Ekologie mokřadů (4) Taxonomické skupiny vod a mokřadů Které taxonomické skupiny organismů jsou vázány na vodu a mokřady? Máme-li na mysli rozsáhlé a ucelené skupiny, jde především o organismy primárně vodní, tedy takové, které v průběhu evoluce nikdy nevystoupily na souš. Více takových skupin přitom najdeme mezi živočichy. Pro rostliny, limitované světlem, byl „útěk“ na souš výhodnější. U sekundárně vodních organismů jde jen o malé skupiny v rámci širších taxonů (např. část rodu nebo čeledi) nebo málo početné specializované taxony (rod, čeleď). Samozřejmě záleží také na tom, jak si jednotlivé taxony definujeme. To souvisí nejen s názory taxonomických expertů (kde vést pomyslnou hranici mezi druhy, rody, čeleděmi, apod.), ale i s tím, jaké metody se používají. Např. v současnosti se rozvíjející molekulární metody (výzkum DNA, proteinů, apod.) zcela změnily pohled na příbuznost některých rodů, druhů a vyšších taxonů, což se odrazilo ve změnách v taxonomickém klasifikačním systému. Není tomu tak ale vždy, někde, alespoň dle současných poznatků, panuje shoda mezi klasifikací na základě morfologických znaků i molekulární taxonomie. Živočichové – kmeny a třídy, např. kruhoústí (Cyclostomata), paryby (Chondroichthyes) a ryby (Osteichthyes); láčkovci (Coelenterata), hlavonožci (Cephalopoda), mlži (Bivalvia), z větší části korýši (Crustacea)... Primárně vodní organismy Rostliny – většina řas (Algae; mikro- i makroskopické, hlavní bohatství makroskopických řas v mořích; sladkovodní makrofyta – např. rody Chara a Nitella) Pozor, u živočichů jde jen o omezený výběr příkladů, jistě byste dali dohromady další. U rostlin jde především o řasy, ale ne všechny řasy jsou vodní, i když většina ano, v menší míře se však řasy najdeme i na souši (např. dobře známá zrněnka – Pleurococcus spp.). Pokud bychom opustili říši rostlin a živočichů, pak samozřejmě primárně vodní organismy najdeme i mezi bakteriemi (Bacteria) a zejména pak sinicemi (Cyanobacteria; i u sinic však existují i suchozemské druhy), jimiž se však v našem přehledu blíže zabývat nebudeme. Jeseter sibiřský (Acipenser baeri) Amphiprion clarkii Dále několik příkladů s obrázky, opět jen omezený výběr, jistě byste vymysleli další. Rak říční (Astacus astacus) © F. Brabec Škeble rybničná (Anodonta cygnea) Sargassum sp. (chaluhy – Phaeophyceae) Chondrus crispus (ruduchy – Rhodophyta) Pokud jde o řasy, jejich diverzita je velká hlavně v mořích, ale rozmanité skupiny najdeme i ve sladkých vodách. Zde opět jen několik málo příkladů. Charetum fragilis_sádky Hluboká_20 parožnatka Chara globularis (parožnatky – Charophyceae) sádky v Hluboké nad Vltavou 2008, © K. Šumberová sítěnka (Hydrodictyon reticulatum ) – zelenivky (Chlorophyceae) Sekundárně vodní organismy Živočichové – plicnatí plži (Pulmonata, např. plovatka bahenní – Lymnaea stagnalis), některé skupiny hmyzu (např. znakoplavky – rod Notonecta, brouci čel. Dytiscidae – potápníkovití), někteří plazi (krokodýli – Crocodylia), ptáci a savci; mnozí ve vodě jen přechodně Opět omezený výběr, jistě byste si vybavili další příklady. Z ekologického hlediska a z hlediska ochrany biodiverzity je důležité vědět, jak silná je vazba jednotlivých skupin živočichů na vodu. Je například velký rozdíl mezi kytovci, kteří tráví veškerý život ve vodě, odkud získávají i veškeré zdroje, a nad vodu se vynořují jen kvůli dýchání vzdušného kyslíku a savci jako je vydra říční (Lutra lutra), kteří sice ve vodě tráví značnou část života a získávají tam i potravu, ale jsou schopni se pohybovat i po souši. Vydře příbuzný je tchoř, přičemž např. tchoř tmavý (např. Mustela putorius) často žije kolem vod a v jeho potravě nechybějí obojživelníci a ryby, ale stejně dobře se může živit i jinou potravou, včetně bezobratlých. Čím více je organismus specializovaný, tím více je při změnách prostředí zranitelný. V uvedeném příkladu bude znečištění vody velmi silně ohrožující faktor pro kytovce i vydry (byť místa s lokálním znečištěním mohou tito živočichové opustit, vydra i po souši do jiné vodní nádrže či toku), naopak tchoř je více ohrožován výraznými změnami více složek prostředí. Podobné příklady bychom našli také u ptáků – porovnejte si třeba tučňáky, kachny (např. kachnu divokou – Anas platyrhynchos) a konipasa bílého (Motacilla alba). © V. Mikuda potápník vroubený (Dytiscidus marginalis) plovatka bahenní (Lymnaea stagnalis) Druhotně vodní organismy najdeme i mezi bezobratlými. U některých z nich mohou určitá vývojová stadia, typicky larvy, žít ve vodě trvale a mít vyvinuty žábry či jim podobné orgány sloužící příjmu kyslíku přímo z vody (např. vážky – Odonata, chrostíci – Trichoptera). Naopak například u potápníka (Ditiscus spp.) larva i dospělec dýchají vzdušný kyslík (blíže se o potápnících můžete dočíst v zajímavém článku, který jsem vložila do Isu k bloku 4). Závislost určitého vývojového stadia výhradně na vodě může být nebezpečná v případě prudkých klimatických změn a vysychání mělkých vod – přežijí jen organismy, které jsou schopny se s ním vyrovnat (tolerance vyschnutí, přesun jinam). Závislost na vzdušném kyslíku zase může vést k zadušení v případě, kdy se organismus nemůže z nějakého důvodu dostat včas nad vodní hladinu (např. vliv různých přirozených i umělých bariér). Rostliny A. Vodní makrofyta (tj. „pravé“ vodní rostliny) • většinou malé specializované čeledi nebo rody, jejichž všichni zástupci rostou ve vodách • dle staršího systému „chudí příbuzní“ rozsáhlejších suchozemských rodů a čeledí, nedávno k nim některé přičleněny (systémy APGII–IV 2003–2016) • příbuznost s blízkými suchozemskými taxony zřejmá z reprod. orgánů, DNA aj., habitus zcela jiný; konvergence nepříbuzných taxonů (např. Ceratophyllum – Najas) • variabilita uvnitř rodů, které zahrnují druhy různých klimatických oblastí nevysoká – voda je vodou v tropech i v mírném pásu V posledních letech, s rozvojem molekulární taxonomie rostlin, se naše poznatky o příbuzenských vztazích v rostlinné říši rychle mění. Ne všechny změny, např. přiřazování dříve rozlišovaných malých čeledí k čeledím větším, jsou všeobecně akceptovány. I v novém vydání Klíče ke květeně České republiky (ed. Kaplan 2019) byly některé tradiční čeledi ponechány, pokud na ně není jednotný názor. V následujícím přehledu taxonů v řadě případů ponechávám dvě alternativy – užší i širší vymezení – protože lze čekat, že v různě staré literatuře i v debatách s kolegy se můžete setkat s různým pojetím. Pro krytosemenné rostliny jsem vedle dvou různých vydání ke Klíče ke květeně ČR (2019, 2002) konzultovala systém APG IV (tj. Angiosperm Phylogeny Group – systém krytosemenných rostlin připravený ceslosvětovou skupinou odborníků-taxonomů, 4. verze, najdete např. na Wikipedii; většina změn relevantních pro vodní a mokřadní rostliny však byla přijata již ve verzi 2 z roku 2003). Tento systém ovšem neobsahuje další skupiny cévnatých rostlin, jejich pojetí je zde proto pouze podle Klíče Příklady – souhrn Čeledi: azolovité (Azollaceae; 1/6), nepukalkovité (Salviniaceae; 1/10), leknínovité (Nymphaeaceae; 6/ca 70), růžkatcovité (Ceratophyllaceae; 1/5), voďankovité (Hydrocharitaceae vč. čel. Najadaceae; 16–17/76–80), rdestovité (Potamogetonaceae vč. Zannichelliaceae; 7–8/100) Rody: lakušník (Batrachium/podrod Batrachium rodu Ranunculus; čel. Ranunculaceae), žebratka (Hottonia; 2 dr.; Primulaceae), stolístek (Myriophyllum; 40–60 dr., popisovány nové – endemity SV Austrálie; Haloragaceae), hvězdoš (Callitriche, ca 50 dr., Callitrichaceae/Plantaginaceae), prustka (Hippuris 2 dr.; Hippuridaceae/Plantaginaceae), okřehek (Lemna, 13 dr.; čel. Lemnaceae/Araceae), kotvice (Trapa, 1–15 dr.; Lythraceae, dříve Trapaceae) Zde jsou příklady čeledí a rodů vodních rostlin. Tam, kde je to relevantní, uvádím i starší pojetí (dle Klíče z roku 2002) jako doplněk k pojetí novějšímu (jednotné v Klíči 2019 i systému APG IV; viz např. čeleď Hydrocharitaceae vs. Najadaceae), případně pojetí alternativní (pokud Klíč 2019 neakceptuje změny dle APG IV). Odlišná pojetí jsou oddělena lomítkem (jako první je v takovém případě pojetí užší) nebo slovně. Ke zkoušce úplně stačí, když budete vědět alespoň jedno pojetí např. čeledi Najadaceae a Hippuridaceae. U čeledí vidíte v závorce číslice s lomítkem – číslo před lomítkem označuje počet rodů v čeledí, číslo za lomítkem pak počet druhů. Podobně u jednotlivých rodů uvádím počet druhů. Někdy se taxonomové nemohou shodnout na počtu rodů a druhů, proto je uveden rozsah. Extrémním případem je rod kotvice – Trapa, kde někteří badatelé popisují až 15 druhů, naproti tomu jiní je považují pouze za morfologické formy druhu jediného, Trapa natans, které nemají významnou taxonomickou hodnotu. Dále chci upozornit na rod lakušník – Batrachium, v současnosti i v českém Klíči (2019) řazený do rodu Ranunculus, ovšem český název – lakušník – byl ponechán. O zajímavostech tohoto rodu se můžete dočíst v článku J. Prančla, který jsem vložila k bloku 4 do Isu. U počtů rodů v rámci čeledí a druhů v rámci rodů jsem čerpala převážně z knihy D. J. Mabberley: The Plant‐Book (vyšla v mnoha vydáních, já mám vydání někdy z poloviny 90. let, nevím bohužel přesně, nemám knihu u sebe; výhodou je, že kniha obsahuje souhrnné informace o všech světových čeledích vyšších rostlin) a korigovala podle dalších zdrojů (např. na Wikipedii). Rody zahrnující vodní i terestrické druhy: • bublinatka (Utricularia; 160 dr.; čel. Lentibulariaceae) – vodní, v tropech i epifyty a ter. druhy v pralesích • Haloragis (26 dr.; čel. Haloragaceae) – vodní, obojživelné i suchozemské druhy (dokonce i pouštní) • šídlatka (Isoëtes; 75 dr.; čel. Isoëtaceae, Lycopodiophyta) – vodní a obojživelné, z nich některé i na dlouhodoběji vysušených stanovištích, např. středomořská I. hystrix Z evolučního hlediska je pozoruhodné, že některé rody osídlily rozmanitá prostředí, od vodních po suchozemská. Voda je totiž natolik specifické prostředí, že si mnohdy vyžaduje velmi specifické změny vegetativních i generativních orgánů rostlin, což pak taxonomy automaticky vedlo k oddělení samostatných vodních rodů i čeledí, protože příbuznost s terestrickými taxony nebyla zřejmá (výjimkou je např. lakušník – Batrachium, jak již zmíněno, dnes je častěji řazený do rodu pryskyřník – Ranunculus, protože kvete nad hladinou a podobnost květů je velmi nápadná). Dnes ovšem molekulární metody odhalují to, co na základě morfologie odhalit nelze, proto je pojetí mnoha čeledí širší než v minulosti (výjimkou je např. čeleď Scrophulariaceae, která se rozpadla na několik menších). Zde uvedené rody ovšem jsou i morfologicky poměrně vyhraněné, takže zařazení vodních a suchozemských druhů do jednoho rodu bylo možné již dříve. Vybrané příklady – čeledi (1) Nymphaeaceae: rody Nymphaea (50 dr., kosmop., bor. zóna až tropy), Nuphar (20 dr., temp. až bor. zóna sev. polokoule), Euryale (1 dr., někdy samost. čeleď Euryalaceae, JV Asie ), Victoria (2 dr., někdy čeleď Euryalaceae J. Amerika), Barclaya (syn. Hydrostemma, někdy samost. čeleď Barclayaceae, 2 dr., JV Asie), Ondinea (1 dr., Austrálie) http://www.victoria-adventure.org/waterlilies/phylogeny_2007/family_tree_new_th.jpg Vývojové vztahy v čeledi Nymphaeaceae – podrody rodu Nymphaea Vývojové vztahy v čeledi Nymphaeaceae – rody Tento příklad se vztahuje k čeledi, která je řazena k tzv. bazálním skupinám krytosemenných (tj. bez rozlišení jednoděložných a dvouděložných, viz Klíč 2019, někde se lze ale setkat i s označením „nižší dvouděložné). Jde o vývojově velmi starou skupinu krytosemenných. Uvádím počty druhů v jednotlivých rodech dle Maberleyho knihy „The Plant Book“, u jednotlivých rodů máte navíc ve zkratce jejich rozšíření. Obrázek ukazuje vývojové vztahy – dole jsou jednotlivé rody, kdy k vývojově nejstarším patří rod stulík – Nuphar; pro vývojově starší rody je typický i výskyt ponořených listů, které se u stulíku vyskytují při klíčení, v tekoucí vodě, anebo brzy na jaře, když listy začínají vyrůstat z oddenku a prorůstat k vodní hladině). Nahoře jsou pak různé podrody rodu leknín (Nymphaea) nazvané jednak latinsky, jednak anglicky (dle morfologie, rozšíření či jiných vlastností). Rod Nymphaea je vývojově nejodvozenější. I když ne všechny rody vypadají jako nám dobře známé lekníny a stulíky, nejsou rozdíly tak velké, jako u vývojově mladších skupin vodních rostlin. http://www.em.ca/garden/native/nymphaea_tetragona1.jpg Nymphaea tetragona – východní Asie (Sibiř, Japonsko), S. Amerika Nymphaea alba – teplejší části mírné zóny Eurasie Nymphaea caerulea – Afrika Tady je několik příkladů z rodu Nymphaea, vidíte, že základní „stavební plán“ je všude stejný, ať jde o druhy tropů nebo boreální zóny. Hlavní rozdíly jsou v barvě a velikosti květů, tvaru okvětních plátků, případně v délce květní stopky (samozřejmě existuje řada méně nápadných rozdílů, jako charakter žilnatiny listů, tvar listových laloků, apod.). Euryale ferox – Čína až severní Indie Barclaya longifolia – listy ponořené, pěst. v akváriích A tady ještě trocha exotiky. Zatímco u rodu Euryale je příbuznost s lekníny a stulíky patrná i podle charakteru listů, u rodu Barclaya je již příbuznost na první pohled méně patrná, ovšem např. ponořené listy stulíku mívají velmi podobný kadeřavý vzhled. (2) Hydrocharitaceae: rody Hydrocharis (natant.; 2 dr., Eurasie, Austrálie), Stratiotes (natant.;1 dr., temp. až bor. zóna Eurasie), Elodea (ponoř.; 12 dr., pův Amerika, některé invazní), Najas (ponoř; ca 50 dr., temp. až bor. zóna, kosmopolit.), Egeria (ponoř.; 2 dr., někdy řaz. do rodu Elodea, subtropy S. Ameriky), Hydrilla (ponoř; 1 dr., pův. Afrika, Austrálie, JV Asie, zavlečena i do Evropy a Ameriky), Vallisneria (ponoř; 5 dr., teplé obl. temp. zóny až tropy), Thalassia (ponoř; 2 dr., moře do 30 m hloubky, Indický a Tichý oceán, Karibská oblast), Halophilla (ponoř; 9 dr., pobřeží moří, v tropech – Indický a Tichý oceán) a některé další. Čeleď voďankovité (Hydrocharitaceae) patří mezi jednoděložné, tedy je vývojově odvozenější než čeleď Nymphaeaceae. Jednotlivé rody jsou vzhledově velmi rozmanité (jsou zde druhy na hladině plovoucí i ponořené) a osídlily také rozmanitá prostředí (včetně mělkých moří) i kontinenty , jak ukazuje následující přehled. U nás se můžeme setkat s rody Hydrocharis, Stratiotes a Najas, které jsou zde původní (Stratiotes však bývá uměle vysazován i v oblastech, kde historicky nerostl), dále u nás rostou zavlečené druhy rodu Elodea a vzácně (např. rybník Velký Bolevec u Plzně) i zástupce rodu Egeria – druh Egeria densa. Rod Vallisneria zahrnuje druhy, z nichž některé jsou oblíbeny akvaristy a mohou tak být vysazeny či náhodně uniknout i do přírody; takto byla na jedné lokalitě u nás doložena Vallisneria spiralis. Stratiotes aloides Hydrocharis morsus-ranae Oba druhy se u nás vyskytují hlavně v aluviálních vodách – přirozených i umělých Naši domácí zástupci čeledi Hydrocharitaceae. Setkání s nimi v přírodě je poměrně vzácné. Morfologicky podobné rody čeledi Hydrocharitaceae – Hydrilla, Elodea, Egeria, Lagarosiphon Přehled morfologicky velmi podobných rodů čeledi Hydrocharitaceae – odlišnosti jsou hlavně v postavení listů na lodyze, v menží míže i v jejich tvaru. Naopak květy jsou velmi podobné, včetně rozlišení na samičí a samčí (jde o druhy dvoudomé, tj. existují samičí a samčí rostliny), výrazný rozdíl je hlavně ve velikosti květů. Všechny tyto rody zahrnují druhy, které jsou invazní, přičemž se mohou šířit i úlomky lodyh s listy, nemusí tedy probíhat opylení květů a tvorba plodů se semeny. To je i případ u nás běžného druhu Elodea canadensis (vodní mor kanadský). Druhy rodů Hydrilla a Lagarosiphon u nás zatím nebyly prokázány, ale protože již byly zjištěny v okolních zemích (např. v Německu, viz články A. Hussnera k bloku 10), je jen otázkou času, kdy se objeví i u nás. P1020688 Sádky Hluboká; © K. Š. 2007 Elodea canadensis – v Evropě již od 19. stol., nověji i E. nuttallii (i u nás) a E. ernstii; invazní. Rozmnož. hlavně vegetativně, kvetou vzácně, dvoudomé; u E. canadensis v Evropě pozorovány jen samičí rostliny DSCN0463 http://www.rnzih.org.nz/images/egeden.jpg Severoamerická Egeria densa byla již na dvou místech pozorována i u nás, v některých zemích nebezpečný invazní druh © M. Sušický Tady o něco více informací k vodnímu moru kanadskému (Elodea canadensis), který je u nás nejběžnějším druhem z čeledi Hydrocharitaceae, ale patří mezi druhy zavlečené. V minulosti byl uváděn jako nebezpečný „vodní plevel“ v rybnících, to se ale změnilo, jednak kvůli vyšším rybím obsádkám, takže vodní mor kanadský z mnoha rybníků vymizel kvůli nízké průhlednosti vody, ale patrně i kvůli tomu, že pouze vegetativním rozmnožováním nedochází k tvorbě nových genotypů, invazní potenciál druhu se vyčerpává a společenstva původních druhů se tak zřejmě dokáží s invazí postupně vyrovnat (je to asi podobná situace, jaká by nastala – byť čistě hypoteticky – kdyby viry ztratily možnost mutovat a vytvářet různé varianty svého genomu, což je pro ně jedna ze záruk úspěchu – vždy najdou hostitele, jehož imunitní systém nedokáže zavčas reagovat a virus se tak v jeho buňkách může množit). Další druh vodního moru, V. m. americký (Elodea nuttallii) se naopak poslední dobou začíná výrazně šířit. Vytváří rozsáhlé porosty např. v Ohři na Chebsku a v některých rybnících v Čechách, ale nedávno byl nalezen i v Dyji u Břeclavi a v okolí v. n. Nové Mlýny. http://upload.wikimedia.org Hydrilla verticillata patří v teplých oblastech k nebezpečným invazním druhům Tento invazní druh u nás naštěstí ještě nemáme, ale není vyloučeno, že s postupující klimatickou změnou se u nás objeví. http://www.sacramentoaquariumsociety.org/bap_hap/Plant_Reproduction_Report/images/Corkscrew_Val.jpg http://tbn0.google.com/images?q=tbn:nk4xgJl0DYE6OM:http://ceakumal.org/images/turteating.jpg Sladkovodní subtropická Vallisneria americana je oblíbená v akvaristice Thalassia testudina a Halophila ovata jsou jedny z mála cévnatých mořských rostlin A tady zase trocha exotiky. Vallisneria americana je dobře známa akvaristům, ovšem druhy rodů Thalassia a Halophila viděl asi jen málokdo z nás. Rostou totiž na dně mělkých moří, v takové hloubce, kam ještě proniká červená složka slunečního záření nezbytná pro zelené rostliny. Výskyt cévnatých vodních rostlin v mořích je pozoruhodný, s mořským prostředím se dovede vyrovnat jen málo rodů a druhů. Žebratka bahenní – Hottonia palustris (1) Prvosenkovité (Primulaceae) – rod prvosenka (Primula; 550 dr.) a žebratka (Hottonia; 2 dr.) Prvosenka jarní – Primula veris http://www.city.at/trethan/Bach/water_violet.jpg http://www.gut-im-bild.at Vybrané rody a čeledi vodních/mokřadních rostlin a jejich suchozemští příbuzní Vodní rostliny nejsou tak dobře známé jako rostliny suchozemské. Proto jsem se rozhodla ukázat několik zástupců dobře známých čeledí, kdy vždy jeden druh patří mezi rostliny suchozemské, druhý pak mezi vodní. Prvním příkladem jsou druhy rodů prvosenka (Primula) a žebratka (Hottonia). Na první pohled nemají tyto druhy nic společného. http://www.valletena.com/flores2 Detail květu Primula veris a Hottonia palustris Při detailním pohledu ale vidíme velmi podobnou stavbu květů. (2) Áronovité – Araceae – rod áron (Arum; 16 dr.) a babelka (Pistia; 1 dr.) Babelka řezanovitá – Pistia stratiotes Áron alpský – Arum alpinum © Ernst Horak Trochu složitější je situace v čeledi áronovité (Araceae). Suchozemští a vodní zástupci vypadají velmi rozdílně nejen na první pohled, ale i stavbou květu (ty jsou u vodních zástupců velmi nenápadné a někdy se ani netvoří a rostlina se množí vegetativně). Dle současného systému APG IV je do čeledi Araceae řazen např. i rod okřehek (Lemna). Příbuzné vodní/mokřadní a suchozemské čeledi • dle systému vycházejícího z molekulární taxonomie jsou vývojové vztahy některých vodních a mokřadních čeledí vzhledem k ostatním čeledím velmi nejasné, stojí odděleně od ostatních – např. růžkatcovité (Ceratophyllaceae) • v jiných případech jsou příbuzenské vztahy dosti nečekané – např. čeleď vodních rostlin lotosovité (Nelumbonaceae) a čeleď listnatých stromů platanovité (Platanaceae) • vodní a mokřadní čeledi ve srovnání s příbuznými suchozemskými jsou obvykle druhově chudší, např. mokřadní úporovité (Elatinaceae; 2/35) a suchozemská tropická čeleď malpigiovité (Malpighiaceae; 68/1250) zahrnující byliny, dřeviny i liány) Malpígie lysá – Malpighia glabra, (tzv. acerola), čeleď Malpighiaceae– pro obsah vit. C se používá např. do ovocných čajů) © Mateus Hidalgo Úpor šestimužný– Elatine hexandra, čeleď Elatinaceae – druh obnaženého dna (na fotografii je rostlina přibližně 3–4x zvětšena) © K. Š. Zde je ještě porovnání blízce příbuzných suchozemských a vodních/mokřadních čeledí. Čísla v závorkách značí počet rodů, za lomítkem počet druhů. Z posledních dvou čeledí alespoň po jednom příkladu pro ilustraci. Nejspíš budete znát malpígii (acerolu), ačkoli je tropická, zatímco některé druhy rodu úpor se vyskytují i nedaleko od Brna, např. na Velkomeziříčsku. • ve starším systému byly za blízce příbuzné považovány suchozemská čeleď hořcovité (Gentianaceae; 74/1200) a vodní/mokřadní vachtovité (Menyanthaceae; 5/ca 60, u nás Menyanthes a Nymphoides, mj. na základě podobných obsahových látek). Nyní jsou řazeny na různá místa systému. © Earl J. S. Rook Hořec Clusiův – Gentiana clusii Vachta trojlistá – Menyanthes trifoliata Příbuzné vodní/mokřadní a suchozemské čeledi – jak to bylo dříve Nejen obsahovými látkami, ale i morfologicky (např. stavba květů) jsou si druhy těchto čeledí dosti podobné. Molekulární taxonomie ale rozhodla jinak, takže v současnosti jsou za blíže příbuzné vachtovitým považovány např. čeledi hvězdnicovité (Asteraceae) a zvonkovité (Campanulaceae). Konvergence – podobný vzhled nepříbuzných druhů příklad: rody Najas (Hydrocharitaceae) a Ceratophyllum (Ceratophyllaceae) Najas minor Ceratophyllum demersum C:\Users\katerina.sumberova\Documents\Dokumenty\Obrázky\fotky\Vegetace\makrofyta\Potametea\Parvopot amion\Najadetum minoris\Nové 2007-2008\Najadetum minoris_sadky Hluboka_VII_2007_5.JPG C:\Users\katerina.sumberova\Documents\Dokumenty\Obrázky\fotky\Vegetace\makrofyta\Lemnetea\Hydrochar ition\Ceratophylletum demersi\Ceratophylletum demersi_Hluboká_sádka 36_VIII 2006_4.JPG © K. Šumberová © K. Šumberová Pokud byste rostliny vytáhli z vody, viděli byste při bližším pohledu, že růžkatec má listy 1–2x vidličnatě větvené, zatímco u řečanky jsou jednoduché, ale výrazně zubaté. Celkový vzhled je ovšem velmi podobný, zejména ve vodě. I květy a plody jsou velmi nenápadné. B. Mokřadní druhy (helofyty a druhy obnaž. den) • i zde některé čeledi nebo rody specializované pouze na dané prostředí; obvykle méně početné, převážně zástupci jednoděložných Čeledi: žabníkovité – Alismataceae, 17/120; šmelovité – Butomaceae, 1/1; puškvorcovité – Acoraceae 1/2–6; orobincovité – Typhaceae (vč. Sparganiaceae), 2/25; úporovité – Elatinaceae, 2/35. Rody: bahnička – Eleocharis, 200 dr., mařice – Cladium, 2–5, Scirpus s. str., 35 (čel. Cyperaceae); zblochan – Glyceria, 40, tajnička – Leersia, 18, puchýřka – Coleanthus, 1 (čel. Poaceae); potočník – Berula, 5 (čel. Apiaceae); pobřežnice – Littorella, 2–3 (čel. Plantaginaceae) a mnohé další Zde jsou čeledi a rody bez ohledu na příbuzenské vztahy. Opět i zde jsou zahrnuta jedna alternativní klasifikace, kdy systém APG IV preferuje širší pojetí čeledi Typhaceae, než jaké bylo přijato v Klíči ke květeně ČR (Kaplan 2019), kde je oddělena samostatná čeleď Sparganiaceae. Některé obsáhlé rody zahrnují škálu druhů od vysokohorských přes lesní, stepní až po mokřadní – např. ostřice (Carex), sítina (Juncus) nebo lipnice (Poa). Fyziognomicky jsou si dosti podobné (tj. podobné typy najdeme v mokřadních i nemokřadních biotopech). Ukážeme si to na příkladu ostřic – Carex. Na následujících stránkách najdete výběr několika druhů ostřic z různých stanovišť, včetně mokřadních. K mokřadním druhům, ale i některým, které můžete vidět na jižní Moravě, napíšu pár poznámek. Ostřice tmavá – Carex atrata (vysokohorské louky) http://www.floracyberia.net/ Ostřice nízká – Carex humilis (suché trávníky v teplých oblastech) Určitě uvidíte na nějaké botanické exkurzi na suché trávníky/stepní trávníky v okolí Brna, např. na Pouzdřanské stepi. http://www.nhg-nuernberg.de/botanik/bilder/carex_praecox_gr.jpg Ostřice časná – Carex praecox (louky, ruderální trávníky) Tato ostřice roste místy i přímo v Brně, osídluje např. okraje silnic, příkopy, ale i louky, včetně luk v nivách řek, např. Moravy a Dyje. Ostřice lesní – Carex sylvatica (vlhčí listnaté lesy) http://www.unibas.ch/botimage/h/Carex_sylvatica.htm Častá je například v lužních lesích v dolním Podyjí a Pomoraví na Břeclavsku. Ostřice nedošáchor – Carex pseudocyperus (břehy vod, mokřadní olšiny) Konečně jeden mokřadní druh – tato ostřice patří mezi tzv. vysoké ostřice. To proto, že dosahuje výšky ca 50–100 cm. U nás patří k roztroušeným až vzácnějším druhům, je totiž kompetičně slabší než některé jiné mokřadní druhy, což se projevuje hlavně při eutrofizaci mokřadů. Roste pouze ve vlhčích oblastech, např. v jižních Čechách. K běžnějším druhům vysokých ostřic patří např. ostřice řízná/ostřice štíhlá (Carex acuta, synonymum Carex gracilis) nebo ostřice pobřežní (Carex riparia). Ostřice písečná – Carex arenaria (přímořské duny) Ostřice česká – Carex bohemica (obnažená dna) Ostřice dvoudomá – Carex dioica (rašeliniště, rašelinné louky) © Werner Wallner http://www.pflanzenbuch.de Ostřice česká je velmi charakteristická pro dna letněných rybníků. U nás se běžně vyskytuje např. v jihočeských rybničních pánvích nebo na Českomoravské vrchovině, ale roztroušeně byste ji našli i v rybnících mnoha dalších oblastí ČR. V zemích, kde chybějí rybníky, je velmi vzácná. Lze se domnívat, že v dobách před budováním rybníků byla mnohem vzácnější, nejspíš tehdy rostla v litorálu některých jezer s kolísající vodní hladinou. Je zpravidla jednoletá, i když vzácně může i přezimovat. Její semena přežijí v sedimentu na dně vodních nádrží i několik desítek let. Ostřice dvoudomá u nás patří ke kriticky ohroženým druhům (C1), její lokality se nacházejí hlavně na Šumavě, na Třeboňsku a na Českomoravské vrchovině.