Náplní tématu je průnik do života symbolů a symbolického jednání. Jakou roli hrají symboly při konstruování našeho vidění světa a co lze podle nich vyčíst? Rituál, čarodějnictví a kouzelnictví, úvod do teorie antropologie náboženství.

Přednáška

Zdroje

Soukup, M.: Antropologie: teorie, koncepty a osobnosti. Pavel Mervart, 2019. Kapitoly:  James George Frazer: magie, náboženství a věda, s. 77-90; Edward Evan Evans-Pritchard: sklony k interpretaci, 367-389; Victor Turner: od studia konfliktu k symbologii, s. 412-427; Cliford Geertz: zmizení iluzionisty, s. 597-613.

Soukup, M.: Antropologie náboženství: čarodějnictví, kouzelnictví a rituál.  In: Základy kulturní antropologie. Pavel Mervart, 2015, s. 179-201.

Literatura

Benedictová, R.: Kulturní vzorce. Praha: Portál, 2019.

Bowie, F.: Antropologie náboženství. Praha: portál, 2008.

Douglasová, M.: Čistota a nebezpečí. Praha: Malvern, 2014.

Durkheim, É.: Elementární formy náboženského života. Praha: Oikoymenh, 2002.

Turner, V.: Průběh rituálu. Brno: Computer Press, 2004.

Davies, M. V. - Pero. Kulturní antropologie. Praha: Portál, 2003.

Antropologie obrazem

Hlavní body tématu

Výzkum náboženského života představuje pro antropology široké pole zájmu. Do dnešních dnů antropologové (a také teologové, religionisté, sociologové, psychologové ad.) rozlišili mnoho různých forem náboženské praxe a organizace:

• ANIMISMUS - víra v duchy, spojené s přírodními prvky (hory, řeky, stromy ad.); podle E. B. Tylora se jedná o nejstarší formu náboženství
• FETIŠISMUS - "primitivní" lidé vyrábějí předměty, o kterých věří, že mají magické schopnosti; přestože fetiše existují, tak netvoří základ náboženství
• TOTEMISMUS - víra v totemy, tedy duchovní entity reprezentované zvířaty; konkrétní totem symbolizuje klan, což se odráží v dalších doménách společnosti (např. lidé stejného totemu nemohou mezi sebou uzavírat sňatky); totem může mít i jednotlivec (např. osobní ochranný duch spojovány s různými pravidly a zákazy); další formy totemu patří duchům posvátných míst; podle C. Lévi-Strausse totemismus jako ucelený systém neexistuje, tj. nevztahuje se na jediný jev, ale na několik, nutné je rozlišovat mezi "totemy", které představují symbol klanů nebo jiných společenských skupin, a "totemy", které zahrnují různé zákazy a různé posvátné asociace
• ŠAMANISMUS - existence šamanů, tedy osob vystupujících jako prostředník mezi lidským světem a světem duchovním, mezi lidmi a zvířaty nebo mezi živými a mrtvými; šaman se používá jako označení pro "přírodního léčitele", "čaroděje" či "šarlatána"

Dvě základní náboženské formy představuje:

• POLYTEISMUS - víra v existenci více než jednoho božstva
• MONOTEISMUS - víra v existenci pouze jediného boha

Významnou teorii náboženství představil francouzský etnolog a sociolog E. Durkheim (1858-1917), který na náboženství nahlížel ze dvou pohledů: (a) funkcionalistický - náboženství, tak jako víra a činnost, se definují podle toho, co dělá; náboženství je společenský výtvor posilující společenskou solidaritu; (b) základní rozdělení mezi "posvátným" a "světským".

POSVATNÉ (SAKRÁLNÍ) se vyděluje z normálního světa, zahrnuje skryté, zakázané nebo zvláštní znalosti a praktiky (např. tabu spojená s rituálem); je propojeno s tajemnými silami, duchy či božstvy a může mít souvislost nejen s náboženstvím, ale také s magickými rituály/praktikami.

SVĚTSKÉ (PROFÁNNÍ) patří každodennímu životu a obsahuje běžné znalosti a užitečné činnosti; je spojeno s obyčejným životem, s hmotnými věcmi, které slouží s světským činnostem.

Antropologie tajemna se zaměřuje na studium víry v čarodějnictví a kouzelnictví, jež se společně označuje jako magie. Čarodějnictví zahrnuje negativní, tajemnou sílu sídlící v základní podstatě člověka ("je vrozené"). Kouzelnictví zahrnuje negativní, tajemnou sílu, kterou člověk ovládne učením ("je naučené"). Klíčovým výzkumem je práce E. E. Evans-Pritcharda (1903-1973), který se věnoval studiu magie u afrických Azandů. Ti jsou posedlí čarodějnictvím, kde má podle Evans-Pritcharda svou vlastní logiku a zdůvodnění. Funguje jako další vrstva mimo racionální zdůvodňování pomocí příčin a následků a vysvětluje osobní štěstí a neštěstí. Pro vývoj antropologie se hlavně stal pohled na víru Azandů, kdy se zpochybňovala role rozumu a racionality "západního" myšlení, tedy "čemu je rozumné věřit". Při studiu víry je nutné chápat myšlenky, náboženské představy a praktiky v jejich vlastním kulturním kontextu z pohledu praktikujícího věřícího (viz. teorie kulturního relativismu).

Náboženský život společnosti zahrnuje rituál a může být vyjadřován pomocí mýtu a symbolismu, a to vše může být součástí umění, které tím současně formuje. Rituály označují důležité společenské události nebo stádia životního cyklu, během níž se praktikují systémy náboženské víry, symbolicky se manifestují a posilují, a takto vymezují/vytvářejí individuální i kolektivní smysl. Podle Evans-Pritcharda rituály vyjadřují identitu (individuální i kolektivní) a mohou sloužit k vyřešení nebo uvolnění sociálního napětí a konfliktů a podpořit společenskou soudržnost nebo solidaritu.

Klasickou prací o rituálech je studium přechodových rituálů podle A. van Gennepa (1873-1957), které provázejí důležité události v životním cyklu člověka. Tyto události lze shrnout takto:

• pojmenovávací rituály - přechod od ne-osoby k osobě, od osoby mimo společenství ke členu společenství
• iniciační rituály - přechod z jednoho statusu k druhému (např. přechod z dětství do dospělosti)
• manželské rituály - přechod od statusu "svobodných" ke statusu ženatý/vdaná
• pohřební rituály - přechod od osoby k předkovi, z tohoto světa do onoho světa

Všechny přechodové rituály zahrnují tři stádia: (a) odloučení (opuštění skupiny před rituálem, vytvoření prostorové a symbolické vzdálenosti mezi dřívějším statusem a statusem získaným v průběhu rituálu), (b) přechod/liminální fáze (období největší rituální aktivity, období pomezí a proměny, může být nebezpečné nebo formativní; často doprovázené převrácením normality, zvláštními vazbami mezi jednotlivými členy skupiny účastnících se rituálu, předáváním a získáváním nových vědomostí atd.), (c) přijetí (opětovné uvedení do společnosti po získání nového statusu).

Mýty jsou příběhy (často posvátné povahy) společenské než individuální, tematicky anekdotické, které se zabývají počátkem/stvořením jevů (přirozených, nadpřirozených nebo sociokulturních). Hranou formou jsou vyjádřeny v konkrétních rituálech a spolu s nimi sdílejí společné symbolické prvky, jsou doplňkem tvůrčího a náboženského života. Podle F. Boase jsou mýty zásobárnou informací o společnosti/kultuře a vyjadřují vztahy mezi blízkými skupinami. Podle B. Malinowského mýty tvoří "chartu společenského jednání", tedy racionalizace používané ke zdůvodnění a ospravedlnění toho, co lidé dělají, jejich zvyků a chování. C. Lévi-Strauss považoval mýty za způsob myšlení, příklad univerzálních "strukturních principů", které řídí všechny společenské systémy. Používají se k přemýšlení o univerzálních i kulturně specifických protikladech/kontrastech a k jejich symbolickému zprostředkování či vyřešení. Kontrasty jsou binární (např. smrt/stvoření, muž/žena, syrové/vařené ad.), donekonečna spojují a přeskupují různé symbolické prvky. Mýty proto představují neustále tvoření a přetváření mytických znalostí a myšlenek.

Při studiu rituálu a mýtů jsou ústředním tématem symboly, které kladou otázky po smyslu a komunikaci. Podle V. Turnera (1920-1983) jsou symboly součásti společenského procesu, protože celý náš svět strukturujeme pomocí symbolů. Symboly jsou odlišeny podle motivace, zda se vztahují k přirozeným nebo emočním významům. Nejsou tedy úplně libovolné. Pro společnosti, kde společenský duch a vzájemná solidarita je přístupná prostřednictvím určité symbolické struktury, zavedl pojem communitas. Symboly se odrážejí v každodenním životě jedince i společnosti, přičemž symbolismus zdůrazňuje osobu, která symbolický přístup používá (= herec) než zprávu, a zprávu více než kód. Pod kódem si lze představit sadu určitých regulačních pravidel, je to způsob, jak je informace "zabalená", přepravovaná a vyjádřená. Aktéry zajímá, jak se přitom vzájemně ovlivňují forma a obsah. Mechanismem pro vytváření a předávání "kódových" informací je podle G. Batesona (1904-1980) kultura. Hra a metakomunikace se odráží v symbolismu a rituálu, jež lze chápat jako činnosti, s jejichž pomocí lidé rozšiřují a přetvářejí své vědomí.

Studium smyslu a významů symbolů je pro současnou antropologii velmi významný. Rozvinulo se několik směrů symbolismu:

• symbolická antropologie - podle D. Schenidera (1918-1995) je lidská kultura ucelený systém významů a symbolů; symbolické systémy nelze rozdělovat na části a tyto spojovat s určitými aspekty sociální organizace (ekonomie, politika, příbuzenství, náboženství), ale je nutné je studovat jako celek
• kognitivní antropologie - rozlišuje mezi etikou (jednotky libovolného druhu) a emikou (smysluplné jednotky libovolného druhu); etika je úroveň univerzálních vlastností viditelná pro "objektivního" pozorovatele ("pohled z venku"), emické jsou smysluplné kontrasty v rámci konkrétní společnosti, jazyka a kultury; kultura proto představuje systém idejí, vědomostí a pojmů
• interpretační antropologie - podle C. Geertze (1926-2006) kultury/společnosti představují texty nebo hrané dokumenty, které je třeba studovat tak, že se shromažďují podrobnosti o kulturním životě formou zhuštěného popisu, což je metoda etnografie

Významná je Gertzova kritika C. Lévi-Strausseho analýza symbolů jako uzavřených struktur než textů vystavěných ze sociálního základu. Smysl symbolů se odvozuje z účelu, nikoli z formálních struktur, a vnitřní vztahy symbolických prvků tak odvádí pozornost od neformální logiky skutečného života. Kultura/společnost je založená na systémů symbolů, které slouží k navození silných, podmanivých a dlouhodobých nálad a motivací tím, že formuluje pojetí obecného řádu bytí a toto pojetí předkládá s takovou faktičnosti, že se nálady a motivace jeví jako jednoznačně realistické. 

Náboženství, víra a symbolismus jsou úzce spojeny s uměním. To lze studovat jako materiální objekty (sochy, masky, malby, hrnce, zbraně, lidské tělo), které v sobě nesou nejen význam estetiky, ale také hrají v životě společnosti širší roli. Umění zahrnuje symbolické významy obsažené v materiálních předmětech, stejně jako materiály a techniky jejich výroby. Při studiu umění rozlišování mezi funkcí a krásou, uměním a řemeslem nemusí mít žádný význam a nemusí být vůbec podstatné. Navíc, pojetí kreativity a inovace se v různých společnostech/kulturách diametrálně liší. V mnoha společnostech není umělec uznáván jako "výlučný tvůrce" a ani nejsou jeho díla součástí vyšší kultury. Umělecká tvorba proto není individuální, ale je běžná u velké počtu lidí, jedná se tak o kolektivní činnost.