Zápatí prezentace1
Viry přenášené komáry
Mosquito-borne viruses
ARBOVIRY
̶ Většina původců zoonotických viróz patří mezi RNA viry, avšak
některé zoonózy jsou vyvolávány i herpetickými a neštovičnými
DNA viry.
̶ Početně nejsilnější zastoupení mezi agens virových zoonóz
mají arboviry. Slovo "arbovirus" bylo navrženo W.C.
Reevesem, a doporučeno k používání WHO v roce 1960. Je
akronymem anglického "arthropod-borne virus" (Hammon
1958), tj. virus "přenášený" ("borne" je minulé příčestí slovesa
"to bear" = nést, nosit, přenášet) z členovce (Arthropoda).
Arboviry představují ekologickou, nikoliv taxonomickou
skupinu. Jejich existence v přírodě je podmíněna
replikací v krev-sajících (hematofágních) členovcích a
interakcí mezi těmito členovci a obratlovci.
Distribuce alfa a flavivirů celosvětově
Figure 1. Non-exhaustive alphabetic list of flaviviruses (in red) and alphaviruses (in blue) and their geographical localization.
Flaviviruses: Bagaza virus (BAGV), Bamaga virus (BGV), Banzi virus (BANV), Bouboui virus (BOUV), Dengue virus (DENV), Israel
Turkey meningoencephalomyelitis (ITV), Japanese encephalitis virus (JEV), Jugra virus (JUGV), Kokobera virus (KOKV), Lamni
virus (LAMV), Murray Valley encephalitis virus (MVEV), Nouanamé virus (NOUV), Rabensburg virus (RABV), Saint Louis
encephalitis virus (SLEV), Spondweni virus (SPOV), Tembusu virus (TMUV), T’Ho virus (THOV), Usutu virus (USUV),
Wesselsbron virus (WESSV), West Nile virus (WNV), yellow fever virus (YFV) and Zika virus (ZIKV). Alphaviruses: Barmah forest
virus (BFV), Chikungunya virus (CHIKV), Mayaro virus (MAYV), O’nyong-nyong virus (ONNV), Ross River virus (RRV), Semliki
forest virus (SFV) and Sindbis virus (SINV).
Arboviry: cesty přenosu
1. direct contact
2. inhalation (aerogenic infections)
3. ingestion (food- and water-borne infections)
4. inoculation (e.g., arbovirus diseases)
Arboviruses: NO direct zoonotic transmission
Arboviry podle vektorů
̶Tick-borne viruses
̶Mosquito-borne viruses
̶Sandfly-borne viruses
̶Biting midge-borne viruses
ARBOVIRY taxonomie
̶ V současné době je celosvětově registrováno téměř 500
arbovirů (International Catalogue of Arboviruses),
příslušejících do 9 čeledí:
̶ Bunyaviridae (52% arbovirů),
̶ Reoviridae (17%),
̶ Flaviviridae (12%),
̶ Rhabdoviridae (10%),
̶ Togaviridae (6%),
̶ Orthomyxoviridae, Poxviridae, Asfarviridae,
Nodaviridae (všechny <1%).
̶ Jen asi 100 arbovirů jsou původci lidského onemocnění.
Arboviry u nás
Středoevropská klíšťová encefalitida (CEE) – nejčastější onemocnění způsobené arboviry
PROTILÁTKY
Eyach
ARBOVIRY diagnostika
̶ spočívá převážně na sérologii, optimálně na vyšetření párových vzorků krevního séra,
odebraných s odstupem 2-3 týdnů; za průkaz recentní infekce se považuje sérokonverze
nebo minimálně čtyřnásobný vzestup titru protilátek mezi prvním a druhým vzorkem v
ELISA, HIT, KFR, VNT, IF či jiných testech. Je-li k dispozici jediný vzorek
rekonvalescentního séra pacienta, pomůže mnohdy k odlišení paralelní vyšetření na
protilátky IgG a IgM – u recentních infekcí převažují IgM nad IgG.
̶ Velmi průkazná, avšak obtížná, je izolace viru z krve, likvoru nebo bioptických vzorků
pacienta metodou inokulace sajících myší, buněčných kultur nebo kuřecích embryí,
případně detekce viru ve tkáni pomocí vysoce specifických imunohistochemických
metod.
̶ V poslední době jsou do virologické diagnostiky intenzívně zaváděny molekulárněbiologické
techniky (PCR, RT-PCR, nested (RT-)PCR, real-time PCR, sekvenování
nukleotidů v genomu, a další, které jsou využitelné pro detekci a typizaci většiny známých
patogenů.
ARBOVIRY terapie, prevence
̶ specifická terapie viróz neexistuje, doporučuje se symptomatická léčba, klid na
lůžku, příjem tekutin, podávání antipyretik; někdy pomáhá antisérum (specifický
imunoglobulin), pokud je podáno bezprostředně po infekci. U některých virových
nákaz však mohou být relativně účinná analoga nukleotidů, např. ribavirin u RNA
virů, případně acyklovir u některých DNA virů.
̶ jediným efektivním specifickým opatřením proti virózám je však očkování, u
arbovirových nákaz bohužel omezené jen na nevelký počet virových infekcí
(vakcína: KE, žlutá zimnice, JE, RVF)
̶ při pobytu v přírodním ohnisku nákazy je vhodným preventivním opatřením použití
repelentů (na oděv i pokožku) proti vektorům, a účinnou prevencí je samozřejmě
také vyhýbání se kontaktu s vektory (např. v případě komárů sítě v oknech,
moskytiéra nad lůžkem atp.).
Komáry přenášené viry
Mosquito-borne viruses
dospělec
Aedes
Culex
Mansonia
Aedes
Culex
Mansonia
MansoniaAedes a Culex
CulicinaeAnophelinae
vajíčka
larva
kukla
Togaviridae
̶ Alphavirus EEE,WEE,VEE (americké koňské encefalomyelitidy)
̶ Zdroj: ptáci (EEE, WEE; méně VEE), kůň, hlodavci (VEE a EEE), vačnatci (VEE,
EEE: Marmosa aj.), hadi a žáby (WEE). Tažní ptáci mohou transportovat virus EEE.
̶ Nemoc zvířete: encefalomyelitida koní (východní, západní a venezuelská) i jiných
savců, a bažantů (EEE).
̶ Přenos: komáři Culicinae. Hlavní cykly v přírodě: sylvatický (endemický) a urbánní (epidemický,
synantropní): WEE - Culex tarsalis + ptáci (vrabec domácí u epidemického cyklu); plazi (hibernace); EEE –
Culiseta melanura + ptáci (jako bridge vektoři působí Ae. sollicitans, Ae. vexans, Coquillettidia perturbans
→ člověk); VEE (včetně enzootického subtypu Mucambo) - Culex a Psorophora spp. (Coquillettidia a
Aedes spp. u epidemického cyklu) + hlodavci.
̶ Onemocnění člověka: EEE, WEE, VEE - encefalitida nebo horečka. Nejvyšší letalita
je u EEE (35-75%, oproti 20% u WEE); a časté jsou trvalé následky (paralýza).
Biohazard: BSL-3.
̶ Prevence: vakcíny mono-, bi- i trivalentní, jejich využití je však omezené (v
laboratořích).
̶ Rozšíření: Severní (mimo VEE), Střední a Jižní Amerika.
Cirkulace EEE, WEE, VEE
Alphavirus Sindbis
̶ Synonyma: Ockelbo, Pogosta
̶ Blízký virům amerických koňských encefalitid, patří do antigenní skupiny WEE.
̶ Zdroj: ptáci, méně savci (kosman Callithrix).
̶ Nemoc zvířete: inaparentní průběh
̶ Přenos: převážně komáři (Culex spp. – např. Cx. univittatus, Cx. pipiens, Cx. torrentium, Culiseta spp.).
Hlavní cyklus v přírodě mezi ornitofilními komáry (v severní Evropě např. Cx. torrentium) a ptáky.
̶ Onemocnění člověka: horečka Sindbis (horečka karelská, Ockelbo, Pogosta ve Fenoskandii) s
bolestmi hlavy a kloubů, vyrážkou na hrudníku a končetinách; bez smrtelných případů,
rekonvalescence je však dlouhá (klouby jsou bolestivé několik měsíců až let; ve Skandinávii uvádějí
artralgie, artritidy a revmatické příznaky u téměř 25% pacientů i 3 roky po prodělané nákaze). Ve
Finsku se epidemie horečky Pogosta opakují téměř pravidelně v intervalu 7 let, v koincidenci s cykly
populační hustoty tetřevovitých ptáků (Tetraonidae). Poměrně častá jsou onemocnění v afrických
zemích.
̶ Rozšíření: téměř kosmopolitní (mimo Ameriky), v Česku dosud neizolován (na Slovensku, v Německu
a Maďarsku ano).
Sindbis virus - rozšíření
Alphavirus Chikungunya (CHIK), O'nyong nyong (ONN)
̶ Svahilské „čikunguňa“ znamená „to, co zhrbuje“, zatímco „o ňong ňong“ je „drtič kloubů“.
̶ Zdroj: savci (divocí primáti, netopýři), člověk.
̶ Nemoc zvířete: inaparentní průběh.
̶ Přenos: komáři Culicinae (Onemocnění člověka: horečky CHIK / ONN s náhlým nástupem, silnými
bolestmi hlavy, kloubů (velmi silné artralgie), svalů, erytémem na tvářích a trupu až makulopapulózní
vyrážkou, někdy (v Asii) hemoragie; letalita velmi nízká, bolesti kloubů (revmatizmus) mohou perzistovat
řadu měsíců, někdy i let.
̶ v srpnu a září 2007 propukla vůbec první evropská epidemie (asi 250 případů) horečky chikungunya
v severní Itálii (okolí Raveny); "index case" byl turista z Indie, a lokálním přenašečem byl již dříve do této
oblasti introdukovaný a etablovaný Ae. albopictus.
̶ Biohazard: BSL-3.
̶ Rozšíření: tropická Afrika (CHIK, ONN), Asie (CHIK), nově Karibik, (Itálie).
Cirlulace viru Chikungunya
Chikungunya virus – současná cirkulace ve světě
Alphavirus Mayaro
̶ Zdroj: savci (hlavně opice), ptáci, plazi (Ameiva, Tropidurus).
̶ Nemoc zvířete: inaparentní průběh.
̶ Přenos: komáři Culicinae (Haemagogus aj.). Cyklus v přírodě mezi komáry a
opicemi.
̶ Onemocnění člověka: horečka Mayaro s bolestmi hlavy, kloubů, svalů a
vyrážkou; smrtelné případy nezaznamenány; 20-50% Indiánů v povodí
Amazonky má protilátky.
̶ Biohazard: BSL-3.
̶ Rozšíření: Jižní Amerika.
Mayaro virus - distribuce
Alphavirus Ross River, A. Barmah Forest
̶ Zdroj: savci (vačnatci – např. klokan, kůň, hlodavci).
̶ Nemoc zvířete: inaparentní průběh.
̶ Přenos: komáři Culex annulirostris, Aedes vigilax (TOP), Ae. tremulus
(TOP)
̶ Onemocnění člověka: epidemická polyartritida, s horečkou, často
s vyrážkou (BF), postižením ledvin (hematurie, glomerulonefritida),
splenomegalií; letalita žádná. Horečka Ross River je nejhojnější
arbovirózou v Austrálii, s průměrnou incidencí asi 5 000 pacientů ročně
Rozšíření: Austrálie, Nová Guinea, Polynésie.
Typický biotop pro cirkulaci viru Barmah Forest
Flavivirus žluté zimnice (YF)
Kmeny viru žluté zimnice (YF) lze rozdělit podle antigenů na etiopské a neotropické (Theiler a
Downs 1973), a podle sekvenování genu pro protein E do 3 hlavních genotypů: IA –
západoafrický, IB – jihoamerický, II – východoafrický.
Zdroj: opice (Cebus), jiní tropičtí lesní savci, vačice (Didelphis marsupialis); člověk (v urbánním
cyklu).
Nemoc zvířete: inaparentní průběh (některé opice Nového Světa po experimentální infekci
hynou).
Přenos: komáři - Aedes aegypti (prokázala komise W. Reeda roku 1902) u urbánního cyklu;
stromové druhy Haemagogus spp. (v Brazílii např. H. janthinomys) a Aedes spp. (v Africe např.
Ae. africanus, Ae. simpsoni) u sylvatického cyklu. V urbánním cyklu je virus přenášen komárem
Ae. aegypti z člověka na člověka, zatímco v cyklu sylvatickém mezi primáty komáry v korunách
stromů pralesního ekosystému (džungle). U sylvatického cyklu YF se člověk nakazí náhodně
(převážně muži exponovaní profesionálně, lovci atp.). Navíc byl zjištěn TOP u Aedes spp.
Žlutá zimnice
Onemocnění člověka: žlutá zimnice (angl. "yellow fever") – vysoká
horečka se zimnicí (třesem), bolestmi hlavy, zad, zvracením (u těžkých
případů tmavé zvratky s krví), ikterem, albuminurií, hemoragiemi,
nekrózou jater (výrazný hepatotropizmus viru YF) a ledvinných tubulů,
černými zvratky (důsledek krvácení do žaludku), někdy i encefalitidou, a
letalitou 5-40%.
Průměrná roční incidence YF je podle WHO 200 000 případů (30 000
fatálních), z toho 90% připadá na Afriku. Biohazard: BSL-3.
Prevence: vakcína (atenuovaný kmen 17D - Max Theiler) doporučena
pro cestovatele do endemických oblastí.
Rozšíření: tropická Afrika a Amerika (u urbánního typu převážně
přístavy).
Distribuce YFV ve světě
Riziko zavlečení YFV do Asie
Cirkulace YFV
Flavivirus dengue
Vektoři: Aedes aegypti, Ae. albopictus (TOT, také sexuální přenos), jiné Aedes
spp.
Obratlovčí hostitelé: lidé v urbánním cyklu; jiní primáti (opice) - v JV Asii
(sylvatické cykly)
Onemocnění člověka: horečka dengue (DF), obvykle vysoká, 2-vrcholová
s intenzívní bolestí hlavy, bolestmi svalů, kloubů, očí (retroorbitální tlak),
konjunktivitidou, kašlem, ztuhlým krkem a břichem, žloutenkou, hepatomegalií,
vyrážkou, nevolností, nespavostí; rekonvalescence bývá dlouhá (únava a
deprese po několik týdnů).
Závažnější formou je hemoragická horečka dengue (DHF), s petechiálním
krvácením do kůže a vnitřních orgánů) a letalitou 5-20%. DHF se manifestuje
nejčastěji když infekce virem DEN-2 následuje asi 20 let po infekci virem DEN-1.
Dengue je pandemií tropů (významem srovnatelná s malárií).
Nedávno byly zaznamenány autochtonní případy dengue ve Francii a
Chorvatsku.
DENV rozšíření
̶ celé tropické a subtropické pásmo, převážně však jihovýchodní Asie
(původní areál), Afrika, a Střední i Jižní Amerika, Mexiko a jižní Texas
(2004).
Flavivirus japonské encefalitidy
̶ JE virus je představitelem skupiny JE, do níž náležejí také např. viry
WN, SLE a MVE.
̶ Zdroj: ptáci (rezervoár: koloniální volavkovití, Ardeidae), prase
('amplifier'), kůň, netopýři.
̶ Nemoc zvířete: abort prasat, encefalitida koní (Čína).
̶ Přenos: komáři rodu Culex: Cx. tritaeniorhynchus (rýžová pole - Japonsko,
Čína), skupina Cx. pipiens (Cx. pallens, Cx. quinquefasciatus,), Cx. gelidus
(Malajsko), Cx. vishnui, Cx. pseudovishnui.
̶ Onemocnění člověka: japonská encefalitida - horečka, bolesti hlavy, svalová
ochablost, narušené vědomí, křeče, parézy, poruchy dýchání, a letalita 20-
40%; mnohdy se vyskytují těžké nevratné následky u 30-40% pacientů (u dětí
bývá tento podíl i vyšší). Biohazard: BSL-3.
̶ Prevence: vakcína (inaktivovaná japonská z kmene Nakayama nebo
atenuovaná čínská SA14-14-2).
Cirkulace JEV
JEV - distribuce
vých. a jižní Asie (Japonsko,
Korea, Čína, Indie, Pákistán,
Nepál, Srí Lanka, Indonésie,
Kambodža, Thajsko, Laos,
Vietnam, Nová Guinea). V sev.
Austrálii (stát Queensland) se
virus JE objevil v roce 2005.
Flavivirus encefalitidy Saint Louis
Skupina Japonské encefalitidy.
Zdroj: ptáci (vrabec, holub aj.), netopýři (Tadarida mexicana), liška.
Nemoc zvířete: většinou inaparentní průběh.
Přenos: komáři rodu Culex (v urbánním cyklu Cx. quinquefasciatus, v
sylvatickém cyklu Cx. tarsalis [TOP], Cx. nigripalpis, Cx. pipiens
Onemocnění člověka: encefalitida St. Louis se smrtností až 20% (převážně u
osob starších 55 let), častěji horečka až meningitida.
Rozšíření: Severní Amerika, sporadicky Střední (Panama, Trinidad, Jamajka)
a Jižní (Brazílie, Argentina) Amerika.
Cirkulace SLEV
Virus West Nile (WNV)
Sferické obalené viriony c. 50 nm; +ssRNA (11kb)
Čeleď: Flaviviridae
Rod: Flavivirus
'Ekoskupina': komáry-přenosné flaviviry
Antigenní skupina:
Japonská encefalitida
Kramer et al. 2008. Annu. Rev. Entomol., 53 : 61-81
West Nile virus - historie
1937: WNV poprvé izolován – z krve ženy s horečkou v
Ugandě (v oblasti „West Nile“)
1948-1957: Egypt, Izrael – první zaznamenané epidemie ZNH
(stovky případů)
1974: epidemie v jižní Africe – ca. 3,000 případů
1996: Rumunsko (Bukurešť a okolí) >800 nemocných, 50†
1999: Volgograd, Astrachaň, Krasnodar 826 nemocných (40†)
a 2000-05 zde dalších 316 nemocných
1999-2000: Izrael >430 případů (37†)
1999: zános izraelského kmene viru do New Yorku (62
nemocných, z toho 7†)
Onemocnění člověka: západonilská horečka
̶ s faryngitidou, bolestmi hlavy, svalů a kloubů, únavou, nechutenstvím,
někdy konjunktivitida, lymfadenitida, dosti často makulopapulózní
vyrážka na trupu a končetinách se zarudnutím obličeje, a zhruba u
10% pacientů (asi 1% všech infikovaných) encefalitida; letalita 5-10%
(postihuje spíše osoby starší 60 let). Rekonvalescence bývá dlouhá u
dospělých, dlouhodobé následky bývají pozorovány zřídka.
KOMÁŘI
(Culex pipiens)
PTÁCI
(vodní, dravci, pěvci)
KOMÁŘI
(ornitofilní)
PTÁCI
(synantropní)
Cykly WNV
SYLVATICKÝ CYKLUS URBÁNNÍ CYKLUS
KONĚ LIDÉ LIDÉ
PON
- slepý článek -
Vektor
Především ornitofilní komáři (zvláště
Culex spp., ale WNV izolován z ca. 45
spp. ve světě)
zhruba ≤0,1% komárů v endemických
oblastech je infikováno WNV
WNV-kompetentní druhy komárů v Evropě
(experimentálně vnímavé a současně schopné přenosu viru)
Dobrá vektorová kompetence: Cx.theileri, Cx.univittatus,
Cx.modestus, Cx.pipiens, Cx. torrentium
Slabá vektorová kompetence: Ae.vexans, Ae.caspius, …
Netestované druhy: Anopheles spp., Cq.richiardii, aj.
Diseminovaná
infekce
Přenosnost
Cx. modestus 89,2% 38,5%
Cx. pipiens 38,5% 15,8%
Hostitelé
Ptáci: WNV detekován u 317 druhů
krkavcovití (vrány, sojky, straky) a dravci vykazují vysokou mortalitu (>90%)
v Sev. Americe
Dravci – jestřábi (extrémně citliví)
někteří další ptáci mají vysokou virémii; mnozí jsou přitom asymptomatičtí
Savci ojediněle
člověk a kůň jsou "slepým článkem"
Obojživelníci, plazi
Příznaky WNV infekce u ptáků
deprese, ataxie
encefalitida, paralýza (např. svěšená hlava)
myokarditida
někdy nekrotická
hepatitida, splenitida
a pankreatitida
Zános WNV do USA
1999: The Bronx,
New York
CDC
Mortalita ptáků (WNV), březen 2002
Mortalita ptáků (WNV), říjen 2002
Symptomy WNV u koní
Obvykle neuroinvazivní horečnaté onemocnění:
polioencefalomyelitida s ataxií, parézami, paralýzou (až tetraplegie).
Smrtnost až 25%.
Vakcíny:
Duvaxyn WNV R Fort Dodge (2003)
Recombitek R Mérial (2010)
WNV onemocnění u koní, březen 2002
WNV nemoc u koní, říjen 2002
Aktivita WNV: USA, 1999-2006
5204
Stovky
1072
119
3000
48
2005
7074
Stovky
1341
100
2539
47
2004
11350
Stovky
4146
264
9862
46
2003
14122
Stovky
9157
284
4156
44
2002
410673334323295Ptáci
úhyn
Stovky245249úhyn/eut.
10867386325Koně
161927zemřelí
4261662162Lidé
4327124U.S.
států
2006200120001999
Přenos WNV na člověka
komářím bodnutím
Méně časté cesty přenosu:
transfúzí krve (USA: 23 případů 2002; 2003:
1,033/6,200,000 t.j. 0,02% vzorků darované krve
bylo infekčních)
transplantací orgánů a tkání (několik případů)
intrauterinní infekce (1 případ)
kojením (několik málo případů).
~80%
Asymptomatic
~20%
“West Nile fever”
<1%
CNS
disease
WNV human infection “iceberg” in 2002
284 fatalities
~ 3300 severe disease
~400,000
asymptomatic
~100,000
mild illness
CDC
Následky WNV infekce
Většina pacientů se uzdraví bez následků; u části
pacientů (zvláště po napadení CNS) mohou
přetrvávat dlouhodobé následky:
ochablost svalstva až ochrnutí (parézy)
velká únavnost
bolesti hlavy
psychické problémy (zmatenost, deprese, snížená
schopnost koncentrace, oslabení paměti).
DAYS POST ONSET
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10-14 to -2 0
IgM
IgG
ELISA
P/NPFU/ml
WN
viremia
250
CNS illness
Virémie a imunitní odpověď u WNV onemocnění
2
20
Serology AssaysVirus Assays
Neutralizing Ab
CDC
Laboratorní diagnóza WNV
Sérologie (krev, mozkomíšní mok): ELISA IgM, IgG
(flavivirové zkřížené reakce !); konfirmační VNT; párové
vzorky sér (sérokonverze, zvýšení titru protilátek)
Izolace viru (Vero buňky, SM)
Detekce virové RNA (RT-PCR)
Detekce virového antigenu (ELISA, IF, imunohistochemie)
Česko - Břeclavsko
1997: WNV-3 izolován ze samice Culex pipiens, další 2 kmeny 1999
a 2006
2,1% z 619 vyšetřených osob v roce 1997 mělo specifické
protilátky k viru WN
1997 bylo diagnostikováno 5 pacientů se západonilskou horečkou
(2 laboratorně potvrzené, a 3 velmi pravděpodobné)
2013: WNV-2 molekulárně detegován i izolován z komára Culex
modestus
WNV protilátky u domácích kachen na
jihomoravských rybnících, říjen 1989
(HIT, konfirmace PRNT)
Rybník kachen kachen podíl
vyš. pozit. pozit.
Nesyt 110 32 29,1%
Jaroslavický 111 17 15,3%
Vrkoč 107 12 11,2%
Křížový 109 4 3,7%
Starý 137 0 0,0%
Celkem 574 65 11,3%
Povodeň 1997
okr. Břeclav
SOUTOK
NESYT
Lokalita rybník Nesyt (WNV poz.)
Lokalita „Soutok“ (RABV)
Virologická vyšetření komárů
na Břeclavsku, 1997-2000
(počet komárů / počet vyšetřených směsí)
Aedes vexans 9100/93* 10092/180* Aedes
cinereus 917/16* 97/7 Aedes
jiné druhy 1085/4 244/11 Culex
pipiens 232/4** 3546/56** 1126/16
Culex spp., Culiseta - 80/7 7/1
An. maculipennis s.l. - 295/5 46/2
C e l k e m : 11334/117 14354/266 1179/19
*Ťahyňa virus 6 1 0
**West Nile virus 1 (97-103) 1 (99-222) 0
17.IX. 13.X.
Druh 1997 1999 2000
komára VII-IX VI-X III
Zkřížený PRNT virových kmenů 97-103 a Eg-101
Imunní sérum: Eg-101 97-103
Eg-101 virus 512 512
97-103 virus 64 512
Kmen 97-103 (Rabensburg) má nižší virulenci než
topotypový kmen Eg-101 WNV. Novorozené myši
i.c.: AST 8-9 d. (vs. 4-6 d. s kmenem Eg-101).
Adultní myši: 97-103 je nepatogenní při i.p. inokulaci
a málo patogenní při i.c. podání (zatímco Eg-101
zabíjí 100% dospělých myší při i.c. inokulaci).
Srovnání nukleotidových a aminokyselinových sekvencí WNV linie 3
(Rabensburg) s jinými liniemi WNV
Kmen WNV lin.
Podobnost s RABV (%)
Nukleotidy Aminokyseliny
kompletní částečné kompletní částečné
NY99 1a 77 78 90 95
Ro96 1a 77 78 90 95
Eg51 1a 77 78 90 95
Kunjin 1b 75 77 89 94
Sarafend 2 77 78 90 96
Ug37 2 77 78 90 96
Rus98 4 73 77 87 95
JEV – 68 74 75 86
Skupina virů japonské encefalitidy: sekvence nukleotidů
genu kódujícího protein NS5
Bákonyi et al.:
Emerg. Infect. Dis.
11: 225, 2005
97-103 Clade 1a
Clade 1b
Lineage 2
Lineage 3
WNV seroreaktoři (PRNT90)
na Břeclavsku, 1997
Celkem 619 13 2,1%
Osob Osob s Podíl
vyšetřeno protilátkami
Titry protilátek (PRNT50) k virům WN a TBE
u osob séropozitivních na WNV: Břeclavsko, 1997
Osoba Datum WNV WNV TBEV
sex,věk mm/dd Eg-101 97-103 Hypr
f, 35 07/03 512 512 <16
f, 73 07/07 512 256 <16
f, 31 07/15 512 256 16
f, 74 07/22 512 256 8-16
m, 51 07/31 512 256 16
m, 9 08/04 512 256 <8
f, 42 08/06 256 128 <16
m, 71 08/11 256 256 <16
m, 71 08/12 512 256 <16
f, 72 08/14 256 128 <16
f, 9 08/20 256 128 <8
m, 70 09/18 512 256 <16
f, 42 09/24 128 128 <16
4 / 72 osob s průkazným vzestupem titru protilátek (PRNT50)
k WNV v párových vzorcích krve: Břeclavsko, 1997
Osoba Datum WNV WNV Klinické příznaky
sex,věk Eg-101 97-103
m, 71 11.VII. 8 <8 ne
12.VIII. 512 256
f, 42 19.VIII. <8 <8 ne
24.IX. 128 128
m, 9 22.VII. 64 32 horečka, faryng., bol.hlavy a
4.VIII. 512 256 svalů, nevolnost, únava
f, 9 6.VIII. 64 32 horečka, faryng., bol.hlavy,
20.VIII. 256 128 erytém, lymfaden., nevolnost
Osoba Datum WNV WNV Klinické symptomy
sex,věk Eg-101 97-103
f, 35 3.VII. 512 512 faryngitida
f, 73 7.VII. 512 256 horečka,bol.hlavy,fotofobie
f, 31 15.VII. 512 256 horečka,faryng.,lymfadenit.
m, 51 31.VII. 512 256 ne
f, 42 6.VIII. 256 128 bol.hlavy,myalgie,erytém,
únava, nevolnost,fotofobie,insomnie
m, 71 11.VIII. 256 256 ne
m, 71 12.VIII. 512 256 ne
f, 72 14.VIII. 256 128 ne
m, 70 18.IX. 512 256 ne
PRNT50 titry k WNV a klinické symptomy dalších
séropozitivních osob (bez párových vzorků sér):
Břeclavsko, 1997
Povodeň ve středních Čechách, 2002
WNV skríning u lidí
WNV PRNT seroreaktoři ve středních
Čechách po povodni 2002:
Celkem 497 11* 2,2%*
Osob Osoby s „WNV
vyšetřeno protilátkami" Podíl
* Avšak titry byly nízké, a pozorována zkřížená reakce
s klíšťovou encefalitidou
Úskalí sérologického monitorování
WNV infekcí: zkřížené reakce
Izolace viru West Nile linie 2
na jižní Moravě, 2013-14
Izolace viru West Nile linie 2
na jižní Moravě
32,500 samiček komára Culex modestus
sbíraných v roce 2013 bylo vyšetřeno (650
směsí) s použitím RT-PCR na flaviviry
4 směsi byly pozitivní v PCR na RNA WNV-2
z těchto 4 PCR–pozitivních směsí byl ve 2
případech na SM izolován WNV-2.
To je v současnosti nejsevernější známý výskyt
linie WNV-2 v Evropě.
(Rudolf et al. 2014: Euro-Surveill. 19, no.31: 2-5)
Flavivirus encefalitidy Murray Valley
̶ Zdroj: ptáci (zvláště vodní); (lichokopytníci).
̶ Nemoc zvířete: většinou inaparentní průběh, někdy
encefalitida.
̶ Přenos: komáři (hlavně Culex annulirostris). V přírodě virus
MVE koluje mezi mokřadními ptáky (brodiví, volavkovití) a
ornitofilními komáry.
̶ Onemocnění člověka: australská encefalitida (MVE), s
letalitou 20-60% a následky (paralýza končetin, mentální
poškození). Velké epidemie 1917-25 (>180 případů, 68%
letalita), 1950-51, 1956, 1971, 1974. Objevuje se nejčastěji po
vydatných deštích následovaných extrémním suchem.
̶ Rozšíření: severní Austrálie, Nová Guinea.
Flavivirus Rocio
̶ Zdroj: ptáci (pěvci).
̶ Nemoc zvířete: inaparentní průběh.
̶ Přenos: komáři Psorophora spp.
̶ Onemocnění člověka: encefalitida Rocio s neurologickými i
psychickými následky, a letalitou asi 15 (5-30) %. Rozšíření: Jižní
Amerika (Brazílie).
Orthobunyavirus Ťahyňa, a další viry
skupiny California
̶ Virus kalifornské encefalitidy (CE), LaCrosse (LAC),
Snowshoe hare (SSH), Ťahyňa (TAH, s africkým subtypem
Lumbo), Inkoo (INK), Jamestown Canyon (JC) a několik
dalších.
̶ Zdroj: zajícovití, hlodavci (Tamias, Spermophilus, Sciurus;
Dicrostonyx), ježek, jelenci (JC).
̶ Nemoc zvířete: inaparentní průběh.
̶ Přenos: komáři rodů Aedes a Culiseta (rezervoár). TAH: Ae.
vexans (TOP), Ae. caspius, Ae. cinereus, Ae. cantans aj.; LAC:
Ae. triseriatus (TOP).
Historie objevu viru Ťahyňa
1958, BÁRDOŠ a DANIELOVÁ izolovali tento bunyavirus z
komárů Aedes spp.
na východním Slovensku
(první komáry přenosný
virus izolovaný v Evropě).
1960, BÁRDOŠ, SLUKA:
TAHV je původcem letních
chřipkovitých onemocnění na
jižní Moravě („valtická
horečka“)
Cirkulace viru Ťahyňa v přírodním
ohnisku valtické horečky
kukla
KOMÁR
AEDES VEXANS
samice
larva
vajíčka
TOP
ZAJÍCI
HLODAVCI amplifikace
AEDES VEXANS
samec
TSP
TSP TOP
sex. přenos
ČLOVĚK
Biotop TAHV na jižní Moravě
Pro cirkulaci TAHV (PON) je
charakteristický ekosystém
periodicky zaplavovaného lužního
lesa s mozaikou luk.
Ťahyňa virus – rozšíření v Evropě
TAHV
̶ Onemocnění člověka: chřipkovitý průběh (valtická horečka),
s bolestmi hlavy, svalů, vyčerpaností, faryngitidou, konjunktivitidou,
nevolností, střevními potížemi, někdy i meningitidou až encefalitidou
̶ (kalifornská encefalitida: CE, LAC), častěji u dětí (JC však
choroboplodnější pro dospělé); onemocnění může být u dětí výjimečně
i smrtelné (LAC); v USA jsou viry této skupiny nejčastější příčinou
arbovirových encefalitid.
̶ Onemocnění se objevuje převážně koncem léta a začátkem podzimu,
v době zvýšené populační hustoty komářích vektorů.
̶ Rozšíření: Eurasie (TAH, INK), Afrika (TAH), Severní Amerika (CE,
LAC, SSH, JC). V Česku se vyskytuje virus TAH především na jižní
Moravě, méně v jižních a středních (Polabí) Čechách a na Ostravsku.
TAHV u obyvatel v endemické oblasti
Na Moravě a Slovensku (ale
také např. v evropském Rusku)
byly popsány desítky až stovky
případů valtické horečky;
v oblasti PON má protilátky
většina obyvatelstva starších
věkových skupin. Mnohé
případy nejsou bez
sérologického vyšetření
správně diagnostikovány a
bývají označeny jako letní
'status febrilis'.
Prevalence of Tahyna virus antibodies, S. Moravia
0
20
40
60
80
100
120
0-9 10-19 20-29 30-39 40-49 50-59 60-69 ≥70
Human age groups (years)
%seropositive
1976 1997
Orthobunyavirus Batai
̶ Synonyma: Čalovo, Olyka, Chittoor
̶ Historie: virus Čalovo izolovali Bárdoš a Čupková na jižním Slovensku.
̶ Zdroj: dobytek, prase domácí, (ptáci).
̶ Nemoc zvířete: většinou inaparentní průběh, příznaky u kozy a ovce.
̶ Přenos: zoofilní komáři rodu Anopheles (A. maculipennis s.l., A.
barbirostris aj.), méně Aedes a Culex spp. (Cx. gelidus).
̶ Onemocnění člověka: chřipkovité, s horečkou, malátností, a
nechutenstvím (incidence je nízká).
̶ Rozšíření: Evropa (v Česku na jižní Moravě, dále Slovensko,
Rakousko, Maďarsko aj.), Asie (Malajsko, Indie), střední Afrika.
Batai virus – rozšíření v Evropě
Phlebovirus horečky Rift Valley (RVF)
̶ Zdroj: přežvýkavci (ovce, koza, skot, velbloud) - viremie až 1010/ml
(!), hlodavci.
̶ Nemoc zvířete: ovce a kozy, méně často skot - enzootie nekrotické
hepatitidy, zmetání, teratogenita, hynutí mláďat (až 90% jehňat)
ale i dospělých (až 50% ovcí); velké ekonomické ztráty: např. v
jižní Africe 1950 uhynulo asi 100 000 ovcí, a 500 000 bahnic
abortovalo.
̶ Přenos: komáři Aedes spp. (TOP) (Ae. caballus, Ae.
lineatopennis), Culex theileri, Cx. pipiens (Egypt), Cx.
quinquefasciatus, Cx. poicilipes (Mauretánie), Ae. caspius, méně
(během epizootií) pakomárci Culicoides, flebotomové (kmen Zinga
viru RVF) a jiný bodavý hmyz; kontaktem (řezníci, veterináři aj. –
vysoká viremie u nemocných zvířat), aerogenní (např. laboratorní
infekce), alimentární (syrové mléko), iatrogenní (transfuze krve,
injekce).
RVF
̶ Onemocnění člověka: horečka údolí Rift, bifázická, prudké bolesti hlavy, kloubů,
světloplachost, poruchy vidění, retinitida, nekrózy jater, trombózy, někdy hemoragie (krvácení
z nosu) a encefalitida, občas smrtelná (letalita do 3%).
̶ Prevence: vakcína (inaktivovaná).
̶ Rozšíření: Afrika (Keňa, jižní Afrika, Súdán, Egypt, Zimbabwe, Mozambik, Zambie, Senegal,
Nigérie, Burkina Faso, Mauretánie), Arabský poloostrov.
Cirkulace RVF
RVF biotopy
RVF - rozšíření
RVF – patologie u zvířat
Orthobunyavirus Oropouche
̶ Zdroj: savci (lenochodi, opice Callithrix spp., člověk), ptáci
̶ Nemoc zvířete: inaparentní průběh
̶ Přenos: komáři, pakomárci
̶ Onemocnění člověka: horečka Oropouche – horečka, bolesti
hlavy, svalů a kloubů, průjem, zvracení, konjunktivitida,
světloplachost, vyrážka, leukopenie; letalita ani následky
nezaznamenány.
̶ V Jižní Americe je odhadováno od r. 1961 celkem asi 500 000
případů (27 epidemií), po dengue nejčastější arbovirová infekce
na tomto kontinentu.
̶ Rozšíření: Jižní Amerika - nejvíce Amazonie
Oropouche virus - cirkulace