NOVÉ KRAJE ČESKÉ REPUBLIKY V KRITICKÉM MEZINÁRODNÍM SROVNÁNÍ doc. RNDr. Stanislav ŘEHÁK, CSc. Masarykova mirer^tia v Brtič, Přirodowduká fakulta Katedra geografie, Kotlářská 2, 611 S7 Bnw, e-mail: snhak@sä.miwi.ť~ D\uí cÍoÍjtÍ iamoijjiáuy, to jč takí jiofítickíj Čin. ^Pioto tjnfmí oceňují idiautj fokáfni jiatiioU-iinuí a lozummj xccjiona.fiimui. 'Jím ňfíái zvyknou, cfioáít fiofiticky jio zemi a n& v oMacícfi a naučí a£ mžŤit jiiiinéjí a ijjiavtáliuiji jiiáci wijcfi uofenýck záitujiců i tu takzvanou vysokou itátní jiofitiku. % ča/já: Jíoaonj i 'J. JV{. Souhlasím s tím, že je kraj (jako existující územní kategorie) obecně důležitý pro regionální analýzu a pro reálnou regionální politiku. Nicméně se mi zdá, že v současnosti jsou kraje v naší humánní geografii a v regionálních vědách jakousi novodobou „posvátnou krávou". Kraje jsou v současné době často medializovány, a to ne vždy ve zcela objektivním duchu. Takový vztah ke krajům pak může zastírat i některá zjevná krajská negativa, ba vyvolávat i některé falešné ideje, které se v této souvislosti již vyskytují. Prvním mylným názorem (zpravidla v médiích takto se vyskytujícím) je představa, že „reforma veřejné správy" rovná se ustavení krajského článku v samosprávě, eventuálně ještě snad v rozšíření o redukci detašovaných regionálních pracovišť resortů a o úplnou likvidaci okresů. Ve skutečností jsou nosné pojmy reformy (či modernizace) veřejné správy poněkud jiné: depolitizace veřejné správy, vybudování racionálního personálního systému, hodnocení výkonnosti správních institucí i jednotlivců, pobídkový systém, účinnost řízení, zvyšování kvalifikace, eventuálně ještě omezování nadbytečných agend. Ke skutečné reformě veřejné správy nehodlala Česká republika přistoupit dříve, než se podaří ustavit kraje. Protože však zahájení faktického fungování krajů (zvláště ve sféře kompetencí a souvisejících finančních toků, kde jasná rozhodnutí měla zcela určitě předcházet ustavení krajů, viz též Řehák, 1997) přináší nezanedbatelné problémy, je otázkou, zda neměla být dokonce volena opačná časová posloupnost obou těchto nutných procesů. Takto se nyní zřizují krajské orgány, a to vlastně v podobě dosud nereformované. Takže obtíže spojené se zahajováním funkce krajů a vznikem krajských orgánů nepochybně rozptylují i onu pozornost, kterou řádná příprava skutečné modernizace veřejné správy v celostátním měřítku vyžaduje. Druhým omylem, opět zakořeněným spíše v laických kruzich, je představa, že Evropská unie nám ustaveni krajů vnutila a že zároveň rozhodla i o jejich počtu a jejich „tolerované velikosti". Zmínka o EUROSTATu v souvislosti s jednáním o velikosti našich krajů je ještě příliš živá. Pro osvěžení paměti zde musím ovšem připomenout, že Evropská unie byla dlouhodobě nespokojená s neexistencí článku schopného koncipovat autentickou regionální politiku České republiky zdola (především v hodnotící zprávě EU z roku 1997), avšak meritorně jsme konfrontováni se dvěma důležitými okolnostmi: Vnitřní územní členění každého (členského) státu (EU) je opravdu vždy jeho vnitřní věcí. Osnovou pro společnou regionální diagnózu a regionální politiku je však společný regionální systém NUTS, do něhož se musí územní členění státu (pokud možno racionálně) promítnout. Česká republika bude podle mého názoru dlouhodobě doplácet právě na to, že její politická elita (jenom ona?) kdysi nepochopila hlubší souvislost obou těchto jen zdánlivě nezávislých jevů (viz též přílohu č. 1). Přinejmenším v okamžiku konstituování krajů. K tomto tématu se ještě ve svém referátu vrátím. Česká republika nedokázala respektovat (již jako asociovaný stát s podanou přihláškou do EU!) hlubší racionalitu systému NUTS. Bohužel, nikoli bezvýznamný odpor ke vstupu do EU se někdy spojuje i s odporem proti nekorektnímu zavedení nepříliš populárních krajů (v krajských volbách - ty se v roce 2000 nekonaly jen v hlavním městě Praze - byla volební účast jen na úrovni 34 %!), zhruba podle slov: „my jsme kraje nechtěli, chtěla je po nás Evropská unie". Myslím, že role krajů jako „nechtěného dítěte" bude mizet jen zvolna. (Ostatně Senát již několikrát potvrdil svou nezanedbatelnou úlohu, ve veřejném mínění mu to však zatím také nijak nepomáhá. Na tuto možnou podobnost je třeba rozhodně pamatovat!) Třetí systematicky se vyskytující pověrou je poněkud rezignované konstatování, že kraje snad jsou sice nevhodné, ale už tu alespoň v nějaké podobě jsou. Tedy proč chtít něco více, proč vůbec žádat něco dokonalého, proč se nespokojit s jejich existující podobou krajů a jejich uzemním vymezením? Vždy bude někdo nespokojený. Snad by to bylo i pochopitelné, kdyby už z nesouladu mezi kraji a soustavou NUTS (naše kraje jsou, jak bude sděleno dále, spíše na úrovni, která je mezi úrovněmi NUTS 2 a NUTS 3, aniž by byly jednou z nich) nevyplývala nutnost zavedení docela nadbytečného a těžko kontrolovatelného článku, totiž našich nových regionů NUTS 2. Kdyby našich krajů byl totiž ustaven jen o něco menší počet, pak by právě ony mohl být ztotožněny s regiony na úrovni NUTS 2. To ovšem také znamená, že mezi kterýmkoliv krajem a EU by nemusel být umělý prostředník. K této komplikaci se ještě v textu referátu vyjádřím. Jistě, všichni nemusejí být s každým výsledkem spokojeni, jenže nyní jsou těmi „potrefenými" nejspíše naše vlastní regionální tradice, angažovanost občanů i operativnost nových krajů. Příliš mnoho obětí na jednu „malou nehodu". Posledním houževnatým omylem je konstatování (bohužel velmi frekventované i v rozhodujících kruzích politických), že nespornou výhodou malých krajů (právě v porovnání s kraji velkými) je to, že malé kraje znamenají přiblížení veřejné správy občanovi. V tomto smyslu jsme ovšem (pokud tento argument akceptujeme) zřejmě zajatci někdejší (tj. totalitní) praxe, protože v západoevropských státech se správa nepřibližuje občanovi právě takovou procedurou, ale tím, že se více orientuje například na elektronický podpis, na perfektní funkci a návaznost (v tom i informační) každého jednotlivého pracoviště veřejné správy, na automatické postupovaní písemnosti (oběh) z úřadu na úřad (či z kanceláře do kanceláře), a to bez vlastního nadbytečného úsilí (a tedy i „běhání") samotného občana v roli jakéhosi podivného a nesvéprávného prosebníka. Pak ovšem velikost regionu nehraje až tak rozhodujicí roli, spíše je to otázka kompetentnosti úředníků a stavu úřadů po reformě (tj. po skutečné modernizaci) veřejné správy. Jakmile však v kraji existuje odpor proti jeho „vrchnostenskému ustavení" (odehrálo se snad ustavení krajů jiným způsobem?), je i pomyslná „vzdálenost" mezi úřady a občany náhle nesmírně veliká. A to i přes malou velikost našich nových krajů. Když jsem na začátku roku 1997 všem poslaneckým klubům Poslanecké sněmovny posílal svůj věcný návrh ústavního zákona o ustavení krajů, podal jsem jej ve 4 variantách, návrh byl přitom slučitelný se soustavou NUTS Evropské unie (v úrovních NUTS 1 a NUTS 2) a ve dvou ze čtyř variant jsem se zaměřil i na důkladné dořešení zcela konkrétních mikroregionálních diskrepancí, ovšemže jen na potenciálních hranicích budoucích krajů. Které z těchto znaků má ovšem současný krajský systém? Tuto okolnost připomínám zde však proto, že jsem svůj návrh nadepsal mottem: Tua res agitur (jedná se o tvou záležitost). Vždyt inteligentně prováděná územní reforma s účastí zastupitelstev a občanů mohla být důležitým předělem v míře angažovanosti občanů. Ostatně důležitost mikroregíonální sféry pro již ustavené kraje se nyní dodatečně projevuje v poněkud kuriózní podobě: okresní článek (ačkoli právě on byl nedotknutelným stavebním kamenem pro akt ústavního definování krajů) je dnes likvidován ve prospěch menších obvodů tzv. obcí III. stupně. Není toto přesně opačný postup, než jaký by logika věci vyžadovala? Neměla právě konsolidace obcí II. a III. stupně (a jejich obvodů) předcházet ustavení krajů? A nebyl by to (při nutné angažovanosti zastupitelstev obcí v těchto konzultacích a rozhodnutích) i vhodný krok namířený proti možnému pocitu odcizení vůči krajskému článku? J. Kalvoda, někdejší místopředseda vlády a politik odpovědný za reformu veřejné správy, kterého jsem na to písemně upozorňoval v roce 1994, si zřejmě myslel, že to nutné není. Zato mne ve svém dopisu pokáral za údajné oživování nebezpečné duality státu (nevím ovšem, v čem ji spatřoval; nejspíše asi v myšlence volných „zemských" seskupení samosprávných krajů, ovšem bez rozhodovacích orgánů a bez kompetencí). Zásadní chybou totiž je, že inspirací pro naše kraje nebyly regiony NUTS Evropské unie. Kdybychom se před ustavením krajů zajímali o běžné velikostí regionů NUTS jednotlivých úrovní (nejde tu jen o hodnoty průměrné!), pak bychom snad s překvapením zjistili (jako já v příspěvku publikovaném již před 8 lety - viz Řehák 1993; viz také přílohu č. 2), že bychom měli mít nejspíše 2-3 regiony NUTS 1. úrovně, 6-10 regionů NUTS 2. úrovně a asi 20 - 60 regionů NUTS 3. úrovně. Pak bychom ovšem byli dobře připraveni ne na pouze jednu z úrovní soustavy NUTS, ale rovnou na všechny. Ano, tvrdím, že právě tak měla vypadat řádná příprava územní reformy! A mrzí mne, že to bez ohlasu tvrdím už tolik let. Německo má hierarchické úrovně svého vnitřního členění právě na 1., 2., 3 a 5. úrovni systému NUTS. Kritik může namítnout: Není divu. Německo bylo v 80. letech u zrodu systému NUTS. K tomu dodávám zase já: My jsme zase o svém 98 99 vnitřním uspořádání rozhodovali již v době, kdy nám mělo být o hierarchii soustavy NUTS vše podstatné známol Bohužel nebylo. Ignorantia non est argumentům! Naše politická elita se vůbec neinspirovala ani na našich vlastních regionálních realitách. Vždyt velké kraje z období 1960 - 1990 byly (po jistých nezbytných úpravách, jako např. doplnění Střední Moravy, vyřešení regionální příslušností Dačicka a Moravskotřebovska) docela dobře srovnatelné s úrovní NUTS 2 (v současnosti navíc ještě preferovanou). Někdejší kraje (tedy „velké kraje") sice byly zdánlivě „zrušeny", ale fakticky šlo o zrušení tzv. KNV, zatímco nejméně policejní a soudní sféra fungovaly dále v tomto rámci a náročná územní reorganizace je pro ně aktuální teprve nyní. Každopádně země (NUTS 1 - ve sféře regionálního povědomí) a velké kraje (NUTS 2 - ve sféře institucionální) byly jakousi „spící regionální realitou" čekající na své oživení v soustavě NUTS (viz Řehák 1993). Ve skutečnosti se však základem pro vznik současných krajů (reálně mezí úrovněmi NUTS 2 a NUTS 3) staly okresy (reálně mezi úrovněmi NUTS 3 a NUTS 4), z takto vzniklých krajů byly sestaveny regiony NUTS 2 (perfektně odpovídají dané úrovní NUTS), zatímco původní „stavební kámen" - velké okresy - jsou určeny k likvidaci. Všechny nové regionální úrovně jsou tak bez hlubších tradic - snad jen současné kraje mají své předchůdce v krajích z 50. let (ty však byly složeny z malých okresů, takže průběh jejich hranic neměl tolik znaků „regionální brutality", jak je tomu v současnosti; viz též přílohy 3a a 3b.). Pokud prostě hovořím o vrchnostenské formě vzniku krajů, pak mám na mysli i jedno již připomenuté selhání: Nové kraje nenaplnily aspirace regionální identity, která je tak potřebná pro rozvoj občanské aktivity. Připomínám zde např. neochotu občanů a zastupitelů jihočeského Pacova být součástí Jihlavského kraje (Kraje Vysočina), připomínám zde krajskou hranicí cynicky rozdělený mikroregion Tišnova, připomínám zde neexistenci potenciálních regionů NUTS 1. úrovně s názvy „Morava a Slezsko" a .Čechy". Fyzicky se mi dělá nevolno, když si uvědomím, že do Evropské unie bych měl snad vstupovat s následující „regionálni vizitkou": Česko - Jihovýchod. A to za situace, kdy jsem nikdy k podobné hlouposti nedával souhlas v nějakých volbách, ani jsem o něj nikdy nebyl žádán. Jenže nám se navíc stalo, že při existenci 14 krajů máme nikoli 14, ale hned 19 regionálních grémií. Tři kraje jsou dostatečné velké, jsou tedy současně i regiony úrovně NUTS 2. Jedenáct dalších krajských reprezentací je sice volených, ale bez kompetencí jednat s bruselským ústředím EU (jakožto NUTS 2). Pět grémií je v čele složitějších regionů NUTS 2 (regionů koheze). Jejich představitelé sice s EU jednat mohou, avšak tato grémia vznikla na principu delegačním. nebyla přímo volená občany kraje a nemohou být jimi ani přímo demokraticky kontrolována. Ano, celkem devatenáct regionálních grémií ve státě, jehož společnost si soustavně naříká na břímě nadbytečné byrokracie. Toto už také není jen malé technické selhání (neboť tak složitou regionální strukturu a především takovou ztrátu operativnosti nám Evropská unie nikdy neukládala), to je daň za ignoranci vůči systému NUTS! Jistým problémem je snad i to, že přímou a tvrdou kritiku našeho nedomyšleného krajského systému nikdy neuslyšíme z oficiálních míst Evropské unie - EU vždy ctí výše uvedenou zásadu, že vnitřní členění je vnitřní věcí každého státu. Zato západoevropská univerzitní sféra je k České republice kvůli novým krajům velmi IV, rnoiíiKríktTiS koii;!.vi:;!ii .> !Vi;SiSís,ílři5ďi vťdLíťh 7.xoi,^„ 1QQ , kritická a v kuloárech leckdy zaslechnete i nepříjemné poznámky k některým konkrétním našim krajům (Středočeský kraj, Kraj Vysočina) jakožto k „mucholapkám na evropské peníze". Bylo již přímo z ústavního zákona o ustavení krajů jasné, že okresy se dlouho neudrží? Nikoli. Byla vůbec v celém projektu územní reformy předkládána nějaká ucelená (tedy i racionální) koncepce? Kdy a kde byl publikován kalendář jejich postupných kroků? Územní reforma Francie se realizovala (včetně nutné počáteční kamerální přípravy) zhruba 20 let. Byla dána k vyjádření celé společnosti, než byl projekt uveden do života. A to její výsledky nebyly zdaleka tak radikální jako podzimní rozhodnutí Poslanecké sněmovny z roku 1997. Oponentura vůči krajům v České republice proto teprve následuje, místo toho, aby se konala před závažným rozhodnutím. Je možné, že mou skepsi vůči krajům další regionálně orientovaní badatelé nesdílejí. Já však považuji současné kraje v jejich územní podobě a též okolnosti jejich vzniku (např. onu panickou hrůzu ze zemí u našich předních politiků) za typické symptomy „české cesty", která si v procesu transformace neláme hlavu s mezinárodními srovnáními a která je navic zatížena jak jistým demokratickým deficitem, tak i absencí respektu k regionální struktuře osídlení České republiky (především na mikroregionální úrovni) a k tradičním regionálním aspiracím. Sub speciae aeternitatis naše kraje obstát nemohou. Prokáže-li se v budoucnu nefunkčnost našich nových krajů, budeme mít ještě dost sil na kvalitní přípravu „reparátu" v územním členění svého státu? Ovšem již vynaložené peníze a ztracenou důvěru nikdo nevrátí. LITERATURA: [1] BLAŽEK, J. (1996): Meziregionální rozdíly v České republice v transformačním období. Geografie - Sborník ČGS, 101, č. 4, ČGS, Praha, s. 265 - 277. [2] HAMPL, M., Ježek, J., Kára, J. (1992): Regional diferentiation and administrative division of the Czech Republic. In: Analysis and synthesis of geographic systems. Geografický ústav ČSAV, Brno. s. 11-21. [3] MALÍK, Z. (1998): Poznatky o územněsprávním členění státních teritorií s doporučením pro Českou republiku, Konvoj, Brno, 40 s. [4] OUTRATA, E. (1999): Systém NUTS v Evropské unií a v České republice. Veřejná správa '99, č. 31. Ministerstvo vnitra ČR, Praha, s. 8. [5] REY, V. (1998): Les territoires centre - européens, défis d'Europe. In: Les territoires centre - européens, dilemmes et défis, 1'Europe mediáne en question (V. Rey, ed.), La Découverte, Paris, s. 13 - 33. [6] RUPPERT, H. (1993): Regionale Identität. Geographie heute, 14, č. 116, s. 4 - 9. [7] ŘEHÁK, S. (1993): Může mít Morava „evropskou" budoucnost? Sborník ČGS, 98, č. 3, Academia, Praha, s. 192 - 194. •■, ' ' Í01 , * [8] ŘEHÁK, S. (1996): Válka map (reforma veřejné správy). Státní správa a samospráva '96, č. 33, Ministerstvo vnitra ČR, Praha, s. 26. [9] ŘEHÁK, S. (1997): Rychle, ale i odpovědně (zřízení VÚSC). Státní správa a samospráva '97, č. 19, Ministerstvo vnitra ČR, Praha, s. 28 - 29. [10] ŘEHÁK, S. (1998a): Kolik má být krajů. Ekonom, č. 33, Praha, s. 24. [11] ŘEHÁK, S. (1998b): O regionalismu. Mosty 6. 10. 1998, Bratislava, s. 15. [12] ŘEHÁK, S. (1999a): Pokřivené územní členění - dílo pokřivených elit? Bariéry, 3, č. 8, Sdružení přátel konta Bariéry, Brno, s. 25. [13] ŘEHÁK, S. (1999b): Reforma veřejné správy. Ekonom, č. 34, Praha, s. 65. [14] ŘEHÁK, S. (2000a): Do jaké Evropy přicházíme se svými kraji ? Geografie -Sborník ČGS, 105, č. 3, Academia, Praha, s. 288 - 294. [15] ŘEHÁK, S. (2000b): Kam vede česká cesta. Bariéry, 4, č. 1, Sdružení přátel konta Bariéry, Brno, s. 9 - 10. [16] STOLJAROV, M. (1997): Regionalizm v Jevrope i v Rossijskoj Federácii. Meždunarodnaja žizň, č. 9, Moskva, s. 99 - 104. [17] ŠABATA, J. (1999): Smrt Moravy ? Literární noviny, č. 26, Praha, s. 2 - 3. [18] ŽAMBOCH, M. (2001): Představy o krajích a krajské samosprávě v České republice, provnání období 1993 - 1997 a 1998 - 2000 podle denního tisku a odborných časopisů. Diplomová práce katedry geografie Přírodovědecké fakulty MU v Brně, 73 s. a příl. PŘÍLOHY Příloha č. 1.: První strana 5stránkového rozboru adresovaného autorem referátu všem poslancům Poslanecké sněmovny a poté i hnutí Impuls '99 (v roce 1999) Příloha 2.: Schematické porovnání územních jednotek České republiky s regiony soustavy NUTS a) nynější konstrukce krajů - s retrospektivou b) evropsky motivovaná konstrukce krajů - s retrospektivou Příloha í. I První strana 5stránkového rozboru adresovaného autorem referátu všem poslancům Poslanecké sněmovny a poté i hnutí Impuls '99 (v roce 1999) Kolize mezi soustavou evropských regionů NUTS a novými kraji v České republice a doporučení vyplývající pro Českou republiku z budoucího členství v Rvropské unií a 7. přijetí svstému NUTS a) Analýza regionální struktury Evropské unie (NUTS) Tabulku c. I Velikostní struktura regionů NUTS I v Evropské unii (podle počtů obyv.) Počet z toho (v tis. obyvatel) Stít regionu celkem do 499 500 -999 1 000 -1 499 1 500-1 999 2 000-4 999 5 000 -9 999 10 000 a více Belgie 3 11 1 0 0 1 1 0 Británie U 0 0 0 1 5 4 1 Dánsko 1 0 0 0 0 0 1 0 Finsko 2 1 0 (1 0 0 1 0 Francie 8 0 0 0 0 I 5 2 Itálie 11 0 0 0 2 2 7 II Irsko (rep.) 1 1) 0 0 0 1 0 1) Lucembursko 1 1 II 1) (1 0 0 0 Nemecko 16 0 1 1 2 7 2 3 Nizozemsko 4 (1 II 0 1 2 1 0 Portugalsko 3 2 II 1) 1) 1) 1 0 Rakousko 3 l) II 0 1 2 0 0 Řecko 4 II 1 0 0 3 0 0 Španělsko 7 0 0 0 1 3 2 1 Švédsko 1 II 0 0 0 fl 1 0 BU celkem 76 4 3 1 8 27 26 7 Počly obyr. jsou ~ roku 19'J2. Nejsou --a/miu/y jrancou^kí ^ámořské regiony. Prujuai: lil]ROS"VAT. Při respektování těchto hodnot by Česká republika měla mít: podle aritmetického průměru 2 regiony NUTS I podle mediánu 2 regiony NUTS 1 • podle reprezentativní třetiny případů 2-3 regiony NUTS I Podle situace v jednotlivých státech Evropské unie by Česká republika mohla mít: ■ podle situace ve Francii a ve Švédsku 1 region NUTS I ■ podle situace v Británii, Německu, Itálii a Španělsku 2 regiony NUTS I ■ podle situace v Belgii, Nizozemsku a Portugalsku 3 regiony NUTS I • podle situace ve Finsku, Rakousku a Řecku 4 regiony NUTS I 1Q2 103 S- » p tt>- o< a. ■ o t-J x) ,__o B> 2 t* S si & CH » n í? ť g; n. 3 TO S § 0 3 O 5 ^ S' o 3 £• < » S 2" 1 o ~ O w £ i-1 h; ^ tu 5š 05 3 5" S <"> » o » c h, o n> "g c £2 tr _ CD K CD K W r1* CO m •9- S3 o. en* CL < ct>- 3 V. ■z w G o 5 2 c= ^ «> ° TO C- P W C " sa < o o o- 8 E — ><. D" O >< 3* 3 o 9 » &° 2 í;- Cl tí (D &5- 3 " S" S' CD O 3" o. 3 O 3 3 CD- o< •o (D < O 3 P. K. O- cd 3 3 >< •O •-i< ^4. "5" £ i Sra 5 -< 3 3 CO< r>o>' Stí 3 p. 3 o o < a o t3 O CD Co o C 3 S' 3 1 I H H ty 4 S Q. ■< q < v> CO- w p. 3 CO W 3 ' O CD 3 00 Vo co IS* CO 3 1 3 a p pí- cí) P o Schematické porovnaní územních jednotek České republiky s regiony soustavy NUTS a) nynější konstrukce krajů - s retrospektivou České země do r. 1948 České země 1949- 1960 České země (české kraje) 1960- 1990 Česká republika polovina 90. let Česká republika zřízení krajů (1997-1999) Česká republika následující krok (2000-2003) Česká republika další nutný krok Situace EU (část státu) malé okres v (část státu) maié kraje malé okres v obce obce (část státu) STAT STAT STAT STAT velké kraje male kraje regiony NUTS 2 regionu NUTS 2 MALJ^f1 ■kraje MALE KRAJE velké okres v velké okresy velké okresy velké okresy obvody obcí III. sni. ST AT (NUTS 0) regiony NUTS 1 regiony NUTS 2 regiony ■nv NUTS 3 (regiony N UTS 4) obce >E OBCE H OBCE OBCE OBCE ■egiony N UTS 5 Velkými písmeny (a v tučném rámečku) jsou zapsány jednotky s demokratickou samosprávou po r. 1989 (od ČSFR je abstrahováno) Tučným písmem jsou zapsány jednotky pro daný okamžik nově vytvořené, bez předchůdců, kontinuity a bez regionální identity Ve schématu je příliš mnoho článků bez tradic. Okres (velký okres) byl elementem pro další reg. struktury, poté je likvidován. Regiony NUTS 2 nenavazují na velké kraje. Ve schématu není zajištěna dobrá vazba na systém NUTS. Příloha 2 Schematické porovnání územních jednotek České republiky s regiony soustavy NUTS b) evropsky motivovaná konstrukce krajů - s retrospektivou České země do r. 1948 (část státu) nalé okresv obce České země 1949-1960 České země (české kraje) 1960- 1990 Česká republika, polovina 90. let Česká republika, skutečné evropské řešení (část státu) malé kraje malé okre s v obce (část státu) velké kraje >E obce STAT OBCE STAT VELKÉ KRAJE skupinv okresů velké okresv velké^kres OBCE Situace EU STAT (NUTS 0) regiony NUTS 1 region;' NUTS 2 regiony NUTS 3 region v NUTS 4 regiony NUTS 5 Komentář volná návaznost na někdejší země, konstrukce zemí z krajů regionální jednotka obdařená samosprávou, volná návaznost na velké kraje z 60. - 80. let okres v či skupiny okresů uvnitř krajů (eventuálne i uchování okresů pro minimalizovanou státní správu) nebývají pravidle Velkými písmeny (a v tučném rámečku) jsou zapsány jednotky s demokratickou samosprávou po r. 1989 (od ČSFR je abstrahováno). Tučnými písmeny jsou zapsány jednotky pro daný okamžik nově vytvořené, bez logických předchůdců, kontinuity a bez regionální identity. Vazba na systém NUTS je zajištěna ve všech důležitých úrovních, nadto i s jistou regionální tradicí.