Žonglování je výborným příkladem lidské touhy a schopnosti hrát si a učit se. Projděte se s námi jeho historií, která sahá do hluboké minulosti.
Některá zvířata byla sice cvičena v balancování předmětů, avšak opravdové žonglování se zdá býti nemožné i pro nejrozvinutější primáty. Žonglování je staré skoro jako lidstvo samo. O žonglování se nám za posledních čtyři tisíce let dochovalo mnoho zpráv. Asi nejstarší zmínka pochází z egyptské hrobky Beni-Hassana na východním břehu Nilu, kde se na nástěnné malbě kromě akrobatů a tanečníků nachází i ženy žonglující se dvěma míčky. Tato malba byla vytvořena přibližně dva tisíce let před naším letopočtem.
Opomenout nesmíme ani další významnou kolébku žonglování kterou je dálný východ. I zde tradice sahá do období mnoha staletí století před naším letopočtem. V Číně a okolních zemích však žonglování nebylo primárně bráno jen jako zábava, bylo populární jako meditační cvičení pro sladění práce duše a těla. Z Číny pochází jedna z nejstarších žonglovacích pomůcek: diabolo. Za dynastie Han (206 př. n. l.) bylo pojmenováno "kouen-gen", což znamená "dutý bambus, který hvízdá". Dodnes se v Číně diabola stále vyrábějí z bambusu s dírami na okrajích, které způsobují, že při rotaci píská.
Jako součást rituálů a náboženských obřadů však žonglování procházelo většinou starověkých civilizací po mnoho staletí. Jmenujme: Japonsko, Čínu, Jihovýchodní Asii, Irán či Tibet, kde nezřídka byli tyto dovednosti i privilegiem šamanů, nebo součástí duchovního tréningu. Zmínky o žonglování a balancování předmětů nacházíme i u Aztéků a severoamerických indiánů.
Žonglování má hlubokou tradici i v na evropském kontinentu. Víme, že se jím zabývali i staří řekové, avšak největším zdrojem informací je Římská říše v období Julia Ceasara, kde žonglování bylo velmi uznávanou kratochvílí a kde se rozvinulo mnoho disciplín, které dnes považujeme za součást žonglování. Z latiny pochází i jeho jméno: Juggling (z latinského) Jaculator - člověk, který vyhazuje (cokoli). Ve starověkém Římě se používali i názvy jako ventilatores (vrhač nožů) či pilarii (hráč s míčky).
V následujícím období frekvence zmínek o žonglování postupně řídne. Žonglování bylo často kombinováno s jinými druhy zábavy, jako je například akrobacie či pantomima. Středověcí jokulátoři byli také často dvorními či pouličními zpěváky. V období renesance, již většina kočovných divadel a kejklířů měla ve svém středu žongléry a akrobaty, jejich umění přivádělo obecenstvo k úžasu, nebo je rozesmálo až k slzám - za pár grošů do klobouku. Do této etapy datujeme vznik žonglování jako artistické disciplíny a jeho emancipaci. Celá další historie žonglování až do dvacátého století pak částečně kopíruje vzlety a pády, popularitu a zavržení kočovných spolků a divadel. Velký vliv na jeho popularitu v tomto období měli i narůstající kontakty se vzdálenými zeměmi dalekého východu, kde žonglérské dovednosti byly na velmi vysoké úrovni. Faktem zůstává, že pro náš kontinent bylo žonglování dlouho spíše věcí lidové zábavy, mělo nádech kejklířství v negativním slova smyslu a v různých dějinných etapách bylo právě proto často vnímáno jako nízké umění.
Od první poloviny 19. století můžeme sledovat již konkrétní osudy velkých žonglérů putujících naším kontinentem od Anglie po Rusko. Nejslavnější žonglérské osobnosti tohoto období pochází z Německa, Maďarska a Itálie. Žonglování vyrazilo nenávratně i mimo cirkusové manéže a divadelní prkna a stává se oblíbenou módou pro všechny bez rozdílu sociálního zařazení. V Paříži se již kolem roku 1810 pořádají soutěže na Champs Elysée, zakládají se první žonglérské kluby, hře "v diabolo" podléhá i dvůr Napoleona I. Nespočetné písemnosti, příběhy a pohlednice dokazují, že žonglování té doby začalo psát svou novodobou historii. I když po první světové válce jeho šíření opět poněkud stagnuje, do nástupu médií a průmyslově vyrábených mechanicko-elektrických hraček zůstává velice rozšířenou a populární zábavou. Klidně se zeptejte své babičky třeba právě na diabolo. Velmi pravděpodobně vám řekne, že si samozřejmě jako malá s něčím podobným hrála...
Dnes vzrůstá zejména význam rekreačního žonglování jako výtečné zábavy a možnosti sebevyjádření. V západní Evropě (ale třeba i v Čechách či na Slovensku) a v USA v posledních patnácti letech probíhá opravdová renesance žonglování. Žonglérské dovednosti ve všech jejich podobách včetně žonglování a tance s ohněm, se stávají nedílnou součástí alternativních kultur a zábavy mladých lidí. Několikrát do roka se po celém světě konají žonglérské srazy a festivaly, vznikají žonglérské skupiny a divadla. Žonglování má již i svůj světový den.
Obloukem se rehabilitované žonglování spolu s akrobacií vrací jako výjimečný vyjadřovací prostředek opět i do prostředí divadelního světa jako součást vlny tzv. Nového cirkusu, k jejímž předním zástupcům patří francouzští a kanadští umělci. Jmenujme alespoň Compagnie Jerome Thomas, Cirque du Soleil jmenovat bychom ale mohli i desítky dalších.