9 KAROTÁŽ
; ■ • ■'- Poiem karotM (z francouzského carottage éleotrique) zavedli bratři Marcel a Conrad Schlumbergerovi, když v r. 1927 poprvé úspěšná> vých měření ve vrtech pro identifikaci ropou syceného kolektoru Tento název dnes plně nevystihuje obsahovou náplň pojmu a je často nahrazován přesnějším ľkdyž v praxi méně vžitým názvem geofyzikální méření ve vrtech. Zahrnuje soubor geofyzikálních metod, které směřují ke stanovení fyzikálních vlastnost!hornin, kapalin vyplňujících vrt a pórový Bi puklinový prostor v horninách, k objasnení Srýcľgeometrických parametrů vrtu (průměr, odklon, směr) a vrstev (sn>ěr, sklon) Hloubkový dosah karotážních metod, vymezeny prostorem, z něhož pri-3 asi 90 % signálu, se pohybuje v rozmezí několik
(výjimečně u některých odporových měření), v průměru nepřesahuje prve desítky ÍI To znamená, že karotážní metody mohou identifikovat geologická telesa, která jsou vrtem přímo zastižena. Geofyzikální metody s podstatně větším hrubko, vým dosahem (desítky až stovky m), používané pro vysledovaní tvaru geologického tělesa nebo zjištění existence tělesa mimo vrtný otvor (v prostoru mezi dvěma vrty, vrtem a povrchem, vrtem a důlním dílem), řadíme do skupiny vrinych variant geofyzikálních ^ yelmi podobala povrchovým profilovým měře-
ním a prováděla se bodově. Postupně však byly vyvinuty poloautomatické později plně automatické karotážní soupravy, které poskytuj í mfojmaci o ™f™em*^™' ním parametru ve formě karotážního záznamu ve zvoleném hloubkovém měřítku Ten obsahuje kromě vlastní karotátní křivky též přesné hloubkové údaje ve formě hloubkových značek a Časové údaje ve formě časových značek sModer^karot^^U; pravý jsou bud vybaveny zařízením pro zápis měřených veličin na děrnou čimagnetickou pásku (tzv. číslicové karotážní zapisovače) tak, aby bylo možno měření vyhodnotit na počítací, nebo pracují ve spojení se stolním kalkulátorem (obr 72, 7d).
Jednotlivé karotážní metody jsou většinou odvozeny z povrchových geofyzikálních metod, a mají tedy i společný fyzikální princip a teoretiky základ. Nebudeme je tedy v této kapitole znovu uvádět, více prostoru budeme naopak věnovat metodám, které jsou pro měření ve vrtu specifické a nemají odpovídající ekvivalent v povrchovém geofyzikálním průzkumu. , m -
Specifika geofyzikálního měření ve vrtech spočívá především v tom ze měřicí systém se musí vměstnat do měřicí sondy válcového tvaru o průměru něko-likacm a délce nepřesahující prvé jednotky m Zejména P^JI^hZÄ průměry karotážních sond se stále zvyšují s ohledem na mzší náklady při hloubeni maloprůměrových vrtů. U běžnějších zařízení se proto přistupuje k výrobě maloprůměrových sond (0 30 až 36 mm). Velkým pomocníkem při tom je mikro-Erotechnika. Při nejlepší snaze konstruktérů se však nedaří některé systémy do tak malých rozměrů vtěsnat. Metodika karotáže je tedy při vrtnem P™*".*™ konkrétního ložiska dána nejen teoreticky nej výhodnějším komplexem karotážních metod pro danou surovinu, ale mnohdy též technickými podmínkami a vybaveností karotážního pracoviště.
143
Výhodou geofyzikálního měření ve vrtech je témář bezprostřední styk měřícího elementu s proměřovaným prostředím. Proto také kvantitativní údaje o fyzikálních vlastnostech hornin a o přítomnosti užitkových, nerostů v bezprostředním okolí vrtu jsou daleko spolehlivější, než jaké může poskytnout po-
bi !■.<■; o}
Obr. 73. Schéma karotážní soupravy K-500 při prácí v terénu
a) zařízení kabiny operátora {viz též obr. 72), b) ostatní příslušenství karotážní soupravy
1 — proudové a měřicí panely pro eloktrokarotážní metody a pro metody jaderné karotáže,
2 — dvoukanálový registrátor karotéžníqh dat v analogové formě, 3 — ánalogočíslicový převodník pro zápis karotažnfch dat na děrnou pásku, 4 — kalkulátor HP 85
pro zápis karotážních dar n» magnetickou pásku, pro jejich redakci a vyhodnocení včetně grafického výstupu, 5 — panel s vývodem žil karotážního kabeljii, 6 —- meohanický přenos pohybu kabelu k registrační skříni, 7 — vrátek, 8 — kolektor, 0 — merné kolo, 10 — sníma6 hloubkových značek, 11 — karotážrií kabel, 12 — kladka, 13 — měřicí (karotážrií) sonda, jfá — čidlo, měřicí element (bod zápisu)
144
vrchové geofyzikální měření, při kterém je proměřované fyzikální pole často nepříznivě ovlivněno velkou mocností pokryvných útvarů. Přesto však i existence výplachu (vzduch, voda, jílovitý výplach, olejový výplach) ve vrtu ovlivňuje nepříznivě mořenou veličinu. Navíc vznikají na styku dvou prostředí o různých fyzikálních vlastnostech tzv. hraniční efekty, které způsobují, že na měřené křivce se např. náhlá změna v měřeném fyzikálním parametru projeví více nebo méně pozvolným přechodem od jedné úrovne* na druhou. Aby se vliv obou těchto faktorů (výplach, hraniční jevy) omezil na minimum, konstruují se jednak karotážní sondy, které vytvářejí tzv. f okusované pole (např, laterolog, vícecívková indukční'karotáž), nebo je sonda či její měřicí část přitlačována ke stěně vrtu a měřicí element je stíněn vůči výplachu (sondy pro některé varianty jaderné karotáže), nebo se konstruují karotážní sondy s několika detektory a do měřené veličiny je vnášena oprava na nerovnosti ve stěně vrtu (tzv. kompenzované měřicí sondy).
9,1        Elektrokarotážní metody
Do tohoto pojmu zahrnujeme všechny karotážní metody, při kterých proměřujeme přirozená nebo uměle vyvolaná elektrická pole ve vrtu. U druhé skupiny může být elektrická energie do horninového prostředí zaváděna galvanicky (všechny odporové varianty, metoda VP), nebo indukčně (indukční karotáž, dielektrická karotáž — viz kap. 9.2).
9.1.1     Metoda vlastních potenciálů SP
Ve vrtu vznikají přirozená více méně stacionární elektrická pole jako důsledek difúzné absorpčních procesu, filtračních procesů a oxidačné redukčních procesů. Prvé dva druhy se uplatňují především v sedimentárních horninách, střídají-li se ve vrtném profilu polohy s různou mírou propustnosti a je-li mineralizace podzemních vod rozdílná od mineralizace výplachu. S oxidačně redukčními procesy ve vrtu se setkáváme na ložiskách většiny sulfidických a některých oxidic-kých rud, na ložiskách grafitu a antracitu, tj. převážné v horninách vyvřelých a metamorfovaných, jsou-li přítomny minerály s elektronovou vodivostí.
Pole vlastních potenciálů ve vrtu měříme buď v potenciálovém (SP), nebo v gradientovém uspořádání (SPg). V prvém případě měříme potenciál pohyblivé elektrody M vůči potenciálu nepohyblivé elektrody N umístěné nedaleko od ústí vrtu, v druhém případě měříme, přírůstek potenciálu mezi elektrodami M, N na vzdálenost L = 0,1 až 0,2 m. Charakter záznamu SP a SPg znázorňuje obr. 74. Propustná poloha (písky, pískovce, slepence) v písčitojílovitém profilu se nejčastěji projeví zřetelnou zápornou anomálií SP, dosahující velikosti desítek mV. Rudní sulfldická poloha se při měření v době, kdy ještě probíhají vrtné práce, projeví nejčastěji kladnou anomálií SP, za delší dobu po skončení vrtných prací naopak zápornou anomálií SP. Příčinou tohoto jevu je vznik galvanické dvojice (otěr Fe z vrtného nářadí na sulfidickó rudní poloze), která za delší dobu po skončení vrtných prací zanikne.
Záznam vlastních potenciálů se používá v sedimentárních pánvích pro vymezení porézních propustných poloh v profilu vrtu (zejména při průzkumu ropy, zemního plynu a pro hydrogeologické cíle), pro základní litologické členění vrtného profilu (rozlišení psamitů a psefitů od pelitů), pro stanovení celkové koncentrace minerálních látek v podzemních vodách; v rudních rajónech pro vymezení poloh se sulfídickým nebo magnetitovým zrudněním.
145
b] c) d)
Obr. 74. Projev aulfidické rudní polohy na záznamu vlastních potenciálů SP (a), gradientu vlastních potenciálů SPg (b), elektrodových potenciálů EP (c) a klouzajícíoh kontaktů KK (d) M, N ^- měřicí elektrody, A, B — proudové elektrody, <? — regiätracní galvanoměr mA — nnhampérmetr, Ba — anodová baterie, jR0 — kontrolní odpor (1 O), Re — reostat
9.1.2 Metoda elektrodových potenciálů EP
Slouží k identifikaci minerálů 8 elektronovou vodivostí ve stěno vrtu. Hlubinná sonda pro měření elektrodových potenciálů má dvě elektrody vyrobené ze stejného kovu (nejlépe Zn). Jedna z nich M ve tvaru štětečkové elektrody klouže po stěně vrtu, druhá, srovnávací, je tvořena dvěma prstenci (iVi, N2), které jsou uloženy symetricky kolem elektrody M a stěny vrtu se nedotýkají (obr. 74'e). Mezi elektrodami M a N měříme potenciální rozdíl. Pokud se státečky při posunu sondy dotýkají jalové horniny, existuje mezi elektrodami jen nepatrný konstantní potenciální rozdíl, vyvolaný různorodostí materiálu. Dotkne-li se však klouzající elektroda M minerálu s elektrónovou vodivostí (např. polohy sulfidů), objeví se mezi elektrodami M a N kladný elektrodový potenciál, dosahující hodnot několika set mV.
Záznamy EP dobře vyčleňují polohu obsahující vodivé (tedy převážně rudní) minerály, dovolí stanovit charakter zrudnění (litá rudní poloha, bohatá impregnace, vtroušené zrudnění), mocnost a strukturu rudního tělesa.
9.1.3 Proudová karotáž KK
Proudové karotáž představuje nejjednodušší využití umělého elektrického pole. Největšího rozšíření doznala v modifikaci označované jako metoda klouzajících kontaktů (KK) na rudních ložiskách. Využíváme přitom velkého rozdílu mezi vodivostí rudních minerálů (běžné sulfidy mají měrný odpor řádově lO"4 až 10^2£2m) a minerálů skládajících jalovou horninu (běžné horninotvorné minerály mají měrný odpor 103 až 10»íím).
Do vrtu spouštíme proudovou elektrodu A, která má tvar štětečků klouzajících po stěně vrtu. Druhá proudová elektroda B je na povrchu (obr. 7ád). Zdrojem proudu může být anodová baterie. Aby měl proudový okruh co nejmenŠí odpor, uzemníme povrchovou elektrodu na pažnici vrtu, nebo lépe na pažnici sousedního vrtu, a reostat, kterým regulujeme velikost proudu, dáme do nulové
146
polohy. Velikost proudu obyčejně registrujeme pomocí ohmického úbytku na přesném odporu j?0. Dotkne-li se elektroda A rudní polohy představované litou rudou nebo bohatou impregnací, objeví se na křivce KK prudké zvýšení proudu.
Metodu KK lze s úspěchem použit i ve vrtech pro průzkum nerud (jíly; vápence), a to i tehdy, je-li vrt bez výplachové kapaliny.
9.1.4     Odporová karotáž
Odporová karotáž rozlišuje základní horninové typy a nerostné suroviny v profilu vrtu podle jejich měrného odporu (viz kap. 2). Fyzikální základy i teorie jsou v podstatě shodné s teorií odporového profilovaní při povrchovém měření (kap. 5), s tím rozdílem, že ve výpoětu konstanty odporové sondy podle vztahu (5.7) se uplatní koeficient 4tc na rozdíl od povrchových měření (pracujeme v celém prostoru, nikoliv poloprostoru). Abychom vyloučili vliv SP, používáme pro napojení elektrod A, B stabilizovaného zdroje střídavého proudu o frekvenci / = 14 až 70 Ha. Potenciální rozdíl AU měřený na elektrodách M, N je tedy přímo úměrný hodnotě zdánlivého měrného odporu ga podle vztahu (5,6).
Ve vrtu a jeho bezprostředním okolí se svým vlivem na měřenou hodnotu q2 uplatní jednotlivá horninová prostředí nacházející se v hloubkovém dosahu použité odporové sondy, oddělená od sebe v nej jednodušším případě rovinnými vrstevními rozhraními a dále jedním nebo více válcovými rozhraními, jejichž osa je totožná s osou vrtu. S nejkomplikovanějšími odporovými poměry se setkáváme v sedimentárních horninách, kde se střídají písčité propustné a jílovité nepropustné vrstvy. V propustných vrstvách se obvykle vytváří bezprostředně při stěně vrtu tzv. zaplavená zóna o měrném odporu qxo, ve které je původní kapalinová výplň pórového prostoru plně nahrazena filtrátem výplachu, dále pak zótia průniku o měrném odporu ot, kde se obě kapaliny v pórovém prostoru mísí, a teprve ve větší vzdálenosti od stěny vrtu se setkáváme s horninovým prostředím, jehož měrný odpor Qt již není ovlivněn pronikajícím filtrátem výplachu. Na stěně vrtu se kromě toho vytváří výplachová kůrka o měrném odporu Qmc (obr. 75a).
Jednotlivých variant odporové karotáže je velké množství, liší se od sebe uspořádáním elektrod, hloubkou dosahu, diferenciační schopností a charakterem odporové křivky proti vrstvě o vysokém, nebo naopak velmi nízkém měrném odporu. Zde uvedeme jenom ty, se kterými se v praxi setkáváme nejčastěji.
Odporová karotáž jednoduchými tHelehtrodovými sondami představuje nej-starší variantu odporové karotáže. Je velmi nevhodná pro stanovení skutečného měrného odporu hornin Qt, přesto ji stále ještě hojně používáme, zejména pro základní litologické členěni vrtného profilu. Existují dva druhy jednoduchých odporových sond; potenciálové a gradientovi (obr. 75a, b). Podstatný rozdíl mezi oběma druhy spočívá ve tvaru odporové křivky proti vrstvě o vyšším měrném odporu (např. vrstvě pískovce uložené v prachovcích). Křivka Rap měřená potenciálovou sondou j e symetrická ke střední přímce; proti uvažované vrstvě vykazuje maximum kromě případu, kdy mocnost vrstvy je menší než délka sondy (obr.' 75a). Křivka Kag měřená gradientovou sondou je nesymetrická. Maximem je zvýrazněno buď podložní, nebo nadložní rozhraní, podle toho, zda měření se uskutečnila gradientovou sondou dolní (podložní) nebo horní (nadložní). Hloubka dosahu je dána délkou sondy L — AM pro potenciálové a L = AO pro gradientovo sondy. Měřené hodnoty Rap a Rag jsou značně ovlivněny průměrem vrtu d a měrným odporem výplachu Qm- Pro stanovení Qt je nutno uskutečnit celou sérii odporových měření s délkou sondy L — několik dm až L = prtfé jednotky m, pro každou vrstvu sestrojit křivku bočního karotá&ního sondování {&KS) a porovnat ji s křivkami teore-, tickými (podobně jako při zpracování VES). '
147
.. BoSní karotáž (tj. odporová karotáž s fokusovanými proudovými Uniemi) existuje ve dvou variantách: tríelektrodový laíerolog LLS a sedmielektrodový late-rolog LL7. U druhé varianty je pomocným proudem z elektrod Ax, A', orientován proud z elektrody A0'-kolmo ke stěně vrtu v hloubkovém intervalu vymezeném vzdáleností L = PP' (obr. 75c). Tím je snížen vliv výplachu a zóny průniku na minimum. Hloubka dosahu je 3 m, vrtný profil je výrazně diferencován, měřené hodnoty odpovídají prakticky měrnému odporu gt nezasažené Části vrstvy (pokud ovšem Oxo < Qt)-
200ňm
Obr. 76. Najbežnejší varianty odporové karotáže a charakter odporových křivek
a} odporová karotáž potenciálovou sondou, b) gradientovou sondou dolní (plná čára)
a horní (čárkovaná), c) sedmielektrodový laterolog, d) odporová mikrokarotáž (mikrolog)
Z — stabilizovaný zdroj střídavého proudu, Q — registrační galvanomôr, R — zdroj a regulátor
pomocného proudu (LL7), L — délka sondy, 0 — bod zápisu; d — průměr vrtu, dt — průměr
zaplaveno zóny, Di — průměr zóny průniku, 1 — prachovce až jílovce, 2 — pískovce,
3 ■— vápence
Pro sledování parametrů zaplavené zóny používáme různých variant 'Odborových mikromeření. Nejjednodušsí z nich jsou měření mihropotencAálovou Ramp a mikrogradientovou Ramg sondou, s kotoučovými elektrodami umístěnými na izolační podložce přitlacované ke stěně vrtu (obr. 75d). Vzdálenost elektrod y m je dána schématem A 0,05 M a A 0,025 M 0,025 N. Odporová míkroměření slouží k detailnímu vertikálnímu členění ložiskové zajímavých částí vrtného profilu, k, vymezení propustných poloh (případy, kdy RaMg < Ramp) a k stanovení qxo>
Odporová karotáž patří do základního souboru karotážních metod v ne-zapažene části vrtu, přispívá k litologiekému Členění vrtného profilu, vymezení propustných poloh, sledování struktury uhelných slojí a poskytuje údaje o nasycení pórového prostoru uhlovodíky a o objemu pohyblivých (tj. vytěžitelnýoh) uhlovodíků.
9.1.5     Karotáž metodou vyzvaných potenciálů VP
Karotážní varianta VP je modifikací, kterou můžeme zařadit na pomezí impulsního a frekvenčního způsobu měření. Hlubinná sonda nese elektrody A, M, N, elektroda B je na povrchu, Proudovými elektrodami A, B protéká proud,
148
125 250 mv
Obr. 76. Schéma současného měření VP a Ra a záznamy A t/vp. z průzkumného vrtu na uhlí při kladné i záporné polarite elektrody A
1 ■— uhelné sloje, Z — pískovce (ve zbývající části vrtného profilu se vyskytují jílovce a prachovce), O — registrační galvanomer, Ba — zdroj proudu, in A — .miliampérmefcr, Re — reostat pro regulaci proudu, K — komutátor
1
— ST1ZZD
OS
KMS
OA 0,8 seíSI)
Z3
¥777,
IL
10° 101 102 103Qm
b)
Obr, 77. Elektromagnetické karotážní metody
a) principiální schéma přístroje a charakter záznamu magnetické susceptibility
na magnetitovém ložisku, b) charakter záznamu indukční karotáže v sedimentárních
horninách j- ,
Li — budicí cívka, L% — měřicí cívka, Lk — kompenzační cívka, OS — budicí oscilátor,
Zu Z% — zesilovafie, F — koherentní flitr, FD — fázový demodulator, O — registrační
galvanomer, ST — stabilizátor, ZD — zdroj proudu, 1 — magnetit, 2 — migmatity,
3 — jílovce, A — pískovce, 5 — vápence
149
který má charakter unipolárních nebo bipolárních impulsů při frekvenci / < 50 Hz. Zařízení umožňuje měřit potenciál na elektrodách M, N odděleno v půlperiodách, když proudový okruh je uzavřen (měříme AU^a, tj. běžná odporová měření) a když naopak proudový okruh je přerušen {měříme Ář7Vp). Měření dovolí vy-počíst polarizovatelnost r/ = Ač7Vp/Ář7Ra. Metoda doznala největšího praktického uplatnění při průzkumu ložisek černého uhlí a pro identifikaci poloh vtrouěeného sulfidického zrudnění, tj. materiálů s výrazně zvýšenou polarizovatelností (obr. 76).
9.2        Elektromagnetické karotážní metody
Společným znakem těchto metod je vytváření umělého střídavého elektromagnetického pole ve vrtu. Elektrická energie je do horninového prostředí zaváděna indukčně. Volbou frekvence napájecího proudu a způsobu demodulace měřeného napěťového signálu získáváme údaje o měrné vodivosti (indukční karotáž), objemové susceptibility (karotáž magnetické susceptibility) nebo permitivité (dielektrická karotáž) okolního horninového prostředí.
Základní prvky měřicí sondy pro indukční karotáž a karotáž magnetické susceptibility jsou podobné. Budicí cívka je napájena stabilizovaným střídavým proudem frekvence řádu prvých jednotek až desítek kHz. Indukované elektromotorické napětí na mořicí cívce závisí na měrné vodivosti y a magnetické suseepti-bilitě % proměřovaného prostředí. Fázovým demodulátorem lze obě složky, které jsou vzájemně, pootočený o tt/2, od sebe oddělit a po zesílení přivést na karotážní registrátor (obr. 77).
9.2.1 Karotáž magnetické susceptibility KMS
V sondě pro magnetickou karotáž je vzdálenost budicí a měřicí cívky £•= 0,1 až 0,2 m. Do okruhu měřicí cívky je zapojena kompenzační.cívka opačného vinutí pro vyloučení vlivu přímého signálu z budicí cívky. Přístroj vykazuje dobrou stabilitu nuly při rozlišovací schopnosti 10"« j. SI. Měřené hodnoty je třeba opravit na průměr vrtu a susceptibilitu výplachu. Karotáž magnetické susceptibility používáme pro litologické členění vrtného profilu v horninách vyvřelých a meta-morfovaných a pro stanovení obsahu Fe na skarnovýeh ložiskách magnetitu.
9.2.2 Indukční karotáž IL
Sondy pro indukční karotáž jsou budovány obvykle vícecívkovými systémy. Pomocné cívky mají za úkol fokusovat elektromagnetické pole tak, aby nej-větší část napěťového signálu přicházela z horninového prostředí mezi hlavní budicí a měřicí cívkou. Vzdálenost obou hlavních cívek je 0,4 až 0,8 m. Přístroj byl původně určen pro zjištění měrného odporu hornin ve vrtech, kde galvanické zavádění proudu je nemožné (olejový výplach, vrty bez výplachu). Dnes se po-' užívá s výhodou pro nízkoodporový profil {gt = 0,6 až 100 Cl m) i při gra = 2 až 5 íi in.
9.2.3 Dielektrická karotáž DK
Dielektrická karotáž umožňuje měřit relativní permitivitu okolního horninového prostředí. Základní Součástí karotážní sondy je kondenzátor zapojený do rezonančního obvodu a pracovní frekvencí / ± 10 MHz. Desky kondenzátoru tvoří dva souosé kovové válce (vnější slouží jako plášť sondy) upevněné na pryžo-
150
vém izolátoru. Zmena permitivity okolního horninového prostředí vyv©lá změnu frekvence rezonančního obvodu a změnu napětí na výstupu.
Metoda se používá v komplexu s ostatními karotážními záznamy k rozlišení kolektorů sycených ropou (er — 3) a vodou (er = 80),
■9.8       Metody jaderné karotáže
Fyzikální princip těchto metod i přístrojové vybavení pro ně jsou v podstate shodné jako u radionuklidových metod pro povrchový průzkum (kap. 6). Nepodstatný rozdíl spočívá v tom, že měřicí zařízení je vždy rozděleno na hlubinnou (mSřieí) sondu a povrchovou část, která obsahuje napájecí a měřicí panel. Hlubinná sonda je vždy vybavena odpovídajícím detektorem jaderného záření (odst. 6.2.1), zdrojem vysokého napětí a prvým zesilujícím stupněm (obr. 78). Povrchový měřicí
T—T
Y        GK [pA ktr*' 1
W' NNK(1ErV>
		V?
	III	I I
Obr. 78. Metody jaderné karotáže a charakter karotážních záznamů
a) gama karotáž, b) neutron—neutron karotáž, o) rentgenofluorescenční karotáž
2 — detektor (bod zápisu), 2 — zdroj vysokého napětí, 3 — prvý zesilující stupeň,
4 — druhý zesilující stupeň, 6 — tvarovací obvod, 6 — integrační obvod, 7 — stabilizovaný
zdroj stejnosměrného proudu, 8 — izotopový zdroj (»*Ara—Be pro NNK, 10!,Cd pro RFK),
g — stínění mezi detektorem a zdrojem, 10 — kolimaoní kanálky, 11 — přítlačná pružina,
22 — amplitudový analyzátor impulsů, Q — karotážní zapisovač, I — jílovce,
II — pískovce, III — vápence, IV — migmatity, V -— Cu zrudnění
panel obsahuje vždy další zesilující stupeň; ostatní části měřícího panelu závisí na tom, zda měříme v integrálním nebo spektrálním režimu (odst. 6.2.-2). Karotážní spektrometry jsou konstruovány obecněji než jen pro spektrální analýzu přirozeného záření gama. Mají obvykle libovolně nastavitelnou spodní diskriminační úroveň a šířku energetického okna tak, aby mohly být použity též pro spektro-metrické vyšetřováni uměle vytvořených polí jaderného záření. Povrchová část karotážního radiometru je spojena s měřicí sondou poměrně dlouhým karotážním kabelem, který musí vyhovovat vysokým požadavkům na kvalitu přenosu; u spektrometrů používáme často koaxiálního kabelu.
Metody jaderné karotáže, rozdělujeme na pasivní, aktivní a aktivační <tab. 24). Pasivními proměřujeme pole kvant gama, vyvolané přítomností radioaktivních prvků přirozeně se vyskytujících v horninovém prostředí (viz též odst. 6.3.1 a 6.3.2). Aktivními a aktivačními proměřujeme uměle vyvolaná pole kvant
151
Použití při vrtném průzkumu pro
Cl >. |£ S o 1 3 H	přirozené pole	Metoda vlastních potenoiálů SP Metoda elektrodových potenciálů EP	hydrogeologii, ropu, rudy rudy
	umělé pole	Proudová karotáž KK Odporová karotáž Ra jednoduché uspořádání elektrod Rap, Ras, fokusované systémy, laterolog, odporová mikroměření Metoda vyzvaných potenciálů VP	rudy, jíly ropu, hydrogeologii, inž. geologii, rudy, norudy, uhlí uhlí, rudy
é i ■3 tí 'Sí o a tí lilií 1		Karotáž magnetické susceptibility KM S Indukéní karotáž IL Dielektrická karotáž DK	železné rudy ropu, plyn ropu, plyn.
Metody jaderné karotáže	pasivní	Gama karotáž GK Spektrometrické gama karotáž SGK	ropu, plyn, hydrogeologii, inž. geologii rudy
	aktivní	Gama-gama karotáž selektivní GGK-S Gama-gama karotáž hustotní GGK-H Rentgenoíluoreacenční karotáž RFK Gama-neutron karotáž GNK Neutron-neutron karotáž NNK Neutron-gama karotáž NGK	rudy, uhlí rudy, uhlí, ropu rudy berylium ropu, plyn, uhlí, hydrogeologii ropu, plyn, uhlí, hydrogeologii
	aktivační	Neutronová aktivační karotáž NAK	rudy, nerudý, ropu
	speciální	Metoda otevřených radioaktivních zářičů ORZ	ropu,  zemní plyn, hydrogeologii (těžební vrty)
Akustické a ultrazvukové káro tážní metody		Akustická karotáž AK Akustický ceraentomór AC Ultrazvukový profiloměr Ultrazvukový televizní systém	ropu, inž. geologií, hydrogeologii ropu (kontrola těžebních vrtů) těžbu solí ropu, inž. geologii, hydrogeologii (kontrola teoh. stavu stěn)
Metody zjišťující technické parametry		Kavernoraetrie KM Inklinometrie IM Stratametrie SM	všechny druhy surovin všechny druhy surovin všechny druhy surovin
Měření fyzikálních vlastností kapalin		Termometrie TM Reaistivimetrie RM Fotometrie FM Průtokomóry PM Měření hustoty kapalin Měření podílu ropa—voda	poznání geol. stavby (strukturní), ropu, plyn, hydrogeologii ropu, plyn, hydrogeologii, inž. geologii hydrogeologii, inž. geologii hydrogeologii, ropu, plyn ropu, zemní plyn (těžební vrty) ropu (těžební vrty)
152
gama nebo pole neutronů, která vznikají ozářením horninového prostředí zdrojem kvant gama nebo zdrojem neutronů. Hlubinné sondy jsou v tomto případě vybaveny ve spodní části nástavci pro vložení izotopického zdroje (obr. 78b, c). Rozdíl mezi poBledními dvěma skupinami spočívá v tom, že u aktivních nevzniká v horninovém prostředí nový radioizotop. Vznikne-li ozářením v hornině vzbuzené jádro, přejde okamžite na stabilní energetickou úroveň podle vztahu (6.2). Při aktivačních metodách naopak vznikne v ozářené hornině nový radioizotop, který se dále přeměňuje podle vztahu (6.3). Měření intenzity jeho charakteristického záření dovoluje stanovit přítomnost a koncentraci výchozího terčového prvku. Technika měření závisí na poločasu rozpadu aktivací vzniklého radioizotopu. Radioizotopy s krátkým poločasem rozpadu (T = 2 až 3 min) dovolují plynulé měření, zvolíme-li rychlost pohybu sondy v =■-■ 0,693?-^ (kde L je vzdálenost izotopického zdroje od detektoru). Vznikají-íi radioizotopy s dlouhým poločasem rozpadu (T > 5 až 10 min), použijeme techniky bodového měření {viz též odst. 6.4.6).
Použitelnost metod jaderné karotáže pro geologické cíle je uvedena v tab. 24.
9.4        Akustické a ultrazvukové karotážní metody
Tyto metody používají ke zkoumání stěny vrtu, vrtné výstroje a bezprostředního okolí vrtu rychlosti šířeni zvukových nebo ultrazvukových impulsů. Mají za cíl sledovat průběžně rychlost šíření elastických vln v horninách (akustická nebo ultrazvuková karotáž AK), kvalitu zapažnicové cementace (akustický ee-mentoměr AC)t velikost a tvar kaveren (ultrazvukový profiloměr) a stav stěny vrtu (ultrazvukový televizní systém).
9.4.1 Akustická karotáž AK
Přístroje pro akustickou karotáž se skládají z hlubinné měřicí sondy a povrchového panelu. Měřicí sonda je vybavena minimálně jedním magnetostrikčním nebo piezoelektrickým vysílačem zvukových nebo ultrazvukových vln o frekvenci 10 až 40 kHz a dvěma piezoelektrickými přijímači. Energie zvukových vln je do okolního prostředí vysílána ve formě impulsů (10 až 30 s"1). Ve vzdálenosti 1 až 2 m od vysílače měříme časový rozdíl At příchodu lomené vlny (klouzající po stěně vrtu) k prvému a druhému přijímači. Podíl AtjAL (AL je vzdálenost obou přijímačů) označujeme jako průběhový čas. Jeho reciprokou hodnotou je přímo rychlost šíření podélných vln v hornině za předpokladu, že sonda je při měření rovnoběžná se stěnou vrtu a hornina nemá výrazně porušeny mechanické vlastnosti vrtným procesem. Průběhový čas měřený tzv. kompenzovanými sondami se dvěma vysílači a čtyřmi přijímači není ovlivněn změnami průměru vrtu. Povrchový panel obsahuje zdroj pro napájení hlubinné sondy, měřicí obvod pro záznam průběhového času, měřicí obvod pro záznam koeficientu útlumu a oscilograf pro sledování celého vlnového obrazu na jednom nebo druhém přijímači (obr. 79a).
Záznam akustické karotáže používáme pro stanovení pórovitosti, pro posouzení mechanických vlastností hornin, pro zjištění existence uhelné sloje v profilu vrtu a v komplexu s NNK a GGK—H pro sestavení základního litologického profilu vrtu.
9.4.2 Akustický cementoměr AC
Přístrojové vybavení je podobné jako pro AK. s tím rozdílem, že hlubinná sonda obsahuje pouze jeden vysílač a jeden přijímač. Povrchový panel umožňuje zaznamenávat především amplitudu vlny vedené pažnicí a pro kontrolu též Čas
153
průchodu t od vysílače k přijímači. Při dobrém spojení cementového kamene s paž-nicí je téměř všechna energie elastických vln odvedena přes cement, do okolního horninového prostředí. Existuje-Ii mezi pažnicí a cementem prostor vyplněný vodou nebo plynem, je úbytek energie vln vedených pažnicí minimální. Takovýmto způsobem umožňuje akustický cementoměr hodnotit kvalitu spojení cementu s pažnicí (obr. 79b).
Ôbr. 79. Akustické a ultrazvukové karotážní metody
a) schéma akustické karotáže a charakter karo tážní ho záznamu, b) záznam akustickým cementoměrem z vrtu, kde pouze ve spodní části existuje dobrý kontakt mezi pažnicí a cementovým prstencem, c) schéma ultrazvukového profilomefcru a charakter záznamů na obrazovce oscilografu pro tři různé hloubky
V — vysílač akustických nebo ultrazvukových impulsů, jPt, Pi — přijímače akustického
signálu, I — akustický izolátor, glr St — signál z prvého a druhého přijímače,
jSAt — elektrické obvody umožňující měřit časový rozdíl Ar mezi příchodem elastického
impulsu k prvému, ä druhému přijímači, E a — elektrické obvody umožňující měřit poměr
amplitud Aí]Ay signálů z druhého a prvého přijímače, ZD — zdroj proudu,
O — oscilograf
2 — prachovce, 2 — pískovce, 3 — vápence, 4 — prostor mezi stenou vrtu a pažnicí vyplněný oemerito.m
9.4.3     Ultrazvukový profiloměr
Tento přístroj dovoluje v určité hloubce stanovit tvar kaverny v řezu kolmém na osu vrtu. Měřicí sonda je vybavena otočnou hlavicí, která vysílá ultrazvukové impulsy ke stěně vrtu a měří čas ř mezi okamžikem vyzáření a návratu. Při známé rychlosti šíření ultrazvuku v kapalině vyplňující vrt je čas t přímo úměrný rádiusvektoru r. Na obrazovce povrchového panelu se zobrazí tvar řeau, který lze pro každou hloubku fotograficky zaznamenat a sestavit tak prostorový model vrtu (obr, 79c).
154
"9.4.4.    Ultrazvukový televizní systém
Hlubinná sonda je konstruována podobně jako u profiloměru s tím rozdílem, že hlavice rotuje velkou rychlostí a že měříme za pohybu amplitudu přísně smerovaného signálu odraženého od stěny vrtu nebo výstroje. Ta je závislá na charakteru anomálií ve stěně vrtu (pukliny, praskliny, perforace atd.). Na televizní obrazovce povrchového panelu je stále zobrazena rozvinutá ěást stěny vrtu, která byla právě ultrazvukovým paprskem ohmatána. Současně je pořizován záznam na magnetickou pásku, dovolující výsledky šetření kdykoliv reprodukovat. Zařízení se používá zejména pro kontrolu stavu vrtné výstroje, zjištění existence puklin atd.
D,5       Metody zjišiující geometrické parametry
Do komplexu karotážních metod patří též měření průměru vrtu [kaverno-metrů), měření odklonu vrtu pd svislice a směru odklonu (inklinometrie) a měření směru a sklonu vrstev (stratametrie).
9,5.1     Kavernometrie KM
Přístroje pro měření průměru vrtu — kavemometry — mají nejrůznější mechanickou konstrukci, principiální elektrické schéma však je u všech podobné. Tři nebo čtyři mechanická čidla (páky, ramena kloubového mechanismu podobná pantografu) jsou pružinou přitlacována ke stěně vrtu a při měření sledují všechny
o) b)
Obr, SO, Mechanické (a) a elektrické (b) schéma odporového pákového kavernometru
2 _delší ramena přitlacována ke stěně vrtu, 2 — otočná osa, 3 — kratäí ramena
přenášející pohyb přes písty 4 a kíadky. 6 na jezdce potenciometru 6, 7 — kontakt na tělo sondy přes primární vinutí transformátoru 8, umožňující otevřít páky kavernometru těsné před počátkem měření tím, že se proudovým impulsem ze sekundárního vinutí přepálí drátek 9, fí — registrační galvanoměr, Ba — zdroj proudu, Re, mA — reostat * miliampérmetr pro nastavení proudu, Ra — přesný kontrolní odpor ,    ■ ■
155
změny v průměru vrtu. Změny v poloze ramen jsou přenášeny kladkovým systémem na jezdce potenciometru (obr. 80), takže potenciální rozdíl A F (mV) měřený mezi jezdcem potenciometru a jeho krajní polohou je přímo úměrný průměru vrtu.
Skutečný průměr vrtu je třeba znát pro kvantitativní vyhodnocení většiny karotážních metod, pro výpočet množství cementu při zapažnicové cementaci a pro kontrolu průchodnosti těžebních vrtů. Může poskytnout i doplňující informace o výskytu propustných poloh (tvorba výplachové kůrky na stěně porézních propustných hornin, existence kaveren v horninách s puklinovou propustností).
9.5.2 Inklinometrie I.M
V praxi se používají inklinometry trojí konstrukce: elektrické odporové inklinometry s magnetkou, s gyroškopem a fotoinklinometry.
U prvých dvou typů je princip měření odklonu vrtu (úhlu mezi tečnou k vrtu v dané hloubce a svislicí) v podstatě stejný. Závaží, jehož rovina kyvu se vždy ztotožní s rovinou maximálního zakřivení vrtu, je spojeno s jezdcem potenciometru, který tvoří dvě větve Wheatstoneova můstku (obr. 81a). Ekvivalentní potenciometr se stupnicí ve stupních odklonu tvoří dvě zbývající větve Wheatstoneova můstku v povrchovém panelu.
Pro měření azimutu odklonu (tj. úhlu mezi rovinou maximálního zakřivení a rovinou magnetického meridiánu) je vybaven prvý typ inklinometru magnetkou, která je spojena s jezdcem kruhového potenciometru. U druhého typu slouží jako indikátor směru roztočený. setrvačník (gyroskop) uložený v kardanovém závěsu, jehož vnější rám je rovněž spojen s jezdcem kruhového potenciometru. Pro stanovení úhlu odklonu a azimutu užíváme kompenzační metody, neboť celé zařízení tvoří dvě větve Wheatstoneova můstku v hlubinné sondě a dvě větve spolu s nulovým indikátorem v povrchovém panelu. Při vyrovnaném můstku Čteme na stupnici povrchového potenciometru úhel odklonu ,s přesností db30' a úhel azimutu s přesností ±5°, maximální měřitelný odklon je 50 až 60°.
ľotoinklinometr využívá k indikaci směru magnetky a ke stanovení odklonu vhodně vybroušeného konkávního skla se soustřednými kruhy odpovídajícími různému odklonu sondy. Úhel odklonu odečítáme z polohy kuliěky (která na konkávni misce zaujme vždy nejnižší místo) vzhledem k soustředným kruhům. Azimut, tj. úhel mezi směrem magnetky a směrem maximálního zakřivení vrtu, je dán opět polohou kuličky. Představu o poloze kuličky vzhledem k soustředným kruhům a vzhledem k magnetce získáme pro každý hloubkový interval z fotografického záznamu. Přesnost těchto přístrojů je +15' v úklonu a ±1° v azimutu, maximální měřitelný odklon je 17°.
Údaje o hloubce měření (po ose vrtu), odklonu ô a azimutu <p dovolují spolu s údaji o souřadnicích ústí vrtu vypočíst souřadnici x, y, z kteréhokoliv bodu ve vrtu (např. průniku vrtu s ložiskem apod.).
9.5.3 Stratametrie SM
Přístroje pro měření sklonu vrstev 0 a směru sklonu 0 představují v podstatě kombinaci kavernometru, inklinometru s nepřetržitým zápisem a nejméně tří (u nejnovějších přístrojů čtyř) mikroelektrodových systémů s fokusací proudu. Záznam stratametrie tak obsahuje nejméně tři mikroodporové křivky měřené elektrodovými systémy Mí až MZf křivku průměru vrtu, křivku odklonu vrtu ô, azimutu elektrodového systému Mí a úhel mezí elektrodovým systémem Mt a rovinou maximálního zakřivení vrtu. V závislosti na úhlu, který mezi sebou svírají osa vrtu a kolmice k vrstevní ploše, jsou odporové křivky vůči sobě vzájemně
156
posunuty o hloubkový interval Ahl2, AÄ13, jejich tvar však zustava obvykly^zachován (obr. 81b). Všechny měřené veličiny se zaznamenávají na magnetickou pásku v číslicové formě, výpočet sklonu 0 a směru sklonu 0 se provádí na samočm-
■77?? .        g IÔQn50   40cm\ 15
Obr. 81. Karotážní metody zjišíujíoí geometrické parametry
») zjednodušené elektrické schéma odporového mkhnometru b ^^tkou,
b schematické znázornění stratametru a křivek, které se pri,9 ™ta^"e^ S sklonu)
Ôdíľoľvľľu, podruhé azimut odklonu, M1 až Ma - elektrodové systémy stratametm, ô     odklon vrtu od vertikály, ? - směr odklonu vrtu, ^ - awmut elektrodového systému Jlf,, W - úhel mezi směrem odklonu a elektrodovým systémem M,, SľXfiM - odporové křivky měřené odpovídajícím elektrodovým systémem, KM - kavemometrie, Sm - magnetický sever, Sg - Zemép19ny sever
157
ném počítači a výsledky zpracování se znázorňují graficky tak, jak je uvedeno-na obr. 81c.
Stratametrie je dnes velmi důležitým pomocníkem geologa při řešení strukturních a tektonických problémů území podrobeného vrtnému průzkumu.
9.6       Měření fyzikálních vlastností kapalin ve vrtu
Karotážní metody řadící se do této skupiny se používají nejen pro měření fyzikálních vlastností kapalin vyplňujících vrtný otvor, a tedy pro stanovení jejich charakteru, ale uplatňují se i při řešení otázek dynamiky těchto kapalin ve vrtu, řešení otázek těsnosti pažnic, hermetiČnosti cementace a různých technických problémů v těžebních vrtech na ropu, zemní plyn i vodu. Většina z těchto metod je dnes součástí moderního karotážního komplexu pro proměřování těžebních vrtů, tzv. production logging.'
9.6.1     Termometrie TM
Přístroje pro měření teploty kapaliny ve vrtu označujeme jako termometry, pro měření teplotního gradientu jako diferenciální ternvtmetry. Měřicím elementem je teplotně citlivý odpor E9 (dnes většinou termistor), který tvoří jednu větev Wheatstoneova můstku. Zbývající tři větve jsou tvořeny konstantními, na teplotě nezávislými odpory iři až JBj (obr. 82a). V jedné diagonále je můstek napájen stabi-
Obr. 82. Měření fyzíkálníoh vlastností kapalin ve vrtu
a) současný záznam rezistivimetrie a termometrie ve vrtu g přetokem, b) schéma
a záznam fotometrie, e) schéma a záznam vrtulkovým průtokoměrem
A, M, N — elektrody rezistivimetru, Z i — zdroj střídavého proudu, Z2 — zdroj
stejnosměrného proudu,      — mikroampérmetr, Ž — žárovka, FD — fotodióda,
s» J — severní a jižní pól permanentního magnetu, pevně spojeného s vrtulkou,
ZO — zesilovací a tvarovaeí obvod, G — registrační galvanometry, 1 ~ místa přítoků
podzemní vody do vrtu
158
lizovaným stejnosměrným proudem. Napětí AV měřené v druhé diagonále je úměrné měřené teplotě # podle vztahu
kde ů0 je teplota, při níž je můstek v rovnováze, a n je násobná konstanta. Obě veličiny je třeba zjistit kalibrací.
Teplotní měření dovoluje stanovit geotermieký gradient (TM je nutno uskutečnit po určité době klidu, aby se teplota výplachu vyrovnala s teplotou okolních hornin), výšku hlavy cementu za pažnicemi, místa, přítoků, intervaly e vertikálním pohybem kapaliny ve vrtu a v příznivých případech též hodnotu objemového vertikálního průtoku.
9.6.2 Bezistívimetrie RM
Měrný odpor kapaliny ve vrtu Qm zjišťujeme rezistivimetrem. Je to v podstatě miniaturní odporová sonda se vzdáleností elektrod A, M, N v rozmezí 10 až 20 mm. Pro měrný odpor výplachu platí vztah (5.6). Konstantu k rezistivimetru nutno stanovit kalibrací přístroje v roztocích NaCl o známém měrném odporu.
Záznam rezistivimetrie je nutný pro kvantitativní interpretaci odporové karotáže. Sérii záznamů RM po úpravě vody chloridem sodným lze využít ke stanovení míst přítoků vody do vrtu, vertikální rychlosti nebo objemového vertikálního průtoku, vydatnosti přítoků, filtrační rychlosti, netěsnosti pažnieové kolony a k objasnění různých technických komplikací ve vrtu.
9.6.3 Fotometrie FM
Průzračnost kapaliny ve vrtu, koncentraci barviva nigrosin nebo množství suspendovaných kalových částeček ve vodě měříme fotometrem. Fotometrické čidlo obsahuje žárovku napájenou stabilizovaným proudem a hradlovou fotonku (obr. 82b). Proměřovaná kapalina vniká do štěrbiny mezi žárovkou a fotonkou a podle stupně zakalení Či obarvení snižuje hodnotu světelného toku dopadajícího na fotonku, a tedy i velikost napětí na jejím výstupu. ^
Záznam fotometrie poskytuje údaje o čirosti kapaliny ve vrtu. Séru záznamů FM po úpravě barvivem nigrosin lze použít k řešení otázek dynamiky vody ve vrtu.
9.6.4 Vrtné průtokoměry _ ,
Vertikální rychlost nebo objemový vertikální průtok kapaliny ve vrtu měříme obvykle vrtulkovými průtokoměry. Proudící kapalina roztáčí vrtulku o malém momentu setrvačnosti. S osou vrtulky je pevně spojen permanentní magnet (obr. 82c), který indukuje ve snímací cívce napětí úměrné počtu otáček. Napětí je přivedeno po zesílení na karotážní registrátor.
Vrtulkové průtokoměry se používají pro kvantitativní posouzení dynamiky kapalin v hydrogeologických vrtech a těžebních vrtech na ropu a zemní plyn.
9.6.5 Měření hustoty kapalin
Pro měření hustoty kapalin ve vrtu se nejlépe osvědčil diferenciální (rozdílový) tlakoměr. Přistroj měří přírůstek tlaku na konstantní přírůstek hloubky, takže výstupní napětí je přímo úměrné hustotě kapaliny.
159
Diferenciální tlakoměry se používají zejména pro kontrolu těžebních vrtů na ropu a zemní plyn, aby se objasnilo,, která část vrtu je vyplněna vodou, ropou nebo plynem a jaké je objemové zastoupení jednotlivých složek.
9.6.6     Měření podílu ropa—voda
Přístroj představuje v podstatě kondenzátor, mezi jehož válcovými deskami protéká měřená kapalina a svou permitivitou ovlivňuje jeho kapacitu. Permitivita ropy (er = 2 až 6) se výrazní liší od permitivity vody (er = 80). Pokud proměřovaná kapalina nemá charakter emulze, je kapacita kondenzátoru přímo úměrná podílu ropa—voda.
Zařízení se uplatní především pro kontrolu těžebních vrtů na ropu.
9.7       Racionální komplex karotážních metod
Jedna karotážní metoda není obvykle schopna poskytnout jednoznačnou informaci o výskytu užitkového nerostu v profilu vrtu, tím méně pak zajistit kvantitativní údaje o ložiskových parametrech. Pod pojmem ložiskové, parametry rozumíme veličiny, které jsou nutné k ocenění zásob, jako je např. mocnost H, pórovitost p, nasycení vrstvy uhlovodíky 8h a objem pohyblivých uhlovodíků
SLOŽKOVÁ ANALÝZA
80
100
120
100 80
POPELNATOST
HUSTOTA
1
(gem'
,-3|
/.',;,| uhli
:::>
0  100     NNKts.i.) 850
		
		
L_ i— j_		
	f	
		
		
<	v_	
		
		
---!y		
b)
0
160
^59743144592481^6740^806716131736^
v pórovém prostoru u ložisek ropy a zemního plynu, mocnost H a popelnatost As u uhelných slojí, obsah (%) rudního minerálu nebo sledovaného prvku (Cu, Pb, ľe atd.) na ložiskách rud. Proto se pro každou surovinu sestavil doporučený soubor karotážních metod, který zaručuje získání maximálního množství informací užitečných pro geologa, který však současně respektuje hledisko maximální hospodárnosti s ohledem na prostoje osádky vrtu při karotážním měření a na cenu karotážních prací (tab. 25, obr. 83).
Tabulka 25. Doporučený komplex karotážních metod
Surovina	Karotážní metody
Rudy Pb, Zn, Cu	SP, EP, Ra, GK, RFK, GGK-S, KM
Rudy Au, Ag, Hg, As, Mo; W	RFK, KM, ostatní podle geologieké situace
Rudy Fe	KMS, GGK-S, RFK, KM
Rudy Mn	NAK, KM, ostatní podle geologické situace
Rudy AI	NAK, KM, ostatní podlo geologické situace
Rudy Be	GNK, KM, ostatní podle geologické situace
Fluority	NAK, KM, NGK, ostatní podle geologické situace
Síra	NNK, GGK-H, AK, KM
Evapority	GK, NNK, GGK-H, AK, KM
K-živce	GK spektrometrické, KM
I-upky, jíly	GK, SP, Ra, KM, KK
Vápence	GK, Rap, GGK-H, NNK, KM
Uhlí	GK, GGK-H, (GGK-S), (NNK), KM, Ra, SP
Ropa, plyn	GK, SP, GGK-H, NNK, AK, Ra, SM, PM, RM, TM, měření podílu ropa—voda (těžební vrty)
Podzemní voda (hydrogeologie)	GK, SP, Ra, GGK-H, NNK, KM, RM, TM, FM, PM
Vrty pro inŽenýrskogeolo-gický průzkum	GK, SP, GGK-H, NNK, AK, KM
<
Obr. 83. Výsledky automatizovaného zpracování karotážních měření z průzkumných vrtů na hnědé uhlí v podkrušnohorské pánvi
a) složková analýza sedimentárních hornin podle GK, Ra, GGK—H a NNK,
b) popelnatost podle GGK—H, o) překrytový graf, kombinace hustoty a neutronové pórovitosti
161