Paleobotanické analýzy základ pro paleorekonstrukci poměrů v minulých tisíciletích RNDr.Vlasta Jankovská, CSc. Botanický ústav AV ČR, v.v.i. Lidická 25/27, 602 00 BRNO vlasta.jankovska@ibot.cas.cz O minulosti krajiny, jejích živých i neživých složkách se můžeme dozvědět z různých pramenů. Prameny písemné pokrývají několik málo staletí, ikonografické většinou několik málo tisíciletí. Do hloubky více tisíciletí jdou nálezy archeologické. Prameny paleobotanické jsou schopny přiblížit minulost i do vzdálenosti milionů let. Norsko 2004, zonalni horska tundra, pobliz Barentsovoa more Lesotundra jizniho poloostrova Jamal, Rusko Zonální tundra na pobřeží Barentsova moře, Lesotundra, jižního Jamalu, Rusko Norsko Foto: V.Jankovská Chanti + Nenci v lesotundre, polostrov Jamal, Rusko Polarni hranice lesa, J Lesotundra. Finské Laponsko Rašeliništní komplex. Estonsko Polární hranice lesa s Larix. Střední Jamal, Rusko. Pastevci sobů na severním Jamalu, Rusko. Finsko 2004, KEVO - podzim v lesotundre Estonsko 2004, raseliniste 3 Foto: V.Jankovská ho_archaefructus_c Archaeofructus –sv.jura Čína spephy2 Sphenophyllum trigonocarpus Medullosa Palynologie -vědní disciplína, která se zabývá všestranným studiem pylového zrna jako samostatného objektu poté, co se pylové zrno odloučí od mateřské rostliny. Samostatnými poddisciplinami palynologie jsou: -p a l y n o t a x o n o m i e, která se zabývá studiem morfologie pylového zrna a způsobem jeho šíření (totéž platí i pro spóry). -a e r o p a l y n o l o g i e, zabývající se aeroplanktonem unášeným v atmosféře. Je využívaná např. v medicíně (alergie apod.). -m e l i s o p a l y n o l o g i e se zabývá pylem uloženým v medu a může tak prokázat kvalitu, skladbu a provenienci medu. -p a l e o p a l y n o l o g i e se zabývá studiem pylových zrn a spór, které se v různých geologických obdobích ukládaly v sedimentech. Pro tuto disciplinu je prováděn nejrozšířenější výzkum pylového zrna. Hlavní náplní palynologie je studium pylových zrn, spór a dalších mikroobjektů metodou pylové analýzy. Ta využívá tří základních vlastností pylových zrn: 1)Každý rostlinný taxon má pylová zrna (spóry), které se od sebe liší velikostí, tvarem, skulpturací, počtem otvorů v bláně buněčné apod. 2) Díky rezistentní části blány buněčné (exina) mohou pylová zrna, spóry a další objekty přetrvat v sedimentu bez poškození tisíce i milióny let 3)Blána buněčná vydrží i velmi drastickou chemickou přípravu pro následnou pylovou analýzu 4) Pinus sibirica, Abies sibirica Alnus viridis Betula nana Athyrium Helianthemum Foto: V.Jankovská Abies+Pinus Pylová analýza -základem této metody je separace pylu a spór ze sedimentů různého původu, složení a stáří. Tato separace je prováděna chemicky za použití různých činidel (viz metody). Konečným výsledkem chemického zpracování je p y l o v ý p r e p a r á t. Ten je podroben mikroskopickému studiu, při kterém je hodnoceno kvalitativně a kvantitativně jeho p y l o v é s p e k t r u m. laborator,odtredivka Laborator-digestor Foto: V.Jankovská Pylové spektrum -soubor pylových zrn a spór (i dalších ”nepylových” objektů), který se nalézá ve zpracovaném vzorku. Veškeré objekty jsou determinovány a počítány, získané hodnoty jsou interpretovány pro různé účely. Pylové spektrum je graficky presentováno v pylovém diagramu. Fagus, Plesne jezero, 289-292 cm Botryococcus neglectus t Pediastrum duplex var. rugulosum Botryococcus neglectus t. Corylus dryopteris expansa, Sibir MC-3 Fagus Dryopteris expansa Foto: V.Jankovská Centaurea cyanus, Opava 197 Fagus, Plesne jezero, 289-292 cm Ephedra fragilis T Betula nana, Abisko 195 cm Centaurea cyanus Fagus Ephedra fragilis t. Betula nana Foto: V.Jankovská Pylový diagram -představuje grafické znázornění výsledků pylové analýzy a lze z něj vyčíst řadu údajů. Je v něm uvedena mocnost odebraného profilu, popis sedimentu, stáří ložiska a jednotlivých vrstev. Je z něj možno vyčíst jak se vyvíjela lokální i okolní vegetace v průběhu minulých dob kdy k sedimentaci uloženin profilu docházelo. Pylový diagram sestává především ze souboru křivek, které představují procentické zastoupení zrn a spór jednotlivých rostlinných taxonů. Navíc jsou v něm často uvedeny i další objekty získané při pylové analýze. Specifický význam má determinace řas (Algae), částí hub (Fungi) a mnohdy i částí živočišných objektů ( př. Rhizopoda, Rotatoria, Tardigrada, Crustacea apod.). Přítomnost těchto objektů je umožněna rezistencí blány buněčné, která je u pylových zrn, spór a dalších objektů tvořena sporopoleniny, chitinem a dalšími rezistentními látkami. Podobné složení buněčné blány mají i některé řasy, př. řasy chlorokokální (Pediastrum, Scenedesmus, Botryococcus a další). Proto se rovněž jejich coenobia zachovávají. mapka é ČB A ČB B CB3final Různé typy skulptury – ornamentace pylových zrn (Pacltová, 1990) foto: Doláková polyp-g Vztah pylového spektra a skutečné skladby vegetačního krytu závisí u jednotlivých taxonů na produkci pylových zrn, možnosti šíření jejich pylu a spór, na rezistenci buněčné blány apod. [např. Tilia (rezistence), Larix (podhodnocený), Salix (hmyzosnubná), Corylus (nadhodnocená), Fagus (plodné roky), Abies (vzdušné měchýře, těžké pylové zrno), Pinus (velký dolet, doba květu, nadprodukce pylu) atd.] POVRCHOVÝ VZOREK R- 5j94 cca 70 m asl. Řidký porost Larix sibirica - vzdálenost 10 až více metrů od sebe. V keřovém podrostu dominuje Betula nana, ojediněle Salix lapponum. Juvenilní jedinec Picea obovata. Keříčkové patro: Ledum palustre , Andromeda polifolia, Empetrum hermafroditum, Loiseleuria procumbens, Vaccinium uliginosum, V. vitis-idaea, Arctous alpina, Melampyrum cf. sylvaticum, Eriophorum latifolium, Polygonum bistorta. Fláje-Kieferw 2 Malcín odber Profil Fláje (Krušné hory), odběr ze stěny Profil Malčín(u Světlé n. Sáz.) - výkop Foto: V.Jankovská Sivárna 1994 Švarcenberk Petr-odber Krkonose, Panc Sivárňa (Spišská Magura)- výkop Švarcenberk (Třeboňsko) - výkop Foto: P.Pokorný Pančavské rašeliniště (Krkonoše) - vrt Foto: V.Jankovská Preparace: HCl, HF, acetolýza u pylové analýzy. Plavení a separace u analýzy makrozbytkové. Metody výzkumu: pylová analýza, makrozbytková analýza, paleoalgologická analýza. Interpretace: základní vyhodnocení pylového diagramu. Interpretace s ohledem na specifickou problematiku. Výstup pro výzkum a aplikaci výsledků: hlavním cílem je podat vegetačně-vývojové schéma pro určitou oblast (referenční profil). Specifické problémy se řeší s geology, lesníky, archeology, historiky, geografy apod. Stručný přehled vegetace a flóry v pleistocénu Od počátku kvartéru se postupně ochuzovala druhová bohatost původní terciérní flóry. Teplotně náročné druhy ustupovaly buď jižněji anebo v Evropě zcela vyhynuly. Jde o mnoho taxonů, které pleistocén přežily v Asii nebo Americe – Actinidia, Ailanthus, Koelreuteria, Magnolia, Liriodendron apod. – Hamamelis, Corylopsis, Cercidiphyllum, Eucommia, Ketelleria, Tsuga, Carya, Liquidambar, Taxodium, Glyptostrobus, Nyssa. Ještě koncem terciéru rostly v Evropě vždyzelené smíšené lesy, ovšem již s podílem opadavých listnatých dřevin (Acer, Betula, Carpinus, Ostrya, Castanea, Quercus, Fagus, Ulmus, Zelkova, Tilia, Juglans, Pterocarya), často označované jako dřeviny “arktotercierní”. Již v období starého pleistocénu (cca 2,4 mil. let BP – 760 000 let BP) začal ústup klimaticky náročnějších dřevin, takže z původních “terciérních” elementů jich zůstalo asi 5% (Sciadopitys, Tsuga, Carya, Pterocarya, Eucommia). Cedrus t Engelhardtia, 1000 x, JC-7-B Engelhardia Juglandaceae, 1000 x, JC-7-B Juglandaceae Liquidambar, 1000 x, JC-7-B Ostrya t Ostrya t. Podocarpus t Podocarpus t. Cedrus t. Liquidambar Foto: V.Jankovská pinus haploxylon, 1000 x, JC-7-B Pinus haploxylon t. - Cathaya Pterocarya, 1000 x, JC-7-B Pterocarya Seqoia, 1000 x, JC-7-B Sequoia t. Taxodium t Taxodium t. Zelkova, 1000 x, JC- Zelkova t. Ephedra distachya, JC-7-B, 1000 x Ephedra distachya t. Foto: V.Jankovská Asi uprostřed středního pleistocénu – (Interglaciál Holstein = M-R – cca 230 000 – 245 000 BP) rostla na mnoha místech Evropy ještě např. Pterocarya, hojný byl Carpinus, Fagus, Abies, Picea a dřeviny dnešních smíšených doubrav. O relativně příznivém klimatu, vzhledem k dnešku, svědčí pravidelný výskyt Hedera, Taxus, Buxus a Ilex. Z toho můžeme usuzovat na oceánicky laděné klima. Vegetačním poměrům odpovídá i skladba fauny [jeskynní medvěd, lesní slon, tur, zubr, jelen (Megaloceros giganteus), srnec, prase divoké apod.]. V České republice je interglaciál M-R zachycen paleobotanicky např. na severní Moravě (Stonava apod.). Mladší pleistocén, presentovaný interglaciálem Eem (R - W) (cca 115 000 – 128/130 000 BP) a Wűrmským glaciálem, je již vegetačně ochuzený. V lesích Eemu Evropy rostly již dřeviny, které zde rostou dodnes. Pro Eem je charakteristická absence Fagus anebo jen jeho nízký výskyt a značné rozšíření Carpinus. “Exoty” chyběly, v některých oblastech Evropy jsou však hojné Buxus, Ilex, Hedera. Fauna je lesní, se zastoupením dnes vyhynulých druhů. V období glaciálů se flóra vždy ochuzovala a lesní dřeviny byly presentovány hlavně jehličnany, zatímco klimaticky náročnější dřeviny vždy ustupovaly do refugií. V posledním glaciálu (Wűrm) – interstadial Brørup – je doložen i výskyt Picea omoricoides (jinak Picea abies, Larix, Pinus a z dnešního pohledu – středoevropské listnaté dřeviny). Pleistocén dozníval tzv. pozdním glaciálem, který je běžně zachycován v pylových spektrech sedimentu dnešních rašelinišť . Zhruba ze střední a poté svrchní fáze Wűrmského pleniglaciálu máme souvislé pyloanalytické záznamy z humolitu karpatské oblasti (Šafárka u Spišské Nové Vsi – SR a Jablůnka u Vsetína – ČR). Vysoká Arktida, arktická tundra, tříděné půdy - Špicberky Foto: V.Jankovská Špicberky, 1988 špicberky6 Špicberky 1988 špicberky3 Šafárka__2011 Jablunka diagr_2011 Pozdní glaciál Časový úsek zaujímající doznívání posledního wűrmského zalednění. Je charakterizován střídáním chladných stadiálů (DR 1, 2, 3) a teplých interstadiálů (Bőlling a Allerőd). Počátek pozdního glaciálu je kladen na 15 000 BP, konec tvoří horní hranice DR 3 a počátek holocénu (PB) – (10 300 BP). V tomto období docházelo k ústupu zalednění a to jak kontinentálního, tak i horského. V návaznosti na zlepšující se klimatické poměry se začala na sever a do vyšších poloh šířit klimaticky náročnější flóra. Do tundrových společenstev, dominujících v pleniglaciálu, pronikaly rychle stromové dřeviny. Úsek pozdního glaciálu se obvykle dělí na: - Nejstarší dryas (DR 1) - Bőlling (interstadial) BŐ - Starší dryas (DR 2) - Allerőd (interstadial) AL - Mladší dryas (DR 3) Belgie 2003 Belgie 2003, Milena Kocianova u profilu z Allerodu Prof. Pissart u profilu z Alerödu, Belgie Odběr sedimentu z Alerödu (dr.Kociánová) Foto: V.Jankovská Helianthemum, Plesne jezero, 553-556 cm Helianthemum Ephedra fragilis T Ephedra fragilis t. Betula nana, Abisko 195 cm Betula nana Juniperus, Abisko 190 cm Juniperus Hippophae, Abisko 215 cm, a Hippophaë Alnusn viridis t Alnus viridis t. Salix, Abisko 190 cm Salix Foto: V.Jankovská Foto: V.Jankovská Pinus cembra, Jablunka 1 cm Pinus cembra Larix Lycopodium selago Polemonium Pediastrum kawraiskyi Isoëtes Od DR 1 do DR 3 docházelo postupně ke klimatickému zlepšení, vegetace se z převládající tundrové měnila na lesotundrovou. V pylových diagramech se pozdní glaciál jako celek dá poměrně dobře vydělit na základě vysokých křivek pylových zrn Salix, Juniperus, Betula a bylinné vegetace. Převládala tundrová a lesotundrová vegetace s převahou Betula nana, Juniperus a druhy rodu Salix, zastoupena byla Pinus sylvestris, Populus tremula a Betula sec. albae (i pubescens). Přítomnost pylu Ephedra, Hippophaë, spór Selaginella, Botrychium, Lycopodium selago apod. V karpatské oblasti jsou charakteristické vysoké či vyšší pylové křivky Larix a Pinus cembra. Směrem k holocénu lze sledovat ústup výše jmenovaných taxonů a nástup klimaticky náročnějších dřevin (i bylin). Směrem od jižní po severní Evropu se mocnost sedimentu pozdního glaciálu a jeho úplnosti zmenšovala (viz pylové diagramy). V jižní Evropě je v pylových diagramech pozdnoglaciální záznam výraznější, díky vysokým pylovým křivkám Artemisia a dalších bylin. Z prostoru ČR, lze obdobu nalézt v pozdnoglaciálních uloženinách jezer (Plešné jezero, Švarcenberk, Polabí – Jankovská 2004, Pokorný et Jankovská 2000). Sivarna_AP Sivarna_NAP PLES_A PLES_B PLES_C Črn1 Čern2 Črn3 Alpninska hranice lesa s Larix, polarni Ural 1997, Rusko Finsko 2004, KEVO - Lagopus mutus v tundre Polygonalni struktury na strednim Jamalu, Rusko 1995 Ridky porost Larix v pobreznich partiich jizniho poloostrova Jamal, Rusko . Kryogenní formy na poloostrově Jamal (Rusko) Alpinská hranice modřínového lesa, Polární Ural Bělokur (Lagopus mutus/lagopus) v lesotundře finského Laponska Porost Larix v lesotundře (Jižní Jamal ) Foto: V.Jankovská Rusko 96, horska tundra v Chibinach Rusko-Karelie 2004, Rubus chamaemorus Tundra v KOMI (velkozemelskaja tundra) se zbytky rozboreneho gulagu, Rusko Horská tundra v Chibinách, Rusko. Tundra v Komi, Rusko. Zbytky gulagu Rubus chamaemorus, typická rostlina boreální zóny Chibiny,Rusko. Extrémní typy vegetace v exp. jih-sever Rusko 96, Chibiny, vegetace expozice sever-jih Foto: V.Jankovská Subarkticka tundra, polostrov Jamal, Rusko 1995 Pohled z vrtulníku na tundru střední části poloostrova Jamal Foto: V.Jankovská Bockfjord IIaa Bockfjord IIa NIKEL % 1 part NIKEL % 2 part ABISKO_1 part ABISKO_2 part Chor gorka 1 Chor gorka 2 Chor gorka 3 Holocén Mladší část čtvrtohor = holocén – je interglaciálem. Pyloanalyticky je holocén velmi dobře prostudovaný a vzhledem k intenzivní sedimentaci rašelinišť a jezer tak máme dostatek výchozího materiálu pro pylové a další analýzy. Počátek holocénu je kladen na 8 300 BC, kdy začíná soustavné oteplování. Holocén se dělí na několik období: Preboreál - PB (8 300 – 6 800 BC): PB je prvním obdobím mladších čtvrtohor. V nižších a středních polohách střední Evropy v oblasti hercynika převlády boro-březové a březo-borové porosty. Určitý podíl si však zachovaly druhy otevřených formací, tj. tundry a chladné stepi. Vodní nádrže (př. Třeboňsko, Podkrušnohoří, Dokesko a další) měly četný výskyt. Finsko 2004, KEVO zazemnujici se jezirko v lesotundre Ephedra fragilis Rašeliniště v lesotundře severního Laponska (Finsko) Finsko 2004, KEVO - raseliniste s projevy permafrostu Kryogenní formy na rašeliništi v severním Laponsku (Finsko) Betula alba Foto:V.Jankovská Vegetace měla boreální charakter (Betula, Pinus), z refugií se však rychle šířily druhy klimaticky náročnější – Corylus, Ulmus, Quercus, Picea, Alnus. V karpatské oblasti (př. popradská část Spišské kotliny) byla na počátku PB ještě modřínovo-limbová (sosnová) tajga, která byla rychle vystřídána tajgou smrkovou. Uvedené dřeviny (Larix, Pinus cembra, Picea) měly v oblasti pod Vysokými Tatrami svá refugia – nálezy šišek, semen, jehlic apod. Rozdíl mezi Karpatikem a Hercynikem byl podstatný (viz pylové diagramy). Fauna: otevřené krajiny, tundrové a tajgové elementy. Člověk: lovec a sběrač. Svedsko-Abisko 2000, Laponska zasobarna Svedsko-Abisko 2000,Laponske obydli Původní obydlí Laponců Zásobárna Laponců Foto:V.Jankovská Svedsko 2000,Abisko-brezova lesotundra, obdoba preborealu str Svedsko 2000, Abisko, relikty sosny v brezove lesotundre, obdoba PB-BO str Svedsko 2002, ABISKO - horska tundra, trus lumiku Svedsko 2002, ABISKO-palsa, celkovy pohled Březová lesotundra (švédské Laponsko, Abisko) Horská tundra, trus lumíků (Abisko, S Švédsko) Relikty Pinus sylvestris u Abiska (S Švédsko) Soliterní palsa (Abisko, S Švédsko) Foto:V.Jankovská BOREÁL – BO (6 800 – 5 000 (5 500) BC): Podstatné oteplení (viz Ložek 1973), a tím uvolnění vody, dříve vázané ve formě ledu. Rozvoj vegetace vodní, bažinné a terestrické. Rychlé osidlování původně otevřené krajiny nově se šířícími dřevinami. Charakteristickým indikátorem BO pro střední a severní Evropu má být Corylus (viz Krušné hory), jinde však chybí (Třeboňsko) – asi vliv stanovištních poměrů – a převládá Pinus. Šířily se dřeviny budoucích smíšených doubrav (Ulmus, Quercus, Tilia, Acer, Fraxinus – dvě poslední zatím pozvolna). V hercyniku je sporadický výskyt Picea a Alnus. V karpatské oblasti: př. oblast pod Tatrami – převládají smrkové porosty a Larix a Pinus cembra jsou vytlačovány k horní hranici lesa. Jezerní biotopy zarůstají, menší jezera (př. Švarcenberk) jsou koncem BO již částečně zazemněna, otevřená vodní hladina však zůstává v jeho centru do atlantika. Ačkoli klimatické poměry byly v BO příznivé, zůstávaly ještě otevřené, nezalesněné enklávy, kde přežívala vegetace “stepo-tundry” či “tundro - stepi”. rybari ryby-male Lovci,rybari Lovci Sberacky Rybáři v tundře severního Jamalu Lipani Sběr Vaccinium uliginosum (vlochyně) v lesotundře severního Jamalu Foto:V.Jankovská Fauna: šíření lesa omezuje výskyt boreální fauny a podporuje šíření faunistických elementů lesních. Člověk: mezolitik – lovec, rybář, sběrač. Atlantikum - AT (AT 1 = 5 500 – 4 000 BC, AT 2 = 4 000 – 2 500 BC) Děleno na starší (AT 1) a mladší (AT 2). Oteplování a zvlhčování klimatu, AT 2 = klimatické optimum holocénu. Šíření lesní vegetace. Skladba lesů pestrá, zastoupeny téměř všechny dřeviny (vyjímka částečně Fagus, Abies, Carpinus) současného středoevropského lesa (v ČR) a dokonce vyšší výskyt klimaticky náročnějších dřevin než v současnosti (Hedera, Taxus – ten více v oceáničtěji laděných oblastech, podobně jako Ilex). Větší výskyt Viscum. V nižších a středních polohách vysoké zastoupení smíšených doubrav, od středních poloh s podstatnou účastí smrku i olše. Picea, Sibiř MC 24 -03, Sibir Viscum Picea Tilia Foto:V.Jankovská Estonsko 2004, raseliniste 2 Rašeliniště v Estonsku, obdoba situace v AT Třeboňska Hedera Fagus Subboreál - SB (2 500 BC – 800 BC) Mírně se ochladilo a vzrostla kontinentalita. Začaly ustupovat dřeviny smíšených doubrav, stále se šířil smrk a především buk a jedle. Zvláště u jedle došlo v SB k prudkému šíření. Vytvářelo se buko – jedlové a jedlo – bukové pásmo. V nižších polohách byla vegetace silně ovlivňována člověkem. Ve vyšších polohách však vývoj vegetace probíhal stále nerušeně. Do dříve neosídlených oblastí pronikl člověk hlavně podél vodních toků a jejích okrajů. Do subboreálu spadá např. doba bronzová. Foto:V.Jankovská Starší subatlantikum – SA1 (800 BC – 6 / 13. století AD) SA 1 je období, kdy většina středoevropských lesních porostů měla stále převážně přirozený charakter. V pylových diagramech z ČR se projevuje převaha jedle, buku a smrku. Tyto dřeviny tvořily klimaxová společenstva ve středních a vyšších polohách, zatímco v nižších polohách měly ještě značný rozsah smíšené doubravy, ovšem pouze tam, kde nedošlo k většímu antropickému ovlivnění. Důležitou složkou lesa byl v SA 1 Carpinus a celé období je v pylových diagramech charakterizováno i zvýšeným výskytem antropogenních indikátorů, ukazujících na přítomnost člověka v bližší či větší vzdálenosti. Jde o staré sídelní oblasti. Ze skladby lesních společenstev SA 1 vycházíme při paleorekonstrukci původních lesů té které oblasti. Srovnáním výsledků pylových analýz, typologicko-stanovištních map, biogeografické mapy a rekonstrukční geobotanické mapy i historického průzkumu lesa docházíme k objektivnějšímu pohledu na původní skladbu lesa i tvářnosti určité krajiny. Mladší subatlantikum - SA 2 (6 / 13. století AD až dodnes) SA 2 je období, kdy vegetace i krajina byla pod stále vzrůstajícím vlivem člověka. Antropické ovlivnění převládalo nad ovlivněním klimatickým. V pylových diagramech lze sledovat pokles pylových křivek všech základních lesních dřevin, vzestup křivek dřevin plevelných (bříza) i borovice, dřevin indikujících druhotné prosvětlení pastvou – jalovec, odlesněním aluvií – vrby, šetřením některých dřevin – dub, (zde i faktor výmladkovosti – př. Carpinus) apod. Od středověku prudce stoupají pylové křivky obilovin, polních plevelů, druhů ruderálů, trvale sešlapávaných míst a stanovišť druhotně zestepněných. Skladba bylinného spektra začíná být opět pestrá, zatímco sortiment dřevin je ochuzený. Podrobněji lze sledovat pomocí pylové analýzy i využívání rostlin člověkem v tzv. antropogenních uloženinách, zvláště středověkých (odpadní jímky, studny apod.). Dá se tak podchytit i historie některých importovaných rostlin. Foto:V.Jankovská Centaurea cyanus t. Trichuris trichiura + Centaurea cyanus Triticum t. Trichuris trichiura + Ascaris Ascaris Anthoceros pnctatus Sidliste Chantu na brehu Obu, Rusko 1993 Fagopyrum Mercurialis annua Synantropní vegetace u obydlí Chantů, jižní Jamal Secale + Fagus Foto:V.Jankovská Secale + Fagus, Plesne jezero, 3-6 cm Ascaris sp. Trichuris cf. trichiura Myrtus t. Foto:V.Jankovská Most1%2011 Most2%2011 Most3_4%_2011 Bulharsko 5-05, Luzní les u Ropotama Lužní les u Ropotama, Bulharsko Foto:V.Jankovská Assulina, Labsky dul (300 cm) Amphitrema flavum, Pancavske raseliniste (875 cm) Habrotrocha, Pancav Assulina sp. Amphitrema flavum Habrotrocha sp. Foto:V.Jankovská Determinace a interpretace tzv. “nepylových objektů” (“extra-fossils”) Do této skupiny patří např. Rhizopoda, Rotatoria, Tardigrada a další objekty za živočišné říše. Z říše rostlinné pak především řasy, houby apod. Determinace jednotlivých objektů, které se v pylových preparátech objevují, může, při správné interpretaci, v mnoha případech značně pomoci k upřesnění “paleorekonstrukce”. Jako příklad lze uvést využití nálezů kokálních zelených řas. Fellinia longiseta (Rotatoria), 1000 x, JC-7-B Helicoon, Labsky dul (220 cm) Jirchare 200x Microthyrium,Labsky dul (750 cm) opr Vermes, VCLN-1, c Helicoon sp. Fillinia longiseta Pediastrum angulosum Microthyrium Část živočicha sp. Vermes? Foto: V.Jankovská C V I Č E N Í 9. lehkou frakci odpipetovat, promýt slabým roztokem HCl , odstředit 10. možnost sítování – oka 10-20μm 11. vzorek se převede do směsi glycerínu, alkoholu a vody 1: 1: 1, promíchat a odstředit Seznam použitých chemikálií: HCl – kyselina chlorovodíková HF – kyselina fluorovodíková KOH – oxid draselný CH3COOH – kyselina octová H2SO4 - kyselina sírová C4H6O3 – anhydrid kyseliny octové C3H8O3 – glycerin ZnCl2 – chlorid zinečnatý Děkuji Vám za pozornost