Diptera (dvoukřídlí) II.
MODULARIZACE VÝUKY EVOLUČNÍ A EKOLOGICKÉ BIOLOGIE
CZ.1.07/2.2.00/15.0204
Biologie parazitických členovců
Současné
systematické členění
dvoukřídlých
 původní členění na Brachycera (krátkorozí) a Nematocera
(dlouhorozí) vytvořilo umělé skupiny (jsou parafyletické)
Diptera: „Brachycera“
Evoluční trendy vzniku hematofágních a
endoparazitických skupin;
hlavní bionomické údaje; charakteristika a funkční
morfologie vybraných skupin parazitoidů.
Calyptrata
Brachycera
• tykadla u těchto dvoukřídlých jsou složena pouze ze 3 článků, u některých druhů jsou
zřetelně viditelná, u jiných se zcela kryjí s obrysy hlavy a viditelné jsou pouze poslední
články
• původně se dělili do dvou skupin:
1. Orthorrhapha - rovnošví, kdy se kukla otvírá ve hřbetní části rovným, podélným
švem
2. Cyclorrhapha - kruhošví, kdy se kukla otevírá blíže k jednomu konci kruhovým
švem, má tedy vytvořenou jakousi čepičku
Význam
• většina těchto z nich žije neparazitickým způsobem života, existuje zde však rada
parazitických forem, které lze podle jejich morfologie a způsobu života rozdělit na několik
přirozených skupin: ovádi, bodavé mouchy, kuklorodky, střečci, mouchy jako původci
myiáz, mouchy synantropní a synbovinní
Brachycera
Rhagionidae (číhalkovití)
Symphoromyia sp.
• převážně dravé mouchy, jejichž
larvy žijí ve vlhké půdě
(Rhagioninae) nebo ve vodě
potoků a řek (Athericinae)
• některé druhy r. Symphoromyia
(Rhagioninae) sají krev savců
Tabanidae (ovádovití)
• původně patřili do „Orthorrhapha“, asi 2500 druhů
• velcí robustní dvoukřídlí (6–27 mm)
• lysé nebo krátce ochlupené pestře zbarvené tělo
• hlava s velkýma očima (často smaragdově zelené), krátká a silná tykadla
• ústní ústrojí bodavé a savé tvořené mohutným sosákem
• křídla vždy dobře vyvinutá, průzračná nebo kouřová, u některých druhů (bzikavky) s výraznou tmavou
kresbou
• ♀ vždy větší než ♂, vždy hematofágní (napadají člověka a domácí zvířata) pro vývoj a zrání vajíček
potřebují přijímat i vodu; nikdy nezalétají za zvířaty do stájí
• ♂ se živí rostlinnými šťávami, květním nektarem nebo vytékající mízou stromů (ovádi mají původ v
květopasném hmyzu)
• 5-11 larválních instarů - larvy se vyvíjejí ve dnech potoků, rybníků, ve vlhké ale někdy i v suché zemi
• výskyt imag od poloviny dubna do začátku října, s vrcholem v červnu a červenci
• denní aktivita od východu do západu slunce s maximem v poledne
Význam
• za příhodných klimatických podmínek zvířata neustále napadána až stovkami jedinců během krátké doby 
bolestivé bodání a značný úbytek krve
• 1 ♀ velkých druhů z r. Tabanus vysaje při nepřerušeném sání až 0,2 ml krve, sání periodicky opakují každé
asi 3–4 dny
• ♀ při sání vstřikuje do rány antikoagulační a proteolytické enzymy, které prodlužují a zvyšují krvácení a tím
se i zvyšuje pasivní nebezpečí přenosu nákaz jinými dvoukřídlými
• u přecitlivělých lidí může docházet v důsledku vpichu i k silným kožním příp. i celkovým reakcím
• u zvířat pasoucích se celý den jsou tedy ztráty krve značné, u mladých kusů se patogenní působení
projevuje zejména snižováním přírůstků a u krav snížením dojivosti v rozmezí 15–25%
• aktivní i pasivní přenos některých infekčních a parazitárních chorob (v tropech s subtropech to jsou
trypanozomiázy, piroplazmózy, anaplazmózy a filariózy; v našich podmínkách hlavně bakteriální infekce,
především tularémie a antrax, jejichž přenos byl u ovádovitých laboratorně prokázán)
Tabanidae
PANGONIINAE
TABANINAE
CHRYSOPSINAE
TABANINAE
Diachlorini
Diachlorus, 1 sp.
Anacimas, 2 spp.
Bolbodimyia, 1 sp.
Chlorotabanus, 1 sp.
Leucotabanus, 2 sp.
Microtabanus, 1 sp.
Stenotabanus, 6 sp.
Haematopotini
Haematopota, 5 spp.
Tabanini
Tabanus, 108 taxa (107 spp. 1 ssp.)
Agkistrocerus, 2 spp.
Atylotus, 14 spp.
Hamatabanus, 5 spp.
Hybomitra, 55 spp.
Whitneyomia, 1 sp.
PANGONIINAE
Pangoniini
Apatolestes, 13 spp.
Asaphomyia, 2 spp.
Brennania, 2 spp.
Esenbeckia, 4 spp.
Pegasomyia, 2 spp.
Stonemyia, 6 spp.
Scionini
Goniops, 1 sp.
CHRYSOPSINAE
Bouvieromyiini
Merycomyia, 2 spp.
Chrysopsini
Silvius, 12 taxa (11 spp. 1ssp.)
Chrysops, 84 taxa (83 spp. 1 ssp.)
Neochrysops, 1 sp.
Chrysops caecutiens (bzikavka slepoočka)
• člověk, domácí a volně žijící zvířata
Ch. viduatus
• člověk, domácí a volně žijící zvířata
Chrysops relictus
• člověk, domácí a volně žijící zvířata
Haematopota pluvialis (bzikavka dešťová) • člověk, domácí a volně žijící zvířata
Tabanus bovinus (ovád hovězí)
• koně, skot a volně žijící přežvýkavci
• dravé larvy žijí v bahně
T. sudeticus (ovád velký)
• napadá pouze skot
• člověk, domácí a volně žijící zvířata• koně, skot a volně žijící přežvýkavci
T. bromius (ovád bzučivý)T. autumnalis (ovád letní)
Hybomitra muehlfeldi
• u nás všude velmi hojný s výjimkou hor
• napadá člověka a kopytníky
• vyskytuje se od jara do srpna, především v červnu
• velikost asi 1,5 cm; rezavohnědá barva
• larvy ve vlhké zemi v okolí rybníků a řek
Calyptrata
Brachycera
dospělci sají nektar,
larvy parazitoidy hmyzu
predátoři
predátoři
Calyptrata
Calyptrata
Brachycera
Carnidae
• asi 88 druhů, především saprofágové
Carnus hemapterus
• imaga po nalezení hostitele
shodí křídla a začnout sát krev
Braulidae (včelomorkovití)
• drobné (1-1.5 mm) nelétající mouchy - nemají křídla, kyvadélka ani oči
• acephální larvy žijí ve včelích úlech, kde tunelují plásty a krmí se na pylu či
jiných zbytcích
• kukly v pupariu
• imaga vylezou ven a přichytí se na včelách pomocí specializovaných drápků a
přiživují se na tekutinách z ústních ustrojí včely
• u nás je jediný druh včelomorka obecná (Braula coeca), která žije v úlech
včely medonosné
Braula coeca
Braula coeca Nitzsch, 1818 - včelomorka obecná
Braula orientalis Örösi Pál, 1963
Braula schmitzi Örösi Pál, 1939
Braula sp. přichycena na egyptské včele
Calyptrata
Glossinidae (bodalkovití)
• většina bodalek žije v rovníkové Africe, kolem 31 druhů které se dělí do tří podrodů
• nazývané též tse-tse podle zvuku co vydávají při letu
• relativně štíhlé mouchy, 6−14 mm dlouhé, zbarvení může být bělavé až tmavě hnědé
• typickými znaky jsou výrazný proboscis, který ční vpřed a je doplněn párem dlouhých palp a neobvyklá žilnatina
křídel, vytvářející zhruba ve středu každého křídla pole ve tvaru sekyry
• křídla se v klidu skládají nůžkovitě přes sebe
• imaga sají krev na velkých kopytnících i na ostatních savcích, nejaktivnější v horkých dnech, za život sají
několikrát
• po kopulaci oplodněné vajíčko se vyvíjí v děloze ♀ až do třetího stadia larvy, přičemž se vyživuje bílkovinnou
hmotou mlékovité konzistence (tzv. adenotrofní viviparie)
• po nakladení se larvy rychle zahrabou do půdy a dokončí vývin
Význam
• přenašeči spavé nemoci (Trypanosoma brucei gambiense, T. b. rhodesiense) a dobytčí nemoci nagana
• samotné bodnutí není příliš bolestivé, po 1-3 dnech se vytváří papilka o průměru 3 cm, především u citlivých
lidí
• silné kožní reakce jsou u druhů přenášejících T. b. gambiense  vzniká tvrdý tzv. trypanosomový šankr
• člověk je napadán častěji čerstvě metamorfovanými jedinci, kteří nemají dostatek energetických zásob aby
vyhledali jiného, preferovanějšího hostitele
Adenotrofní viviparie
Porod larvy u G. m. morsitans
Toto způsob rozmnožování zvyšuje šanci na přežití jednotlivých larev  malé množství potomstva, jedno z nejnižších u hmyzu. Např. ♀ G.
palpalis vyprodukuje za celý svůj život jen 6–12 potomků. Jednotlivá vajíčka jsou střídavě uvolňována z obou vaječníků a zadržena v děloze.
V danou chvíli se ve vývodních cestách vyvíjí vždy jen jedno vajíčko. Páří se jednou za život, samčí pohlavní buňky jsou uloženy po celé
reprodukční období ♀ v tzv. spermatéce, vývody které se otevírají vždy pouze při průchodu vajíčka do dělohy. Z oplozeného vajíčka se v
děloze ♀ líhne za 3−4 dny larva I. stadia. Zbytky vajíčka jsou vyloučeny vaginálním vyústěním. Larva se živí sekretem děložních žláz (někdy
označovány jako mléčné), vyúsťujících do dělohy. Uvnitř dělohy svléká až do III. instaru, a v tomto stadiu je kladena na vhodné místo, kde se
zakuklí. Larva III. stadia v okamžiku nakladení dosahuje již větší hmotnosti než dospělá samice. Délka celého vývoje je závislá na teplotě. V
půdě se larva naposledy svléká  kutikula během několika hodin začne sklerotizovat a během 48−72 hodin se larva mění v kuklu. Po
opuštění kukly se musí mladí dospělci vyhrabat na povrch půdy a vyčkat ještě asi 10 dní, než je endokutikula úplně sklerotizována a umožní
let. Dospělé samice žijí v průměru asi 14 týdnů, samci okolo 6 týdnů.
Vývoj Glossina morsitans morsitans
Vývoj
Glossina m. morsitans
Podle morfologie a biotopu rozeznáváme 3 ekologické skupiny:
1. bodalky pobřežních houštin a okrajů pralesů
2. bodalky savan
3. bodalky čistě pralesní
1. skupina „palpalis“ (podrod Nemorhina)
• přenáší spavou nemoc – Trypanosoma brucei gambiense, méně často přenos T. brucei rhodesiense
Glossina palpalis (bodalka tse tse)
• velikost 9 mm, vyskytuje se hlavně v západní Africe
• výborný letec, při hledání hostitele se řídí hlavně zrakem
• útočí za slunného počasí
• napadá u člověka horní polovinu těla
Glossina tachynoides
• menší něž 10 mm
• saje na podobných zvířatech jako G. palpalis (prase, koza, opice, hroch), u člověka napadá dolní polovinu
těla
G. fuscipes
2. skupina „morsitans“ s význačnými druhy (podrod Glossina):
G. morsitans, G. pallidipes, G. longipalpis, G. swynnertoni, G. austenii
• žijí v západní Africe až k východnímu pobřeží, ve stepích s lesíky
• především jako přenašeči Trypanosoma brucei rhodesiense a mají díky preferenci savan značný
ekonomický význam, neboť tu se nejčastěji setkávají s domácími zvířaty a člověkem
• sají na dobytku a divoce žijících zvířatech, ale i na člověku; přenos T. brucei – nagana
3. skupina „fusca“ (podrod Austenia)
• medicínský a ekonomický význam poměrně malý
• výjimkou jsou druhy G. longipennis a G. brevipalpis, které vzhledem k tomu, že neobývají deštný les, ale
spíše sušší oblasti, mohou napadat domácí zvířata a člověka
• přenos T. brucei gambiense není bezpečně prokázán
Typy habitatu a skupiny vektorů africké trypanosomiasy
Vektor Habitat Hostitelé Přenos
SKUPINA MORSITANS
G. morsitans savana, prasata, T. b. rhodesiense
traviny dobytek, T. b. brucei
primáti
G. pallidipes řeky dobytek, T. b. rhodesiense
křoviny prasata T. b. brucei
G.swynnertoni suché, prasata,
otevřené dobytek T. b. brucei
oblasti, T. b. rhodesiense
savana
SKUPINA PALPALIS
G. palpalis lesy, keře, primáti, T. b. gambiense
savana plazi, T. b. rhodesiense
dobytek
G. tachinoides savana primáti, T. b. gambiense
dobytek, T. b. rhodesiense
prasata,
plazi
SKUPINA FUSCA
G. brevipalpis řeky, savci, plazinení to vektor
potoky, plazi
křoviny
Glossina brevipalpis
Glossina morsitans
Glossina palpalis
Glossina brevipalpis Glossina austeni
Glossina fuscipes
Glossina pallipides
Hippoboscidae
(klošovití)
• permanentní ektoparazité nebo se na těle hostitele zdržují po dlouhou dobu
• dorzoventrálně zploštěné, relativně měkké tělo s nevýrazně segmentovaným zadečkem
• společným morfologickým znakem je u obou pohlaví bodavě savé ústní ústrojí uzpůsobené pro sání krve
a silné drápky na končetinách umožňující pevné přichycení na srsti nebo peří hostitele
• u některých rodů jsou křídla zcela redukována, nebo se po nalezení vhodného hostitele odlamují, u jiných
zůstávají zachována po celý život
• podobně jako u glossiny, samice kladou již plně vyvinutou larvu, která je schopna se prakticky okamžitě
zakuklit
• do dělohy samic ústí tzv. mléčné žlázy, jejichž sekret zajišťuje výživu všech tří larválních stadií
(adenotrofní viviparie)
• z veterinárního hlediska jsou nejdůležitější rody Hippobosca a Melophagus
* Subfamily Ornithomyinae Bigot, 1853
* Genus Allobosca Speiser, 1899 (1 species)
* Genus Austrolfersia Bequaert, 1953 (1 species)
* Genus Crataerina von Olfers, 1816 (8 species)
* Genus Icosta Speiser, 1905 (52 species)
* Genus Microlynchia Lutz, 1915 (4 species)
* Genus Myophthiria Róndani, 1875 (13 species)
* Genus Olfersia Leach, 1817 (7 species)
* Genus Ornithoctona Speiser, 1902 (12 species)
* Genus Ornithoica Róndani, 1878 (24 species)
* Genus Ornithomya Latreille, 1802 (29 species)
* Genus Ornithophila Róndani, 1879 (2 species)
* Genus Ortholfersia Speiser, 1902 (4 species)
* Genus Phthona Maa, 1969 (3 species)
* Genus Proparabosca Theodor & Oldroyd 1965 (1 species)
* Genus Pseudolynchia Bequaert, 1926 (5 species)
* Genus Stenepteryx Leach, 1817 (1 species)
* Genus Stilbometopa Coquillett, 1899 (5 species)
* Subfamily Hippoboscinae
* Genus Hippobosca Linnaeus, 1758 (7 species)
* Genus Struthibosca Maa, 1963 (1 species)
* Subfamily Lipopteninae
* Genus Lipoptena Nitzsch, 1818 (30 species)
* Genus Melophagus Latreille, 1802 (3 species)
* Genus Neolipoptena Bequaert, 1942 (1 species)
Family Hippoboscidae
3 subfamilies, 21 genera, 213 species
Crataerina pallida (ptakotrudka rorýsí)
Ornithomya
• celosvětově kromě Antarktidy
• parazitují na ptácích
P. mauraPseudolynchia canariensi
• Afrika
• měkkozobí, především holubi
• subtropy a tropy, může být
zavlečena do mírného pásu
• nalezena i v ČR
Stenepteryx hirundinis
(ptakotrudka vlaštovčí)
• živí se krví ptáků
Hippobosca equina (kloš koňský)
• kosmopoliti, dospělci zůstávají po dlouhou dobu na hostiteli
• v době, kdy je larva v děloze úplně vyvinuta, samice opouští hostitele a klade
larvu do hnoje nebo vlhké půdy, kde se larva brzy kuklí
• křídla se neodlamují (zůstávají po celou dobu života) ale nelétají, nebo jen
přeletují na krátké vzdálenosti zpravidla nepřesahující několik metrů
• koně a jiní lichokopytníci, příležitostně mohou být napadena i jiná zvířata
• nejčastější lokalizace je v perianální krajině a mezinoží
• ruší zvířata, bodnutími způsobují mechanické poškození kůže a mohou být
vektory krevních parazitů jako např. nepatogenní Trypanosoma theileri u skotu
• některá zvířata se po určité době stávají rezistentní vůči bodnutí klošů, nejsou
jimi rušena a tak na nich nalézáme velké množství těchto parazitů
V subtropických a tropických oblastech: H. rufipes, H. maculata, H. variegata – koně, domácí i volně žijící
turovité; H. camelina – velbloud; H. longipennis – psi
kukly
• srnci a jeleni; příležitostně i jiná zvířata a člověk
• nejčastěji se lokalizují na krku a vnitřních stranách končetin
• v létě kladou larvy, které se kuklí v půdě
• okřídlení kloši se v našich podmínkách v přírodě objevují v říjnu a listopadu
• ruší zvěř při pastvě a celkově tak zhoršuje kondici zvířat, zvláště při masivním napadení
Lipoptena cervi (kloš jelení)
Melophagus ovinus (kloš ovčí)
• permanentně na hostiteli, ♀ přilepují zralé nepohyblivé larvy
na vlnu ovcí, kde se larvy svlékají a kuklí
• k přenosu mezi jednotlivými zvířaty dochází při tělesném
kontaktu
• ruší a znervózňují ovce, které se neustále drbou a snaží se
parazity vykousat, čímž dochází k poškození vlny a ke
zhoršení užitkovosti a celkové kondice zvířete
• ranky v místech sání klošů mohou sloužit jako vstupní
brána bakteriálním infekcím nebo mohou být iniciálním
místem při napadení myiázy, masivním napadení může dojít
k anemii; nejcitlivější jsou dlouhosrstá plemena ovcí
• přenašeč nepatogenní Trypanosoma melophagium
• na kamzících parazituje M. rupicaprinus
Nycteribiidae (muchulovití)
• ektoparazity, živí se netopýří krví
• rozšíření celosvětové, všude kde jsou kolonie netopýrů
• úzká hlava a oči jsou buď zcela drobné, nebo úplně chybějí
• líhnutí vajíček a vývoj larev probíhá pseudoplacentálně v zadečku samičky
• jsou vyživovány výměšky žláz
• larvy jsou měkké, tučné a bílé; tmavnou, teprve když jsou zralé
• kukly kladou samice do kolonií netopýrů
• dospělci se vylíhnou, když ucítí blízkost hostitele
• ČR, Slovensko
• žije na několika druzích netopýrů
• má zkroucenou hruď (typická pro všechny muchule)
Nycteribia kolenatii (muchule netopýří)
Nycteribia stylidiopsis
a) Megistopoda aranea
b) Metelasmus pseudopterus
c) Trichobius corynorhini
Streblidae (klošovití)
• ektoparazity
• úzká hostitelská specifita
Megistopoda aranea
Calyptrata
Muscidae (mouchovití)
• většinou menší mouchy s lízavým a savým, případně bodavým ústrojím
• někteří patří do skupiny tzv. synantropních a synbovinních much  ty které se přizpůsobily prostředí
člověka a domácích zvířat, žijí v jejich blízkosti nebo přímo s nimi a tohoto prostředí využívají pro svou
obživu, vývoj, úkryt, apod.
• zpravidla střídají prostředí svých líhnišť s lidským obydlím, stájemi a pod., kam zaletují a mohou
mechanicky přenášet na povrchu svého těla nebo i v trávicím traktu různá infekční agens
• synantropní, zdržující se v blízkosti člověka a domácích zvířat
• obtěžování a vyrušování osob, nemocných, starých lidí
• ♀ klade asi 100 až 120 vajíček
• žije všude, kde má vhodné líhniště (rozkládající se látky) a nachází dostatek
potravy a příznivé mikroklimatické podmínky
• imaga sají a olizují kapalné nebo zavlhlé organické látky všeho druhu (mléko, šťávy z ovoce, maso, výkaly, apod.),
• na tuhé látky vypouští kapičku slin ⇨ tzv. regurgitace přijímané potravy v podobě kapiček, ty zanechávají skvrny v
místech kde mouchy odpočívají (největší epidemiologický význam)
Musca domestica (moucha domácí)
Vektor patogenních agens
• asi 26 druhu bakterií: Shigella dysenterica - letní průjmy, Salmonella thyphosa - břišní
tyfus, S. paratyphi - paratyfus, S. schottmulleri (u všech je zdrojem onemocnění moč a
výkaly); Vibrio cholerae - cholera, Bacillus antracis - antrax, Treponema pertenue frambesie
(kožní infekční onemocnění v tropech)
• protozoámí onemocnění: Entamoeba histolytica, E. coli, Giardia intestinalis, Chilomastix
mesnili, Trichomonas hominis (vegetativní formy)
• helmintózy: Enterobius vermicularis, Trichocephalus dispar, Ascaris lumbricoides,
Hymenolepis nana, Diphylobothrium latum
• myiázy střevní, ušní, urinární
M. autumnalis (moucha dobytčí) - skot
• synantropní a synbovinní muchy
• na rozdíl od ovádů sají krev jedinci obou pohlaví, jejich bodnutí je bolestivé
• mohou sloužit jako vektory resp. mezihostitelé některých virových, bakteriálních a parazitárních infekcí (např.
infekční anemie koní, antraxu, mechanický přenos cyst prvoků a slouží jako mezihostitelé pro Habronema
spp.)
Musca Stomoxys
Vývojové stádia Stomoxys calcitrans (bodalka stájová)
Stomoxys
Stomoxys calcitrans
(bodalka stájová)
• bodá a saje krev
• aktivní během letního období, na venkově - chlévy a stáje
• larvy se vyvíjejí v rozkládajícím se materiálu rostlinného původu a v hnoji
• škodí bodáním, zneklidňuje zvířata, ztráty na dojivosti a mase
• útočí také na lidi
• na koně přenáší Habronema microstoma (Nematoda, Spirurida) žijícího v jejich zažívacím traktu
Haematobia irritans (bodalka malá) • skot, koně a volně žijící zvířata
Haematobia stimulans
(bodalka podhorská)
• skot, koně a volně žijící zvířata
Calyptrata
cefalofaryngeální komplex
Calliphoridae (bzučivkovití)
• cizopasnící obligátní i fakultativní
• asi 150 rodů a více než 1000 druhů
• působí myiázy - onemocnění způsobená napadením živých zvířat nebo lidí larvami much
• larvy těchto much v hostiteli rostou a dospívají, opouštějí hostitele, kuklí se v půdě a vyvíjí v dospělce
• podle lokalizace se myiáze dělí na kožní, tkáňové, oční, ušní, střevní a urogenitálního systému
• nejzávažnější a nejrozšířenější jsou kožní myiáze, kterými trpí plemena dlouhovlnných ovcí
• většina druhů bzučivkovitých patří mezi tzv. metalické mouchy pro své doslova kovové zbarvení
• primárními původci myiáz jsou především druhy z rodů Cochliomyia, Lucilia, Phormia a Calliphora
• sekundárními zejména v teplých oblastech rod Chrysomyia
• někdy jsou tato onemocnění zaměňována s nahodile se vyskytujícími mušími larvami, jedná se o tzv.
pseudomyiázy
• larvy svými proteolytickými enzymy rozpouští tkáně, dochází k jejich hlubokému a rozsáhlému poškozování, a
k tvorbě exsudátu, kterým se živí
• nejčastější a nejrozsáhlejší změny vznikají u ovcí po napadení v zadních partiích těla, tj. v místech
znečištěných močí a výkaly, dále na zadní části hřbetu, na bocích, ve slabinách, u beranů a býků v
předkožkovém vaku
• u jehňat v našich podmínkách jsou místem vzniku myiáz poranění při kupírování ocásků při jarním bahnění,
příp. pupeční rány u jehňat porozených v letním období  v tropických oblastech hyne až 90% čerstvě
narozených jehňat u kterých nejsou včas, příp. opakovaně insekticidy ošetřeny pupeční rány
• do vzniklých lézí vniká bakteriální infekce  celkové onemocnění, často rychlý a hromadný úhyn
• myiáze patří v zemích s rozvinutým chovem ovcí k nejčastějším a nejtěžším onemocněním s největšími
ekonomickými ztrátami
obligátní paraziti obratlovců
obligátní paraziti bezobratlých
fakultativně (primárně) myázní druhy
fakultativně (sekundárně) myázní druhy
Jamie R. Stevens and James F. Wallman: The evolution of myiasis in humans
and other animals in the Old and New Worlds (part I): phylogenetic. TRENDS in
Parasitology Vol.22 No.3 March 2006
Cochliomyia hominivorax
Cochliomyia hominivorax
Obligátní ektoparazit,
který napadá teplokrevné volné
živočichy, dobytek i člověka.
furunkul
• léčba nehojících se ran, vředů
• silné antimikrobiální účinky trávicích
sťav larvy mouchy
Lucilia bufonivora
• kovově zelené zbarvení, normálně žije v rostlinných zbytcích
• larvy jsou fakultativně parazitické a působí traumatické myiázy ovcí a člověka
Lucilia caesar (moucha zlatá)
Oestridae (strečkovití)
Myiáza – životní cyklus Dermatobia hominis
Cuterebrinae • 2 rody mají zdravotní význam pro zvířata a člověka
Dermatobia hominis
larvy II. a III. instaru
Dermatobia hominis
• domácí zvířata, příp. i ptáci a člověk
• v jižní Americe, napadá lidi a zvířata (podkožní střeček)
• přenáší se tím způsobem, že samička klade svá vajíčka na
jiné ektoparazity
Vajíčka nalepená na zadečku bodalky
5 ročná holčička, léze v očním pozadí
Cuterebra spp.
• hlodavci, zajícovci, příležitostně psi a kočky
II. instar III. instar
Cuterebra spp.
Hypodermatinae (střečkové podkožní)
Hypoderma bovis (střeček hovězí)
• vajíčka v počtu 400–800 kladené jednotlivě na spodní
části těla (břicho, slabiny, nohy)
• larvy I. instaru aktivně pronikají kůží u kořene chlupů,
poměrně rychle vnikají do podkoží, v podkožním a
mezisvalovém pojivu migrují dále podél nervových drah
dorzálním směrem; postupně vnikají až do páteřního
kanálu, kde se na delší dobu usazují (parézy až
paralýzy zvířat)
• migrace larev I. instaru tělem trvá zpravidla 5–7 měsíců
 koncem zimy a v jarních měsících pronikají do
podkoží hřbetní a bederní krajiny, kde vytváří tzv.
střečkové boule, v nich se larvy dvakrát svlékají, larvy
II. instaru jsou velké asi 12–18 mm a larvy III. instaru
dosahují velikosti až 30×15 mm
• v podkožních boulích dozrávají, poté pomocí enzymů
rozpouštějí kůži a vytváří si otvor pro dýchání
• vyzrálé larvy aktivně opouštějí hostitele otvorem v kůži,
vypadávají a kuklí se v povrchových vrstvách půdy
Hypoderma diana (střeček srnčí)
Oestromyia leporinus
• hlodavci a zajícovci
O. leporina
• hlodavci (hraboši, hryzci, ondatry)
Oestrinae (střečkové nosní)
• imaga (10–17 mm) se zavalitým tělem pokrytým hustými chloupky, které jim vzdáleně dodávají podobu
čmeláků
• nohy jsou poměrně krátké
• jednoduché a složené oči vyvinuty
• ústní ústrojí je zakrnělé, jeho zbytky jsou však přítomny
• samičky jsou viviparní, larvy cizopasí v nosních a s nimi spojených hlavových dutinách a v nosohltanu
• ústní háčky u larev všech stadií, navíc jsou na zadních článcích larev vyvinuty trny, které slouží rovněž k
pevné fixaci na sliznici a brání jejich vyfrkávání hostitelem
Oestrus ovis (střeček ovčí)
• s chovem ovcí se rozšířil do všech světadílů
• v ČR se v současné době vyskytuje jen v příhraničních
oblastech se Slovenskem
• larvy se živí hlenem, který je ve zvýšené míře vylučován
podrážděnou sliznicí  zánět, edém i krvácení
• poškozena může být i podslizniční tkáň
• pronikání larev např. do čelních dutin může způsobit
poškození plen mozkových a celkové poruchy nervové
činnosti
• příměsí krve a často zasychá v okolí nozder, napadená
zvířata silně frkají a otírají si nosní krajinu o pevné
předměty, potřásají hlavou při poškození nervové tkáně,
zpravidla skloněná hlava k jedné straně, manéžová chůze
až padání na jednu stranu (nepravá vrtohlavost)
• při silných infekcích nepřijímají potravu, hubnou a často
dochází i k uhynutí za příznaků třesu a křečí
Oestrus ovis
…v dásních člověka
Gasterophilinae (střečci žaludeční)
• středně velcí, poměrně zavalití dvoukřídlí, jejichž tělo je pokryto hustými delšími i kratšími chloupky
• hlava stejně široká nebo jen o málo užší než hruď
• ústní ústrojí zcela chybí nebo jsou zachovalé jen rudimenty
• křídla jsou dlouhá, s tmavými skvrnami, křidélko (alula) je silně vyvinuté
• nohy jsou vždy kratší než tělo
• zadeček je užší než hruď, u samiček je vytvořeno nezatažitelné kladélko
• vajíčka jsou opatřená výběžky uzpůsobenými k fixaci na srsti
• larvy cizopasí v trávicím traktu lichokopytníků – koňovitých (Equidae) a nosorožcovitých (Rhinocerotidae)
• tělo larev je vřetenovité až soudečkovité
• ústní háčky jsou dobře vyvinuté u larev všech instarů a slouží k fixaci na sliznicích
• larvy I. instaru některých druhů (G. inermis) mohou vzácně pronikat do kůže u lidí a vytvářet v hlubších
vrstvách rozsáhlé chodbičky a vyvolávat silné svědění
• samičky kladou 200 až 1000 vajíček, G. pecorum dokonce až 2500
• G. intestinalis klade vajíčka jednotlivě na přední část těla koní, především na přední končetiny, někdy i na
hlezna; G. hemorhoidalis klade vajíčka na kůži pysků a nozder, příp. do mezisaničí; G. inermis na koutky ústní
a tváře; G. pecorum jsou vajíčka kladena na trávu a do hostitele se dostávají s potravou
• vajíčka jsou opatřena dvěma podélnými, úzkými lištami, kterými se fixují ke chlupům; u G. hemorhoidalis jsou
vajíčka černá, u ostatních druhů běložlutá
• k líhnutí larev dochází u druhů G. intestinalis, G. hemorhoidalis jakmile kůň olízne svědící kůži s vajíčky,
většina larev je slíznuta a pohlcena nebo se aktivně dostávají do dutiny ústní po povrchu kůže pysků a nozder
• larvy G. inermis samostatně opouštějí vajíčka, zavrtávají se do kůže a aktivně cestují k ústním koutkům,
přičemž zanechávají za sebou charakteristické lysé, světlé proužky po lokálním zánětu a vypadané srsti (tzv.
letní dermatitida – dermatitis aestivalis buccarum)
• v ústní dutině se larvy I. instaru svlékají a usazují se pak v různých částech trávicího traktu: G. intestinalis v
žaludku, G. hemorhoidalis v tlustém střevě a v žaludku, G. inermis se na kratší dobu usazuje v jícnu a poté v
žaludku a v tlustém střevě, G. pecorum v duodenu
• larvy III. instaru dorůstají 16 až 20 mm a mají silně vyvinuté ústní háčky, kterými do hloubky poraňují sliznici
• vylučují hemolytický toxin, který při silných infekcích způsobuje krvácení do žaludku nebo střeva a následnou
anemii, dochází k poruchám trávení, průjmům a těžkým kolikám
• při nahromadění larev na určitém úseku může dojít v důsledku chronického zánětu sliznice i k perforaci stěny
žaludku nebo duodena
• zralé larvy se mohou na určitou dobu uchycovat ještě v rektu a odchází z hostitele trusem většinou v nočních
hodinách
• vývoj kukly trvá 2–4 týdny, dospělci se bezprostředně po vylíhnutí páří a nalétávají na hostitele
Gasterophilus intestinalis
G. hemorhoidalis
G. inermis
G. pecorum
Všechny jmenované druhy cizopasí u koňovitých.
Gasterophilus intestinalis (střeček koňský)
Gyrostigma rhinocerontis
Sarcophagidae (masařkovití)
• šedočerné mouchy s černými pásky na hrudi a skvrnami na zadečku, velikosti 1–1,5 cm
• známo asi 2 000 druhů (400 rodů)
• nemají kovové zbarvení a většina druhů je ovoviviparní
• živí se rostlinnými šťávami a také šťávami z čerstvého masa
• některé druhy jsou původci fakultativních myiází u hospodářských zvířat, příp. i člověka a mají
tedy značný zdravotní význam
• vyhledávají i lidské a zvířecí fekálie a mohou být tedy přenašeči patogenních mikroorganizmů
• často na okoličnatých rostlinách i na mršinách; stepy jihovýchodní Evropy, střední Asie a v severní Africe
• parazitují u koní, velbloudu, koček, psu, ptáku a želv
• samičky jsou živorodé a kladou až 100 larviček, které jsou velmi pohyblivé; zalézají do tělních dutin, zejména do
poranění kůže; u ovcí to jsou často místa, kde sála klíšťata
• u člověka kladou larvy do oči, uší a do poraněných míst, kde pak probíhají zánětlivé procesy
• larvy pronikají hluboko do tkání, do dutin kostí, narušují cévy a působí velkou bolest
• vývoj larev velmi rychlý, za 2-3 dny dosahují larvy 3. stádia a vylézají z rány a padají na zem, kde se kuklí
napadení člověka bývá i smrtelné, neboť dochází k těžkým poškozením napadených orgánu
• u nás žije druh Wohlfahrtia meigeni (masařka obávaná) - klade larvy na studenokrevné obratlovce, lidi nenapadá
Wohlfahrtia magnifica
• kosmopolitní
• 1–2 cm, šedého zbarvení bez kovového lesku, 3 černé pásky na hrudi a
na zadečku okrouhlé skvrny
• synantropní mouchy a jejich hlavní význam je v možnosti mechanického
přenosu patogenních agens v prostředí zvířat a člověka
• kladou larvy do rozkládajících se organických látek, především masa a
jiných potravin, ale i do fekálií a tlejících organických zbytků
• některé larvy se krmí zdechlinami nebo parazitují v žížalách
Sarcophaga carnaria
(masařka obecná)
Exorista larvarum
Tachinidae (kuklicovití)
• parazitoidy hmyzu, cephalopharyngeálny komplex