LITOSFÉRA A DESKOVÁ TEKTONIKA

   

Literatura

   Strahler, A. –  Strahler, A. (1999): Introducing Physical Geography. Wiley, New York, 575 s.
   Kapitola: The Litosphere and Plate tectonics, s. 286 - 311.

   Cháb, J. (1983): Desková tektonika. Academia, Praha, 234 s.

   

   1. Vnitřní stavba zemského tělesa

   

   1.1   Zemské nitro

   Strahler&Strahler  obr. 11.1 s. 289

   ·        tvar Země – geoid (r ~ 6400 km)

   ·        Jádro – r = 3500 km, složeno ze dvou vrstev – vnější tekuté, vnitřní pevné; chemické
   složení: Fe + Ni, teplota 2800 – 3100°C

   ·        Plášť – mocnost = 2900 km, složení: mafické minerály podobné olivínu (silikát Mg a
   Fe), horniny podobné peridotitu, teplota 1800 – 2800°C

   ·        Zemská kůra: mocnost = 8 – 40 km, složení: vyvřeliny, spodní hranice – Mohorovičičova
   vrstva diskontinuity (Moho)

   Strahler&Strahler  obr. 11.2 s. 290

   ·        Typy zemské kůry: a. kontinentální, b. oceánská

   ·        Kontinentální kůra

     o Složení kontinentální kůry:

   -          spodní vrstva – mafické minerály; větší hustota,

   -         svrchní vrstva – felsické minerály; menší hustota.

   ·        Spodní a svrchní vrstva kontinentální kůry odděleny Conradovou diskontinuitou

   ·        Felsická vrstva – složení podobné granitu = granitová vrstva; mafická vrstva –
   granulit (Ca živce a pyroxen).

   ·        Hustota kontinentální kůry ~ 2700 kg.m^-3

   ·        Oceánská kůra

   ·        Složení kontinentální kůry: mafické horniny gabrového složení + 1 – 2 km mocný plášť
   sedimentů.

   ·        Hustota oceánské kůry ~ 3000 kg.m^-3

   ·       Mocnost kůry:

   kontinetální ~35 km, min <30 km, max 70 km

   oceánská ~ 7 km, rozpětí 5 – 10 km

   

   1.2   Litosféra a astenosféra

   ·        Litosféra = zemská kůra + svrchní část pláště

   ·        Mocnost: 60 – 150 km; nejmocnější pod kontinenty, nejslabší pod oceány.

   ·         Astenosféra = částečně natavené horniny pláště, hloubka 100 – 300 km, pokles
   rychlosti seismických vln, teplota 1400°C.

   ·        Litosférické desky – pohyb po plastické astenosféře.

   

   2. Hlavní rysy reliéfu Země

   ·        Makrotvary zemského povrchu: elevace = kontinenty, deprese = oceánské pánve.

   ·        29% zemského povrchu – pevnina (včetně kontinentálního šelfu 35%), 71% zemského
   povrchu – oceány.

   Strahler&Strahler  obr. 11.3 s. 291

   ·        Kontinentální šelf = zaplavené okraje kontinentů, mělká moře s  hloubkou do 200 m.

   2.1      Uspořádání reliéfu kontinentů

   Strahler&Strahler  obr. 11.4 s. 292

·        Stavební oblasti kontinentů:

   -         aktivní oblasti, tvorba pohoří (orogenní oblasti)

   -         neaktivní oblasti, staré horniny (kratony)

   ·        Orogenetické procesy:

   -         vulkanizmus: rozsáhlé výlevy magmatu,

   -         tektonická aktivita: rozlámání a zvrásnění kůry.

   

   2.1.1        Pásemná pohoří alpsko-himalájského typu

   Strahler&Strahler  obr. 11.4 s. 292

   ·        Kontinentální okraje – pásemná pohoří alpsko-himalájského typu, stáří – kenozoikum až
   recent.

   ·        Hlavní systémy pásemných pohoří světa:

   -         Cirkum-pacifické orogenní pásmo,

   -         Eurasijsko-indonéské orogenní pásmo.

   

   2.1.2        Kratony

   ·        Stabilní oblasti:

   -         kratony,

   -         neaktivní pásemná pohoří.

   Strahler&Strahler  obr. 11.5 s. 293

   ·        Kratony = jádra kontinentů, hluboce denudované vyvřelé a metamorfované horniny.

   ·        Typy kratonů:

   -         štíty = chybí pokryv sedimentů,

   -         tabule =  sedimentárními pokryv paleozoického až kenozoického stáří.

   ·        Nejstarší horniny štítů – 2,5 až 3,5 mld. let.

   

   2.1.3        Stará pásemná pohoří

   ·        Geologická stavba – paleozoické nebo spodně mesozoické sedimentárními horniny.

   ·        Kaledonské pohoří: paleozoikum (400 mil. let), Skandinávie, Skotsko.

   ·        Apalačské pohoří: konec paleozoika (250 mil. let), Severní Amerika. 

   

   2.2      Reliéfu oceánských pánví

   ·        Oceánské dno – bazalty + tenká vrstva sedimentů.

   ·        Nízké stáří oceánské kůry – většina < 60 mil. let, větší rozlohy rovněž 65 – 135 mil.
   let, nejstarší Tichý oceán (z.část 200 mil. let).

   

   2.2.1        Středooceánské hřbety a oceánské pánve

   Strahler&Strahler  obr. 11.6 s. 294

   ·        Středooceánský hřbet = centrální elevace, kde vzniká nová oceánská kůra. 

   ·        Rift  = příkopová propadlina v osní části středooceánského hřbetu.

   Strahler&Strahler  obr. 11.4 s. 292

   ·        Oceánské pánve – hloubka ~ 5000 m.

   ·        Abysální rovina = ploché dno oceánských pánví.

   

   2.2.2        Kontinentální okraje

   ·        Kontinentální okraj = úzká zóna kde oceánská kůra přechází do kůry kontinentální.

   ·        Kontinetálním úpatí, kontinetální svah

   ·        Kontinentální šelf = mírně ukloněný, mořem zaplavený okraj kontinentu s hloubkou do
   200 m.

   ·        Pasivní kontinentální okraj – posledních 50 mil. letech bez vulkanické a tektonické
   aktivity; oceánská i kontinentální kůra součástí jedné litosférické desky; akumulace
   terestrických sedimentů (delty řek, turbiditní proudy, podmořské kaňony, podmořské kužely)

   Strahler&Strahler  obr. 11.7 s. 295

   Strahler&Strahler  obr. 11.8 s. 295

   ·        Aktivní kontinentální okraj – lemovány hlubokomořským příkopem, subdukce.

   ·        Hloubka příkopů: 7000 – 10 000 m, max. 11 000 m.

   

   3. Desková tektonika

   ·        Tektonika = pochody při kterých dochází k deformaci hornin litosféry; intenzivní
   zejména na kolizních rozhraních litosférických desek.

   

   3.1    Tektonické procesy

   ·        Typy namáhání hornin v litosféře:

   -         tlakové napětí,

   -         tahové napětí.

   Strahler&Strahler  obr. 11.10 s. 298

   ·        Příklady deformačních struktur při vrásnění: překocená vrása, ležatá vrása, přesmyk,
   vrásový příkrov.

   Strahler&Strahler  obr. 11.11 s. 298

   

   3.2    Pohyb a interakce litosférických desek

   ·        Typy deskových rozhraní:

   -         divergentní rozhraní (tvorba oceánské kůry a oddalování desek – spreading),

   -         konvergentní rozhraní (zánik oceánské kůry a přibližování desek –  subdukce),

   -         transformní rozhraní (horizontální posun desek).

   Strahler&Strahler  obr. 11.12 s. 299

   Strahler&Strahler  obr. 11.13 s. 300

   

   3.3    Globální systém litosférických desek

   Strahler&Strahler  obr. 11.14a, b, c s. 301 - 302

   ·        Globální systém litosférických desek se skládá z 6 velkých desek a řady malých desek
   a subdesek.

   +--------------------------------------------------------------------------------------------+
   |Velké desky                                   |Malé desky                                   |
   |----------------------------------------------+---------------------------------------------|
   |Pacifická                                     |Nazca                                        |
   |----------------------------------------------+---------------------------------------------|
   |Americká                                      |Kokosová                                     |
   |----------------------------------------------+---------------------------------------------|
   |Eurasijská (Perská subdeska)                  |Filipínská                                   |
   |----------------------------------------------+---------------------------------------------|
   |Africká (Somálská subdeska)                   |Arabská                                      |
   |----------------------------------------------+---------------------------------------------|
   |Indo-australská                               |Juan de Fuca                                 |
   |----------------------------------------------+---------------------------------------------|
   |Antarktická                                   |Karolínská                                   |
   |----------------------------------------------+---------------------------------------------|
   |                                              |Bismarckova                                  |
   |----------------------------------------------+---------------------------------------------|
   |                                              |Scotia                                       |
   +--------------------------------------------------------------------------------------------+

   

   3.4    Tektonika subdukčních rozhraní

   ·        Subdukční zóny – intenzivní tektonická a vulkanická aktivita.

   ·        Aktivní kontinentální okraje – subdukce kůry nebo kolize dvou bloků s kontinentální
   kůrou.

   Strahler&Strahler  obr. 11.16 s. 303

   ·        Zdroje sedimentů subdukčních zón:

   -         hlubokomořské jemnozrnné sedimenty,

   -         terestrické hrubozrnné sedimenty.

   ·        Akreční klín – deformace a vytlačování sedimentů shrnovaných z oceánské desky;
    metamorfóza.

   

   3.5    Orogeneze typu kontinet-kontinent

   Strahler&Strahler  obr. 11.17 s. 304

   ·        Kolize hmot se stejnou hustotou a velkou mocností → mocná kůra s malou
   hustotou nemůže subdukovat; aktivní případ kolize – Himaláje.

   ·        Kontinentální šev (sutura) – vznik po ukončení kolize spojením dvou desek (např.
   Ural)

   

   3.6    Riftogeneze a nová oceánská kůra

·        Riftogeneze = rozdělení původně souvislé oblasti kontinentální kůry, vznik nového oceánu a
                                 pasivních kontinentálních okrajů.

   Strahler&Strahler  obr. 11.18 s. 305

   ·        Transformní zlomy = porušují souvislý průběh středooceánských hřbetů, horizontální
   pohyb bloků oceánské kůry.

   

   3.7    Energetické zdroje pohybu desek

   ·        Radiogenní teplo – důsledek rozpadu radioaktivních izotopů některých prvků (^238U,
   ^235U, ^232Th, ^40K).

   ·        Konvekční proudy = výstupné proudy v plášti, důsledek nerovnoměrné distribuce
   radiogenního tepla v plášti.

   

   4. Uspořádání kontinentů v minulosti

   ·        Průměrná rychlost pohybu litosférických desek: 5 – 10 cm/rok

   ·        Rozpad superkontinentu Pangea, který byl obklopen oceánem Panthalassa  (perm, 250
   mil. let BP)

   ·        Pangea → jižní polokoule – Gondwana (Jižní Amerika, Afrika, Antarktida,
   Austrálie, Nový Zéland a Madagaskar, Indie); severní polokoule – Laurasie (Severní Amerika,
   Eurasie).

   ·        Gondwana a Laurasie byly odděleny oceánem Tethys.

   ·        Posuny kontinentů ovlivnily přírodních podmínky (klima, půdy, vegetace).

   Strahler&Strahler  obr. 11.19 s. 307