Preparační mikroskop (stereoskop, binokulár)
- obejkt se pozoruje v odraženém světle
- lze dosáhnout zvětšení až 125x (u našich mikroskopů max 40x)
- použití v entomologii, parazitologii, botanice
Postup preparace slinných žlaz larvy pakomára
1) Larvy připravené k preparaci (fixované a barvené orceinem) umístíme na podložní sklíčko a
přikápneme k nim 1-2 kapky orceinu, abychom zabránili příliš rychlému vyschnutí.
2) Nastavíme preparační mikroskop pro práci (úprava okulárů, zvětšení, úhel dopadajícího
světla).
3) V zorném poli preparačního mikroskopu lokalizujeme hlavu larvy (hledáme oči, caudální část
larvy má 2 kutikulární výběžky)
4) Jednou pinzetou uchopíme hlavu (bez mandibulárního výběžku) a druhou pinzetou uchopíme
larvu v 1/3. Opatrně táhneme od sebe a snažíme se vytáhnout celou trávicí trubici. Oblast,
kde jsou uloženy slinné žlázy je mezi 1 ­ 3 článkem.
5) Hledáme světlejší (až mléčně zbarvenou) oválnou strukturu, která je u pakomára přítomna ve
dvou kopiích.
6) Slinnou žlázu oddělíme od okolní tkáně a vše ostatní z podložního sklíčka odstraníme.
7) Přikápneme kapku orceinu a zakryjeme krycím sklem.
Meioza
Meióza (meiotické dělení, redukční dělení) je buněčné dělení, během kterého dochází k produkci
buněk se zredukovaným počtem chromosomů (2n -> n), což je základní proces umožňující pohlavní
rozmnožování. Tyto buňky (gamety) mohou po určité době buďto splynout s další vhodnou gametou a
vytvořit nového jedince složeného opět z dvojité sady chromosomů (viz spermie a vajíčko o savců),
nebo mohou dělením vytvořit mnohobuněčný organismus (např. gametofyt u výtrusných rostlin).
Meióza sestává ze dvou odlišně koncipovaných dělení buněk, takže jejím výsledkem jsou 4 buňky
odlišné od rodiče (narozdíl od 2 s rodičem shodných buněk, které vznikají při mitóze).
HETEROTYPICKÉ DĚLENÍ (1. ZRACÍ DĚLENÍ, 1. MEIOTICKÉ DĚLENÍ, REDUKČNÍ DĚLENÍ)
Profáze I
Profáze Meiózy I je oproti profázi Meiózy II mnohem komplikovanější a dělí se na 5 podfází.
Leptotene
Dochází ke spiralizaci vláken DNA a diferenciaci chromosomů.
Zygotene
Homologní chromosomy (tytéž chromosomy ­ 1 od otce, 1 od matky) se stěhují k sobě a za
pomocí speciální bílkoviny se spojují v pár, tzv. bivalent.
Pachytene
Chromosomy dokončují spiralizaci a bivalenty jsou pozorovatelné jakožto tzv. tetrády čtyřchromatidový
komplex. Nesesterské chromatidy se přitom proplétají, dochází k tzv.
crossing-overu.
Diplotene
Uvolňují se bílkovinné vazby mezi homologními chromosomy a dochází k jejich postupnému
oddalování.
Diakineze
Dochází k přeuspořádání a rozchodu homologních chromosomů.
Metafáze I
Prolíná se s diakinezí, dochází k napojení vláken dělícího vřetínka na centromery chromosomů,
vlákna z různých pólů se napojují na centromery jiných homologních chromosomů.
Anafáze I
K opačným pólům dělícího vřeténka se rozcházejí dvouchromatidové chromosomy z bivalentů.
Telofáze I
U protilehlých pólů buňky se sekupují haploidní sady chromosomů. Následuje zaškrcení a rozdělení
buňky.
HOMEOTYPICKÉ DĚLENÍ (2. ZRACÍ DĚLENÍ, 2. MEIOTICKÉ DĚLENÍ, EKVAČNÍ DĚLENÍ)
Homeotypické dělení je vpodstatě shodné s mitózou, jen k němu dochází za zredukované sady
chromosomů (v buňce je 1 chromosom z dané sady ­ buď otcovský nebo mateřský). Dělí se na
profázi II, metafázi II, anafázi II a telofázi II, konkrétní průběh je stejný jako u mitózy.
Vývoj samičích gamet
Vaječný folikul se skládá z jedné vaječné buňky (oocyt) a folikulového epitelu. Příležitostně může
folikul chovat dvě, u polytokních zvířat (majících více mláďat) i více oocytů. Oocyty mají velké
euchromatinové jádro se zřetelným jadérkem. Folikulový epitel chrání oocyty a zprostředkuje příjem
látek pro oocyty i výdej zplodin látkové výměny.
Vývoj folikulu se označuje jako folikulogeneze, vývoj oocytu jako oogeneze. Oba pochody spolu velmi
úzce souviseji a jsou řízeny FSH hormonem hypofýzy (folikuloliberinem).
FOLIKULOGENEZE
Začíná primordiálními folikuly. Ty leží v povrchové vrstvě kůry vaječníku. Malý oocyt je obklopen
jednovrstevným kubickým až plochým folikulovým epitelem. Jsou nejpočetnější, představují klidové
stadium, nedotčené gonadotropiny a mohou takto přetrvávat po léta. Malý počet těchto folikulů se
kontinuálně, ale v neznámém čase vyvíjí na:
Primární folikuly.
Podle čeho je prováděn výběr k dalšímu vývoji, není známo. Primární folikuly jsou
charakterizovány jednovrstevným kubickým epitelem a mají průměr 30 ­ 100 m. Jakmile se
epitel mitozami změní ve dvojvrstevný, utváří se:
Sekundární folikuly.
Epitelové buňky se dále dělí, a tvoří až deset vrstev, jsou drobné a polyedrické, celá
vrstva se pak označuje jako stratum granulosum nebo granulóza. Mezi ní a povrchem
oocytu postupně vzniká, převážně sekrecí granulózních buněk obal oocytu z amorfní
hmoty, nazývaný zona pellucida. Tvoří jej převážně glykoproteinové substance.
Během vývoje folikulu od primárního k sekundárnímu, dochází samozřejmě k jeho zvětšení (průměr
od 50 do 200 m) a folikul se zanořuje hlouběji do kůry ovaria.
Terciární folikuly
Vyznačují se centrální dutinou, která je vyplněna tekutinou (liquor folliculi), obsahující řadu
rozpuštěných látek (kyselinu hyaluronovou, steroidní hormony - estrogeny, progesteron, androgeny a
proteolytické enzymy). Vaječná buňka leží na pahorku buněk granulozy, který vyčnívá do dutiny
folikulu. Zralé terciární folikuly jsou označovány jako Graafovy folikuly a začínají se vyvíjet v období
před pubertou. Tyto folikuly přijímají do dutiny během hodin až dnů velké množství tekutiny, takže
zvětšují svůj objem, buňky granulozy se oplošťují, velké folikuly se vyklenují nad povrch vaječníku,
jejich stěna je průsvitná a připravena k prasknutí, tj. k ovulaci.
OOGENEZE
Pod tímto pojmem rozumíme rozmnožování a dozrávání vaječné buňky od prvopohlavní buňky ­
gonocytu k vejci, schopnému oplození; tento vývoj je samozřejmě úzce spjat s folikulogenezí.
Rozmnožovací fáze oogonií (u člověka až na 450 tisíc) končí kolem narození.
Růstová fáze následuje po narození do dospívání.
Oogonie se mění v primární oocyty, které nejprve rychle zvětšují svůj objem. Pak začíná první
zrací dělení, které se zastaví v diktyotenním stadiu profáze. Vaječné buňky zůstávají v tomto
stadiu až do stadia terciárního folikulu, tzn. že tento stav může trvat léta (u člověka až 40 let).
Zrací fáze začíná teprve před první ovulací
Dokončuje se první zrací dělení. Z nově vzniklých buněk jen jedna dostane veškerý žloutkový materiál
a stane se z ní sekundární oocyt, druhá ­ bez žloutku se stává prvním pólovým tělískem, které je
uloženo do perivitelinního prostoru. U člověka ovuluje sekundární oocyt a současně začíná druhé
zrací dělení, které se zastaví v profázi druhého zracího dělení a až po vniknutí spermie je dělení
dokončeno. Vznikne přitom haploidní oocyt se žloutkem a druhé pólové tělísko. První pólové tělísko se
také většinou dělí, takže v perivitelinním prostoru jsou pak tři pólová tělíska.
Vývoj samčích gamet
Zárodečné buňky jsou v několika vrstvách. Vzdálenější od lumen semenotvorných kanálků jsou
diploidní spermatogonie. V další vrstvě blíže luminu jsou velké kulaté spermatocyty I. řádu
s chromosomy v profázi prvního zracího dělení. V luminální třetině zárodečného epitelu jsou zřídka
pozorovány spermatocyty II. řádu a to pro krátkou dobu své existence. Zato spermatidy představují
nejhojnější skupinu buněk, vyskytují se současně v obou formách ­ s kulatým jádrem i s
kondenzovaným podlouhlým. Celý děj od dělení kmenových spermatogonií v zárodečném epitelu po
uvolnění z nich vzniklých spermatozoí (spermiace) je označován jako spermatogeneze a trvá u
člověka 74 dní, u hřebce, býka a berana cca 50 dní a u kance 34 dní.
Spermatogenezi můžeme rozdělit na tři části:
a) spermatocytogenezi
Rozmnožovací fáze spermatogonií, které mají diploidní počet chromosomů a dvojnásobné
množství DNA v chromatinu. Probíhá opakovanými mitózami,
20 ­ 60 % spermatogonií opět zaniká, výsledkem jsou spermatocyty I. řádu. Potomstvo jedné
spermatogonie je spojeno plazmatickými můstky.
b) meiózu
Fáze, v níž vznikají ve dvou zracích děleních z jednoho, podle obsahu DNA tetraploidního,
spermatocytu I. řádu čtyři haploidní spermatidy.
Profáze prvního zracího dělení je zvláště dlouhá a podle stavu chromosomů ji můžeme
rozdělit na stadia leptotenní, zygotenní, pachytenní, diplotenní a diakinezi. Výsledkem jsou
spermatocyty II. řádu, které jsou podle počtu chromosomů haploidní, avšak mají dvojnásobný
obsah DNA (2 sesterské chormatidy jednoho z rodičovských chromosomů).
Druhé zrací dělení může tedy následovat bez S ­ fáze, po velmi krátké době. Výsledkem jsou
čtyři haploidní spermatidy.
c) spermiogenezi
Diferenciační fáze, v níž se klony kulatých spermatid vyvíjejí ve spermie. Nejnápadnější
změny jsou: tvorba akrosomu, kondenzace a změna tvaru jádra, vytvoření bičíku a ztráta
přebytečné cytoplazmy.
SCHÉMA STRUKTURY SEMENOTVORNÉHO
STOČENÉHO KANÁLKU varlete a přilehlé
vmezeřené vazivové tkáně:
1 ­ lamina basalis, 2 ­ spermatogonie,
3 ­ primární spermatocyty, 4 ­ sekundární
spermatocyty, 5 ­ spermatidy,
6 ­ spermie, 7 ­ Sertoliho buňky,
8 ­ Leydigovy buňky,
9 ­ krevní kapiláry