umyeRZSTA i. e. purkyně v brně Fakulta přírodovědecká ___ ___ __ jy ___ —_ ____ ____ ___ ___ ____ MiBan V. Drápela Státní pedagogické nakladatelství Praha UNIVERZITA i. E. PURKYNĚ V BRNĚ Fakulta přírodovědecká Milan V. Drápela Státní pedagogické nakladatelství Praha \ © Milan V. Drápela, 1983 OBSAH Předmluva 7 Úvod 9 1. informace, obsah a náplň na tematických mapách 12 1.1 Kartografická informace 12 1.2 Obsah tematických map 14 1.2.1 Prvky matematické 14 - Hodnotové měřítko 15 1.2»2 Prvky fyzickogeografické 16 1.2.3 &rv%& socioekonomické 16 1.2.4,Prvky speciálně tematické 16 1.2.5 Prvky pomocné 17 1.2.6 Prvky doplňkové 18 2 1.3-1 1.3.2 Grafické zaplnění mapy 1.3-3 Číselná 21 2.1 Ja&yk mapy 30 - Kartografický znak 32 2.1*1 Semiotické aspekty jazyka - syntaktický aspekt ( Metoda plošných (kvalitativních) znaků 57 Metoda Icantitativníeh znaků 60 Metoda objemových znaků 65 objemových znaků 66 3 - 2.1.4 Barva v obsahu mapy 69 - Podstata barvy 69 - Psychologické vjemy barev 72 - Barva v kartografické praxi 74 - Barva v obsahu map životního prostředí 78 2.1.5 Popis obsahu map 80 - Popis 80 - Písmo 82 2.1.6 Optickofyziologieké a psychologické vlivy na tvorbu znaků a jejich -vnímání. 87 88 - Optickogeometrické klamy 89 - Optické barevné klamy 90 2.2 Jednotná soustava kartografických znázornovacíeh metod a prostředků 92 3. Koncepce tematických map 96 *-"■■—'------------------—--------------------------M^MIIIlfcl I .____ľ. 3-1 "Všeobecné zásady 96 3.2 Koncepční řešení tematických map 98 3*2.1 Vlastní koncepce mapy 99 - Konkretizace účelu mapy 99 - Název a tematické zaměření mapy 99 - Hávrh obsahu mapy 100 3.2.2 Kompozice mapy 101 - Stanovení měřítka mapy 101 Podkladová mapa - Řešení zrcadla mapy a kladu listů 102 3.2.3 Konstrukce mapy 104 104 104 105 106 3.3.1 Zásady tvorby legendy 106 3.3.2 Generalizace legendy 107 108 3.3.4 Hávrh znaků vybraných prvků map životního 109 životního prostředí 113 4.1 Vymezení pojmu „mapa životního prostředí1* 113 - Definic© mapy životního prostředí 113 4.2 Třídění map životního prostředí 113 4.2.1 Všeobecné třídění map 115 - Obecné mapy životního prostředí 115 - Speciální mapy Životního prostředí 115 - Aplikované mapy životního prostředí 116 4.2.2 Třídění map podle obsahu 116 - Mapy charakterizující krajinu a Životní prostředí 117 - Mapy stupně přetvoření krajiny a Životního prostředí 117 - Mapy ohrožení životního prostředí 117 - Mapy ochrany životního prostředí 118 4.2.3 Třídění map podle účelu 119 4.2-4 Třídění map podle koncepce 119 - Inventarizační mapy životního prostředí 119 - Taxační mapy životního prostředí 119 - Konstruktivní mapy životního prostředí 119 - Prognózní mapy životního prostředí 120 4.2.5 Třídění map podle měřítka 120 4.2.6 Možnosti dalšího rozpracování klasifikace 122 4.3 Teoretická báze map životního prostředí 122 Literatura 124 Seznam vyobrazení 127 - ů - PŘEDMLUVA Skriptum „Vybrané kapitoly z kartografie", sepsané se zvláštním zřetelem na péči o životní prostředí, je orientováno na vybrané teoretické problémy tvorby tematických map. Je určeno studujícím geografie denního studia i studia při zaměstnání a dalším formám studia se zaměřením na péči o životní prostředí. Látka skripta obsahově navazuje a doplňuje obsah základních a dostupných učebních textů, používaných na přírodovědecké fakultě. Hlavní důraz je kladen na interpretaci speciálně tematického obsahu map. Technické a technologické otázky tvorby, tematických map v tomto skriptu uváděny nejsou. Proto je neabytné zvládnout také příslušné kapitoly v dříve publikovaných učebních textech, a to B.Srnky (1977): Matematická kartografie, L.Lauermanna (1974 a 1978): Technická kartografie I a II, dále M.Hájka a kol. (1978): Kartografická tvorba a reprodukcia a J.Kovaříka, B.Veverky (1980): Kartografická tvorba. Celkově je rozsah učebního textu redukován na minimum tak,aby nebyly dublovány statě těchto dostupných textů. Při hlubším studia je nutné, aby se posluchači seznamovali i se specialisovanou literaturou. V tomto smyslu jsou v textu uváděny odkály na příslušnou literaturu* V úvodu je hodnocen stav kartografie z hlediska její diferenciace a integrace s vyústěním na mapování životního prostředí. Protože kartografická forma sdělování a kartografická metoda poznání zůstane bezesporu nenahraditelnou po historicky dohlednou dobu, zaměřil se autor těchto skript na zpracování teorie tzv. klasické tvorby tematických map. V první části jsou teoreticky objasněny a klasifikovány pojmy informace, obsahu a náplně na tematických mapách s praktickými aplikacemi na životní prostředí. Posluchači si zd$ mají také ujasnit způsoby řešení kartografické generalizace na tematických mapách, které jsou odlišné od metod používaných na topografických event, obecně geografických mapách. těžiště obsahu skripta je ve druhé části, která je věnována teorii interpretace obsahu map. Studijní látka je koncipována tak, aby posluchači byli nakonec schopni interpretovat poznatky o objektivní realitě na mapách a vytvářet znakové soustavy, které by odpovídaly požadavkům na čitelnost, srozumitelnost i požadavkům praxe. fe třetí části byla největší pozornost věnována zásadám a procesu tvorby legendy map. Celkově pak teorii koncepce tematických map. Poslední část je aplikační. Je zaměřena na mapy Životního prostředí a jejich třídění. Tato kapitola je koncipována tak, aby tvořila podklad pro koncepční řešení obsahu map životního prostředí podle stanoveného cíle event, záměru zadavatele mapy. Objem poznatků o objektivní realitě rychle roste. Také technologické postupy tvorby map se v praxi rychle mění a vyvíjejí. Zavádí se a stále častěji používá počítačová technika. To vše klade vysoké nároky na tematickou kartografii. Je proto nezbytné, aby posluchači sledovali trendy ve společenské praxi a na základech, čerpaných z těchto učebních textů, dále povyšovali úroveň interpretace společenských poznatků v kartografické praxi. Při sepsání tohoto učebního textu jsem Čerpal především % kandidátské disertační práee „Kartografie životního prostředí", kde Školiteli mi byli doe.HOTr. Jaromír Demek, DrSc, a prof «Ing.KNBr. Bohuslav Šimák. V konečném textu jsem akceptoval všechny věcné připomínky, náměty a cenná doporučení k obsahu a uspořádání látky, vznesené při obhajobě zmíněné práce plk.prof.Ing. Srhartem Srnkou, BrSc., doc.Ing. Lubomírem Lau-ermannem, CSc. a RNDr. Ludvíkem Muchou, CSc. Děkuji jim touto cestou za všechny cenné podněty. Děkuji také RíJDr. Milanu Konečnému, CSc, za svědomité pročtení rukopisu skripta. Dále děkuji pracovníkům oddělení fyzické geografie a kartografie katedry geografie PřF UJEP Brno za aktivní podporu a všem;, kteří se podíleli na zdárném dokončení tohoto skripta. , áikben 1982 Autor UVOĎ TT současné odborné a vědecké literatuře není jednotný názor na místo kartografie v systému věd. Jedni autoři ji řadí k technickým vědám, druzí ke společenským, případně přírodním vědám. Někteří považují kartografii za část geodézie, jiní za oddíl informatiky a další za jednu z geografických disciplín. A to je jen neúplný výčet názorů. S rozvojem poznatků v obecné rovině kartografie široce využívá výsledky ostatních věd, a naopak, sama poskytuje rozsáhlý faktografický materiál i specifické metody výzkumu prostorové diferenciace vazeb a vzájemné podmíněnosti jevů. Na stycích a rozhraních věd se tvoří nové vědní disciplíny. To nutí k objasnění relace mezi vědou (obecnou nebo specializovanou) a vědní disciplínou, ke zjištění, ku které vědě pohraniční disciplína přísluší. Často totiž vzniká „dualismus", při němž se studiu objektu jedné vědy přizpůsobuje vědecká metoda vědy druhé, event, jedna vědní disciplína se rozvíjí současně v obou styčných oborech. Příkladem může být „Počvennaja kartografi jaM I.F.Sadovnikova z roku 1952 nebo „Atlas do cwiezen z kartografii geologicznej*1 S.Aleksandrowicze z roku 1959, psané z posice nekartografô, ale s použitím kartografických metod. V této souvislosti se pokusíme zhodnotit diferenciaci a integraci kartografie. V minulosti se kartografie vyvíjela doslova ve smyslu významu svého názvu jako nauka o tvorbě map. S rozvojem poznatků vědy jako celku, s rozvojem geografie a ostatních věd, dochází v ní k diferenciaci. Pod termínem diferenciace rozumíme dělení původní jednotné vědy na vědy dílčí, které jsou specializovány na studium určité Části nebo vlastnosti objektu vědy. Současně však v kartografii stejně jako v jiných vědách působí ovlivňující integrační tendence. Pod termínem integrace rozumíme spojování jednotlivých Částí, učení a teorií vědy v jeden celek a vytvářerí jednoty. Oba tyto na první pohled vzájemně se vylučující pochody souvisejí s potřebami společenské praxe, se specializací a koncentrací jak ve výrobní, tak i nevýrobní sféře, s vývojem a zlepšováním výzkumných metod a vědeckotechnickým pokrokem. V různých historických obdobích bývá silnější buá diferenciace nebo integrace. Integrace je však pro vědu vždy obtížnější a složitější než diferenciace (Demek J. 1977, 23). V kartografii se diferenciace projevila nejdříve v oddělení a rozpracování matematické kartografie, historické kartografie, nauky o mapách a postupně vytvoření dalších dílčích věd a disciplín. Tematická kartografie se rozpadá na řadu specializovaných „oborově tematických kartografií1*. Zákonitě se tato diferenciace vyvíjí s rozvojem návazných vědních oborô a disciplín. Pokračující proces diferenciace v kartografii vedl k tomu, Že tento obor v současné době představuje složitý soubor těsně souvisejících, a dokonce vzájemně se pronikajících dílčích věd a disciplín* Přitom kartografii chápeme jako systém ve smyslu systémové teorie, tj. jako uzavřený celek, jako složitou dialektickou jednotu. Kartografie jako jednotný systém se stává stále složitější, mezi jednotlivými Školami a především v aplikačním procesu jsou poměrně značné rozdíly. Přestože kartografické výtvory vznikaly už v samých počátcích projevů dávného člověka, byla kartografie jako samostatná věda poprvé definována až v roce 1949 a tehdy byla při OSH ustanovena kartografická sekce. Teprve v roce 1961 byla založena Mezinárodní kartografická asociace (ICA). Pojem „kartografie* zahrnuje veškerý příslušný teoretický poznatkový i myšlenkový potenciál, hierarchické i souběžné složky i potenciál produkční. V konečném bilancování pak slovy K.A.Sališčeva (1980) kartografie představuje samostatný interdisciplinární vědní obor, mající značný význam v současné integraci věd. Při přístupu k ní od příbuzných vědních oborů může vystoupit v různých svých aspektech. Dva z nich - geografický a technický, ijež mají největší význam - nacházejí vyjádření v samostatných iemôrech organizace vyššího kartografického vzdělání - geogra- fickém a technickém. Nelze striktně stanovit, na co který typ školy bude ve vzdělávání kartografických kádru zaměřen. Na příklad, že vysokému učení technickému budou příslušet kartografická modelování a technologické procesy, universitám zase dílčí vědecké metody a obsahová formalizace kartografických děl. Dá se však soudit,že tematická kartografie bude doménou geograficky vzdělaných kartografÔ. Máme-li další kapitoly zaměřit na tematickou kartografii se zvláštním zřetelem na péči o životní prostředí, pak kar -tografie životního prostředí patří do skupiny specializovaných „oborově tematických kartografií**. Dominující funkce výsledných produktů je informačně poznávací, zacílená především na rozhodovací a řídící procesy. Musíme si současně uvědomit, Že jako věda je pouze jedna kartografie , kterou je možné s ohledem na základní obory činnosti lidské společnosti pracovně rozdělit na kartografii teoretickou a praktickou, které jsou navzájem ve složité dialektické jednotě« - 11 - 1. INSORMACE, OBSAH A NÁPLŇ NA TEMATICKÝCH M A P i C H Složitý vývoj kartografie jako vědy a současně společenské činnosti se ve skutečnosti zakládá na vývoji mapy jako specifického grafieko-matematického vyjadřování člověka . V dnešních podmínkách a pro nové funkce mapy nelze již vystačit s původním poskytováním informací o poloze studovaných objektů a jevů. V důsledku rozvoje kybernetiky, v jejím rámci zvláště díky vzniku a rozvoji teorie informací a teorie systémů, a také se zaváděním automatizace v kartografii dostává i mapa jako nosič informací nové formy a obsah. Ve smyslu teorie informací a teorie systémů jsou informace všude, jsou to určité údaje, poznatky, fakta, zprávy apod., které jsou imanentní každému projevu existence hmoty* 1.1 KARTOGRAFICKÍ INF0RM4CE Mnozí sestavitelé i uživatelé map si téměř s úplnou samozřejmostí osvojili názor, Že na mapě interpretované informace jsou kartografické informace a ve světě i u nás vznikly iniciativní pokusy o jejich definování. Vytvořilo se všeobecné přesvědčení, že kartografické informace existují právě tak jako geologické, geografické, sociální a mnohé jiné informace. Rozlišování druhu informací se více méně ustálilo na základě pragmatického (obsahově účelového) hlediska (Pravda J. 1979? 3). Informace na mapách mají tři stránky: - filozofickou (obsah a formu) - kvalitativní (objektivní, subjektivní, potenciální, adresnou, odbornou, estetickou) - kvantitativní (prostorovou, objemovou, parametrovou, poměrovou) . Je třeba souhlasit s názory, že ne každá informace na mapě je kartografická. Ve smyslu práce J.Pravdy (1979) je možné hovořit o kartografických informecích jen co do jejich formy, ne však co do obsahu. Informace mohou být totiž různé co do - 12 - obsahu (hydrologické, biologické atd.) , mohou též nabývat různé formy existence - záznamu (verbální, grafickou, digitální apod.) . Je tedy zřejmé, že kartografická informace má jinou kvalitu než ostatní, v příkladech výše jmenované informace, a Že aplikace teorie informace se v oblasti kartografie dostává do určité krize. Z tohoto důvodu není možné v kartografii plně aplikovat a rozvinout teorii informace. To věak neznamená negaci pojmu „kartografická informace** zvláště v užších oblastech kartografie. Informace na mapě můžeme rozdělit na tři skupiny: - konečné informace (každé informace, která se dá vyčíst přímo z mapy podle přijatých zásad obsahově účelové koncepce mapy; informace musí být: pravdivá, aktuální, průkazné, přesná a úplné) - doplňková informace (každá informace, která přímo nesouvisí s tematikou mapy, pouze ji doplňuje) - nadbytečná informace (každá informace, která: a/ snižuje přehlednost a Čitelnost mapy™ sémantický aspekt b/ zkresluje význam - informační hodwtu použitím nevhodných vyjadřovacích prostředku - sygmatieký aspekt c/ zvyšuje informační objem - zaplnění mapy použitím víe® znaků pro znázornění téhož objektu či jevu apod. - syntaktický aspekt)• Obecně je % pozice obecné filozofie a kybernetiky nedoriešený problém pojmu «informace o životním prostředí". Je to především proto, že názory filozofů na kategorii informace ne«-jsou jednotné.Z tohoto hlediska je třeba řešit nejdříve vztah mezi odrazem a signálem, dále vztah mezi signálem a znakem , který signál interpretuje a podmínky,za nichž se tento proces realizuje. Již dnes však pozorujeme, že existují inforsae» speciálně zacílené na životní prostředí člověka a ji®! ada&vát*» ní formy kartografické interpretace. 9a daném stupni rozvoje kartografie ée jeví reálnejšie zkouaaat specifiku kartografické interpretace s hl«diska gho-zeologicko-sémiologické teorie znaku, jak to jii v ?«?l9T4|a«^ značil M.Martinek. Proces kartografické ko|aunikae^, který byl - n - dosud velsl závislý na termínu „kartografická informace",však nezaniká, naopak, nabývá novou mentálně komunikační interpretaci. Obsah mapy, souhrn informací a jejich vnímání, se od se-stavitele mapy k jejímu uživateli uskutečňuje graficko-matema-tickými prostředky znázorňování - jazykem mapy. 1.2 OBSAH TEMATICKÝCH MÁP ft. Pod pojmem obsah mapy rozumíme souhrn informací (údajů) především o objektivní realitě, vyjádřených kartografickými znázorňovacími prostředky, které zahrnují nejen kvantitativní, ale i kvalitativní charakteristiku objektů, jakož i údajů,tvoří cích matematický podklad, event, údajů doplňujících zrcadlo mapy. Obsah mapy životního prostředí zahrnuje ještě informace zacílená speciálně na tematiku Životního prostředí. Obsah mapy je možné rozdělit na šest skupin prvků: - prvky matematické ■ - prvfcy fysickogeografické - prvky socioekonomické - prvky speciálně tematické - prvky pomocné J - prvky doplňkové. 1.2.1 Prvky matematické K matematickým prvkům obsahu mapy řadíme: - kartografické zobrazení (na základě vhodného matematického vztahu nebo geometrickým promítáním) měřítko mapy (číselná, grafické a slovní) *» hodnotové měřítko - velikostní stupnic« 9* souřadnicový a výškový systém ■;) - zeměpisnou, kartografickou a orientační aíí ■» geometrickou (regulérní a neregulérní) sít matematického modelu teritoriálního systému •- bodové pole (soubor geodetických nebo observačních, staničních či jiných bodů) J - rá® mapy (vnitřní, střední a vnější). ^ Matematické prväy obsahu mapy jsou shodné jak pro geogra- - U - fické, tak i pro tematické mapy a jsou v odborné literatuře dostatečně podrobně popsány (např. Srnka E. 1977, Lauermann L. 1974, 38-45). Pouze teoretické základy řeoení hodnotových měřítek na tematických mapách, významné i pro mapy životního prostředí, jsou často opomíjené. Hodnotové měřítko Na tematických mapách je celá řada objektů a jevů znázorněna ploěnými znaky a areály, lokalizovanými diagramy apod., kde plocha vyjadřuje skutečné kvantitativní hodnoty prvků obsahu. Aby bylo možné tyto hodnoty z mapy zjiSlovat a navzájem srovnávat, musí být k dispozici srovnávací poměry. Proto tematické mapy mají obvykle dvě poměrová měřítka: - měřítko mapy - hodnotové měřítko* Kapacit* nad 501 3M-500--2« - 300 - -151 M0- - 1 HLUK hluk vy voli v 1 iiiuh v y v u i * v * * hluboké Př*ÍSm- fvB;S>läfcfc* immu&Kfch osllbeni a trvalou ^J 0 20 30 65 85 130 l 160 dß(A) Emise Imise tuh« EXHALÁTY 0 10 100 500 1000 i km* rok Obr.1. Příklady hodnotových měřítek - 13 - HSřítko mapy ovlivňuje přesnost a podrobnost znázorňovaných prvků a má vliv na grafické zaplnění map/ i její informační kapacitu. Plní stejnou funkci jako na geografických (topografických a obecně geografických) mapách. Hodnotové měřítko slouží ke zjištění velikosti objektu a jevu a.má zpravidla podobu srovnávacího obrazce, symbolu, diagramu, velikostní stupnice apod. (obr.1). Statistickými metodami při určování velikostních stupnic, zvláště rozbory sumační a frekvenční křivky, se zabývá např. L.Lauermann (1974, 165-173). 1.2.2 Prvky fyzickogeografické K fyzickogeografickým prvkům obsahu mapy řadíme: -;- reliéf - vodstvo (tvoří geografickou kostru map všech druhů a typů) - rostlinný kryt (hlavně porosty a kultury) - půdy. 1.2.3 Prvky socioekonomické K socioekonomickým prvkům obsahu mapy řadíme: - sídla (mestského a venkovského typu) ; - průmyslové, zemědělské, sociálně kulturní a jiné objekty - komunikace a spoje - hranice. 1.2.4 Prvky speciálně tematické Obsah tematické mapy je určen především jejím účelem. Rozdělujeme ho na: - všeobecný topografický podklad y- geografický (regionální) základ ^> tematickou nadstavbu. Prvky všeobecného topografického podkladu tvoří orientační strukturu topologického obsahu. Prvky geografického zákla-i) du sestávají z různě redukovaných a generalizovaných fyzicko-geografických a socioekonomických regionálních struktur. Tyto - 16 - prvky podkladu a základu tematických map jsou v odborné literatuře dostatečně popsány (např. Lauermann L. 1974, 45-48). Metody a stupeň generalizace těchto prvků je rovněž v publikaci L.Lauermanna (1974, 174-338). V tematickém obsahu mapy je zdůrazněna předem stanovená vůdčí tematika, která charakterizuje specifické rysy objektů a jevů na dosažené úrovni jak odborné - vědecké, tak interpretační - kartografické. Ostatní obsah mapy je danému vůdčímu tématu vždy podřízen. Speciální tematický obsah map životního prostředí můžeme v podstatě rozdělit na čtyři skupiny prvků (Drápela M.V.1980): - prvky degradující životní prostředí aktivně (různé emitenty znečištění, emise a imise, průmyslové a zemědělské objekty apod.) - prvky degradující životní prostředí pasivné (objekty, které mění přírodní prostředí v kulturní, jež při plánovitém hospodaření mohou být málo škodlivé, ale při bezohledné činnosti silně degradující; např. bytová výstavba, plochy terciární sféry a administrace, komunikace apod») - prvky regenerující životní prostředí ( iapř. lesy,veřejné zeleň, Čisté toky, úpravny vod atd.) - ostatní speciální prvky životního prostředí. Obě složky obsahu tematických map, obecně geografický podklad i tematiku, je třeba chápat v dialektické, neoddělitelné a funkční jednotě. 1.2.5 Prvky porn o c n é Mezi pomocné prvky obsahu tematických map řadíme: 1 - legendu - - grafické marginálie (doplňkové mapky, grafy, f'ez^, profily apod.) ;)- textové marginálie (vysvětlující texty, statistické tabulky» přehledy apod.) . Pomocné prvky usnadňují čtení map a práci s nimi. Legen- - 17 - da tematické mapy jako jedna z nejdůležitějších pracovních etap při sestavování mapy a jejího koncepčního založení bude «pracována v samostatné kapitole. 1.2.6 P r v k y dop 1 ň k o v é Doplnkové prvky obsahu mapy rozdělujeme na: — rámové jídaje (dělení,označení a popis sítí, označení sousedních listů apod.) - mimorámové údaje (název a označení mapy - mapového listu,ti-réžní a doplnkové údaje). Rozdělení obsahu mapy na skupiny prvků je vhodné a nutné pro teoretické i praktické zvládnutí konstrukčních a sestavi-telskýeh prací. Osvědčuje se zvláště při řešení zrcadla mapy a všeobecného podkladu nové tematické mapy, hlavně pak při koncipování legendy podle speciálně tematických skupin prvků a při výběru kartografických snázorňovaeich prostředků s ohledem na grafické zaplnění mapy. 1.3 HtoJ MáP Zatím co obsah mapy charakterizuj© kvalitativní stránku mapy, tedy „co na mapě jeM znázorněno, pak náplň mapy charakterizuj® její kvantitativní stránku, tedy „kolik toho na mapě j@M znázorněno» BápXň mapy je ovlivněna stupněm prozkoumanos-ti interpretovaných objektů a jevů (počtem interpretovaných informací), účelem mapy, měřítkem mapy, technickými faktor? při volbě znaků a fyziologickými schopnostmi lidského oka při rozlišování znázorňovaných informací. Teoreticky i prakticky můžeme náplň mapy rozlišovat podle obsahu a formy na „informační náplň18, tzn. možnost znázornění ú$kxé informace v ploše mapového listu sestayitelem mapy, m na „grafické zaplněnín a „číselnou náplň" mapy. K3«! Informační náplň map Informační nápis mapy můžemn sledovat v podstatě ze dvou feXedjLsě&s - 18 - - srovnáním stavu ve skutečnosti a na mapě zjiátujeme tak zvané „množství informací na mapě** čili reálnou náplň informací na mapé -sjednocením náplně informací v ploše mapy zjišiujeme tak zvanou „informační kapacitu mapy" Čili potenciální jímavost ma- py- Množství informací na mapě Pod pojmem množství informaci na mapě rozumíme výpovědní hodnotu mapy vzhledem k objektivní realitě", ^kterou mapa interpretuje. Hodnocení je založené na srovnávaní množství objektů a množství charakteristik objektů a jevů ve skutečnosti s množstvím informací (interpretovaných objektů a charakteristik) na mapě. x Jeden z hlavních tvůrců teorie informace C. £. Shannon (1949) vyšel z předpokladu, že jakákoliv předávané informace může nést signál předem neznámý nebo neočekávaný, Čímž se získávají další informace. Na základě tohoto předpokladu míru množství získaných informací nazval „entropii". To znamená, že každý znázorněný prvek (objekt, jev, jejich charakter!«tiky kvantitativní i kvalitativní) v obsahu mapy ovlivňuje a vyvolává skryté asociace tematických informací nové kvality, návaznosti, souvislosti, vazby a vztahy mezi prvky. Pojem „množství informací" lze formulovat jako veličinu nepřímo úměrnou stupni pravděpodobnosti toho případu, který je v obsahu mapy interpretován. Čím jednoznačněji (s větěl pravděpodobností) kartografický znak interpretuje určitý případ, tím méně infor* mací získáme o interpretovaném případu a naopak. Střední množství informaci H (entropií) , získané s § případů vstupujících s pravděpodobností P definuje podle vztahu Hs = H *a log2-J- [▼ bitech] (1.01) S c S 8 kde: H« - střední množství informací získaných z celkového 0 množství případů S s - prvek z množiny S P„ - pravděpodobnost, se kterou do operací vstupuje - 19 - Pro hodnocení množství informací map jak obecně, tak i daného tématu nebo Části z celkového úhrnu informací, je mož-oé vztah upravit na relativní entropii Hrel* (1.02) kde: ErBl Hact ax relativní entropie (koeficient nabývá hodnot 0-»1) aktuální entropie (Čili He 1 druhu případů interpreto- tech; H ) Lact ^ ^ax maximální entropie (čili He hu případů ve skutečnosti ' z počtu určitého váných na mapě v bi- . - z počtu téhož dru-v bitech). V případě, Se H^ * =0, tj. na mapě zcela chybí informace na dané téma, má též relativní entropie H ■, hodnotu nula. V opačném případě při úplné informaci, kdy H__+ = H Ä . nabý- sex. max vá IT , hodnotu jedna. gříkjad: Y případě hodnocení množství informací na mapě zne-" " """ čištění ovzduSí v měř. 1:10 000 list Ivančice budeme analyzovat objekty zastavěných ploch, které mají vliv na znečištění oTzduŠÍ nebo jsou tímto znečištěním ovlivňované. Použijeme vztahů (1.01) a (1.02) Druh objektu Počet objektů _ x ve sku— na mapě teônosti tovární komíny komíny kotelen průmyslové a zemědělské objekty skladiště Školská a zdravotnická zařízení ostatní veřejné budovy sportovní areály bytová zástavba (v blocích podle druhu vytápění, počtu podlaží a druhu domovní zeleně) garáže *..... I ■ n— ■■■ni—»« I i — ■■!■!■ li iii-i-.i. mi......■■■,- Celkem 6 6 2 2 29 36 10 11 16 16 60 66 6 6 162 162 11 55 302 360 - 20 - Hact = P302 10«2 P^ - 3S2 lo«2 ^ + jfe l0g2 ¥ + + 305 los2 ^S " 2>10 bitu ax P360 1°*2 P^ * ife l0«2 ^ + 3fe l0«2 *ř + + 3Ü l0g2 *§ + - + 38 l0«2 ^ = 2.31 bito Hact _ 2_,10 ■r.l-C'Í3T" °'91 Výsledek ILei je blízký jedné, to znamená, že v_ analyzovaných objektů .ide téměř o úplnou informaci« U jiných skupin objektu by hodnocení mohlo být méně pozitivní, např. u antropogenních tvarů reliéfu by množství informací na mapě znečištění ovzduší bylo malé. Hodnocení množství informací podle vztahů (1.01) a (1.02) je vhodné zvláště pro objekty bodového charakteru (např. kotelen, skládek, hald apod.) na vdech druzích map, tedy i vybraných témat nm mapách Životního prostředí. Podobných pojetí a vztahů s použitím teorie informace bylo vypracováno již více. Zvláště je vhodné uvést autora V.l. Suchova (1970), Informační kapacita mapy Pod pojmem informační kapacita mapy rozumíme kvantitativ-^ ^ní_aspekt obsahu mapy» která na rozdíl od „grafického zaplnění* představuje možnost interpretace celkové čili úplné informace podle zadání (návrhu) autora napy« Při maximálním naplnění informační kapacity musíme mít na zřeteli úplnost konečné informace a její přesnost i zachování grafické Čitelnosti ma- - 21 - py ve shoáě s tematickým zaměřením mapy. „Informační kapacitu mapvM je třeba odlišovat od „infor-mativnosti mapy". Pod pojmem informativnost mapy rozumíme výpovědní hodnotu vymezené části informace na mapě (nebo i celkové hodnocení mapy), která je dána účelem - tematikou mapy, např. znečištění ovzduší tuhými exhaláty. Hodnocení hodnoty informativnosti mapy je převážně subjektivně kvalitativní. Za jednotku informační kapacity považujeme elementární charakteristiku, která můŠe být graficky vyjádřena v legendě mapy samostatným znakem , jenž má svůj specifický a jen jemu příslušící význam, Z tohoto vymezení vyplývá, že informační kapacita charakterizuje absolutní objem informací obsažených na mapě a vyjadřuje se ve stanovených jednotkách, nejčastěji v bitech. Jednotka «bitM (zkratka z angl. binary digit) - zavedená C.E.Shannonem, znamená jednu se dvou možností a definuje se logaritmem vztahu při základu dvě. Informační kapacitu, označenou symbolem J, je možné hodnotit z hlediska množství informací na ploše mapového listu čili jako potenciální jímavost mapy. Závisí na stupni diferenciace území a objektů (tj. typů a množství areálů, komunikací, objektů atd„). [v bitech] (1-03) kde; n - počet různých typů teritoriálních objektů např* sídel, administrativních jednotek stejného řádu apod. interpretovaných na mapě a z ní získávaných speciálních tematických charakteristik Příklad: V případě hodnocení potenciální jímavosti mapy zne-—" čištění ovzduší v měř. 1:10; 000 list Ivančice budeme analyzovat stupeň diferenciace území a objektů; pak podle vztahu (1.03): n - 1 531 znaků, z toho 713 znaků všeobecného podkladu a 818 znaků speciálně tematického obsahu (včetně 302 znaků pro objekty zastavěných ploch) J = log2 1 531 = 10,58 bitů = log2 n - 22 - Výsledek 10,58 bitů udává, že analyzovaný mapový list má středně diferencované uzemí. Protože barva v obsahu tematické mapy velmi výrazně, zvyšuje čitelnost a rozpoznatelnost interpretovaných prvků, je možné zvýšit náplň této mapy. Provedeme rozbor specifické informační kapacity podle skupin prvků . Zvláštní pozornost budeme věnovat skupinám speciálně mapy, tzn» ke znečištění ovzduší. Na základě rozborů přijmeme opatření ke zvýšení náplně mapy* tou mapy" a označíme ji symbolem J (podle V.M.Gocshmana a H.M« s Meklera 1971). Objem speciálního tematického obsahu mapy, da-jedním typem objektů s různými m J« = loSo (TO TT B.) = [v bitech] m = log« N + log« E * Y. 3-ogo D- 0.04) kde; H - počet individuálních objektů jednoho typu interpretovaných na mapě, charakterizovaných zadanými ukazateli, např. počet eaitentů nebo počet areálů stejné- m - počet kategorií (ukazatelů atd.) udávaných pro určitý typ objektů na mapě D. - D1S D9, .. D. .. D počet stupňů (charakteristik) vyznačených na mapě za účelem co nejpodrobnějšího rozlišení každého objektu daného typu H - množství časových úseků nebo období (period), které jsou na mapě vyjádřené a mají význam pro sledované ukazatele a objekty. V případě, že hodnotíme dva typy objektů s různými ukazateli, pak postupujeme podle vztahu: J = log. [(N. [T A. +LÍ7 B.)r] (1.05) - 23 kde: Jg - specifická informační kapacita [v bitech] N^ - počet objektů prvního typu N_ - počet objektů druhého typu m - počet kategorií udávaných pro první typ objektů 1 - počet kategorií udávaných pro druhý typ objektů A^ - Ap Ag> ••• A^ ... Am počet stupňů pro první typ objektů Bj -Bj, B2, ... B. ... B^ počet stupňů pro druhý typ objektů R - množství časových úseků nebo období Analogicky je možné získat vztahy pro různé další případy. Rovněž v uvedených případech bude docházet k redukci obecných vztahů podle počtu sledovaných charakteristik a údajů, při čemž např. R bude v řadě řešení zcela vypuštěno (bude mít hodnotu jedna). Příklad: V případě hodnocení specifické informační kapacity na mapě znečištění ovzduší v měřítku 1:10 000 list Ivančice budeme analyzovat opět objekty zastavěných ploch; pak podle vztahu (1.05): Nj = 8 emitentů (prvky bodového charakteru) N2 = 294 objektů (prvky plošného charakteru) m » 2 kategorie (tovární komíny a kotelny) 1=7 kategorií (průmyslové a zemědělské objekty, skladiště, Školská a zdravotnická zařízení, ostatní veřejné budovy, sportovní areály, bytová zástavba a garáže) A- - zahrnuje 2 charakteristiky pro dvě kategorie I. charakteristika - výška komínu II. charakteristika - množství emisí A. = 2 {u továrního komínu I + II) A' = 1 (u kotelny pouze II) B. - zahrnuje 4 charakteristiky pro 7 kategorií 3 I. charakteristika - druh vytápění II. charakteristika - počet podlaží III. charakteristika - kapacita objektu IV. charakteristika - druh domovní zeleně B, = 3 (u průmysl, a zeměd. objektů - I + III + IV) BÍ = 2 (u skladišt I + III) BÍ = 4 (u škol. a zdrav, zařízení I + II + III + IV) BÍ = 3 (u ostat. veř. budov I + II + IV) 3 (u sportovních areálů I + III + IV) 3 (u bytové zástavby I + II + IV) 1 (u garáží III) N1 + N2 = 302 objektů Js = log2 [í8^2-1) + 294.(3.2.4.3.3.3.1)) .i] = 17,54 bitů Počet bitů udává, že specifická informační kapacita pro analyzovaná objekty .ie středně velká až velká. Tato specifická informační kapacita je potenciální. Ve skutečnosti je nižší, protože u rady objektů v jednotlivých kategoriích údaje pro některé charakteristiky chybí. V tomto případě je možné zvýšit specifickou informační kapacitu větší diferenciací ploch bloků objektů (u bytové zástavby) nebo zařadit další charakteristiku, např. „ukazatel efektivního provětrávání" ? která by byla vyznačena v celé ploše mapového listu, tedy 1 na nezastavěných plochách. Kdybychom však analyzovali např, antropogenní tvary reliéfu, zjistili bychom, že hodnocené mapa znečištění ovzduší má velmi malou specifickou informační kapacitu. Informační kapacita nám umožňuje srovnávat i informační náplň na mapě s textovým záznamem či jinými grafickými záznamy. 0 vizuálním hodnocení korelace jevů tiSl tematických mapách píše Á.M.Berljant (1978). Metoda je založena na aparáte teorie korelací. Početně je získán polychorický ukazatel vazeb, který charakterizuje závislosti, vazby a vztahy mezi soubory tematických map, různými tematikami, komplexními atlasy apod. I.3.2 Grafické zaplnění mapy Pod pojmem grafické zaplněni mapy rozumíme souhrn všech výrazových prostředků uvnitř rámu mapy. Grafické zaplněni je dáno celkovou plochou kartografických znaků a názvů a vyjadřu-je se v mm. cm - tedy v procentech, l^imální grafické zaplnění mapy Z_ je omezeno hranicí čitelnosti a je závislé na počtu prvků a jejich rozměrech. Čitelnost mapy event.rozpoznatelnost znalců je limitována: - minimálním rozměrem kratší strany obrazců u ploch plných a prázdných obrysů (0,3-*0,5 mm, minimální rozměry prázdných obrysů jsou poněkud Vfltší) - nejmenší silou čáry (0,06 mm čitelná, běžně 0,13 mm, pro mi- 5 " Bfi = BS = - 25 - krofilmování 0,15-*0,18 srn), barevným provedením (nejčitelnější jsou černá a fialová), okolím čteného znaku, mírou zrakové ostrosti (nejčastěji (V = 2°) , (nejčastěji vzdálenost 1 = 45 cm) ?Í2 též L.Lauermann (1974, 71-74) a Hájek (1973, 275-277). Kondáš Š. Za maximální lze považovat zaplnění kolem hodnoty 30 —2 cm , čili 30 % plochy mapy jepokryto kresbou_a popisem Grafické zaplnění Z je podle V.I.Suchova (1957) definová- = 1?ř ^i'ri h ťi=l x 1 x (1.06) q.* - hustota CpoÖetj celková délka prvku) i-tého druhu 2 nebo kategorie na 100 km ve skutečnosti množství prvků i-tého 2 fa » koeficient výběru daného prvku (ssnázorňuje-li se u 1 K = 10 6 oneepönim řešení Poátup je ten, že se navrhnou nejvhodnější výrazové pro- se zpracují vzorové max Jestliže navržené rozměry znaků s popisem při zvoleném stupni výběru nepřesáhnou optimální grafické zaplnění, pak by» la legenda navržena správně a je možné dokonce výraznost zna« ků zvýšit (zvětšením znaků, zesílením čar,volbou výraznějších typů písma) nebo zvětšit počet interpretovaných informací. ¥ opačném případě, kdy celkové grafické zaplnění přesahuje optimální grafické zaplnění, jsme nuceni buSs - upravit rozměry znaků (směnečním velikosti znaků, zjemnit kresbu apod.) nebo - upravit rozsah legendy (vypustenia méně podstatných prvků) - při zachování rozsahu legendy řešit otázku stupně výběru prvků při kartografické generalizaci anebo - zvětšit měřítko mapy. 1.3*3 Oíselná náplň m a p y V praktické Činnosti při sestavování mapy a řešení kartografické* generalizace j hlavně při reglementaci výbšru? se sis-to hodnocení Hmnošství informací na mapě" používá „číselná ná™ plňB. Metodu rozpracoval V,I.Šuchov v řadě prací (např01957). Metoda je založena na řešení vztahů mezi hustotou objektů ve skutečnosti a n& mapě, měřítkem mapy a plošnýtó rozměry znaků a popisu. Číselná náplň, tj. počet prvků v jednotkové ploše vybraných do mapy, je definována vztahem1; - n n Z- o kdes v - počet prvků na 1 cm mapové plochy %$ - grafické zaplnění (plošná náplň) znaky objektu kaž- 2 —2 dého druhu nebo kategorie v mm .cm n - počet prvků vybraných do mapy q* - hustota (počet, celková délka prvku) i-tého druhu 2 nebo kategorie na 100 km ve skutečnosti r* - střední plochí jednotkového množiství prvků i-tého druhu nebo kategorie na mapě v mm c^ - koeficient výběru daného prvku {|zné2íoráttje-3-i sé - 27 - prvek v plném rozsahu, je &= 1) K - koeficient převodu 100 km2 ve skutečnosti na mapovou plochu v cm2 v měřítku M platí K = 106 M H - Číselné měřítko mapy. Podle vztahu (1.07) můžeme najít nejvhodnější vztahy mezi počtem v interpretovaných informací (objektů) a koeficientem výběru a^. Někdy je výhodné rozdělit objekty do dvou případně více skupin. Pro znázornění m-skupin objektů důležitějších se stanoví koeficienty výběru d!|-*am předem. Častý může být požadavek, aby důležité objekty byly znázorněny plně (cC = 1), napr, emitenty exhalátů Či úpravny vod. Náplň vedlejších, méně důležitých skupin o počtu n - m lze stanovit tak, aby celkové náplň mapy nepřekročila grafickou únosnost mapy. Celkovou číselnou náplň mapy lze pak určit ze vztahu: - m n Z. ▼ "3£*iÄi+Hrľ (1-08) K2^ 1 * ~ n-m ri v 2 kde: v - celkové číselná náplň na 1 cm Z- - grafické zaplnění (plošná náplň) znaky objektu kaž- 2-2 dého druhu nebo kategorie v mm .cm n - počet prvků vybraných do mapy m - skupina důležitějších prvků znázorněných na mapě n-m - skupina vedlejších, méně důležitých prvků, znázorněná na mapě q. - hustota (počet, celková délka prvku) i-tého druhu nebo kategorie na 100 km ve skutečnosti r. - střední plocha jednotkového množství prvků i-tého 2 druhu nebo kategorie na mapě v mm ťtá - koeficient výběru daného prvku (znázorňuje-li se prvek v plném rozsahu, je CC - 1) K - koeficient převodu 100 km ve skutečnosti na mapovou plochu v cm2 v měřítku M platí K = 106 if S - číselné měřítko mapy Rozvedení vztahů číselné náplně a grafického zaplnění ma- - 28 - py pro určování norem výběru prvků a praktické užití s příklady je v publikaci L.Lauermanna (1974, 104-106 a 201-209)• Důsledné uplatnění tam uvedeného postupu řeší reglementaci výběru z hlediska čitelnosti mapy a obecně redukuje nebo postupně vypouští prvky nejméně důležité. Hodnocení grafického zaplnění a číselné náplně mapy je důležité nejen ke zjištování maximální, optimální a minimální náplně mapy, ale postupy řešení grafického zaplnění a Číselné náplně významně pomáhají v procesu kartografické generalizace při určování norem výběru prvků obsahu na mapě. Grafické zaplnění a číselná náplň platí pro topografické a obecně geografické mapy, event, tematické mapy v černobílém provedení. U ostatních tematických map barevné provedení umožňuje znázornit vícestupňové informace, které se vzájemně překrývají. Pro tyto mapy doporučuji hodnocení informační náplně map, protože u těchto map nelze v plném rozsahu aplikovat vztahy (1.06) až (1.08). - 29 - 2. KIBfOGHIFICSi í S TI S? SS ! á C I OBSAHU MAP Kartografická interpretace je vedle teorie kartografických sobrasení a teorie kartografické generalizace další ucelenou teorií s výra&ně samostatnou teoretickou a praktickou problematikou«, V dosavadní kartografické literatuře neexistuje všeobecná shoda ani v to®, so je podstatou této teorie» Zvláště s rozvojem tematické kartografi® a automatizované tvorby kartografických děl dôôlô k bouřlivému rosvoji metod kartograf iekáho snásornování* fýssnamní představitelé současné kartografie, např. £8A*SaXišě@v (1976), L.Batajski (1973 ? 1976)? K.-H.Meine (1974), J.Bertin (1967, 1976), J.L.Morrison (1976), jCh. Board (1977)t vypracovali řadu koncepcí s různým přístupem* Filo&oríeký základ »jasyka mapy19 poprvé podal A»F.Aslanik&švi-li (1967). ssJasyk mapy'* jako specifický gr&ficko-mat^mstieký foraa-li&ovaný ja^yk je třeba odlišovat od ^kartografického jasyka6** Pojem kartografícfcŕ.jagyk chápeme jako j&syk kartografie (jako vědy a její praktické Sinnoeti), který si na bázi přirozeného janyka vytvořil relativně vlastní arzenál pojmů, poznatků a podobných smyslových ©bgahů, označovaných termíny jako např. mapa^ atlas? glábuss legenda* sestavitelský originál t bobra^ení, generalisae® a c®Xou řadu dalších nákladních a odnosených termínů» Tyto termíny mohou mít ©dli$ný vý&n&m než některé podobná slova v přirozeném jazyce. Kartografický ja-^yk chápeme tedy podobně jako jasyky jiných věd, např*geogra-fickýehs biologických, eh@mie atpe nejednotnost náborů a rozdílný stupeň propracovanosti této teorie u jednotlivých autorů v@áe pak dále k rozdílným koncepcím svláštš v tematické kartografii. Protože interpretační přístupy jsou velmi výsnaisné i pro „kartografii životního prostředí * j zvláště pro sestavitela map životního prostředí, ovlivňují tvorbu legendy i perčepci mapys budeme se v této kapitol© nabývat obšírněji touto teorií* 2 a 1 $JÄ2íXK ilLsUfX Ja^ykj kterým věda vyjadřuj® ©bjekt a předmět svého po-snénl, $b nabývá ^objektivní jazyk5* příslušné vědy. Tento objektivní ja&yk byl vypracován pro tento cíl z té prosté příSi- - 30 - nj, poněvadž „přirozený j~asyk% kterým hovoří a kterým vyjad-ruji lidé svoje myšlenky v bšlném životě, není přizpůsoben k vyjadřování objektivní reality příslušné vědy»Objektivní jar syk se počítá mezi „umělé jazyky*. Objektivní® jazykem v kartografii _ je jazyk mapy, čili o.eecjificíký znakový^ systém, který» znázorňujeme (vyjadřujeme) objekt a předmět poznání kartografie, a to konkré tni ""prostor objektů a jevů a jejich Sašové změnjB Vyobrazení (odrag objektivní reality) vyplněné tímto jazykem s@ nazývá mapa. Není'pochyb o tom, Se jazykem mapy rozumíme prostředky, kterými na mapě znázorňujeme poznatky« Kartografická prax© v průběhu staletí rozpracovala a zdokonalovala tyto prostředky a kartografická věda je ěas od ěasu zobecňovala a sdružovala do jednotného systému*. Jednotný systém kartografických ^hámcirnovaeích prostřed™ ků zahrnuje: - velké množství znaků, které vyjadřují urěité pojmy, určité reálné objekty a*äd9 - principy a metody k používáni těchto sna^ú, které jsou v souladu s prostorovo-dasovými zvláštnostmi a směnami interpretované objektivní reality, ¥ souladu b přijatou séniologi&lcou terminologií, matematickým formalizovaným jazykem a ja&yky daláíeh věd lze paužl- vat výraz Msnakw9 Bříve zavedený termín »značka^ má užší význam, používá i® k pojmenování některých vybraných, zvláště topografických ^naků» Abychom odlifiili tyto ^naky od znaků dalších znakových soustav, lse ZBsky jazyka mapy nazývat „kartografickými znaky9* (zkráceně ovšem pou&í§ ^^nákj") . Vymetení pojmu „saakN jako filozofické kategorie podává J.Pravda (1979 s 4)". Autorovo charakterizování funkce a fungování znaku i jeho vlastností, hledání vztahu mezi znakem a jeho významem i vymetení jeho obsahu ve vědomí jaou fundované, doložené a pro kartografy podnětné. Při studiu „znaku" jako stavebního prvku jazyka mapy věak autor vychází z pojetí „ja-%$& mapy (u J.Pravdy nazvaný kartograficky jazyk) rovná s@ přirpzeaý jasyk19 a opírá se proto © logicko-lingvistiekou teorii jpřiroseaého jazyka, jehož základními stavebními prw%$ jsou fonémy-grafémy, morfémy a syntagmy. Tím s@ autorovo pojetí dostává d© ur$ité krize při budování gra^ie^eh znakových sy&té- - 31 - mů. Jak J,Pravda sám naznačuje, mají kartografické znaky, znakově významová podstata kartografického způsobu vyjadřování a dalších souvislostí tohoto procesu celou řadu zvláštností, V současné době můžeme při odstranění bariéry mezi přirozeným a objektivním jazykem bez přílišného abstrahování a for-aálně-logických operací provádět přibližné analogie. Za základní stavební prvek přirozeného jazyka, jak bylo uvedeno, považujeme foném-grafém. Pak v jazyku mapy budou kartografickými grafémy (tj. přibližně „písmeny'*) vlastnosti a parametry grafického výrazu např. kroužek, dvojlinka . Na obrázku 3 je tedy uvedena „kartografická abeceda". Kartografické členské syntagma, též členský vzorec (tj, přibližně „šlovou ve smyslu jazyka mapy je znak daný obsahovou určeností (např. znak - černý kroužek o é Z mm znázorňuje sídlo do 2 000 obyvatel, znak - černá dvojlinka 0,6 mm se žlutou výplní znázorňuje komunikaci místního významu). Kartografické morfémy jsou různými modifikacemi znaku (např. pro jehličnatý les 4 o 4 ) , kartografickými sémantémy. též sémémy jsou různé znaky pro znázornění jednoho a téhož prvku. Kartografické větné syntagma, též větný vzorec (tj. přibližně „věta") je tvořena znaky s jejich obsahovou a prostorovou určeností i jejich Oasovými změnami (např. věta - komunikace místního významu v daném úseku probíhá ve směru sever»jih, nebo - sídlo leží při komunikaci místního významu). Kartografické souvětné syntagma může mít podobnou stavbu jako v přirozeném gazyku (např. - sídlo leží na západ od místní komunikace, má 1 000 až 2 000 obyvatel a patří do okresu Brno-venkov). Kartografické nadvětné syntagma (tj. přibližně „odstavec") tvoří zpravidla prvky a složky, které jsou ve vzájemných vztazích, vazbách a souvislostech» Kartografické textové syntagma, též textem (tj. přibližně «text") je tvořen záznamem různých druhů syntagém, tzn. obsahem a náplní celé plochy mapy (mapového listu, souboru mapových listů). Takto bychom mohli zjednodušeně formulovat základní stavbu jazyka mapy. Propracování této teorie spadá do „kartografické sémiologie" a rozpracování pravidel „gramatiky" jazyka mapy je v současné době napřeno dvěma směry - a to na tak zvané klasické formy kartografického záznamu a na automatizovanou formu záznamu. Kartografický znak Pojem kartografický znak chápeme jako libovolný grafický prostředek nebo souhrn grafických prostředků prvotního významu vztahu, jako grafický záznam, který je schopný být nositelem významu, tzn. něco na kartografickém produktu (mapě, plá-fcu atp,) vyjadřovat o základních prvcích obsahu. Fungování isnaku můžeme vymezit nejen jako předávání myšlenek - významů od jednoho individua k druhému, ale též jako impulzivní deduktivně induktivní činnost v myšlení, vědomí a poznání Člověka - 32 - pomocí těchto znaků. Kartografické znaky se v plné míře podrobují tzv. znakovému zákonu (Pravda J. 1979, 4), tj. vztahu znaku a významu, který je odrazem dvou druhů zkušeností: - smyslové, tj. schopnosti člověka vytvářet si pojmy a poznatky z pocitů a vjemů vzbuzovaných materiálními objekty - logické, tj.schopnosti člověka pochopit určité i abstraktní pojmy a poznatky logickou cestou. Kartografické znaky reprezentují jak jednoduché, tak i složité pojmy, objekty a jevy. l^to znaky jsou prostředkem poznání, nástrojem myšlení i prostředkem - nástrojem dorozumění. Prostřednictvím znaků jsou zaznamenány existující poznatky a ve vědomí vznikají a jsou buzeny nové poznatky. Kartografické znaky tak plní funkci jak komunikační, tak mentální. velikost intenzita dezén orientace barva Obr.2. Optické vlastnosti kartografického znaku (uprav«» podle J.Bertina 1973, 51) Kartografické znaky mají materiální povahu. Podle J.Ber- - 33 - 99999994 vlastnosti znaku a jejich parametry intenzita barva METODA KARTOGRAFICKÉHO ZNÁZORNĚNÍ mimoméŕítkové A A AAA í e E červená žlutá - Q- 9- mod- REALITA komponenty, jejich funkce a vlastnosti # Q — kvantitativní komponenty; odstupy mezi kategoriemi a paramstry jsou měřitelné (poměrové, srovnávací charakteristiky a řady) O — pořadači komponenty s kategoriemi stejné váhy, pro něž platí jediná všeobecné platná posloupnost (uspořádané, homogenní prvky a řady) # — kvalitativní komponenty s kategorien i stejné váhy, jejichž diferenciace je veimi významná (výběrové, heterogenní prvky a řady) ■ — shrnovací kvalitativní komponersty, u nichž diferenciaci kategorií můžeme pominout (spojité prvky a řady) * — rozlišovací kvalitativní komponenty (nespojité prvky a řady) -8- — ostatní kartografický přepis (z možností Q, O, W a ?*) znehodnocuje významovou př«tn©ít znaku interpretované proměnné a múze být variabilně vnímán, chybné dešifrován, dekódován a cteo kae® (upraven® podle J.Bertina 1976, 31) ¥ýraz^ - bod, liní®, symbol, písmeno a strukturou, rosměrem, barTOu atd. (obr.; - 34 tud, pokud současně znázorňuje též jeho prostorovou dimenzi. Z uvedeného vyvozujeme,že svlěši podstatná je souvislost znaku s procesem předáváni informace. Z definice znaku vyplývá jeho nejdůležitější vlastnost: jako určitý materiální objekt slouží znak k označení čehosi jinéhoř proto není možné pochopení znaku bez vysvětlení jeho významu jak předmětného, tak i smyslového a expresívního, kteréžto vysvětlení se děje v legendě mapy. 2.1.1 Semiotické aspekty jazyka mapy Analýza pojmu Hznakw zaujímá důležité místo ve filozofii, lingvistice, psychologii, formální a matematické logice atd. ¥ poslední době se vytvořila zvláštní věda o znaku zvaná „sá^ miologie", která se vyvinula z oboru séalotiky. Zabývá se srovnávacím studiem znakových soustav, a to od nejjednodušších signalizačních soustav pro přirozené jazyky až po formalizovane jazyky vědy. V sémiologii se rozlišují vztahy znaků k sobě navzájem - „syntaktika"; vztahy znaků k obsahu toho, co označují - «sémantika"; vztahy znaků k funkci objektů, které ozna^-čují - wsygmatikaw a vztah toho, kdo znav^ užívá, k jeho značkovým soustavám - BpragmatikaM. Kartografická sémiologie se pak rozvíjí hlavně v rámci obecné a speciální části sémiologi®, teoretické a zejména aplikované kartografie, kybernetikyt logiky a psychologie. Pod^ statnou část kartografické sémiologie tvoří teorie tvorby kar*-tografiekýeh znakových soustav. ¥yeházíme-li z vyvozeného cíl® kartografi®9 jejího objekř tu a předmětu, je teorie a metoda tvorby znakových soustav jedenou z klíčových otázek kartografie. Základními funkcemi znakové soustavy jsous - funkce přenosu informace nebo vyjádření smyslu a význam épřé^ vy o objektivní realitě - komunikační funkce, tj. zabezpečení toho, aby uživatel poro* zuměl přenášené zprávě, jakož i podněcování činnosti, zvětšováni objemu poznání. - 35 - Studium semiotických aspektů jazyka mapy nezbytně vyžaduje nejdříve vymezení pojmu „ideální konkrétní prostor" a „ideální mapa" a také jejich logické modelování. A.F.Aslanikašvili (1974, 38 a n.) definuje «ideální_kon-krétní_prostor jako prostorový vztah mezi prostorovou souřadnicovou soustavou a studovanými objekty objektivní reality (v určitém momentu nebo časovém úseku)". Vztahy, které se vyznačují v určeném poradí podle jejich vzájemné polohy a které se mění s Časem se nazývají „prostorovými vztahy". Prostorovými vztahy určitých objektů a jevů objektivní reality v určitém čase je tudíž konkrétní prostor, který má zeela určitou strukturu. Tato struktura sestává za prvé z prvku prostorové souřadnicové soustavy (S ) a za druhé z objek- sys tů a jevů objektivní reality, jejichž prostor zkoumáme, a které mají na mapě vždy konečný počet (0-, 0-, 0. ... 0). Každý z objektů má svoji materiální podstatu. Ovšem s cílem odhalení nejobecnějších strukturních vlastností „Čistého" konkrétního prostoru můžeme se prozatím abstrahovat od materiální podstaty objektů tvořících příslušnou strukturu a získáme symbolický vzorec „ideálního konkrétního prostoru" RS(t)(SSyS> °1> °2> °3 ••• °n> (2-01) Symboly v této podkapitole odpovídají počátečním písmenům příslušných latinských slov: R - relation (vztah, informace) , S - spatium (prostor), sys - systema (systém, soustava), 0 - obiectus (objekt), t - tempus (čas), s - signum (znak), p - punctum (bod), 1 - linea (linie), a - area (plocha), n - notio (pojem, význam), c - cognomen (název), H - homines (lidé). Prostorová určenost objektu a jevu sestává ze tří komponent: - prostorová lokalizace objektu Čili určení jeho místa vzhledem ke zvolené souřadnicové soustavě - vzájemná poloha objektů Čili určení polohy jednoho objektu vzhledem k druhým objektům - vnější tvar objektu čili určení prostorových změn jeho povrchu. - 36 - Oasové změny prostorové určenosti znázorňované jazykem mapy se provádějí v různých spojeních s jednotkami časomíry: - v prvém případě se znázornění vztahuje k určitému momentu v Čase nebo k určitému vymezenému období {nebo průměru) - v druhém případě představuje pohyb, tendenci, dynamiku jevu vyjádřenou v soustavě jednotek Časomíry. „Ideální_maga je pak vztah mezi zobrazenými souřadnicovými soustavami a znaky, znázorněnými bodem (mimoměřítkovým znakem), linií, plochou, a které znázorňují studované objekty objektivní reality (v určitém momentu nebo Časovém úseku)". Není pochyb o tom, Že mapa jako kartografický model reálného konkrétního prostoru musí reprodukovat stejnou strukturu, jakou má modelovaný objekt - reálný konkrétní prostor. Avšak v mapě (= v modelu) na rozdíl od R- prostorového vztahu budeme mít adekvátní vztah R'g. Na rozdíl prvku struktury S -- prostorové souřadnicové soustavy budeme mít adekvátní zobrazení S» . Další prvky struktury, a to objekty výzkumu 0-, O«, 0. ... 0 budou znázorněny odpovídajícími znaky s., s«, s^ ... s . Současně může být tato množina znaků s.-^s vyjádřena ve třech podobách prostorové lokalizace, a to lokalizované prvky množiny v bodech (s«), liniemi (s.) a plochami (s ). Pak symbolické vyjádření „ideální mapy" bude R,s(t)(s'syS' V si' v (2-02) Symbolicky chápejme ideální mapu jako logický model konkrétní mapy, tj. jako model modelu. V takovém případě pak můžeme gnozeologickou analýzou v libovolném jazyku vyvodit jeho sémiotické aspekty - syntaktiku, sémantiku, sygmatiku a pragmatiku* Syntaktický aspekt Syntaktické závislosti vymezují formální kompozici mapy, vedoucí ke zjednodušování a sdružování prvků jejího obsahu, Syntaktiku (čili skladbu) můžeme vymezit jako soubor zásad skladby (formování) výrazů a jejich přeměnu (transformaci). - 37 - Syntetickou strukturou kartografické formy vyjádření na mapě je znázornění struktury konkrétního prostoru. Formalizovane definování syntaktické struktury jazyka mapy můžeme sis* kat z výrazu ideální mapy (2,02) tím, že myšlenkovým pochodem vyloučíme z výrazu znaky» které znázorňují materiální stránku objektů a zůstanou pouze bod, linie a plocha bez označení svého významu (obr.4a). syntaktická struktura mapy, čili syntaktický model ideální mapy má tuto podobu B's(t)(S,8yS> P> X> a) (2'03) Tato holá abstrakce syntaktických závislostí (2.03) stejně jako abstrakce ideální mapy (2.02) a ideálního konkrétního prostoru (2.01) mají pro kartografii přibližně takový význam, jaký má pro fyziku ideální plyn. Syntaktický model ideální mapy (2,03) není cílem,ale prostředkem nejhlubšího výzkumu syntaktického aspektu objektivního jazyka mapy.nabývá se tedy teorií vz.tahů znaků k jiným znakům, tj. teorií strukturální stránky znaků v soustavě. Bez o-hledu na obsahovou stránku,která bude v pozdějším užívaní znakům vlastní, mají být elementy soustavy znaků vázány takovými vhodnými vazbami, aby celek vytvářel účelnou strukturu znakové soustavy. Jako další můžeme formulovat požadavek,aby znaková soustava byla jednoduchá a logická, aby vylučovala komunikační Šum a aby její čtení a užívání (percepce informací) bylo co nejúčinnější. Sémantický aspekt Sémantika je teorie vztahů znaků k odpovídajícím objektům v obsahovém významu, tj. teorie smyslové stránky znaků v soustavě a je vyjádřena v legendě mapy. Kaidý znak, který je v určité závislosti s dalšími znaky (syntaktické závislosti) obsahuje v sobě určitý význam, přesněji řečeno „obsahový význam" (n). Vztah znaků s myšlenkovým vyjádřením předmětu, tj. se svým obsahovým významem, nazýváme ^sémantickým vztahem" (K ). - 38 - Symbolic antách, a to můžeme sémantický vztah vyjádřit ve dvou vari-variantš přímého a recipročního vztahu Seöm (s, n) a H'sem (n> 8> (2.04) kartografický znak (s) rozumíme v jeho obecné podobě nezávisle na formě lokalizace (v bodě, linii nebo ploše). Obr.4. Sémiotické aspekty obsahu mapy: a - syntaktické a s« tické a sygmatické c - 39 - Hovoříme-li o významu znaku, pak máme na paměti pouze to, co je ve znaku zakódované. Ale významy znaků cslé mapy nejsou ještě obsah samotné mapy.Celý obsah mapy se skládá z obou druhů určenosti: - prostorové určenosti a její oasové změny - obsahové určenosti a její Oasové změny. Obsahovou uroeností rozumíme všemožné vlastnosti objektu vyjma prostorové vlastnosti. Jsou to: forma existence objektu (čili to, čím objekt je) a z toho dále vyplývají kvalitativní, kvantitativní a kvalitativně-kvantitativní charakteristiky. Z hlediska sémantiky můžeme formulovat požadavky na tvorbu znakových soustav: - znaková soustava má umožňovat záznam jakéhokoliv smyslového obsahu kartograficky přenášených informací - rozlišovací úroveň znakové soustavy má být taková,aby dostatečně spolehlivě vyjádřila odlišnosti smyslu - myšlenkového obsahu na Žádoucí rozlišovací úrovni - pravidla tvorby a užívání znakové soustavy mají být natolik jednoduchá, aby vylučovala sémantický šum - porušení smyslu, který vyjadřují znaky soustavy. Sygmatický aspekt Sygmatický aspekt znaku se odlišuje od sémantického tím, Že v této podobě nemá znak vztah k myšlení ,k obsahovému významu (n), vyjadřující obsahovou stránku objektu, ale k samotnému objektu (0), který znak (s) představuje. V souladu se sémiologickou symbolikou můžeme napsat Ven (8' 0) a P'syg* (0> 8> (2-05) a^to symbolické výrazy vyjadřují vztah mezi znaky (s) a objekty (0),které představují, ukazují na rozdíl mezi funkcí kartografických znaků. První vztah vypovídá o tom, že znak (s) je vyjádření objektu (0); druhý vztah ukazuje, Že objekt (0) je předloha (designát) pro znak (s)> - 40 - Necht znak (s) o určité grafické podobě, zcela přesně lokalizovaný na mapě, znázorňuje objekt (0), který má myšlenkovou obsahovou charakteristiku v podobě významu (n),na příklad „chráněná studijní plocha" (CHSP). V tomto případě jako desig-nát znaku (s) nevystupuje objekt (0), ale něco, co se jeví jako CHSP (v souhlase s významem n). Při tom současně vyvstává otázka, kterou CHSP znak (s) jmenovitě znázorňuje. Odpověz na tuto otázku je již dána v syntaktickém smyslu: je to ta CHSP, která je lokalizována na konkrétním místě konkrétní mapy v dané souřadnicové soustavě. Ale tato odpověá není jediná a nezaručuje plnou jistotu.Musíme počítat s určitou syntaktickou nepřesností a také s možnou chybou zákresu znaku. Pak správnost Čtení informace není zcela spolehlivá. Proto k danému znaku (s) zaznamenáme vlastní jméno - název objektu (c), např. „Hlinek". V tomto případě „CHSP Hlinek" (obr.4c) nevystupuje v kvalitě lesignátu znaku (s) přímo, ale zprostředkovaně jako denotant jeho názvu „Hlinek**, Můžeme tedy konstatovat, že v jazyku mapy se sygmatická závislost mezi znakem (s) a jím interpretovaným objektem (0) děje zprostředkovaně skrze vlastní jméno daného objektu. Potom symbolický výraz sygmatických vztahů (2.05) můžeme zpřesnit takto *«,«» ci 0) a R'QVffm (0, c, s) (2.06) sygm ' ' sygm ' ' Kdybychom analyzovali sygmatické aspekty jazyka mapy do důsledku, pak bychom museli konstatovat, Že tyto aspekty prakticky v absolutně „čisté" podobě na ideální mapě nejsou. Zásady, pravidla a metody pro používání názvů a zkratek na mapě studuje speciální část kartografie „toponomastika", která je součástí onomastiky. Syntaktické, sémantické a sygmatické aspekty jazyka mapy jsou přehledně znázorněny na obr.4- Pragmatický aspekt Při studiu syntaktických, sémantických a sygmatických vztahů, které mají své místo v objektivním jazyku kartografie, jsme rozložili složitý jazykový systém na jeho jednotlivé čás- - 41 - tí a izolovaně je analyzovali. Zbývá ještě prostudovat vnímání znaku subjektem (uživatelem mapy). Teorií znaků ve vztahu k jejich příjemcům (interpretům i percipientům), tj. teorií uživatelské a užitné stránky znaků v soustavě se zabývá „pragmatika". Tento vztah mezi mapou a člověkem je formulován různými konvencemi: - znaková soustava má umožňovat co nejrychlejší vnímání - znaková soustava má umožňovat co nejtrvalejší zapamatování - nároky na duševní Činnost při užívání znakové soustavy mají být přiměřené. Pragmatické vztahy při působení jazyka mapy jsou dvoustranné vztahy mezi lidmi (H), kteří produkují, předávají a přijímají kartografické znaky (s) a těmito znaky. SfVmbolicky je tento vztah definován takto Vagm (s' H) a K'pragm (H> s) <2-0^ V těchto vztazích se projevuje vše, co je spojeno s účelem a cílovým zaměřením sestavované mapy. Zde se přihlíží k tomu pro koho je mapa sestavovaná, jaké má vyvolávat myšlenky, představy a dokonce jednání u těch, kdo ji budou používat. S tímto aspektem jazyka mapy jsou spojeny rozdíly mezi mapou jedné tematiky, ale různého účelu. 2.1.2 Izomorfní aspekty jazyka mapy V procesu čtení mapy se odráží celkový proces transformace informace. Hlavní úlohu v tomto procesu hraje znak, který kromě optických vlastností musí mít též specifické vlastnosti, důležité pro Čitelnost a použitelnost mapy. Znaky soustavy mají mít tyto specifické vlastnosti, které jsou z hlediska mapy hlavní: - komunikovatelnost, tj. schopnost přenášení a sdělování informace - názornost, čili schopnost rychlého a účinného vyvolání pod- nějtů pro myšlenkové pochody - 42 - - interpretovatelnost, t j. schopnost vyvolání srozumitelnosti u interpreta - komprimovatelnost, tj. schopnost takového zhuštění informace, kterým je zvyšována hustota příjmu informace za Časovou jednotku, např. pomocí standardizovaných znaků. Znaky, zařazené do jednotné soustavy kartografického znázorňování, musí splňovat zásady izomorfismu. Kartografické znaky na klasické mapě nejsou signálem, ani obyčejným kódem v normálním smyslu tohoto slova, protože vyjsfl-řují celé pojmy (dokonce i složené pojmy) jedním znakem. Kod slouží právě opačnému účelu. Pomoci kódu se rozkládají takové pojmy, které mají povahu informací, aby s nimi byly mobilnější operace v kybernetických systémech. Případ přenášení informace pomocí signélů-kanálů či kódových elementů ve smyslu kybernetiky a formální logiky nastává někde v oblasti digitální mapy anebo v případě přizpůsobené klasické „normalizované" mapy (pro Člověka i počítač), která splňuje signálně-informační podstatu vztahu dvou kybernetických systémů (Pravda J. 1979,6 - viz též podkap. 2.1 a 3*1). Pod pojmem izomorfismus rozumíme formy charakterizující shodnost mezi strukturami objektů. Naprostý, izomorfismus může existovat pouze mezi abstraktními idealizovanými objekty. Izomorfismus nesouvisí se všemi, nýbrž jen s určitými, v poznávacím aktu fixovanými vlastnostmi a vztahy srovnávaných objektů, které se v jiných svých vztazích a vlastnostech mohou lišit. V kartografii rozumíme pod tímto pojmem výběr charakteristických rysů, vlastností a V2tahů objektu či jevu ve skutečnosti a jejich odraz na mapě ve formě znaku. Zobecněním izomorfismu je pojem homomorf ismus * kdy je shoda jednoznačné pouze v jednom směru. Jako příklad můžeme uvést vztah mezi geografickou mapou menšího měřítka a krajinou. Izomorfismus a homomorfismus mají důležitý gnozeologický význam. Izomorfismus polohy Izomorfismus polohy vyjadřuje podstatu prostorové diferenciace, kterou rozumíme jako relaci mezi objekty a jevy ve skutečnosti a znaky na mapě, znázorňující tyto prvky objektivní reality, a mezi 2naky na mapě navzájem. Tyto relace chápeme jak ve smyslu odpovídajících vzdáleností, tak i směrů. Hlavní Činitelé ovlivňující izomorfismus polohy: - 43 - - kartografické zobrazení podle vlastností zkresleni (zobrazení ekvidistantní, ekvivalentní, konformní a vyrovnávací) - měřítko mapy (kresba nad míru) - geometrická přesnost zákresu obsahu mapy (přesnost zákresu přímo měřených objektů a interpolovaných Si extrapolovaných hodnot, spolehlivost zákresu různých druhů hranic, např. u ohrady, obvodu lesa a vymezení územní jednotky, vliv přenášení kresby z podkladu, vliv reprodukce) - kartografická generalizace (metoda výběru, zevšeobecňování tvarů - především u prvků liniového charakteru, např. vodních toků, izolinií) - volba grafických vyjadřovacích prostředků. Izomorfismus polohy je úzce spjat se syntaktickým aspektem jazyka mapy, se strukturou mapy a její náplní. Izomorfismus tvaru Izomorfismus tvaru se vztahuje přímo ke grafické podobě znaků. Izomorfní závislost v prvé řadě spočívá v tom,že objektům, které mají plošný charakter, odpovídají plošné (areálové) znaky. Objektům, u nichž převládá délkový rozměr nad Šířkovým a mají charakter čáry nebo úzkého pruhu území, odpovídají znaky liniové. Objektům, které mají bodový charakter, odpovídají bodové znaky. Některé objekty, které mají ve skutečnosti plošný charakter, nemůžeme často znázorňovat v měřítku (ev. s postupným zmenšováním měřítka) plošnou metodou, ale metodou bodového charakteru; proto pro používané znaky je vhodnější používat výraz „aimoměřítkové znaky" namísto „bodové znaky". Při izomorfismu tvaru současně vycházíme ze základních optických vlastností (a jejich parametrů) znázorňovaného objektu a jevu (obr.5). V kartografii se však nejčastěji setkáváme s homomorfní podřízeností, tzn. kdy shoda je jednoznačná pouze v jednom směru. Proto homomorfní odraz na mapě je vzhledem k objektům ve skutečnosti neúplným, přibližným znázorněním jejich struktury. Hlavní Činitelé ovlivňující izomorfismus tvaru: - grafické prostředky (kresličské a reprodukční - dané k dis- - 44 - pozici) merítko mapy (kresba nad míru, zvýrazňovaní) kartografická generalizace (metoda zevšeobecňování tvarů, nahrazování obrazu-znaku jednotlivých objektů jejich hromadným znakem). OBJEKT pozorovaný v perspektivě shora GEOMETRICKÉ TVARY dané k dispozici pro tvorbu znaku ZNAK konečná úprava O o D 0 0 y ADO A Q Obr.5» Výběr a tvorba znaku ve shodě se zásadami izomorfismu tvaru Izomorfizmus tvaru je spjat se syntaktickým a sémantickým aspektem jazyka mapy, s tvorbou znakové soustavy a legendy mapy. Izomorfismus obsahu Izomorfismus obsahu spočívá v příbuznosti (podobě) a protikladech obsahové stránky skupin prvků, jejich významu a funkci. Zásady tohoto druhu izomorfismu jsou použitelné jedině v tom případě, když jsou vypracované klasifikace prvků (objektů a jevů), ve kterých jsou tyto prvky uspořádané a seskupené podle vlastností kvalitativních nebo kvantitativních (to znamená dané do intervalů ve velikostních stupnicích). V tom případě volíme pro skupinu příbuzných prvků vedoucí znak a pro jednotlivé prvky odvozené (alternativní) znaky (obr.6).to znamená, Že znaky u všech prvků jedné skupiny zachovávají napr, tvar a mění další optické vlastnosti znaku. - 45 - Hlavní Činitelé ovlivňující izomorfismus obsahu: - hlediska klasifikace, hierarehizece a kategorizace prvků - grafické prostředky (kresličské a reprodukční) - kartografická generalizace (metoda zevšeobecnění kvalitativních a kvantitativních charakteristik). ZNAKY KVALITATIVNÍ vedoucí znak ^ _ij, >/ ZNAKY KVANTITATIVNÍ vedoucí znak V J lom aktivní C . *ß tom neaktivní <$ V tom stěnový § -J \-3 lom jámový X*tl _^ bez vody ^ j^j S lom jámový £*"*"—. —^ zatopený *» ^^\J lom jámový č*\s%r±-2 s odtokem vody ** -tj^i? -<-i-rv kam-kamenolom (T J itěrkovna £ 9 pískovna (; 3 htiník £\L ) lom kaolinu t j,? využívaný jímový vť*7?*. lom kaolinu C^~S/*;j s odtokem vody ■«-*-*■ ^ emise t- km rok \^ y 101 - soo l ) 51 -100 O *•* O 1-10 Obr.6. Tvorba odvozených znaků skupiny příbuzných prvků podle vedoucího znaku ve shodě se zásadami izomorfismu obsahu Izomorfismus obsahu je spjat se sémantickým aspektem jazyka mapy, účelem a obsahem mapy. Izomorfismus individua Pojem jednotlivého v objektivní realitě je vyjádřen samostatným pojmem na mapě. To je možné buŽ ve formě samostatného grafického výrazu, označením nebo názvem. Samostatným znakem bývají na mapě znázorňované individuální jednotky. Individuálnost je vlastní regionálnímu pojetí *? geografii. V kartografii vede k nadměrnému zvyšování znaků a mozaikovému způsobu vyjadřování. Počet grafických znaků se isnižuje při použití označeni buď pí směnnými nebo Číselnými znaky či kódy énebo přechodem od regionálního pojetí k typologie- kému, od diferenciace k integraci, úpravou individuálního pomocí klasifikací, hierarchizací nebo kategorizací. Jedinečnost je specifikována také názvem objektu. Umístění a provedení názvu na mapě musí mít jednoznačný vztah k určitému - jednotlivému objektu či jevu ve skutečnosti, k jeho poloze, velikosti, tvaru, významu a funkci. Hlavní činitelé ovlivňující izomorfismus individua: - legenda mapy (rozsah legendy je limitován počtem znaků) - pravidla pro tvorbu a standardizaci geografického názvosloví . Izomorfismus individua je spjat se sygmatickým aspektem jazyka mapy, legendou mapy a výrazně ovlivňuje náplň mapy. Semiotické aspekty jazyka mapy se zabývají strukturou mapy a znázorněním jejího obsahu. Obsahuje-li mapa pouze syntaktickou strukturu Čili pouze rozmístění objektů či jevů bodového, liniového nebo plošného charakteru, pak dostáváme bes sémantického aspektu (rozlišení znaků) pouze „holou" mapu, tsn« rozmístění objektů či jevů v souřadnicové síti. Bez sygmatie-í-kého aparátu je navíc tato mapa „němá". Mapy tohoto druhu nazýváme „obrysovými mapami" (dříve naz. slepé mapy). - Bez syn* taktické kostry n& mapě by naopak byly zastřeny nebo dokonce postrádány takové základní kartografické pojmy, jako jsou měřítko mapy, geometrická přesnost (přesnost kartografického znázornění), adekvátnost znázornění, stupeň kartografické generalizace atd. Sémantický aspekt jazyka mapy má vztah k obsahu a významu interpretovaných objektů a hodnotovým měřítkům. Sygma+ tický aparát Činí teprve mapu „plnou", tj. čitelnou bez semio-tického šumu,který vzniká snížením rozlišovací možnosti znaků (prvků obsahu) se zvětšující se náplní mapy, zmenšením geomet* rické přesnosti mapy a potlačením významu jednotlivého a zvláštního v obsahu mapy. Izomorfní aspekty jazyka mapy se bezprostředně zabývají tvorbou zraků a znakových soustav. U znaků pak rozlišují jeho formu, tj. spôsob grafické interpretace objektu či jevu, a vý->-znám znaku, který je objasňován v legendě mapy. K tvorbě jed* - 47 - notlivých znakô nám pomáhají systémy kartografických znázorňo-vacích prostředků, k tvorbě znakové soustavy metody kartografického znázorňování. Celek pak tvoří jednotnou soustavu kartografických znázorňovacích prostředků. 2.1.3 Metody a prostředky kartografického znázorňování Grafické prostředky znázorňování objektivní reality se vyvíjejí od nejstarších dob dorozumívání mezi lidmi. Na nejstarších „mapách" byla zakreslována nejdříve pobřežní Čára, horské systémy, vodstvo, případně objekty a jevy mající pro autora a uživatele „mapy" zvláštní význam, např. jeskyně, lovná zvěř apod. Později byla zakreslována sídla, komunikace,hranice a další. Přes nesporný význam zpracování teorie kartografické interpretace objektivní reality se v kartografické literatuře jen velmi málo vyskytují pokusy o klasifikaci metod kartografického znázorňování. Hejčastěji se používá velmi jednoduché dělení na druhy kvalitativních, kvantitativních a kvalitativ-ně-kvantitativních metod. Zvláště posledně jmenovaná metoda není důsledným a výstižným kartografickým kritériem. Proto na základě vývoje kartograficky interpretovaného objektu či jevu a typu kartografických výrazových prostředků je vypracována tato geneticko--typologická Jclasifikac^_metqd kartografického znázorňování: - metoda mimoměřítkových znaků I-- metoda liniových (kvalitativních) znaků !-- metoda plošných (kvalitativních) znaků - metoda kvantitativních znaků - metoda objemových znaků - metoda fiktivně objemových znaků. Metoda mimoměřítkových znaků Znázornění půdorysu (průmětu do horizontální roviny mapy) objektu či jevu se stává prakticky nemožným, jestliže jejich rossmjěry v měf±%)pn mapy jsou menší než 0,5 x 0,5 mm. Potom lze - 48 - zobrazit příslušný objekt pouze jako bod.To je však možné jen výjimečně, např. při znázornění kot (Lauermann L. 1974, 50). Ve všech ostatních případech je třeba doplnit polohovou určenost objektu mimoměřítkovým znakem, který charakterizuje vlastní objekt. Nevýhodou těchto znaků je, že kromě polohy se z jejich zákresů nedají určit skutečné rozměry interpretovaných objektů. Mimoměřítkové znaky znázorňují tedy objekty, které není možné znázornit půdorysně. Protože není možné znázornit každý objekt nebo jev samostatným znakem,volí se v praxi jeden znak vždy pro skupinu příbuzných prvků (např. pro úpravny vod, průmyslové kotelny, školy atd.) podle zásad izomorfismu. Podle formy se mimoměřítkové znaky mohou rozdělit na: - geometrické znaky - symbolické znaky - obrázkové znaky - písmenové a číslicové signatury. Obr.7. Ukázka mimoměřítkových znaků: a - geometrických, b - symbolických, c - obrázkových, d - písmenových a číslicových signatur, e - bodového způsobu §eometrické_znak£ tvoří nejčastěji jed* noduché uzavřené obrazci nebo jednoduché znaky čárového charakteru. U uzavřených obrazců je přesná poloha objektu dána větvinou středem znaku. U mimoměřítkových znaků čárového charak- - 49 - téru Je poloha objektu v průsečíku Sar, ve středu základny nebo patě svislice (obr.7a). Geometrické znaky (často se složitě rozkreslenou vnitrní strukturou znaku) v mnoha rôznych kombinacích se stále více používají v automatizované kartografické tvorbě (návrh na modifikaci znaku pro automatizovanou tvorbu map viz např. Grygorenko W. 1976 a obr.8). NÁZEV ZNAKU Astronomický bod Tovární komín Továrna s komínem Věžovitá stavba Meteorologická stanice Vétrný motor Listnatý strom Jehličnatý strom Louka OBVYKLÁ PODOBA ZNAKU f A ČÍSELNÝ KÓD navrhovaného znaku n! >s-i<>0 x.y 420027030 x,y 040170000 120306000 130359000 x,y 320127000 810827000 040147000 130359000 x,y 830327000 030337000 x.y 320127000 020337000 120246000 x.y 020070000 520137000 120306000 020070003 120407003 820337003 x.y 020070003 420027003 120407003 020350000 90000 PODOBA ZNAKU v nové grafické formulaci m m .0. Hávrh modifikace vybraných znaků pro automatizovanou tvorbu map (upraveno podle W.Grygorenka 1976, 110) ÍIi62lifi!5Ž-5S nebo nutné geometrické £ se používají tehdy,je-li účelově specifikovat v sou-?-a obsahu a usnadnit tak ještě projevuj® isomorfní £, přístavů, b 1,1 1.4 1,7 2,0 2.4 3,0 8,0 i * r x y y x X 2 3 * t t i i i 4 • » * * S \ ' ť 5 » v v tř tř * [? 6 » ff (7 ff ff (7 Q? 7 a O» 8 t l 1 f f * f « . s g S S a 2 10 ****•» » «P 11 ^í w t> O o- o 12 o o o 0 Ö o Ö 13 = 3000 s Q 14 = B 0 O bS 13 • * * « 4 ♦ * 16 » 4 4 A L ' A 17 - é s ä 6 * Ä 18 t x * a ä 3 S 19 * * * & 0 '* 20 ■ a « R Ä K M b 1,11,4 1.7 M Í.4 M 8,0 21 * » A 0 & & /^7 22 + *.*.*,*, A sflĽ 23 ...#*<* ^ 24 * * 2 $ $ £ ^ 29 - ä » A J— J_Í /^ 26 ¥ ¥ ¥ • •/ «/ #J^ 27 - - - V v */ ^/ 2« MA 1 ^ j j£ 29 • • • 4» 4> & ^ 30 - m m m M 00 DO 31 - b B B 2 jg 5J 32 « % * j* C Q), ß^fc 33 > .» ■> P P P P 34 - ' > > > P P 35 t T T T T T '"P 36 ' ' T T T T f 37 ■ «ŕ. ftrt rt £^ 36 j»O í» tf* tf* 6"^ X^ 36 . i s a fi fi Ä 40 * a a a a á -frr b 1.1 1.4 1,7 1.0 3.4 3.0 M 41 42 • • * « 4 $ ♦ 43 • » # tf o- •{}■ ■B- 44 * ♦ * & «ť # * 49 • • 0 e $ 0 0 46 • * * * * & Ô 47 • * * * * Ar <& 4« * i t s S £ 46 ' ' t i t í í ft 31 93 « * i i t t i 83 > < t t i t 1 94 • ■ t í & 1 i 99 i i í Ĺ £ K £ 99 ''íl X í r 87 • ■ 1 6 i | i 36 * A 4 J. «á «L ^ N *«AA A Ä ^ 60 i) »•£*•» z M o f é sna 1 - kých mapáen určených pro širokou veřejnost (obr.Tc). Tento způsob však znemožňuje přesnou lokalizaci. Preto se často obrázkové znaky kombinují s jednoduchými geometrickými znaky, které splňují zásady izomorfismu polohy. ?žsm^n^yé_a_číslicové_signa-t u r j se uplatňují většinou na tematických mapách, např.na geologických mapách, socioekonomických mapách (písmeny chemické značky příslušných kovů apod.) atd. (obr.7d). Na obecně geo-jgragických mapách se signatury používají zcela výjimečně. Zvláštní případ tvoří b o d o v ^ _ 2 B 5 S 2 5 >ve kterém jsou zahrnuty dvě základní funkce: kvalitativní a kvantitativní. Kvalitativní funkci má bod tehdy, když jím vyjadřujeme jev nebo jeho charakteristiku jako kvalitu na rozdíl od druhého jevu, např. různou barvou bodu (např. hustotu obyvatelstva - muži červenými body a Ženy zelenými). Kvantitativní funkci má bodový znak tehdy, kdy změna jeho velikosti probíhá v souladu se změnou určité kvantitativní charakteristiky jevu, který znázorňuje. Obě funkce je možné na mapě slučovat. Bodový způsob umožňuje kvantitativní vyjádření nespojitého jevu v absolutních hodnotách. Nejčastěji se tohoto způsobu používá ke znázornění hustot ^evů nebo jejich kvantitativních charakteristik buč bodovým znakem (bodem - tečkou) stejné velikosti (obŕ.7«]) nebo body s různou velikostí (váhou,viz obr. 7e«) • Váhové body používáme tehdy, kdy při znázornění bodem kons tantní velikosti by vzniklo nežádoucí přehuštění, ve kterých by nebylo možné odečítání počtu bodů. Umístění bodů je možné provádět buá podle topografického principu (polohově přesně do míst výskytu jevu - obr.7e-, 7e2) při vyjádření např. absolutních hodnot, nebo schematicky podle kartojgramového principu např. při vyjádření relativních hodnot, a to buá body stejné velikosti s různou hustotou do vymezených areálů (obr. 70 nebo body různé velikosti se stejnoměrným rozestupem do vymezených areálů. Tento způsob bývá někdy zařazován do plošné metody nebo jako samostatné metoda (fiatfcgslfci Li 1973, 123-133). - 52 - Metoda liniových (kvalitativních) znaků Vyjádření prvků obsahu mapy čárovými prostředky patří v kartografii k nejčastěji používaným metodám. Široké úplatně^ ní mají zvláště v tematické kartografii, kdy např. rozložení zkoumaného jevu je možné znázornit izoliniemi,slouží k vykreslení hranic areálů, všech druhů komunikací, tekoucího vodstva a tak dále. Podle interpretovaného objektu či jevu můžeme liniové prostředky rozdělit na: - identifikační linie - izarytmické linie - hraniční (konturové) linie - pohybové linie. Obr.10. Ukázka liniových znaků: a - identifikačních, b - izarytmických, c - hraničních, d - pohybových ÍÉšDÍí:ííS§$2í-liSí^ slouží k znázornění objektů, které můžeme v prostoru (ve skutečnosti - na povrchu, pod nebo nad povrchem) jednoznačně identifikovat,jejichž geometrický tvar je na mapě vyjádřen délkovým rozměrem a šíř* kovy rozměr již nelze v daném měřítku znázornit. Jsou to především vodní toky, břehové čáry, kanály, všechny druhy komuni* kácí, produktovody a další různé inženýrské sítě atd. Kvalitativního rozlišení jednotlivých znázorňovaných objektů dosáhneme (obr.10a): - « - t- různým způsobem kresoy linie (plně, čárkovaně, tečkované a podobně, např. pozemní komunikace plnou čarou, podzemní čárkovaně a nadzemní tečkované) - různou silou čáry (stejnoměrně silnou např. produktovody a postupně se zesilující čarou např. vodní toky) *- dvojitými nebo vícečarými souběžnými liniemi (stejné nebo různé síly, např. dálnice, při čemž průběh dálnice ve skutečnosti je na mapě určen osou vícečarého liniového znaku) - barevným rozlišením (např. třídy znečištění vodního toku) *- doplněním dalších identifikačních znaků. Při znázornění objektů identifikačními liniovými znaky musíme brát v úvahu nutnost tzv. „kresby nad míru" a případné odsuny druhotných liniovýeh a také mimoměřítkových a plošných znaků podél prvořadého liniového znaku. íSBÍÍÍliS^É-lisi! jsou ^éry, spojující množinu bodů o stejné vhodně zaokrouhlené hodnotě znaku. Metodu izolinií můžeme použít pouze tehdy, jsou-li body izolinie interpolovaný mezi body, na kterých byly konkrétní hodnoty přímo měřeny nebo zjištěny. Podmínkou je, aby velikost znázorňovaného jevu se měnila spojitě na celé ploše. Na rozdíl od identifikačních linií nejsou izarytmické linie v prostoru identifikovatelné . Někdy se metoda izolinií používá nesprávně i pro jevy nespojité, např. interpolací mezi průměrnými hodnotami vztaženými ke středům regulérní sítě diskrétních polí, tj. hodnoty nějakého jevu se mění náhle bez plynulého přechodu. Získáme tak Sáry, které nejsou pravými izoliniemi, ale „pseudoizolinierai". IPseudoizolinie nejsou objektivní a charakteristiku zkoumaného jevu zpravidla jen zkreslují, bodům ležícím na těchto čarách nelze přisuzovat určitou hodnotu. Viditelnost a rozpoznatelnost izolinií je možné umocnit: - růdnou silou a provedením čáry (slabě plně základní interval; zesílenou plnou Čarou mezní či kritické hodnoty, např. nejvyšší přípustné koncentrace - NPK, nebo např. každou pátou isolinii základního intervalu od vhodně zvoleného počátku; dlouze čárkovaně pomocný interval; krátce čárkovaně doplňující interval - obr.10b) r barevným rozlišením Čar (např. izolinie kladných hodnot - 54 - teplými barvami, záporných hodnot studenými barvami) - plošným barevným odstupňovaním ploch mezi izoliniemi (např. barevnou hypsometrií) - doplněním dalšími identifikačními znaky (např. písmenovou signaturou nebo Číselným údajem). Pro popis izolinií, tj. uvedení hodnoty izolinie číselným údajem, platí zpravidla zásada, aby pata Číselného údaje směřovala k nižším hodnotám znaku Čili ve směru spádového vektoru. Při tom se snažíme, aby číselný údaj byl pokud možno čitelný zdola nebo zprava. Např. popis izokonie (izolinie prašného spadu) s číselným údajem 250, tzn. HPK 250 t.kar2.rok-* jednoznačně udává, že pod patou číselného údaje 250 jsou nižší koncentrace prašného spadu, nad hlavou tohoto Číselného údaje přesahuje prašný spad nejvyšší přípustnou koncentraci. Různé druhy izolinií popisuje R.Čapek (1979). lE§SÍž9Í»ÍÍ2SÍ!ří2I^J-3:Í?ÍÍě vy~ mezují plochy se stejnou kvalitativní charakteristikou jevu nebo ohraničují nějaký objekt. »Jsou to např. ohrady, hranice pozemků a různých administrativních či jiných jednotek, jímacích území, rekreačních ploch, úpatnice, obvod areálu s výsky-r tem mouchy tse-tse atd. Kvalitativního rozlišení jednotlivých areálů vymezených hraničními liniemi (obr.10c) dosáhneme podobně jako u „identic fikačních linií". Při tom se držíme zásady, že: - hranice objektu Či jevu, které lze ve skutečnosti jednoznačně určit, znázorňujeme plnou Čarou (např. ohrady) - hranice objektu Či jevu, které nelze ve skutečnosti jednoznačně identifikovat nebo jsou tvořeny širším pruhem přechodného území, znázorňujeme přerušovanou Čarou (např. úpatnice, obvod areálu s výskytem mouchy tse-tse, vymezení perspektivního ložiska nafty) - na tematických mapách nemají probíhat více než dvě hraniční linie vedle sebe; v případě většího počtu souběžných hranič-»-nich linií určíme pořadí významnosti, první nebo první dvě hraniční linie se vykreslí v celém průběhu, ostatní v přerušovaných úsecích zvláště v místech, kde hy mohlo dojít ke ztrátě orientace nebo chybnému určení proběhu linie. Ylastní vymezení hranic areálů Často nestačí ke znázorně- - 55 - ní objektu Či jevu a proto vymezené plochy musí být dále upřesněny nebo rozlišeny plošnými metodami nebo popisem. Na mapách životního prostředí je vhodné doplňovat plnou hraniční čáru lemovkou v barvě příslušné základní skupiny prvko speciálně tematického obsahu map Životního prostředí nebo hraniční linií stanoveným znakem rovněž v příslušné barvě, 52&2Í?2ZŽ-Ii£i® vyjadřují změny určitého jevu s místem a časem, jeho dynamiku a tendenci (Bertin J. 1974, 346-361). V praxi rozlišujeme tři typy pohybových linií: - vektorové k vyjádření změny jevu s místem a časem, ev. tendence jevu (obr«10dj); rozlišujeme dále: a/ vektory trsové (např. relativní četnosti větru na pozorovacím stanovišti) b/ vektory dostupové (např.počet autobusových linek do daného místa, kde délka vektoru znázorňuje vzdálenost a síla Čáry intenzitu jevu v daném směru) c/ vektory proudové (např.směry mořských proudů, barvou rozlišeny na teplé a studené) - stuhové zachovávají v podstatě věrně průběh linie,podél které jev probíhá (obr.lOd^), šířka stuhy může reprezentovat různá oasová období nebo intenzitu jevu (např.postup výstavby dálnice; stuhové pohybová linie, které znázorňují kvantitu jevu, patří mezi kartografické prostředky liniově lokalizovaných diagramů) - proudnicové k vyjádření dynamiky a intenzity znázorňovaného jevu (obr.10d^ - např. průběh historických událostí, bitev atd. doplněné časovým údajem). U liniových prostředků jsou nejdůležitější délka, směr a význam linie interpretovaného objektu či jevu. Se zmenšujícím se měřítkem vlivem kartografické generalizace dochází ke zkracovaní linií (k napřimování linií), tj. odraz objektu či jevu na mapě vzhledem ke skutečnosti se zkracuje v závislosti na významu prvJ^u a jeho křivolakosti. Zákruty, pokud mají tvar oblouku, dají se rozlišit při nejmenším průměru 0,4 až 0,5 mm. Výstupky neoble musí mít délky stran minimálně 0,6 - 0,7 ma. Prohnutí čar se dá rozlišit, - 56 - oude-li jejich základna delší než 0,7-0,8 mm a vzepětí minimálně 0,4 mm. V zájmu lepšího rozlišení se v praxi výše uvedené rozměry zvětšují. To platí zejména, jsou-li linie vyjádřeny jinou barvou než Černou. Metoda plošných (kvalitativních) znaků Plošné znázorňovací prostředky slouží ke zvýraznění a vzájemnému odlišení areálů. Z hlediska způsobu vymezení rozlišujeme areály; a/ ohraničené, b/ přesně neohraničené a c/ dynamické. Podle prostorového uspořádání rozlišujeme areály: a/ izolované (disperzní), b/ dotykové a c/ prolínající se. Obr.11. Ukázka plošných znaků: a - barových rastrů, b - dezé-nových rastrů, c - půltonového rastru, d - popisu areálu Kvalitativního rozlišení areálů dosáhneme těmito prostředky kartografického znázorňování: - barvou, a to tónem, odstínem a sytostí v plné ploše (nejobvyklejší způsob); k vyznačení areálů ohraničených, izolovaných a dotykových; v ostatních případech v kombinaci s dalšími kartografickými znázorňovacími prostředky, při čemž plošná barva plní funkci určité (zpravidla nejvyšší) hierarchické úrovně nebo stupně informace - rastrem bodovým (obr.12) a čárovým, a to u bodových rozlišení velikostí bodu (normální, gigant apod.) a hustotou bodů (vyjádřené v % na jednotku plochy), event, orientací bodového rastru; u čárových rastrů silou čáry, hustotou čar na jed- - 57 - RASTRY U vzorků rastru jsou tyto údaje: Nad vzorkem — 1. Číslo rastru 2 V některých případech hustota rastru v bodech (link.: ■ ■ na 1 cm a intensita rastru v procentech. Pod vzorkem - "i Velikost rostní v cm *'4: :**■ !«-. 0 43b 5 5x zvětšpné rastry -:*b 0 2 ,.-.;::::>.:.:.. 3 ■*.•*■■..! •*■•*•■•■ • ••>••■•■ •It >«••.*■«*.•*■• ■ ■ ■*;;,.í***,,j*" ■!■■!■!!*••* .«stv 3-1 s ľ ■= i- .-f.n 4.'i ' <".f 1 4Sí», li« A", i Obr,12. Ukázka vzorníku bodových rastrů Kartografie, n.p., - 58 - Obr.13. ukázka rastrů pro znázornění: 1-4 kvantitativní charakteristiky 5-8 kvalitativní charakteristiky notku plochy (nejčastěji se používají 48 bodové nebo liniové pravidelné rastry s rôznou intenzitou, např. 15%, 25%, 40% a 60%) a orientací čar, méně často se používají nepravidelné rastry; používají se k rozlišení areálů, uvedených u barvy jako prostředku rozlišení, a dále pro neohraničené a prolínající se areály (obr.11a) - rastrem dezénovým, sestaveným z nejrůznějších geometrických, symbolických a figurálních znaků (obr.11b.) nebo různě kombinovaných Čárových prvků, u nichž kromě tvaru a velikosti plní svoji funkci i orientace znaku (obr.11b«); používají se k rozlišení a vyjádření všech druhů areálů, s výjimkou areálů dynamických; zvláštní případ dezénového rastru je rastr signaturový sestavený z písmen nebo Číslic, který se používá často na digitálních mapách k vyznačení ohraničených,izolovaných nebo dotykových areálů - půltónovým (autotypickým) rastrem lze vyjádřit dynamiku nebo koncentraci jevu (obr.11c) - popisováním areálů: slouží k rozlišení zpravidla jen přibližně vymezených areálů (na příklad národopisných 'oblastí, oro-grafických jednotek, charakteristických plodin zemědělské produkce apod.); popis areálu se provádí podél hlavní (delší) osy areálu od jeho počátku ke konci s patřičným „rozpáleni" písmen; různé hierarchické úrovně se rozlišují typem, velikostí a řezem písma; s výjimkou dynamických se popisem rozlišují všechny druhy areálů (obr,lid). - 59 - Závařným grafickým, technickým, estetickým a hlavně metodickým problémem je znázornění několika, vzájemně se překrývajících areálô a dynamických areálů na tematických mapách. Metoda kvantitativních znaků Zvláště xi8l tematických mapách dosahují původní geometrické znaky velkých plošných rozměrů. Kombinací metod mimomšřít-kových, liniových a plošných znaků vzniká nová metoda lokalizovaných diagramů. Kvantitativního rozlišení příslušného jevu dosáhneme: - bodově lokalizovanými diagramy - liniově lokalizovanými diagramy - plošně lokalizovanými diagramy. Bodově lze znázorňovat absolutní hodnoty, které se vztahují k určité lokalitě (bodu). Nesprávné je použití bodově lokalizovaných diagramů pro relativní hodnoty, které jsou vypočteny z absolutních hodnot vztažených k ploše (např. počet oby-vatel na km ). Tyto hodnoty je správné znázorňovat plošně. Výjimky v bodovém znázornění je nutné zdůvodnit. Diagramů je velké množství. Teorie jejich konstrukcí a aplikací je uvedena např. v publikacích V.Houbička (1963), S. Árnbergera (1966, 242-257), LRatajského (1973, 106-122 a 133--155) a dalších. V tomto skriptu je uveden přehled základních typů diagramů. §2§2íl-l2S§li22ZSSá_íi§fííSÍI se umísťují ke vztažnému bodu (obvykle k bodu výskytu jevu,naměřené veličiny apod.) nebo jako vyjádření statistických veličin, platných pro určitou plošnou jednotku, kdy jsou umístěny bez exaktního určení polohy. Podle geometrického tvaru rozeznáváme diagramy čtvercové, kruhové, hexagonální, sloupcové, kombinované atd. .---------------------,—.---------------------------------------------------------->. 1 - spojnicový diagram v pravoúhlé souřadnicové síti; 2 - totéž v radiální síti; 3 - jednoduchý sloupkový diagram ; 4 - ýěkóvá pyramida; 5 a 6 - strukturní sloupkové diagramy rvéná je jsou-li např. mod-vasdéleriosti od po- viditelná na velkou vzdálenost a současně, rá, oranžová a purpurově červená ve stejné zorovatele, jeví se modré jako vzdálenější;, purpurově červená bližší a oranžová mezi nimi. V modelu psychologických vjemô bajřav můžeme v^rsaéčit | kpof fně vjemů tónu, jasu, sytosti a hloubky| jeSltě dalôí účinky; a protiklady barev. Můžeme rozliôit barvy kljldné! a vzruSivé. tctej 20).; V klidných barvách od žluté po modrou kulainuje zelená která všem barvám přiděluje j nádech jzelenosti. Zalaná - 73>*■ působí nejklidněji. V zelených tónech a odstínech je lidský zrak schopen rozpoznat nejvíce jejich nejmenších rozdílů či prahů (také v zeleném osvětlení rozeznává zrak lépe i velmi malé rozdíly). Opačným pólem ke klidu zeleně je vzrušivost barvy červené. Zvláštní barvou je purpurová, která je fyzikální skladbou světel nejkratších a nejdelších vln, tedy světel nejvíce a nejméně lámavých. Pro zaostřovací ústrojí oka to znamená zvýšené úsilí vytvořit ostrý sítnicový obraz objektů a obrazců této barvy a tím se také patrně stupňuje její vzrušivý Účin (obr.22). Tuto vlastnost barev úspěšně využíváme např. ke znázornění dominant nebo negativních jevů aktivně působících na kvalitu Životního prostředí a na druhé straně ke znázornění podkladu nebo druhořadých objektů a jevů. Jak již bylo uvedeno, lidský zrak vnímá světelné záření od 380 do 780 nm, za zvláště příznivých podmínek (např, použitím mescalinu) i barvy za známou hranicí červené a fialové od 302 do 950 nm. Lidské oko je schopno rozlišit asi 180 barevných tónů (150 spektrálních barev červené, oranžové, žluté, modré a fialové a 30 nespektrálních purpurových barev). K rozlišení barevných tónů v červené části postačuje změna vlnové délky jen 7 nm, kdežto v ostatních částech spektra až 48 nm. Celkově je člověk schopen rozeznat až 17 000 odstínů chromatických barev a dále ještě asi 300 odstínů šedi až po černou (Baran L. 1978, 23-26). Barva v kartografické praxi Vícebarevná stupnice se vytvoří kombinací základních chromatických barev. Často se používá „princip čtyř barev**, tzn. triáda chromatických barev purpurové, azurové a žluté a barvy Berné v různých sytostech a jasnostech. Pro potřeby praxe je zde uveden velmi zjednodušený model míšení základních spektrálních a nespektrálních barev (obr.21). Z modré (azurové), žluté a purpurové je možné míšením dosah- - 74 - nout základní tony, a to zelenou, oranžovou, červenou a fialovou. Šedou považujeme za derivát černé, růžovou za derivát purpurové, hnědou za derivát oranžové a olivovou za derivát žluté. achromatické neutrální deriváty E -* o «u triáda ofívorá modrá ] E hnědá Hutá zelená oronžová bitá Sedá r~JJ purpurovo modrá f=?ž=E červená fialová Obr.21. Základní model míšení barev Také v kartografické praxi lze s úspěchem využít barevné triády a neutrální Černé k míšení dalších tónů a odstínů. Tak např. v Kartografii, n.p., se při tisku třemi barvami (azurovou, purpurovou a žlutou) s použitím pěti rastrů (15%, 25%, 40%, 60% a tisku plnou plochou) dociluje různými kombinacemi 179 barevných tónů a odstínů. Nutnost objektivní- bilá Hutá 8/ 6/ 41 21 urpurově Černá ho hodnocení a výběru barev v tematické kartografii vyžaduje i hové metody hodnocení a výběru barevných pigmentuj. Velký význam a perspektivu v kartografii mají kolorimetrické a denzi-tometrické metody.V současné době se barevné tóny a jejich odstíny mohou stanovovat selénovými detektory. Touto o-věřenou technikou se jednoduchou manipulací v barevné repro-1-dukci ověří a stanoví pomocí určených barevných pigmentů & 10 (2 16 no m saturace /I8 Obr»22. Vjem hloubky barev (podle A.lttakowského 1976, 94) - 75 - Obr. 23 Obr. 24 - 76 - Obr.25. Kruhové uspořádání temných barev (podle A.BSakowského 1976, 96) vhodných rastrů posloupnost barevných tisků. Tím se dociluje výrazná vizuální gradace zejména kvantitativního vyjádření jevu plošnou metodou. Na obrázcích 23 až 25 jsou uvedeny základní tóny a odstíny vzniklé míšením světlých, jasných a temných barev. Ha protilehlých koncích paprsků jsou barvy doplňkové (např. na obr. 23 k barvě světle fialové je doplňkovou barvou Žlutá až* jasná žlutá). Hodnoty zlomků,uváděné na obrázcích, značí hloubku vje-^ au příslušné barvy. Čím je hodnota jmenovatele zlomku vyšší (např. /17), tím je efekt vjemu barvy výraznější. ^-----------... . ■ . ------...........-..... ......------.............—-----------!------------■---------------------------------------------- Obr.23. Kruhové uspořádání světlých barev (podle A.Makowského 1976, 95) Obr.24. Kruhové uspořádáni jasných barev i podle A.Makowského 1976, 99) - 77 - Ke z/ýrazn$ní dominant a prvořadých prvků tematického obsahu nám slouží také kombinace doplňkových a zvláště kontrastních barev. Má-li být vnímáno a do mozku předáno optimální množství informací, musí být respektovány jevy kontrastu, které nelze zaměňovat ani s jevy irradiace, oslněním ani s rozdílem jasů. Jevy barevného kontrastu vznikají, jestliže některé místo zorného pole vyniká nad svým okolím světlostí, tónem nebo sytostí, Kontrastní barvy se neztotožňují s doplňkovými barvami proto, Že jevy kontrastů vznikají indukcí v prostorově různých místech nervové soustavy. Kontrastní barvy se liší od doplňkových barev nejvíce pro modrou a žlutozelenou část spektra. Na příklad k ultramsrinu o vlnové délce 466 nm je kontrastní barvou zlatožlutá o vlnové délce 583 nm, avšak doplňkovou barvou k ultramarinu je citrónově žlutá o vlnové délce 573 nm. K zelenožluté o vlnové délce 569 nm je kontrastní modrá o vlnové délce 471 nm, ale doplňkovou purpurově modrá o vlnové délce 450 nm atd.Pouze ve třech částech spektra, a to pro vlnové délky zářivé energie 444 nm, 510 nm a 671 nm se ztotožňují barvy kontrastní s doplňkovými . Barva v obsahu map životního prostředí Ve shodě s rozdělením prvků životního prostředí do čtyř základních skupin navrhujeme toto barevné provádění map životního prostředí (obr.26): - skupinu prvků degradujících Životní prostředí aktivně znázorňovat v různých odstínech fialové barvy; tato barva je dobře viditelná na podkladě jiných znaků; pouze pro ropné produkty navíc rezervovat i temně Červenou barvu; takto budou území nejvíc ohrožená, event, zničená, opticky nejvýrazněji vyznačena f prvky degradující Životní prostředí pasivně znázorňovat v teplých barvách - od Žluté přes oranžovou k červené a barvou šedou (neplodné půdy, sportovní areály apod.) - pro prvky regenerující životní prostředí používat barvy ze- - 78 - lene a modré; odstíny zeleně voTIt ták, aby platilo, že Sím méně regeneruje prvek životní prostředí, tím více se pak odstín přibližoval barvě Žlutozelené, až by nakonec přešel k barvám prvků degradujících životní prostředí pasivně - pro prvky antropogenní transformace reliéfu rezervovat odstíny hnědé barvy; objekty, které nejvíce narušují životní prostředí, znázorňovat tmavohnědou barvou - kromě volby barevných tónů a odstínů využívat i další vlastnosti barev, a to jasnosti a sytosti; dominující prvky znázorňovat v sytých tónech, druhořadé a doplňující v bledých tónech a odstínech - koncentrace (kvantitativní charakteristiky jevů) vyjadřovat různou intenzitou barevného odstínu s použitím bodových, čárových a půltónových rastrů. Qbr.26. Základní rozdělení pro barevné znázorněni prvků život* níhó prostředí - 79 - Ova d oné rozdělení barevného provedení; usnadňuje čitelnost a srozumitelnost mapy a zrychluje rozhodovací procesy. V tomto provedení jsou ohrožená a zničená místa nejvýrazněji vyznačena (vzrušivými barvami). Relativně „nejzdravější" místa jsou rovnlž v jasných, event, sytých (klidných) barvách. Ostatní obsah mapy může být v potlačených barvách* Na mapách Životního prostředí plní tedy barva funkci jak estetickou a rozlišovací, tak přede^Sím,klasifikační. 2,1,5 Popis obsahu mapy K výrazový» prostředkům na mapách patří kromě grafických prostředků a barev též popis mapy. Popis se používá všude tam, kde samotnými grafickými znaky nelze vyjádřit všechny důležité vlastnosti a charakteristiky objektu či jevu, nebo by grafické vyjádření vedlo k neúměrnému zvýšení počtu a druhů znaků. Popis je neoddělitelnou součástí příslušného grafického znaku a výrazně se podílí na zvýšení náplně mapy. Popis na mapě je však prvkem nadstavbovým, protože se ve skutečnosti prakticky nevyskytuje (vis 2.1.1 «Sygmatický aspekt1*). Popis K popisu mapy řadíme: - geografické názvosloví (kartografická toponyaa a gaonymá) - obecná označení a zkratky - číselné údaje <- doplňující údaje. Fo$is se zásadně ufeísiuje k prvku ojbsahju mapy, k nemaž |>atří tak, aby nemohlo dojít k záměně mezi popisovanými prvky fi&bo k chybné identifikaci. Popis se uaísíuje zpravidla zprava u objektu bodového charakteru, patoia písma k liniovému prv-» ktig jSovziitř areálu pu$ vodorovně nebo podlé tvaru vymezeného ffingálu tak9 aby název sledoval d®lfií osu objektu a první a po* sls&aí pí smáno určovalo délku areálu (ohř.Hd), o popisu izo* liníí miz str.55 a obr.10b. SlSSlíílslí-BlilSllSIÍ P°®# Základ* ®á soustavy a t4»»i^l©igie slovanské oaoaajatíky tvoří: - m - - choronyma, tj. názvy větších obydlených nebo neobydlených přírodních a správních celků z hlediska horizontálního členění, která se dělí dále na: a/ choronyma přírodní (např. názvy kontinentů, ostrovů, pouští), b/ choronyma administrativní (např. názvy států, krajů, okresů) - oikonyma, tj. názvy místní (např. názvy sídel a jejich částí, samot, mlýnů, hradů, ulic) - anoikonyma nebo-li názvy pomístní, která se dělí dále na: a/ hydronyma (např. názvy vod tekoucích, stojatých, močálů, peřejí) b/ oronyma, tj. názvy tvarů vertikální členitosti zemského povrchu (např. názvy pohoří, skal, průsmyků, propastí, jeskyň) c/ pozemková jména (např. pozemkové tratě, názvy vinic, luk, lesů, polesí) d/ hodonyma, tj. názvy komunikací (např. názvy dálnic, cest, stezek, tunelů, brodů, mostů, lanovek) e/ názvy jednotlivých jiných objektů přírodních i vytvořených lidskou činností (např. názvy jednotlivých stromů, jednotlivých nesídlištních staveb jako kostelů o samotě stojících, mohyl, lomů, rozhleden, trigonometrických bodů, celnic). 0 geografickém názvosloví podrobněji viz I. Oáslavka (1975), o zásadách transpozice, transliterace a transkripce viz např. H. Štusáková (1973), o standardizaci geografického názvosloví viz např. Kartografický přehled, zvi.č.1972 a zvi. Č. 3/1973. 0 zásadách psaní exonym a jejich postupném a výrazném omezování viz např. H. Štusáková (1973, 4), Kartografický přehled, zvl.č. 3/1973:37-38 a Cáslavka I. (1975, 214-217). 2Í!£3Š_22S§Š!Sí-§-S!rľ§í![i specifikují druh znázorňovaného objektu či jevu a jsou nedílnou součástí grafického znaku. Musí se tvořit a uvádět podle Pravidel českého pravopisu (např. zkratky MNV, nádr., kam.). 5í§!lS^-í5§á! upřesňují kvantitativní údaje o objektech, jevech a jejich charakteristikách. Patří sem např. výškové kóty, kilometráž silnic, velmi rozmanité údaje na tematických mapách, tedy i na mapách životního prostředí. - 81 - typ písma (v kartografii se n#jSastěgi používají druhy anti- i. Antikva (nékdy těž zvaná moderns, novodobé antikva) ae vy» značuje nápadným rozdílem v tloušťce hlavních a vlasových Čar. Patky (šerify) jsou vlasové a mají šířku tenkých Čar písmena. U oblých písmen, jako je např. „O", jde stín kolmo k učarí, k vodorovné základně písma. Antikva je střízlivá, vážná »působí přísným dojmem. Do této skupiny patří napr. písma Bodoni, Didot a Walbaum. Jinak se názvem antikva označuje každé stojaté písmo bez zřetele na stí. »ování. TECHNICKÁ KNI pomocník pokroku 1234567890 2. Medievalové písmo nezdůrazňuje rozdíl mezi vlasovými a stínovými Čárami a jeho hlavním charakteristickým znakem je, že u oblých písmen je stínování Šikmé, osa zesílení oblých tvarů je nakloněná. Patky mají různý tvar a velmi Často oblý přechod. Medievalová písma jsou obecně živější než antikva. Uplatňuji se hlavně v krásné literatuře. Nejznámějšími jejich představiteli jsou Garamond, Plantin, Baskcrville, Caslon, Centaur aj. Tato skupina písem se někdy rozděluje ještě na tzv. benátskou antikvu a starší antikvu. 3. Egyptienka je dalším rodem latinkového písma. Nemá výrazné slinování, šířka písma je všude stejná. Hlavním znakem jsou pálky, zpravidla stejně široké jako iělo písmena. Je jakýmsi groteskem s patkami. Do tohoto rodu paiří písma KRÁSNÁ PRÓZA povznáší a potěší 1234567890 NÁBOROVÉ TISK' musí býi poutavé 4. Grotesk. Přesný původ jeho názvu není znám, a!e s grotesk-ností nemá nic společného. Charakteristickým znakem písem tohoto rodu jsou stejně široké Čáry bez stínování a patek. Patří sem např. písma Gili, Futura, Berthold. EXPO repřeze 1234 Ní KATA "e naši prác 67 890 AkcidenČnt písma UMELECKÁ TVORBA Obr.27. Ukážka hlavních tvaru moderního tiskového písma (podle J.Šaldjr 1968f 28) KUŽELKA počet bodů prepočet v mm ve skutečné velikosti OBRAZ PÍSMA výška vers alek a minus kulí ODBORNÝ NÁZEV STUPNE Poznámka 11 24 36 0,376 0,752 1,128 1,504 1,880 2,256 2,633 3,009 3,385 3,761 4,137 4,513 5,265 6,017 6,769 7,521 9.026 10,530 13,538 IKrmi-mPKdn osminka (petitu) čtvrtpetit briliant diamant perl nonpareille kolonet petit borgis garmond breviár cicero střední tercie parangon text dvoucicero dvou střední třícicero jen linky a výplňkový materiál nejmenší velikost doporučená pro popis na mapách základní typografická míra Obr.28. Velikosti a názvy stupňů písma v typografických bodech; 1 typografický bod = 0,376 065 ma při 20* C; ©braz neboli vý#ka písma ná kulelce bývá ó něéo menší než je kuželka; na mapách je nejmenší písmo zpravidla 0,8 mm - diamant; via obr.28) ~ verzálky, kapitálky a minuekule -■■« - 617 UNIVERS široký obyčejný ÁBČĎÉFGHÍ JKLM ŇÓ PQ ŘŠŤŮVWXYZ1 23ábčďé fghijklmnópqřšťůvwxyz firťko Vvafcův J*tMor>«c nad Htmav Znotmo Bratislava Ltbvrtc Turnov Fo g,WM BRNO VYŠKOV JAM-ONEC NAD NISOU ZNOJMO BHAI 1214B67B80 fjk Brno Vvíkov JabtonocnadNiKtu Znojmo Bratislava Lib« f^t BRNO VYŠKOV JABLONEC NAD NISOU ZNOJMO 12346 flí? Brno Vy okov Jablonec nad Nisou Znojmo Bratis hqnriU BRNO VYŠKOV JABLONEC NAD NISOU 123456 íl"! Brno Vyškov Jablonec nad Nisou Znojmo w~i BRNO VYŠKOV JABLONECNAD 1 23456 QQ Brno Vyškov Jablonec nad Nisou Z *» BRNO VYŠKOV JABLONEC 12345 QQ Brno Vyškov Jablonec nad Nisou "■* BRNO JABLONECNAD 12345 IQ Brno Vyškov Jablonec nad N fi~* BRNO JABLONECNAD 1234 in Brno Vyškov Jablonec 6tt- BRNO JABLONEC 123 14 Brno Jablonec nad N *" BRNO VYŠKOV 123 18 Brno BRNO 1234 36 762 BODONÍ pfittučný ÁBCĎÉGHÍJKLMNÓPQŘ ŠTÚVWXYZ 123 ábč ďéfghijklmňópqřšťůwxyzž íiň Braa Vjlk.. J^UiuihJIIIhi taaj« Ltkaraa Partafcl« Pnkí q^^ SIIHO tMOJKO JABLONEC 1MB S1SOU »«ROUBÍCE 11)4S>?>*« f|E Brno VyikoT jablonec Bad Nlw>a Znojmo Bntiiln* R P*1 BRNO VYŠKOV JABLONEC NAD NISOU ZN 12345678 Brno VyikoT Jablonec nad NEaon Znojmo Lib BRNO VYŠKOV JABLONEC NAD N 12345678 (17 Brno Vyäkov Jablonec nad Nisou Znojm *■* BRNO VYŠKOV JABLONEC NAD 123456 fJQ Brno Vyškov Jablonec nad Nisou Z * BRNO VYŠKOV ZNOJMO 1234567 np Brno Vyškov Jablonec nad Nisou *• BRNO VYŠKOV ZNOJMO 12345 1[J Brno Vyškov Jablonec nad Ni «— BRNO VYŠKOV ZNOJ 1234 in Brno Vyškov Znojmo Ja ■" BRNO VYŠKOV ZN 123 Sffa*» Brno Vyškov Znojmo B BRNO VYŠKOV 1234 L6B rno 36 Obr.29. Uká2ka vzorníku písma Kartografie, n.p., Praha - řez písma (hubené, půltučné, tučné; úzké, obyčejné a široké) 753 BASKERVILLE slabá kursiva ÁBČĎÉFGHÍJKLMŇÔPQ ŘŠŤÚVWXYZ 12345678 ábčdefghijklmňópqřšťůvwxyz Own »n"0 .witwac wo «jo« zwyito UMotr.c rr ituuitto Qk Brn* Vj&m MUmcmJNitMi Za*)— IJtmt 7Wm» Ab** p* ÄÄW ITáJTOP JABLONEC NAD NISOU ZNOJMO 1234567890 OČ fin,* tyJto JěMnut nad Nise* Znijm* ParétibUt T Wt.0. JJÄATO rríJTOK JABLONEC NAD NISOU 123456789 n*7 Arno tytf» Jablonec nad Nisou Znojmo Uberte <** ÄWVO VYŠKOV JABLONEC NAD N 1234567 t\Q Brno Vyškov Jablonec nad Nisou Znojmo M *■ SRNO VYŠKOV JABLONEC NAD 12345 CiQ Brno Vyškov Jablonec nad Nisou Znojm *» BRNO VYŠKOV JABLONEC 123456 i n Brno Vyškov Jablonec nad Nisou Te BRNO VYŠKOV JABLONEC 123 1 *% Brno Vyškov Jablonec nad Niso <*- BRNO VYŠKOV ZNOJMO 12 i a Brno Jablonec nad N T - BRNO VYŠKOV 12345 Brno BRNO KO 1234 2p Brno BRNO V 12 60 824 ATLAS stínovaný široký kursiva 0,9 1,1 1,3 1,5 1,7 2,0 2,5 3,0 4,0 5,0 ■m rtttrnt «Man««» latum mthMt* um »m* (Rm •»HUH n»« nftrav nww mtontc m» mmv wpk r Irm Yfitt jQ*4*t— Mtf «NM* Zufsa Mnttoart Ufne Turn HMO YťiKOV MBtOMtCMAOHiaOU ZNOJMO UUIttUNA Brno Vyikor Jěbloitte *M M*«i Zaqmo Bntlt**» BRNO VriKOV JABLONEC NAD NJSOV ZNOJMO Brno Vyikov Jabteaoc ntd Nlsou Bratislava L 6ŘN0 VYŠKOV JABLONEC NAD NISOU ZNOJM Brno Vyškov Joblonoonad Nisou Bratlal BRNO VYŠKOV JABLONEC NAD NISOU Z Brno Vyékov Jablonec nad Nisou z BRNO VYŠKOV JABLONEC NAD NI Brno Vyškov Jablonec Brno Vyškov 6.0 Brno ■*. jí ■■ ■» .***.**>«« qaaaapeeenoooouuuu "r _ a* Obr.30. Ukázka vsoraíku písma Kartografie, n.p., Praha - sklon písma (stojaté a kurzíva - obr,29 a obr,30) - formu (plné, duté - obr.29, plastické). - 85 - a w o o* í o O &>o o M* e CO O H*<+ P. 1 c+ * 241-12b-dmm • 242-18b- ABCDEFGHlJKßlmnopqrstuv 12345 VENEZIANA POLOTUČNÁ * 251-12b-3mm " 252-16b~4mm *254-48b-13mm" 265A-60b-16,5mm(VERS.) *255B-(MIN.) * 255C-ÍČIS.) *266A-72b-20mm(VERS.) * 256B-(MIN.) * 256C-(ČfS.) ABCDEFGHIJK*lmnoprst 12345 UNIVERSAL GROTESK TUČNÝ * 281-12b-3,5mm * 282-16b-4l5mm * 283~24b~6,6mm * 285-48b-13mm # UNIVERSAL GROTESK ÚZKÝ TUČNÝ * 291-12b-3,6mm * 292-16b-4,5mm * 293-24b-6,5mm * 2S4-36b-10mm * 295-48b-13mm .ARfUEEfilll 1 lŕ# § im n aupcI 19911 O písmu viz napr. Salda J. (1968, 13-28 a 76-795, Vzorník písma Geodézie, n.p., Brno 1976, ČSN 73 0120, str.46-43 aj. ¥ dnešní době se již běžně místo ručního popisu nebo sestavování popisků z tištěných jednotlivých písmen na papíru , vylepování celých názvů a textů na průsvitných materiálech pořizovaných fotosazbou (Lauermann L.1978, 203-209), používá popisování ze speciálních folií typu Letraset, Transotype, Pro-pisot a dalších (obr,3D * Na těchto speciálních foliích jsou nejen různé druhy a typy písma různé velikosti, ale též různé kartografické znaky, rastry a další grafické snaky pro různé specialisty, 2.1.6 Optickofyziologické a psychologické vlivy na tvorbu znaků a jejich vnímání Volba kartografických znázorňovacích prostředků se řídí objektivními zákony. Již v podkapitole „Grafické zaplnění mapy" bylo uvedeno, že fyziologické schopnosti lidského oka limitují nejmenší rozměry kartografického znaku. Protože lidským zrakovým orgánem vnímáme a dešifrujeme (pomocí logických myšlenkových pochodů) informace znázorněné na mapě, je nutné si uvědomit, že lidský zrakový orgán z hlediska geometrické optiky není ani zdaleka dokonalým optickým systémem. Proto je třeba si uvědomit některé jeho nedostatky Čili Šumy tohoto systému (Plachý 0. 1966). Jedním z nejdůležitějších požadavků na bezchybné využívání kartograficky interpretovaných informací je dobrá čitelnost celého komplexu mapových prvků. Dobrá čitelnost je ve velké míře dána viditelností,rozpoznatelností a názorností mapových prvků, tzn. kontrastem mezi mapovými prvky. Proto je důležité respektovat zákon kontrastu a optickofyziologické zákony tak, abychom snížili únavu zraku a chybné Čtení interpretovaných informací na minimum. Mezi optickofyziologické a psychologické jevy, které ovlivňují záznam a vnímání interpretovaných informací, patří irradiace a optické klamy, které vyplývají z vlastností lid- - 87 - sJcého zrakového organu. Irradiace Irradiace vzniká vlivy sférické a chromatické aberace, difrakce a nesprávného zaostření oka. Projevuje se hlavně tím, že světlé plochy na tmavém pozadí se zdají větší než stejně velké tmavé plochy na světlém pozadí. Irradiace je jednak negativní, jednak pozitivní (obr.32a): a 0.1 0,2 ff.1 Obr.32. ukázka optickofyziologickýeh a psychologických jevů: irradiace a jevy kontrastu Negativní irradiace: - rozšiřování jemných Sar na úkor jejich světlého okolí; to je způsobeno tím,že světlé okolí čáry se rozšíří na celou Sáru; šedivý okraj Sáry se pak neliší svým jasem od středu Sáry a oko ho pak přiSítá k Čáře - plná Sára o urSité tlouštce (např. 0,3 mm) se jeví jako slabší vzhledem k přerušované Sáře o stejné tlouštce (0,3 mm); čárkovaná Sáro se tedy jeví jako tlustší (obr.32aJ Pozitivní irradiace: - kartografický znak provedený dvěmi slabými Sárami (tlouštka Sáry např- 0,1 mm a rozestup mezi Sárami např. 0,5 mm) se jeví jako slabší než kartografický znak provedený jednou plnou a jednou přerušovanou nebo oběmi přerušovanými Sárami o stejné tlouštce Saŕ a rozestupem mezi nimi (Sáry po 0,1 mm a rozestup 0,5 mm); v tom případě např. komunikace nižšího řádu proveďená l^řérušovanými Sárami se bude jevit jako výraznější a širší než komunikace vyššího řádu provedená ne- prerušovanou dvojlinkou (obr.32a.) - kartografický znak provedený plnou Čarou (o tlouštce Čáry např« 0,4 asm) se jeví jako slabší než znak provedený dvěmi jemnými čarami - dvojlinkou {téry po 0,1 mm a rozestup mezi nimi 0,2 mm, celkem 0,4 mm - obr.32ag) - světlý kartografický znak (bílý Čtverec) na černém nebo tmavém pozadí se zdá větší než tmavý znak (černý čtverec) na bílém nebo světlém pozadí (obr.32c). Irradiace mé pro kartografii ještě ten význam,že při zorném uhlu 3', tj.při síle čáry nebo mezer 0,2 mm, se pozitivní irradiace mění v negativní. Proto při mezní hodnotě zorného uhlu 3' Hiá tloušika čáry nebo mezery stejnou subjektivní optickou hodnotu jako ve skutečnosti. Qptickogeometrické klamy Tyto optické klamy jsou jednak objektivní (které jsou vyvolány odrazem & lomem světla), fyziologické (způsobené nerovnoměrným a postupným podrážděním různých míst sítnice a její únavou - podobné jako u irradiace) a psychologické (které vznikají z čistě psychologických důvodů při pozorování stejných Obr.33* ukázka optiekofyziologických a psychologických jevů: ioptiekogeometrických klamů - 89 - dálek, ploch, objemů a celých znaků % teše vzdálenosti a při témž zorném uhlu): - Wundtův klam: opsaná kružnice subjektivně zvětšuje vnitřní vepsanou kružnici a vepsaná kružnice vnější kružnici zmenšuje (obr.33a - průměr vnitřních kruhů o stejném poloměru se jeví větší v levém obrazci soustředných kruhů než v pravém obrazci) - subjektivní zvětšování ploch podle barvy podkladu: plochy se zdají různě velké podle barvy a sytosti podkladu nebo okolí znaku (např. na obr,33b - vnitřní kruh nacházející se na levé straně obrazce se zdá větší než* stejně velký kruh uprostřed pravého obrazce) - subjektivní zvětšování ploch čarováním: plochy, které jsou jemně vyčarované se zdají větší a jejich rozměr kolmý ke směru čarování se prodlužuje (obr.33c) - opačného účinku dosáhneme, jestliže použijeme silné čáry a velký interval mezi Čarami - deformace přímek a obrazců: v rovnoběžném různě hustém Čarování nebo v různoběžných paprscích se zakreslené obrazce deformují (obr-33d - pravoúhlé obrazce se jeví jako kosoúhlé, kružniee se různě deformují apod.) rovné přímky se jeví jako zalomené (obr.33e) - zkreslení délek a ploch subjektivním srovnáním (obr.33f -strany trojúhelníku, čtverce a pětiúhelníku jsou všechny stejně velké, avšak u trojúhelníku se jeví jako nejkratší, u pětiúhelníku se jeví nejdelší) - Muller-Lyerův klam: ramena úhlu obrácená od středu úsečlíy tuto úsečku prodlužují, zatím co ramena úhlu směřující do středu úsečky tuto úsečku zkracují (obr.33g - změna délky stejně dlouhé úsečky podle tvaru zakončení; obr.33h - AB se zdá meněí. než CD a CD se zdá menší než EF, při čemž všechny strany jsou stejně dlouhé, tj. AB = CD = EF). Optické barevné klamy Optické barevné klamy jsou způsobené subjektivními barevnými vjemy, podněty a podrážděním sítnice, její únavou a citlivostí na barvy: - 90 - - barvoslepost (Částečná - dichromazie čili daltonismus a úplná - monochromazie; normální oko je trichromatické): jedna a ta samá barva znaku, který je umístěn na různém barevném podkladě, může být různě rozlišena a jinak identifikována z legendy mapy, kde je znak na bílém nebo světlém podkladě; proto je vhodné používat pro znaky různé tvary, velikosti, orientaci, dezény, různé rastry a ty pak dodatečně rozlišovat barevně - jev kontrastu: vzniká při pozorování dvou nebo několika ploch s různými jasy, případně různě zbarvených ploch; znaky provedné na světlém podkladě se jeví jako tmavší než tytéž znaky na tmavém podkladě: šedý kotouček na jasném pozadí se jeví jako tmavší než týž kotouček na černém pozadí (obr.32b); totéž platí pro barevné kontrasty: šedý proužek papíru položený na červený podklad se jeví nazelenalý; polo-šíme-li tento šedý proužek na zelenou podložku, jeví se do-červena, tedy v doplňkových barvách; zvláštní případ jevu kontrastu je na obr.32d - bílá místa v křižování bílých pásů se zdají šedými - barevná aberace: barevné tóny se jeví v různých rovinách -modrá se jeví pozorovateli nejvzdálenější, zatím co červená nejblíže (obr.22); Černé znaky na Servaném podkladě se jeví bližší než bílé znaky na stejném t>odkladě - laterální přizpůsobování: jsou-li dvě barvy stejného barevného tónu, avšak znatelně rozdílné sytosti položeny blízko sebe, nastává tendence u barvy menší sytosti přibrat odlišný barevný tón; Červená způsobí, Že světle růžová se stane modrozelenou, zelená způsobí, že světle zelená dostane nafialovělé zabarvení, modrá způsobí, že světle modrá bude vypadat nažloutle atd.; tyto zdánlivé odstíny jsou doplňkovými barvami, které smíchány se zkoušenými barvami by daly bílou barvu. Tyto optickofyziologické a psychologické jevy je nutné respektovat a zvláště v tematické kartografii využívat při tvorbě znakových soustav, barevného provedení a stanovení barevných stupnic. - 91 - 2.2 JEDHCľli SOUSTAVA £ÄMOGEAFICKÍCH ZNÁZOR&OVACÍCH STOOD Á PROSTŘEDKŮ Počet kartografických znaků je prakticky neomezený. Abychom mohli sestavit jednotnou soustavu jazyka mapy, je možné - - vlastně nutné kartografické znaky rozdělit do skupin kartografických znázorňovaeíeh prostředků podle určených vlastností a forem znaků. ! Klasifikace kartografických znaků je založena na dvou základních aspektech jazyka mapy: - semiotiekých závislostech znaku a jím interpretovaným objektem Či jevem - izomorfních vztazích mezi znakem a objektem či jevem. ; A.F.Aslanikašvili (1974, 36-38) vychází při klasifikaci znaků: 1. z druhu prostorové lokalizace znaku a 2. z jazykové funkce znaku, a to: a) podle druhu interpretované vlastnosti objektu a b) podle druhu logické percepce odrazu.vJím uvedená klasifikace je založena na rozboru způsobů znázorňování na geografických mapách. Klasifikace má jasný, stroze logicky uspořádaný systém znaků. Proto je možné jí použít i za základ pro jednotnou soustavu kartografického znázorňování na tematických mapách. Prostorově-Časová určenost objektů či jevů je dána syntaktickými závislostmi, obsahová určenost sémantickými a sygmatie-kými závislostmi jazyka mapy, které jsou opřeny o základní optické vlastnosti znaku. Metodami kartografického znázorňování je vyjádřen isomorfismus polohy, a to lokalizací znaku v bodě Cmímoiněřítkovými znaky) , v linii, ploše a univerzálně (v bodě, linii a plose kvantitativními znaky - diagramy, objemovými a fiktivně objemovými znaky). Izomorfní vztahy tvaru a obsahu mezi znakem a objektem či jevem jsou vyjádřeny přímo kartografickými prostředky a izomorfní vztahy jedinečného a zvláštního jsou vyjádřeny popisem. Vnímání obrazu odrážené objektivní reality spadá v oblas-;ti prostorovo-časové určenosti do sféry abstrakce a v oblasti obsahové určenosti do sféry zevšeobecnění. Cbě tyto sféry jsou při grafické interpretaci řešeny metodami kartografické generalizace. Schéma -jednotné soustavy metod a prostředků kartografie- - 92 - kého znázorňování (obr.34) vyjadřuje, které objekty Či jevy lze příslušným kartografickým prostředkem interpretovat. 2 hlediska kartografické interpretace jsou významné ty kartografické prostředky, kterými nesmíme danou oblast objek- ú < k-« v o.« ¥ \% O M E i geometrické symbolické obrázkové písmenové a číslicové signatury bodový způsob • • « • e x o x x x x x • • x x • x x x x x • x • • e e • x X • • e • x • • 1* 0 > i! identifikační izarytmieké hraniční a konturové pohybové • • • « • x x o o • e x 0 • x x x x 0 e o • x X • x x e x c e i! barva rastry bodové a Čárové rastry dezénové rastry půkónové popis areálů s • • » • x x x • x • x x x x x x ? x x x x x x B X • X x x • x x x Se ssr lokalizované bodové lokalizované liniové lokalizované ploiné • e ■ x x x x x • • • x x x x x x x - - • • e • • • • • i E .£>* «1 1" anaglyucké stereoskopické pseudostereoskopické hologramové x o • • x x x x x x x x x x x • x x x x • • • • x . • e • X x • « e e x • O ■ • o • « znakem lze interpretovat objekt či jev o znakem lze interpretovat objekt ci jev, avšak nedoporučuje se x znak není vhodný k interpretaci objektu Či jevu - znakem nelze interpretovat objekt £i jev Obr.34. Schéma jednotné soustavy kartografických žnásorňovä-cích metod a prostředků (upraveno podle A.F.Áslanika-šviliho 1974, 37) - 93 - tivní reality interpretovat. Toto schéma (obr.34) by tedy mělo přispět k řešení a tvorbě znakových soustav a interpretaci obsahu příslušných tematických map. Úloha specialistů při tvorbě tematické mapy nesmí být podceněna; ale také nesmí být přeceněna. Má-li autor tematického obsahu dostatek grafických zkušeností, je také schopen své odborné znalosti a představy vyjádřit kartograficky a navrhnout i vhodné metody a prostředky kartografického znázornění. Zkušenosti však ukazují,Že pouze menší Část specialistů je schopna svůj záměr kartograficky ztvárnit a jen zcela výjimečně dokáží navrhnout a propracovat znakovou soustavu pro optimální znázornění obsahu mapy. Vědecky zdůvodněný tematický obsah však vyžaduje stejně odborně fundovaný a vědecký přístup k jeho kartografickému znázornění. Optimálně sladit požadavky (a někdy jen představy) odborníka s konkrétním vědeclsy zdůvodněným kartografickým znázorněním při plném respektování účelu mapy a technických možností výroby je náročná tvůrčí práce, která vyžaduje odbornou kvalifikaci. Jako příklady dobrých a propracovaných přístupů můžeme u-vést znakové soustavy topografických a geomorfologických map, mapy světa 1:2 500 000 a dnes již klasickou znakovou soustavu geologických map. Také pro mapy životního prostředí byly učiněny první pokusy a navrženy znakové soustavy. Jsou to např. návrhy A.Jour-nauxe (1975), K.A.Waksmundzkého (1968-1976), Instytutu KsztaX-towania árodowiska a Geoprojektu, Pracownie badán fizjogra-ficznych v Polsku, u nás Y.Pelikána (1975), I.Míchala (1979). Většinou však znázornění témat životního prostředí vzniká živelně, protože specialisté z nejrůznějších vědních oborů a zaměření sestavují tyto mapy bez spolupráce s kartograficky kvalifikovanými specialisty. Při vytváření nové znakové soustavy tematických map je nutné dodržovat určitý postup a zásady: - přijmout jednotné barevné provádění znaků podle základních skupin prvků speciálně tematického obsahu map - navrhnout a přijmout nejdůležitější znaky specifické pro tematický obsah podle účelu a zaměření mapy - 94 - - důsledně dodržovat princip vedoucího znaku pro skupiny príbuzných objektů a jevů podle zásad isomorfismu - důsledně dodržovat semiotieké aspekty jazyka mapy a zásady isomorfismu při tvorbě dalších znaků speciálně tematického obsahu map - respektovat další základní kartografická a estetická hlediska a psychologicko-fyziologické faktory při tvorbě znaků i sestavování map - respektovat podmínky transformace znakové soustavy včetně barevnosti , provedené tzv. klasickými metodami znázornění, do grafického výstupu z počítače - postupně unifikovat a standardizovat dílčí znakové soustavy a vytvořit pak jednotné znakové soustavy příslušných tematických map a zejména map životního prostředí. Splnění tohoto záměru bude vyžadovat fundovaný tvůrčí přístup k jednotlivým bodům postupu a zásad tvorby tematických map, podporu rozhodovacích a řídících orgánů i disciplinova-nost specialistů, kteří tvoří tematické mapy« - 95 - 3. KO&CEPCB TEMATICKÝCH MAP Tvorba map je významná Část kartografie, která potvrzuje jednotu teoretické a praktické kartografie. Úloha specialisty-^ -kartografa spočívá v tvořivé vědeckovýzkumné práci. Zatím co tvorba topografických map (původních i odvozených), s obsahem mapy zpracovaným topologicky, je doménou technicky vzdělaných kartografô spolu s topografy a geodety, pak ostatní skupiny map mají v mnohém směru složitější proces tvorby« Obecně geografické mapy (podrobné, přehledné, nástěnné atd.) , s obsahem mapy zpracovaným převážně typologický, jsou doménou především geograficky vzdělaných kartografů a geografů. 3.1 VŠEOHECBÉ ZÁSADY Tvorba tematických map spočívá většinou v týmové spolupráci celé řady specialistů. Při rozborech map bylo zjištěno, že návrhy znakových soustav a metodických pokynů pro tvorbu většiny map životního prostředí nerespektují zcela teoretieké poznatky kartografické séaiologie, řada znaků je konstruována bez souladu se zásadami isomorfismu, jsou opomíjena další základní kartografická hlediska. To způsobuje obtíže při grafické interpretaci obsahu mapy a je zdrojem metodických chyb. Hlavní nedostatek hodnocených map je v tom, že znaky znázorňující degradaci životního prostředí se mnohdy neodlišují od podkladu, jsou nevýrazné, těžko se vyhledávají, nedovolují rychlé ohodnocení stupně ohrožení a devastace prostředí. Proto je nutné dodržovat všeobecné zásady pro tvorbu te-ímatických map. Zásady jsou formulovány na základě praktických zkušeností. Tato zpětná vazba od praxe k teorii a vyvození teoretické báze pomáhá odstranit pragmatismus v kartografické tvorbě, založený pouze na empirii: -zásada jednoty: Žádný objekt nebo jev nemůže být znázorněn a zkoumán sám o sobě, ale pouze ve vztazích k jiným objektům a jevům, se kterými je ve vazbě; shodné objekty a jevy musí být též shodně znázorněny; obsah celé plochy mapy musí být zpracován se stejnou pozorností, nesmí - $5 - mít hluché prostory nebo slaběji zpracovaná místa -zásada výběru: každé zpracovávané téma vyžaduje výběr (jiných) objektů a jevů v obsahu mapy; tato zásada je též v úzké vazbě s metodou a stupněm kartografické generalizace a měřítkem mapy; nejvýznamnější pro zásadu výběru je účel mapy -zásada koordinace: mnohé mapy mají dobre a správně zpracované jednotlivé prvky, ale hodnota výsledného efektu bývá snižována v důsledku špatné koordinace prací se-stavitelských, kartografických (hlavně kresličských) a reprodukčních -zásada generalizace: generalizace tematické mapy spočívá hlavně v transformaci pojmů; úloha generalizace spočívá zpravidla menší měrou na metodách a rozhodnutích technickokartografických, větší měrou na vědeckovýzkumných; na rozdíl od mapy velkého měřítka mapa malého měřítka stále více abstrahuje individuální znaky a znázorňuje typické prvky obsahu mapy; metody kartografické generalizace, které jsou využívány hlavně při tvorbě topografických map, v tomto skriptu nejsou u-vedeny, jednak proto, Že jejich využití v tematické kartografii je značně omezené a jednak proto? že tato významná samostatná část teoretické kartografie i s praktickými aplikacemi a výstupy byla již dostatečně podrobně zpracována; jsou to např. práce S.Srnky (196S), F.Töpfera (1974), L.Lau-ermanna (1974, 77-338), příp. M.Hájka a kol.(1978, 81-139) a J.Kovaříka, B.Veverky (1980, 67-75); jsou to metody výběru censálním a normativním způsobem , metoda zevšeobecňování obrysů a tvarů, metoda zevšeobecňování kvalitativních charakteristik, metoda zevšeobecňování kvantitativních charakteristik, nahrazování znaků jednotlivých objektů jejich hromadným označením (kartografická abstrakce); v generalizaci se využívá matematicko-logiekého modelováni -zásada měřítka je úzce spjata se zásadou generalizace a podléhá účelu mapy; každé měřítko podléhá vlastním zásadám sestavování mapy, vyžaduje jiný výběr prvků obsahu, jinou generalizaci a v jejich důsledku jiný způsob a jiné formy znázornění, úpravu velikosti znaků a řešení proporcionality -zásada prostorové názornosti: prostorová diferenciace a dimenze na mapě musí odpovídat skutečnosti a účelu mapy - 97 - -zásada zvýraznění dominant: rozhodování záleží na zjištěních, co je důležité, charakteristice kéj jedinečné a zvláštní (výjimečné); grafické možnosti pro realizování vizuálního efektu dávají metody kontrastu, hie-rarehizaee, rovnováhy, zdůraznění (zvýraznění) a opakování -zásada jednoduchosti: v důsledku velkého množství různorodých a mnohotvárných objektů a jevů je nutné co nejhospodárněji používat výrazové prostředky »zásada srozumitelnosti: tematická mapa je tím lepší, Čím snadněji se čtou její znaky a čím je srozumitelnější; požadavky na přehlednost a srozumitelnost tematické mapy jsou oosáhlé a zahrnují v sobě řešení řady otázek a) téma mapy musí být jednoznačné a jasně formulované v titulu mapy b) n®ní vhodné interpretovat příliš mnoho mapovaných objektů a jevů (viz podkap. 1.3) a používat navzájem se křížící metody znázornění (viz 2.1.3 a 2.2) c) použité vědeckovýzkumné výsledky íausí být jasně a jednoznačně znázorněny d) kartografické provedení musí být co nejjednodušší ©) znaky a barvy na mapě musí být snadno rozlišitelné, ne*-smí se používat prostředky vedoucí k nesrozumitelnosti a-nebo prostředky navzájem málo odlišné f} legenda na mapě musí být srozumitelná, tzn. že musí být sestavena v logicky uspořádaný systém a snadno zapamatovatelná • 3-2 KOftGEPÔNÍ ŠEŠEHÍ TEMATICKÝCH MÁP Tato kapitola a její části jsou v podstatě zaměřeny pou-se na odbornou stránku založení mapového díla až po vyhotóve -aí sestavitelského originálu. Sejsou brány v úvahu technické, ekonomické a časové složky tvorby kartografického díla, které začínají společenskou objednávkou a zadáním úkolu, spočívají ve vypracování úvodního a technického projektu a pokračují ve vypracování redakčních pokynů pro následné práce v procesu tvorby mapového díla. To znamená, že ze souboru projekčních a redakčních prací jsou brány v úvahu pouze vybrané části úvodního projektu a konstrukce mapy. - 98 - 3-2.1 Vlastní koncepce mapy Z celkového řešení koncepce mapy mají pro autory a sesta-vitele tematických map, a tedy i map životního prostředí, zvláštní význam tyto části z úvodního projektu: - konkretizace účelu mapy - název a tematické zaměření mapy - návrh obsahu mapy. Konkretizace účelu mapy Účel každé mapy musí být stanoven zcela jednoznačně. Musí být z něho zřejmý: - cil« jemrŽ má příslušná mapa sloužit ~ okruh budoucích uživatelů, při čemž se přihlíží k požadavkům uživatelů, jejich vzdělání a kvalifikaci i praktickým zkušenostem - způsob užití a práce s mapou, případně její vazby na další mapová díla. Při rozpracování účelu mapy jsou často nezbytné konzultace s uživateli mapového díla.V této rozhodující fázi založení nového mapového díla platí zásada, Že „mapa potvrdí svůj účel teprve tehdy, splní-li požadavky praxe". Název a tematická zaměřeni many Předběžný (pracovní) název mapy se zpřesňuje současně s konkretizací účelu a celkovým tematickým zaměřením mapového díla. V názvu mapového díla se mé kromě rozsahu znázorněného území objevit i stručně formulované konkrétní tematické zaměřeni mapy. Každé další zpřesnění tematického zaměření následně ovlivní koncepci mapy, rozsah a tematickou bohatost obsahu mapy. To se projeví ve výběru prvků, jejich generalizaci a způsobu znázornění. Zpřesnění tematického zaměření se musí odmrazit i ve zpřesnění odborného názvu mapy, např.: Znečištění ovzduší ÖSR -* Znečištění ovzduší ÖSR oxidy síry -*..-. imisní situace 1977« - 99 - Z názvu mapy by mělo být zřejmě, které znázorňované objekty a jevy jsou na mapě rozhodující, proč jsou mezi ostatními prvky zdůrazněny a jakou mají informační funkci (Lauermann L. 1978, 21). Řešení názvu mapy podle tematického zaměření je stejně zodpovědná práce jako rozpracování jejího účelu s ohledem na budoucího uživatele. Návrh obsahu mapy Návrh obsahu mapy a na něj navazující vypracování legendy mapy patří k nejnáročnějším úkolům při založení a zpracování mapového díla. Obsah mapy musí maximálně být v souladu s jejím účelem a celkovým tematickým zaměřením (viz podkap. „Třídění map životního prostředí" obecně). Obsahová bohatost a rozsah obsahu jsou ovlivněny druhem a typem mapového díla, charakterem území a zvláštnostmi tematického zaměření, které mají být kartograficky znázorněny (viz „Třídění map podle obsahu", „Obsah tematických map" a „Náplň map"). Výběr jednotlivých prvků obsahu budoucího mapového díla probíhá v několika etapách (Lauermann L. 1978, 32): - návrh obsahu se mé provádět až £p důkladné analýze obsahu a způsobu znázornění dříve vydaných map obdobného účelu, typu a měřítka - jednotlivé prvky obsahu se začínají vybírat souběžně se stanovením účelu mapového díla - prvky obsahu se zpřesňují při specifikaci tematického zaměření - metodicky je třeba postupovat od obecného ke zvláštnímu, od všeobecného k podrobnému - nejdříve se stanoví základní prvky obsahu; ty se déle člení do takového stupně podrobnosti, jaký vyžaduje účel mapy a při kterém je grafická interpretace jednotlivých detailů v daném měřítku možná - při klasifikaci prvků obsahu mají být odlišeny prvky prvořadé (hlavní) a dominující od druhořadých a doplňujících - obsah mapy je třeba volit současně se způsobem jeho znázor- - 100 - není s ohledem na budoucí čitelnost a srozumitelnost mapy, tj. současně s informační náplní, grafickým zaplněním a číselnou náplní mapy - obsah mapy je třeba hodnotit vždy komplexně ve vzájemné souvislosti, podmíněnosti a prolínání jeho jednotlivých prvků; obecně platí, že stupeň podrobnosti znázornění jednoho prvku musí řádově odpovídat stupni podrobnosti dalšího prvku, který se na něj určitým způsobem váže. Výběr prvků a jejich interpretace na mapě je dále vázáno stupněm prozkoumanosti území v dané tematice a může být ovlivněno i dalšími aspekty, a to politickými, ochranou státního, hospodářského a služebního tajemství, příp. jinými aspekty. Zásady pro výběr a klasifikaci obsahu mapy mají být jednoznačně formulovány v příslušné kapitole úvodního projektu každého mapového díla. Z hlediska koncepce tematické mapy, a zejména mapy životního prostředí, by bylo možné přijmout zásadu - buü: 1. speciální tematický obsah určený pro Širší odbornou veřejnost vyznačit přímo na papíře s tištěným topografickým podkladem a speciální tematický obsah určený pro vnitřní potřebu státních orgánů a socialistických organizací vyznačit na průsvitné podložce - nebo 2. na papíře znázorňovat statické prvky (životního prostředí) a na průsvitné podložce znázorňovat dynamické prvky (životního prostředí). 3.2.2 Kompozice mapy Mezi vybrané kompoziční úkoly patří: - stanovení měřítka mapy - volba kartografického zobrazení - řešení zrcadla mapy a kladu listů. Stanovení měřítka mapy Měřítko mapy je (musí být) podřízeno účelu a tematickému zaměření mapy. Ovlivňuje podrobnost a přesnost znázornění obsahu a možnosti různých operací s mapou. Měřítko má vliv i na plošný rozsah území kartograficky znázorňovaného na jednom mapovém listu. Je proto těsně spjato s formátem (zrcadlem) ma- - 101 - py a kartografickým zobrazením. Výběr měřítka tematických map závisí tedy nSi řadě faktorů» Definitivně lze měřítko stanovit často až po důkladných rozborech obsahu a legendy (znakové soustavy) mapy, po zpracování a analýze vzorových ukázek map. Vždy se snažíme, aby měřítko bylo pokud možno standardní a umožňovalo snadné převody a srovnání obsahu map různých druhů a typů. Sousední měřítka by měla tvořit násobky nebo podíly měřítkového čísla (Lauer-mann L. 1978, 21-23). Volba kartografického zobrazení **■" Kartografické zobrazení musí maximálně vyhovovat požadavkům budoucích uživatelů, kteří budou s mapami pracovat a řešit na nich nejrůznější úkoly. Mapy životního prostředí zvláště velkých a středních měřítek přebírají převážně zobrazení nomenklaturních map, tzn* základních map ČSSR. Podrobně se otázkami kartografických zobrazení a jejich volby zabývá skriptum E.Srnky: Matematická kartografie, 322 s. VAAZ Brno 1977. Řešení zrcadla mapy a kladu listů Zrcadlo mapy tvoří kompoziční stránku mapového díla, zejména vyznačení rámu mapy a kartografické sítě, umístění názr vu a označení mapy, měřítka, tiráže, legendy mapy a marginálních grafických i textových pomocných prvků mapy (obr.35/1-4). Kompoziční založení zrcadla mapy (event, mapového pole) závisí především na účelu a měřítku mapy, tvaru a velikosti znázorňovaného území a na formátu papíru. Zařazením dílčích výřezů území do tak zvaných volných míst v zrcadle mapy je studium širších souvislostí daného prostoru vážně narušeno (obr.35/5). Soudobé požadavky na informační funkci mapy vyžadují, aby spolu se znázorněním daného území , vymezeného přírodními nebo administrativními hranicemi, byly na mapě zachyceny v potřebné míře i přilehlé oblasti. Tak zvané „ostrovní mapy" (obr«35/6), časté v tematické kartografii, aôspfLňu|í tito informační funkci a studium širších souvislostí- - V22 - s okolním územím. Proto návrhy ostrovních map je treba vždy řádně zdůvodnit. N - název, O - označení mapového listu, L-legenda, M-grafické a textové marginal!« a T-tiráž Obr.35. Ukázka řešení zrcadla mapových listů Podrobněji pojednává o zrcadle mapy i s grafickými řeše* mi práce E.Arnbergera Ü966, 433), L.Ratajského (1973, 302* ), M.Hájka a kol.(1978, 145) a L.Lauermanna (1978, 25-31)* Často nelze celé mapované území znázornit na jednom saapo-listu. 7 tom případě se dělení zrcadla mapy na jednotlivá mapové listy řídí zásadami pro dělení souborů topografických map podle kladu listů (v dotykových sloupcích a vrstvách) net bo zásadami pro obecně geografické mapy s překrytovými pásy sousedních mapových listů (obr.36). - 103 Obr.36. ukázka kladu listo ostrovních map 3.2.3 onstrukce mapy Konstrukce tematické mapy z pozice sestavitele tematického obsahu sestává ze tří na sebe navazujících částí: - pracovní mapy : - podkladové mapy - sestavitelského originálu. Pracovní mapa Jako pracovní mapu nejčastěji používáme topografickou nebo obecně geografickou mapu zpravidla ve větším měřítku než .bude konečné mapové dílo. V některých případech se používá ta-'fcé modrokopie. Bo pracovní mapy se zakreslují výsledky terénních průzkumů a mapování, převzaté údaje a údaje z kamerální-ho zpracování. Výsledkem je »autorský originál mapy". Podkladová mapa Matematická konstrukce mapového rámu, geodetického základu mapy, kartografických sítí a dalších matematických, případ- - 104 - ně pomocných a doplňkových prvků je převážně technická záležitost. Sestavitel J_autpr_)__.tematické nadsta^ formulovat požadavky na stanovení prvků...obs.ahu- topografického ^ podkladu a geo^afíc|;éÄo_^£áy.jtdujpapy a ovlivňovat redukci těchto prvků. Podkladová mapa, to znamená redukovaný obsah topografického podkladu a geografického základu, má tyto tři zá- --y kladní podoby: - pouze v modrokopii, tzn. že podklad není určen k vytištění Jy - na papíře, tzn.Že je určený k tisku zpravidla v potlačených barvách, a na tento podklad je pak vykreslena (a v konečné ~ verzi vytištěna) tematická nadstavba " na průsvitné folii a slouží k lepší orientaci při studiu tematického obsahu, tištěného na papíře. Sestavitelský originál Tvorba sestavitelského originálu (kartografické předlohy) tvoří hlavní etapu v celém procesu tvorby kartografického díla. V sestavitelském originálu je graficky ztvárněna koncepce maPy:L tztt-v že je v něm realizován výběr jednotlivých prvků obsahu, jejich generalizace a vykreslení v navržené znakové soustavě. Sestavitelský originál se zpracovává buá: - v měřítku vydání mapy - v měřítku pracovním (větším). V případě map životního prostředí se zpravidla.zpracovává tzv. h úplný sestavitelský originál", to znamená, Že obsahuje úplnou náplň mapy včetně barevnosti. V případech, kdy se teprve hledají nejvhodnější způsoby kartografické interpreta - .> ce tematického obsahu, zpracovává se tzv. „Částečný sestavitelský originál", který se tak většinou ztotožňuje s „autorským originálem". Většinou se sestavitelský originál začíná zpracovávat v místech s nejbohatším obsahem a náplní mapy. Tím lze^ vyřešit optimální grafické zaplnění- tě ehto-mlst. na mapě v souladu s po-^j žadavky na Čitelnpst^jnapy. Těmto místům na mapě se pak přizpůsobuje stupeň generalizace, příp. velikost znaků. Déle se prv- - 105 - 2J,]gr__cjbflflfaJgapy zakreslují v pořadí, jež odpovídá jejich významu a podle vzájemné závislosti mezi prvky. Technologické postupy a technická řešení procesu tvorby tematické mapy jsou uvedeny ve skriptech L.Lauermanna (1978), J.Kovaříka - B.Teverky (1980) a případně dalších. 3.3 LEGENM TEMATICKÝCH MAP Sestavení legendy mapy můžeme nazvat též zpracováním „soustavy kartografických znaků mapy" nebo také „kartografickým kódováním". Legenda tvoří otevřený systém, který podléhá rozšiřování znakových soustav v závislosti na objevování a znázorňování nových objektů a jevů. Vypracování legendy je jedním z nejzávažnějších a nejobtížnějších úkolů při tvorbě mapy. Základem pro zpracování znakové soustavy je příslušný obsah konkrétní mapy. Potom na základě klasifikace znaků do jednotlivých stupňů (utřídění znaků do skupin) se v rámci jednotlivých stupňů (skupin znaků) postupuje v hierarehizaci znaků především podle významu objektu a jevu a podle zásad izomorfismu. 3-3-1 Zásady tvorby legendy Pro tvorbu legendy platí všeobecné zásady. Legenda mapy musí být; " úplná, tj. obsahovat vše z obsahu mapy a naopak, v legendě konkrétní mapy nesmí být znaky, které se nevyskytují v zá-křesu obsahu příslušné mapy ~ srozumitelná, tzn. vypracována podle zásad jazyka mapy (viz 2,1) s ohledem na okruh budoucích uživatelů, musí být dobře čitelná a zapamatovatelná " v souladu s označováním na mapě, tzn. provedení znaků v legendě musí být shodné s provedením znaků na mapě podle základních vlastností kartografického znaku p* sestavena v logicky uspořádaný systém skupin znaků a v rámci skupin zachována posloupnost znaků. . Zásadu „úplnosti legendyH je nutné chápat tak, Že v le-jgendě musí být obsaženy všechny prvky nutné k dekódování in- - 106 - terpretované informace. Na tematické mapě bude legenda obsahovat především speciálně tematické prvky (viz 1.2.4) s jejich objasněním a nebude obsahovat prvky všeobecného podkladu a samozřejmě v ní nebudou matematické, pomocné a doplnkové prvky obsahu. Legendu pak sestavujeme podle charakteru obsahu a druhu mapy buá jako: - jednoduchou (prvkovou - elementární); zpravidla na analytických mapách - kombinovanou; zpravidla na komplexních mapách - složenou kombinovanou (tabulkovou, blokové a klasifikační schemata); zpravidla na mapách, podávajících syntézu nebo podle typu mapy jako: - typologickou na mapách s rozpracovanou typologií, event» klasifikaci prvků obsahu - regionální na mozaikových mapách zachycujících individuální jednotky - chronologickou na mapách znázorňujících genezi, stratigra-fii, Oasovou dynamiku jevu. Výsledkem tohoto postupu bude uspořádání obsahu mapy a jeho grafické znázornění v optimální znakové soustavě. Navržený postup umožní takové grafické vyjádření mapy jako celku, aby její vnímání a čtení bylo možné ve více informačních rovinách. 3-3-2 Generalizace legendy Pro generalizaci legendy platí tyto zásady: - zevšeobecňování legendy, sestavené v ujednocené soustavě, se provádí zvětšováním intervalů velikostních stupnic, sdružováním jednotlivých prvků a složek do skupin a použitím mimo* měřítkových znaků - souborné legenda se sestavuje z mapových podkladů, jejichž legendy jsou založeny na různých variantách klasifikací,ale jejichž nižší kategorie se shodují; další slučování a seskupování kategorií může být měněno při sestavování jednoduché - TÖ7 - (zevšeobecněné) legendy - při generalizaci se využívá rozdělení obsahu mapy podle různých metod kartografického znázornění, přechodu od rozčlenění plochy mapy metodou plošných znaků k mimoměřítkovým nebo naopak od objektů lokalizovaných bodově k areálům atp. - při zevšeobecňování je možné změnit uspořádání znaků legendy; legenda v podobě tabulky nebo klasifikačního schématu může být změněna např. na jednoduchou, rozdělena do skupin různého řádu prostřednictvím nadpisů a popisů různé velikosti a řezu písma. Pro generalizaci mají velký význam metody grafického znázornění, které umožňují zvýraznit hlavní prvky obsahu mapy. Při rozpracování grafického znázornění jsou sice směrodatné dobrá čitelnost mapy a estetický vzhled, ale prvořadý význam má zákres hlavních objektů a jevů. Přehlednost usnadní rychlé čtení mapy, dovoluje zachytit na první pohled hlavní obsah a teprve potom rozlišovat detaily. Hlavní způsoby grafického znázornění využívané při generalizaci: - při vypracování legendy se pro hlavní prvky obsahu vybírají nejvýraznější grafické způsoby (barevná výplň znaku, vybarvení mezi izoliniemi apod.) - při zákresu čárových prvků se šířka čáry změní podle významu prvku - při barevném provedení se pro zvýraznění hlavního obsahu využívají vlastnosti barev (tón, sytost, jasnost a kontrast) - při provádění popisu se využívá typ, velikost a řez písma a také barevné provedení popisu. Vhodně použité způsoby grafického znázornění učiní mapu výraznou, přehlednou, usnadní proces generalizace. Umožní také zvětšit grafické zaplnění mapy bez snížení čitelnosti a srozumitelnosti mapy, zachovat v podkladu druhořadé, ale důležité podrobnosti, orientační prvky a popis. 3.3.3 Proces tvorby legendy Proces tvorby legendy má tyto základní pracovní fáze: - 108 - - návrh znakové soustavy podle předpokládaného obsahu mapy, určeného při konkretizaci účelu a návrhu obsahu mapy {3.2,1) - upřesněni znakové soustavy v průběhu terénního průzkumu, ma-r pování a zpracování sestavitelského originálu (3.2.3) - generalizace legendy v případě, že se mění měřítko mapy, je*-jí koncepce nebo rozsah obsahu (3-3.2) - sestaveni legendy podle obsahu mapy, druhu a typu mapy a zá4-sad tvorby legendy (3*3.1). Znaková soustava musí v sobě zahrnovat optimální počet znaků. Počet znaků v legendě tematické mapy nemá podle prof.B; Šimáka přesáhnout 25 až 30 znaků a podle prof. L.Ratajského mají být znaky sdružovány do skupin zhruba po 7 znacích. Při tom počet znaků na mapě a v legendě musí být v relaci. 3.3« 4 Háv r h znaků vybraných prvků map životního prostředí Jak již bylo uvedeno, mnohé znaky znázorňující prvky Životního prostředí vznikaly a vznikají živelně. Pro jeden a tentýž prvek jsou voleny různé kartografické prostředky znázopf není, nejsou respektovány základní kartografické zásady apod. Proto byly učiněny pokusy vedoucíí k unifikaci znaků a vyr pracovány návrhy legend pro vybrané druhy a měřítka map životního prostředí. Kapr. znaková soustava V.Pelikána (1975) pro mapy ochrany podzemních vod v měř. 1:25 000 a větěím obsahuje 214 znaků tematických prvků,z toho k prvkům životního prostředí, zvi. znečištění; ropnými lávami, lze počítat 91 znaků. Legenda Xnstytutu ksztaZtowanis srodowiska pro mapy v měřítku 1:50 000 obsahuje 39 znaků, z toho 8 speciálně tematických pro prvky životního prostředí. Legenda A.Journsuxe (1975) pro mapy v měř. 1:50 000 obsahuje 165 tematických zinaků, z toho 58 spe+ ciálhě tematických. Znaková soustava I.Míchala (1979) pro mapy rovněž v měř. 1:50 000 obsahuje z 8 znaků 5 speciálně tematice kých plošných znaků na hodnocení úrovně životního prostředí. Zde prezentovaný návrh vybraných 32 znaků na obr.37; a 3$ respektuje semiotické aspekty jazyka mapy a zásady izomorfis-mu, především isomorfismu obsahu s principem vedoucího znaku a izomorfismu tvaru. Přihlíží též k rozpracované znakové sou4-stavě Pracovní skupiny pro kartografii Životního prostředí MGU, reprezentované hlavně pracemi pracovní skupiny veder né prof. A.Journauxem. 109 - SPECIÁLNĚ TEMATICKÝ PRVEK ZNAK 1:1000 až 1:100000 PROVEDENÍ HRANICE hranice území s dominující funkcí hranice konfliktového území (teoretické písma hygienické ochrany kolem průmyslových a zemidtlských objektů) hranice pásma hygienické ochrany (kolem komunikací) hranice znečištění ropnými látkami povrchové hranice těžby podzemní a hlubinné hranice hlukového pásma bez zeleni protihluková bariéra se zelení hranice klidové oblasti hranice chráněných území prostých podzemních vod hranice ochranného pásma minerálních vod hranice vodohospodářského území hranice rekreační oblasti OOOOOOOOO0OOO U.ČpS II.FpS H. Č 63 R.KpS I.Čp5 H.ČpS H.Čb3 R.Čb3 -------_-čbl -----■ ZpS H.OpS II.Zp5 H.Mp5 H.HpS K.Mp5 I.ZpS PROVEDENÍ pozn.: |.. velikost znaku podle významu prvku, velikosti ve skutetnosti a mtfttka mapy II. - velikott znaku konstantní ve viech, měřítkách III. - bliiii určeni odvétví, produkce apod. písmenovými signaturami barva: Č-Černé, F - fialové, K - kraplak tmavý (tmavočervená), O • oranžové lltrt, Z - chromoxyd zelený, M - modř páví . 24 bodů-cm a1 . J . -■........ - »2 «3 »4 bodový «bodů-cm"1 M b2 b3 b4 rastr: 151 25Z 401 60Z 1001 * plná plocha - p5 čárový 24 linek • cm-1 d c2 c3 c4 Qbr.37. Návrh znalců V7braných prvko map životního 'prostředí: hranice - 110 - SPECIÁLNĚ TEMATICKÝ PRVEK ZNAK 1:1000-1:10000 1:25000-1100000 PROVEDENÍ OBJEKTY emitent emisí - úletů ejnitent emisí tekutých emitent zápachů emitent hluku emitent elektromagnetických vln emitent ionizujícího záření skládka **»* iámovi objekt průmyslový objekt zemědělský les poškozený les Zničený (degradujíc! dřevina) DETRIMENTY pevné částice (úlety) plynné exhaláty aerosoly zápach hluk ionizující záření L SSeBaofloMottoä EjvSvPíPSŠíšj •**fr>;:::\;'.'"; I.FpS I.Fp5 I.Fp5 I.FpS IFp5 I.FpS I.FpS --M.F64 -------~l..i.FpS --W.Fb3 ----------L.BľFpS ----------Zc3 ------).K(p5) + 0(p$) I.Kp5,c3 + Op5 IF(p5) I.Fi3 I.Fc3 t.F(p5) IF(p5) I.F(p5) Óbr.38. Návrh znaků vybraných prvků objekty a detrimenty map životního prostředí: - f 11 - Z uvedeného návrhu na obr.37 a 38 je patrné, že na příklad hranice konfliktového území, emitenty a detrimenty (tj. škodliviny, které mohou způsobit újmu na zdraví) jsou provedeny v barvě fialové; znaky, vztahující se ke klidu nebo hluku, mají základní stavební prvek znaku trojúhelník atp. Zde prezentovaný návrh znaků pro měřítka map 1:10 000 až 1:100 000 bude zejména v rukopisných originálech vhodné provádět ve větší velikosti. Lze ho rovněž rozpracovávat a doplňovat. 112 4. MAPI ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ 4.1 VYMEZENÍ POJMU „MAPA ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ" S rostoucími potřebami lidské společnosti neustále rostou nároky na vydávání stále nových kartografických děl. Pod pojmem kartografické dílo rozumíme mapy a plány, atlasy, glóby a ostatní kartografické produkty,jako jsou grafy, schemata, kartogramy, profily, blokdiagramy, trojrozměrné modely a další. Pod pojmem mapa rozumíme nejčastěji rovinné, v daném měřítku zmenšené generalizované a kartografickým zobrazením umožněné vyjádření přírodních a socioekonomických objektů a jevů, rozložených na zemském povrchu nebo kdekoli v prostoru prostřednictvím kartografického znázornění - jazyka mapy. V současné době chápeme mapu jako model, tj. konstrukci, která odráží a napodobuje ve zjednodušené formě strukturu, vlastnosti, vazby a vztahy studovaného objektu. Mapa jako nosič informací poskytuje zcela novou kvalitu informací o studovaných objektech a jevech příslušné specializace» Definice mapy Životního prostředí Mapa je nezbytný prostředek při výzkumu Životního prosta ředí. Téměř každá tematické mapa obsahuje prvky, které lze použít při studiu životního prostředí (E.Neef 1974, 1). Mapy životního prostředí však představují specifický typ tematických map, které jsou zaměřeny na znázornění systému Životního prostředí a obsahují informaci, která rozšiřuje naše poznatky o stavu a vztazích v tomto systému. Jestliže se životní prostředí člověka (lidstva) v současné době formuje jako ucelená kategorie, pak i mapy životního prostředí musí obsahovat »zacílenou" informaci, kterou nemohou dát obvyklé odvětvové tematické mapy. Mapy životního prostředí se proto musí pro výzkum ži^ votního prostředí speciálně sestavovat (J.Demek 1978, 17). 4.2 TŘÍDĚNÍ MAP ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ Třídění kartografických děl po£le obecně užívaných hledi*-sek může usnadnit jejich vyhotovení, studium a využití. T tom*~ - 113 - to třidlni se budeme zabývat pouze mapami,; které můžeme podle £orav existence členit na mapy: - Vizúálně-analogové („klasické* mapy, včetně reliéfních, fcohiedových a perspektivních map, ortofotomap, kino-map a podobně) - počítačové (specifický grafický výstup těchto dat a údajů z počítače prováděný ze souboru údajů zakódovaných v jazyku počítače a jeho záznamu na pamětovém médiu) a digital -ní (kartografický obsah zakódovaný v číslicové podobě) - fiktivaě-prostorové (anaglyfieké, stereoskopické, holografiere a další) - myšlenkové (mentální - vyjadřující kartografické předsta -vy, jejichž pomocí si uvědomujeme určité prostorové charakteristiky a společenské poznatky). Kartografická znázornění jsou velmi rozmanitá a proto i jejich klasifikace jsou značně složitá. Třídících hledisek je celá^ řada. Kromě již uvedené formy existence jsou to účel mapy, obsah, měřítko, znázorněný prostorf matematická definova-noat, formát a další. První systematické třídění map podle různých hledisek v naší literatuře uvádějí J.Kovařík a K.Dvořák (1964, 32-36). Oálei např. K.Kuchař (1972, 18) seznamuje se zařazováním map bodle Mezinárodního desetinného třídění (UDC) ve třídě 912 . L*Lauermann (1974, 21-35) prohlubuje, upřesňuje a doplňuje, třídění hlavně podle obsahu a účelu map, mimo jiné zdůvodňuje rozdělení máp topografických a obecně geografických. Jedno z nejnovějších třídění publikují S.Ledabyl, K.Pecka a K.Dvořák (1976, 24-29). Zááné z nich však neuvádí mapy Životního prostředí. 2£de uvedené třídění map životního: prostředí přednesl poprvé; autor tohoto skripta na kartografickém semináři „Vývoj a současný stav moravské kartografie** - Brno^ 29.XI. 1977. Pod-Jcladém této klasifikace je typologie „map srödowiskowych" nadržené S.Leszczyckim (1976, 157-164). ;U map Životního prostředí rozlišujeme: - všeobecné třídění - třídění jmapipodle základních hledisek (podle obsahu, účelu a koncepce) -třídění jmap podle vedlejších hledisek Ípodle Měřítka), - 114 - 4.2,1 Všeobecné třídění map Základními typy map Životního prostředí jsou obecné, speciální a aplikované mapy (J.Demek 1978, 17). Obecné mapy životního prostredí Obecné mapy životního prostředí jsou mapy, které přiměřen ně měřítku znázorňují všechny prvky Životního prostředí (viz 1.2.4) ve zkoumaném území. Při jejich sestavování se výrazně projeví aplikace metod kartografické generalizace. Obecné mapy životního prostředí je možné podle Časového faktoru dále rozdělit na statické a dynamické. První představují skutečný stav k určitému datu nebo za určitý časový úsek. Druhé se zabývají probíhajícími procesy nebo změnami ve stanoveném období. Déle je možno obecné mapy životního prostředí dělit podle způsobu interpretace vzájemné vazby objektů a jevů (prvků, složek a systémů) na komplexní a syntetické (mapy syntézy). Komplexní mapy podávají všestrannou charakteristiku složek nebo vazby a vztahy mezi nimi, často vytvářejí novou tematickou kvalitu (napr.vliv průmyslových exhalací na vegetaci). Syntetické mapy pojímají prostředí jako celek všech nebo alespoň hlavních komponent v jejich souvislosti a vzájemné podmíněnosti. K syntetickým mapám náležejí rovněž mapy, které kvalitativně znázorňují jednotlivé subsystémy životního prostředí pomocí srovnatelných ukazatelů. Speciální mapy životního prostředí Tyto mapy znázorňují jednotlivé prvky systému životního prostředí (např. znečištění vod apod.) nebo jednotlivé aspekty životního prostředí (např. stupeň urbanizace území). Tyto analytické mapy jsou často úzce specializované (např. mapa imisí fluoru), mají zpravidla charakter registrující, tzn. že převážně představují skutečný stav v určitém prostoru a čase. Analytické mapy mohou být „monotematické**, tzn. že každý znázorňovaný jev nebo charakteristika je na samostatné mapě., nebo „polytematické", jestliže jsou na jedné mapě znázorněny; dv$ či více jevy nebo dvě či více jedmotlivé^ (nekomplex- - 115 ní) charakteristiky jednoho jevu. Speciální mapy jsou sestavovány v různých měřítkách. Pro jejich konstrukci je možné přímo navázat na automatické zpracování uvažovaných dat a využít automatizace kartografických prací. Speciální mapy mohou být vhodným podkladem pro sestavování obecných syntetických a komplexních map životního prostředí. Aplikované mapy životního prostředí Aplikované (ušité, utilitární) mapy životního prostředí jsou zacíleny k určitému použití, a to jak ve vědě, tak i hos-podářsko-technické praxi. V některých případech je obtížné stanovit hranici mezi aplikovanými a ostatními typy map. Aplikované mapy se liší hlavně výběrem informací, které jsou v nich obsaženy. Soubory aplikovaných map, určených pro praxi, by mely obsahovat mapy zhodnocení současného stavu Životního prostředí, mapy návrhu opatření pro zlepšení stavu životního prostředí a mapy životního prostředí, znázorňující pravděpodobný stav po provedených opatřeních. Takovýto soubor by umožňo -val lepší rozhodování zainteresovaných složek při plánovitém řízení jednotlivých oborů lidské činnosti. Významným typem aplikovaných map jsou mapy prognózní. 4.2.2 Třídění map- podle obsahu Základní dělení map podle obsahu až po skupiny druhů map krajiny a životního prostředí je znázorněno na obr.39. MAPY GEOGRAFICKÉ TEMATICKÉ staré, kartograf, kuriosa... VARIA topografické obecně geografické fyzíckogeografické 1 socioekonomické technické I (vojenské, pro veřejnost) podrobné, přehledné geomorfologické,-hydrologické... ^r krajiny a Životního prostředí - demografie- katastrál-ké, průmyslu... ní, důlní... charakterizující KaŽP stupni přetvoření KaŽP ohrožení ŽP ochrany ŽP Obr.39. Základní třídění map podle obsahu - 116 - Dosud se mapy krajiny zařazují většinou na konec řady map fyzickogeografickych. Do tohoto druhu map by patřily pouze mapy vysloveně přírodních krajin. Jestliže se v obsahu map krajin výrazněji projevuje lidská činnost, pak již do fyzickogeografickych map samozřejmě nepatří. Proto v tomto třídění zahrnujeme mapy krajiny do společného druhu s mapami životního prostředí. Vyplývá to především z třídění map podle obsahu. Běžně se zde užívá výraz „mapa životního prostředí". Pojem „krajina" je zdůrazněn pouze u těch skupin map, kde je mapována především krajina nebo její složky. Mapy charakterizující krajinu a Životni prostředí Tuto skupinu tvoří mapy jednotlivých složek (komponent) krajiny - reliéf, vodstvo, půdy, vegetační kryt a živočíšstvo 7e vztahu k Činnosti lidské společnosti (např. antropogenní transformace reliéfu, využití půdního fondu a osídlené plochy, území technické infrastruktury, rekreační plochy, chráněná území a další). Mapy stupně přetvořeni krajiny a životního prostředí Vlivem lidské činnosti je krajina neustále přetvářena, způsobené změny mohou být pozitivní nebo častáji negativní. Podle stupně přetvoření je možné rozlišit tři druhy map: - přírodní krajiny (prvotní, druhotné) - přetvořené krajiny (kulturní) - umělé (urbanizované, industrializované) prostředí. Podle S.Leszczyckého (1976) má přetvořená krajina ve většině svých komponent přírodní charakter, jednotlivé její složky jsou do 50 % přetvořené lidskou Činností. Umělé prostředí je velmi silně přetvořené, přírodní složky jsou změněné nad 50 96. Mapy ohroženi životního prostředí Znečištění, poškození a zničení životního prostředí je způsobeno lidskou činností a zasahuje jednotlivé komponenty prostředí nebo celek jako takový. Můžeme rozlišit v podstatě tři skupiny map: Znečištění, poškození a zničení přírodních složek životního prostředí: - znečištění ovzduší - 117 - - zneciátěhí povrchových a podzemních vód - přetvoření (transformace) reliéfu - devastace a eroze půd - devastace rostlinného krytu, zesteonění - zničení živočišné složky - ohrožení mikrobiologické. ZneČiStSní, ohrožení a zničení prostředí umělými složkami: - hluk, ultrazvuk, vibrace - jaěstské a průmyslové odpady a kaly, odpadní vody, skládky - post-produkční neplodné půdy - radioaktivita, ionizující záření, elektromagnetické vlny. Zhoršené Životní podmínky: - podprůměrné bytové podmínky - podprůměrné pracovní podmínky - podprůměrné komunikační podmínky - zhoršené možnosti rekreace a odpočinku. i Y této skupině jsou zahrnuty i mapy komunálních služeb, sppdaření a vybavení elektrickou energií, plynem, vodovody, kanalizací apod., zabezpečení hygieny práce a bydlení, zd>a- Mapy ochrany životního prostředí l^to mapy mají sloužit především k plánovitému obhospodařování území. Hlavní typy tvoří mapy; - úzeifií pod státní ochranou (jímací území vodních zdrojů a chráněných území (národní parky, chráněně krajinné oblasti, státní přírodní rezervace ad.), chráněných přírodních výtvorů, výskytu chráněných rostlin a živočichů, studijních ploch rekultivovaných území rozptýlené zelené a trvalých travních ploch, sadů, parků a hřbitovů ochíany minerálních zdrojů Čistého ■ ovzduší >. vojd a ticha. - 118 - 4.2.3 Iři d ô ní map p o dľ I e TSK e 1 u Účel mapy je ^rozhodující činitel při řešení jejího obsa* hu i způsobu grafického vyjádření. Existují vSak mapy stejné-*-ho účelu a různého obsahu a naopak. V případě map životní* ho prostředí rozlišujeme podle účelu mapy: - pro průmysl (rozšíření, intenzifikaci a změnu struktury průmyslové výroby) - pro zemědělství a lesnictví (rozšíření, intenzifikaci, nové formy produkce) - pro vodní hospodářství (využívání vodních zdrojů, vodohos* podářská výstavba) - pro dopravu (růst intenzity, nové formy dopravy) - pro bytovou výstavbu a služby (terciemi sféru) - pro města a městské aglomerace (rozvoj procesů urbanizace) - pro rekreaci a odpočinek - pro orgány lidosprávy a další (zvláště pro celkové řešení koncepce krajiny a Životního prostředí) - pro obranu státu. 4-2.4 Třídění map podle koncepce Podle koncepce je možné dělit mapy životního prostředí na inventarizační, taxační, konstruktivní a prognózní. Inventarizační mapy životního prostředí Inventarizační (popisné, registrující, dokumentační) mapy zachycují skutečný - aktuální stav s event, vyznačením geneze jednotlivých jevů, forem nebo procesů. Taxační mapy životního prostředí Taxační (hodnotící, valorizační, bonitační) mapy znázorňují jevy nebo procesy z hlediska jejich hodnoty pro určitý obor lidské činnosti a vzhledem k možnostem a ohraničení této činnosti. Konstruktivní mapy životního prostředí íyto mapy obsahují doporučení pro ochranu a tvorbu život- - 1 f9 - ního prostiedí. Jsou to např. doporučení pro optimalizaci přírodního základu životního prostředí, doporučeni pro racionální organizaci území nebo racionální využívání přírodních zdrojů a péči o životní prostředí. Prognózní mapy Životního prostředí Významným typem jsou mapy prognózní, které jsou informačními systémy představujícími modely vývoje Životního prostředí v určitých časových úsecích. Prognózní mapy obsahují též dynamiku trend změn od aktuálního stavu k určitému datu Či období v budoucnosti. Znázornění vývoje jednotlivých prvků je při složitosti systému životního prostředí nezbytné. 4.2.5 Třídění map podle měřítka Významným určujícím činitelem je měřítko mapy. Do značné míry nám ovlivňuje (limituje) rozsah obsahu a grafického zaplnění mapy* V případě řeěení např. měřítkové řady souboru map je měřítko mapy jedním ze základních třídících hledisek. Podle měřítka mapy rozeznáváme tři skupiny: mapy velkého (1:1 000 až Is 10 000), středního (1:25 000 až 1:100 000) a malého měřítka (1:200 000 a menšího). Toto dělení je určeno pro území našeho státu a má poněkud posunuty hranice měřítek oproti třídění dalších map, např. topografických. Způsob znázornění se rovněž bude měnit s měřítkem mapy Životního prostředí. Na mapách velkého měřítka budou znázorněny jednotlivé prvky životního prostředí, např.jednotlivé zdroje emisí a rozsah znečištěného území včetně kvantitativního vyjádření. Na mapách středního měřítka bude třeba přistoupit již ke generalizaci, protože vlivy jednotlivých zdrojů znečištění se budou překrývat a vznikne tak nezřídka značně složitý obraz. Mapy malého měřítka pak budou nejspíše vyjadřovat syntetizující stupeň kvality životního prostředí. Úrovně syntézy ovšem mohou být různé v závislosti na úrovni informací o Životním prostředí. Mapy životního prostředí malých měřítek (zpravidla menší než měř. 1:500 000, ale někdy též středních měřítek apod.) se většinou vyznačují velkým zjednodušením obsahu - 120 - mapy. Jsou často schematické, chudé v obsahu a málo přesné. Je to většinou způsobeno tím, že nevznikají generalizací obsahu podrobnějších map, ale sestavují se na podkladě syntézy nedostatečného statistického materiálu a dalších informací o životním prostředí (obr.40). Obr.40. Vztah mezi měřítkem grafického zpracování, množstvím informací o životním prostředí a etapou zpracování velké —» střední t* mafé MĚŘÍTKO ZPRACOVÁNÍ .......... 1.--------------2. -------------- 3. 1. úvodní projekt na všeobecné úrovni, event, výstupní přehledné zpracování v měř. 1:200 000 až 1:500 000, případně menším 2. detailní zpracování ve vybraných specializacích (1:1 000 až 1:10 000) - nehodí se pro všechny tematiky a pro celé mapované území - problémy generalizace; vhodné např. pro studium vybraného sídla, výrobního závodu, lokality 3. „univerzální" vyhodnocení ve středním měřítku (1:25 000 až 1:100 000) ve všech tematikách, analýzách i syntézách, dílčí a většinou í konečné zpracování. S měřítkem mapy se bude měnit nejen způsob znázornění obsahu mapy, ale též koncepce, charakter mapy (analytické, syntetické a komplexní) a stupeň kartografické generalizace. Proto na základě zkušeností je vhodné vyhotovovat mapy životního prostředí v měřítkách: -1:10 000 mapy inventarizačního typu pro sídla, jejich okolí a objekty mimo sídla (výjimečně v měřítkách větších) - 1:50 000 taxační mapy, event, inventarizační mapy mimo sídla (méně obvyklá mohou být měř. 1:100 000 nebo 1:25 000); - 121 - zvláštním případem mohou být mapy konfliktních území - 1:250 000 konstruktivní mapy určené především pro rozhodovací a řídící činnost a mapy prognózní (též v měř. 1:200 000 event, větším) - 1:500 000 a menší určené pro řešení základních koncepcí péče o životní prostředí, pro výuku a popularizační činnost. Další hlediska, používaná při třídění map - podle zobrazeného území, podle kartografického zobrazení, místa vydání, použitých grafických technik, formátu a další - jsou při třídění map životního prostředí zanedbatelná. 4.2.6 Možnosti dalšího rozpracování klasifikace Hlavní pozornost v tomto třídění map Životního prostředí je věnována třídění podle obsahu map. Klasifikace je omezena pouze pro potřeby našeho státu, proto v ní nejsou zahrnuty napr, mapy znečištění moří a oceánů. Za úvahu však stojí mapy zhotovené na podkladě leteckých, případně družicových snímků. Snímky dávají úplný a věrný ob^ raz stavu Životního prostředí, snímky zhotovené v určitých časových intervalech umožňují studium změn a procesů, které v krajině probíhají. Snímky mají velký význam jak pro kartografii životního prostředí, tak i pro výzkum životního prostředí obecně. S nastupující automatizací v kartografii souvisí převádění grafické informace na informaci digitální. Při třídění digitálních map budou, i když v jiné formě, uplatněna všechna předchozí třídící hlediska. 4-3 TEORETICKÁ BÁZE MAP ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ Mapy životního prostředí jsou důležité informační systé^ my. Mají informační význam pro komunikaci v oboru Životního prostředí nejen v rámci geografie, ale i v okruhu vědních oborů zabývajících se touto důležitou tematikou. V souvislosti s rozvojem monitorování životního prostředí, s rozvojem metod - 122 - dálkového sondování a automatizovaného zpracování výsledků bude význam těchto map dále vzrůstat (J.Demek 1978, 20). Obecně lze říci, že teorie tematických map, a zvláště map životního prostředí, byla dosud málo rozpracována. Formálně--meehanický přístup k sestavování map životního prostředí bez hlubších znalostí kartografických aspektů tematických map nemůže zabezpečit správnost záznamu, přenos a srozumitelnost informací o životním prostředí a buzení nových poznatků. Základními kartografickými požadavky při sestavování map životního prostředí je dodržení zásad pro tvorbu speciálních tematických map, a to zásady jednoty, výběru, koordinace, generalizace, měřítka, prostorové názornosti, zvýraznění dominant, jednoduchosti a srozumitelnosti (viz kap.3). Důležitým předpokladem je též zvládnutí teorie a vypracování vysvětlujících legend se speciální znakovou soustavou map životního prostředí a navržení etalonu barev těchto map. Tyto všeobecné požadavky je nutné jednotně uplatňovat při sestavování každé nové mapy životního prostředí podle jejího účelu a koncepce. Při automatizaci procesů sestavování sěstavitelského (autorského) originálu mapy působí obsahová analýza objektů mapování jako limitující faktor v interakci „Člověk«-»stroj". Mate-maticko-kartografieké modelování může v současné době zabezpečit v podstatě pouze odraz tvarů objektů a odraz a vyhodnocení prostorových vztahů. Vyhodnocení obsahových a funkčních vztahů (kvalitativní stránky) zůstává nadále doménou subjektu - se-stavitele mapy. Proto teorii tematického mapování a automatizovaného zpracování map životního prostředí (a tematických map obecně) bude třeba věnovat další pozornost. - 123 - LITERATURA Arnberger E. (1966): Handbuch der thematischen Kartographie. 554 str. F.Deuticke, Wien. Aslanikašvili A. F. (1967): Jazyk karty. Trudy Tbilisskogo Gosudarstvennogo Universiteta, 122/1967 : 13--34. Tbilisi. Aslanikašvili A. F. (1974): Metakartografija -- Osnovnyje problémy. 124 str. Mecnijereba, Tbilisi. Baran L. (1978): Barva v umění, kultuře a společnosti. 1-vyd., 315 str. SPN, Praha. Berljant A. M. (1978): 0 vizuaľnoj ocenke korreljacii javljenij po tematičeskim kartám. Geodezija i kartografi-ja 4/1978:64-67. Nedra, Moskva. Bertin J. (1967): Sémiologie graphique. 431 str. Gauthi-er-Villars • tóouton, Paris. (1973): 2.vyd. La Haye, Paris. Bertin J. <1974): Graphische Semiologie. 430 str. Walter de Gruyter, Berlin. Bertin J. (1976): Perception visuele et transcription cartographique. International Yearbook of Cartography XVI:25-43. Kirschbaum Verlag, Bonn / Bad Godesberg. Board Ch. (1977): The Geographer's Contribution to Evaluating Maps as Vehicles for Communicating Information. Internat. Yearb. of Cartogr. XVII/1977:47-59. Kirschbaum Verlag, Bonn / Bad Godesberg. Čapek R. (1979): Izolinie. Sborník Československé geografické společnosti 84:3:263-271. Academia, Praha. Čáslavka I. (1966): Unifikace mapových značek na tematických mapách. Sborník ze semináře o tematických mapách, str.59-68. ČSVTS, Praha. Čáslavka I. (1975): Názvosloví topografických (geografických) objektů a jeho význam v soudobých a výhledových trendech kartografie. Sborník IV. kartografické konference Nové směry v kartografii, str.199-232. ČSVTS, Brno. D e m e k J. (1977): Úvod do studia geografie - l.část: Teoretické základy geografie. Studia Geographica 63, 93 str. Ggü ČSAV, Brno. B e m e k J. (1978): Mapy životního prostredí. Scripta fac. sei. nat. UJEP Brunensis, Geogr.1, 9:15-20. Brno. G o c h m a n V. M. , M e k 1 e r M. M. (1971): Teorija informácii i tematičeskoje kartografirovanije. Voprosy geografii 88:172-183 - Teoretičeskaja geogr. Mysl», Moskva. Grygorenko W. (1976): Structural Interpretation of the Graphic Image of a Map and Automatic Machine Graphics. The Polish Cartography /J.Ostrowski edit./ str. 101-113- PPWK, Warszawa. - 124 - Čižmár J. (1978): Informačná schopnosť máp. Zborník V. kartografickej konferencie Kartografia a spoločenský pokrok, str.82-89. ČSVTS - SVTS, Banská Bystrica. Hájek M. , K o n d á š Š. (1973): Grafická zaplnenosť mapy. Geodetický a kartografický obzor 19/61:10:275-278. SNTL, Praha. Hájek M. a kol. (1978): Kartografická tvorba a reprodukcia, učební text SVTS Bratislava, 1-vyd., 423 str., 195 obr. Bratislava. I m h o f E. (1972): Thematische Kartographie. Lehrbuch der Allgemeinen Geographie, Bd.X, 360 Str., 6 příl. Walter de Gruyter, Berlin / New York. Journaux A. (1975): Legende pour une carte de l'en-vironnement et de sa dynamique. 24 05+9) str. Publications de la Faculté des Lettres et Sciences Humaines de ľUniversitě de Caen, Caen. Konečný if. (1978): K vyjadrení antropogenních vlivů na reliéf v geomorfologických mapách. Scripta fac. sei. nat. ÜJEP Brunensis, Geogr.1, 9:27-34. Brno. Kovařík J. , Veverka B. (1980): Kartografická tvorba. 1.vyd., 180 str. Vydav. ČVUT, Praha. Kraus V. (1963): Návody pro kartoreprodukci - část III. Barvy. 1.vyd., 142 str. SNTL, Praha. Lauermann L. (1974): Technická kartografie I. 346 s. VAAZ, Brno. Lauermann L. (1978): Technická kartografie II. 319 s. VAAZ, Brno. Leszczycki S. (1976): Mapy srodowiskowe. Studia So-cietatis Scientiarum Torunensis VIII 0:4/6:157-164. Toruň. Makowski A. (1976): The Basis of Colour Technology in Cartography. The Polish Cartogr., str.81-100. PPWK, Warszawa. Mcllwain K. , Dean Ch. E. (1960): Principy barevné televize. 1.vyd., 424 str. SNTL, Praha. Meine K. - H. (1974): Kartographische Kommunikationsketten und Kartographisches Alphabet. Ein Beitrag zu Theorie der Kartographie. Mitteilungen der Österreichischen Gesellschaft 116/1974:111:390-418. Wien. Míchal I. (1979): Metodické problémy hodnocení úrovně životního prostredí v rámci územně plánovacích prací. Výstavba a architektura XXV:5-6/79:22-33. VÚVA, Praha. Morrison J. L. (1976): The Science of Cartography and Its Essential Processes. Internat. Yearb. of Cartogr. XVI:84-97- Kirschbaum Verlag, Bonn / Bad Godesberg. M u e h r c k e P. C. (1972): Thematic Cartography. Association of American Geographers, Resource Paper 19. 66 str. Washington. - 1?5 - M u r d y e h Z. (1978): Koncept a kresba map. I.vyd., 151 s. SPN, Praha. N e e f E. (1974): Zur Kartierung von Umweltstörungen. Geogr. Berichte 19:70(1):1-11. VEB H.Haack, Gotha / Leipzig. Pelikán V. (1975): Klíč značek podrobných a detailních map ochrany podzemních vod. 14 str. Geotest, n.p., Brno. Pravda J. (1979): Gnozeologicko-semiologické aspekty kartografického vyjadrovania. Geodetický a kartografický obzor 25/67:1:3-7. SNTL, Praha. Ratajski L. (1973): Metodyka kartografii spoXeczno-go-spodarczej. 379 str. PPWK, Warszawa. Ratajski L. (1976): Pewne aspekty gramatyki jazyka mapy, Polski Przeglad Kartograficzny 8/1976:2:49-61. PPWK, Warszawa. Roubíček V. (1963): Grafické znázorňování ve statistice. 220 str. SEVT, Praha. SaliŠčev K. A» (1976): Kartovedenije. 437 str. Izd. MGÜ, Moskva. S a 1 i ä Č e v K. A, (1980): Kartografi ja. i jejo mesto v sis-teme nauk. Vestnik Moskovskogo uňiversiteta, ser.5 geogr. 1/1980:3-10. Moskva. Srnka E. (1968): Analytické řešení generalizace v kartografii. 159 str. VAAZ, Brno. Srnka E. (1977): Matematická kartografie. 322 str. VÁAZ, Brno. Šuchov V. I. (1967): Informaeionnaja jomkosť karty- En-tropija. Izvestija VysŠich učebných zavedenij, ser. Gěo-dezija i aerofotos*jomka 4/1967:11-17. Moskva. Salda J„ (1968): Od rukopisu ke knize a časopisu. 3.zcela přeprac.vyd., 336 str. 189 obr. SNTL, Praha. Štusáková H. (1973): Geografické názvy na obecně zeměpisných a vlastivědných mapách. Zprávy Geografického ústavu ČSAV X:8:3-6. GgÚ ÖSAV, Brno. Töpfer F. (1979): Kartographische Generalisierung. 2.vyd. Ergänzungsheft zu Petermanns Geographischen Mitteilungen Nr*276. 336 str. VEB H.Haack, Gotha / Leipzig. U ho r c z a k F. (1976a): Kryteria wszechstronnej klasyfi-kacji map. Polski Przeglad Kartograficzny 8/1976:1:1-20. PPWK, Warszawa. Uhorczak F. (1976b); Typogram Maps and Their Applications in the Multi-parameter Representation of Phenomena. The Polish Cartography 1976:75-80. PPWK, Warszawa. Witt W. (1967): Thematische Kartographie. 766 str. Gebrüder Janecke Verlag, Hannover. Zapletal L. (1973): Kartografické vyjadřování antropo-genních forem reliéfu v CSSR. Sborník prací přír.fakulty Univ.Palackého 42/1973:Geogr.-Geol.XIII:223-238. Olomouc. - 126 - SEZNAM VYOBEAZENÍ Obr. 1. Příklady hodnotových měřítek 15 Obr. 2. Optické vlastnosti kartografického znaku (upraveno podle J.Bertina 1973, 51) 33 Obr. 3. Vlastnosti a parametry grafického výrazu a jejich aplikace (upraveno podle J.Bertina 1976, 31) 34 Obr. 4. Sémiotické aspekty obsahu mapy: a - syntaktické, b - syntaktické a sémantické, c - syntaktické, sémantické a sygmatické 39 Obr. 5. Výběr a tvorba znaku ve shodě se zásadami izómor- fismu tvaru 45 Obr. 6. Tvorba odvozených znaků skupiny příbuzných prvků podle vedoucího znaku ve shodě se zásadami izo-morfismu obsahu 46 Obr. 7. Ukázka mimoměřítkových znaků: a - geometrických, b - symbolických, c - obrázkových, d - písmenových a Číslicových signatur, e - bodového způsobu 49 Obr. 8. Návrh modifikace vybraných znaků pro automatizovanou tvorbu map {upraveno podle W.Grygorenka 1976, 110) 50 Obr. 9. Ukázka vzorníku symbolických znaků Kartografie, n.p., Praha 51 Obr.10. Ukázka liniových znaků: a - identifikačních, b - izarytmických, c - hraničních, d - pohybových 53 Obr.IK Ukázka plošných znaků: a - čárových rastrů, b - dezénových rastrů, c - půltónového rastru, d - popisu areálu 57 Obr.12. Ukázka vzorníku bodových rastrů Kartografie, n.p. Praha 58 Obr.13. Ukázka rastrů pro znázornění; 1-4 kvantitativní charakteristiky 5-8 kvalitativní charakteristiky 59 Obr.14. Ukázka tvarů bodově lokalizovaných diagramů (podle E.Arnbergera 1966, 243) 61 Obr.15» Ukázka kvantitativních znaků: a - bodově lokalizovaných diagramů, b - liniově lokalizovaných diagramů a c - plošně lokalizovaných diagramů 63 Obr.16. Ukázka pseudostereoskopických znaků: a - bodově lokalizovaných, b - plošně lokalizovaných 67 Obr.17« Vizuální vztah mezi délkou, plochou a objemem (podle E.Arnbergera 1966, 324) 68 Obr.18. Diagram barev mezinárodního kolorimetrického systému C.I.E. (podle Mezinárodní komise pro osvětlování) 70 Obr.19. Model tělesa barev (podle V.Krause 1963, 47) 71 - 1Z7 - Obr.20. Model psychologických vjemů tělesa barev Obr.21. Základní model míšení barev Obr.22. Vjem hloubky barev (podle A.Makowského 1976, 94) Obr.23. Kruhové uspořádání světlých barev (podle A.Makow ského 1976, 95) Obr.24. Kruhové uspoŕádání jasných barev (podle A.Makow ského 1976, 95) Obr.25. Kruhové uspořádání temných barev (podle A.Makow ského 1976, 96) Obr.26. Základní rozdělení pro barevné znázornění prvků životního prostředí Obr.27. Ukázka hlavních tvarů moderního tiskového písma (podle J.Saldy 1968, 28) Obr.28. Velikosti a názvy stupňů písma Obr.29. Ukázka vzorníku písma Kartografie, n.p., Praha Obr.30. Ukázka vzorníku písma Kartografie, n.p., Praha Obr.31. Propisot - vzorník písem pro veřejnost, vyráběných Obchodními tiskárnami Kolín Obr.32. Ukázka optickofyziologických a psychologických jevů: irradiace a jevy kontrastu Obr.33. Ukázka optickofyziologických a psychologických jevů: optickogeometrických klamů Obr.34. Schéma jednotné soustavy kartografických znázor-ňovacích metod a prostředků (upraveno podle A.F. Aslanikašviliho 1974, 37) Obr.35. Ukázka řešení zrcadla mapových listů Obr.36. Ukázka kladu listů ostrovních map Obr.37. Návrh znaků vybraných prvků map životního prostředí: hranice Obr.38. Návrh znaků vybraných prvků map životního prostředí: objekty a detrimenty Obr.39- Základní třídění map podle obsahu Obr.40. Vztah mezi měřítkem grafického zpracování, množstvím informací o životním prostředí a etapou zpracování - 128 - Autor RNDr. Milan V. Drápela, CSc. Název: VYBRANÉ KAPITOLY Z KARTOGRAFIE Vydavatel: Univerzita J. E. Purkyně v Brně Určeno: pro posluchače fakulty přírodovědecké a pedagogické Vedoucí katedry: doc. RNDr. Rudolf Brázdil, CSc. Povoleno: rektorátem Univerzity J. E. Purkyně v Brně dne 17.11,1981, č.j. 5442/81 D !X/1 Nakladatel: Státní pedagogické nakladatelství, n. p., Praha 1 Číslo publikace: 1112-3699 Vydání: první, 1983 Náklad: 300 výtisků Stran: 128 AA/VA: 8,73/9,50 103/23 823 Tematická skupina a podskupina: 1 7/31 Tiskárna: Tiskařské závody, n.p., provoz Čelákovice Druh tisku: ofset 17 - 145 - 83 Cena Kčs 8,50 Tato publikace neprošla redakční ani jazykovou úpravou v redakci nakladatelství