BIOTECHNOLOGIE
A PRAKTICKÉ VYUŽITÍ ŘAS A HUB
Úvod do biotechnologií • Kultivace sinic, řas a hub
• Sinice a řasy jako doplňky stravy • Výroba biopaliv pomocí sinic a řas
• Genové a metabolické inženýrství sinic a řas
• Jedlé houby a jejich pěstování • Jedovaté houby a otravy
• Léčivé látky hub a využití ve farmacii • Houby v potravinářských technologiích
• Kvasinky jako expresní systém v molekulárních biotechnologiích
• Využití hub v zemědělství, biocontrol agents • Další způsoby využití hub
• Hospodářské škody působené houbami
PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY
ÚSTAV BOTANIKY A ZOOLOGIE
PF_72_100_grey_tr ubz_cz_black_transparent

JEDLÉ HOUBY A JEJICH PĚSTOVÁNÍ
HOUBY JAKO SOUČÁST JÍDELNÍČKU
Houby jsou v našich krajích oblíbenou součástí jídelníčku, a to jak druhy volně rostoucí, tak houby
pěstované. Jak napovídají tradiční jídla v určitých krajích (kuba, hubník), byly nedílnou součástí
stravy prostého lidu zejména v (pod)horských oblastech – z důvodu hojného růstu, snadné dostupnosti
i proto, že ve vyšších polohách šlo často o chudší kraje, kde „dary lesa“ představovaly
nezanedbatelný zdroj výživy lidí.
Sběr hub v přírodě je oblíben zejména u středoevropských, resp. slovanských národů (ovšem
s výjimkou jižních Slovanů, kteří – podobně jako jiné balkánské národy – houby příliš nesbírají).
Zatímco ve střední Evropě převažuje obliba hřibovitých hub, v Rusku (i když i zde jsou hřiby
sbírány v hojné míře) jsou nejoblíbenějšími houbami ryzce – kromě druhů s oranžovým mlékem (pravé
ryzce) též bílé druhy s palčivou chutí („gruzdi“, dnes řazené do rodu Lactifluus).
Rozšířený je sběr hub v alpské oblasti, avšak s výraznými omezeními (na čas sběru anebo množství
hub na osobu) v Rakousku, Švýcarsku a severní Itálii. V Německu (kromě „houbařského“ Bavorska) jsou
kromě pěstovaných hub zaměřeni hlavně jen na hřiby, lišky, smrže a lanýže.

Do Francie za sběrem hub paradoxně jezdí spíše Švýcaři (unikají tak restriktivním vyhláškám ve své
domovině), zatímco samotní Francouzi uznávají pro kuchyni prakticky jen lanýže a žampiony. Jinak je
západní Evropa spíše „nehoubařská“, z čehož se vymykají Baskové – ti mají kromě hřibovitých hub
v oblibě špičky a čirůvky: fialovou, dvoubarvou a zejména májovku.
V anglosaském světě bývá sběr omezen na některé druhy. Britové houby skoro vůbec nesbírají
(anglický výraz „mushrooms“ označuje jedlé houby, zatímco „toadstools“ je výraz pro „prašivky“;
nezřídka jsou jsou však jako „mushrooms“ brány jen pěstované druhy a „toadstools“ ty planě
rostoucí), podobně jako Skandinávci (trochu výjimkou je Finsko, ovšem s přispěním ruské menšiny).
V celosvětovém měřítku je oblastí houbám zaslíbenou východní Asie – je zde široké spektrum
dřevinných biomů s optimálními podmínkami pro fruktifikaci (teplotní a vlhkostní poměry).
V Japonsku jsou tradičními houbami matsu-také, šii-také, nameko (vše viz dále), enoki-také
(Flammulina velutipes), simezdi (Lyophyllum fumosum), ale sbírají se třeba i Sarcodon imbricatus
nebo Rhizopogon roseolus.
V Číně pak má historickou tradici sběr i pěstování boltcovitek, rosolovky stříbrné a kukmáku
sklepního (vše též viz dále), který je dnes nejrozšířenější jedlou houbou i v dalších zemích
jihovýchodní Asie (Barma, Thajsko, Indonésie aj.).

V Africe je sběr hub znám u některých kmenů nebo národů; v různých oblastech mohou tamní obyvatelé
preferovat zástupce určitých rodů. Významnými jedlými houbami na tomto kontinentu jsou druhy rodu
Termitomyces (zejména T. titanicus, pravděpodobně největší známá kloboukatá houba).
Australští domorodci konzumují sklerocia choroše Laccocephalum mylittae (nebo je využívají jako
zdroj tekutiny); bílí přistěhovalci si sem přinesli „britský“ vztah k houbám…
V mírném pásu Jižní Ameriky jsou součástí stravy domorodců houby rodu Cyttaria (rostoucí na větvích
Nothofagus zde a v Austrálii – jeden z dokladů o gondwanském původu těchto kontinentů).
Termitomyces titanicus
Colleen Yandle, https://
www.pinterest.com/pin/446560119275090968/
Laccocephalum mylittae
Foto Richard Robinson, http://fungimap.blogspot.cz
/2013/06/the-place-of-fungi-in-aboriginal.html
Cyttaria hariotii
(llao llao, pan de indio)
http://america.pink/cyttaria_1137649.html

Na severoamerickém kontinentu je sběr hub provozován nezřídka pouze za účelem jejich zpeněžení ve
výkupu.
Ve větší míře houbám holdují Indiáni v Mexiku – vedle hřibů, pečárek, bedel, císařky, ryzců či
holubinek se zde setkáme s „místními lahůdkami“, jako jsou sírovec (Laetiporus sulphureus),
„tuckahaoe“ (sklerocia choroše Wolfiporia cocos) nebo dokonce nedohub Hypomyces lactifluorum
(parazit holubinek a ryzců).
C:\user\Houba\Škola-www\stazeno\ekolhub_jedle\na-houbach-v-kanadskem-busi_sberaci.jpg
D. Pastírík: Na houbách v kanadském buši.
Čas. čs. houbařů – Mykol. sborník 77/1: 36–37, 2000.

Pojďme se nyní podrobněji podívat, co nám dává "maso lesa" coby potrava (viz též pojednání o
látkách v tělech hub v kapitole věnované výživě a obsahovým látkám v části přednášky z obecné
mykologie):
• čerstvé plodnice obsahují kolem 90 % vody (srovnatelné třeba s luštěninami).
Další procentické údaje již jsou vztahovány k sušině:
– bílkoviny: 8-36 %, z toho ne vše stravitelné (více stravitelných bílkovin než ovoce a zelenina,
výrazně méně než maso, které jich má až 80 %);
– volné esenciální aminokyseliny: 2,6-7,6 % (srovnání: brambory 3 %, mléko 10 %, vejce 22 %);
– tuky: 1,5-5 %, cenné jsou např. lecitin nebo cholesterin;
– sacharidy: 20-30 %; nejvíce je cukernatých alkoholů (hlavně mannitol), dále monosacharidy a
disacharidy (trehalóza u mladých plodnic, později bývá hydrolyzována na glukózu), polysacharidy
(které lidský organismus nezpracuje) představují hlavně složky buněčné stěny (chitin, mannany,
glukany) a zásobní glykogen;
– vitamíny: zejména ze skupiny vitamínů B (např. B5 až několikanásobně více než třeba v zelenině),
například lišky mají i hodně vitamínu A;
– minerální látky: nejvíce sloučeniny K, Na a P, méně Ca, Fe a Cu; dosti cenný je obsah solí v
houbách, kolem 1 %.

Spousta jedlých hub obsahuje látky, které jim dodávají charakteristickou chuť nebo aroma – stačí si
projít druhová epiteta založená na kmenech butyrace-, olid-, suav-, nidoros-, odor-/osm- nebo
delicat-.
Na svědomí to mají hlavně osmiuhlíkaté sloučeniny, zejména charakteru alkoholů nebo ketonů.
Kromě běžně pěstovaných stopkovýtrusných hub a lanýžů jsou takto známy planě rostoucí Boletus
edulis, Hygrophorus spp. (např. cedrová vůně H. russocoriaceus), dřevní Fistulina hepatica,
Laetiporus sulphureus, v tropech oblíbené druhy rodu Termitomyces. Jako koření jsou využívány např.
špičky Mycetinis alliaceus a M. scorodonius (česnek), v malém množství i slabě jedovatý Lactarius
helvus (maggi). Typickou vůni má i spousta hub běžně nesbíraných, např. anýzová Clitocybe odora,
nasládlá Hebeloma sacchariolens, mršinná Phallus impudicus aj.
Marco A. Fraatz, Holger Zorn: Fungal flavours. In: M. Hofrichter (ed.), The Mycota X. Industrial
applications (2nd ed., Springer Verlag, Berlin, Heidelberg, 2010), pp. 250–268.

Zatímco přínos pro výživu je tedy nevalný a mnohé (zejména dusíkaté) látky projdou tělem
nestráveny, hlavní význam leckterých druhů hub lze spatřovat v chuťovém obohacení pokrmů. Chuťové
vlastnosti a přítomnost aromatických látek působí na sekreci trávicích šťáv, takže i nestravitelné
bílkoviny a polysacharidy mohou působit dobře na trávicí pochody.
C:\Documents and
Settings\Hrouda\Dokumenty\S_Vyuka\stazeno\ekolhub_jedle\01_obsah_zivin_v_houbach.JPG
Shrneme-li výše uvedené, mají houby výživnou hodnotu (záleží hlavně na obsahu esenciálních
aminokyselin) rovnou luštěninám (větší než zelenina) a energetickou hodnotu poměrně nízkou (hlavně
pro nízký obsah tuků).
Procentuální zastoupení živin v plodnicích různých druhů hub ve srovnání s jinými potravinami.
Zdroj: Albert Pilát, Otto Ušák: Naše houby. Brázda, Praha, 1952.

Využití hub v kuchyni je různorodé:
– prakticky všechny jedlé houby se hodí do polévek či smaženice;
– do omáček hřiby, holubinky, růžovky, čirůvky aj.;
– na pečení spíše tvrdší houby (nejen bedly nebo pýchavky, třeba i jedlé "choroše"); pečení může
eliminovat i nepříjemnou chuť některých druhů (např. ryzec peprný, při pouhém uvaření zhořkne).
Důležitá je tepelná úprava – obecně jsou houby za syrova těžko stravitelné, některé i jedovaté
(modrající hřiby – nejen satan, potíže mohou způsobit i koloděj nebo kovář).
Osolit pokrm se doporučuje raději až nakonec, při průběžném solení plodnice pouštějí šťávu.
Vždy je vhodné houbový pokrm proložit přílohou, přinejmenším pečivem; pro lepší stravitelnost jsou
ideální zeleninové saláty.
C:\user\Houba\Škola-www\stazeno\ekolhub_jedle\91_hřib_satan.jpg
C:\user\Houba\Škola-www\stazeno\ekolhub_jedle\92_hřib_koloděj.jpg
C:\user\Houba\Škola-www\stazeno\ekolhub_jedle\93_hrib_kovar.jpg
Nahoře hřib satan (Boletus satanas), uprostřed hřib koloděj (Boletus luridus), dole hřib kovář
(Boletus erythropus).

Pro dlouhodobé uchování jsou používány v zásadě dva způsoby konzervace:
• sušení je jednoduchý proces, při kterém se bohužel ztrácí řada aromatických látek, tvořících chuť
a vůni konkrétních druhů;
• nakládání do roztoků, běžně jsou využívány dvě možnosti:
– houby naložené do solného nálevu si dobře uchovají i chuťové látky, na druhou stranu je pak možno
do pokrmu dát jen menší množství solí nasáklých hub;
– nejběžnější je nakládání do octa; po sterilizaci varem a při dobrém uzavření sklenic mají
konzervované houby prakticky neomezenou trvanlivost.
Pro zajímavost se můžete podívat na seznam FAO zahrnující houby jedlé, využívané jako potrava
(prakticky podmnožina jedlých) a v lékařství: http://www.fao.org/docrep/007/y5489e/y5489e14.htm
V České republice stanovuje vyhláška č. 157/2003, které plané a pěstované houby je možno prodávat
(resp. novela 291/2010; přehled druhů je v příloze 13):
http://faolex.fao.org/docs/pdf/cze124880.pdf

PĚSTOVÁNÍ JEDLÝCH HUB
Pěstování hub je záležitostí hodně starého data – vždyť pěstování lanýžů (Tuber) zaznamenal již
Theophrastos (4. stol. před n. l.), z téže doby (3.–2. stol. před n. l.) je z Číny známo pěstování
boltcovitek (Auricularia) a jen o něco mladšího data (2. stol. n. l.) jsou záznamy Japonců o
pěstování Lentinula edodes.
Novověké záznamy pocházejí z Itálie a Francie 16. století (ilustrace v Magia Naturalis 1560;
Théâtre d’Agriculture et Mesnage des Champs 1600) – v této době je popsáno pěstování žampionů v
pařeništích na koňském trusu, na krytých pařeništích i v zimě. Důležitým mezníkem je rok 1678, kdy
francouzský botanik Marchant dokazuje, že z bílých vláken v půdě pod houbami po přesazení do
vhodného prostředí rostou další plodnice => tento poznatek předznamenal pozdější rozmach pěstování
žampionů v Evropě. S poznatkem, že žampiony nepotřebují světlo, došlo k rozvoji pěstování i
v podzemních prostorách během posledních dvou století.
Největší rozvoj pěstování hub ale nastává až po 2. světové válce (neroste jen celková produkce, ale
rozšiřuje se i spektrum jedlých hub, které jsou uměle pěstovány). Důvody jsou dvojí: houby došly
uznání coby hodnotný zdroj živin a je zde příznivý poměr náklady/výnos (pěstují se vlastně na
odpadních produktech zemědělství a lesnictví).

Aby houby mohly být pěstovány "na veliko", musí splňovat několik základních podmínek:
– dobře růst na dřevě (typicky primární dekompozitoři lignocelulózních substrátů) nebo některém z
odpadních produktů (sláma, piliny, hnůj – sekundární dekompozitoři); tuto podmínku splňují jen
houby saprotrofní, zatímco prakticky vylučuje houby mykorhizní, které nelze pěstovat bez vazby na
jejich fytobionty (v praxi jde o vytvoření a dlouhodobé udržování mykosilvikultury);
– tvořit velké množství plodnic (záleží na dvou základních faktorech: životním cyklu konkrétního
druhu a faktorech prostředí, které umožňují vývin plodnic);
– vyhovovat po chuťové stránce (o zdravotní nezávadnosti nemluvě).
Pro úspěšné pěstování je zároveň třeba zajistit optimální podmínky:
• dostatek vody nejen v substrátu, ale i optimální vzdušná vlhkost (85–95 %);
– s tím souvisí i negativní vliv průvanu, který vysušuje substrát;
– vysušení může způsobit i substrát s vysokou koncentrací solí (vysoký osmotický tlak v prostředí);
• teplotní optimum je různé pro různé druhy, rozlišujeme chladnomilné (0–15 °C) až teplomilné
(35–45 °C); rozhodující je teplota v substrátu, v menší míře pak teplota okolního vzduchu;
– optimální teplota pro tvorbu plodnic kloboukatých hub je 23–25 °C;

• pH pro kloboukaté houby je optimální mírně kyselé (5 až 6,5);
– negativní vliv mají i znečišťující látky v ovzduší (SO2, oxidy dusíku aj.);
• světlo nemá vliv například na žampiony, zatímco hlívy při jeho nedostatku tvoří "temnostní
formy".
Základní zdroje výživy pěstovaných hub představují:
– voda;
– zdroje uhlíku: hlavně polysacharidy (škrob, celulóza) a lignin; běžným zdrojem těchto látek je
sláma (příp. rostlinná drť) nebo dřevní substrát (špalky, piliny);
– zdroje dusíku: též hlavně organické sloučeniny, jako bílkoviny, aminokyseliny, ale i amoniak,
močovina; ideálním zdrojem dusíkatých látek je zvířecí hnůj;
– zdroje biogenních prvků (hlavně P, Mg, Ca, K, Na, S, Fe), stopových prvků (Mn, Cu, Zn, Mo);
– růstové faktory (vitamíny skupiny B).

Nejčastěji pěstované houby
Žampiony (údaje z konce 90. let: ročně 1 956 000 tun ve světě; z 80. let: 1500 tun
v Československu) – nejvíce pěstovanými druhy jsou Agaricus bisporus (ž. dvojvýtrusý), schopný
tvořit plodnice již na haploidním myceliu (A. hortensis – ž. zahradní a A. brunnescens – ž. hnědý
jsou synonyma tohoto druhu), A. bitorquis (ž. pochvatý, ž. jedlý, ž. opásaný) a původně
(sub-)tropický A. subrufescens (= A. brasiliensis, A. blazei; ž. mandlový).
http://www.dipbot.unict.it
/funghi_etna/photogallery
/Agaricus%20bitorquis.jpg
C:\user\Houba\Škola-www\stazeno\ekolhub_jedle\32_Agaricus_bitorquis.jpg
Agaricus bitorquis – žampion jedlý
Tabulka převzata z: Ramesh C. Upadhyay, Manjit Singh: Production of edible mushrooms.
In: Martin Hofrichter (ed.), The Mycota X. Industrial applications (2nd ed., Springer Verlag,
Berlin, Heidelberg, 2010), pp. 79–97.
Aktuálně již drží primát Lentinula edodes 22 %; spolu s rody Pleurotus, Auricularia, Agaricus,
Flammulina tvoří 85 % světové produkce jedlých hub.
D.J. Royse, J. Baars, Q. Tan (2017): Current overview of mushroom production in the world. – In:
Zied & Pardo-Giménez (eds.), Edible and medicinal mushrooms: Technology and applications, 1st ed.

Žampiony obsahují hodně bílkovin a vitamínů skupiny B; pro obsah agaritinu nelze doporučit jejich
konzumaci za syrova.
U nás byly žampiony pěsto-vány nejprve v zámeckých zahradách (konec 19. století), od poloviny
20. století jsou budovány kryté žampionárny, od 80. let policové pěstírny s fermentačními tunely.

Příprava substrátu pro pěstování je relativně dlouhá a pracná. Vlastnímu růstu žampionů předchází
1–2 týdny přípravy "kompostu" (směs slámy a hrabanky s přídavkem minerálů) – živné půdy, z níž lze
snadno čerpat zdroje uhlíku a dusíku. V praxi se používá nejčastěji drůbeží podestýlka nebo prasečí
kejda; substrát prochází procesem fermentace (rozklad složitějších organických látek, na němž se
podílejí i bakterie a aktinomycety).
Během fermentace je vhodné provětrávání (v průběhu procesu teplota dosahuje 60 °C, místy až 70 °C),
přidání vody a sádry (váže uvolňovaný čpavek za tvorby amonných iontů).
Zdroj: Kotlaba, Pouzar, Antonín et al.: Houby – česká encyklopedie. Reader’s Digest Výběr, 2003.

Mycelium je přidáno po ochlazení na zhruba 24 °C a nechá se prorůst substrátem při udržování stálé
vlhkosti (pokrytí novinami, mlžení); když mycelium proroste substrátem, je povrch pokryt krycí
zeminou (při udržení stálé teploty a vlhkosti kolem 65 %). Pro fruktifikaci je pak optimální
teplota cca 16–18 °C (vhodné je též snížení koncentrace CO2 a vlhkost 80–90 %) => prudké snížení
teploty na tuto hodnotu stimuluje tvorbu plodnic, která začne asi po 3 týdnech a vydrží po dobu
zhruba 5 týdnů. Pak je provedena sterilizace pěstírny (použitý substrát je výborné hnojivo pro
rostliny, bez propagulí fytopatogenů) a vše probíhá znova.
Pro domácí pěstování je možno zakoupit kostky substrátu ve fólii (fermentovaná sláma a hnůj) a
krycí zeminu (speciálně upravená rašelina). Máme-li patřičné zdroje (slámu a hnůj), je možno si
substrát přímo připravit (sláma a výkaly v poměru 4:1). Proces fermentace a následně pěstování je
v principu podobný jako v případě průmyslového pěstování.

Agaricus bisporus – žampion dvojvýtrusý
C:\user\Houba\Škola-www\stazeno\ekolhub_jedle\31_Agaricus_bisporus.jpg

V současné době je za značné riziko považována skutečnost, že od konkrétních druhů je celosvětově
pěstováno jen omezené množství vybraných kultivarů (s riziky, jež přináší genetická uniformita).
Touto problematikou se v posledních dvou dekádách zabývají zejména sbírky ARP (Agaricus Resource
Program v USA) a CGAB (Collection du Germoplasme des Agarics à Bordeaux), zaměřené na získání a
uchování nových genetických zdrojů těchto druhů z různých částí světa.
I v případě druhů s širokým areálem (Agaricus bisporus je prakticky kosmopolitní, je znám od
rovníkového Konga po Aljašku a výškově od přímořských oblastí po Tibetskou plošinu) však jen zlomek
přirozených zdrojů může být využit pro získání kmenů vhodných k pěstování; většina nemusí vyhovovat
z různých důvodů:
– odlišná termotolerance (omezuje zejména využití zdrojů z okrajů areálu, ale může se lišit i mezi
kmeny z blízkých populací),
– kultivovatelnost (růst a tvorba plodnic na běžně užívaných substrátech) a výnos,
– náchylnost k napadení patogeny (vážný problém představuje Lecanicillium fungicola /Hypocreales/),
– trvanlivost plodnic při skladování,
– v neposlední řadě i zbarvení neodpovídající představě většinového zákazníka (ten chce bílé
žampiony, ne hnědé formy, a jde i o neměnnost barvy po sklizni).
Souběžně lze získávat nové kmeny v rámci vnitrodruhové diverzifikace cestou genetických zásahů (od
klasické hybridizace po změny genotypu na molekulární úrovni).
Na druhou stranu zejména v tropických oblastech lze stále objevit množství nových druhů, z nichž
některé se mohou ukázat vhodnými i pro komerční pěstování.

Hlívy – konkrétně jde o několik druhů zejména z okruhu Pleurotus ostreatus (z našich druhů jde o
P. pulmonarius, P. ostreatus, P. cornucopiae) nebo P. eryngii – jsou vedle žampionů druhým u nás
hojně pěstovaným rodem hub (ve světě přes 90 % v Asii: Čína, Korea, Japonsko, Tchaj-wan, Filipíny,
Thajsko, Pákistán, ale velkými producenty jsou i Itálie, USA a Nigérie).
C:\user\Houba\Škola-www\stazeno\ekolhub_jedle\38_pleurotus_primordia.JPG
Oproti jiným houbám jsou pěstovány relativně nedlouho – od roku 1917 na špalcích, 1935 poprvé na
pilinách. Běžně se hlívy používají do polévek a omáček, ale např. v Rusku se nechávají kvasit jako
obdoba kysaného zelí.
C:\user\Houba\Škola-www\stazeno\ekolhub_jedle\39_pleurotus_ostreatus_wheatstraw.JPG
C:\user\Houba\Škola-www\stazeno\ekolhub_jedle\37_pleurotus-ostreatus-toilet.jpg
Pleurotus ostreatus – vlevo primordia,
vpravo plodnice na pšeničné slámě
a nahoře na poněkud netradičním substrátu :o)

... hlíva plicní (Pleurotus pulmonarius; vlevo dole v přírodě a nahoře kultivar na slámě) a hlíva
nálevkovitá (Pleurotus cornucopiae, dole nominátní varieta, nahoře asijská var. citrinopileatus).
http://kinoko-ya.sakura.ne.jp
/01eng/pleurotus_cornucopiae01.htm
C:\user\Houba\Škola-www\stazeno\ekolhub_jedle\40_pleurotus_pulmonarius_wheatstraw.JPG
C:\user\Houba\Škola-www\stazeno\ekolhub_jedle\41_Pleurotus_pulmonarius.jpg
C:\user\Houba\Škola-www\stazeno\ekolhub_jedle\36_pleurotus_ostreatus.jpg
C:\user\Houba\Škola-www\stazeno\ekolhub_jedle\42_pleurotus_cornucopiae.jpg
C:\user\Houba\Škola-www\stazeno\ekolhub_jedle\43_pleurotus_cornucopiae_var_citrinopileatus.jpg
Pro srovnání: ještě jednou typická hlíva ústřičná, ...

Jejich pěstování je rozlišováno na
– extenzivní na špalcích dřeva listnáčů (jde o lignikolní houby s bílou hnilobou): sadba je
„namazána“ na řezné plochy nebo naočkována do vyvrtaných otvorů, přičemž vždy je vhodné naočkované
plochy nebo otvory zakrýt (zalepit) a udržovat vlhkost; kolonizace podhoubím trvá několik měsíců,
po této době je vhodné špalky zapustit do vlhké půdy (případně zalévat při delším suchu) a mohou
plodit řadu let;
– intenzivní na slámě, kukuřičném a jiném odpadu (jsou schopné růst na libovolném lignocelulózním
substrátu) – tento způsob je dnes využíván ve velkopěstírnách:
sláma je namočena (pro eliminaci jiných hub, kterým suchá sláma více vyhovuje), nasáklý substrát je
pak fermentován za vlhka v páře; mycelium je napěstováno na (nejčastěji pšeničných) zrnech a
naočkováno do substrátu, který se pak pytluje nebo lisuje do kvádrů zatavených v PE fólii;
v naočkovaném substrátu se mycelium rozrůstá několik týdnů (v této době je doporučeno zatemnit a
nevětrat, navíc metabolismus houby uvolňuje CO2, který vytváří „ochranné mikroklima“); pro tvorbu
plodnic je pak důležité světlo, spolu s perforací folie (pro únik CO2, který tvorbu plodnic
omezuje) je nutno držet stabilní vlhkost na 70–90 % (dle různých zdrojů; napomáhá zalévání, mlžení)
při optimální teplotě (do 20 °C pro „zimní“ druhy, 20–30 °C pro více teplomilné).
Domácí pěstování je možné na zakoupeném substrátu ve sklepech, garážích (se zajištěním světla pro
tvorbu plodnic) nebo venku (vhodné stinné místo, kde moc nefouká vítr); další možností je pěstování
na špalcích (viz výše) nebo pařezech listnatých stromů na vlhkých a stinných místech (je vhodné,
aby špalek nebo pařez měl zachovanou kůru jako bariéru proti vysýchání i jiným houbám).

Značné nebezpečí pro hlívy představuje napadení parazitickými houbami – zejména jsou problémem
zástupci rodu Trichoderma, ale může jít i o jiné imperfektní houby; důležitá je sterilizace
substrátu před naočkováním mycelia (horkou vodou anebo chemickými přípravky), v pěstírnách se po
sterilizaci nechávají v substrátu pomnožit bakterie, jejichž metabolity potlačují růst mikromycet.
Čerstvé plodnice je vhodné skladovat do 2 dnů (při pokojové teplotě), sušené až několik měsíců.
Bělavé nárosty na povrchu plodnic neznamenají plesnivění – houba přerůstá pokožku klobouku
vlastními hyfami anebo na povrchu klobouku klíčí spory napadané z plodnic nad ním.
Hlívy jsou z pěstovaných hub nejbohatší na vitamíny, působí proti zánětlivým onemocněním, byly v
nich zjištěny i látky protinádorové (v Japonsku lektin, českým patentem je postup izolace pleuranu
– imunostimulátoru aktivujícího makrofágy a omezujícího nádory tlustého střeva) a snižující syntézu
cholesterolu (mevinolin).

C:\user\Houba\Škola-www\stazeno\ekolhub_jedle\46_tuber_melanosporum.jpg
Lanýže se tradičně pěstují zejména v jižní Evropě (Francie, Itálie, Španělsko), v poslední době (od
90. let 20. století) dochází též k rozvoji jejich pěstování na jižní polokouli (Nový Zéland,
Austrálie).
Lanýž černovýtrusý (též černý, périgordský, Tuber melanosporum) a lanýž bílý (též piemontský, Tuber
magnatum) jsou jediné pěstované mykorhizní houby.
„Lanýžové plantáže“ jsou v Evropě pěstovány od 19. století. Vyklíčená semena dubu (v menší míře též
lísky) jsou očkována suspenzí klíčících spor a vyseta do pasterizované půdy => dvouleté
stromky infikované houbou (napěstované ve sklenících na sterilizované půdě – zamezení kontaminace
plísněmi) se sázejí na plantáže => fruktifikace nastává po
7–10 letech (časně zjara) a může vydržet až 30 let. Lanýže jsou sbírány od října do prosince, při
mírné zimě až do jara.
Tuber melanosporum, ceněný na 900 €/kg...
http://www.mycolog.com/chapter18.htm
Périgord           http://www.francemonthly.com/perigord/

U nás rostoucí druhy lanýž letní (Tuber aestivum) a lanýž zimní (T. brumale) tvoří mykorhizu s
duby, lískami a borovicemi na vápnitém podkladu, potřebují mírnou zimu a suché léto.
V našich podmínkách se pěstování neudrželo do dnešní doby (v 19. a 20. století pěstování na
panstvích některých šlechticů, ve 20.–30. letech 20. století vysadil mykorhizované duby prof. Macků
v Moravském krasu a Ždánickém lese).
Čerstvé plodnice je záhodno brzy spotřebovat, brzy přezrávají (a příjemná vůně se mění v smrad).
C:\user\Houba\Škola-www\stazeno\ekolhub_jedle\47_tuber_aestivum.jpg
C:\user\Houba\Škola-www\stazeno\ekolhub_jedle\48_Tuber_brumale.jpg
http://www.sabatinotartufi.com/our-family.htm
Tuber aestivum
Tuber brumale
C:\Documents and Settings\Hrouda\Dokumenty\S_Vyuka\stazeno\ekolhub_jedle\49_truffle_orchard.jpg
http://www.mycolog.com/chapter18.htm

"Čínské houby" nebo též "černé houby" nejsou nic jiného než boltcovitky – Auricularia
auricula-judae, případně jiné druhy rodů Auricularia (A. polytricha) a Tremella (rosolovky, viz
dále), pěstované na dřevě listnáčů (piliny, hobliny; jako náhradní substrát může být i sláma).
Centrem jejich pěstování je východní Asie (Čína, Tchaj-wan, Japonsko, Thajsko, Indonésie), plané
boltcovitky jsou hojně prodávány na trzích v Indii.

Tradiční metodou je pěstování na dřevěných špalcích (zejména dubových): inokulace pilin s myceliem
do předvrtaných děr, zavoskování a překrytí špalků trávou pro udržení vlhkosti => k prorůstání
podhoubí je třeba kromě dostatečné vlhkosti i relativně vysoká teplota kolem 28 °C (naše ucho má
malý výnos, pěstují se teplomilné druhy), ideálně ve skleníku => začnou plodit za určitou dobu
(obvykle 30–40 dnů) po dešti nebo umělém zvlhčení, mohou pak plodit několik let. Dnes se tento
postup pro intenzivní produkci nepoužívá (není dost špalků, malý výnos).
Recentně je nahrazeno pěstováním na „umělých špalcích“ (synthetic logs) z pilin, slámy nebo jiného
lignocelulózního materiálu (kukuřičná vřetena); tento materiál je „kompostován“ (nechá se za vlhka
fermentovat několik dní), naplněn do polypropylenových sáčků a (po sterilizaci a vychladnutí)
inokulován myceliem a uzavřen
=> důležitá je stabilní vlhkost v prostředí => za několik týdnů přijde čas fruktifikace: sáčky
naříznout, k tvorbě plodnic stačí slabé difúzní světlo, teplota 25–30 °C a vlhkost 75–80 %.

Sušené houby pro konzumaci "oživíme" ve vroucí vodě, ani po dlouhém varu neztrácí chrupavčitou
konzistenci (pro tuto vlastnost jsou ceněné v asijské kuchyni, zatímco nám může připadat, že „houba
je pořád tvrdá“).
Díky své konzistenci plodnice vydrží až týden (není třeba je sklízet tak rychle jako „masité“
houby) a transport sušených plodnic je dosti bezpečný (nízké riziko plesnivění).
Boltcovitky se vyskytují celosvětově od tropického po mírné pásy; u nás ucho Jidášovo běžně roste
na dřevě bezů, akátů i jiných listnáčů.
C:\user\Houba\Škola-www\stazeno\ekolhub_jedle\51_hirneola_auricula-judae.jpg
C:\user\Houba\Škola-www\stazeno\ekolhub_jedle\52_auricularia_auricula-judae.jpg

Lentinula edodes (houževnatec jedlý neboli šii-také) je dřevožijná houba (způsobuje bílou hnilobu),
pěstovaná na veliko v Japonsku, odkud se její pěstování rozšířilo i do jiných částí světa; současná
produkce (z toho 90 % Čína) řadí tuto houbu na první místo ve světě.
Tradiční způsob pěstování je na dubových špalcích (případně jiných bukovitých, ideálně získaných
mezi podzimem a jarem, kdy má dřevo optimální obsah sacharidů): do vyvrtaných děr je zaneseno
inokulum (mokrá směs pilin a otrub s čistou kulturou nebo klacíky s myceliem) a zalito parafínem =>
pro prorůstání podhoubí je udržována vlhkost 45–55 % (při vyšší vlhkosti vyšší riziko plesnivění) a
teplota kolem 25 °C, optimálně ve fóliovníku (možno i venku, jen chránit špalky před vyschnutím
a mrazem) => po 8–12 měsících je možno nastartovat tvorbu plodnic teplotním šokem (pár dní jen
10–18 °C), osvětlením a zvýšením vlhkosti (na 80–90 %); takové špalky pak plodí až 4x ročně po
několik let.
C:\Documents and Settings\Hrouda\Dokumenty\S_Vyuka\stazeno\ekolhub_jedle\61_lentinula_edodes.jpg

V současnosti je šii-také pěstována na zvlhčené směsi (též „umělé špalky“) pilin a otrub
s přídavkem šrotu, moučky (obsah dusíkatých látek a sacharidů), minerálů (sírany, vápenec – též pro
úpravu pH) a někdy i močoviny v polypropylenových sáčcích s vatovou zátkou (aby kultura „dýchala“).
Ideální jsou piliny z tvrdého dřeva; před inokulací je třeba je sterilizovat, aby se předešlo
kontaminaci plísněmi. Kolonizace podhoubím trvá asi 3 týdny v temnu při 25 °C; před sklizní se
sáčky odstraní a s objevením prvních plodnic je záhodno zajistit světlo, snížit teplotu na 12–20 °C
a zvýšit vzdušnou vlhkost až na 85–90 %. Tato metoda (mimo východní Asii užívaná v Thajsku, na Srí
Lance, Novém Zélandu, ve Spojených státech a Evropě) je výnosnější, plodnice se tvoří po kratší
době (80 dní), ale plodnice pěstované tradičním postupem mívají vyšší jakost i větší velikost.
Planě tento druh roste ve východní Asii od Japonska po Novou Guineu na dřevinách rodů Quercus,
Castanea a Castanopsis („šii“ je japonské jméno této dřeviny, „také“ pak znamená houbu).
Kromě pěstování na jídlo má u tohoto druhu význam i produkce lentinanu (cytostatické účinky,
posílení imunitního systému) a eritadeninu (alkaloid snižující hladinu cholesterolu).

Kukmák sklepní (Volvariella volvacea) je pěstován ve východní Asii (v Číně také již 2 tisíciletí,
dále v Koreji, na Filipínách) a jižní Asii (Indonésie, Thajsko, Indie, Srí Lanka); ač u nás tato
houba není moc známá, v Asii je jednou z nejvýznamnějších (celosvětově 180 000 tun za rok).
C:\Documents and
Settings\Hrouda\Dokumenty\S_Vyuka\stazeno\ekolhub_jedle\64_volvariella_volvacea.jpg
http://
www.funghi.provincia.pu.it/index.php?id=5250
sklenících nebo pařeništích, z tohoto důvodu je v Evropě pěstování nezajímavé), ale zato je
kolonizace velmi rychlá (asi týden po zaočkování substrátu, během dalšího týdne se již objevují
plodnice). Pro intenzivní pěstování je využíván podobný substrát jako pro žampiony, obohacený o
látky s vysokým obsahem organického dusíku.
Oblast jeho planého růstu zahrnuje Čínu, jihovýchodní Asii, ale též Madagaskar. Jedí se mladé
plodnice, které ještě obaluje velum universale („vajíčko“).
Ekologicky je tato houba udávána na pomezí mezi dekompo-zitory hrabanky a původci bílé hniloby, ale
zdá se že nemá ligninolytické enzymy (v tomto si zdroje trochu odporují...), proto preferuje
substráty s vysokým obsahem celulózy. Léty prověřené je její pěstování na ušlapané rýžové slámě
(v menší míře se používá sláma pšeničná nebo čiroková, zbytky kukuřice nebo cukrové třtiny, listy
banánovníku nebo vodního hyacintu, recentně je užíván též odpad ze zpracování bavlny).
V subtropické a tropické Asii je kukmák pěstován venku (byť s nevýhodami výkyvů podmínek prostředí
a nestabilního výnosu), jinde v uzavřených pěstírnách. Důležitá pro kultivaci je vysoká teplota
(32–38 °C, což je u nás možné jen ve

Polnička topolová (Agrocybe cylindracea = A. aegerita, v Evropě známá jako „pioppino“) je planě
mediteránní houba, vzácně rostoucí na dřevě topolů na jižním Slovensku a jižní Moravě.
Lze ji pěstovat na špalcích listnáčů, pokud zajistíme ochranu před mrazy (přes zimu přechovávat ve
sklenících).
Sadba se nanáší na řezné plochy špalků, kde se překryje (přitluče) prkénky; špalky se zaváží do
pytlů, uloží v teple (tma nevadí) a nechají prorůstat => za 2–3 měsíce mycelium proroste, pak je
vhodné špalky vyndat ven (na vlhké a stinné místo) a houba plodí při teplotách kolem 20 °C.
Intenzivně může být polnička pěstována na substrátech z pilin i slámy, podobně jako boltcovitky
v sáčcích, kde se substrát nechá pár týdnů prorůstat, pak se sáčky nařežou a plodnice se tvoří při
20 °C a vysoké vlhkosti.
V plodnicích byla zjištěna produkce antibiotik
proti bakteriím i jiným houbám.
C:\Documents and Settings\Hrouda\Dokumenty\S_Vyuka\stazeno\ekolhub_jedle\55_Agrocybe_aegerita.jpg
http://www.windoweb.it/guida/mondo/fungo_agrocybe_aegerita.htm

Límcovka vrásčitoprstenná (též l. obrovská, Stropharia rugosoannulata) roste planě na slámě (stohy
a krechty – jámy na uskladnění úrody). V meziválečném období začala být pěstována v USA (jde o druh
původně americký), Japonsku, Německu a Československu; po druhé světové válce byla na veliko
pěstována v NDR (bývalé východní Německo), v menší míře pak v Československu, Polsku a Maďarsku, od
konce 20. století též v Indii.
Obsahuje hodně vitamínů skupiny B (zejména B5 mnohem víc než v zelenině).
Límcovka roste na čerstvém rostlinném materiálu (ve kterém ještě moc nedochází k dekompozici).
Vhodným substrátem je pšeničná nebo rýžová sláma (vzácněji se používá kůra, ale neroste na dřevě),
kterou je třeba udržovat vlhkou (ideálně v pařeništi nebo příkopě vystlaném folií). Před inokulací
se sláma kropí a přehazuje, pak promíchá se sadbou, urovná a nechá prorůstat; po několika týdnech
(když slámu proroste
C:\Documents and
Settings\Hrouda\Dokumenty\S_Vyuka\stazeno\ekolhub_jedle\58_Stropharia_rugosoannulata.jpg
podhoubí) je vhodné ji přikrýt vrstvou krycí zeminy (jako u žampionů) a kropit. Plodnice se objeví
asi po 2 měsících a houba může plodit v několika vlnách. Krytí zeminou není nezbytné pro růst
podhoubí, ale může napomoci synchronní tvorbě plodnic a tím i žádoucí sklizni stejně starých
plodnic; obvykle jsou sklízeny mladé (s ještě nerozevřenými klobouky), neboť dospělé plodnice se
jeví spíš jako přezrálé – mají výraznou chuť (pro někoho až nepříjemně zemitou či ředkvovou) a
štiplavý zápach.

Tradičně je pěstována na dřevě (špalky z kmenů nebo větví); vyvrtané otvory jsou vyplněny inokulem
a zality parafínem. Poté se dřevo uzavře do polyetylenových pytlů a nechá 2–4 měsíce prorůstat;
prorostlé kmeny jsou pak zakopány do země (asi ze 2/3) na vlhkém stinném místě nebo je možné je
uchovávat ve vlhkém sklepě (je třeba aspoň difúzní světlo) a mohou plodit několik let.
V současnosti bývá pěstována v polypropylenových sáčcích na směsích pilin s rýžovými otrubami
(překvapivě vyšší výnos dává na substrátu z pilin jehličnanů), případně s drcenou slámou nebo
kukuřičnými vřeteny; v posledních dekádách byla úspěšně odzkoušena „odpadní směs“ bukových pilin,
pšeničné slámy, mouky, otrub a hrachové nati.
Výhodou této houby je, že tvoří plodnice při nízkých teplotách – pro kultivaci mycelia je optimální
18–20 °C (ale snese i mírný mráz), pro nastolení fruktifikace 10–14 °C a zatemnit, po objevení
prvních plodnic snížit na teplotu kolem 5 °C.
Významným rizikem bývá napadení houbami z rodu Trichoderma, brzdící růst mycelia (trichodermám
nevadí nižší teplota, limitující většinu jiných „plísní“). Proto je třeba sterilizace substrátu a
maximální opatrnost při inokulaci; jako ochranný prostředek se používá přidání „dřevního octa“
(kyseliny pyroligneové) do substrátu.
C:\Documents and
Settings\Hrouda\Dokumenty\S_Vyuka\stazeno\ekolhub_jedle\71_flammulina_velutipes.jpg
http://cvetq.info/gallery
/displayimage.php?album=225&pos=0
V Asii je pěstována též penízovka sametonohá
(Flammulina velutipes, enoki-také) v Japonsku a na
Tchaj-wanu. Jde o celosvětově běžnou houbu, rostoucí
na dřevě listnáčů a fruktifikující při nízkých teplotách
(její růst zastaví až mráz kolem –10 °C), což ji předurčuje
pro pěstování v mírných pásech nebo ve vyšších polohách.

Penízovce velmi podobná šupinovka Pholiota nameko (avšak fylogeneticky příbuzná spíše polničce,
límcovce a nejvíc opeňce) se pěstuje v Japonsku na stejných substrátech z pilin a otrub.
Čirůvku větší (matsu-také, Tricholoma matsutake = T. nauseosum) nalezneme vzácně i u nás jako
mykorhizního symbionta borovice; běžně roste ve východní Asii (Čína, Tchaj-wan, Korea) kolem Pinus
densiflora.
Pěstována je zejména v Japonsku v borových lesících se souvislým zápojem (pro zastínění půdy =>
udržení vlhkosti). Uměle je šířena vkládáním starých plodnic do jamek poblíž vybraných stromů nebo
vléváním vody, do které byly z plodnic vymyty spory. Možný je též přenos půdy s myceliem z oblasti
čarodějného kruhu nebo přímá výsadba mykorhizovaných semenáčků.
C:\Documents and
Settings\Hrouda\Dokumenty\S_Vyuka\stazeno\ekolhub_jedle\72_tricholoma_nauseosum.jpg C:\Documents
and Settings\Hrouda\Dokumenty\S_Vyuka\stazeno\ekolhub_jedle\73_pholiota_nameko_1.jpg C:\Documents
and Settings\Hrouda\Dokumenty\S_Vyuka\stazeno\ekolhub_jedle\74_pholiota_nameko_2.jpg
Nahoře 2x Pholiota nameko, dole Tricholoma nauseosum.
http://www.terra.es/personal/bolexoti/
Foto K. Maruyama

U nás málo známou kloboukatou houbou je čirůvka
Calocybe indica, běžně rostoucí v Indii a Bengálsku,
kde je v období dešťů hojně sbírána a prodávána
na trzích. Její pěstování je prozatím omezeno na
tropické a subtropické oblasti jižní Asie, ale růst při
vysokých teplotách, nízké náklady a krátká doba
pěstování (plodnice po 4 týdnech) ji předurčují k vy-
užití i v dalších oblastech Afriky nebo Jižní Ameriky.
Podobně jako hlívy roste na lignocelulózních substrátech, které by měly být vždy čerstvé a suché
(vlhký substrát = živná půda pro plísně); nejvíc se používá obilná sláma a jiné rostlinné odpady
(výnos může zvýšit přidání kukuřičné nebo sójové moučky). Sterilizovaný substrát (obv. horkou vodou
nebo párou) je po inokulaci uchováván při teplotě 25–35 °C a vlhkosti kolem 80 % => po 3 týdnech
proroste myceliem a (podobně jako u žampionů) je pro další vývoj vhodné jej pak zakrýt zeminou –
optimální je směs zahradní zeminy, písku, kompostu a hnoje (s pH zvýšeným na hodnotu kol 8
přídavkem křídy či vápence), zakrytá plastovou fólií a obměňovaná po dvou dnech => po 10 dnech
v temnu mycelium proroste na povrch a zhruba během týdne se vytvoří plodnice (pro jejich růst už je
vhodné světlo).
Úroda může být určena k přímé spotřebě i nasušena; Calocybe indica obsahuje značný podíl proteinů
(15–17 % v sušině) a ze sušených plodnic byly popsány i antibakteriální látky, působící na druhy r.
Bacillus, Escherichia coli, Vibrio cholerae nebo Salmonella typhi.
Vzhledem k vyšší teplotě a vlhkosti, která je optimální pro rozvoj nežádoucích „plísní“, vyžaduje
pěstování této houby zvýšená ochranná opatření – dezinfekci a aplikaci fungicidů, striktní oddělení
přípravy substrátu, přípravy inokula a sklizně plodnic.
calocybe-indica_milky-mushroom-swetha
https://swethamushroom.wordpress.com/2011/11/23/swetha-mushroom-milky-mushroom-calocyba-indica/
Yummy Mushrooms Co.

Další houbou pěstovanou v Číně je rosolovka stříbrná (Tremella fuciformis), nazývaná "stříbrná
houba" či "velká bílá chryzantéma" (sušená houba má podobu „škvarku“, který zalitý vodou rychle
"rozkvete"). Planá i pěstovaná roste nejlépe na kmenech a větvích listnáčů; problematické je její
pěstování na umělém substrátu a mimo přirozený areál. Důvodem je „soužití“ rosolovek s houbami
rozkládajícími celulózu a lignin (v případě T. fuciformis jde o dosud neurčenou vřeckatou houbu,
zatímco další pěstovaná T. aurantia využívá pevník (Stereum hirsutum; to je obdoba naší T.
encephala, cizopasící na S. sanguinolentum).
C:\Documents and Settings\Hrouda\Dokumenty\S_Vyuka\stazeno\ekolhub_jedle\75_tremella_fuciformis.jpg
C:\Documents and Settings\Hrouda\Dokumenty\S_Vyuka\stazeno\ekolhub_jedle\76_dictyophora.jpg
http://
www.hiddenforest.co.nz/...
.../fungi/family/tremellaceae
/tremellaceae.htm
Dictyophora indusiata
Foto David & Diane Armbrust, http://www.anhs.com.au/fungi.htm
Síťovky (Dictyophora indusiata a D. duplicita) jsou dřevní břichatky podobné hadovce, v Číně
mimořádně ceněné. V přírodě rostou vzácně na tlejícím dřevě listnáčů v tropic-kých a subtropických
oblastech; od 80. let jsou pěstovány na směsném substrátu (odpad z bambusu, cukrové třtiny, otruby,
hnůj, sádra), který se poté, co proroste myceliem, vsype do dřevěných forem. Samotné plodnice se
nejedí, sbírá se pouze závoj (indusium), proto je výtěžnost nízká (30–40 g z 1 kg plodnic) a tomu
odpovídá i cena (při exportu do USA 500 $ za kilogram sušených závojů).

V menší míře jsou pěstovány i jiné,
u nás běžné lupenaté houby:
• opeňka (Kuehneromyces mutabilis) roste na dřevě (zejména buků a habrů, rozkládá bělové dřevo),
případně stejném substrátu jako penízovka sametonohá; zajímavostí je, že mycelium dokáže pronikat i
do okolní půdy, ze které čerpá živiny, takže se vyplatí naočkované špalky zasadit do humózní půdy;
C:\Documents and Settings\Hrouda\Dokumenty\S_Vyuka\stazeno\ekolhub_jedle\81_pholiota_mutabilis.jpg
C:\Documents and Settings\Hrouda\Dokumenty\S_Vyuka\stazeno\ekolhub_jedle\82_Coprinus_comatus.jpg
http://www.mtsn.tn.it/bresadola/gallery.asp?code=12
• hnojník obecný (Coprinus comatus) na slámě propařené horkou vodou, případně na žampionovém
substrátu nebo podestýlce z drůbežáren; jeho výhodou je rychlý vývin (ale pak je třeba okamžitý
sběr ve stadiu mladých plodnic, i dvakrát denně), nevýhodou nemožnost delšího skladování (max.
několik dní v chladu) a transportu (plodnice se rychle roztékají);

C:\Documents and
Settings\Hrouda\Dokumenty\S_Vyuka\stazeno\ekolhub_jedle\83_Leucoagaricus_leucothites.jpg
C:\Documents and Settings\Hrouda\Dokumenty\S_Vyuka\stazeno\ekolhub_jedle\84_Lepista_nuda.jpg
C:\Documents and Settings\Hrouda\Dokumenty\S_Vyuka\stazeno\ekolhub_jedle\85_hericium_erinaceus.jpg
http://www.
mushroomexpert.com/hericium_erinaceus.html
Foto Michael Kuo
• bedla zardělá (Leucoagaricus leucothites), zatím pokusně na rostlinném odpadu nebo kompostu
(vyhovuje jí bohatý organický substrát), ale ukazuje se že tento druh možná nemusí být jedlý pro
každého;
Z nelupenatých hub jsou objekty zájmu pěstitelů:
• u nás vzácný korálovec ježatý (Hericium erinaceus) – jeho pěstování je snadné na jakémkoli
lignocelulóz-ním substrátu, je-li sterilní a smíchaný se sádrou; potřebuje vysokou vzdušnou vlhkost
(85–90 %);
• čirůvka fialová (Lepista nuda) na žampionovém substrátu.

• trsnatec lupenitý (Grifola frondosa) roste planě zejména na dubech, pěstovat se dá na špalcích
listnáčů podobně jako hlívy;
• lesklokorka lesklá (Ganoderma lucidum; není jedlá, ale má léčivé účinky) bývá pěstována na
substrátu z pilin v polypropylenových sáčcích, obohaceném o otruby a vápenec.
C:\Documents and Settings\Hrouda\Dokumenty\S_Vyuka\stazeno\ekolhub_jedle\87_grifola_frondosa.jpg
C:\Documents and Settings\Hrouda\Dokumenty\S_Vyuka\stazeno\ekolhub_jedle\88_ganoderma_lucidum.jpg
Pěstování Grifola frondosa a Ganoderma lucidum
Shiitake
http://fungus.org.uk/images/stamets.jpg
Nahoře Grifola frondosa, dole Ganoderma lucidum

Pěstují se prakticky pouze stopkovýtrusé houby; nemusí jít výhradně o plodnice, na rýži v Číně je
pěstována „jedlá sněť“ Ustilago esculenta a v Latinské Americe jsou sbírány obilky kukuřice
napadené Ustilago maydis (zvané „mexický lanýž“ či „Aztécký kaviár“ s kombinací chuti kukuřičné a
houbové) k přímé spotřebě i konzervaci.
C:\Documents and Settings\Hrouda\Dokumenty\S_Vyuka\stazeno\ekolhub_jedle\99_ustilago_esculenta.bmp
Ustilago esculenta
http://www.mycolog.com/chapter18.htm
ustilago-maydis-huitlacoche
Ustilago maydis – po mexicku „huitlacoche“
http://resetmag.cz/ochutnejte-10-nejsilenejsich-jidel-z-celeho-sveta/

Pěstování vřeckatých hub je složitější z důvodu odlišného vývojového cyklu – vedle lanýžů jsou
střídavě úspěšně konány pokusy se smrži (Morchella spp.), které pro svůj růst potřebují provápnit
půdu pro zajištění neutrálního pH.
Oproti stopkovýtrusným houbám mají chudší enzymatickou výbavu a potřebují zdroj jednodušších
organických látek – buď substrát „předrozložený“ bakteriemi, nebo se pěstují na spáleništní půdě.
Takový substrát je promísen s inokulem na pilinách a překryt další vrstvou spáleništní zeminy,
případně ještě hromadou ohořelých zbytků dřeva (pro zástin a udržení mikroklimatu) => při udržení
vhodných podmínek se rozroste mycelium a následně zakládají sklerocia, ze kterých se vyvíjejí
plodnice (ideální pro jejich vývin je jarní období s chladnými rány a denními teplotami 7–18 °C).
C:\Documents and Settings\Hrouda\Dokumenty\S_Vyuka\stazeno\ekolhub_jedle\98_morel_farm.jpg
Od počátku tohoto století je zkoušeno i jednodušší pěstování venku ve stinných místech na vrstvě
štěpky listnatých dřevin, do které jsou vloženy kapsle s inokulem (ochrana proti fungivorům i
vyschnutí); pokud se zadaří, houba tvoří plodnice na jaře další sezóny.
V současné době bývá zaznamenán i výskyt zřejmě nepůvodních populací (Morchella elata agg.),
spontánně se rozrůstajících na plochách vysypaných „komerční“ štěpkou.
http://files.shroomery.org/files/05-43/051951039-DSCN2677.jpg