Půdní znaky a vlastnosti půd Popis vyhodnocení souboru půdních znaků a vlastností spolu s poznáním režimu, ve kterém půdy vznikají je základním předpokladem správné klasifikace půd. Ačkoliv některé znaky nejsme schopni v terénu zjistit, mnohé jiné znaky lze zjistit pomocí jednoduchých technik a postupů. Půdní znaky Hloubka půdy a humusového horizontu Hloubka půdy – dána přítomností souvislého skalního podloží, výskytem souvislé, výrazně skeletovité vrstvy nebo trvalé hladiny podzemní vody v profilu. Konvenční hloubka je 150 cm, přičemž tato hloubka je zónou nejvýraznějšího kořenění většiny rostlin a biologické půdní aktivity. +--------------------------------------------------------------------------------------------+ |Hloubka půdy | | |----------------------------------------------+---------------------------------------------| |pod 30 cm |mělká | |----------------------------------------------+---------------------------------------------| |30-60 cm |střední | |----------------------------------------------+---------------------------------------------| |60-120 |hluboká | |----------------------------------------------+---------------------------------------------| |nad 120 cm |velmi hluboká | |----------------------------------------------+---------------------------------------------| |Hloubka humusového horizontu | | |----------------------------------------------+---------------------------------------------| |pod 18 cm |mělká | |----------------------------------------------+---------------------------------------------| |18-25 cm |střední | |----------------------------------------------+---------------------------------------------| |26-30 cm |hluboká | |----------------------------------------------+---------------------------------------------| |nad 30 cm |velmi hluboká | +--------------------------------------------------------------------------------------------+ Hloubka půdy – omezena řadou dalších faktorů: a) charakter povrchu – za podobných přírodních podmínek mají hlubší půdy tendenci být také staršími; avšak některé aluviální půdy mohou být hluboké, ale zároveň silně skeletovité. Sklon svahu – na svahu mají půdy tendenci být mělké, na úpatí svahu jsou půdy silnější (tzv. akumulační půdy) b) humidita – v tropických podmínkách mohou být za stabilních podmínek půdy značně hluboké, v aridních podmínkách mají půdy tendenci být mělké. c) povaha matečného materiálu – např. na vápenci mají půdy tendenci být mělké, neboť roztoky odstraňují většinu materiálu a zůstává pouze nerozpustné reziduum Barva Barva – jeden z nejdůležitějších půdních znaků. Variabilita zbarvení je výslednicí několika faktorů: a) matečný substrát b) minerální obsah c) množství a povaha organického materiálu d) půdní vlhkost Matečný substrát - podle barvy půd můžeme usuzovat např. na povahu matečného substrátu, např. nachově červené zbarvení – u většiny permokarbonských sedimentů; hnědočervené zbarvení – terra rossa na vápencovém podloží; běložluté až okrové zbarvení – u některých křídových sedimentů; teple hnědé – u třetihorních bazických vyvřelých hornin; výrazně oranžově červené, narůžovělé nebo nafialovělé – u řady starých předkvartérních zvětralin. Zbarvení půdotvorného substrátu – může výrazně ovlivňovat i zbarvení celého půdního profilu a někdy i maskovat charakteristické zbarvení jednotlivých půdních horizontů. Minerální obsah – za charakter zbarvení zodpovědné především oxidy a hydroxidy. Např. žlutohnědé zbarvení až červené zbarvení – přítomnost železitých oxidů, obvykle goethitu a hematitu (typické pro střední a spodní horizonty některých tropických půd). Minerál zodpovědný za většinu anorganického zbarvení v provzdušněných půdách je goethit – červenohnědé až žluté zbarvení. Koncentrace organického materiálu – tendence k tmavnutí půd poblíž povrchu vzhledem k akumulaci organických látek. Intenzita tmavého zbarvení – odráží stupeň rozkladu organické půdní složky. Čím větší humifikace, tím tmavší zbarvení organické složky. Světlejší partie v ornicích – indikují přioranou spodinu. Zesvětlení ornic – ukazatel zejména vodní eroze. Vlhkost půd – často dominantní v charakteru zbarvení. Ve směru od nejsušších půd po půdy nasáklé vodou vidíme změny v řadě: červené půdy – hnědé a žluté půdy – zelené a modré půdy. Skvrnitost a mramorování – charakteristické pro ovlivnění profilu sezónním převlhčením Studium zbarvení půdních horizontů – např. nápadné zesvětlení až vybělení horizontů při různém stupni vyluhování. Horizonty obohacené – výrazně tmavší zbarvení v různých odstínech okrové, hnědé až rezivé barvy (způsobeno sloučeninami Fe). Šedavé zbarvení – obvykle díky železnatým sloučeninám vytvořeným v redukčních podmínkách (glejifikace); bílé nebo světlešedé zbarvení – může představovat usazeniny CaCO[3] nebo obohacení vysráženými solemi. Albedo půd – je určeno barvou půd. V semiaridních oblastech kácení lesů a eroze povrchových horizontů půd zvyšuje albedo (u světlejších půd vyšší) ® snižuje se rychlost výparů a množství srážek. Struktura půd Struktura půd – je dána stmelením jednotlivých půdních částic do větších agregátů jílovou substancí, organickými látkami, sloučeninami železa aj. Na tvorbě půdní struktury se mohou podílet i objemové změny při střídavé vlhkosti. U lesních půd (jejich humusové horizonty) – důležitou roli hraje zooedafon (hlavně jeho exkrementy). Struktura půdy je charakterizována: 1. velikostí, tvarem a uspořádáním částic a agregátů 2. velikostí, tvarem a uspořádáním volných prostorů mezi částicemi a agregáty 3. kombinací charakteru půdních agregátů a prostorů mezi nimi udávající různé typy půdní struktury Stabilita struktury – pevnost stmelení strukturních agregátů, nejvíce se projevuje ve vztahu k ovlhčení. Půdní struktura – často poukazuje na procesy, ke kterým v půdě dochází. Existují dokonce bezstrukturní stavy půd: a) elementární stav půdní hmoty – jednotlivé půdní částice netvoří agregáty (typický pro extrémně lehké půdy) b) slinitý stav půdní hmoty – jednotlivé částice jsou stmeleny v souvislou půdní masu (typický pro extrémně těžké půdy). Půdní struktura ovlivňuje – propustnost, míru pronikání kořenů, infiltrační a perkolační rychlosti a erodovatelnost půd. Jednotlivé agregáty, pedy, tvoří několik základních tvarů struktur, přičemž ty hlavní jsou: a) hrudovitá (granulární) – nepravidelně kulovité agregáty, jejich plošný kontakt s ostatními agregáty je omezen. Drobtová struktura – pórovitá granulární struktura. Granulární a drobtovitá struktura – nejhojnější v horizontu A (zde jejich vytvoření pomáhají kořeny rostlin a půdní organismy. Částice jsou stmelovány působením organických koloidů (malé želatinovité částice se schopností vázat ionty). Jíly mohou spolu s hydroxidy Fe + Al vytvářet vazby. Multivalenční kationty Ca^2+, Mg^2+ a Al^3+ jsou schopny vázat se na více než jedni koloidální částici. Vnitroagregátové vazby – výsledek činnosti organických sloučenin, vláken mycélií hub, kořenů rostlin a organických polymerů. Charakter vazeb závisí na velikosti agregátů: 1. do 5 mm – základní úroveň – převažují rezistentní elektrostatické síly 2. 5-250 mm – mikroagregátová úroveň - elektrostatické síly ovlivňuje obsah organického materiálu 3. > 250 mm – makroagregátová úroveň – vazba mezi agregáty závisí na povaze vegetace a vývoji kořenového systému. Tento typ vazby – nejvíce náchylný k porušení b) kostková – složena z přibližně stejně velkých bločků majících plošky, kterými se vážou s ploškami ostatních pedů. Podle tvaru rozeznáváme struktury: kostková, kostečková, polyedrická, hrubě polyedrická, drobně polyedrická. Vznik kostkové struktury - plošky jsou nejspíše střihové plošky vzniklé v důsledku měnící se vlhkosti půdy. c) prizmatická – částice uspořádány vertikálně, každý ped je ohraničen planárními ploškami, které jsou v kontaktu s ploškami ostatních pedů. Vrchní ohraničení pedů je ploché. Podle velikosti rozlišujeme struktury: prizmatická, hrubě prizmatická, drobně prizmatická. d) sloupcovitá – liší se od prizmatické struktury zaoblenou horní ploškou pedů, což je způsobeni nabobtnáním v průběhu vlhnutí půdy. Vertikální plošky jsou výslednicí smršťování během schnutí (dehydratace), na nich mohou být malé rýhy nebo ohlazy vzniklé střídáním vlhkých a suchých podmínek. e) deskovitá (čočkovitá, lentikulární) – částice uspořádány v přibližně horizontálním směru. Vznik nejasný, roli zřejmě sehrává orientace částic matečného materiálu nebo proces usazování (např. kompakce). K vytvoření této struktury mohou přispět i procesy mrazového tání uvnitř půdního profilu. Dle velikosti rozlišujeme struktury: deskovitá, destičkovitá, lístkovitá. Propustnost vody – podmíněna také strukturou. Dobře vyvinutá drobtová struktura s množstvím dobře propojených volných prostor – propouštění vody všemi směry. Kostková struktura – pravidelný tvar předurčuje větší množství malých prostor mezi pedy, opět možný pohyb vody všemi směry. Prizmatická + sloupcovitá struktura – volné prostory mezi pedy s dominantně vertikální orientací – především vertikální pohyb vody. Deskovitá struktura – nejasně vymezené prostory mezi pedy, dominantní laterální pohyb vody. Typ struktury může kolísat v závislosti na typu horizontu: A-horizonty – převážně drobtovitá struktura B-horizonty – často prizmatická C-horizonty – často kostková struktura Půdní mikromorfologie Mikromorfologická stavba půd se vyznačuje třemi složkami: a) plazma – koloidní složka (< 2 mm) a rozpuštěné částice, která netvoří skeletová zrna. Je to ta část půdy, která se během tvorby půdy může přemisťovat, měnit a/nebo koncentrovat. Plazma se často vyskytuje v podobě povlaků (obecně kutany). Rozlišujeme jílovité povlaky (argilany), písčito-siltovité povlaky (skeletany), ale i povlaky oxidů, hydroxidů a oxyhydroxidů Fe a Al. Vznik jednotlivých typů povlaků: Jílovité povlaky – vznik postupným ukládáním jílovitých částic, ty se ukládají paralelně nebo tangenciálně k povrchu, čímž se tvoří sled vrstviček. Tyto povlaky – velmi křehké, nestálé, u mnohých vznik in situ jako výsledek přestavby uvnitř vlhkých horizontů nebo tam, kde rychlost zvětrávání je tak velká, že takto vzniklé jílovité částice se ukládají přímo v místě, kde vznikly. Povlaky oxidů a hydroxidů Fe a Al – často spojeny s organickou složkou, především ve středních horizontech podzolů. Siltovité povlaky – vznik z detritického siltu Kalcitové povlaky – vznik pomalým růstem kalcitových krystalů z prosakujících půdních roztoků. Pokud se vyvíjejí tyto povlaky dostatečně dlouho, mohou se vzájemně spojit a vytvořit masivní karbonát. Povlaky chalcedonu a opálu – vznik v semiaridních oblastech, kde mohou půdní roztoky obsahovat velké množství SiO[2]. b) skelet – obsahuje detritické minerální fragmenty a sekundární krystalické a amorfní tvary, které se obvykle nepřemisťují, nekoncentrují nebo nemění v půdotvorném procesu. c) prostory mezi částicemi a uvnitř plazmy (voidy) – mohou poukazovat na dřívější i současné půdotvorné procesy uvnitř profilu. Mnoho arktických a alpinských půd, obvykle spojených s mrazem tříděnými půdami, obsahují bublinovité póry nebo dutinky. Některé z dutinek – vznik díky jehličkovitým krystalům, ale většina se vysvětluje zvlhčením půdy a vytlačením vzduchu během mrznutí vlhké půdy. Textura půd (zrnitostní složení) Textura půdy – často také zrnitostní složení – jeden z nejvýznamnějších znaků. Je dáno zastoupením jednotlivých velikostně rozdílných minerálních částic. Pro půdu má největší význam jejich obsah v tzv. jemnozemi, tj. sumě minerálních částic pod 2 mm v průměru. U vzorků jemnozemě se provádí většina půdních rozborů. Trojúhelníkové diagramy – využití pro rychlou texturní klasifikaci půd ® srovnání zastoupení písčité, prachovité a jílovité složky (v %). Hlinité půdy – tyto půdy mají nejlepší fyzikální a chemické vlastnosti pro zemědělskou kultivaci – umožňují snadný průsak vody a její udržení pro růst rostlin, stejně jako odpovídající množství živin. Hrubě písčité půdy – v létě se rychle ohřívají, umožňují rychlý průsak vody, mají však slabou schopnost vodu zadržet, jsou tedy snadno vyluhovatelné, s nedostatkem živin. Jemně písčité a prachovité půdy – vhodné ke kultivaci, avšak náchylné k erozi. Jílovité půdy – obsahují dostatečné množství živin, jejich odvodnění je však špatné – půdy jsou za vlhka silně nasáklé vodou, za sucha tvrdé, rozpraskané. Zpevnění snižuje infiltrační rychlosti a zvyšuje povrchový odtok. Velmi těžké jílovité půdy mohou být využity ke kultivaci v případě dodání organické složky a sádry. Kamenité půdy – těžko obdělávatelné, náchylné k vysychání, nedostatečné zadržení živin. Zjišťování textury - v laboratoři nejdříve odstranění organické složky pomocí H[2]O[2], následuje sítování a různé sedimentační techniky pro zjištění jemné frakce. Minerální půdy – dispergace v hexametafosfátu sodném (NaPO[3])[6]. +--------------------------------------------------------------------------------------------+ |Podle obsahu frakce pod 0,01 mm - % v jemnozemi (podle V. Nováka) | |--------------------------------------------------------------------------------------------| |lehké |písčité |0-10 | | |------------------------------+------------------------------| | |hlinitopísčité |10-20 | |------------------------------+------------------------------+------------------------------| |střední |písčitohlinité |20-30 | | |------------------------------+------------------------------| | |hlinité |30-45 | |------------------------------+------------------------------+------------------------------| |těžké |jílovitohlinité |45-60 | | |------------------------------+------------------------------| | |jílovité |60-75 | | |------------------------------+------------------------------| | |jílové |nad 75 | +--------------------------------------------------------------------------------------------+ +--------------------------------------------------------------------------------------------+ |Podle trojúhelníkového klasifikátoru | |--------------------------------------------------------------------------------------------| |lehké |Písek – P, hlinitý písek – hP | |--------------------------------------------+-----------------------------------------------| |středně lehčí |Písčitá hlína – pH | |--------------------------------------------+-----------------------------------------------| |střední |Hlína – H, prachovitá hlína rH, prach – R | |--------------------------------------------+-----------------------------------------------| |střední těžší |Písčitá jílovitá hlína pjH, jílovitá hlína - jH| | |-----------------------------------------------| | |Prachovitá jílovitá hlína – rjH | |--------------------------------------------+-----------------------------------------------| |těžké |Písčitý jíl – pJ, jíl – J, prachovitý jíl – rJ | +--------------------------------------------------------------------------------------------+ Skeletovitost +--------------------------------------------------------------------------------------------+ |Skeletovitost – udává se v objemových procentech | |--------------------------------------------------------------------------------------------| |žádná |pod 5 | |----------------------------------------------+---------------------------------------------| |příměs |5-10 | |----------------------------------------------+---------------------------------------------| |slabá |11-25 | |----------------------------------------------+---------------------------------------------| |střední |26-50 | |----------------------------------------------+---------------------------------------------| |silná |51-75 | |----------------------------------------------+---------------------------------------------| |velmi silná |nad 75 | |----------------------------------------------+---------------------------------------------| |Velikost skeletu (průměr v mm) | | |----------------------------------------------+---------------------------------------------| |hrubý písek |2,1-4,0 | |----------------------------------------------+---------------------------------------------| |štěrk |4,1-30,0 | |----------------------------------------------+---------------------------------------------| |kamení |30,1-300,0 | |----------------------------------------------+---------------------------------------------| |bloky |nad 300,0 | +--------------------------------------------------------------------------------------------+ Velikostní kategorie hrubého písku – ve dvou hlavních kategoriích: a) grus – polyedrické, ostrohranné částice, charakteristické pro zvětraliny hlubinných vyvřelin (např. žul), ale také výlevných vyvřeliny (diabasy) nebo i metamorfitů (ortoruly) b) kies – vyznačuje se zaobleným, hladkým povrchem částic, typický pro zrnitostně lehké zvětraliny a písčité kvartérní usazeniny Vlhkostní poměry +--------------------------------------------------------------------------------------------+ |Půda |Znaky | |----------------------------------------------+---------------------------------------------| |vyprahlá |beze známek vlhkosti | |----------------------------------------------+---------------------------------------------| |suchá |nevyvolává pocit chladu | |----------------------------------------------+---------------------------------------------| |vlahá |vyvolává pocit chladu, ruku neovlhčuje | |----------------------------------------------+---------------------------------------------| |vlhká |ruku ovlhčuje | |----------------------------------------------+---------------------------------------------| |mokrá |voda odkapává | +--------------------------------------------------------------------------------------------+ Konzistence Udává stupeň vzájemného poutání částic mezi sebou a lpění zeminy k cizím předmětům. Podle pevnosti půdy dělíme na: +--------------------------------------------------------------------------------------------+ |Půda |Znaky | |----------------------------------------------+---------------------------------------------| |Kyprá |nesoudržná, rozsýpavá | |----------------------------------------------+---------------------------------------------| |drobivá |rozpadavá mírným tlakem ruky | |----------------------------------------------+---------------------------------------------| |soudržná |rozpadavá větším tlakem ruky | |----------------------------------------------+---------------------------------------------| |tuhá (u ornic ulehlá) |nedrtitelná rukou, ostří nástroje proniká | |----------------------------------------------+---------------------------------------------| |velmi tuhá |ostří nástroje neproniká | +--------------------------------------------------------------------------------------------+ Možnost klasifikace i podle: - stupně plasticity: neplastická ® silně plastická - stupně lepivosti: nelepivá ® silně lepivá Novotvary Za novotvary označujeme druhotné útvary, které se v půdním profilu vytvořily během půdotvorného procesu. Jsou zpravidla charakteristické pro jednotlivé půdní horizonty. Rozlišujeme novotvary: a) vzniklé akumulací CaCO[3 ]- pseudomycelia - žilky - shluky - cicváry b) vzniklé přemístěním jílu a volného Fe[2]O[3] (illimerizace) - poprašky - koloidní povlaky - pruhy c) vzniklé přemístěním volného Fe[2]O[3] (podzolizace) - vybělená zrna - rezivé povlaky na zrnech - zvlněné pruhy - ortštejn d) vzniklé vlivem převlhčení 1. výsledek oxidace a akumulace - manganičité povlaky - železito-manganičité konkrece, bročky - rezivé skvrny a povlaky - bahňák (železivec) 2. výsledek redukce - šedé skvrny a povlaky - mramorování e) vzniklé biologickou činností - krotoviny - chodby po dešťovkách - chodby po kořenech - humusové skvrny f) vzniklé pohyby půdní masy - skluzné plochy Prokořenění Prokořenění půdy, především v povrchových horizontech – významné pro posouzení celkového fyzikálního stavu půdy a její biologické činnosti. Studuje se: a) charakter, hloubka a hustota prokořenění b) uplatnění jednotlivých rostlinných ekologických skupin v půdním krytu (jednoletky, dvouletky, trvalky, trávy, dřeviny apod.) Oživení Studium chodeb po kořenech rostlin, chodby po dešťovkách, krotoviny, chodby vytvořené drobnými zvířaty (krtek, hraboš, sysel…). PŮDNÍ VLASTNOSTI - zjištění většinou analyticky, v laboratoři. Výjimka – zrnitost, kterou rozpoznáváme v terénu, poté laboratorně ověřujeme. Zatímco půdní znaky jsou charakterizovány popisně, půdní vlastnosti jsou kvantifikovány. 1. FYZIKÁLNÍ VLASTNOSTI Zrnitost (viz výše) Měrná hmotnost půdy (MH) Představuje hmotnost 1 m^3 pevné, neporézní zeminy (pevná fáze půdy) v tunách (t.m^-3). Průměrná hmotnost našich minerálních půd se pohybuje kolem 2,6-2,7 t.m^-3, u organických půd klesá pod 1,5 t.m^-3. Objemová hmotnost (OH) Udává hmotnost 1 m^3 půdy v jeho přirozeném uložení (t.m^-3). Je vždy nižší než měrná hmotnost. Závisí na půdních vlastnostech: zrnitosti, struktuře, vlhkosti, pórovitosti. Objemová hmotnost minerálních půd kolísá mezi 0,8-1,8 t.m^-3, u organických půd většinou mezi 0,2-0,3 t.m^-3. Pórovitost (P) Vyjadřuje celkové procentuální množství volného prostoru, který není vyplněný pevnými částicemi půdy. Důležité je zastoupení jednotlivých typů pórů podle velikosti, a tedy rozlišujeme: a) pórovitost nekapilární (PN) b) pórovitost semikapilární (PS) c) pórovitost kapilární (PK) Z dalších fyzikálních a hydrofyzikálních vlastností: maximální kapilární vodní kapacita (MKVK), propustnost půdy pro vodu, vododržnost. 2. CHEMICKÉ VLASTNOSTI Obsah humusu Důležitý parametr ovlivňující úrodnost půdy i funkci půdy v ekosystému. Zjišťuje se stanovením oxidovatelného organického uhlíku (C[OX]) a vynásobením přepočítacím koeficientem 1,724 na humus. Tento přepočet platí v případě, že humus obsahuje 58 % C. +--------------------------------------------------------------------------------------------+ |Obsah humusu (%) (C[OX] [%] . 1,7, kde C[OX] = obsah spalitelného uhlíku) | |--------------------------------------------------------------------------------------------| |velmi nízký |pod 1,0 | |----------------------------------------------+---------------------------------------------| |nízký |1,0-2,0 | |----------------------------------------------+---------------------------------------------| |střední |2,1-3,0 | |----------------------------------------------+---------------------------------------------| |vysoký |3,1-5,0 | |----------------------------------------------+---------------------------------------------| |velmi vysoký |nad 5,0 | +--------------------------------------------------------------------------------------------+ +--------------------------------------------------------------------------------------------+ |Složení humusu | | | |Poměr huminových kyselin k fulvokyselinám | |--------------------------------------------------------------------------------------------| |nepříznivé |pod 1,0 | |----------------------------------------------+---------------------------------------------| |střední |1,0-1,1 | |----------------------------------------------+---------------------------------------------| |příznivé |nad 1,1 | +--------------------------------------------------------------------------------------------+ Poměr C : N – významný ukazatel kvality humusu. V našich podmínkách – obvykle od 7,1 do 17,1. Čím nižší poměr C : N, tím je kvalita humusu příznivější. Číslo < 10 značí dobrou kvalitu humusu. Poměr huminové kyseliny : fulvokyseliny – také ukazatel kvality humusu. U podzolových půd je poměr do 0,5, u černozemních půd většinou > 2,0. Převažující typ jílového minerálu +--------------------------------------------------------------------------------------------+ |kaolinitický |kaolinit, halloisit – dvojvrstevné, nebobtnavé jílové minerály (zejména | | |kaolinit je charakteristický pro staré zvětraliny a půdy) | |------------------+-------------------------------------------------------------------------| |illitický |illit, vermikulit (tzv. hydroslídy) – trojvrstevné, slabě bobtnavé jílové| | |minerály (illit je nejčastějším jílovým minerálem v našich půdách) | |------------------+-------------------------------------------------------------------------| |montmorillonitický|montmorillonit – trojvrstevný, silně bobtnavý jílový minerál (relativně | | |častý v křídových slínovcích a některých terciérních jílech) | |------------------+-------------------------------------------------------------------------| |allofanický |alofán – amorfní jílový minerál (u nás vzácný, typický pro tzv. andosoly | | |– půdy na zvětralinách kyselých efuziv) | +--------------------------------------------------------------------------------------------+ Jednotlivé minerály se v půdách nevyskytují samy, ale v tzv. asociacích, např. illit-montmorillonit. Minerální síla půdotvorného substrátu Půdotvorný substrát můžeme podle minerální síly dělit na: a) horniny a zeminy s vysokým obsahem jedné nebo více minerálních živin, příp. organických látek b) sedimenty se středně vysokým až vysokým obsahem CaCO[3 ]c) horniny a zeminy středně až málo výživné s nízkým obsahem vápna až nevápnité d) horniny a zeminy s nepatrným podílem živin Obsah karbonátů +--------------------------------------------------------------------------------------------+ |Obsah karbonátů (%) | |--------------------------------------------------------------------------------------------| |žádný až velmi nízký |pod 0,3 | |----------------------------------------------+---------------------------------------------| |nízký |0,3-3,0 | |----------------------------------------------+---------------------------------------------| |střední |3,1-25,0 | |----------------------------------------------+---------------------------------------------| |vysoký |25,1-60,0 | |----------------------------------------------+---------------------------------------------| |velmi vysoký |nad 60,0 | +--------------------------------------------------------------------------------------------+ Výměnná půdní reakce Charakterizuje ionty vázané sorpčním komplexem a stanoví se výluhem neutrální solí (KCl) +--------------------------------------------------------------------------------------------+ |Výměnná půdní reakce (pH/KCl) | |--------------------------------------------------------------------------------------------| |silně kyselá |pod 4,5 | |----------------------------------------------+---------------------------------------------| |kyselá |4,6-5,5 | |----------------------------------------------+---------------------------------------------| |slabě kyselá |5,6-6,5 | |----------------------------------------------+---------------------------------------------| |neutrální |6,6-7,2 | |----------------------------------------------+---------------------------------------------| |alkalická |nad 7,2 | +--------------------------------------------------------------------------------------------+ Sorpční vlastnosti Jedna z nejdůležitějších vlastností půd z hlediska vazby původních i dodávaných živin v půdě a z hlediska vazby potenciálních kontaminujících látek. 1. Celková sorpční kapacita – T – největší množství kationtů v milimolech nebo chemických ekvivalentech, které může poutat 1 kg zeminy 2. Množství sorbovaných bází – S – množství bazických kationtů (Ca, Mg, K, Na) v 1 kg zeminy 3. Nasycenost sorpčního komplexu v % - V – podíl výměnných bazických kationtů v % z celkové sorpční kapacity: +--------------------------------------------------------------------------------------------+ |Výměnná sorpční kapacita (T hodnota – mmol/100g) | |--------------------------------------------------------------------------------------------| |velmi nízká |pod 8 | |----------------------------------------------+---------------------------------------------| |nízká |8-12,5 | |----------------------------------------------+---------------------------------------------| |střední |12,5-25 | |----------------------------------------------+---------------------------------------------| |vysoká |25-35 | |----------------------------------------------+---------------------------------------------| |velmi vysoká |nad 35 | +--------------------------------------------------------------------------------------------+ +--------------------------------------------------------------------------------------------+ |Nasycení sorpčního komplexu (V hodnota - %) | |--------------------------------------------------------------------------------------------| |extrémně nenasycený |pod 30 | |----------------------------------------------+---------------------------------------------| |nenasycený |30-50 | |----------------------------------------------+---------------------------------------------| |slabě nasycený |51-75 | |----------------------------------------------+---------------------------------------------| |nasycený |75-90 | |----------------------------------------------+---------------------------------------------| |plně nasycený |91-100 | +--------------------------------------------------------------------------------------------+ Typ zasolení Zasolení závisí na zvýšeném obsahu rozpustných minerálních látek (zejména na obsahu solí jednomocných kationtů) v substrátu, půdě a podzemní vodě a na charakteru klimatu. Zasolení se v našich klimatických podmínkách může uplatňovat v suchém (semiaridním) klimatu, při výparném vodním režimu půdy. K umělému zasolení může dojít i při použití závlah, hlavně mineralizovanou vodou, nadbytečným používáním minerálních hnojiv, solením vozovek apod. Typy zasolení: a) síranové – se zvýšeným obsahem CaSO[4 ]b) sodové – se zvýšeným obsahem Na[2]CO[3] c) chloridové – se zvýšeným obsahem NaCl Zasolení – většinou smíšeného charakteru (např. síranovo-sodové). Nejnepříznivější je vysoký obsah Na v půdě. Stupeň zasolení – rozlišujeme tři stupně: 1. Nízký stupeň zasolení – nemá podstatný vliv na stav půdy a vegetace 2. Střední stupeň zasolení – již se zřetelně projevuje ve stavu půdy a vegetace 3. Vysoký stupeň zasolení – výrazná destrukce půdy, vylučuje výskyt běžné vegetace (pouze sporadický výskyt slanomilných rostlin – halofytů) V našich půdách – zasolení není časté.