EKOLOGIE HUB
(místy se zvláštním zřetelem k makromycetům)
Houby a jejich prostředí • Životní strategie a vzájemné působení hub • Ekologické skupiny hub,
saprofytismus (terestrické houby, detrit a opad, dřevo aj. substráty) • Symbiotické vztahy hub
(ektomykorhiza, endomykorhiza, endofytismus, lichenismus, bakterie, vztahy se živočichy) •
Parazitismus (parazité živočichů a hub, fytopatogenní houby, typy parazitických vztahů) • Houby
různých biotopů (jehličnaté lesy, listnaté lesy, břízy a nelesní stanoviště, společenstva hub) •
Šíření a rozšíření hub • Ohrožení a ochrana hub
mykolog
MODULARIZACE VÝUKY EVOLUČNÍ A EKOLOGICKÉ BIOLOGIE
CZ.1.07/2.2.00/15.0204
PF_72_100_grey_tr ubz_cz_black_transparent

HOUBY RŮZNÝCH BIOTOPŮ
Podle ekologických nároků lze houby našich biotopů rozdělit zhruba následovně:
• druhy preferující přirozené ekosystémy:
– menší část této skupiny představují druhy výhradně vázané na přirozené ekosystémy (pralesovité
lesní porosty, suché trávníky stepí nebo písčin, rašeliniště a mokřady, alpinské bezlesí) – životně
důležitým faktorem, který umožňuje přežití druhu na těchto stanovištích, je kontinuita vegetace
(například pro pralesní druhy je důležité trvalé zastoupení dřevin ve všech stadiích vývoje a pro
lignikolní druhy i v různých stadiích rozkladu; nezbytnou podmínkou pro zachování tohoto stavu je
dostatečná rozloha území v řádu desítek až stovek hektarů);
– většina druhů je schopna růst i ve změněných biotopech (viz další bod);
• asi nejvíc druhů hub u nás roste v člověkem ovlivněných biotopech, jako jsou kulturní lesy,
křoviny, louky, pole, parky, hráze rybníků (rostou zde samozřejmě i mnohé z druhů přirozených
biotopů);
• vyloženě synantropní druhy rostou v centrech měst a vesnic (ruiny, dvorky, zahrady, rumiště,
skládky, haldy), obvykle jde o druhy s efemerním výskytem.

HOUBY STŘEDOEVROPSKÝCH EKOSYSTÉMŮ
Nejvyšší počet druhů hub nalezneme ve střední Evropě v lesních ekosystémech, a to jak druhů
saprotrofních (jednak na humusu a hrabance, jednak na rozkládaném dřevu), tak mykorhizních i
parazitických.
Větší část lesních porostů ve střední Evropě jsou hospodářské lesy, člověkem více či méně ovlivněné
(změněná druhová skladba, malý podíl odumřelé dřevní hmoty apod.). Některé typy takovýchto lesů
však mohou hostit srovnatelné množství druhů jako lesy přírodní.

Nelesní ekosystémy (kromě čistě antropogenních) v našich podmínkách představují zejména
polopřirozené louky a pastviny, z přirozených biotopů pak stepní porosty, otevřené mokřady
(rašeliniště a rákosiny) a alpinské bezlesí.
Uvedený přehled samozřejmě zdaleka není vyčerpávající; má podat alespoň jakýs takýs přehled o tom,
s kterými druhy se v jakých biotopech můžete setkat.

Druhy se širokou ekologickou valencí, hojné v nejrůznějších lesních biotopech:
z pozemních saprotrofních druhů např. penízovka kuželovitá (Rhodocollybia asema) nebo helmovka
mléčná (Mycena galopus; vlevo), z dřevních např. h. tuhonohá (M. galericulata; vpravo nahoře), z
mykorizních např. muchomůrka růžovka (Amanita rubescens), lakovka obecná (Laccaria laccata) nebo
holubinka namodralá (Russula cyanoxantha; vpravo dole).
Foto Daniel Dvořák (3x)

04_pc__postia_caesia 04_pc__postia_stiptica 04_pc__calocera_viscosa
Smrčiny (zejména kulturní – většinou monokultury v nižších polohách, než by odpovídalo přirozenému
výskytu smrku): třepenitka maková (Hypholoma capnoides), krásnorůžek lepkavý (Calocera viscosa),
bělochoroš modravý (Postia caesia), bělochoroš hořký (Postia stiptica). Vše lignikolní houby hlavně
na mrtvém dřevě.
04_pc__hypholoma_capnoides

Smrčiny: václavka smrková (Armillaria ostoyae), saproparazit na bázích kmenů;
rudoušek uťatý (Rhodocybe gemina), penízovka smrková (Strobilurus esculentus) a špička provrtaná
(Gymnopus perforans), saprotrofové na opadu, případně šiškách.
04_pc__armillaria_ostoyae 04_pc__marasmiellus_perforans 04_pc__strobilurus_esculentus
04_pc__rhodocybe_gemina

Smrčiny: hřib žlučník (Tylopilus felleus), hřib smrkový (Boletus edulis), ryzec smrkový (Lactarius
deterrimus) a šťavnatka tečkovaná (Hygrophorus pustulatus) – mykorhizní druhy.
04_pc__hygrophorus_pustulatus 04_pc__boletus_edulis 14_pn__lactarius_deliciosus

Kyselé smrčiny vyšších poloh: ryzec černohlávek (Lactarius lignyotus), holubinka kolčaví (Russula
mustelina), muchomůrka královská (Amanita regalis), muchomůrka jízlivá (Amanita virosa). Vše
mykorhizní druhy.
06_pc_acid_lactarius_lignyotus 08_pc_mont-acid_russula_mustelina 08_pc_mont-acid_amanita_regalis
08_pc_mont-acid_amanita_virosa

Přirozené horské smrčiny: plstnateček severský (Climacocystis borealis) - saproparazit na kmenech;
ohňovec ohraničený (Phellopilus nigrolimitatus, syn. Phellinus n.), bělochoroš vlnitý (Osteina
undosa, syn. Oligoporus undosus) - saprotrofové na padlých kmenech.
Poznámka: Přirozené smrčiny reprezentuje klimaxová vegetace horských poloh (kyselé borůvkové
smrčiny) a podmáčené smrčiny nižších poloh.
Foto Daniel Dvořák (3x)

Podmáčené a rašelinné smrčiny: pavučinec pelargoniový (Cortinarius flexipes), pavučinec mokřadní
(Cortinarius tubarius), holubinka vrhavka (Russula emetica) – mykorhizní druhy.
Foto Daniel Dvořák (3x)

Poznámka: Přirozené bory reprezentují klimaxová vegetace (reliktní bory) silikátových skal,
rašelinné bory a borové porosty na písčitých půdách (v tomto případě jde ovšem leckde o kulturní,
uměle vysazené porosty).
14_pn__tricholoma_equestre 14_pn__tricholoma_portentosum 14_pn__tricholoma_terreum
Borové porosty (přirozené bory i umělá výsadba): čirůvka zelánka (Tricholoma equestre), čirůvka
havelka (Tricholoma portentosum), dole čirůvka zemní (Tricholoma terreum, roste i v parcích
s výsadbou borovic). Vše mykorhizní druhy.

Bory: kotrč kadeřavý (Sparassis crispa), saprotrof na odumřelé dřevní hmotě (často zazemněné);
mykorhizní ryzec borový = pravý (Lactarius deliciosus), slizák lepkavý (Chroogomphus rutilus); hřib
příživný (Pseudoboletus parasiticus), parazit na pestercích.
14_pn__sparassis_crispa 14_pn__chroogomphus_rutilus 14_pn__pseudoboletus_parasiticus
Foto Daniel Dvořák

Bory: klouzek obecný (Suillus luteus), klouzek strakoš (Suillus variegatus), klouzek zrnitý
(Suillus granulatus).
14_pn__suillus_variegatus 14_pn__suillus_luteus 14_pn__suillus_granulatus
Rašelinné bory: klouzek žlutavý (Suillus flavidus). Vše mykorhizní druhy.
Foto Daniel Dvořák

Písčité bory: ucháč obecný (Gyromitra
esculenta), pestřec obecný (Scleroderma citrinum), hřib borový (Boletus pinophilus), muchomůrka
slámožlutá (Amanita gemmata). Vše mykorhizní druhy (ucháč je mykorhizní nebo saprotrofní).
16_pn_sand_gyromitra_esculenta 16_pn_sand_scleroderma_citrinum 16_pn_sand_amanita_gemmata
16_pn_sand_boletus_pinophilus

Poznámka: Přesněji jde o smíšené lesy s převahou modřínů; v ČR je výskyt modřínu původní
pravděpodobně v Jeseníkách, jinde vysazen, původní pak až na Slovensku.
20_lx__suillus_grevillei 20_lx__suillus_viscidus 20_lx__boletinus_cavipes
Modřínové háje: vlevo hřib dutonohý (Boletinus cavipes) a klouzek slizký (Suillus viscidus),
vpravo klouzek sličný = modřínový (Suillus grevillei). Vše mykorhizní druhy.

Modříny: vlevo ryzec modřínový (Lactarius porninsis) a slizák skvrnitý (Gomphidius maculatus),
vpravo nahoře šťavnatka modřínová (Hygrophorus lucorum) – mykorhizní druhy.
Vpravo dole brvenka Hahnova (Lachnellula occidentalis), saprotrof na opadlých větvičkách.
20_lx_calc_hygrophorus_lucorum
Foto Daniel Dvořák
Foto Daniel Dvořák
Foto Daniel Dvořák