Jana, která je vidět snad ze všech koutů města a i díky tomu se stala jeho symbolem. V druhé polovině 19. stol. byla připojena ke starší stavbě, založené zřejmě již v 7. stol., ale později mnohokrát přestavované, zejména po velkém zemětřesení roku 1667. V kostele se dochovala díla benátských malířů a ikony z 15.-17. stol. Úzká ulička odděluje kostel od budovy v pseudogotickém stylu, která dříve sloužila jako biskupský palác. Upoutá vás i kostel sv. Trojice z počátku 19. stol., nápadný svými rozměry a fasádou, na níž se střídají pruhy různobarevných kamenů. Na samém jižním okraji poloostrova stojí nejstarsí budvan-ský kostel Panny Marie na mysu, který pochází z roku 840, a citadela, jejíž současná podoba je výsledkem přestavby v době rakousko-uherské nadvlády Vstoupíte do ní po mohutných kamenných schodech. Archeologové zde odkryli fresky a pozůstatky termálních lázní ze 4. stol. Z terasy máte pěkný výhled na všechny strany: volné moře, SS 59 j pro Hore projc té m ve sli pláži špan svou nimi mmav sv. Mikuláše, Starí grad, pláže i moderní ■hrivu, jejíž obytná zástavba se zvedá od mo-w po svazích hor. Zákoutí Budvy si také dobře pohlédnete přímo z hradeb. Umožňují náhled mml do dvorků a malých zahrádek, na nichž kop stredomorská vegetace. Palmy, citrusovníky j rinná réva vytvářejí stinné kouty, v nich/ oby-jirle města odpočíva j i na lavičkách. Z výšky íidíte zblízka dekorativní prvky kolem oken donů a labyrint uliček působí ještě zajímavěji, mez. když jimi procházíte. Za hradbami starého města se rozprostírá moderní turistické letovisko s hotely, plážemi a promenádami, jedno z nejoblíbenéjších v Černé Hoře. Na nejbližší pláž je to doslova skok. Když projdete vraty v hradební zdi. ocitnete se na čís té městské pláži s oblázky. Chodník vytesaný ve skále odtud vede kolem hotelu Avala k dvojici pláží Mogrea spojených tunelem. Nesou jméno španělského námořníka, který zde ztroskotal se svou lodí. Pokrývá je hrubý písek a tyčí se nad nimi vysoké skalní útesy, Budvanská riviéra nabízí milovníkům koupání a slunění ty nej-krásnější pláže široko daleko. Patří k nim i proslulá Slovenská pláž, jež se v délce 1600 m táhne v mírném oblouku od městského přístavu na jih od města. Údajné ji tak už ve 30. letech minu- lého století pojmenovali českoslovenští turisté, kteří trávili dovolenou v Budvě, a název široké oblázkové pláže se zachoval dodnes. Za krásným a klidným koupáním si můžete vyjet lodí na protilehlý ostrůvek sv. Mikuláše, na němž se nacházejí ruiny stejnojmenného kostelíku. Ostrov je hustě porostlý vegetací, tři písčité pláže mají dohromady délku 840m, nejoblíbenější leží na jižní straně. Když se od Slovenské pláže vydáte pěšky směrem do vnitrozemí a projdete novou Budvou až na její severní okraj, dostanete se ke klášteru Podostrog. obehnanému hradbami se střílnami. Kdysi dávno byl v zimních měsících rezidencí černohorských vládců, údajné si ho oblíbil zvláště kníže Petr II. Petrovič-Njegoš. Malebný klášter leží ve výšce kolem 300 m n. m., a tak se odtud můžete kochat pohledem na blankytnou hladinu Jadranu a jeden z jeho klenotů, budvan-ský Starí grad. Jaruslav Sk V Úzkými uličkami start- Hntlvy. rozpálenými alaneem, procházejí v létě tisíce turistů. K návštěvě je lákají restaurace. Raieric a obchůdky se suvenýry. Foto Jaroslav Skalický Ostaiky mají podle věřících zázračnou moc a pomáhají i v případech, s nimiž si moderní lékařská véda neumí poradit. Uloženy jsou v kláštere Ostrog, který má dolní a horní část a je nejvýznamnějšim poutním místem křesťanů pravoslavného vyznání v Černé Hoře a zároveň jedním z nejuctívanéjších v celém ortodoxním světě. Už samotnou polohu Horního kláštera, který je zasazen do kolmé stěny skalního masivu vysoko nad údolím řeky Zety jižně od Nikšiče, pokládají věřící za zázračnou. Svatý Vasilij Osirnžský, občanským jménem Jovanovič, se narodil v roce 1610 v dnešní Hercegovině. V mladém věku vstoupil do kláštera v Trebinje, kde se stal později metropolitou. Když klášter vypálili a zničili Turci, přenesl rezidenci metropolitů do Ostrogu, kde v roce 1665 založil klášter ve skále. Tento horní klášter patří k nej-svéráznějšim sakrálním stavbám v Černé Hoře. Svým vzhledem a polohou připomíná některé řecké kláštery. Do dvou jeskynních prostor jsou vestavěny dva nevelké kostely vyzdobene h eskami. Dolní kostel, v němž jsou uloženy ostatky světce, je zasvěcený Uvedení přesvaté Bohorodičky do chrámu, schody pak vedou do bělostného horního kostela Povýšení sv. Kříže s výraznou /.vonicí. Vysoko nad ním, na vrcholku skalního masivu, je umístěn zdaleka viditelný veliký bílý kříž. Právě horní klášter je díky uloženým relikviím sv. Vasilije považován za hlavní pamětihodnost celého ostrožského komplexu. Z jeho terasy je krásný výhled na nížinu Bjelopavlica. Zdejší raritou je keř vinné révy, který tady po smrti Vasilije vyrostl doslova z kamene a dodnes rodí, ačkoli přírodní podmínky jsou pru jeho růst velmi nepříznivé. Dolní klášter, nacházející se asi o sto výškových metrů níž, byl postaven na začátku 19. stol. Vasilij proslul jako léčitel, o jeho zázračných činech koluje spousta příběhů. Zemřel v Ostrogu v roce 1671 a krátce po své smrti byl prohlášen za svatého. Ostroáský klášter vždy hrál významnou úlohu v dějinách Černé Hory. Byl střediskem odporu proti tureckým vetřelcům, kteří se chtěli zmocnit uctívaných ostatků sv. Vasilije. Několikrát museli černohorští bojovníci přenést světcovy ostatky do bezpečí do hlavního města Cetinje. protože hrozilo, že Turci klášter obsadí a ostatky zničí. V roce 1941 klášter naopak sloužil jako úkryt pro státní zlato z trezoru tehdejšího jugoslávského království a o rok později lady černohorští vlastenci rozhodli o budoucnosti Černé Hory v Titové federatívni Jugoslávii. Ke sv. Vasiliji putovaly tisíce věřících již za jeho života a se svými prosbami o uzdravení nebo o pomoc v tíživých životních situacích se na něho obracejí stále. Více než polovinu návštěvníků tvoří Černohorci a Srbové, pro něž je klášter velkým nahozen s kým syni h u lem. Nei větší pouť k s v. Vasiliji se koná v jeho svátek 12. května, kdy před vchodem do kláštera čeká dvacetitisícový zástup poutníků na možnost vstoupit do svatyně, poklonit se ostatkům světce a případně odevzdat papírek s napsanou prosbou, kterou pak knéží předčítají při modlitbách. Jakmile při bohoslužbách zazní jméno světce, je zvykem povstat, pokřižovat se a říct; „Sláva ni u i milost". Každoročně klášter navštíví kolem milionu lidí, Mnozí přicházejí pěšky, někteří bosí nebo cestu z dolního do horního kláštera absolvují po kolenou. Součástí kláštera je koňak, kde bydlí mladí mniši, velká knihovna, střední teologická škola, další pomocné budovy a také ubytovna pro poutníky. Zvláštní prostor je určen pro pálení svíček. Na jedné sírane zčernalé místnosti za živé, na druhé straně na památku /omivlyeh. V ostrožském kláštere tak činí lidé ne jen pravoslavného vyznání. Jaroslav Skalický 6« / 6/ Podle pověsti mohli obyvatelé Baru uzavřít sňatek, az když vlastnoručně zasadili alespoň deset olivovníku. [^.Zdejší kraj je pěstováním oliv proslulý, v okolí města ' tiftzkládají rozlehlé háje U obce Mirovica roste strom, zasazen před více než 2000 lety, rším olivovníkům na svě Bar je nej větším městem v jižní části černohorského pobřeží. Byl založen až ke konci 19. stol., kdy se Černohorci konečně zbavili Turku, a stal se důležitým hospodářským centrem země, K jeho rozvoji napomohla železnice, otevřená po 25 letech výstavby v roce 197G, jež spojuje Bar s Podgoricou. severem země a Bělehradem. Představuje unikátní stavitelské dílo s 250 tunely a více než 200 mosty, díky nimž překonává náročný horský teren. Zásluhou železnice vzrostl i význam barského přístavu, Turisticky město nijak zvlášť atraktivní není. Ve čtvrti Topo-Ika byl v roce 1885 postaven terakotově /barvený palác, rezidence černohorského krále Nikoly I,, kde přijímal vzácné hosty připlouvající po moři. Hezkou budovu, v níž dnes sídlí muzeum, obklopuje arboretum se vzácnými dřevinami. Kolem ní pmdiází pobřežní promenáda, jež lemují1 mčsl-skou pláž. Na ní navazují další pláže, af již Královnina nebo Červená. Historickým předchůdcem Baru je starobyle opevněné městečko Starí Bar, jehož návštěvu si nenechají ujít žádní turisté, kteří v letoviscích na blízkém pobřeží tráví svou dovolenou. Stari Bar leží ve vnitrozemí, několik kilometrů od moře. Byl postaven na skalním ostrohu Lon-dža. na úpatí pohoří Rumija s n oj vyšší vrcholem 1593 m n. m. Ze tří stran ho chrání nepřístupné Útesy, na západní straně hradby. Strategicky výhodné místo si vyhlédli již kolem roku 800př. n. I, llyrové a vybudovali zde hradiště- Římané nechali později ilyrskou osadu zpustnout a svoje město si postavili blíž u moře. Na původním místě pak v 6. stol. vystavěl opevněné sídlo byzantský císař s F Některé památky v Starém fíant prosty rekonstrukcí, většinu jich všuk stále chátrá, zarůstá trávou a rozpadá se. foto Jurosluv Skalický Juitiníán, později se Stari Bar stal jedním z nej-důležitějších opěrných bodů knížectví Zeta. Jeho obyvatelé se živili pěstováním oliv. obchodem se solí a řemesly. V 15. stol, Bar opevnili Benátčané, přesto vsak padl do rukou Turkům, kteří ho okupovali až do 19. stol, Město rozšířili o parní lázně, prachárnu, zvonici a hlavně o akvadukt, který zásoboval Stari Bar pitnou vodou z horského pramene vzdáleného tři kilometry. Když museli Černou Horu po roce 1878 Turci opustit, vyhodili do povětří sklady střelného prachu umístěné v opuštěném románském kostele a v katedrále. Výbuch rozmetal celé město a zničil přes dvě stovky budov, postavených původně z otesaných kamenných kvádrů do výšky jednoho nebo dvou poschodí, Až do roku 1979, kdy ř.kázu města dokonalo zemětřesení, byl Stari Bar městem duchů. Velká obnova Baru po přírodní pohromě vzkřísila i radu budov ve Starém Baru. které byly částečně rekonstruovány nebo zakonzervovány. Patří k nim arcibiskupský palác z 15. stol, s dochovanými freskami, část opevnění, věž s hodinami, malé kostely s v. Kateřiny a sv. Venerandy a hlavně akvadukl. Většina staveb zůstává v troskách. Návštěvníci mezi nimi procházejí po křivo-lakých uličkách, mezi balvany a schody prorůstá tráva. Stari Bar je pozoruhodným muzeem pod širým nebem na neobyčejně atraktivním místě: ze severu se nad ním zvedá úchvatný masív Rum i je, jižním směrem se rozprostírá zelené údolí s tisícovkami olivovníků a západně se modrá moře. Jaroslav Skalický Čím víc se přibližujete k jižní hranici Černé Hory, tím častěji se vám připomíná vůně Orientu. Přinejmenším tím, že vám místní lidé na tabulích u silnice nabízejí ubytování v apartmánech nejen černohorským slovem sobe a německým Zimmert ale také albánským dhoma. Svérázný Ulcinj, přilepený na hranicích s islámským sousedem, je nejjižnějším městem na černohorské riviéře. Pirátský Ulcinj Před návštěvou Ulcinje se zastavte v hluboké zátoce Valdanos. která leží jen pár kilometrů před ním. Má tvar podkovy a ohromí vás svou nádherou, bílými oblázky, průzračným mořem a klidem. Hraje také roli v historii Ulcínje. Když 'Jurci prohráli velkou námořní bitvu u Le-panta, poskytli prý Ulcinj čtyřem stovkám pirátů, kteří bojovali na jejich straně. Piráti však azylu nevyužili k odpočinku, jak Turci zamýšleli, ale z nedaleké osady Valdanos ve stejnojmenné zátoce si vytvořili opevněnou základnu s přístavem, odkud podnikali své loupeživé výpravy. Další rl.uiiiii uniky ivzi turisty z prístavu v Ulcmjiaž na Wfknu pláž. Sta metni simky pás jemněnu pisku ve (UMÍel můře táhne o délce 13 km verze pirátského příběhu říká, že Turci piráty ze severní Afriky pozvali, aby přepadali obchodní lodě Benátské republiky, ale také osady a místa na Jadranu a přilehlých ostrovech. Ať tak či onak. byla to zřejmě nejdivočejší éra v dějinách Ulcin-je. Piráti získali takovou moc, že drancovali osady na jaderském pobřeží, přepadali a olupovali všechny lodé plující od delty Neretvy až po Kor-fu, v i: e tně osmanskýeh, Je i ich řáděni zastavil aí společný postup turecké a benátské vlády, Spoje né loďstvo přepadlo osadu Val d a nos, námořníci zapálili domy i lodé pod jiirál skon vlajkou a část jejích posádek pobili. Mimochodem, Valdanos se v 63, letech minulého století zalíbil jugoslávskému vojenskému námořnictvu, které v zátoce 64 / 65 V Na pláži přijde občerstvení vždy vhod wPohled od malého přístavišti u Ulcinfl na Mestskou pláž lemovanou množstvím kaváren, čajoven a malých restaurací, v nichž podávají jídlo s orientálním přídechem chránené skalisky chtělo vybudoval námorní základnu. V celém okolí zabrali lidem olivové háje a lokalitu uzavreli- Nakonec místo základny začala armáda stavét luxusní rekreační stredisko pro vojáky a jejich rodiny. Až po rozpadu se zátoka otevřela veřejnosti. Místo ale stále spravuje armáda, a tak se pripravte na to, že vás u brány na příjezdové cesté muži z ochranky požádají o pas. Piráti obchodovali i s otroky, které přiváželi hlavné z Itálie a Dalmácie. Otroky obyvatelé Ulcinje nepoužívali na práci, drželi je ve svých domech jako vězné a požadovali za ně výkupné od jejich příbuzných. Do Ulcinje se dostali i afričtí otroci, kteří pracovali v zemědělství nebo na moři. Malá komunita jejich potomků žije údajně v Ulcinji dodnes. Otrokársky trh se nacházel na náměstí před mešitou ve starém městě, jež se rozkládá na skalnatém ostrohu a od moře ho chrání vysoké opevnění. Orientálním dojmem na vás zapůsobí od prvního okamžiku, nemusíte ani zaslechnout muczzina. Ráz mu vtiskli Turci, kteří město dobyli v roce 1571. Za turecko-ruských válek tady kotvili svou jedinou významnou flotíl u o sil ZELENÝ OSTROV MENORCA * panenské pláže * báječná dovolená * nádherná příroda V místních loděnicích pracovali nejlepší stavitelé lodí z Dubrovníku a Korculy. Významnou památkou na dobu turecké nadvlády ie hodinová věž z poloviny 18. stol. Ve starém městě najdete také v.:řeckou kašnu. V Benátském paláci sídlil místodržilel mocné stredomorské republiky a později zástupce spravující město pro turecké vládce. Stejné jako palác Balšičů byl přeměněn na luxusní hotel. Starému městu ale především dominuje věž tialšičů. bohaté rodiny Okisii Sk.id.am, pro kterou by! Ulciuj na přelomu 14. a 15. stol. hlavním sídlem. Dnes je ve věži umělecká galerie. 'Iřistaleté období turecké nadvlády připomíná v Ukinji také několik mešit, Pasová stojí kousíček od městské pláže. Kolem ní se vedle sebe tísní bezpočet kaváren, čajoven a malých restaurací, v nichž více než jinde voní jídla turecké provenience. V mešitu přeměnili Turci v době své nadvlády í katedrálu sv, Nikoly. Pravoslavným kostelem se sl.s-la znovu v roce 1390. V úzkých uličkách starého města, které si zachovaly svůj středověký ráz, najdete obchůdky s ručné zpracovaným stříbrem a zlatem, keramikou, výrobky z kuŕe a dřeva. Z města se sem dostanete Horní, z přístaviště Dolní bránou, Ulcinj je snad jediným černohorským přímořským letoviskem, které se místo velkolepé kulisy hor na vnitrozemské straně musí spokojil s převážné jen mime kopcovitou zemědělskou krajinou. ! >íkv mimořádné teplému podnebí tady i kle pěstují citrusy, granitová jablka, meruňky, broskve, melouny, vinnou révu a spoustu zeleniny. Svoje výpěstky prodávají v bezpočtu stánků u silnic, ať jsou to dřevěné budky nebo jen stolky se slunečníky. Obchodníci neradi vracejí drobné, raději vám pár fíků přidají. Ulcinj je díky teplému klimatu s průměrnou teplotou 26 °C a mnoha plážím oblíbeným letoviskem. Ke koupání zde objevíte spoustu možností. Na Městskou neboli Malou pláž narazíte přímo v centru, pod starým městem. Táhne se v délce ftQO in od hradeb až po skal n i ostroh a v létě je přeplněná. Mnohem více prostoru najdete na Velké pláži, jež začíná přibližně 5 km jfžněod města. Měří zhruba 13 km, její šířka s« pohybuje mezi 40 až 60 m, Pokrývá jl jemný písek s velkým obsahem jódu a dalsieh pivku, a tak má prý léčivé účinky, zvláště příznivě působí při nemocech pohybového ústrojí, Pláž má velmi pozvolný přístup do moře, děti jsou z toho nadšené, pořádné si ale zaplavete až několik desítek metrů od břehu. V ústí řeky Bojany, za níž už je Albánie, leží ostrov Ada Boja na, spojený s Velkou pláží mostem. Tamní asi 3 km dlouhou pláž s jemným pískem si oblíbili naturisté. Díky větru, který tady v odpoledních hodinách fouká téměř každý den, poskytuje také velmi dobré podmínky vyznavačům vodních sportů, především windsurfingu, vodního lyžování nebo jachtingu. Ústí Bojany je rájem rybářů, ale i milovníků dobrého jídla. U západního říčního ramene najdete tradiční dřevěné restaurace, z nichž mnohé stojí na kůlech zaražených do vody. ochutnáte si v nich na rybách a dalších místních specialitách. Rybáři k lovu používají velké sítě Čtvercového tvaru, zavěšené na dlouhých bidlech. V pravý čas je ponoří do vody, a když nad nimi plují ryby. sítě zvednou nahoru. Na nejjižnějším cípu Černé Hory si také dopřejte romantická svítání, kdy můžete pozorovat, jak se sluneční kotouč znenadání vyhoupne na oblohu, ahy celý den dělal společníka tisícům turistů, kteří sem právě kvůli tomu přijeli. Text a foto Jaroslav Skalický 8 dní s polopenzí již od 15 490 Kč www.eximtours.cz