Počátky pohřbívání v paleolitu Počátky pohřbívání v paleolitu Počátky intencionálního pohřbívání kladou někteří badatelé už do starého  paleolitu. Problematická je interpretace kosterních nálezů. Z nálezového kontextu běžných sídlišť starého paleolitu vyplývá, že kosterní  pozůstatky, které zde byly objeveny, nejsou uloženy rituálně. Tvoří součást  nálezových vrstev a podléhají tu podobným tafonomickým procesům jako  kosterní pozůstatky ostatní fauny. Některé nalezené depozice kosterních pozůstatků lze ovšem interpretovat jako  minimálně podezřelé a související se záměrnými aktivitami. Jedná se například o nálezy lidských kosterní pozůstatků uložené tak hluboko v  jeskynních systémech, že lze vyloučit přirozenou depozici. Počátky pohřbívání v paleolitu Sima de los Huesos větev jeskyně Cueava Mayor  v komplexu Atapuerca V roce 1976 nález kosterních  pozůstatků minimálně 29  jedinců  Homo heidelbergensis (preneandertalců) Kosterní pozůstatky jsou  datovány  cca 420 000 BP. Na konci obtížně prostupné  jeskynní chodby se otevírá  13 m hluboká šachta, na  jejímž dně byly kosterní  pozůstatky několika desítek  jedinců i ojedinělý artefakt. Soubor jedinců pokrývá všechny věkové  kategorie. Jedno dítě (4‐5 let), 9  adolescentů (10‐15 let), 9 mladých  dospělců (18‐20 let), 5 dospělců mezi  (20 ‐30 let) a 4 starší než 30 let. Pohlaví  bylo určeno u 24 jedinců (9 mužů a 15  žen). Soubor obsahuje prakticky všechny kosti  i ty gracilní jako drobné články prstů či  jazylku. Je tedy pravděpodobné, že na  toto místo se dostala celá těla a teprve  později se měkké tkáně rozpadly. Lidské pozůstatky se nacházejí v jedné  vrstvě což naznačuje poměrně rychlé  uložení celého souboru. Kosti  masožravců jsou přimíšeny v horních  vrstvách a ukládaly se postupně.  Jednalo se tedy o přírodní past do které  zvířata v průběhu dlouhé doby ojediněle  padala.  V celém souboru byl nalezen pouze jeden artefakt. Kvarcitový pěstní klín.  Zda se jedná o intencionální pohřební místo je  předmětem bádání a sporů. Přímé důkazy chybí, ale  některé indicie by tomu nasvědčovaly. Jeskyně nebyla nikdy obývána lidmi. V celém jeskynním  komplexu se našly kosti masožravců, ale lidské kosterní  pozůstatky se nacházejí na jednom specifickém místě ve  velké koncentraci.  Místo je uloženo v těžko přístupném boční větvi jeskyně,  která je vzdálena přes 600 m od dnešního vchodu. V  období deponování kosterních pozůstatků byl patrně  vchod do jeskyně blíže, ale i tak bylo místo jen obtížně  přístupné.  Je tedy možné, že šachta sloužila jako místo, kdy byly  shazovány těla zemřelých, či se do něj shazovaly obětí  nějakého rituálu.  V současnosti je tato interpretace napadána a tak  zůstává nadále otevřená dalšímu zkoumání. Střední paleolit 300 000 až 40 000 BP V současné době je dokumentováno několik neandertálských pohřbů, především ve Francii a na Předním východě. Někteří autoři uvádějí jejich počet až 50. U mnohých z nich však byla intencionalita pohřbu zpochybněna současnými revizními výzkumy. Na Předním východě se objevují i první hroby anatomicky moderního člověka. Charakteristické je v tomto období pohřbívání v jeskyních a skalních převisech, které byly běžně osídlené. V hrobech nacházíme i možné milodary, ale jejich interpretace je často diskutabilní protože se jedná především o zvířecí kosti nalezené v kontextu hrobů, které mohou být přirozenou součástí kulturních vrstev. Altamura – jeskyně Lamalunga (Itálie) – v roce 1993 objeven při speleologickém výzkumu dobře zachovaný skelet neandertálce. Datování 172 – 130 tis BP. Střední paleolit 300 000 až 40 000 BP Skelet je poměrně dobře zachovalý a na místo uložení se nedostal žádným přírodním  procesem. Pravděpodobně se jedinec na místo nálezu dostal vlastními silami. Do jeskyně  pronikl svislou šachtou, která byla později vyplněna sedimentem. Přemístil se do vzdáleného  kouta jeskyně, kde zemřel na patrně na následky zranění či hladem. Zda byl jeho příchod do  jeskyně záměrný nebo se jednalo o nešťastnou náhodu nelze rozhodnout. Střední paleolit 300 000 až 40 000 BP La Chapelle‐aux‐Saints (Francie) – první doklady neandrtálského pohřbu objeveny v roce 1908 v jeskyni Bouffia de Bonneval. Byl objeven skelet dospělého muže (cca 50 let), v jámě ve středu jeskyně, jejíž výplň (hloubka cca 30 cm) byla barevně kontrastní. Objevitelé zde konstatovali přítomnost milodarů – kamenných artefaktů a zvířecích kostí. Je však možné že ony milodary jsou běžným obsahem kulturní vrstvy. V roce 2013 byla publikována podrovná revize historického výzkumu, která potvrdila intencionální pohřeb neandrtálce. Byl potvrzen antropogenní původ pohřební jámy a prokázán rychlý průběh pohřbu. Le Moustier (Francie) – v tzv. dolním převisu byla v roce 1908 objevena kostra neandrtálce ve skrčené poloze. Podrobná dokumentace chybí. Následně byl v roce 1914 Peyronym objeven skelet novorozence. Originální lebka a rekonstrukce hrobu Le Moustier. Jednalo se o skelet mladého muže. V roce 1914 objeven skelet novorozence. Podle Peyronyho ležel v oválné jámě dlouhé 50 cm a 40 cm hluboké. Dítě leželo na zádech a jeho hlava byla podepřena blokem vápence. Datování podle termoluminiscence 40 300±600 BP. La Ferrassie (Francie) ‐ výzkumy započaté v roce 1909 a pokračující dodnes  odhalily kosterní pozůstatky několika (pravděpodobně 7) neandertálců, které se  nacházely pod mohutným převisem. Jako první byl objeven skelet muže ve věku cca 45 let (č.1) mírně skrčený na úrovni  kulturní vrstvy, v kontextu ohniště. Dále pak skelet ženy č. 2 (25–30 let).  Dále byly objeveny části skeletů dítěte cca 10 let starého a novorozence. V roce 1920  byla prozkoumána skupina devíti malých „mohylek“, z nichž devátá obsahovala  pozůstatky nedonošeného dítěte 5.  V roce 1921, byl objeven skelet asi tříletého až  pětiletého dítěte č. 6 v trojúhelníkovité prohlubni, jehož hlava byla oddělena od těla a  uložena zvlášť.  Posledním objevem bylo dítě ve věku 22 až 26 měsíců s dobře dochovanými zuby  nalezené v letech 1970 až 1973. Další fragmenty lidských kostí byly roztroušeny v okolí, respektive získány dodatečnými  výzkumy. Některé kamenné nástroje, nalezené v tomto kontextu, byly vykládány jako  milodary, aniž by bylo možné takový vztah prokázat. Celkově je ovšem zajímavá  asociace pohřbů a kamenných bloků.  Skelet jedince č 1. z La Ferrassie Obrazová rekonstrukce pohřbu z La  Ferrrassie. V roce 2020 byl publikován multidisciplinární revidovaný výzkum pohřbu dítěte č. 8. Autoři došli k závěru, že jáma, ve které se kostra nacházela byla neandrtálci  intencionálně vyhloubena do intaktního sedimentu. Kostra ležela hlavou k východu  stejně jako všechny skelety zde nalezené, hlavu měla výše než zbytek těla. Po uložení  bylo tělo zasypáno vykopaným sedimentem. Amud (Izrael) Jeskyně kde byly dosud objeveny kosterní pozůstatky nejméně 15 jedinců. Antropologické nálezy jsou datovány pomocí TL mezi 55–47 tisíc let. V roce 1961 zde byl objeven skelet mladého neandertálského muže Amud 1 (asi 25 let), s kompletní lebkou a fragmentárním postkraniálním skeletem. Amud 7 objevený v roce 1991 je pohřeb desetiměsíčního dítěte, u něhož byla nalezena horní čelist jelena jako možný milodar. Další kosterní fragmenty rovněž náležejí převážně dětem. Amud I – lebka cca 25 letého  neandrtálce nalezené spolu  částmi postkraniálního skeletu  v roce 1961. Kostra byla  uložena ve skrčené pozici Plánek výkopů v jeskyni Amud. Amud 7 – kostra cca 10 měsíčního dítěte. Je  poměrně kompletní a nejsou na ní žádné známky  okusu. V pánvi nalezena horní čelist jelena.  Uloženo v přirozené prohlubni ve skále. Amud 9 – distální část pravé nohy neandrtálské ženy. Kebara (Izrael) Jeskyně kde byly dosud objeveny kosterní pozůstatky několika jedinců, většinou fragmentální. Nejzachovalejší je skelet Kebara 2, který byl v roce 1983 objeven ve vrstvě XII. Jedná se o skelet neandertálského muže uloženého na zádech v zahloubené jámě, protínající starší sídelní horizonty. Datování pomocí TL je 61–59 tisíc let. Kamenné artefakty a fauna v zásypu jámy jsou běžným obsahem sídelních vrstev. Skelet neandertálského muže (Kebara 2) má dochovaný trup včetně pánve, pokrčených horních končetin, jazylky a dolní čelisti s M3. Chybí mozkovna a podstatné části dolních končetin. Dedería (Sýrie) V roce 1993 byl v této jeskyni objeven skelet neandertálského dítěte, asi dvouletého, v anatomické poloze. Industrie v kulturní vrstvě náleží moustérienu. V roce 1997 a 1998 byl nalezen neúplný skelet dalšího dítěte a fragmenty skeletu dalších jedinců. Velká jeskyně 15 m široká 8 m vysoká a  cca 50 m dlouhá. Kromě hlavního  vchodu má v zadní části vchod  přirozený komín o rozměrech 5 x 10 m,  kterým do jeskyně proudí světlo. Plánek výzkumů probíhajících v letech 1989 až 1998. Číslo 5 představuje skelet Dedería 1 a  číslo 10 skelet Dedería 2. Profil vrstev v jeskyni Dedería s vyznačením  polohy skeletu Dedería 1 objeveného v roce  1993 ve vrstvě 11. Skelet neandertálského dítěte Dedería 1 in situ a po vyzvednutí a očištění. Rekonstrukce skeletu a lebky Dedería 1 Fragmentální skelet neandertálského  dítěte Dedería 2, objevený v roce 1997. Šanidar (Irák) Kosterní pozůstatky 9 neandertálců (7 dospělých, 2 děti) pocházejí z různých vrstev a člení se do dvou hlavních chronologických skupin. Ve starší skupině (minimálně 60 tisíc let) byl nalezen muž (Sh 4) uložený přes dvě ženy (Sh 6 a 8), pod nimiž bylo dítě (Sh 9). Mladší skupina (Sh 1, 3, 5) je datována radiokarbonem před 46 tisíci let. Způsob úmrtí a depozice těl je ovšem nejistý. Někteří byli zřejmě zabiti řícením stropu jeskyně, jindy se uvažuje o tom, že kamenný zával měl chránit pohřbená těla před šelmami. Podle pylové analýzy mohl být hrob muže záměrně zasypán květy. Pokud předpokládáme záměrnost, pak depozice květin nemusí mít význam estetický či symbolický, ale snad i léčebný. Výzkumy v jeskyni probíhaly pod vedením Ralpha Soleckiho mezi lety 1951 až 1960. Odkryl  plochu cca 20x6 m až do hloubky max 14. metrů pod současný povrch. Plánek Soleckiho výzkumu s vyznačenými polohami nalezených jedinců.  Nejznámější je pohřeb Šanidar 4, při jehož analýze byla nalezena pylová zrna kvetoucích  rostlin  (květinový pohřeb). Malířská rekonstrukce květinového pohřbu v Šanidaru. Od roku 2014 nové výzkumy v jeskyni Šanidar. Nalezena další část skeletu neadertálce.  U skeletu nalezen kamenný artefakt. Ačkoliv byly nálezy artefaktů v této vrstvě velmi  vzácné, což by podporovalo hypotézu o milodarech, nelze na základě tohoto nálezu  rozhodnout.  Tešik-Taš (Uzbekistán) V roce 1938 zde A. P. Okladnikov objevil kostru asi osmiletého až devítiletého neandertálského chlapce. V kontextu kostry rekonstruoval ideální kruh z dvojic rohů kozorožce. Následné revize výzkumu však záměrnost uložení rohů odmítají. Plán exkavací s vyznačením místa nálezu  skeletu.  Kresebná rekonstrukce nálezu je dnešními  badateli odmítaná jako subjektivní vize  objevitele. Ze středního paleolitu známe i pohřby anatomicky moderního člověka, které se nacházejí na Předním východě v týchž mikroregionech jako neandertálské pohřby. Co se týče formálních známek pohřbu, tak se nijak od neandertálských pohřbů neodlišují. Pohřby anatomicky moderního člověka ve středním paleolitu Qafzeh (Izrael) V této jeskyni byly nalezeny pozůstatky více než 20 anatomicky moderních jedinců z různých moustérských vrstev (XV, XVII, XXII), datovaných pomocí TL před 92 tisíce let a ESR před 96–115 tis let. Nejkompletnější jsou jedinci Q9 (žena) a Q6 (muž), ostatní skelety jsou neúplné až fragmentární. Dále byl nalezen soubor dětí, počínaje plodem, respektive novorozencem, až po věk 13–14 let. Žena Q9 ležela ve skrčené poloze na levém boku a jedno z dětí bylo přímo pod jejími lýtky. U pohřbu Q11 byly přiloženy parohy jelena. Jeskyně Qafzeh se nachází 220 m nad mořem jihovýchodně od Nazaretu. Její hlavní komora  měří 27x17 metrů a ven se otevírá skrze 5 metrů široký portál. Plán a profil první fáze výzkumů z let 1933 až 1935. Při nich byly nalezeny  kosterní pozůstatky  Qafzeh 1 až Qafzeh 7. Plán druhé fáze výzkumů probíhající v letech 1965 až 1979. Plánek jeskyně s vyznačenými nálezy skeletů. Nejdůležitější jsou čísla 9 až 11. Rekonstrukce dvoujhrobu Qafzeh 9 a Q 11. Jedná se o  skelety ženy a dítěte nalezené v roce 1967. Indicie  nasvědčují záměrnému pohřbu do jednoho připraveného  prostoru (hrobové jámy). Skelety byly pohřbeny společně a  patrně intencionálně překryty vrstvou sedimentu. Dětský skelet Qafzeh 11 objevený v roce 1969. Ke skeletu byly patrně záměrně  přiloženy parohy jelena. Rekonstrukce pohřbu dítěte Q 11. Mugharet es Skhul (Izrael) V letech 1931–1932 byly objeveny pozůstatky více než deseti anatomicky moderních jedinců, z toho 5 dospělých mužů, 2 ženy, 3 děti. Data ESR a TL pro celé souvrství jsou mezi 80–120 tisíci lety. Jedinec Skhul 9 vykazuje silná zranění, zřejmě smrtelná; u pohřbu Skhul 5 byla nalezena dolní čelist prasete, někdy interpretovaná jako milodar. Plánek výzkumu s vyznačenými polohami jednotlivých kosterních nálezů. Schéma nálezové situace skeletu Skhul V. V kontextu lidského skeletu se  nacházela čelist z prasete. Schéma nálezové situace skeletu Skhul IX. V kontextu lidského skeletu se  nacházela roztříštěná lebka bovida. Panga ya Saidi – jeskynní lokalita na u východního pobřeží Keni. V roce 2017 byly  objeveny ostatky 2,5 až 3 letého dítěte. Nálezová situace indikuje záměrné pohřbení.  Vzorky odebrané z výplně  hrobové jámy byly datovány  pomocí luminiscence na  78 000 +‐ 4100 let. Jedná se tedy o zatím  nejstarší doložený pohřeb  moderního člověka v Africe. Indicie podporují teorii o  záměrném pohřbení dítěte v  hrobové jámě a zasypání  sedimentem.  Jsou to zejména anatomická  celistvost těla i nestabilních  kloubních spojení, minimální  dislokace kostry odpovídající  pouze rozkladným procesům,  hojný výskyt schránek  měkkýšů živících se žížalami,  a geochemické a histologické  analýzy potvrzující rozkladné  a hnilobné procesy in situ. V hrobové jámě byly nalezeny ostatky dítěte, jehož věk při pohřbení byl odhadnut na  základě rozvoje chrupu na 2,5 až 3 roky. Nález byl nazván „Mtoto“ (ve svahilštině dítě). Kombinace fotografií, dat z povrchových 3D skenerů a mikrotomografických dat spolu s  daty z totální stanice potvrzuje, že tělo bylo uloženo v jámě v ohnuté poloze na pravém  boku se stehny ohnutými směrem k zemi a vzhledem k trupu v úhlu menším než 90°. Indicie v rozložení skeletu naznačují, že horní část těla byla zabalena v nějakém  obalu a hlava byla podepřena materiálem podléhajícím zkáze.  Z území Afriky byly dosud doloženy dva další možné záměrné pohřby. Je to lokalita  Taramsa v Egyptě a lokalita Border Cave v jižní Africe.  V Taramse byla v roce 1994 nalezena kostra dítěte, datovaná do 68,6 ± 8 KY. V jámě  podobné nedalekým jámám na těžbu kamene.  Dětský hominin (BC3) nalezený  v roce 1941 v jeskyni Border Cave, o němž se  předpokládá, že pochází z doby přibližně 74 ± 4 KY bývá často zpochybňován pro  nedostatečnou terénní dokumentaci, která by potvrzovala záměrný pohřeb.   Shrnutí: Přímé důkazy intencionálních pohřbu z období starého a středního paleolitu většinou  chybí.  Badatelé při své interpretaci často vycházejí z celkové nálezové situace (kompletnost kostry  a její uložení v rámci lokality, zahloubení jam do sedimentu, apod.) Ačkoliv v některých situacích nacházíme v asociaci s kostrou artefakty, většinou se jedná  kamennou industrii či zvířecí kosti, které bývají běžnou součástí kulturních vrstev. Jejich  interpretace jako milodary přiložené záměrně k pohřbu je tedy velmi problematická a  zpochybnitelná. Charakteristické prostředí pro nálezy těchto „pohřbů“ utvářely jeskyně a skalní převisy, a to  především jeskyně běžně osídlené. Nenalézáme rozdíl v pohřbívání mezi neandertálskou populací a populací moderního  člověka. Pohřební ritus v mladém paleolitu Mladý paleolit 40 000 až 10 000 BP V mladém paleolitu pozorujeme diferenciaci pohřebních praktik, ale stále v rámci  vymezených regionů Eurasie. Pokračuje osídlení jeskyní (gravettien a epigravettien ve Středomoří, magdalénien ve Francii), ale zřetelněji se oddělují jeskyně osídlené od  specializovaných jeskyní funerálních. Běžné jsou jednotlivé či sdružené pohřby na  velkých loveckých sídlištích (gravettien Moravy a Ruska), kde se výjimečně kumulují do celých pohřebních areálů (Předmostí). Specializovaná pohřebiště však zatím  zakládána nejsou. V současné době je v literatuře popsáno kolem 200 mladopaleolitických pohřbů, které  byly objeveny na více než 60 euroasijských lokalitách. Na většině lokalit se jedná o jeden  či dva pohřby. Vícečetné pohřby existují, ale nejsou běžné. V hrobech jsou zastoupeny  obě pohlaví a všechny věkové kategorie. Pohřební lokality nejsou zastoupeny  rovnoměrně po celé Evropě. 70% objevených pohřbů se nachází ve Francii a Itálii. Chronologicky spadá většina pohřbů do 3 větších klastrů. Nejstarší nálezy cca 35 000 až  27 000 let představuje velký soubor hrobů asociovaných s gravettienem které  nacházíme po celé Evropě. Druhou skupinu představují lokality starého magdalenienu z  jihozápadní Francie (cca 19 000 let). Třetí skupina představuje epigravetské pohřby z  Itálie a magdalénské pohřby z Francie a České republiky (15 000 až 12 000 let). Mapa s vyznačením významných gravettských lokalit (kroužky) a s mladopaleolitickými pohřby (křížky). Pohřby v sídelních jeskyních a převisech Hroby uložené  v jeskyních, které současně mohly sloužit i jako sídliště. Jedná se tedy o pokračování převládající funerální praktiky ze středního paleolitu.  Ne vždy je však sídelní charakter jeskyně jasně prokazatelný – jde‐li jen o ohniště či několik artefaktů, které mohou souviset s pohřebním aktem.  Ne vždy je také jasná současnost pohřbu a osídlení (například v Grimaldi jsou častá  ohniště pod skelety). Cro‐Magnon (Francie) V roce 1868 došlo pod skalním převisem Cro‐Magnon v Les Eyzies k nálezu pěti lidských  koster. Ty se staly základem pro vymezení „kromaňonce“ a byly jednoznačně spojovány s  kulturou aurignacienu. Uprostřed skupiny ležel muž (1) kolem 45–50 let, provázený  dvěma dospělými muži (3, 4), ženou (2) a jedním dítětem. Mezi jednotlivými kostrami  byly nalezeny četné zbytky barviva, na 300 provrtaných mušlí, provrtané zvířecí zuby a  závěsek z mamutoviny. V širším okolí se našly opracované sobí parohy a industrie  aurignacienu. Později se však uvažovalo o tom, zda hrob nebyl na úroveň aurignacienu  zahlouben z nadložní gravettské vrstvy, i když obrysy hrobových jam nebyly během  výkopu zaznamenány. Charakter pohřebního rituálu by tomu nasvědčoval. Nepřímé  datování 14C 27 680 +‐ 270 BP Pohled na skalní převis Cro‐Magnon v současnosti a v roce 1869, tedy  rok po objevu skeletů. Plánek výzkumu z roku 1868 s  nálezy pěti jedinců. Lebka muže Cro‐Magnon 1 Lebka ženy Cro‐Magnon 2 Gravettien a epigravettien Itálie V Itálii bylo dosud  objeveno kolem 50  mladopaleolitických pohřbu s nejméně 60  jedinci.  Z toho je 7 dvojhrobů a jeden trojhrob. Mapa s vyznačením lokalit s nálezy paleolitických pohřbů. Grimaldi (Itálie) Komplex puklinových jeskyní a převisů Balzi Rossi, „Červené skály“, v útesech na pobřeží. Podstatná část sedimentů byla prozkoumána ještě v 19. století, se záměry vědeckými i komerčními, takže chybí řada důležitých kontextuálních údajů – nejen ke skeletům, ale i k významným artefaktům, které zde byly nalezeny. Plánek jednotlivých jeskyní v komplexu Balzi Rossi.  Caviglione v roce 1872 zde objevil Rivière v jeskyni Caviglione kostru ženy (dříve určena  jako muž) na levém boku v mírně skrčené poloze. V distální třetině levého rádia byla  zhojená zlomenina. V kontextu – vedle běžných artefaktů– bylo získáno cca 700  provrtaných schránek mořských měkkýšů a zubů jelena, zřejmě ozdoby oděvu a hlavně  pokrývky hlavy, a jednotlivé kosti dalších jedinců. Rovněž bylo odkryto i ohniště.  Datování 14C cca 27 000 BP. Jeskyně Caviglione kolem roku 1870 Baousso (Bausu) da Torre ‐ v roce 1873 zde objevil Rivière tři skelety. Byli to dva dospělí  muži (20‐50 a 20‐30 let) a adolescent ležící podle dobových záznamů v neobvyklé poloze  obličejem dolů. Na skeletech byly nalezeny stopy okru. Původně byla výška dospělých  mužů odhadnuta až na 200 cm. Revize ovšem prokázala, že výška byla kolem 180 cm. Kosterní  pozůstatky  dospělého muže  (nahoře)   Baousso 1 a  adolescenta  Baousso 3 Grotta dei Fanciulli – Jeskyně dětí V roce 1873 nalezeny dvě dětské kostry, opět s bohatými nášivkami na hlavě. Následně  během dalšího výzkumu nalezena kostra muže v natažené poloze na zádech (datování 12  200 +‐ 400 BP a v roce 1901 další hrobovou situaci: mladík ve věku 15–17 let, mírně  skrčený na pravém boku a ozdobený provrtanými mořskými mušlemi (Cyclonassa),  „objímal“ skelet starší ženy, skrčený tak nepřirozeně, že evokuje svázání či jinou kompresi.  V kontextu pohřbů se uvádí ohniště. Datování 14C 11 130 +‐ 100 BP. Kostra muže nalezeného v Jeskyni dětí Nález dvou skeletů dětí, který dal jeskyni jméno. Nález z Jeskyně dětí. Mladík objímající kostru starší ženy. Barma Grande Celkem bylo v této jeskyni nalezeno 6 jedinců.  Pouze poslední tři skelety, objevené v roce  1892 a komponované do „trojhrobu“, jsou dokumentovány Verneauem. Podle měnících se  antropologických určení jde o muže a dva adolescenty. Datování cca 24 800 BP. Schéma nálezu 6 skeletů v jeskyni Barma Grande. Přední část jeskyně vyznačena čárkovaně  byla následně zničena těžbou vápence. Schéma nálezu trojhrobu z Barma  Grande s asociovanými nálezy.  Kostry dvou adolescentů z trojhrobu umístěné v jeskyni barma Grande. Fyzická a malířská rekonstrukce trojhrobu z Barma Grande. Arene Candide (Itálie) Rozsáhlý jeskynní systém Arene Candide (bílé písky) pojmenovaný podle písečné  duny, která se nacházela před vchodem. Bohaté nálezy kosterních pozůstatků z  gravettienu (AC 1 datování 23 400  BC) a soubor jedinců z pozdního epigravetienu (dříve řazen do mezolitu). Nové datování AMS 12820 – 11180 cal BP.  V roce 1942 byl v hloubce kolem 6,7 m, odkryt mimořádně bohatý pohřeb  mladého muže ve stáří kolem 15‐18 let, označený jako knížecí (Il Principe).  Byl vysypán barvivem, hlava je obklopena stovkami provrtaných mušlí (Ciprea sp.)  a jeleních špičáků. Dále se našly přívěsky z mamutoviny, čtyři náčelnické hole a 23  cm dlouhá kamenná čepel. Datování 23 440 let BP. Arene Candide (Itálie) Arene Candide (Itálie) V průběhu výzkumů v letech 1942 až 2011 byl v mladších vrstvách jeskyně odkryt  celý soubor kosterních pozůstatků nejméně 22 jedinců (10 mužů, 3 ženy, 1  adolescent a 8 dětí). Většina skeletů uložena v jamách a sediment kolem nich byl  pokryt okrem. Známky porušování starších pohřbů novějšími. Novější pohřby byly  někdy obklopeny pozůstatky ze starších pohřbů (zejména lebkami). Místo mělo  dvě fáze pohřbívání mezi nimiž byla časová mezera cca 500 let. Dříve bylo místo  považováno za mezolitickou nekropoli, ale moderní data a souvislost  epigravettskými artefakty ukazují na příslušnost k mladému paleolitu. Datování  dvou fází pohřbívání je 12 820 – 12 420 cal BP a 12 030 – 11´180 cal BP. Plánek výzkumů v vyznačením kosterních nálezů, artefaktů a kamenů (Sparacello et. al.  2018. Paglicci (Itálie) V roce 1971 objeven skelet asi 14 letého adolescenta (pravděpodobně muže). Datování 24 720 +-420 let BP. Bez stopy hrobové jámy ale skelet byl pokryt okrem. U kostry nalezeny provrtané zuby jelena, dvě mušle, kostěná jehla a několik kamenných artefaktů. V roce 1988/1989 byl prozkoumán pohřeb mladé ženy v asi 40 cm hluboké jámě. Datování 23 000 +- 380 let BP. Žena ležela na zádech, pokrytá okrem, především na lebce, pánvi a nohou. Na hlavě, coby „diadém“ měla sedm provrtaných zubů jelena. Skelet mladíka z jeskyně Paglicci s přiloženými artefakty. Skelet ženy s „diadémem“ z jeleních zubů na hlavě.  Ostuni ‐ jeskyně S. Maria di Agnano, (Itálie) V letech 1991/1992 byly prozkoumány dva hroby. Datování cca 24,4 tis let BP. Hrob 1 náleží těhotné ženě uložené ve skrčené poloze na boku, se zachovalou kostrou  plodu (stáří plodu cca 31‐33 týdnů) v oblasti pánve. V oblasti hlavy se našlo více než  100 mušlí a další se našly v oblasti předloktí. Oblast kolem lebky byla pokryta okrem.  Hrob 2 špatně zachovalá kostra dospělého jedince ve skrčené poloze. U kostry několik  mušlí a provrtané zuby jelena.  Skelet ženy a plodu (Ostuni 1 a,b) in situ a po rekonstrukci. Rekonstrukce pohřbu ženy v  jeskyni S. Maria di Agnano u  Ostuni. Převis (Abri) Tagliente (Itálie) V roce 1973 objeven pohřeb muže 20 – 29 let starého. Datování 13 190 ± 90 BP.  Kostra ležela jámě široké 60 cm a hluboké 60 cm. Horní část jámy byla porušena  pozdějším historickým výkopem. Mezi chodidly byly nalezeny kámen stopami okru a u  levého femuru roh z bovida. Hrob byl zavalen různě velkými kamennými bloky. Na  jednom z nich zakrývajícím femury je kresba lva. Rekonstrukce hrobu mladého muže s kamenem s kresbou lva. Převis (Abri) Villabruna (Itálie) V roce 1988 byla pod převisem nalezena kostra asi 25 letého muže. Skelet byly uložena v jámě 30 až 40 cm hluboké. Tělo bylo pokryto kameny, některé z nich byly pomalovány okrem. Zvláštností je kumulace předmětů při pánvi zemřelého, které byly uloženy pravděpodobně ve váčku. Byly to dvě kamenné čepele, kostěný hrot, jádro a valounový retušér. Datování je cca 14 000 BP. Kosterní pozůstatky muže Villabruna 1 s výraznou  kumulací artefaktů u levého předloktí. Jeskyně a převis (Abri) Romito (Itálie) V letech 1963 až 2013 nalezeny pozůstatky celkem devíti jedinců. Stáří pohřbů se  pohybuje mezi 17 000 až 11 000 lety BP.  Byly objeveny dva dvojhroby. V jednom z nich  ležela kostra náležející zakrslému jedinci s typickými příznaky chondrodysplasie (dwarfismus). Tento člověk, vysoký pouze asi 1–1,2 m a zřejmě neschopný produktivního  loveckého života, se v rámci své komunity přesto dožil dospělosti (17‐20 let).  Plánek výzkumů s vyznačením míst nálezu pohřbů. V 7 hrobech bylo nalezeno  celkem 9 jedinců. Dvojhrob Romito 1 a 2. Trpasličí skelet téměř  dospělého muže vpravo. Druhá kostra patří dospělé  ženě (35 až 50 let). Podle znaků na lebce by se mohlo  jednat o jeho matku. Převis Lagar Velho (Portugalsko) V levé části převisu Lagar Velho odkryt pohřeb dítěte (4 ‐ 5 let), datovaný cca 24,9 tisíce  let BP.  V intaktní poloze byl prozkoumán poměrně kompletní postkraniální skelet,  intenzivně zasypaný barvivem. Fragmenty lebky, poškozené při náhodném objevu, byly  zachráněny opodál. Osobní ozdoby dítěte zahrnují provrtané zuby jelena a schránky  měkkýše Littorina obtusata. Přestože jde o převis, který jinak sloužil jako paleolitické sídliště, v době pohřbu zřejmě osídlen nebyl. Skelet dítěte z Lagar Vehlo in situ a po rekonstrukci  v laboratoři. Kresebná rekonstrukce pohřbu dítěte v Lagar Vehlo. Pohřby v neosídlených jeskyních a převisech Mladečské jeskyně (Česká republika) Dnes rozlišujeme lokalitu Ia (pod vstupním komínem), doloženou pouze zprávami svědků otevření jeskyně v roce 1826, respektive 1828, dále hlavní lokalitu Ib (Dóm mrtvých),  zkoumanou J. Szombathym, J. Kniesem, J. Fürstem a J. Smyčkou v letech 1881–1922, a  vertikální puklinovou jeskyni II, jejíž obsah zachránil J. Knies v roce 1904. Celkem poskytly Mladečské jeskyně přes sto lidských kostí a fragmentů, náležejících několika  jedincům. Je to muž č. 4 z lokality Ib a muži 5 a 6 z lokality II, jejichž lebky jsou poměrně  robustní, zatímco ženy č. 1 a 2 z lokality Ib jsou odlišné, s modernější architekturou lebky,  nicméně s řadou mužských rysů. Vzorek doplňuje dítě č. 46 z lokality II. Z jeskyní dále  pochází soubor kostěných hrotů různých délek, dále šídel a kosti s uměle přiříznutou hlavicí,  někdy se stopami vrtání; konečně i soubor ozdob, dvaadvacet zubů různých zvířat, a to  řezáků a špičáků, které jsou záměrně vrtány či provrtány a zřejmě byly viditelně nošeny.  Kamenné nástroje se v jeskyních objevily jen výjimečně. Jeskyně nebyly obývány a byly pouze těžko přístupné pomocí komínů a vertikálních puklin. Datování z lidské kosti však mírně překračuje 26 tisíc let BP a data ze zvířecích kostí jsou ještě  mladší. V Mladči nacházíme stopy opakovaných epizod uložení lidských kosterních pozůstatků, a to  na několika místech: pravděpodobně pod vstupním komínem, evidentně pod Komínem  mrtvých a ve vertikální dutině Mladeč II. Dostaly se zde patrně skrze komíny a pukliny. Fragmenty tří mužských lebek a nejlépe zachovalá  ženská lebka z Mladečských jeskyní. Koněpruské jeskyně (Česká republika) Koněpruské jeskyně představují vícepatrový systém uvnitř návrší Zlatého koně, jako celek  objevený až při těžbě vápence 12. října 1950. Byly objeveny svrchně pleistocenní lidské  fosilie spolu s archeologickým a paleontologickým materiálem, které byly omezeny na tzv. Proškův dóm, jediný větší dóm druhého (středního) patra. Depozice  pleistocenních nálezů (včetně lidských pozůstatků) je vztahována k puklinám a komínům,  kudy se materiál do jeskyně dostával a pod nimiž se utvořil mohutný suťový kužel. V jeskyni byla nalezena týlní část lidské lebky dospělého jedince při úpatí suťového  kužele ihned po objevu Proškova dómu, 17. listopadu 1950. V letech 1951 až 1953 pak  Archeologický ústav ČSAV prováděl systematický výzkum, přičemž byly objeveny další zlomky lebky i postkraniálního skeletu. Čelní partie a levá část obličeje byla ohlodána,  zřejmě hyenou nebo vlkem. Z kostry hrudníku se našly v různém stupni zachování tři  zlomky žeber a pět obratlů. První zlomek žebra pochází z druhého levého žebra, další dva zlomky žeber jsou ze zadní a střední části pravého žebra. Na tělech obratlů se  vyskytuje osteochondróza a na hrbolku jednoho žebra jsou stopy po artróze v  žebropáteřním kloubu. Datování z lidské kosti je cca 13 000 BP.  Již v roce 1823 zde byl objeven lidský skelet. Jeskyně u Pavilandu je umístěna v řídce  osídlené pobřežní krajině na samé západní periferii paleolitického světa. Lebka a části  postkraniálního skeletu chybí. Původně se skelet připisoval ženě, což v kontextu  intenzivního červeného zásypu přivodilo název „Červená dáma“. Nové revize prokázaly, že  se jedná o kostru mladého muže. Z asi 60 předmětů z mamutoviny, kosti a měkkýších schránek můžeme dodatečně vybrat  ozdoby, které se značnou pravděpodobností přímo souvisejí s pohřbem: přívěsky z mamutoviny, provrtané zuby, schránky měkkýšů Littorina a náramek z  mamutoviny. V kontextu ležela rovněž mamutí lebka a kel. Nové datování uvádí stáří cca  29 500 BP. Paviland – Goat´s hole cave (Kozí díra) ‐ (Velká Británie) Dobové vyobrazení výzkumu jeskyně. Dochované  kosterní pozůstatky mladého muže. Malířská rekonstrukce pohřbu v jeskyni u  Pavilandu. Cussac (Francie) V roce 2000 došlo k objevu jeskyně u Cussacu, kde pozůstatky lidských skeletů leží  uvnitř dómu ozdobeného parietálním uměním (Ajoulat et al. 2001). Kostry ležely volně na povrchu, soustředěny byly v přirozených prohlubních a medvědích  hnízdech. Předběžný odhad je 6 jedinců: 4 dospělí a 2 adolescenti. Parietální umění stylisticky odpovídá horizontu gravettských jeskyní ve Francii. Kamenná i  kostěná industrie je nepočetná. Datování, přímo z lidské kosti, je 25 120 BP. Vilhonneur (Francie) V roce 2005 došlo k objevu lidského skeletu v systému jeskyní Les Garennes. Jedná se o kostru mladého muže, která byla uložena patrně na povrchu a došlo k  jejímu narušení velkými masožravci. Lebka byla nalezena zvlášť v malé nízké galerii,  která se otvírá u parietálního umění na stěně jeskyně.  Kosterní pozůstatky mladého muže byly  nalezeny hluboko v jeskynním systému v  dómu s parietálním uměním. Datování skeletu cca 27 000 BP. Pohřby na loveckých sídlištích První hroby na otevřených sídlištích známe z Austrálie cca 40 000 BP. V severní Eurasii se na  otevřených sídlištích začíná pohřbívat poměrně později, teprve v gravettienu, ale zato se  tento ritus rychle a téměř masově šíří od Moravy přes Rusko až po Sibiř. Poloha těl zde není  ustálená či závazná a nezávisela ani na věku, pohlaví ani významu zemřelého. Mrtví se  ukládali na zádech, na břiše a v ruských Kostěnkách v jednom případě snad původně vsedě.  Typická je poloha na boku s nápadným pokrčením končetin. V některých případech se zdá,  že poloha a gesta pohřbených těl, předměty nalezené v bezprostředním okolí a určitá  zranění, pokud jsou na kostech patrná, mohou mít symbolický význam. Například v Dolních  Věstonicích II (DV 13–15) spočívali tři mladí lidé tak, že se zdá, jakoby levý mladík rukama  zasypával klín středního jedince (stále ještě neurčeného pohlaví) barvivem, zatímco pravý  mladík leží na břiše. Existují i vztahy a paralely mezi hroby a určitými symboly, například u  věstonické ženy (skelet DV 3 – skulptura ženské tváře) či brněnského muže (skelet Brno 2 – připojená „loutka“). Mungo (Austrálie) Nejstarší pohřby z kontextu sídlišť byly objeveny na dunách v pobřežním pásmu  vyschlého jezera Mungo v Austrálii. V roce 1968 a 1974 zde byly odkryty pohřby dvou  jedinců. Jejich datování je stále problematické a pohybuje se od 26 000 do 62 000 let  BP. Podle nejnovějších výzkumů je stáří pohřbů cca 40 000 až 42 000 let BP.  V roce 1968 byly objeveny pozůstatky mladé ženy (LM 1). Nálezové indicie potvrzují, že její  tělo bylo spáleno, kosti pak byly zřejmě rozbity spáleny podruhé a nakonec pohřbeny v malé  jamce a pokryty okrem, který pocházel z místa vzdáleného několik set kilometrů. Tento  pohřeb se považuje za nejstarší doklad kremace. Kosterní pozůstatky LM 1 byly v roce 1992 repatriovány tradičním kmenovým skupinám a  nacházejí se nyní v uzamčeném trezoru na výstavišti národního parku Mungo. Další výzkumy  zatím nebyly povoleny. Místo nálezu LM 1 je označeno červeným  bodem a místo LM 3 modrým bodem. V roce 1974 byl nalezen další pohřeb LM 3 asi 450 m od místa uložení LM 1.  Jednalo se o dobře zachovaný skelet asi 50 letého muže. Tělo leželo na zádech, s ohnutými koleny a rukama položenýma v pánví. Nedaleko  těla byly stopy ohniště. Tělo bylo posypáno červeným okrem. V roce 2017 byly pozůstatky LM 3 navráceny původním obyvatelům a pohřbeny, což  znemožňuje další výzkum. Další výzkumy jsou v Austrálii omezené. V roce 1988 byla objevena kostra dítěte, o kterém  se věří, že je stejně stará jako LM3. Vyšetřování pozůstatků bylo blokováno aliancí  domorodých kmenů, přičemž pozůstatky byly následně chráněny, ale zůstaly na místě.  Další  kostra dospělého člověka byla vystavena erozi v roce 2005, ale koncem roku 2006 byla úplně  zničena větrem a deštěm. Tato ztráta vedla k tomu, že domorodí správci obdrželi vládní  dotaci ve výši 735 000 $ na průzkum a zlepšení ochrany koster, které erodovaly z dun.  Zachování probíhá in‐situ a není povolen žádný výzkum.  Dolní Věstonice ‐ Pavlov (Česká republika) V celém areálu bylo v průběhu dlouhodobých výzkumů objeveno několik rituálních  pohřbů a množství dalších lidských kosterních pozůstatků. DV 4 – dítě V roce 1927  E. Dania nalezl rozpadlou mamutí lopatku. Pod jednou z jejích částí leželo 11  zlomků dětské lebky. Celá situace byla uvnitř koncentrace uhlíků a do červena propálené  hlíny. Krční obratle přiléhaly k lebce, orientované směrem k okraji popeliště. Lebka byla  pokryta červeným barvivem. V okolí bylo dvaačtyřicet liščích špičáků, uložených ve vzorci  protilehle orientovaných dvojic; mohlo jít o náhrdelník či ozdobu hlavy, tak jak to známe z  jiných gravettských hrobů. (Datování 25950 +‐ 920 let BP) Zlomky lebky dítěte DV4, včetně protilehle uložených dvojic provrtaných špičáků lišky jako ozdoby. Podle terénní skici E. Danii. DV 3 – žena cca 40 let V roce 1947 objeven skelet ženy (datování 25,870 ± 220 BP). Pohřeb ležel při okraji  sídelního celku DV I. Pod mělkým ale pevným horizontem vápencové sutě promísené s hlínou a uhlíky se  objevily dvě velké mamutí lopatky, které úplně zakrývaly horní i dolní část silně  skrčeného těla. Kostra ležela na pravém boku, s hlavou orientovanou k severozápadu,  v tak silně skrčené poloze, že kolena přiléhala k trupu. Na lebce je patrna asymetrie  jako následek zlomeniny kloubního výběžku mandibuly. Pokryv barviva byl  rozprostřen na horní části těla a soustředěn na lebce, včetně spodiny lebeční a okolní  spraše. Na spodní straně překrývající mamutí lopatky jsou rovnoběžné zářezy až 20 cm dlouhé, orientované ve dvou směrech. Na místě bylo objeveno několik  artefatků: hrotitá čepel před obličejem, další dvě čepele a mikročepel s otupeným bokem u nohou. Dále prstní články a část pánve polární lišky a v okolí pravé ruky na  pánvi 10 špičáků polární lišky. Dolní Věstonice I (Česká republika). Poloha  skeletu DV 3 pod příkrovem mamutích lopatek  (šrafovaně). Podle B. Klímy. Plán skeletu DV 3. Tečkovaně: barvivo;  trojúhelníková šipka: kumulace liščích zubů v oblasti pravé ruky/pánve. Kostra in situ a po rekonstrukci v MZM. Plastická rekonstrukce podoby ženy DV 3 (Nerudová et. al. 2019 DV 13‐ 15 trojhrob (tři muži ve věku cca 20 let) V roce 1986 byly objeveny tři lidské kostry při jižním (horním) okraji sídelní koncentrace na  temeni lokality DV II. V okolí byla neobvyklá koncentrace uhlíků i celých kusů zuhelnatělé kulatiny smrku, uložené převážně ve směru rovnoběžném s těly. Těla byla uložena  vodorovně, s hlavami proti svahu, tj. k jihu (DV 14–15) a JJV (DV 13). Vzhledem k úklonu  svahu tedy ležely dolní končetiny poměrně vysoko v kulturní vrstvě, zatímco hlavy jsou mírně  zahloubeny do podložní spraše. Poloha těl je autentická a záměrná, takže jejich gesta mohou  mít informativní anebo symbolický význam. Kostry byly pokryty červeným barvivem s  největší koncentrací v oblasti pánve DV 15. Největší a nejsilnější krusta barviva se dochovala  na čele DV 13, s dosud vsazenými provrtanými zuby šelem, rozloženými ve třech skupinách po 4, 5 a 11. U DV 14 se na lebce dochoval jen malý fragment této krusty a v okolí byly roztroušeny 3 provrtané špičáky vlka. V případě DV 15 byly v okolí lebky nalezeny jen  čtyři provrtané špičáky lišky. V oblasti mužských lebek se našly celkem čtyři malé, oválné  přívěsky z mamutoviny. (Datování cca 25 000 až 26 000 BP). Uložení koster DV13‐15 in situ a  malířská a 3D rekonstrukce pohřbu. DV 16 (kostra muže ve věku cca 40 až 50 let) ‐ datování cca 25 500 BP. Skelet byl uložen uvnitř sídelního  DV II (západní svah), v přímé prostorové i stratigrafické  souvislosti s centrálním ohništěm. Celek je mělká deprese, asi 4,5 m dlouhá, a zahrnuje  rovněž další stopy ohňů a zahloubení vyplněná artefakty a faunou. Kostra ležela na úrovni terénu, v jižní části sídelního celku, orientována v ose Z–V, s hlavou  k východu a tedy proti svahu. Ležela vodorovně, na pravém boku a se silně skrčenými  koleny. Zatímco lebku pokrývala čistá spraš, zbytek skeletu byl uložen do tmavé výplně  sídelního celku – tedy stejně jako v případě trojhrobu. Tvář směřuje k centrálnímu ohništi, od něhož byla kolena vzdálena jen 0,2 m, prakticky v téže výškové úrovni. Hlavu a pánev  pokrývalo rozmělněné červené barvivo. Průvodní inventář přímo související s kostrou  zahrnoval čtyři provrtané špičáky šelem, z nichž dva byly nalezeny v oblasti pánve a dva u lokte. Přepokládáme, že sídelní celek 1, jehož východní konturu bylo možné plošně sledovat, byl přestřešen. Tím je řešena i otázka ochranné konstrukce nad skeletem. Dolní Věstonice II (Česká republika). Plán sídelního celku 1 na západním svahu, s kostrou  DV 16. A, E: jámy, B, C: koncentrace předmětů, D: centrální ohniště. 1: propálená spraš, 2:  kumulace uhlíků, 3: roztroušené uhlíky, 4: zuhelnatělé dřevo, 5: červené barvivo.  Trojúhelníkovité šipky ukazují polohu provrtaných špičáků lišky. Kostra DV 16 in situ a kresebná rekonstrukce celé situace. Pavlov I (kostra muže ve věku cca 40 až 50 let) – datování cca 24 800 BP. Hrob byl objeven v roce 1957 v severozápadní části lokality Pavlov I. Tělo částečně chránily  nebo s ním jinak souvisely velké mamutí kosti: dvě lopatky, dlouhá kost a stolička. V těchto  místech následně proťala sídliště soustava mělkých erozních rýh, zřejmě až po skončení  lidského osídlení. Poté se celá situace ocitla na okraji svahu a byla postižena posunem. V kontextu tohoto hrobu nebyly nalezeny stopy barviva ani žádné artefakty. Mamutí lopatka  užitá jako příkrov měla opět četné zářezy na spodní straně, jako v případě DV 3. Redepozice  skeletu po svahu evidentně probíhala takto: skupina kostí chráněná lopatkou zůstala in situ nebo je mírně posunuta en bloc, zatímco všechny nekryté kosti a především  lebka jsou tím posunuty směrem dolů. Krems‐Wachtberg (Rakousko) V roce 2005 a 2006 byly nalezeny hroby tří dětí. V hrobu 1 byli nalezeni dva novorozenci.  DNA analýzy potvrdily, že jednalo o jednovaječná dvojčata . Jedno zemřelo patrně přímo  při porodu (jedinec 2) a druhé (jedinec 1) přežilo 6 až 7 týdnů. Hrobová jáma byla  oválná o rozměrech 0.36 × 0.28 × 0.2m. Uložení ukazuje, že jáma byla znovu otevřena a  druhé dítě bylo uloženo k prvnímu. Kostry ležely ve skrčené poloze a byly pokryty  červeným barvivem. Jedinec 1 měl v pánvi 53 korálků z mamutoviny, jejichž poloha  indikuje navlečení v rámci náhrdelníku. Nejsou na nich patrné žádné stopy nošení, takže  mohly sloužit jako přímý pohřební milodar. Jedinec dva byl vybaven 3 provrtanými  mušlemi a provrtaným vlčím špičákem. Po pohřbu nebyla jáma zasypána, ale byla  překryta mamutí lopatkou, která chránila pohřební prostor. Druhá hrobová jáma se nacházela necelé dva metry od prvního nálezu a obsahovala  kostru asi 3 měsíčního dítěte ve skrčené poloze. Měla rozměry 0.45 × 0.22 × 0.15m.  Kostra byla pokryta červeným barvivem a po pohřbu byla jáma zasypána. U lebky byla  nalezena 8 cm dlouhá jehlice z mamutoviny. DNA analýzy prokázaly, že dítě bylo  příbuzné ve třetím stupni příbuzenství s dvěma novorozenci pohřbenými nedaleko.  Lokalizace výzkumu Krems‐Wachtberg Lokalizace pohřbů v rámci sídelního komplexu. Oba pohřby ležely nedaleko centrálního  ohniště v obydlené ploše. Pohřeb 1 se dvěma jedinci objevený v roce  2005. Pohřeb 2 s fragmenty skeletu třetího jedince  objevený v roce 2006. Nálezy korálků z mamutoviny, mušlí a liščího špičáku z pohřbu 1 a 8 cm dlouhé  jehlice z mamutoviny z pohřbu 2. Vyzvednutí a následné laboratorní  zpracování pohřbu 1. Kostěnki (Rusko) Skupina sídlišť se nachází v areálu Kostěnki – Borščevo, podél postranních roklí směřujících  od západu k řece Donu. Na těchto lokalitách této oblasti bylo možné – a běžné – hloubení hrobových jam. Hrob objevený v roce 1953 na lokalitě K–II náležel muži  minimálně 50 let starému. Byl  uložen v sedící poloze v zahloubeném objektu („komoře“), údajně vyloženém mamutími  kostmi. Hrob z roku 1954 ležel objeven na lokalitě K–XIV, Markina Gora. Dno bylo vysypáno tmavě  červeným barvivem, na němž spočívalo tělo asi pětadvacetiletého muže. Ležel na levém  boku v nepřirozeně skrčené poloze, evokující svázání. Na lokalitě K–XV Gorodcovskaja objeven skelet 5‐ 7 letého chlapce. Byl pohřben na dně  mělké (43 cm) oválné jámy. Dno pokrývala vrstva červeného a žlutého barviva a jáma byla  překryta mamutí lopatkou. Kolem bylo roztroušeno na 70 kamenných artefaktů, kostěný  nůž, hladidlo a jehla. Pokrývku hlavy zdobilo více než 150 provrtaných zubů polární lišky. Další nález pochází z lokality K–XVIII Pokrovskij Log. Jde o dítě (chlapce?) ve věku 9–11 let,  jehož hrob byl zahlouben do křídových písků a překryt velkými mamutími kostmi. Sungir (Rusko) Lokalita se nachází nedaleko města Vladimir asi 200 km od Moskvy. Jedná se o významný  lovecký a sídelní areál který je datovaný cca 32 až 28 tis let BP. Na této lokalitě byly  nalezeny pozůstatky cca 8 jedinců. Nejvýznamnější a nejlépe zachované jsou dva hroby. V  jednom z nich ležely pozůstatky staršího muže a v druhém pozůstatky dvou dětí. V roce 1964 objeven hrob muže (Sungir 1) starého 35 až 45 let. Na prvním hrudním  obratli byla zaznamenána stopa po vstřeleném šípu, který pravděpodobně způsobil jeho  smrt. Lebka muže byla ozdobena třemi pásy kostěných perel, které tvoří zbytky honosné  pokrývky hlavy. Mrtvý měl 25 náramků z mamutoviny a tělo pokryté asi 3 500 kostěnými perlami, původně zřejmě našitými na celou plochu oděvu včetně obuvi. Na prsou měl  upevněn provrtaný destičkovitý přívěsek. Na dně jámy byly roztroušeny uhlíky a skelet  překrývalo několik vrstev okrového barviva. Druhá významná situace sestává ze dvou hrobů uložených nad sebou. V horní vrstvě ležel  poměrně špatně dochovaný pohřeb dospělého jedince (Hrob 2b nebo 2bis a jedinec Sungir 10). S jednotlivcem byly spojeny tři provrtané břidlicové přívěsky, korálky z mamutoviny, propíchnuté liščí špičáky, kostěné šídlo, opracovaný mamutí kel, malý prsten ze slonoviny,  opracovaná skořápka fosilního měkkýše a dvě hole ze sobího parohu.  Asi 75 cm pod výše popsanou hrobovou situací byl objevena protáhlá oválná hrobová jáma  (hrob Sungir 2) ve kterém byly uloženy pozůstatky dvou dětí (Sungir 2 cca 12 let a Sungir 3  cca 10 let) a diafýza fermuru dospělého jedince (Sungir 4), která ležela u levé paže jedince  Sungir 2 a jejíž dřeňová dutina byla vyplněna červeným barvivem. Jedinci leželi v natažené  poloze hlavami k sobě. Oba jedinci byli postiženi anatomickými abnormalitami. Jedinec  Sungir 2 měl neobvyklou stavbu obličeje s velmi gracilními úpony žvýkacích svalů a  abnormalitami dentálního oblouku a zubů. Měl vysokou míru alveolárního prognatismu,  která zcela vybočuje z variability normálních znaků. Jedinec Sungir 3 měl velmi výrazně  zkrácené stehenní kosti s velkým zakřivením v předozadním směru.  Kostry byly pokryty červeným barvivem zejména v oblasti lebky a pánve. Obě kostry byly  pokryty korálky z mamutoviny které byly součástí oblečení (Sungir 2 cca 5000 korálků a  Sungir 3 cca 5400 korálků). Sugir 2 měl na lebce čelenku z více než 40 liščích špičáků a pás  z 250 špičáků. Nejnápadnější z hrobové výbavy je 16 kopí z mamutoviny. Pět z nich má  špici na obou stranách. Většina z nich ležela u těla jedince Sungir 3. Délka kopí se  pohybovala od 0,27 do 2,47 metru. Dále byl hrob vybaven kostěnými holemi, dýkami,  jehlicemi a dvěma provrtanými disky. Objevily se i drobné umělecké předměty: provrtané figurky antilopy, bizona a mamuta. Sungir 2Sungir 3 Kresebná rekonstrukce hrobu od Libora Baláka.  Malta (Rusko) V roce 1929 objeven hrob dítěte. Hrob byl mírně zahlouben pod úroveň hlavní kulturní  vrstvy. Dítě bylo ozdobeno náhrdelníkem, sestaveným ze 126 závěsků a zvláštního  zdobeného přívěsku, provrtanou destičkou a amuletem ve tvaru ptáka. Předmostí u Přerova (Česká republika) V roce 1894 odkrýval K. J. Maška v rámci svého výzkumu část plochy velkého loveckého  sídliště v Předmostí. Narazil na velké žároviště obklopené mamutími kostmi a nedaleko  odtud sedm koster vlků v přirozené poloze. V srpnu 1894 velkou kumulaci vesměs neúplných lidských koster, slavný „hrob“, respektive  pohřební areál, který tvoří nejbohatší antropologický soubor mladého paleolitu vůbec.  Většina kosterních pozůstatků se nacházela v prostoru 2,5 x 4 m. V této kumulaci se  nacházelo cca 20 jedinců. Antropologicky jej zpracoval Jindřich Matiegka. Jednalo se o 8  dospělých a 12 nedospělých jedinců. 15 koster bylo poměrně kompletních a 5 pouze  fragmentárních. Vápencový relikt na lokalitě skalka s  pamětní deskou z roku 1971. Památník lovců mamutů v otevřený v roce  2006. Rekonstrukcí této jedinečné nálezové situace se na základě Maškových náčrtů i zkušeností z  Dolních Věstonic zabývali K. a B. Klíma a diskutuje se o ní dodnes. Nejasnosti působí nejen  kontext, ale i počet jedinců fragmentárnost skeletů a statistický význam jednotlivých kostí v  celkovém souboru. Při nedostatku původní planigrafické dokumentace lze stěží odhadnout,  jakou roli sehrály při deformaci skeletů geologické procesy a při chybění originálního materiálu  nelze ani objektivně posoudit zásahy šelem. A protože jde o pohřbívání většího počtu jedinců v témže areálu, přibývá ještě další podstatný  faktor – totiž porušování původních skeletů při všech pohřbech následných. Některé skelety z kumulace byly chráněny  mamutími lopatkami (pravděpodobně byly  3). Zajímavé je, že zde nebyly nalezeny stopy  barviva, které je jinak typické pro  mladopaleolitické pohřby. Podle dostupné dokumentace lze usuzovat,  že lidská těla byla na místě ukládána nikoliv  najednou, ale postupně. Kosterní pozůstatky byly bohužel zničeny při  požáru zámku v Mikulově v roce 1945.  Dochovalo se pouze pár fragmentů skeletu  jako dvě fragmentární mandibuly (Předmostí  21 a 26). Brno – Francouzská ulice (Česká republika) Hrob Brno 2 byl narušen v září 1891 při výkopech na Francouzské ulici a v prosinci téhož  roku prozkoumán A. Makowským. Příslušnost ke gravettienu dokládá již sama bohatá  výbava s analogiemi v Pavlově a Předmostí. Vzorek kosti datován metodou C 14  23 680 ± 200 B. P. Hrob se nacházel mimo jakýkoliv sídlištní kontext.  Nemáme žádnou dokumentaci situace. Pouze slovní popis. V hloubce 4,5 m byla červeně  zbarvená spraš, v níž ležel asi 1 m dlouhý mamutí kel, který se během vyzvedávání rozpadl.  Pod ním se nacházela téměř úplně zachovalá mamutí lopatka a těsně vedle ní lidská lebka.   V červeně zbarvené spraši v okolí lebky ležely rozptýlené schránky měkkýšů (dentálie) cca  600 ks. Dále se našly až 1 m dlouhá žebra nosorožce, která se během vyzvedávání rozpadla.  Nalezené artefakty v přímém kontextu kostry jsou unikátní: mužská plastika z mamutoviny,  dekorativní předměty z téže suroviny, z měkkých kamenů a terciérních měkkýších schránek  a zejména dva kamenné disky, provrtané kotouče z jílovce (průměr 14 cm a 15 cm). Řezba mužské postavy představuje námět v paleolitickém umění zcela nezvyklý a jistě  nějak související s osobou zemřelého. Kotoučky, které Makowsky uvádí, jsou zase ozdoby,  snad nášivky na oděvu, které mohly mít symbolický význam. „Loutka“ z mamutoviny.  Rekonstrukce Libor Balák. Shrnutí: V mladém paleolitu již nacházíme četné přímé doklady intencionálních pohřbů.  Jedná se nejenom o konstrukce hrobových jam, ale typickým znakem  mladopaleolitických pohřbů je častá přítomnost červeného barviva v hrobových  situacích. Nacházíme také četné milodary potvrzující abstraktní myšlení a souvislost s  pohřebními rituály.  Některé milodary se liší regionálně patrně v závislosti na dostupnosti materiálů a místní  tradici. Např. špičáky jelenů v italských a francouzských lokalitách versus špičáky lišek v  lokalitách severovýchodní Evropy, nebo přítomnost mušlí v Italských lokalitách versus  mamutovina na severu Evropy. Některé ozdoby a rituální předměty jsou až na úrovni individualizace a přináležejí  konkrétnímu jedinci.  Nadále je diskutována otázka sociálního statusu a příslušnosti ke skupině vyjádřené v  pohřebním ritu.