Co je to fytocenologie? • nauka o rostlinných společenstvech, vegetačních typech • φυτόν, phyton – rostlina, κοινός – společný • zaměřena na popis a klasifikaci vegetace a popis abiotického stanoviště • zdůrazňuje druhové složení Termíny • porost – konkrétní plocha, kde rostou různé rostlinné druhy • rostlinné společenstvo – abstraktní pojem pro soubor druhů rostoucích společně ve stejných typech abiotického prostředí • vegetace (rostlinstvo) – souhrn rostlinných společenstev • flóra – souhrn druhů Moravec J. et al. (1994): Fytocenologie (Nauka o vegetaci). – Academia, Praha. Westhoff V. & van der Maarel E. (1978): The Braun-Blanquet approach. – In: Whittaker R. H. (ed.), Classification of Plant Communities vol. 5: 287–399, Springer, Dordrecht. Učebnice Fytocenologie •historie fytocenologie •základní cíle popisu a klasifikace vegetace fytocenologickou metodou •podklady a vybavení pro fytocenologickou práci v terénu •terénní sběr dat o vegetaci: fytocenologické snímkování •základní principy fytocenologické nomenklatury •terénní cvičení – zápis fytocenologických snímků Začátek 20. století – Zürich: Heinrich Brockmann-Jerosch (1879–1939), Eduard A. Rübel (1876–1960), Carl J. Schröter (1855–1939) – Montpellier: Charles Flahault (1852–1935) vegetační typ, formační skupina, formace, porostní typ, lokální varianta (vedlejší typ), facies (geografická varianta) 1910 – definice asociace (3. mezinárodní botanický kongres v Bruselu; Flahault & Schröter) Asociace (porostní typ) je rostlinné společenstvo určitého floristického složení, jednotných stanovištních podmínek a jednotné fyziognomie. Začátek 20. století Braun-Blanquet J. (1913): Die Vegetationsverhaltnisse der Schneestufe in den Rätisch-Lepontischen Alpen. – Schweiz. Naturf. Gesellsch. Neue Denkschr. 48: 1–347. (1) Studium společenstev by se mělo zakládat na základní jednotce, která je srovnatelná s druhem. (2) Touto jednotkou by měla být asociace, přičemž asociace by měly být vymezeny pomocí charakteristických druhů. (3) Každá asociace se skládá (podobně jako druh) z „jedinců“, přičemž asociaci (podobně jako druh) lze popsat podle vzorků jejich jedinců. (4) Každý vzorek (Aufnahme, relevé, snímek, zápis) je potřeba vybrat tak, aby adekvátně reprezentoval příslušného jedince, přičemž takový vzorek musí obsahovat zápis úplného druhového složení. (5) Asociace je třeba sdružovat do vyšších jednotek ne podle jejich fyziognomie, ale podle jejich floristického složení. Později: koncept fidelity, charakteristická druhová kombinace, konstantní druhy. Meziválečná historie fytocenologie •J. Braun-Blanquet – zakladatel tzv. curyšsko-montpellierské školy (CM přístup; příručka Pflanzensoziologie – 1928) •SIGMA (Montpellier; Station internationale de géobotanique méditerannéenne et alpine) – Erwin Aichinger (AT), Heinz Ellenberg (DE), Franz Firbas (CZ-DE; Spät- und nacheiszeitliche Waldgeschichte Mitteleuropas, 1947), Stjepan Horvatić (HR), Jaromír Klika (CZ), Erich Oberdorfer (DE), Bogumił Pawłowski (PL), Károly Rezső Soó (HU), Władysław Szafer (PL), Reinhlold Tüxen (DE), Alois Zlatník (CZ) •Prodromus der Pflanzengesellschaften (Br.-Bl. 1933–1940) •Übersicht höherer Vegetationseinheiten Mitteleuropas (Br.-Bl. & Tüxen 1943) •Die Pflanzengesellschaften Nordwestdeutschlands [Rostlinná společenstva severozápadního Německa] (Tüxen 1937) Meziválečná historie fytocenologie Skandinávie se vyznačuje druhotně druhově chudou a monotónní vegetací v ekologicky poměrně jednotvárném území. Společenstva se liší dominantami bylinného nebo mechového patra a jsou ostře ohraničena. Uppsalská a finská škola Aimo K. Cajander (1879–1943), Rolf Nordhagen (1894–1979, Christen C. Raunkiaer (1860–1938), Gustav E. Du Rietz [’dʏrjeː] (1895–1967) Klasifikace se opírá o dominatní druhy a v několikapatrových fytocenózách o relativní nezávislost jednotlivých pater. Asociace je charakterizována určitými konstantami (druhy s stálostí nad 90 %) a určitou fyziognomií (Du Rietz et al. 1920). V praxi jsou asociace vymezeny podle dominant jednotlivých pater. Termín asociace později byl později nahrazen termínem sociace (jednotka charakterizovaná dominantami). Poválečná historie fytocenologie • IAVS – International Association for Vegetation Science • 50.–70. léta – centrum kolem R. Tüxena (Stolzenau, Rinteln) • Mezinárodní kód fytocenologické nomenklatury (ICPN – tři vydání: 1976, 1986, 2000) • časopisy Vegetatio (1949–2007), Phytocoenologia (od 1973), Journal of Vegetation Science (od 1990), Plant Ecology (od 2008) • rozšíření fytocenologických metod mimo Evropu (Japonsko, Severní Amerika, Rusko, Jižní Afrika, Austrálie…) • pracovní skupina European Vegetation Survey (od 1991) • klasifikace a mapování biotopů v Evropě (Natura 2000) • Map of Natural Vegetation of Europe (Bohn & Neuhäusl 2000) • Informační systém o evropské vegetaci SynBioSys (od 2001) • European Vegetation Archive (EVA; 2014) Historie fytocenologie v ČR – 1920–1950 Prof. Dr. Jaromír Klika (1888–1957) •J. Klika, A. Zlatník, R. Mikyška, J. Šmarda •pionýrské studie různých typů vegetace v tehdejším Československu •kontakty s Braun-Blanquetem •seznamy vegetačních jednotek střední Evropy (J. Klika a E. Hadač – 1941, 1944, 1948, 1955) Historie fytocenologie v ČR od r. 1950 Jaroslav Moravec (1929–2006) Robert Neuhäusl (1930–1991) • centrum v Botanickém ústavu v Průhonicích • dokumentace různých typů vegetace ČR • mapování vegetace ČR (gobotanická laboratoř) – mapa rekonstruované vegetace 1 : 200.000 (Mikyška et al. 1968) – mapa potenciální vegetace 1 : 500.000 (Neuhäuslová et al. 1997–1998) • Seznam rostlinných společenstev ČR (Moravec et al. 1983, 1995) • Fytocenologická bibliografie (1983–1992) • mezinárodní aktivity – Mapa přirozené vegetace Evropy – Mezinárodní kód fytocenologické nomenklatury Současnost •Česká národní fytocenologická databáze (PřF MU, od 1996; https://botzool.cz/vegsci/phytosociologicalDb/) •revize dosavadních klasifikací vegetace pomocí statistických metod •podrobné mapování biotopů 1 :10.000 (AOPK ČR pro soustavu Natura 2000; http://www.nature.cz/natura2000-design3/hp.php) •studium dynamiky a funkčních vztahů v rostlinných společenstvech •monografie Vegetace České republiky: 4 svazky z let 2007–2013 •Katalog biotopů České republiky (Chytrý et al. 2001, 2010) • Podklady pro práci v terénu Mikyška R. et al. (1968): Geobotanická mapa ČSSR 1. České země. – Academia, Praha. Rekonstruovaná vegetace Měřítko 1 : 200.000 Geobotanické mapy Geobotanické mapy Podklady pro práci v terénu Neuhäuslová Z. et al. (1998): Mapa potenciální přirozené vegetace České republiky. – Academia, Praha. Potenciální přirozená vegetace měřítko 1 : 500.000 Geobotanické mapy Mapa potenciální přirozené vegetace České republiky 1:500.000 https://geoportal.gov.cz/web/guest/map Podklady pro práci v terénu Lokální geobotanické mapy Podklady pro práci v terénu http://www.sci.muni.cz/botany/tvref/index.php Publikace o vegetaci území Publikace o vegetaci území Hlavní české botanické časopisy Preslia Folia Geobotanica (et Phytotaxonomica) Souhrnné publikace o vegetaci České republiky Vegetace České republiky (Chytrý 2007–2013) 1. Travinná a keříčková vegetace 2. Ruderální, plevelová, skalní a suťová vegetace 3. Vodní a mokřadní vegetace 4. Lesní a křovinná vegetace Podrobnější popisy asociací, svazů a tříd: Üdruhové složení a struktura porostů Üstanoviště Üdynamika a management Ürozšíření Üvariabilita Ühospodářský význam a ohrožení Ünomenklatura Ücizojazyčný souhrn Ü Podklady pro práci v terénu vegetace-ceske-republiky-1 vegetace Souhrnné publikace o vegetaci České republiky Vegetace České republiky (Chytrý 2007–2013) Podklady pro práci v terénu Podklady pro práci v terénu Souhrnné publikace o vegetaci České republiky Katalog biotopů České republiky. Ed. 2 (Chytrý et al. 2010) Ü Definice a popisy 173 biotopů, z toho 60 hodnocených jako typy přírodních stanovišť soustavy Natura 2000 Ü síťové mapky doloženého rozšíření katalog •sešit •tužka a propiska •topografická mapa •letecký snímek •určovací klíč •lupa (nejlépe měřící) •igelitové sáčky na sběr cévnatých rostlin •papírové sáčky na mechorosty a lišejníky Vybavení pro práci v terénu Vybavení pro práci v terénu •kompas •pásmo •GPS (Global Positioning System) •výškoměr nadmořské výšky •výškoměr na stromy •sklonoměr •pedologická sondýrka •pH-metr na půdu •pH- a konduktometr na vodu Fytocenologické snímky Kdy snímkovat? Nejlépe ve fenologickém optimu (někdy jsou optima dvě) • duben + červen/červenec – suché trávníky • duben/květen + červen/červenec – druhově bohaté listnaté lesy • duben/květen + od června – plevelová vegetace • od května do první seče – louky • od května – druhově chudé lesy, křoviny • od června – většina ostatních typů vegetace • od července – vodní a pobřežní vegetace, vysokohorská vegetace Standardní velikosti ploch snímků • 4 m2 – nízká mokřadní vegetace, skalní vegetace, vegetace sešlapávaných míst • 16 m2 – většina typů bylinné a keříčkové vegetace • 50 m2 – křoviny • 200 m2 – lesy • menší plochy, pokud je celý porost menší než standardní velikost plochy • tvar plochy – čtverce (standard) – obdélníky (je-li to nutné v liniových porostech) > Výběr ploch snímků • na základě stratifikace krajiny • plocha musí být homogenní • homogenita strukturní (výška, patrovitost porostu, pokryvnost, životní formy) • homogenita floristická (floristické složení, dominanty) • homogenita ekologická (hloubka půdy, zastínění, ovlivnění vodou, disturbance) • heterogenní mozaika o velikosti zrna řádově menší než standardní velikost ploch nevadí Zápis fytocenologického snímku Seznam druhů • všechny cévnaté rostliny • stromové patro (E3) • keřové patro (E2) • bylinné patro (E1) • všechny terikolní mechorosty a makrolišejníky • mechové patro (E0) Ne: • řasy • houby • mikrolišejníky • epifytické mechorosty a lišejníky Odhad pokryvnosti 50 % 40 % 40 % 45 % 70 % 60 % 60 % 65 % Geyger 1964, sec. Dierschke 1994 Odhad pokryvnosti Braun-Blanquetova stupnice Kombinovaná stupnice abundance a dominance r (–) pouze jeden jedinec, pokryvnost zanedbatelná + více jedinců, pokryvnost malá 1 pokryvnost nižší než 5 % 2 pokryvnost 5–25 % 3 pokryvnost 25–50 % 4 pokryvnost 50–75 % 5 pokryvnost 75–100 % Modifikace Westhoff & van der Maarel 2m pokryvnost kolem 5 %, velká abundance 2a pokryvnost 5–15 % 2b pokryvnost 15–25 % Odhad pokryvnosti – Br.-Bl. stupnice Gehlker 1977, sec. Dierschke 1994 4 % 2 % 1 % 2,5 % 5 % 8 % 10 % 15 % 20 % 25 % 37,5 % 30 % 40 % 50 % 90 % 80 % 75 % 70 % 60 % 87,5 % 62,5 % Odhad pokryvnosti Dominova stupnice + zcela ojediněle, pokryvnost malá 1 ojediněle 2 velmi roztroušeně 3 roztroušeně 4 hojně, pokryvnost až 1/20 5 velmi hojně, pokryvnost až 1/5 6 pokryvnost 1/4 až 1/3 7 pokryvnost 1/3 až 1/2 8 pokryvnost 1/2 až 3/4 9 pokryvnost více než 3/4 10 pokryvnost 4/4