Skupinovým názvem aktinoidy (An) se označuje skupina čtrnácti prvků následujících za aktiniem, jejichž společným rysem je nestabilita jejich jader. Do roku 1940 se existence prvků, v nichž by se elektrony doplňovaly do orbitalu 5f, nepředpokládala. Tři v přírodě se vyskytující aktinoidy - thorium, protaktinium a uran - se v periodickém systému umisťovaly pod hafnium, tantal a wolfram, jimž se svými fyzikálně chemickými vlastnostmi podobají a tvoří i podobné typy sloučenin.
Uran byl objeven v jáchymovském smolinci (1789, M. H. Klaproth; izolace kovu B. Peligot, 1841), thorium (název dostalo podle severského boha války Thora) bylo připraveno redukcí chloridu thoričitého (získaného z thoritu ThSiO4 přes oxid thoričitý jako meziprodukt) draslíkem (J. J. Berzelius, 1828) a vzácné protaktinium (mateřský prvek aktinia) bylo identifikováno jako člen rozpadové řady 238U (1913, K. Fajans a O. Göhring). Impulsem pro přípravu těžších aktinoidů bylo zjištění, že pohlcení neutronu jádrem těžkého prvku bývá spojeno s emisí elektronu a zvýšením protonového čísla o jednotku. Ostřelováním 238U neutrony bylo připraveno 239Np (E. M. McMillan, P. H. Abelson, 1940) a v následujících letech i ostatní aktinoidy. Pro prvky následující v periodickém systému za uranem se používá skupinový název transurany. Neptunium a plutonium se podobají uranu do té míry, že jsou označovány skupinovým názvem uranoidy. Ze stejných důvodů jsou prvky 97 až 103 následujících za curiem nazývány curoidy.
Thorium (8,1 ppm) a uran (2,3 ppm) nepatří mezi příliš vzácné prvky, ale oba se vyskytují rozptýleně. Hlavním zdrojem thoria jsou monazitové písky (obsah oxidu thoričitého v nich bývá zpravidla menší než 10 %), uran se nachází jako smolinec U3O8 a karnotit K(UO2)VO4.3/2H2O, protaktinium v nepatrném množství doprovází uran.
